Feel It All 3 - Kapitola 29.

Neděle v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ihned k němu přiběhnu. "Slíbila jsem někomu, že ho dostanu ze spár té fůrie, ale nedaří se mi to."
"Proto tady byla?"
"Nejspíš."
"Mio, kašli na něho. Nezaslouží si odpustit. Už kvůli tomu, čeho byl schopný."
"Je to ale má vina, do čeho se dostal… Billy, zlato… ." Aniž by se to snažil nějak pochopit, odešel do svého pokoje. Sednu si k Mel a chvilku ji sleduji. "Co dokáže ty dva zase dát dohromady? Nevíš?" poškrábu Pumbu na bříšku. Timon ležel v kuchyni u misky se žrádlem a odpočíval. Vezmu malou na ruky a sednu si s ní na sedačku. Opřu si ji o nohy a škádlím jí prsty na lících a bříšku. Upoutá mě však něco na pravé straně místnosti. Zvednu hlavu a leknutím vykřiknu. Stojím tam ona. Tak jako vždy bez náznaku pohybu. Přece jsem si prášky vzala… "Co tady chceš?" vydechnu. "Dej mi pokoj, prosím." Jenže to nejspíš neměla v plánu. Ruka se jí pomalu začne zvedat a ukáže jedním prstem směrem ke mně. Pohledem se dívám kam ukazuje. Byla to Mel. Vzhlédnu zpět k dívce, ale nebyla tam. Silně přitisknu Mel k sobě a rozpláču se. "Mio?!" stojí Bill na chodbě a vyděšeně mě sleduje. "Vzala sis prášky, že?"
"Vzala… nebo ne… já nevím." Přiblíží se a vezme mi Mel z rukou a položí jí do lehátka. Na jeho tváři jde vidět strach. Opatrně si sedne vedle mě a jeho ruce mě omotají a silně stisknout. "Co přesně vidíš?" Zvednu hlavu z jeho hrudi a zadívám se na roh, kde před chvílí stála. "Prostě se tam objeví. Nehnutě tam stojí." vzdychnu. "Kdo?" pohladí mě po zádech. "Dívka… viděla jsem jí i ve snu… křičela jsem na ni… přesto tu dívku myslím znám, ale i tak je cizí… ."
"To tam jenom tak stojí?"
"...jakoby mi chtěla něco říct a varovat mě." mluvím sama pro sebe. "První mi ukázala školu a teď na Mel. Ona mě chce varovat… ."
"Mio, neblázni. Vše bude v pořádku!"
"Co jsem se rozhodla začít život v L.A., nic není v pořádku." podívám se do jeho očí. Zvednu se a vezmu si cigarety na stolku. Vyjdu před dům si zapálit a při tom vytáhnu mobil z kapsy. Zkusím vytočit Toma, ale jako vždy to bylo bez úspěchu. Když projíždím seznam lidí, které mám v mobilu vzpomenu si na Rodea. Podívám se na modré nebe a lehce se pousměji. Věřím, že skončil tam nahoře jak si přál a dává na svého syna pozor. Vím, že toho měl na triku víc než dost, ale měl srdce, i když to nedával najevo. Připadám si tak sama, obklopená jenom problémy. Nedá mi to, a jdu si pro klíčky od garáže. "Pohlídáš malou, prosím? Musím jít něco zařídit a nemůžu si jí vzít se sebou." nahlédnu do obýváku. "Nemůžu, mám focení… kam jdeš?"
"Zavolám Monicu." mávnu rukou, vytáhnu z kapsy mobil a ihned jí zavolám. Přiložím telefon k uchu a čekám. "Já se tě ptám, do čeho se míníš zase namočit?"
"Namočit?… Zdravím Monico, mohla byste zaskočit na chvíli?… Děkuji." zavěsím a zahledím se na Billův výraz. "Jak to myslíš?"
"Je to pořád dokolečka! Někam zmizíš a pověsí se ti na krk nějaký průser!" máchne rukama. Skloním hlavu a nejsem schopná se na něho podívat. "To si myslíš?" jemně zašeptám. "Mio… já to tak nemyslel, promiň."
"Celou dobu to říkám a je to pravda. Tys to akorát teď řekl nahlas, co sis celou tu dobu myslel. Celou tu dobu jsi se mnou akorát ze soucitu. Máš strach… "
"Mio, ne… ." Vejde do dveří Monica. Zaraženě se zastavila ve dveřích a oči jí jezdily od jednoho ke druhému. "Jestli ruším, tak můžu počkat venku."
"Už jdu." bez rozloučení si poberu klíče, batůžek a mizím do garáže. Vezmu kolo a jedu směr Kaulitzova vila. Bill měl pravdu, vždy se akorát do něčeho namočím. Chci pomoct, ale skončím vždy v průseru. Projíždím uličkou a sleduji okolí, které míjím. "Mateo?" spatřím muže, který jde po chodníku s kabelou přes rameno. "Mateo!" křiknu a srdce mám až v krku. Strhnu řídítka směrem k němu a naberu lavičku, která se mi ihned postaví do cesty. Přeletím ji a tvrdě dopadnu na zem za ní. "Nestalo se Vám něco? Jste v pořádku?" stojí nade mnou ten muž. "Jo, snad." snažím se vstát. Pomůže mi na nohy a já se podívám na odřenou nohu s rukou. "To nic není."
"Máte poraněnou hlavu. Teče Vám krev." Sáhnu si na místo, které pobolívá a podívám se na ruku. "Měla byste si zajet do nemocnice. Tam mám auto, zavezu Vás tam." ukáže směrem k cestě. "Nechci Vás obtěžovat."
"Já tam zrovna pojedu. Nevadí mi to a rád bych se na Vás podíval."
"Podíval?"
"Ano." usměje se. "Dobře." rezignuji. Pomůže mi posbírat věci, které se mi rozsypaly a dá je zpátky do baťůžku. Vezme mi kolo a pomůže mi k autu. Musel ho vzít na rameno, protože přední kolo nevydrželo tvrdou srážku s lavičkou a celé šlo do háje. Já si sednu na přední sedadlo a on nějak poskládá kolo do auta. Sedne za volant a rozjede se. "To jste tu lavičku neviděla?" letmo se na mě podívá. "No, spíš jsem si Vás spletla s ka… to máte jedno." lehce mávnu rukou ať na to zapomene. "Můžu mít na Vás otázku?"
"Zajisté." pokrčím rameny. "Nechci abyste se hned naštvala, ale jsem doktor."
"Kam tím míříte?"
"Při sbírání Vašich věcí jsem viděl ty prášky, které berete." Ihned otočím hlavu na druhou stranu od něho. "To je moje soukromá věc. Po tom Vám nic není."
"Já vím, že ne, ale jsou opravdu silné."
"Asi né dostatečně… ." zašeptám sama pro sebe. "Prosím?"
"Nic." zakroutím hlavou. "Jde o to, že můj dobrý kamarád dělá výzkum přes užívání těchto a jim podobných oblbováků a byl by určitě rád, kdyby se s Vámi mohl setkat."
"To je skvělé, ani se neznáme, neznám Vaše jméno a vy už mě nabízíte jako pokusného králíka kamarádovi, to je hezké." naštvu se. "Promiňte, já jenom že si myslí… ."
"Co?"
"Že to má vedlejší účinky."
"Opravdu? Já si spíše myslím, že nejsou tak silné, jak by být měly. Můžete mi prosím zastavit? Ráda bych vystoupila. Myslím si, že jsem naprosto v pořádku a Vaši pomoc nepotřebuji."
"Omlouvám se."
"Zastavte!" zvýším hlas. Přijede ke krajnici a zastaví. "Vezmete si, prosím, aspoň mou vizitku?" Vyhrabe ji v přihrádce a s nataženou rukou mi ji podá. Vizitku mu vytrhnu z rukou a vysednu. "Kolo si nechce, mně už je k ničemu." prásknu dveřmi a vydám se pěšky na stranu, ze které jsme přijeli. Po cestě si prohlédnu kus papíru, který mám v rukou a při nejbližší cestě ho hodím do koše. Po pár krocích se zastavím a zamyslím se nad slovy toho chlapa. Otočím se a z koše ten papírek vylovím a hodím do batohu.
 

Feel It All 3 - Kapitola 28.

Pátek v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Po 14 dnech, kdy jsem strávila noc s Billem, odjel ještě ten den pryč. Byl na mě naštvaný a chtěl mít čas na přemýšlení, ale ještě mi před odjezdem zdůraznil, že se nevzdá a bude o mou lásku bojovat. Mezi tím jsem si vyzvedla své prášky a opět je poctivě brala, aby mě nedostaly sny a přeludy, jak to nazval Bill. Sešla jsem se s advokátem a Monicu požádala, aby se nastěhovala na pár dní k nám. Měla jsem strach o Mel, kdyby mě ty přeludy nakonec dostaly, aby se jí něco nestalo. Advokát zajistil papíry k prodeji jak Hope, tak i Belly. Sehnala jsem architekta, kterému jsem zadala práci rekonstrukce celého pozemku. Škola byla v plánu zbourat a do přízemí měli přijít kroužky a školka. Do dalších pater nad to měla přijít klinika Belly. Do oddělené budovy v zadním části pozemku měla být budova kliniky Hope. Dokonce jsem sehnala sponzory a ty mi pomohly odkoupit pozemek hned vedle a naplánovat pro Hope park. I nemocní potřebují na vzduch i když jsou nějakým způsobem závislí. Kontaktovala jsem i sponzory, kteří se mi nabídli na mé propagaci knihy a ujistila se, že jejich slib dodrží. Je nemožné, co jsem stihla za ubohých čtrnáct dní zařídit, ale nějak jsem cítila, že je dobré si s tím pospíšit. Snažila jsem se dovolat i Tomovi, abych si s ním promluvila, ale to se mi nepodařilo. S tím jsem tak nějak počítala. Sedím v kuchyni nad papírem a propiskou v ruce. Přemýšlím nad názvem nového centra, ale jde to ztěžka. Monica vzala po obědě malou na procházku, aby se prospala na čerstvém vzduchu. Při přemýšlení si čmárám kruhy na papír, když slyším v zámku zachrastit klíčky a otevřít hlavní dveře. "Jste tady nějak brzo?!" zvednu se ze židle, že půjdu Monice pomoct, ale po pár krocích se zastavím. Stál tam Bill s kabelou přeš rameno, kterou ihned upustil na zem. "Byl jsem na focení, interview… párty s Natalie, která mě doprovázela a víš co?"
"Co?" vzdychnu. "Po druhé tu chybu už neudělám. Nevzdám se tě. Celou dobu se držím v pozadí a akceptuji to, že mě nemiluješ. Díval jsem se na to, jak se na Toma směješ. Jak polibky, které měli být moje, věnuješ mu… ." jeho hlas klesne. "Teď když vím, že je naše láska vzájemná, nenechám jí proklouznout mezi prsty. Přišel jsem o kapelu, ale tebe Mio, se nevzdám."
"Nedělej to těžší." zhluboka se nadechnu. Přistoupí blíž ke mně a do dlaní uchopí mé líce. Jemně a něžně mě políbí na rty promočené mými slzami. Silně mě obejme a já se k němu přitisknu, jak to jen jde. "Nikdo o nás nemusí vědět, ale nenuť mě tě pustit."
"To není dobrý nápad, Billy, prosím… ."
"Mio, prosím. Klidně se budu dál scházet s Natalie, aby nikomu nebylo nic nápadné, ale já chci tebe."
"A to uděláš jak? To s ní nebudeš spát? Nebo budeš spát s oběma? Takový přece nejsi!"
"Nějak se to vyřeší, prosím, dej mi šanci." zahledí se mi do očí. Už nejde říct ne. "Nikomu ani slovo?"
"Nikomu."

Uběhly další dva měsíce. Oliver na svátky přijel na Vánoce domů a mi je oslavili jako rodina. I když bez Toma. Pro něho jsem se snažila sehnat pomoc, ale bez úspěchu. Bylo těžké něco vymyslet, aniž by z toho obvinil Auclairovou. S nikým nechtěl mluvit a to ani nikoho vidět. Shermine si dala opravdu záležet na tom, aby z něho vytvořila chodící monstrum. Dokonce přestal dělat to, co ho bavilo a to byla hudba. Věděla jsem, že to Billa bolí, ale nechtěl dát nic najevo. On pokračoval ve focení a vydal další kolekci svého oblečení. Má kniha se prodávala dobře a ač to bylo podezřelé, mafie se po útoku na Matea neozvala a nedožadovala se svého podílu na majetku, jak měli v plánu. To se mi nechtělo líbit. Nemohl se jenom tak vzdát, když jsi za tím vším tak urputně stál. S Billem to bylo jako s první láskou. Tolik se mi věnoval a přesto nikdo z okolí nic netušil. S Natalie byli v kontaktu a ač jí řekl, že potřebuje čas, nevzdala to a stále se snažila nenásilně být v jeho blízkosti, pokud bylo možné. Ač to bylo k neuvěření, stavba se dala do práce a šlo to rychle. Nejen firma, která byla najatá, ale pomáhali nám i lidé, které Hope pomohla dostat zpět do života. Muži, kterým Mateo pomohl dostat se z problémů. Otcové rodin, které chtěli pro své děti jen to nejlepší a to už kvůli zdravotní péči, kterou jim Bella poskytovala. Budova rostla před očima a pomohly tomu i peníze z prodeje Mateova domu, které mi přišly od advokáta na účet.
Pírko, které mi to ráno padlo do dlaně, jsem si nechala zpracovat jako přívěšek a nosila jsem ho na srdci s přívěškem od Matea. Po novém roce Oliver odjel zpět do školy. Žil si svým životem, po kterém toužil a já mu v tom nechtěla bránit. Chtěla jsem se naplno věnovat mojí malé princezně. Malé… tolik už vyrostla a už i dokonce seděla. Bill zastával roli otce opravdu zodpovědně, i když nemusel. Teď bych mohla říct, že jsem opět zase šťastná? Snad… I když jsem se nedokázala smířit s mým stínem, který se mi zjevoval… s mou malou Shadow.

Mel se snažila plazit po zemi v obýváku a Pears se vyhříval na parapetu okna. Pumba pečlivě hlídal malou a dělal jí osobní stráž. Sesbírala jsem všechno špinavé prádlo, že ho půjdu dát k pračce. Procházím chodbou ke koupelně a slyším Billův zpěv. Potichu se přiblížím ke dveřím a zaposlouchám se. Tu píseň neznám, ale něčím je mi blízká. Zaposlouchaná do ní jsem si ani neuvědomila, že vyšel z koupelny. "Ou, já … ." se studem klopím hlavu a zrak upřu na prádlo v rukou. "Chceš jít dovnitř?"
"Jo, jo… chci." Bill mi uhne a já vejdu. "Dlouho jsem tě neslyšela zpívat." Otočená zády k němu vysypávám koš s prádlem. "A chtěla bys?" usměje se. "Ráda." otočím se na něho. Přijde ke mně, pomůže mi vstát a chytne mě kolem pasu. Já mu své ruce omotám kolem krku. Lehce se mnou začne tančit a zpívat mi píseň… Vezme mě za ruku a protočí se se mnou dokolečka. "Ty jsi blázen." směji se. "Rád se dívám na tvůj úsměv." přeruší nás však bouchání na hlavní dveře, které bylo silné. Dotyčný si dával záležet, aby ty dveře povolily silou, kterou na ně používal. "Kdo to může sakra být?!" vydám se k nim. Naštvaná otevřu dveře a rovnou mi jedna nečekaně přistane tak, že se chytnu dveří. "Být tebou se na něho vyseru! Proč mu nedáš pokoj, ty svině? Je můj!!" rozkřikne se. Podívám se na ni nenávistným pohledem. "Nemám co ztratit, chceš válku?" přidržuji si místo zásahu. "Ta už je, děvko!"
"Zmizni z našeho pozemku!"
"Máš strach?" uchechtne se. "A z čeho? Z tebe nebo těch tvých kamarádíčků, co zabili Matea?" její úsměv ihned ustrnul. "Ano, vím o tom a víš co, Shermine? Já se tě nebojím a Toma získám zpátky. Nevzdám to tak lehce." zabouchnu jí dveřmi před tím jejím umělým obličejem. Když se otočím, vidím Billův výraz. "Získáš ho zpátky?"

Feel It All 3 - Kapitola 27.

Středa v 10:43 | By Best.ie |  Feel It All 3
Stojím na opuštěném místě pod noční oblohou. Bosá stojím na polní cestičce, která mizí mezi stromy. S jemnou mlhou vinoucí se kolem mě se otáčím dokola a hledám někoho, kdo by mi pomohl. Rozběhnu se k tomu temnému lesíku, když v tom spatřím dívku pozorující jenom mě. "Kdo si!" křiknu a v tom se zarazím.. "To jsi ty! Ta, co stála venku!" rozběhnu se za ní, ale nejde to. Stále stojím na místě. Podívám se pod nohy a když zvednu zrak, dívka stojí u mě…. "Bellooooooooo!" s křikem se probudím. Mel začala brečet. Ihned vstanu a jdu si ji vzít na ruky. "To bude v pořádku, beruško. Maminka nechtěla." Bill vtrhne do pokoje. "Stalo se něco?!"
"Ne, akorát malá se vzbudila."
"A co ten křik?" vyděšeně si mě prohlížel. "Tys to slyšel?"
"Probudilo mě to."
"Promiň, to jsem nechtěla." Bill se najednou odebral do mé postele. "Co to děláš?" nechápu o co mu jde. "Myslím, že bude lepší, když ti budu na blízku. Nechci tě nechat samotnou." přikryje se a nespouští ze mě zrak. Svým způsobem mě to zahřálo u srdce. Mel přestala plakat a já jí zpět uložila do postýlky a počkala, až zpátky usne. Bill rukou poklepal na mé místo na posteli a naznačil, že si mám jít za ním lehnout. Ulehnu a podívám se něho. "Děkuji." zašeptám. Otočím se na levý bok a rukou si podepřu hlavu, když v tom ucítím ruku, která mě obejme kolem pasu. Lehce se pousměji. "Chci napravit svou chybu," zašeptá mi do ucha. "Chci ti být oporou při tvých nočních můrách a už nechci zbaběle utíkat… tohle jsem měl udělat už tehdy." jemně se rty opře o mé ucho. Otočím se na něho a zahledím se mu do očí. Prstem ho lehce pohladím po spánku. "Víš, proč jsem s Natalie nemohl?" Zakroutím hlavou. "Celou dobu jsem čekal na pravou chvíli. Chtěl jsem si být jistý, že ji opravdu chci. Když už k tomu dnes mělo dojít, došlo mi, že nemůžu, protože ji nemiluji."
"Přece… ." položí mi prsty na rty na náznak toho, abych mlčela. "Po celou dobu našeho odloučení s tím bojuji a už jsem si myslel, že je to za mnou, ale i po těch letech tě nemůžu dostat z hlavy. Vím, že je nemožné to vrátit, ale … miluji tě. Miloval, miluji a milovat budu." Rukou ho chytnu za zátylek a přitáhnu k sobě. Naše rty se k sobě pomalu přiblíží až se dotknou. Najednou to bylo jiné. Cítila jsem to, co už dlouho ne. Bill mě povalil na záda a zhluboka se nadechl. "Už jsem nedoufal, že bych tě mohl pohladit, tak jako dřív." rukou sjede po rameni podél mé ruky. "Došlo mi to v té sprše, když se mé ruce dotýkaly tvého těla. To mi tak hrozně chybělo. I po těch letech tě tolik chci."
"Billy… ." zašeptám a rozpláču se. Bill se ke mně nahne a vášnivě mě políbí. Jeho rty sklouznou po mém krku a já si užívám každý jeho dotyk, polibek a chvění, které mi způsobuje. Vyslékne mi tričko a prsty mi jede přes hrudník až k mé jizvě po střelné ráně. "Každou chvíli si vybavuji tu chvíli, kdy jsem tě držel v náručí." obkrouží její tvar a políbí mě na hrudník. "Chci… abys byla aspoň pro dnešek jenom má… ." Propleteme svá těla v jedno. Po dlouhé době cítím to, co jsem cítila jenom s ním. Milování s ním bylo jako být v pohádce a snu zároveň. Každý sten, který ze mě vyšel byl procítěný a naplno prožitý. Sama jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, ale chtěla jsem to. Touha byla silnější i když mé srdce si nebylo jisté, co k němu cítím. Nakonec usnu v jeho objetí a sny, které mě pronásledovaly, se tu noc už neobjevily. Nad ránem se probudím, když je ještě tma. Potichu se posadím a podívám se na jeho tělo, které bylo odkryto do půl těla. Tolik se mi líbil... jeho tetování… tak klidně spal a já ho chtěla tolik pohladit po jeho hrudi. Odolám pokušení a vstanu. Přijdu k postýlce a opřu se vedle ní o zeď. Chvilku se dívám na oba dva. Je Tomova, ale jako by patřila Billovi. Tolik mu byla podobná. I ruku měli stejně položenou za hlavou. Byl to dobrý nápad se s ním vyspat? Bylo to tak nádherné a ještě se mi z té představy zachvělo tělo. Vezmu potichu mobil a vyklouznu z ložnice. Bylo kolem páté ráno a já už neměla v úmyslu spát. Obleču si věci, které jsem měla v koupelně a hodím je na sebe. Dám si sluchátka do uší a vydám se ven. Potřebuji ten alkohol ze sebe dostat a vyčistit si hlavu. Sice mě přepadla vzpomínka na to, jak jsem se vydala běhat a přepadli mě ti dva parchanti, ale i tak je to nutné. S během se střídá chůze, s chůzí běh. Nohy mě donesou ke škole, kde se zastavím. Brána byla páskou stále přetažená tak, jak Bill říkal. Podívám se na vchod školy a opět ucítím tu bolest, když mi ležel mrtvý v náručí. Prolezu žlutou pásku a pomalými kroky si to namířím na schody. Schod po schodku opatrně vyjdu a pohltí mě svíravá bolest na hrudi při pohledu na velkou skvrnu od krve. Sednu si na zídku a nespustím zrak z fleku přede mnou. "Vím, že tady jsi, protože to tak cítím." vlastníma rukama se obejmu. "Odpusť mi prosím… měla jsem to být já… Já už nevím, jak dál. Teď jsem využila Billa a ani nevím, co k němu cítím… byla to chyba." zašeptám. V tom kolem mě proletí pták a upadne mu pírko, které se lehce nadnášené vzduchem, dostane až do mé dlaně. Sevřu ho lehce v pěst. Bylo to znamení od něho, vím to. Zavřu oči a snažím se vybavit jeho úsměv, vtípky, kterými nás bavil… jeho obraz se však promění v Billa. Otevřu oči a jako bych procitla. Já ho miluji. Celou dobu jsem se tomu bránila. Po celou tu dobu byl v mém srdci on. Rozpláču se a nechám tomu volný průběh. Tolik let uběhlo, tolik bolesti bylo překonáno a po celou dobu to byl on, kdo byl v mém srdci. V den, kdy jsem ho odmítla… to byla zlost, která ho chtěla vytrestat. A jako náhradu jsem si našla Toma, protože jsou si tolik podobní. Tom měl pravdu a on sám to vycítil. Celou dobu byl v mém srdci Bill. Proto jsem si nikdy nesundala prsten, který mi sám navlékl. Cítila jsem se s ním spojená i po tolika letech. Co budu dělat? Škola… kliniky… To nemůžu zvládnout. Mám problém sama se sebou a do toho mi neplánovaně zkřížil cestu on. A co teprve Mel? Jsem matka na baterky. Jak to do budoucna bude? Budu schopná jí vychovávat? Pohledem zabloudím na oprýskané zdi školy. Tolik plánů a už nemám sílu do toho jít. Najednou vidím tu dívku ze snu. Sedí naproti mně. Zničeho nic se tam objevila. "Ty?" nechápu, co se děje. Dívka se nehne a bez pohybu či mrknutí na mé zírá. "Co po mně chceš?" zašeptám. "Přišla sis pro mě?" její hlava se otočí na školu. Podívám se jejím směrem. "Škola? To přece nezvládnu… ." otočím se na ni, ale místo je prázdné. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde není. "Mio?" trhnutím se podívám za sebe. "Bille?" zarazím se. "Jsi v pořádku?" dívá se na mě zvláštním pohledem. "Kde je?"
"Kdo je kde?"
"Ta holka! Kde je!"
"Mio, jsi tady sama."
"Ne, ne… tady seděla!" otčím se na místo, kde byla. "Mio, jak dlouho sis nevzala prášky?"
"Byla skutečná, vím to!" křiknu. "Vím to… ." s pláčem padnu na kolena. Bill si ihned klekne vedle mě. "Mio… mluvila jsi tady sama se sebou." snaží se na mě mluvit opatrně. "Co?"
"Stojím tady pár minut a… ."
"Co se to děje?" hlavu zabořím do dlaní. On mi je opatrně chytne a přitáhne k sobě tak, abych se mu podívala do očí. "Spolu to zvládneme."
"Jsem přítěž… ."
"To není pravda."
"Je… vím, co jsi řekl Tomovi a taky vím co udělal." Jeho pohled se ze soucitného pohledu změnil na prázdný. "Jak to víš?"
"Na tom nesejde… všechno je kvůli mně, Billy… vše." po tváři mu steče slza. "Ať to bylo jakkoliv, miluji tě, Mio." podívám se na vycházející slunce za baráky opodál. "Kde je Mel?"
"Zavolal jsem Monicu." V tom si uvědomím, že svírám stále to pírko. Podívám se na školu a najednou mi dojde, co mi tím bylo naznačeno. "Billy?" zvednu se ze země. "Mám dvě prosby." Bill se zvedne a stoupne si do mé těsné blízkosti. "Cokoliv."
"Na tuhle noc zapomeneme… ."
"To po mně nemůžeš chtít!"
"Ani nevíš, jak tě miluji. Vlastně po celou tu dobu jsi byl v mém srdci. Tom měl pravdu… Nikdy jsem tě opravdu neopustila."
"Tak proč to chceš zahodit?!"
"Protože ti nechci ublížit." zašeptám. "Nechci, abys musel trpět to, jak to jde se mnou z kopce."
"Dej mi šanci!"
"A druhá prosba… ."
"Ne, Mio, tohle nezakecáš!"
"Sloučíme všechno do jedné budovy."
"Já tě přece… co?!" překvapeně se na mě zahledí a nechápe o čem mluvím. "Jednou mi Mateo říkal, že za městem je opuštěný pozemek s výhledem na moře."
"Oh, Mio, to nemyslíš vážně."
"Proč ne?"
"Jak se tam budou dopravovat děti z chudých čtvrtí? Tohle je ideální místo."
"Vlastně máš pravdu."
"Co?" Rozhlédnu se po pozemku, jak je veliký. "Máš pravdu… tohle je ideální místo."
 


Feel It All 3 - Kapitola 26.

7. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Jdu pěšky a kolo vezu vedle sebe. Připadám si, že všechno kolem mě je cizí - stromy, nebe, slunce… Jako bych to známé okolí nepoznávala tak, jak jsem si nebyla jistá tím, že znám člověka, se kterým mám dítě. Co dokázala jeho touha po pomstě… Nejhorší je, že to odnesli lidi, se kterými to nemá nic společného. Mel z toho ještě nemá rozum, ale co Bill? Mateo? Ach Mateo. Rukou si zajedu na přívěšek visící na mém krku. Je zvláštní, že to, jak nám člověk nejvíce chybí poznáme, až tady není. Nevážíme si jeho přítomnosti když máme možnost. Tak bych ho chtěla obejmout za to vše, co pro mě kdy udělal. Byl jako můj starší bratr, i když já v jeho srdci měla vyšší post. Co teď ze všeho nejvíc potřebuji je Billovo objetí. Potřebuji tu jeho něžnou náruč a hruď, o kterou se opřu a budu poslouchat jeho srdce. On byl má opora a pomoc. Nějakým způsobem dojdu domů. Kolo opřu nedbale o zábradlí a vejdu potichu dovnitř. Nikoho jsem neviděla. Že by šel Bill už spát? To se mi nezdá. Mel bude nejspíš v ložnici. Jdu po schodech k pokojům, když mé uši upoutá ženský chichot. Zpozorním a tichými kroky vyjdu až nahoru. Od schodiště zahlédnu světlo lampičky z Billova pokoje přes přiotevřené dveře. Tichými kroky se přiblížím a schovaná ve stínu pozoruji dění uvnitř. Bill sedí na posteli opřený o její záhlaví a Natalie sedí obkročmo přes něho v kalhotkách a podprsence. Pomalu mu rozepíná knoflíčky na košili a on jí upřeně hledí do tváře. V tom se k němu nahne a s rukama jedoucíma po jeho hrudí ho políbí. Jeho ruka se omotá do jejích vlasů a přitáhne si jí k sobě, aby jí polibek vrátil. Uvnitř mě to vše vyvolalo zmatek. Otočím se a vydám se do ložnice. Zkontroluji malou a sejdu neslyšně po schodech dolů. Z baru, který máme v obýváku, vezmu potichu flašku nějakého alkoholu a jdu si sednou na schodky ven. Po cestě si vezmu z botníku Billovi cigarety i se zapalovačem. Sednu si, vytáhnu cigaretu, kterou ihned na první pokus zapálím. První tah mi vysušil hrdlo a začnu kašlat jak o život. Bylo znát, že mé hrdlo a plíce už zapomněli na to, jaké to je. Rychle se napiji z flašky, abych zahnala to sucho v hrdle, ale to mě donutí se zašklebit, protože to byla whisky. Ani nevím, kde se to tam nabralo, když to z nás nikdo nepije, ale na žal se dá pít vše. Hodím ještě jeden lok a láhev postavím vedle sebe. Zahledím se na nebe poseté hvězdami. "Proč se cítím tak mizerně! Proč?!" zašeptám k noční obloze. Nebylo to kvůli tomu co mi ona řekla, ale kvůli tomu, co jsem teď viděla. Přece jim to přeji, tak proč mě pohled na ně tak vadil? Proč se mé srdce cítilo ublížené? V ten moment jsem chtěla křičet na celý svět. "Sakra proč?!" zvýším hlas. "Z čeho mě doprdele ještě budeš zkoušet?!" tam nahoře si ze mě snad někdo dělá srandu. Můj zrak se upne na stromy v dáli. Přemýšlím nad životem… nad smrtí… Jaké je to umřít? Je to jako zavřít oči, ale beze snů? Nebo nás čeká cesta za bílým světlem? Má to cenu vůbec žít? Má to cenu bojovat, když kolem sebe šířím problémy? Nebýt mě, jak by se těm okolo žilo… Potáhnu si z cigarety a opět svůj zrak věnuji obloze. "Není na čase jít?" řeknu spíše pro sebe a hodím pár loků z láhve. Opřená o zábradlí pozoruji projíždějící auta, když si všimnu dívky, která stojí opodál a sleduje mě. Něco mi na ní přijde zvláštní. Stojí tam nehnutě a bez nějakého náznaku se ke mně upírá její pozornost. "Potřebuješ něco?" křiknu, ale odpovědi se nedočkám. "Slyšíš?" ozvu se znovu, ale opět žádná reakce. Rozhlédnu se po okolí a když se otočím na místo, kde stála, není tam. Zmizela. "Co to sakra bylo?" Zkontroluji láhev, abych se ujistila, kolik to má procent alkoholu, že už mám halucinace. Potáhnu si ze zbytku cigarety, kterou odhodím na zem a sleduji, jak dohořívá a doutná. Připadám si jako ten nedopalek. Už jenom doutnající a k ničemu. Znovu si vybavím Billa s Natalie. Moje vnitřní já křičelo, že patří mě, ale rozum velí přát mu to štěstí. V tom vyjde Natalie ze dveří rychlejším krokem. "Sakra." lekne se mě. "Proč jsi tady?" podívá se na mé ruce svírající láhev. "Náročný den." pozvednu obočí. "Ty někam jdeš? Nezůstáváš?" vidím její kabelku kolem ramene. "Jo, no… musím." lehce se usměje. Bill se opře o rám dveří oblečený jenom v teplácích. "Ozveš se?" podívá se na ni smutně. "Určitě." pohladí ho po líci a dá mu na něj letmý polibek. "Ahoj Mio."
"Ahoj." ledabyle na ni mávnu a sleduji jak přijíždí taxi, do kterého usedne a odjede. "Co ty tady na schodech? Zapíjíš žal?" přisedne si vedle mě a ukáže na láhev, ať mu jí podám. "Něco na ten způsob." lehce omámená alkoholem vytáhnu další cigaretu z krabičky. "Nevadí?" vidím Billův pohled překvapení. "Ne to ne, ale proč? Přece už tolikrát jsi přestala a znova začínat… ."
"Pocitově to bylo potřeba." sleduji, jak se jeho rty dotknou láhve. Opět pohledem zabloudím na stromy přede mnou. "Chybí mi podzim u nás doma."
"Myslíš to deštivé počasí a zimu?" uculí se. "Budeš se divit, ale ano. I to barevné listí padající ze stromů."
"Přece tady to taky není špatné, ne?"
"Nejsem si jistá."
"Snad se nechceš vrátit? Nechceš odletět, že ne?" Vezmu mu láhev z rukou a dám si pořádně velký lok. Se zamračeným výrazem to na sílu polknu. "Ou… fuj… nevím." Bill mě následuje, ale loků v jeho podání je víc. "Ou do prdele… to tam nebylo něco jiného?" zamračí se. Ten jeho úškleb byl roztomilý. "Nechtěla jsem kazit romantiku a vyrušit Vás." změním téma. "Tys nás… ."
"Nic, co bych neměla vidět jsem neviděla, neboj." Bill si vezme ze schodů krabičku cigaret a já mu jednu zapalovačem podpálím. Potáhne si: "Ono nebylo ani co vidět." vypustí obláček dýmu. "Nic nebylo." sklopí hlavu. "Jak … co? Já si myslela, že… ."
"Nešlo to."
"Nešlo… máš nějaký problém?" starostlivě ho pohladím po zádech. "To bych teď nerad rozebíral."
"Okey… malá usnula bez problémů?"
"Jo, usnula rychle."
"Děkuji."
"A kdo ti to volal?"
"To bych zase nerada rozebírala já. Slíbila jsem té osobě, že budu mlčet."
"Pan tajný?"
"Jo." nervózně se poškrábu na hlavě. "Je to divné, že?" otočí se na mě. "Co tím myslíš?"
"Podívej se na nás… vem si třeba mě. Nikdy bych nemyslel, že kapela bude na pokraji rozpadu a já, že budu bez bráchy."
"To přece nejsi. Chce to svůj čas. I kluci to chápou, ne? Gustav se může věnovat své dceři na plný úvazek aspoň teď, než se dáte zase dohromady."
"Vidíš to moc růžově." poupraví si náramky na ruce. "Protože… chci aby to tak bylo. Vy dva prostě patříte k sobě."
"Proč dokážeš druhému ulehčit situaci a sama jsi člověk, který by to potřeboval?"
"Prokletí?" uchechtnu se a vezmu si z Billových rukou láhev, ze které si dám lok. "Můžu mít prosbu?" podívám se na něho. "Jakou?" s očekávaným dotazem pozvedne obočí. "Můžeš mě obejmout jako tehdy, když jsi mě miloval?" zašeptám. "Potřebuji se cítit aspoň na chvíli v bezpečí a obklopená teplem lásky." Bez váhání mě k sobě přivinul, pohladil po tváři a s polibkem do vlasů se opřel o mou hlavu. "Budeme někdy opravdu šťastní?" se zavřenýma očima si užívám jeho stisk. "My přece jsme… ."
"Nejsme… Nikdy tě nenapadlo, jaké by to bylo, kdybys mě neznal?"
"Můj život by byl prázdný. Ty do mého života patříš."
"Nikdy tě nenapadla myšlenka, že bys ho měl jednodušší?"
"Ne… kdyby nebylo tebe, byl bych stále závislý."
"Billy, sám uvnitř sebe víš, že je to hloupost. Uzdravil by ses aj tak či tak. Nebyl by nikdo, kdo by se zapletl s Rose… a nikdo, kdo by působil potíže lidem kolem." zvednu hlavu z jeho hrudi a podívám se do těch jeho krásných očí. "Všem by beze mne bylo lépe." ukápne mi slza. "Dokonce mám strach, že se kvůli mně něco stane Mel. Přitahuji na sebe problémy jako magnet a lidé kolem mě umírají."
"To není pravda." pohladí mě po tváři. "Někdy mám pocit, že kdybych odešla, odešly by se mnou i problémy." dám si ze dva loky z láhve, kde už je skoro na dně. "Ty sis nevzala prášky, že?" zašeptá opatrně. "Na tom už nezáleží… kdyby nebylo mě, Tom by byl s tebou, Mateo by se mohl rozloučit v klidu s rodinou, Luisa by vychovávala Olivera… ."
"Dopřála jsi Oliverovi lepší život."
"Dlužila jsem mu to, když mou vinou přišel o matku."
"Ou Mio… ." zpátky mě k sobě přitáhne a já cítím, že se rozplakal. "Víš, co je nejhorší?" chytnu jeho hlavu do svých dlaní a palci přejedu po strništi na jeho tváři. "Připravila jsem se o tebe." lehce ho políbím na rty a opileckým krokem se zvednu ze schodků a jdu dovnitř. Nechám ho tam sedět ve strnulé poloze a jdu do postele.

Feel It All 3 - Kapitola 25.

4. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Bill byl během pár hodin zpátky. "Nejsi tady brzo?" podívám se na hodinky. "Oh, měla jsi snad něco v plánu? Nečekaná přepadovka, co?" usměje se a hned si sedne na zem k Mel. "Ahoj ty moje neteřinko. Nezlobila tě mamka, co?" a prsty jí polechtá na bříšku. Mel se okamžitě usmála. Vždy mu věnovala ten nejkrásnější úsměv a to stačilo, aby na ni promluvil. Bylo by to takové, kdyby žila dvojčata? Věřím, že ano. Jde na něm vidět, že už by potřeboval své dítě. Byl by ten taťka, který by udělal pro své dítě vše. Jenže nevím, zda je takový Tom. Od doby, kdy mě viděl od krve, se neozval. Tak bojoval za to, aby s ní mohl být a teď nebere telefony a to mi ho ještě ke všemu naposledy vzala ta megera. Třeba Mel vynahradí taťku právě Bill. Aspoň do doby, než bude mít své vlastní. Snad jim to s Natalie klapne a konečně bude šťastný. "Může Natalie večer dojít na sklenku?" vytrhne mě z myšlenek. "To se mě snad nemusíš ptát, ne?"
"Okey, tak dojde Natalie na sklenku." s lehce pozvednutými koutky rtů nakloní hlavu k rameni. "No, to už je lepší." mrknu na něho a odeberu se do kuchyně chystat večeři. Vše nachystám a donesu na podnose na jídelní stůl. "Myslíš si, že byste mohli pohlídat malou? Potřebuji si něco zařídit." zeptám se opatrně. "Děje se něco?" ihned je v pozoru a stojí. "Ne, jenom potřebuji skočit do lékárny. Nemám už prášky a při té příležitosti bych chtěla… ."
"Mio, nechoď tam." zamračí se. "Já to potřebuji."
"Není to dobrý nápad. Ještě je to pod žlutými pásky. Vím to. Jeli jsme kolem. Není dobré, aby ses zbytečně trápila."
"Chci se s ním rozloučit."
"Přece jsi to dnes udělala."
"Ty to nechápeš Bille, jeho duše zůstala tam a já… já... potřebuji to."
"Nechci, aby ses trápila. Zbytečně se mučíš." nesouhlasně kroutí hlavou a má utrápený výraz. Přiblížím se k němu, stoupnu si na špičky a políbím ho na líčko. "Někdy člověk dělá něco, co není správné, ale já vím, že toto je." mrknu na něj, pohladím ho a jdu za Mel, kterou chci ještě před večeří okoupat.
Po odchodu z koupelny a s pěkně voňavým dítětem v náručí slyším, že očekávaná návštěva se dostavila. Pomalu se proplížím chodbou abych si mohla zahrát na šmíráka. Mel strčím můj prst na okusování a jako stín za rohem pozoruji Billovo chování. Otvírá zrovna láhev s vínem a Natalie na něm nemůže nechat oči. Má přesně ten pohled, který říká: Miluji tě se vším všudy. Bill jí podává sklenku a Natalie si chce přiťuknout. Na Billovém chování mi však přijde něco divného. Znám ho už tolik let a poznám, že je k ní zdrženlivější. Má snad obavy si jí připustit k tělu? Potichu se vytratím z chodby do ložnice. Malou na chvíli položím do postýlky a převléknu se. Stále mi to vrtá hlavou. Přece se navštěvují už tak dlouho a měla jsem za to, že už spolu neoficiálně chodí. Mé myšlenkové pochody přeruší zaklepání na dveře. Hodím na sebe rychle tričko. "Ano?" Bill lehce pootevře dveře. "Vrní ti telefon." s nataženou rukou mi ho podává. "Děkuji." ihned si ho vezmu a podívám se na display. Neznámé číslo? Bill přišel k postýlce a vzal si malou k sobě. "Prosím?" čekám, kdo se ozve. "Dobrý večer, paní Kaulitzová. Jmenuji se Auclairová. Potřebovala bych s vámi mluvit. Je to nutné." Při tom, co na mě mluví do telefonu se dívám na Billa. "O co se jedná?" snažím se znít v klidu a rozvážně. "Vše Vám vysvětlím, ale osobně." v jejím hlasu byl znát strach. "Kde se chcete sejít a kdy?" Bill se na mě nepodíval, ale uši měl v pozoru. "Je to na rychlo, ale šlo to by teď? V parku naproti vašeho bývalého domu?"
"Prosím? Asi jsem špatně rozuměla." můj klid a tón hlasu se změnil. "Ne, paní Kaulitzová, slyšela jste dobře. Myslím přímo ten park u vily Kaulitzových."
"Mio, co se děje?" Bill se ke mně přiblíží a zamračí se. Na prázdno polknu. "Dobrá, budu tam co nejdřív to půjde. Nejdříve do půl hodiny jsem tam." sice mi to narušilo mé plány, ale její tón hlasu zněl opravdu vážně. Zavěsím. "Mio, nechce se mi to líbit."
"Billy, vezmi malou a běž za Natalie. Tohle nech na mě." bez dalších průtahů naháži na sebe zbytek oblečení, rozloučím se s nimi a vyrazím na cestu. Vezmu si své kolo, protože když mi zůstane trochu času, ráda bych se stavila ke škole. Šlapu a přepadá mě pocit nejistoty, který se mísí se strachem. Naposledy, když jsem v tom parku seděla, byla to má jízdenka do mučící místnosti prolité naší krví. Proč zrovna tam? Má to s tím nějakou spojitost? Po vyšlapaní menšího kopečku dojedu k cíli. Vidím na lavičce sedět mladou ženu, s delšími vlasy. Kolo opřu o kmen stromu a přijdu k ní. "Auclairová?" nejistě se zeptám. "Ó ano, vy musíte být paní Kaulitzová." ihned si stoupne a podá mi ruku. "Ano."
"Posadíme se?" ukáže na lavičku. Obě se usadíme a ona se mi zahledí do očí. "Tolik jsem Vás chtěla poznat."
"Proč?" udiveně zvednu obočí. "No, asi bych měla začít od začátku." nervózně si promne ruce. "Myslím, že to by bylo asi nejlepší." snažím se na ni být milá. "Už nějaký ten měsíc pracuji u pana Kaulitze… ."
"U Toma?" přeruším jí. "Ano. Dělám takovou tu práci všeho druhu. Uklízím, vařím a starám se o dítě."
"Promiňte, že Vás opět přerušuji, ale o dítě?" najednou mám sucho v ústech. "V pořádku. Ano o dítě tedy spíše slečnu. Je paní Shahrivarové."
"Myslíte Auru?"
"Ano, je z ní šikovná holka, ale potřebovala by lepší ruku, která ji povede. Je z ní rozmazlené děvče a její slovník… ."
"Auro… ." zašeptám spíše sama pro sebe. Tak to bylo hodné děvče, ale Sherminina vůle přetvořit jí k obrazu svému byla silnější. "Pokračujte." pobídnu jí rukou. "Dobře… tak… dělám tedy vše. Pan Kaulitz si mě najal a pár dní na to se k němu nastěhovala Shahrivar."
"Říkejte jim jmény, prosím. Bude to lepší pro obě."
"Můžu? Tak tedy než se Shermine nastěhovala, Tom byl pořád opilý. Hodně dnů prospal a když nespal, propil. Mlčky jsem kolem něho musela procházet, protože jakmile jsem zmínila, že by mohl alkoholu ubrat, hodil po mně zrovna to, co měl po ruce. Po nastěhování Shermine nepřestal, ale polevil. Neměl ty stavy bezvědomí. Shermine si ze mě udělala služku a naložila mi na bedra celou domácnost. Tak, jak mé návštěvy byly jenom na úklid, tak mi uvolnila pokoj a já se musela nastěhovat."
"Přece jste to mohla odmítnout."
"Nemohla… jednou pro mojí rodinu něco udělala a já jí slíbila, že jí to jednou vrátím. Nenapadlo by mě však, že jí potkám tady a zneužije toho."
"Proč jste ale volala mně?"
"Všude byly vaše fotky a to i Vaší dcery a jeho bratra. Tom si neustále prohlížel album, ve kterém jste byli spolu a pohromadě. Několikrát jsem ho spatřila, jak nad ním brečí. Ze spaní volal svého bratra a ani po jejím nastěhování to nepřestalo. Hrozně jí to štvalo, ale na něm bylo vidět, jak ho postrádá. Jak postrádá Vás všechny. Jenže ona umí s lidmi manipulovat. Dokáže s nimi zamávat jak potřebuje. A postupem dnů se z Toma začala stávat osoba, kterou jsem nepoznávala. Najednou byl chladný a odtažitý. Ani ke mně nenašel vlídného slova. Dřív se ke mně choval slušně, až na ty stavy opilosti. Arogantní zmetek, jestli ho mám popsat přesněji."
"To je hrozné, ale nechápu stále proč tady sedím?"
"Dostanu se k tomu, nebojte. Shermine zničila Vaše fotky a vše, co by mohlo připomínat Vás, dceru nebo jeho bratra. Došlo mi, že ho už nejde vrátit zpátky, ale najednou měl od Vás hovor a jako by to byl zase on. Jenže po návratu od Vás byl… divný. Jakoby to, co ho drželo ještě nad vodou kleslo ke dnu i s ním."
"Co tím myslíte?" cítím tíhu na hrudníku. "Shermine nebyla doma a on si vzal flašku do rukou a sedl si za stůl. Pil po velkých hltech a jeho pohled utrpení po každém loku byl znát čím dál víc. Nedalo mi to a sedla jsem si k němu. Podíval se na mě očima plných slz." Popraví si sukni a zahledí se na ptáčka, který poskakoval po zemi. Jakoby hledala správná slova na to, co chtěla říct. "Stále dokola opakoval… cituji: Vše je pryč, pryč… naděje, láska, kapela… . Když jsem se ho zeptala proč, zadíval se na mě dlouze a zašeptal: raději by zemřel než by mi odpustil." Její poslední slova byla pro mě jako rána. To byly ty slova, po kterých Tom musel odejít. A já si naivně myslela, že to bylo kvůli té krvi, kterou jsem měla na sobě. "Teď se chová ještě hůř, než předtím. Přilnul k ní, alkoholu a … marihuaně. A jí to tak vyhovuje."
"Jenom na marihuaně?" mám obavy, aby nejel v něčem jiném. "To já nevím, paní Kaulitzová."
"Vy asi nevíte, co je mezi nimi, že?"
"Chci, abyste mu pomohla." snažila se vyhnout mé otázce. "Nemůžu mu pomoct, když nevím, o co jde." snažím se jí přinutit mluvit. "Už bych měla jít." rychle vstala. Chytla jsem jí za dlaň, abych jí pozastavila. Se strachem se na mě podívala. "Proč jste mě tedy volala, když mi nechcete vše říct?"
"Nikdo se tom nesmí dovědět. Tom by věděl, že jsem to byla já, kdo Vám to řekl." se strachem v očích si mě prohlížela. "Nikomu to neřeknu, slibuji. A to ani jeho bratrovi. Potřebuji znát, proč je k němu Bill až tak chladný." Chvilku se mi vpíjela do očí, ale nakonec si sedla zpátky na lavičku a ruce složila do klína. "Tom mi řekl, v jeho stavu opilosti, že po Vaší zamítnuté žádosti o ruku si myslel, že je vše ztracené a vinil za to svého bratra."
"Proč? Přece on s tím neměl nic společného?"
"Dle něho ano. Myslel si, že ho stále milujete."
"To je přece hloupost!" podívám se na okolní stromy. "Můžu mít na Vás otázku?" otočí se na mě. "Zajisté."
"Jeho bratr se měl vrátit domů, že? Myslím tím po nějaké době, po té žádosti o ruku."
"Ano, vrátil se, proč se na to ptáte?"
"V jakém stavu byl, když se vrátil?"
"Opilej… a zdrcený. Jestli si dobře pamatuji, mluvil o minulosti, že jí nemůže zapomenout. Co to s tím má společného?" Už ani nevím, zda se mi to chce slyšet. "No… dle Toma ho jeden večer hodně opil a dal mu něco do pití, protože na něho byl naštvaný. Zaplatil ženské, které se na něm měli v průběhu pár dní vystřídat, ale i udržet ve stavu omámenosti. Nic s ním neměli, ale při jeho stavu to tak mělo vypadat a hlavně... on sám si to měl myslet. Potom mu nakecal, že do toho šel dobrovolně a chtěl to tak kvůli Vám. Chtěl, abyste se na jeho bratra zlobila, že se namočil do nějakých omamných látek a vystřídal tolik žen... a vy mu to budete mít vše za zlé."
"Nějak to nechápu. Přece ví, že toto se mu nepovedlo? Já se na něho nezlobila… dokonce jsem si myslela, že je na tom trochu jako já." zašeptám. "Po příjezdu a nastěhování sem se Tom snažil o kontakt s Vámi všemi, ale to se mu nepovedlo. Bill mu zazlíval Shermine a i to, že Vám ublížil." pokračovala. "Jednou se Bill nechal ukecat a došel za Tomen sem. Tom se mu přiznal, co udělal a prosil o odpuštění, ale to jeho bratra ještě více naštvalo."
"Proto na té akci, kdy se uváděla má kniha na trh, byl Bill tak chladný."
"Ano."
"Ale to přece ještě není důvod, aby Bill vyslovil něco tak… hrozného!"
"Pár dní zpátky, paní Kaulitzová, se Tom od Vás vrátil, hrozně se opil a dal si nějakou pilulku. Nevím co to bylo, ale viděla jsem, jak to bere… já nevím, zda bych vám to měla dál říkat. Budete se na něho zlobit, potom mu nepomůžete a bude na tom čím dál hůř." drmolila velice rychle. "Slibuji Vám, že ač mi řeknete cokoliv a jakkoliv se na něho budu zlobit, pokusím se něco udělat proto, abych mu pomohla."
"Slibujete?"
"Slibuji." chytnu jí za ruce. "Vám přirostl Tom k srdci, že?" Celá se při mých slovech začervenala. "Trochu. V jádru je to hodný kluk." měla obavy se mi podívat do očí. "To je v pořádku." usměji se na ni. "A teď mi prosím řekněte, co bylo." Zhluboka se nadechla. "Dobře. Co byl Tom omámený a seděl opřený o postel na zemi, se mi opět svěřil. Shermine byla s Aurou někde po nákupech, protože si z Tomové peněženky brala kartu. Nejsem šmírák, ale když chci projít a někde je, snažím se jí vyhnout a vždy čekám za rohem až odejde a kolikrát vidím to, co bych neměla."
"To je v pořádku, nic zlého si o Vás nemyslím, nebojte." pohladím jí po zádech. "Shermine se Vám chtěla pomstít za to, co jste jí udělala na té akci a ztrapnila jí před všemi. Koupila si Vaši knihu, aby v ní našla slabinu, do které by mohla udeřit a našla ji."
"Prosím?" nemůžu uvěřit tomu, co slyším. To snad nemůže být pravda. "Jakou?" Suše polkla a se slzou v oku se mi zahleděla do očí. "Co se Vám za posledních pár dní stalo hrozného?"
"Kamarád mi umřel."
"A příčina?"
"Zastřelen. Přece za to nemůže!"
"Ale může."
"Má kniha… ."
"Už víte, kam tím mířím?" zašeptá. "Ona mě jim… za to může ona? To kvůli ní věděli, že jsou v knize?" cítím tlak na hrudi. "Tom byl tak zmanipulovaný ní, že byl jejím komplicem. Pomohl jí najít dotyčné lidi a nakecala jim, že ví, co se na ně chystá. Že po nich půjde policie a chtěla je varovat. A jak už jsem říkala, dokáže lidi zmanipulovat tak, jak ona potřebuje a aniž by měla důkazy, zpracovala si i je a oni jí vše uvěřili. Chtěla Vás zatáhnout do průšvihu a to se jí povedlo. Když Tom zjistil, co se stalo, hned se omlouval jeho bratrovi, že netušil, jak daleko to dojde a jeho bratr ho vyhodil se slovy, že… ."
"Raději umřu, než abych ti odpustil." vzdychnu. Zavřu oči a pustím na svobodu pár slz. "Ano." zaboří se do rukou. Já bez dechu hledím do dáli přes park. Člověk, se kterým mám dceru byl schopný… tomu nevěřím. Tom? "Musíte vzít v potaz, paní Kaulitzová, že v tom má prsty ona. Ona je ta, která ho má omotaného kolem prstu. On je loutka, se kterou se manipuluje."
"Jste si tím opravdu jistá? Jste si jistá, že to vše, co jste mi tady řekla, je pravda?" s očima lesknoucíma se proudem slz se otočím na ni. "Přísahám. Vše mi řekl Tom. Nevím, kolik si z toho pamatuje, ale řekly mi to opravdu jeho rty."

Feel It All 3 - Kapitola 24.

31. května 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Sedím v místnosti osvětlenou lehkými slunečními paprsky dopadajícími z okna. Vedle mě sedí Bill a Mel mám na rukou. Hraje si s mými prsty a jemně mi je okusuje. Už jí začaly růst první zoubky a když se jí podaří něco dostat do úst, usilovně pracuje na kousání. Oba sedíme v černém a čekáme na advokáta až se objeví. Je to pár desítek minut, co měl Mateo obřad rozloučení, protože jeho rakev bude převezena do jeho rodné země a já pořád nemůžu uvěřit, že už tady není. Tolik tady bude chybět. A to nejenom mě, ale všem, kterým se snažil pomoct. Tolik lidí se s ním přišlo rozloučit. Byly tam děti z Belly, které v doprovodu sestry přišly položit kytku a obrázek, na kterém byl jako jejich hrdina. Lidi z ulice, kterým dával možnost začít znovu. Sponzoři, partneři… měla jsem to být já. Já bych byla kapka v louži, která se ztratila. Otevřou se dveře a vejde vyšší, postarší muž s obálkou v rukou. "Dobré odpoledne, Paní Kaulitzová, pane Kaulitzi." každému podá při pozdravu ruku. Obejde stůl a sedne si na mohutnou, červenou židli. Rozsvítí lampičku a položí na stůl obálku. "Dnes jsme se tady sešli, abych přečetl poslední vůli pana De Rossi." trochu si odkašlal a otevřel velikou obálku ze stolu. "Byli jste sem přizváni na jeho žádost. Zde mám pro každého obálku, která je soukromá." podá Billovi obálky a ten jednu z nich, s mým jménem, podá mně. "Dle jeho žádosti Vám sdělím to, co je tady," poklepe na papíry, "a následně si přečtete dopisy, které máte v rukou. Hlavně vy, paní Kaulitzová." prohlédne si mě. "Dobře." nervózně souhlasím. Lehce se mi třepou ruky i s nohama. Bill mě pohladí po zádech a podpoří mě úsměvem, který mě trochu uklidní. "Můžu začít?" skloní hlavu a podívá se na nás přes obroučky brýlí. Oba souhlasně přikývneme. "Dobrá… na základě nečekaného úmrtí pana De Rossi a tím i prosbou k paní Kaulitzové je, že jeho kocourek je již starý a Vás má v oblibě. Byl bych velice rád, kdybyste se ho ujala. Avšak odmítnout můžete a tím půjde do útulku." opět se na mě podívá přes obroučky brýlí a čeká na mou reakci. "Vezmu si ho." nemůžu odmítnout i kdybych chtěla. Dlužím mu to. V tom se advokát sehne pod stůl, něco vezme a zamíří si to ke mně. K mým nohám položí přepravku, ve které je zavřený. "Po dobu nepřítomnosti pana De Rossi pobýval kocour u mě. Všechny jeho věci dodám později." sedne si zpět za stůl. "Dále je tady jeho dům. Ten dle jeho přání půjde do prodeje a peníze získané z prodeje jdou na školu. Takové mám pokyny a o vše se postarám a zařídím. To nechte na mně. Peníze Vám budou po prodeji připsány na účet." Na školu? On se zbláznil? Jenže nebude dlouho trvat a ten parchant, co ho nechal zabít, si jí získá a já o ni přijdu. Ale celkově jeho přání je divné. Přece nemohl vědět, že umře? Co ty peníze z prodeje na školu? Přestává se mi to líbit. "Po Vašem telefonátu, paní Kaulitzová, jsem byl nucen zavolat panu De Rossi a říct mu o vašem záměru přepsat vše na něho."
"Prosím?" nemůžu uvěřit tomu, co mi říká. "Potřebuji, abyste tady podepsala tyhle papíry s převodem nemovitostí kliniky Hope, Bella a školy tady na pana Kaulitze." Otočím hlavu na Billa a snažím se pochopit situaci, která mi nedává absolutně smysl. "Je zde podpis jak pana Kaulitze, tak i pana De Rossi a tím se vším oba souhlasí." Zvednu se, ač nevím, o co jde a podepíšu se pod to. "Děkuji. Na naší odpolední schůzce jsem Vás se vším chtěl obeznámit, ale osud určil jinak a proto Vám to čtu až nyní. Další vysvětlení najdete v dopisu." Stojím u stolu a upřeně na něho hledím. "To je vše?" vydám ze sebe. "Ano, zbytek závěti nepatří Vám a jak jsem již zmínil, zbytek najdete v dopisu." Otočím se a na Billa se ani nepodívám. Očividně ví něco víc a to více mě štve, že mi o tom neřekl. Proto přijel dřív a byl s Mateem. Jenomže proč to všechno a proč zrovna na Billa? Dám malou do sedačky, vezmu obálku a podívám se na přepravku s Pearsem. "Vem ho prosím." věnuji Billovi letmý pohled. "Neshledanou." kývnu směrem k advokátovi a opustím místnost. Bez jediného slova dojdeme ven a já si sednu na lavičku, která byla kousek od budovy. Mel položím v sedačce vedle mě a prohlížím si obálku. "Zlobíš se?" sedne si vedle mě z druhé strany. "Co ti na to mám říct?… Ty víš, co je v té obálce, že?" sjedu na něho pohledem. "Tuším. Nemohl jsem ti nic říct, nesouhlasila bys."
"To máš pravdu, ale proč ty?"
"Protože chtěl, aby to měl k tobě někdo blízký. Měla by sis to přečíst. Tam najdeš odpověď, kterou asi teď hledáš." Pohladí mě a políbí do vlasů. "Musím jít, mám schůzku s Natalie."
"Dobře, večer budeš doma?"
"Nevím, nechci ti nic slibovat."
"Vlastně je to tvoje věc. Běž, ať dlouho nečeká." rukou ho popoženu. "Tak ahoj." zvedne se a než se mi ztratí z dohledu vidím, jak vyfukuje obláčky dýmu.
Po příjezdu domů nechám Pearse v přepravce, aby si zvykl jak Pumba, tak i Timon na nového člena rodiny. Nakrmím Mel a chvilku si s ní pohraji. "Že bychom pozvaly taťku na večeři, co?" hladím jí po tom jejím nemalém bříšku. Zvednu se a jdu mu zavolat. Není to tím, že bych ho potřebovala vidět, ale chci, aby jeho dcera nestrádala. Nechci, aby mi jednou vyčítala, že můžu za její vztah s otcem. Vezmu telefon do rukou a vytočím jeho číslo. Na zvednutí jsem nemusela čekat dlouho. "Kdo je?" ozve se vysmátý ženský hlas, ve kterém poznám Shermine. Chvilku jsem měla nutkání jí něco říct, ale nakonec zavěsím. Nemám potřebu se s ní hádat. "Tak nic Melanko, taťka je zaneprázdněný." Přisunu jí hrazdičku a sednu si na sedačku. Chvilku ji pozoruji, jak si hraje a snaží se uchopit visící hračky. Vzpomenu si na tu obálku, která čekala na otevření. Podám si ji z kabelky a zpátky se usadím na místo, které už bylo předehřáté. Pumba přiběhl a snažil se vyskočit na sedačku vedle mě. Mel to přišlo hrozně vtipné. Tak krásně se smála. Pomůžu mu nahoru a on se spokojeně uvelebí do rohu sedačky a vyvalí se tam. Vrátím se pohledem k obálce a roztrhnu ji v zalepeném proužku, který ukrýval to tajemství uvnitř. Vytáhnu papír, který byl psaný jeho rukou..

Milá Mio, má krásná principessa. Jak dlouho se známe? Nějaký rok to už bude a stále si vzpomínám na ten tvůj úsměv, který mě vítal na klinice. Natolik sis získala mé srdce, že i do dnešních dnů můžu říct, že jsi má diletto. Tolik mě potěšil tvůj nečekaný příjezd. Tolik jsem tě toužil znovu spatřit a mé prosby byly vyslyšeny. I když jsi mě nezastihla ve formě, ve které jsem dříve býval, stále byl dostatek sil na aktivity, které se plánovaly. Ačkoliv mě pomalu a jistě opouštěly. Po telefonátu advokáta a sdělení, že to chceš celé přepsat na mě… byl jsem v šoku. První mě napadlo, že chceš zase odjet, ale potom mi došlo, že je za tím nejspíš něco jiného. Jenomže s tím už jsem souhlasit nemohl. Omlouvám se, ale muselo se najít jiné řešení a tím je Bill. Teď tomu nejspíš nerozumíš, ale nech mě to vysvětlit, prosím. Před pár měsíci mi diagnostikovali rakovinu. Při mé smůle už v pokročilém stádiu. Dostal jsem pár měsíců. To zjištění bylo zdrcující, ale bral jsem to jako odplatu za to, jaký jsem vedl život jako mladý pazzo. Musel jsem jednat rychle a Bill byla možnost, při které by ti kliniky vlastně zůstaly. Naštěstí neváhal a ihned nasedl na první letadlo. Nemohl jsem ti to říct do očí, protože to, že bys pro mě plakala, by byla bolest, kterou jsem nechtěl prožit a už vůbec jsem nechtěl být litovaný. Odjel jsem do své rodné země, kde chci dožít těch posledních pár dní se svou rodinou. Bylo to náhlé a nečekané, ale dle doktorů už mi dohoříval knot života. Má drahá, krásná principessa. Posílám ti polibek a pohlazení. Až se budeš dívat na oblohu posetou hvězdami, vzpomeň si na mě, protože já tam budu jenom pro tebe. Mateo

Nevím, zda mě to má uklidnit, že jsem jeho konec pomohla uspíšit a netrpěl, ale zasloužil se rozloučit se svými nejbližšími. Tolik mě to mrzí. Tak bych ho chtěla obejmout a říct, jak jsem ho měla ráda. Pláču. Slzy tečou po lících dolů a lehce dopadají na papír, který svírám v rukou. Nakonec ho složím a chci ho uschovat zpět do obálky, když v tom si všimnu, že je tam ještě něco. Papír položím vedle sebe a vyndám to tajemství, které bylo uvnitř. "Bože… ." tiše pronesu do prostoru. Jemně to stisknu v pěst. Vždy se mi líbil přívěšek na jeho řetízku ve tvaru nekonečna. Po obvodu smyčky byl vyrytý nápis: nic nekončí pokud miluješ, věříš a bojuješ. Říkával, že je to dárek od jeho babičky, která mu dala smysl pokračovat žít a život si urovnat do správných kolejí. A teď ho dal mně. Jako by věděl, s jakými démony bojuji. Papír schovám do obálky a odeberu se do ložnice, kde si ho schovám do své krabice vzpomínek. Ubrečená si najdu mezi šperky řetízek, na který si pověsím přívěšek a dám si ho na krk. Naposledy ho stisknu v dlani a poděkuji mu s pohledem vzhůru.

Feel It All 3 - Kapitola 23.

29. května 2018 v 9:46 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ráno, když jsem posnídala, nakrmila Mel a obě nás převlékla z pyžama, vyšňořím jí na rande s tatínkem. Než přijede Tom, zavolám Oliverovi, jak se má. Sám se neozve a ani nenapíše. Dle jeho slov byl opravdu šťastný. Tolik mi toho měl co říct, ale tolik času jsem opravdu neměla. Slíbila jsem mu, že ho přijedu navštívit, jakmile budu mít čas. Nemůžu mu říct, že mi hrozí smrt a už nepřijedu. Sama pevně doufám ve slova, která pronesl Rodeo, že mě zabít nechtějí. Malou položím na lehátko a dám jí hrazdičku s hračkami. Chci se podívat na mobil, kolik je hodin, když v tom mi začne zvonit. Cizí, neznáme číslo. Je to tady. Kousnu se do spodního rtu a telefon přiložím k uchu. "Ano?"
"Tak doufám zní tvá odpověď na mou nabídku." Je to on. Jak říká Rodeo, šéfík té proklaté mafie. "Má odpověď zní ne. Nenechám Vás z toho udělat něco, před čím ty děti chci ochránit."
"Poslední slovo?"
"Poslední." odhodlaně a kurážně odporuji. "Jak myslíš." a zavěsí. Domem se najednou ozve zvuk zvonku, který mi dá najevo, že je čas se postavit další výzvě a to, opět se setkat s Tomem tváří v tvář. Položím mobil na stůl a snažím se zhluboka dýchat při cestě ke dveřím. Chytnu za kliku, lehce se usměji, aby na mě nebyla znát nervozita a otevřu. Stál tam, byl to on, ale přesto byl jiný. Něco bylo jinak a já nedokázala přijít na to co. "Ahoj."
"Ahoj." podá mi kytku růží. "To sis mohl odpustit." prohlížím si pugét v mých rukou. "Tak to třeba ber tak, že je to pro Mel. Můžu?"
"Jo, pojď dál." poodstoupím ode dveří a nechám ho projít. Celou dobu z něho nejsem schopná spustit pohled a prohlížím si ho od hlavy až k patě. Jeho styl oblékání je jiný. Jako by se nějak hrabal v Billově šatníku a snažil se mít něco z něho. "Oh, ona je veliká!"
"Tak je to dlouho, co jsi jí neviděl." zavřu dveře a jdu dát kytku do vázy. V kuchyni jí napouštím vodu, když mi začne zvonit zase telefon, který mám v obýváku. Odložím vázu a jdu si pro něho. Vejdu do místnosti a Tom ucukne, protože se nad ním nahýbal a díval se, kdo mi volá. Bez nějakých keců kolem vezmu mobil do rukou a jdu dál od něho. "Mateo?"
"Mio, můžeš prosím do školy? Teď?" Podívám se na Toma. "Jo, mohla bych, za dvacet minut jsem tam."
"Super. Čekáme tě." zavěsí. Čekáme? Pokrčím rameny a opět se podívám na Toma. "Mohl bys na chvíli pohlídal Mel? Potřebuji jít za Mateem."
"Ty s ním něco máš?" vybalí na mě. "Prosím?" s pohledem, který značí, jestli si ze mě dělá srandu ho propaluji na druhou stranu těla. "Rád bych věděl, zda s ním něco máš?"
"Jo mám… mám s ním kliniku a dokonce školu, kterou dáváme dohromady. To spolu máme. Nejsem ty."
"Promiň, já jen.. ."
"Pohlídáš ji? Nebo si mám zavolat chůvu?"
"Pohlídám… a mohli bychom si potom spolu promluvit? Potřeboval bych ti něco říct."
"Okey." rezignuji a beru si klíčky od domu. "Je po jídle, tak by měla vydržet. Ahoj, miláčku." políbím malou na líčko a jdu si pro kolo, které mám v garáži.
Cesta mi trvala s kolem pár minut. Před bránou odstavím kolo a vejdu dovnitř areálu. V tom ze dveří vyjde jak Mateo, tak i Bill. Bez dechu se zastavím a hledím na ně bez možnosti se pohnout. Co tady dělá Bill? Přece má být pryč… Vydají se za mnou. "Oh, Mio, ahoj." obejme mě a políbí na líčko. "Ty… jak to… přece… ."
"Taky tě rád vidím." začne se smát. "Sakra, zapomněl jsem si mobil. Hned budu zpátky." pronese Mateo. Když vchází po schodcích ke dveřím, vtrhne obrovské černé auto do areálu a je slyšet střelba několika ran z pistole. Přitom se Mateo hroutí jako domeček z karet k zemi. Začnu křičet a Bill mě chytne kolem pasu a drží mě, abych neběžela za ním. Auto se ve smyku otočí a z areálu odjede pryč. Při tom s sebou vezme kus brány, která překážela. Jeho tělo tam leželo bezvládně na zemi a já nedokázala pochopit, co se stalo. Teď tady stál, usmíval se a najednou tu není. Spadnu na kolena, slzy mi tečou proudem a srdce nestíhá tlouct. Bill ihned volal záchranku. Zvednu se ze země a utíkám za ním. Na schodech však zakopnu a vykoupu se v louži jeho krve. Nevnímám to a po čtyřech se k němu doplazím. Přiložím mu prsty na krk a zkouším mu tep… je pozdě. "Néééééé." vykřiknu a obejmu jeho tělo. Někde najdu zbytek sil a zvednu jeho trup a přitáhnu si ho k sobě. Hladím ho po vlasech a přeji si, abych mohla vrátit čas. Mojí vinou tady teď leží v louži své vlastní krve. Mojí vinou umřel další nevinný a zase mým neuváženým jednáním. Se záchrankou přijeli i policajti. Viděla jsem je, věděla, že kolem mě chodí, mluví na mě a záchranáři se snaží oživit Matea, ale byl to jenom obraz. Obraz, který postrádal zvuk. Opět to bylo tady. Když mi bylo nejhůř, svět se vypnul. Jeden muž mě odtahoval pryč, aby k Mateovi měli větší přístup, ale chvíli na to byla vidět bílá plachta, která zakrývá jeho tělo. Bylo po všem. Bill ke mně přiběhl a silně mě objal. Nezmohla jsem se ani na to, abych mé ruce omotala kolem něho. Můj svět se hroutí čím dál víc a problémy, které se kupí mi podřezávají lano, které mě drží na nohou.
Po nějaké době, když se mé já probudilo z toho světa beze zvuku, mě vyslechla jedna policajtka. Nemohla jsem jí říct, že za vše můžu já a je za tím mafie, protože bych tím odsoudila dalšího nevinného. Policie mě celou umazanou od krve odvezla domů i s Billem. Neúmyslně byl od krve i on, ale v mém případě to vypadalo, že jsem se v ní koupala. Úplně jsem zapomněla, že je tam Tom. Bill otevřel dveře a zůstal tam nehybně stát. "Co tady děláš?!" vyjel po něm Bill. "Billy, hlídal Mel." zašeptám. "Proboha, co se vám stalo?!" ihned šel za námi. Bill pozvedl ruku a podíval se na něho chladnýma očima. "Nic se nestalo. Měl bys jít."
"Nepůjdu! Bille, sakra! Patříte do mého života a já chci vědět, co se stalo!"
"Mateo je … ." znovu se rozpláču a jdu do koupelny. Nevím, co bylo dál, ale nějakou chvíli na to bouchly hlavní dveře. Asi patnáct minut na to zaklepal Bill na dveře od koupelny. "Můžu?"
"Pojď." klečela jsem na zemi a stále si přemítala v hlavě celou situaci. Opatrně vstoupí dovnitř. "Zavolal jsem Monicu a hlídá dole malou."
"Děkuji." dívám se na podlahu. Pomalými kroky se ke mně přiblíží. Oddělá mi pramen vlasů z obličeje a palcem mě pohladí po líci. Zahledí se mi do očí tak, jak to dělával dřív. Láskyplně a s nadějí. "Pomůžu ti." zašeptá. Jeho ruce jemně sjedou na spodek trička a přetáhne mi ho přes hlavu a následně ho hodí do umyvadla. Pomůže mi opatrně na nohy. Opřená o zeď a pohledem upírajícím na něho, mi rozepne knofílk a sundá mé kraťasy, které skončí v umyvadle s tričkem. Nahne se do sprchy a zapne vodu. Jeho ruce mi na to obejmou můj hrudník a rozepne mi pomalu podprsenku a s lehkostí jí sundá. Stále jeho oči sledují mé. "Jsi stále krásná." jemně se usměje. Ruce jemně jedou po bocích až narazí na kalhotky. Prsty pod ně zajede a aniž by očima uhnul, sundá je. Sobě sundá tričko a pomůže mi do sprchy. Postaví mě pod tekoucí vodu a sám si stoupne za mé záda. Mé ruce se opřou o zeď a voda mi pomalu smývá krev z mého těla. Bill vzal houbu, kterou jemně třel po zádech a ramenou. "Stále je máš?" zašeptá a přejede prstem na paži po jizvě, která mi zůstala po řezných ranách. "Zůstaly mi všechny." potichu pronesu mokrými rty a očima sleduji jizvu na mém břichu. "Stále při pohledu na ni mi v uších zní tvůj hlas… ." Bill mě jemně políbí na rameno. Podá si šampon a začne mi umývat vlasy. "Pamatuješ? Jak jsem ti jednou takto umýval vlasy a přehmátl se?" začne se smát. "Aspoň jsem měla jistotu, že nebudu mít blechy." Ta vzpomínka mi vykouzlila úsměv na tváři. Jenže jak úsměv rychle přišel, tak i odešel. "Je to má vina."
"Co?" Otočí si mě k sobě a ustaraně se na mě podívá. "Že je mrtvý. Něco jsem odmítla a … teď je kvůli mně mrtvý on." rozpláču se a Bill mě k sobě pevně stiskne.

Feel It All 3 - Kapitola 22.

18. května 2018 v 15:35 | By Best.ie |  Feel It All 3
Rodeo mě dovezl až k baráku. Bez slov rozloučení pronesl jenom: "Tak večer." a zmizel v dáli. Nastal čas, kdy budu muset začít úřadovat a to co nejrychleji. S Monicou si domluvím hlídání na celý den. Je to těžké, že musím nechat Mel celý zbytek dne na pospas jí, ale jinak to nejde. V rodném listě zkontroluji, zda je tam vedený jako otec Tom, kdyby se mi něco stalo, aby nebyla hozena do děcáku. Zavolám advokátovi, aby nám nachystal smlouvu o vlastnictví budov a to jak o škole, tak i o klinice. Nechci, aby to bylo momentálně v mém vlastnictví. Nechám to vše přepsat na Matea s tím, že se o to budu starat i tak. Musím mu vše vysvětlit a on určitě mou situaci pochopí. Vždy mi vyšel vstříc. Rovnou mu zavolám, abychom si dali schůzku. Jenže dle jeho slov bude mít čas až zítra dopoledne. To by snad mohlo stačit mu vše vysvětlit před tím, než půjdeme k advokátovi. Mezi tím vším si musím hodit do úst prášek. Nějak to na mě vše doléhá a mám zase šumění hlasů v uších. Dobré je, že dům je psaný na Billa. Bude praktické, když k mému učtu bude mít přístup aspoň Bill, pro případ nehody. Vše, co se týkalo mě, bylo zařízené a teď už jenom najít rodinu pro Rodeova syna. Zavolala jsem na jedno místo a domluvila si schůzku s paní, která by mi mohla pomoct můj problém vyřešit, protože já si ho u sebe nechat nemůžu. Vydám se tedy pomalu na místo setkání. Když si sednu do restaurace, zahlédnu místo, které mě spojovalo s Tomem. Zrovna jsem šla z pohřbu Belly, opilá se opírala o zábradlí a dívala se jak teče pode mnou voda. Jakou jsem cítila zlost sama na sebe a ten pocit touhy po Billovi. Bill… proč mě sakra napadl Bill? Přece Tom byl ten, který mě opilou sbíral… Bill… ty jeho nezkrotné vlasy a úsměv. Ty jeho rty… "Paní Kaulitzová?" promluví na mě menší, obtloustlá paní s brýlemi, která vypadala jako babička z filmu. Jenom ji obejmout a cítit tu její náruč, která by říkala, že bude líp. "Ano, to jsem… ." podávám ji ruku. "Neusserová." věnuje mi milý úsměv a sedne si na židli. U kávy jsme seděly asi dvě hodiny. Probíral se Rodeův syn, moje plány pro děti ulice… bylo s ní příjemné si vykládat. Dokonce říkala, že by nám vypomohla v naší škole a velice ráda, protože ona sama věnovala dětem celý svůj život a adoptovala ze pět dětí a nějak se na staré kolena nudí. Tolik jsem jí obdivovala a chtěla být tak spokojená jak je ona. Domluvili jsme se, že se u mě zastaví večer a rovnou si to dítě převezme. Bude ho vydávat za nalezence a tím to bude rychlejší ho dát k nějaké rodině. Když odešla a já se zvedala ze židle, naposledy mě upoutalo to místo ze vzpomínek. Nějak mé srdce zatoužilo mít na blízku Billa. Cítit tu jeho vůni a pohlazení. Procitnu ze snění a jdu konečně za svou dcerou. Po cestě domů má mysl zabloudí i k Tomovi. Možná bych mu měla dát přístup k Mel. To, že ublížil mně neznamená, že bych měla trápit malou. Bill se jí snaží vynahradit otce, který jí chybí, ale… zhluboka se nadechnu a vezmu telefon. Najdu číslo na Toma a vytočím ho. Jestli se mi má něco stát chci, aby byli spolu. "Mio? Stalo se něco?" zní vyděšeně. "Ahoj Tome… nic se nestalo, neboj. Volám ti kvůli… no, jestli bys chtěl zítra vidět Mel."
"Ani nevíš, jak po tom toužím. Pokud budu moct přijet, tak velice rád!" motá se mu lehce jazyk. "Dojedeš bez ní."
"Bez koho?"
"Ty moc dobře víš koho myslím."
"Mio… ."
"Ne, to je moje podmínka. Jestli jí chceš vidět, budeš u nás a bez ní."
"Okey, slibuji."
"Zítra v devět tě budu čekat."
"A Bill?"
"Co s Billem?"
"Bude tam taky?"
"Bill je pryč a měl by se vrátit za pár dní."
"Škoda… ." skoro až zašeptal. "Ujasníme si dopředu jednu věc. Neodpustila jsem ti a ani to nemám v plánu. Nic se mezi námi nemění. Tohle vše dělám kvůli naší dceři."
"Dobře."
"Tak zítra." a zavěsím. Pořád k němu cítím zlost, ale kvůli naší holčičce to vydržím. Teď ta chvíle, když to musím aspoň trochu přehodnotit. Nadejde večer. Slunce zapadne a lampy se rozsvítí. To bylo jako předzvěst k tomu, co přijde. Malá už spinkala a já vyhlížela nervózně z okna. V tom na příjezdovou cestu přijede auto, které jsem poznávala. Rodeův opatrovaný mazel, ve kterém jsem měla možnost se svézt. Možnost? Byla to spíš pocta dle jeho slov. Vyjdu ven před dveře a on ze přední sedačky vytáhne miminko. Zůstanu jako opařená. Nemluvil o miminku. Počítala jsem s tím, že to bude dítě tak věkově o dvou rocích. Kývnutím mě pozdraví a položí mi k nohám v sedačce ten uzlíček zabalený v dece. Z kufru vytáhne kabelu, kterou položí vedle mě. "Tady jsou věci, bez kterých ten prcek nemůže být… i s papíry." čapne si k tomu uzlíčku a prsty ho pohladí po líci. Bolel mě pohled na to, jak se loučí se svým dítětem. "Bude to tak lepší." zašeptá. "Kvůli tomu, co jsem udělal skončím na tom zasraném místě duší, ale víš co? Budu s mou Neomi." Pohledem sjede na nebe. "A budeme na něho dohlížet." V tom se rozpláču. Vrhnu se mu kolem pasu a obejmu ho. Cítila jsem to tak. Potřeba a touha byla silnější. "Budeš mi chybět." zašeptám s knedlíkem v krku. "Buchto, věř nebo ne, ale ty mě taky. Věřím, že to ustojíš… ." bez dalšího protahování nasedne do auta a nastartuje. Když vycouvá z příjezdové cesty, nakloní se z okna. "Jmenuje se Tobias a má měsíc." křikne a naposledy mi věnuje pohled, kterým se i rozloučí. Světla aut sleduji do doby, než se mi ztratí z dohledu. Do půl hodiny došla i paní Neusserová, která si Tobiase přebrala. Políbila jsem ten uzlíček na čelíčko se slovy, že bude líp, ale musí být hodný a taťka s mamkou na něho budou pyšní.

Feel It All 3 - Kapitola 21.

15. května 2018 v 15:58 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Buchto, pásku dole. Je konečná." zdál se mi podrážděný, ale i jako by byl vyčerpaný a rozhovor se mou ho unavoval. Dle pokynů si ji rozvážu a sundám. Rodeo otevřel dveře a mávnul hlavou, ať vystoupím. Když se otočím, všimnu si, že v kufru je dalších 5 těl naházených na sebe, ale ty už bez známek života. "Tak to tady chodí." podívá se na mě Rodeo. "Vylez, ať to mám z krku." Jenom, co se mé nohy dotknou země chytne mě bolestivě za ruku a táhne do známého domu. Nic se tady za ty roky nezměnilo. I praskliny, které obohacovaly omítku, zůstaly na svém místě. Bylo to jako procházet svou noční můrou. Dotáhl mě na stejnou sedačku, jako tehdy. Stejný obraz na stěně, stejná výzdoba a stále tak nevkusně přemrštěné. Jediná změna byla ta, že Rodeo byl sám bez té hory svalů a ženy, které stály u stolu se prostřídaly nejspíš za mladší. Rodeo si stoupne za mě a čeká na toho, kdo si mě vyžádal. "Kde je Black?" zašeptám. Vím, že byli nerozlučná dvojice. I ta chvíle, před tou akcí mi stačila, abych zjistila jak ti dva k sobě měli blízko. "Kurva buchto, drž pysk." podívá se do země. "Tak opět se shledáváme. Kolik je to let? Pět?" usedne za stůl. Jeho slečinky ho okamžitě začnou ovívat a nalévat skleničku whisky. "Zlobíš děvče, zlobíš." zapálí si doutník. Nemám odvahu se vůbec na nic ptát. Dřív to bylo jiné, to jsem tady byla dobrovolně, ale teď? "Nebyl to dobrý nápad nás prásknout." vydechne obláček dýmu. A v tom mi to dojde. Má kniha. "Přece Vás tam nezmiňuji."
"Ale ano, zmiňuješ a proto máme zanedlouho na krku fízly."
"To jsem netušila, já nevěděla, že… ."
"Ticho!" okřikne mě a zhluboka se nadechne. "Vím, jak to odčiníš a já se tak zbavím těch proradných sviní."
"Jak?" zašeptám. "Napíšeš mě jako spolumajitele."
"Čeho?" vyvalím na něho překvapeně oči. "Té budovy, co jsi teď koupila."
"Prosím?" Jeho rty se rozšiřovaly v úsměv. "Ty, co jsem slyšel, potřebuješ sponzora a já, kde bych mohl ukrýt své peníze a nebyly by na očích a ještě si zahrál na obětavého, citově založeného chlapíka. Zahraji si na hodného chlapce a ty mi k tomu dopomůžeš."
"Jako spolumajitel má být … ."
"Tak to zařídíš, aby nebyl. Namočila jsi mě do toho, tak mi pomůžeš z toho ven."
"Je to pro chudé děti. Nechci, aby z toho bylo doupě pro … ." pozastaví mě jeho ruka. "Vše zůstane dle toho, jak sis to naplánovala. Já přihodím nějakou korunu, ale budou tam mí hoši, kteří budou hlídat můj majetek."
"Jak k tomu přijdou ty děti? Já se je snažím dostat od násilí, drog a budou to tam hlídat gorily?" začnu se vztekat. "Nemáš na výběr, krasotinko." zaboří se do svého křesla. "A když to neudělám? Zabijete mě? To Vám moc nepomůže. Mateo bude jako spolumajitel aj tak či tak. Vy máte prsty v něčem větším a já nedovolím, aby to padlo do rukou někomu takovému!" najdu kuráž se mu postavit. Jestli se má stát něco mě je už vedlejší. Ty děti to potřebují. "Líbí se mi tvůj přístup." řekne medově a usměje se. "Máš čas do zítra. Zítra budeš mít telefonát a být tebou souhlasím s nabídkou." podívá se na mě vážně. Hlavou kývne na Rodea, ať mě odklidí. Rodeo mě odtáhne k autu a nakáže mi počkat. Vytáhne těla z kufru a naháže je ke stromu. Za každé tělo co vytáhl, mi projela bolest hrudí. Byly to mladé holky, které měly život ještě před sebou. "Co provedly?" zašeptám. Rodeo se zastaví, když jde pro poslední tělo do auta a věnuje mi pozornost. "Myslely si, že podvedou a okradou šéfíka." řekl až skoro zdrceně. "Rodeo, vím, že o to asi stát nebudeš, ale nechceš si promluvit? Asi nejsem zrovna ta, které by ses chtěl svěřit, ale přece jenom máme něco za sebou a vidím, že není něco v pořádku." snažím se na něho podívat pohledem, kterým s ním soucítím. "A víš, že bys mi mohla pomoct? Sedni do auta… ." sednu poslušně na zadní sedadlo, kde už nebyl můj spolucestující. Rodeo vyhodil poslední holku a zavolal chlápky, kteří se o ně měli postarat. "Místo duší… tam se opravdu potkají všichni." kroutí hlavou a nasedá za volant. Na cestu mi opět zavázal oči a mlčky sedíme. Zaveze mě na místo, ze kterého je rozhled na město. I za denního světla to byl krásný pohled. Vysedneme a jdeme si sednou na vyvýšené kameny, které nám poslouží jako provizorní židle. Rodeo si vytáhne cigaretu. Když si jí zapálí, zhluboka si potáhne a dlouze vydechne hustý dým. "Jak na tom teď jsi?" podívá se na mě. "Jak na tom jsem? Až na to, že mi zítra hrozí smrt, tak to jinak jde."
"On tě nezabije."
"Jak si tím můžeš být tak jistý?"
"Protože by to už udělal, Mio, to mi věř." V tom se zarazím. Poprvé, co mě oslovil jménem. Žádná buchto, ale mým jménem. Až mě z toho zamrazilo. "Když mě nemá v plánu zabít, tak co chce udělat?"
"To já nevím. Kolikrát se to vše dozvíme, než se jde na akci."
"Aha… ." v koutku duše jsem doufala, že by mi mohl aspoň trochu nahrát do karet. "Kde je Black?" Najednou vidím, že jsem uhodila na jeho slabinu. Podíval se do dáli a chvilku mlčel. "Někdy se to nevyvede jak je to v plánu… byl to děvkař a nějak se mu zalíbila jedna z těch cour z baráku. Ten pitomec se zamiloval… kretén… ona do něho taky. Chtěli uprchnout, jenže je jedna práskla… teď už jsou spolu na… ."
"Místě duší." zašeptám. "Potřebuju po tobě pomoc." vážně se na mě podívá. "Potřebuji pomoct se synem. Dlouho tady nebudu a jeho matku odpráskli při přestřelce v jednom baru. Chci… no, je to pro mě fakt kurevsky těžké ti o to říct, ale nechci aby skončil tak jak já nebo jeho matka." V jeho očích bylo zoufalství, strach, ale i naděje. Vůbec jsem ho nepoznávala. Nebyl to on, ale dlužila jsem mu to. "Chceš, aby šel do dobré rodiny?"
"Jasně, že jo." típne zbytek cigarety o podrážku boty a zahodí ji, co nejdál to jde. "Dovez mi ho. Zkusím pro něho něco udělat. Dlužím ti to."

Feel It All 3 - Kapitola 20.

10. května 2018 v 10:29 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Chtěla bych v této místnosti mít výtvarku."
"Tady? Přece učebna dole v přízemí je jedenkrát tak větší." podívá se na mě Mateo. "Tady to bude ideální. Stojany se tady vlezou a ke všemu je to útulné."
"Okey, pár tříd i s tělocvičnou bychom měli rozvržené. Spraví se hřiště venku, ale co se zbytkem? Je tady zbytečně moc místností." dívá se na plánek. Chvilku je ticho. "Je to asi šílený nápad, Mateo, ale co tady zřídit školku?"
"Školku? Zbláznila ses? To je nemožné. Víš kolik by to spolykalo peněz?" věnuji mu pohled a zakousnu se do spodního rtu. "Kdyby se celé dolní patro věnovalo školce, vrch by se nechal na kroužky."
"Za tím je nějaký úmysl, že?" poklepe prsty o stůl. "Mohly by sem odkládat matky děti, aby mohly v klidu chodit do práce. Já vím, je to šílené, ale to by řešilo další problémy s komunitou."
"Jenže školku nejde sponzorovat." kroutí hlavou Mateo. "To by si sice museli platit, ale šlo by to udělat tak, aby platili jenom to nejnutnější. Neříkej mi, že to nepůjde nějak udělat?" Mateo vzdychne. "Ty mi dáváš zabrat." lehce se usměje. Zkusím se poptat, zda by to šlo nějak udělat. "Děkuji." obejmu ho. Chytnu kočárek a vyjedu s ním ven. Rozhlížím se spokojeně po okolí. "Bill teď dělá vůbec co?" dojde za mnou. "Teď, co mají v kapele pauzu, propaguje sólo dráhu a jde mu to. Vydal konečně CD a stal se tváří pro jeden časopis."
"Tak to má super."
"To víš, že jo. Co se pohádal s Tomem, to potřeboval jako sůl."
"A zbytek kluků?"
"Myslíš tím Georga a Gustava?"
"Jo, ti se mají jak?"
"Gustav se věnuje rodině. Staví dům a má vlastní pořad o vaření."
"Opravdu?"
"Taky mě to překvapilo, ale i s váhou jde chlapec nahoru." zasměji se. "No a George se konečně oženil a cestují spolu po světě."
"To je super. Neměl jsem moc možnost si s ním minulý týden na té akci povykládat, tak se musím vyptávat tebe." mrkne na mě. "A jak Oliver?"
"Tomu se nechce ani na víkendy domů. Žije si tím životem tam. Jsem ráda, že ho to baví."
"Tak snad se to už vše vydalo tím správným směrem." pohladí mě po zádech. "To já doufám taky." usměji se na něho. "Musím jet, ještě mám nějaké schůzky. Pa." políbí mě na rozloučenou a já mu zamávám. Uzamknu brány pozemku a vydám se pomalým krokem domů. Mel by se měla za chvilku vzbudit a to bude zrovna čas na oběd. Po cestě zavolám Billovi. Delší dobu to zvoní, ale nakonec mi to vezme. "Ahoj Mio."
"Ahoj Billy, jak se máš v Mexiku?"
"Fantasticky! Jsem na jedné akci a už to bude vrcholit. Doufám, že půjdeme ještě pokračovat." směje se. "Klasicky až do rána, co? Tak si to užij a v pořádku se nám vrať."
"Neboj, vrátím. Dej Mel za mě pusu."
"Pozdravuj Natalie. Ahoj." zavěsím. S pocitem spokojenosti mobil schovám do kapsy. Najednou přede mnou zastaví černá dodávka, která je mi něčím povědomá. V tom vystoupí z auta malý černoch s šátkem kolem hlavy. "Rodeo?!" nemůžu popadnout dech. "Zdar buchto! Áááá, tady někdo špásoval." podívá se na kočárek . "Co chceš?" spíše zašeptám než abych to řekla naplno. "To je vychování. Ani nepozdravíš starého známého kamarádíčka?" Snažím se zhluboka dýchat a nedat najevo strach. "Šéfík by s tebou chtěl prohodit pár vět. Nasedej."
"Nemůžu, mám tady malou." snažím se z toho rychle vykroutit. "Tak pojedeš i s ní. Nasedat!" zvýší hlas a rukou otevře dveře od auta. "Rodeo, prosím, nech mě jí předat chůvě a potom s tebou pojedu, prosím." žadoním. "Okey, okey… řvoucí děcko za prdelí nepotřebuju. Máš půl hodiny a potom tady, na tom samém místě tě čekám, jasný?! A nesnaž se utéct, buchto." nadzdvihne nátělník, pod kterým má zbraň. Při pohledu na ni se zhluboka nadechnu a nejsem schopná pohybu. Nasedne do té černé plechovky a já sleduji, jak se auto vzdaluje. Nemůžu tomu uvěřit… proč? Co se sakra stalo? Přece to nemůže být pravda. Násilím se začnu nehty zarývat do ruky. Vzpamatuji se a ihned zavolám Monice. "Zdravím Monico, mohla byste mi pohlídat malou? Je to akutní a nutně to potřebuji. Ihned."
"Zdravím, paní Kaulitzová. Sice mám něco na práci, ale pokud je to akutní?"
"Věřte mi, že je a potřebuji Vás co nejrychleji u nás."
"Stalo se něco? Zníte vystrašeně."
"Prosím, budu Vás čekat, máte na to pár minut… prosím, pospěšte si." zavěsím. Bojím se, že když to nestihnu, mohlo by to dopadnou hůř, než bych chtěla. Skoro až během se přiřítím k domu, kde na mě už čekala Monica. V rychlosti jsem jí dala pokyny a běžela na místo zpátky. Stihla jsem to opravdu tak - tak. Rodeo už ani nevysedal a ukázal, že si mám sednout do zadní části auta. Poslušně jsem se řídila jeho pokyny a otevřela zadní dveře. Tam ležel svázaný, pohublý chlapík s lepící páskou přes ústa. Vystrašeně se na mě díval a prosil o pomoc. "Sorry buchto, ale máme plno. Někam se tam vecpi." snažil se mě popohnat. Nakonec jsem si sedla doprostřed sedadel, kde se na mě chlápkovo tělo lepilo ze všech stran. Mezi tím se Rodeo rozjel. "Znáš to z minula… ." hrábl pro šátek z přihrádky. "Ano." jemně zašeptám a už si ho váži kolem očí. Se strachem, který se mnou cloumá je těžké bojovat. Ty třesoucí se kolena a ruce, které by nejraději zaryly nehty do stehen je silnější jak slova v mé hlavě, že vše bude v pořádku. Jelo se opět dlouho. Nikdo nepromluvil a já se bála na cokoliv zeptat. I ten muž, který mě omotával svým tělem utichnul. Stále se snažím přijít na to proč? Proč se vracím na to stejné místo? Nerozumím tomu. Co když se za mou malou holčičkou už nevrátím? Nic není zařízené… ani Mateo není zapsaný jako spolumajitel školy. Vše mi narušilo plány…

Kam dál