Elysa

19. listopadu 2018 v 12:11 | Best.ie

Povídka Elysa bude zvěřejněna na:
  • th-fanpovidky.blogspot.com
 

Feel It All 3 - Kapitola 41.

9. srpna 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Sedím v řadě prázdných židlí. Lidi kolem pomalu opouštějí místo a já se nemůžu hnout. Nejde to. Když bych se zvedl, opustil bych ji tím nadobro. "Billy, já už s Mel a Oliverem půjdu. Počkáme tě doma." políbí mě mamka na čelo a pohladí po zádech. Oliver zabořený do kapesníku následuje Simone. Upřeně sleduji její fotku… tolik mi chybí ten její smích. Ten její pohled, který jsem vždy vyhledával a tolik mě hřál na srdci. To její objetí, které mi dávalo pocit bezpečí… Cítím se tak prázdný. Měl jsem jí být větší oporou. Být jí nablízku a říct, že jsem tady pro ni. Někdo si sedne vedle mě. Mlčky tam sedíme a sledujeme její rakev. "Už je jí líp… Vždy její duše křičela o pomoc a my ani nevěděli, kolik toho pro nás dělá… Billy, neumřela nadobro. Máme Mel… a pokud… a pokud zůstane v našich myšlenkách a srdci, bude žít věčně." Ukápne mi slza z pod brýlí a vrhnu se Tomovi do objetí. Oba se rozpláčeme a já svým pocitům nechávám volný průběh. "Ty mě nesmíš opustit." zašeptám. "Nikdy jsem tě nechtěl opustit a už to neudělám, slibuji!" Pevně se stiskneme. "Odpusť mi… Odpusť mi, jak jsem se zachoval… Kdybych jí nenutil se sem vrátit, žila by." Sundám si brýle a podívám se Tomovi do očí. "Chci jí zpátky Tome… já jí tolik miloval!" cítím bolest, která mi svírá hrdlo. Tolik bych chtěl zakřičet na celý svět… . Zvednu se a přijdu k rakvi. Pohladím ji po délce její hrany a jemně zašeptám: "Miluji Tě Mio a v mém srdci zůstaneš… navždy!" kleknu si k ní, čelo opřu o rakev, zavřu oči a mé rty jí naposledy zazpívají:

Takhle mi tluče srdce
Protože ty jsi ten důvod
Ztrácím svůj spánek
Prosím, vrať se teď

Takhle jdou mé pochody myšlenek
A ty jsi ten důvod
Proč stále dýchám
Teď jsem beznadějný

Vylezl bych na každou horu
Přeplaval bych každý oceán
Jenom abych byl s tebou
A napravil, co jsem pokazil
Oh, protože potřebuju aby jsi viděla
Že ty jsi ten důvod

Takhle se mi třesou ruce
Protože ty jsi ten důvod
Proč moje srdce stále krvácí
Potřebuju tě teď

Kdybych uměl posunout hodiny dozadu
Ujistil bych tě, že by světlo porazilo tmu
Strávil bych každou hodinu, každého dne
Ochraňováním tě

Vylezl bych na každou horu
Přeplaval bych každý oceán
Jen abych byl s tebou
A napravil, co jsem pokazil
Oh, protože potřebuju aby jsi viděla
Že ty jsi ten důvod
Yeah, yeah...

Vylezl bych na každou horu
Přeplaval bych každý oceán
Jen abych byl s tebou
A napravil, co jsem pokazil
Oh, protože potřebuju aby jsi viděla
Že ty jsi ten důvod

Stojím venku a sleduji západ slunce. Kouřím cigaretu a snažím se stále pochopit proč. Kdybych udělal něco jinak, bylo by to jiné? Žila by? Je to pár hodin, co pohřeb skončil a já bych tam seděl ještě teď, kdyby mě Tom neodtáhl. Tolik bych chtěl rukou laskat její tělo. Zlíbat její krk a říct jí, že je to to nejlepší, co mě potkalo, ale je pozdě. Už neuslyší nic, co mám na srdci… Tom se postaví vedle mě a zapalovačem škrtne pod cigaretou. "Jak jí našli?" Zadívá se na oblohu, která se pomalu stmívala. "Upozornil na ni pes, který neustále štěkal u plotu. Majitelům to přišlo zvláštní, protože to nikdy nedělal a tak jí tam našli… v louži krve... měla u sebe doklady a... nebylo těžké ji… Tome, já ji byl identifikovat a … bylo to jako spala… Tak jsem na ní chtěl zakřičet, aby se probudila… její tvář však byla bledá… prázdná...bez života." pronesu do ticha. Tom mě chytne za rameno. "Co budeš dělat s klinikami?" Už jsem mluvil s Joshem. Byl blízký přítel Matea a Mii chtěl pomoct. Myslím, že to je ta správná osoba, která by to měla dodělat… ale jedno vím jistě. Nechám stáhnout z prodeje Miinu knihu."
"Proč?" podíval se na mě udiveně Tom. "Protože chci, aby si jí ti, kdo jí znali pamatovali tak, jaká byla… nechci, aby si mysleli, že byla divná a neměla to v hlavě v pořádku, zaslouží si to." Tom odhodí cigaretu na zem a nohou ji udusí. "Co bude dál? Jak to bude pokračovat bez… ."
"Bez ní?" doplní mě Tom. "Bille, její ztráta mě bolí jako tebe. Miloval jsem jí tak jak ty… Její poslední telefon byl, abych šel za svým srdcem a to taky půjdu. Moji budoucnost vidím v Helen a mé malé Mel. Musím jít dál a ty … ty bys měl jít taky." Lehce mě poklepe na rameno. "Určitě by si to tak přála." odejde dovnitř. "Jednou… se snad potkáme." lehce zašeptám. Svůj zrak zpátky upřu na oblohu a naposledy jí pošlu vzdušný polibek.

O 20 let později.

"Mel, máš tu svíčku?" podívá se na mě Oliver, "Počky, najdu ji." začnu hledat v kabelce. Vytáhnu jí a Bill mi podá zapalovač a mezitím dá obrovskou kytici do vázy. "Ten čas tak hrozně letí." podívá se na její fotku. "Myslíte, že na nás mamka dohlíží?" podívám se na všechny. "To víš, že jo." pronese táta. Bill mě a Olivera obejme kolem ramen. "Byla by na vás pyšná." Políbí mě na tvář. "Musím jít, žena mě čeká. Ahoj." obejme mě na rozloučení Oliver. "Pozdravuj mého synovce." mrknu na něho. "Budu. Čaute kluci." mávne rukou a odchází pryč. "Mel, měl bych ti něco dát." vytáhne Bill z kapsy obálku. "Včera, když jsem byl na půdě… našel jsem vzpomínkovou krabici Mii. Bylo v ní tolik věcí a vzpomínek a… ," dá mi obálku do ruky, "Tahle obálka pro tebe. Úplně jsem na ní zapomněl." pohledem sjede na náhrobek a ruce založí na hrudi. "Měli bychom tě teď s ní nechat o samotě." Obejme mě a políbí. "Potom dojdi domů. Helen s Charlotte na nás čekají s večeří." objetí mí věnuje i taťka. "Tam bude i Charlotte? Já myslela, že bude s tím svým klukem?"
"O tom nic nevím" podívá se na mě překvapeně. "Jak o své dceři nemůžeš nic vědět?" začnu se smát. "Děláš, jak kdyby ses mi ty se vším svěřovala." mrkne na mě a s Billem se vydají na cestu. Já se podívám na obálku v ruce. Sednu si k náhrobku, o který se opřu a otevřu to tajemství, které se skrývalo uvnitř. "Tak copak jsi mi napsala." promluvím k ní.

Moje malá Mel,
ať už je z tebe slečna tak věř, že v mém srdci navždy zůstaneš jako to moje malé miminko, které mi svým úsměvem rozzářilo den. Je to možná pro tebe stále těžké pochopit proč jsem to udělala, ale věř, že pro mě to byla ta nelepší cesta osvobození. Nikdy bych ti nechtěla ublížit a představa, že bych tě mým jednáním a chováním zatáhla do problémů, ve kterých jsem neustále byla… bylo nemyslitelné. Vím, že se o tebe Bill s taťkou skvěle postarají a vychovají šikovné děvče, které bude dělat všem radost tak, jak bych si to přála. Stanu se tvým andělem strážným a budu ti nablízku, to mi věř. Miluju tě má princezničko. Snad mi to jednou odpustíš. Tvá milující mamka.

Utřu si slzu, která mi stékala po tváři dolů. V dopise najdu ještě něco. Byl to malý přívěšek, který vypadal jako smyčka. Jemně ho stisknu v pěst. Mít něco, co psala vlastní rukou byl pro mě jako poklad a hlavně to bylo psáno mně. "To víš, že jsem ti odpustila." zašeptám a podívám se na její fotku. "Chybíš mi, ale vím, že na mě dáváš pozor." Poupravím kytku, kterou do vázy vložil Bill a vydám se domů.

Bill po mnoho let zůstal sám a nemohl se s Miinou smrtí smířit. Po dlouhé léta jeho srdce zůstalo věrné jenom jí. Kapela se dala zpět dohromady a všechno, co se stalo, je stmelilo. Tom se po třech letech oženil s Helen a narodila se jim dcera Charlotte. Oliver vystudoval vysokou a stal se z něho uznávaný právník. Oženil se a čekal se svou manželkou rodinu. Mel, když dospěla do věku, kdy dokázala pochopit, co se s její matkou stalo se rozhodla, že chce pomáhat lidem, jako byla ona. Dostala se na dobrou školu a chtěla být psychiatričkou. Simone se po tom všem nastěhovala do L.A., aby mohla mít všechny pohromadě a dohlédnout na ně. Josh po smrti Mii převzal kliniky a dokončil plány, které měla. Stavbu dokončil, sjednotil kliniky do jedné a před komplex nechal postavil sochu Mii, která dohlížela na celý areál jako strážný anděl.

The Endu


A nakonec, vzkaz autorky pro Vás všechny, kteří jste trpelive čekali s nadšením na každý jeden díl a docetli FIA až do komce:

Milý čtenáři,
příběh Feel It All, a to i Mii, skončil - ač tragicky. Někdy vše nekončí větou: "Žili spolu až do smrti". Chtěla jsem prostřednictvím jí trochu ukázat, že jsou lidi, kteří někdy bojují sami se sebou a nemají to jednoduché. Někdy je to temno uvnitř jich pohltí a spolkne.
Snad jsem Vás moc koncem nenaštvala, protože jsem osobně při psaní cítila, že je to správné zakončení jejího utrpení za to vše, co zažila. Doufám, že jste prožili za celé tři díly trochu napětí, soucitu i radosti při prožívání života jak Mii, tak kluků. Tímto bych Vás chtěla poprosit o napsaní dojmů, pocitů a to, jak se Vám to líbilo. I když to bude negativní reakce, ale i to je hodnocení. Je dobré vědět, že aspoň někdo četl FIA, protože to kolikrát nakopne k dalšímu psaní.
Moc děkuji,

Best.ie

Feel It All 3 - Kapitola 40.

8. srpna 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Druhý den ráno zajdu na sesternu a vyžádám si propuštění na revers. Byly protesty jak sester, tak i doktorů, že je to riziko, ale nedala jsem se. Všechno jsem si sbalila a nechala se taxíkem dopravit domů a využila toho, že tam nikdo není. Jak mi Bill slíbil, poslal mi fotku, že jsou na cestě do zoo. Vezmu si doklady, peněženku, obléknu si čisté oblečení a zavolám si opět taxi. Než přijede, nechám dopis pro Mel na mé posteli a pro Billa napíši na postel vzkaz. "Odpusť mi, prosím. Miluju tě." Ze vzpomínkové krabice vezmu náramek od Billa i s prstýnkem a nasednu do taxíku. Můj směr je letiště. Musím nějakou dobu počkat na můj let, který mě dopraví do mého rodného města. Mobil si vypnu a hodím ho do koše ještě na letišti. Už ho nebudu potřebovat. Vyberu si papírovky, abych nemusela použít kartu a nasednu do letadla. Koupím si menší svačinu i s vodou. Jizva hodně bolela, ale pomohly mi prášky na bolest. Jako můj doprovod mi byla Shadow. S ní jsem se cítila klidná. Už jsem si zvykla, že je mou součástí. Celou cestu jsem měla možnost o všem přemýšlet a ujasnit si, že to vše opravdu chci.

Po příletu si stopnu taxi a nechám se dopravit do místa, které bylo mým cílem. Procházím se, když dojdu k známému místu. Procházím parkem, ve kterém mě Tom požádal o ruku. Vše to bylo tak živé… chvilku tam stojím a dívám se kolem. Užívám si zpěv ptáků a větru, který si pohrával s mými vlasy. Vyzuji si boty, sundám si ponožky a bosou nohou si užívám pocitu chladné země. Pomalu se bosá vydám uličkou k domovu, který jsem nedávno prodala. Vzpomenu si na zhrouceného Billa u dveří… Olivera, který se učil na silnici před domem bruslit. Na Pumbu, který štěkal na keř, přes který Oliver pohodil svetr. Nepozorovaně prolezu do zadní části zahrady, kde na mě štěkal malý pes. Z batohu vyhrabu bagetu, kterou jsem si koupila po cestě a hodím mu ji, abych ho aspoň na chvíli umlčela. Dojdu k plotu, který byl v mých vzpomínkách. Nic se na něm nezměnilo a zůstal tak, jak si ho pamatuji. Oddělám volnější prkna a ukáže se mi cesta, která byla tak známá a přesto zapomenutá. "Čekám na tebe!" slyším Shadow radostně křičet. Proderu se do středu místa, kde bývalo mé útočiště. Najednou si vše vybavím. Jabloň tam sice nebyla, ale cítila jsem se tak příjemně. Kruh, který tvořily keře působil tak útulně, i když byl bez lití. Avšak po okýnku z větví nebylo ani památky. Opřela jsem se tam o ztrouchnivělé prkna a vzpomínala. Tolik mi chyběla má maminka. Vím, že ublížím Mel, ale jinak to nejde. Nedokážu bojovat s myšlenkou, že díky mně a pomstě lidí, které jsem dostala do vězení, by trpěli opět lidi, kteří jsou mému srdci blízko. Slyším, jak ten pes ze zahrady štěká na plot, kterým jsem prolezla a musím uznat, že byl hodně vytrvalý. Vytáhnu z batohu mp3 přehrávač tak, jak tomu bylo vždy, když jsem potřebovala před něčím uniknout. Zapnu si píseň od Linkin Park - One more light a dám smyčku, aby se mi přehrávala dokolečka. Podívám se na Shadow, která seděla naproti mně a usmívala se. "Budeš mi nakonec chybět, víš o tom?" usměji se na ni. "Budu tu s tebou, až do konce." věnuje mi úsměv. Kyvnu s hlubokým nádechem na souhlas a dám si sluchátka do uší. Opřu se pořádně o desky a nechám se unášet melodií, která mi proudí do uší. Po chvilce si vysléknu mikinu, i když je venku ještě hodně chladno. Mé nohy mě zebou, ale snažím se to nevnímat. Nahmatám peněženku, ve které najdu plátek žiletky a rozbalím ho. Papírek upustím a prohlédnu si její ostré hrany. Cítím, že to tak má být. Všem bude líp beze mne a nikomu už nebudu ubližovat. Někdy je potřeba říct sbohem o něco dříve. Odejdu tam, kde už nikomu nezničím život. Natáhnu ruku, zavřu oči a po celé její délce se zatnutými zuby projedu ostrou hranou žiletky hluboko do ní. S výkřikem vydechnu a žiletku upustím. Prohlídnu si mé zakrvácené roztřesené prsty, tričko, po kterém krev stékala dolů. Rozpláču se, ale svým způsobem cítím uvolnění. Z batohu vytáhnu prsten, který si nasadím a náramek pevně sevřu v ruce. Zavřu oči a nechám se unášet vzpomínkami na všechny mé blízké. Síly mě pomalu a jistě opouští… je mi chladno… Naposledy se mi vybaví má maličká Mel. Její úsměv, rtíky a oči, které každého chytli za srdce…a i Bill, který jí má v náručí a oba se na mě smějí. Vybavím si jejich objetí a polibky, které mě lehce a naposledy zahřejí… "Odpusťte mi to… ." zašeptám. Než mě síly opustí nadobro.
 


Feel It All 3 - Kapitola 39.

6. srpna 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3

Uběhlo čtrnáct dní, kdy jsem byla hospitalizována. Bill stále nechtěl odpustit Tomovi. I když se o to Tom snažil. Helen se nastěhovala k nám po dobu než se vrátím, aby se mohla postarat o malou. Tom nebyl ve stavu, kdy by se mu malá mohla svěřit. Díky výpovědi Helen byla Shermine a dalších pár lidí pod zámkem a čekal je soud. Měla jsem obavy, že Toma vezmou pod zámek jako komplice, ale díky Helen a její výpovědi, že do něho cpali omamné látky a neměl se tomu jak ubránit, toho byl zproštěn. Celý gang mafie, byl zadržen a celé sídlo oblehla kriminálka. Pohlédnu na obvaz, který byl omotán kolem mého břicha. Stálo to za to. Jak řekl Tom, že za mnohé dluží Helen. I přes to všechno se o něho starala a pečovala o něj. Bylo na něm vidět, že ač nechce, cítí k ní náklonnost. Vůbec mi to nevadilo a byla jsem i ráda. Zaslouží si někoho, koho bude mít opravdu rád a nebude namočený neustále v nějakém problému. Oliver kvůli mně přijel ze školy, aby mě navštívil. Tak dlouho jsem ho neviděla, že mi přišlo, že ho skoro nepoznávám. Byl tak vyspělý, rozumově. Jsem na něho opravdu pyšná. Výsledky má výborné a opravdu směřuje ke svému cíli. Luisa by na něho byla právem hrdá. Liam mi hned dal všechno naplno sežrat. Tak jak mi vynadal on, se do mě nikdo nepustil už pěkně dlouho. Já jenom ležela a mlčky ho poslouchala. Josh mě chodil navštěvovat jak to jenom šlo. Počítalo se s tím, že tam budu ležet ještě týden, ne-li čtrnáct dní. Se zahojením byly menší problémy a výsledky z histologie naštěstí vyšly negativní.
"Myslíš, že tam svítí slunce?" chodí kolem postele Shadow. "Určitě je tam pěkně." prohlížím si jí. "Není ten správný čas?"
"Na co?" zastaví se a pohlédne na mě. Už nemusela nic víc říct. Přesně jsem věděla o čem mluví. Někdy prostě člověk vycítí, že je ta správná chvíle. Vezmu papír, propisku a napíšu dopis. Sestru poprosím, zda nemá obálku, do které bych to mohla vložit a zalepit. Napíšu na ni velikým Mealnie a uložím si ho to tašky. Vezmu telefon do ruky, pomalu se zvednu a jdu k oknu. "Ahoj Billy, jak se máte?"
"Ahoj, zrovna jsme na nákupech. Bylo to opravdu nutné. Spíš Helen to nutně potřebovala."
"Bille, nenuť ji do něčeho, co nebude chtít! Znám tě!"
"Mio, já a nutit někoho?" směje se. "Jak malá?"
"Je hodná, neboj." Prohlížím si stromy, se kterými si pohrává vítr. "Můžete se tady stavit na otočku? Chtěla bych Vás vidět."
"Mio, děje se něco?"
"Ne, nic, jen chci, abyste přijeli."
"Dobře, do hodiny bychom tam mohli být."
"Děkuji. Budu čekat." a zavěsím. Toužím po tom Mel pořádně obejmout. Chvilku si prohlížím okolí a vzpomenu si na to, jak kvůli mně Tom ozdobil kousek parku a mé nohy za zvuku hudby cítily jemnost trávy. Vytočím číslo na Toma. "Mio, ahoj."
"Tome. Jak se máš? Co léčení?"
"Je to těžké, ale když to tehdy zvládl Bill a ne jednou, tak pro mě to bude hračka." zasměje se. "Chodí za tebou někdo?"
"No… ehm… Helen s malou."
"Tome, nenech jí utéct."
"Mio, to nemyslíš vážně."
"Myslím… nezahoď tu možnost být šťastný, pokud k ní něco cítíš."
"Můžu mít na tebe otázku?"
"Ptej se."
"Po celou tu dobu jsi milovala Billa, že je tomu tak?" Setřu prstem prach z rámu okna. "Měl jsi tehdy pravdu. Vždy byl v mém srdci, jenom já si to prostě neuvědomovala. Promiň."
"Měl jsem to tušit, ale nemám ti to za zlé. Máme krásnou dceru a jsem za ni moc rád."
"Je to naše sluníčko… Ale myslím si, že nejdůležitější bude, abyste se dali dohromady a usmířili se s Billem. Nemůžete být stále rozhádaní."
"Musím dám Billovi čas. Hodně jsem to pohnojil. Ani se mu nedivím. Divím se, že se se mnou bavíš vůbec ty." vzdychne. "Protože já to vidím za tu dobu úplně jinak, Tomy. Přehodnotila jsem hrůzu věcí."
"A Mio?"
"Ano?"
"Helen mi říkala, že jsi nemocná?"
"Co ti přesně řekla?"
"Že trpíš nějakou demencí?" Tomu se musím zasmát. "Já si říkal, že je to kravina." uchechtne se. "Mám schizofrenii, Tome a musím podstoupit léčbu."
"Co?!"
"Je to tak. Strýček google ti s tím pomůže. Mám tě ráda Tome."
"Já tebe taky, Mio."
"Musím končit, ale chci abys o tom věděl, že v mém srdci jsi a ať se stane cokoliv… jste a byli jste mou součástí života."
"Ty v mém taky, Mio."
"Ahoj." zavěsím. Nějak se mi sevřelo hrdlo. Nějak to na mě vše doléhá. "Už se moc těším." poskočí vedle mě Shadow. Lehce se na ni pousměji. "A víš, že se těším taky?" sednu na postel a čekám, až za mnou dojdou. Dlouho jsem nečekala a se zaklepáním vstoupil Bill s Mel na rukou. "Ahojte."
"Ahoj Mio, jak je?"
"Bolí to, ale nic, co bych nezvládla. Dej mi jí do rukou." Bill mi dá malou a já si jí k sobě přitisknu. "Kde je Helen?"
"Říkala, že to je naše chvilka a nechtěla tady překážet."
"To je přece hloupost!"
"To jsem jí říkal taky, ale i tak si to nedala vysvětlit." sedne si na postel za námi. Políbím Mel na tvář a tak mi to vše přijde líto. Ukápne mi slza, kterou se snažím rychle zamaskovat. "Děje se něco, Mio?" chytne mě za rameno. "Ne, ne… nic."
"Vidím to."
"Prostě jsem ráda, že jí mám u sebe. Bille… ." podívám se na něho. "Miluji tě a vždy budu, pamatuj na to."
"Mio, dobře víš, že já tebe taky." pohladí mě jemně po tváři. "Kdyby se cokoliv stalo, prosím… pamatuj na to, že Vás miluji… ."
"Mio, co se děje?" Bez odpovědi se k němu nakloním a políbím. "Nic se neděje. Mám Vás ráda po boku a chci si pamatovat tuhle chvíli." Bill mě k sobě pevně stiskne a já se snažím si zapamatovat jeho vůni. Teď jsem mohla říct, že jsem opravdu připravená. "Billy? Vezmi zítra Helen s Mel do zoo. Udělejte si výlet."
"To počkáme na tebe a společně… ."
"Ne, na mě nečekejte. Chci, abys vytáhl Helen někam ven, zaslouží si to."
"Dobře." věnuje mi milý pohled. "Potom mi pošli fotku, že jste na cestě, abych věděla, že jsi slib dodržel." lehce ho pošťouchnu prstem. "Okey." usměje se. Rozloučím se s nimi a pevně obejmu, jako bych je neměla už spatřit.

Feel It All 3 - Kapitola 38.

3. srpna 2018 v 17:41 | By Best.ie |  Feel It All 3
Je po druhé hodině ráno. Oblečená, se zbraní v ruce a alkoholem posilněná na cestu stojím připravená k odjezdu. Stále si stojím za tím, že i když mě to bude stát život, mou dceru v tom nenechám. Tenhle typ lidí mě připravil o tolik lidí, ale svou dceru jim nenechám. Nasedneme do auta a rozjedeme se. "Opravdu víš, kam jet?" prohlížím si zbraň v ruce. "O to neměj péči. Párkrát už jsem měl tu poctu tou tajnou cestou jet."
"Já měla vždy šátek na hlavě… jako by měl strach, že bych se jednou mohla vrátit."
"Když mi tak šrotuje v palici, to musíš znát i toho Kaulitzovic teplouše."
"Teplouše?" s pozvednutým obočím se na něho podívám. "Jo, však to táhl s tím jeho kamarádíčkem, než zaklepal bačkorama."
"Ty jsi u toho byl?"
"Jistě." V tom si vzpomenu. "Já tě přece znám! Ty jsi dělal v Diabolu za barem!" Pool zastaví u krajnice. "Já si myslel, že tě znám jenom z té fotky a to jsi byla ty s tím kufrem… tu noc tam byla přestřelka."
"Jo… tu noc zmizeli."
"Kurva, to je náhoda." začne se smát. "Já potom hned na to odešel. Nechtěl jsem mít pletky s fízlama."
"Teď mě tak napadá… Poole, ty máš díky Diabolu a nejen díky tomu hodně známých, že?"
"Si piš, kotě."
"Terén máš prozkoumaný… ." Hlavou kývne na souhlas. "Znáš nějakého odstřelovače?" Překvapeně se na mě podívá. "Co se ti sakra zrodilo v té tvé hlavě?" Lehce se pousměji. "Menší plán jak vyhnat ovečky a budeme potřebovat ohňostroj… hodně ohňostroje! A ještě dodatek. Bill není teplouš, mám to vyzkoušené." Mrknu na něho. Naše návštěva sídla pekelného doupěte se ještě protáhla. Pool mě vyhodil na nákupech a já nakoupila tolik pyrotechniky, co to šlo. On mezitím sehnal tři kamarády, kteří se nebáli jít do toho s námi. Už od začátku je to jako z filmu. Nikdy bych neřekla, že to tak dopadne, ale je to nutné. Stojím venku a čekám, až Pool dojede. "Jedeme na výlet?"
"Ano, Shadow, jedeme."
"Už se těším, až tam porostou květiny."
"Kde?" vyzvídám. "Na tom našem místě?" vzpomenu si na to, co se mi vybavilo. "Ano." radostně zatleská rukama. "Chceš, abychom se tam před tím vším zlým schovali, že?" čapnu si vedle ní. "Vždy to bylo místo klidu a roste ta pecka!"
"Pecka?"
"Zasadila jsi tam pecku jablíčka." Zavřu oči a začnu si broukat píseň jako předtím. Bylo to moje místo, moje pevnost, moje království. V létě tam kvetly kytky a malým okýnkem, které jsem si udělala, byla možnost se dívat na vzdálenější les a jeho okolí. Vybaví se mi semínko v ruce, které jsem zahrabala. Chtěla jsem z toho mít strom plný jablek a bydlet tam. Udělat si tunel do toho blízkého lesa na jahody a maliny a být lesní princeznou. Být kamarádka všech zvířátek a tančit tam bosá jako víla. "Poslední cesta?"
"Poslední cesta." zašeptám a s lehkým úsměvem se na ni podívám. Po chvilce na to přijede Pool a já nasednu. Sestrojíme rychlý plán útoku a vydáme se na místo. Bylo nad ránem, když jsme se dostali do hlavního bodu. Kus jsme museli dojít, abychom neupozornili autem. Všechny něpotřebné věci jsem nechala v autě a tím i mobil. Nevím proč, ale necítila jsem strach. Bylo v tom odhodlání. Já s Poolem jsem rozmístila pyrotechniku. Dylan, Will a Matt si našli nejlepší místo tak, aby měli v dohledu vchod i obě strany od budovy. Oba se zapalovači v ruce jsme se na sebe podívali. "Podaří se to?" s nadějí v očích se na něho podívám. "A jestli ne, jsem rád, že jsem do toho mohl jít se slavnou Miou." Praštím ho po zádech. "Vole." zakroutím hlavou. Zkontroluji si zbraň, kterou mám za pasem. Matt mi jí vyměnil za lepší. Dle jeho slov, to co mi dal Pool bylo z období křídy. Než mi došlo, kam tím míří, už jsem v ruce měla zbraň i s tlumičem. Ukázal mi jak se s tím zachází, tak snad to ve správnou chvíli správně použiji. Škrtnu zapalovačem a vypustíme první menší rachejtli, která se vznese k obloze a bouchne. Jak jsem předpovídala, z budovy vyběhnou dva ozbrojení chlápci a začnou se rozhlížet. Pool odpálí další menších rachejtli a to už se ti hromotluci vydají naším směrem. Až přijdou do bodu, kde je cesta trochu z kopce, kluci je odstřelí a jejich těla se svalí dolů. Byl to hrozný pohled, ale nebylo zbytí. Tak nebyli vidět a nevzbudilo to poplach. Pool odpálil další a to už jich vylezlo více. Já jich napočítala pět, ale Pool ukazoval, že se jeden zašil za roh baráku. Toho Will odpravil rovnou, protože nebyl nikomu zrovna na očích. Já odpálila další salvu, abych je přilákala blíž. Jak se předvídalo, rozběhli se naším směrem. Když přiběhli do daného bodu, začali padat jako hrušky. Nejhorší bylo, že nikdo nevěděl, kolik jich tam je. Jenže to tak vyšlo ještě jednou a další už nevycházeli. Vtrhnout jsme tam nemohli, protože bylo jasné, že na nás čekají. Bylo by to, jako vlézt vlkovi přímo do chřtánu. Bylo nutné rychle jednat, než se slezou i z okolí. "Já bych tam hodil granát." kývne hlavou Pool. "To ať tě ani nenapadne! Mám tam dceru a je tam Auclairová! Ty dvě musí zůstat naživu!" praštím ho po hlavě. "To mi vyletěla jenom myšlenka, nemusíš se hned nasrat."
"Počkat… možná jsi na to kápl." Dylan se k nám přiblíží. "Jak budeme postupovat?"
"Hej, kámo, tak to si nejsem nějak jistej." pohledem z něho sjede na mě. "Říkal jsi, že to tady znáš."
"Jasné."
"I já tam byl." odkývne Dylan "Tím líp. Kde se nachází z této pozice místnost, kde bývají oběti?"
"Z přední části ve sklepení."
"To je?"
"Tam na pravé straně od těch oken se závěsy." ukáže prstem směr. "V zadní části se nachází co?"
"Společenské místnosti, pokud to chceš nazvat odborně." odpoví Dylan. Přišel mi jako rozumný kluk. Pool byl chováním trochu jednodušší kluk, ale nestěžuji si. "Jde se tam nepozorovaně dostat ze zadní části tak, aby se tam dala
umístit nálož?"
"Začínáš se mi holka líbit." usměje se. "Wille, zkus nahlédnout do zadní části přes okna." promluví do mikrofonu, který měl na hlavě. "Neposílej ho tam!" vyděšeně se na něho podívám. "Tohle se dá použít na více věcí." poklepe na zbrani na dalekohled. "Naše výhoda je, že tenhle druh týpků je nevede a tím máme výhodu. Jsou to pouliční šmejdi a tuhle variantu neznají." mrkne. "Will hlásí, že je tam pár chlápků a podle všeho řeší situaci, protože jsou ozbrojení. "Jenže nemáme nic kromě těch rachejtlí." vzdychnu. "To sis jako vážně myslela, že na takovou akci půjdeme na prázdno?" kluci poklepou na batohy. "Vážně?"
"To jako vážně." usměje se Dylan. "Můžu jít na to?" odhodlává se Pool. "Není třeba." podívá se na něho Dylan. "Matt už je tam." podá mi menší dalekohled z batohu. Vidím, jak se za barák plíží postava. "Wille, připrav se. Bude BOOM." řekne do mikrofonu. ''Vy se nachystejte taky. Nejspíš budou vybíhat ven, ale je možné… je pravděpodobné, že vyšlou jako oběť tvoji dceru. Musíte být obezřetní." Už jenom kývnu. Až teď se mi opravdu roztřepaly ruce. "Co jsi vůbec zač?" podívám se na něho. Jako padouch a grázl nevypadá. "Jsem voják. Jako ti dva tam. Bojovali jsme v Afghánistánu."
"Jak je možné, že jste šli do takovéto akce?"
"To neřeš. Je to osobní… tak, jde se na to. Připraveni? Poole, né že to posereš, kamaráde."
"Ty vole, snad poznám kreténa od ženské." Dylan protočí oči, rozdá nám sluchátka s mikrofonem, jak mají oni a vydá se na místo. "Takto se dělají filmy… ." pronesu do ticha. "Toto je záživnější jak film, kotě." Už jenom vzdychnu a sleduji co bude následovat. My tam spíš byli na okrasu, protože zbraně, které byli na takovou dálku nutné, měli jenom kluci. "Věřím vám… ." zašeptám do vysílačky. A v tom se ozve neskutečná rána. V tom vyběhnou nějací chlápci z baráku a začnou pobíhat kolem. Najednou se objeví Lorenzo, drží pistol u hlavy Auclairové, která má v rukou brečící Mel. Kluci brali jednoho po druhém, ale na Lorenza nikdo nesáh. Bylo to moc veliké riziko a ten parchant si toho byl moc dobře vědom. Mířil si to k autu a to jsem nemohla dopustit. Zvedla jsem se a rozběhla se naproti němu se zbraní v ruce. "Co to kurva děláš!" ozve se mi do ucha. "Není jiná možnost. Teď a nebo … nikdy!" vzdychnu do mikrofonu. Vběhnu do zorného pole Lorenza. Ten se zastavil a jenom se usmál. Popoháněla mě láska k mé malé Mel. To ona mi dávala tu odvahu. Jeden z jeho goril namířil pistol proti mně a vystřelil dřív, než šel k zemi. Náboj mě naštěstí škrábl a zcela minul. "Mioooo néééé." Pevně k sobě stiskne Mel a Lorenzo namíří tentokrát zbraň proti mně. Zastavila jsem se. Teď je je ta pravá chvíle… "Tak naivní!" začne se smát. A vystřelí. Zasáhne mě přímo do břicha, ale já se i přes tu bolest usměji. "Teď!" křiknu. Auclairová uhne na stranu a Lorenzo to chytne přímo mezi oči. Padne na zem bez známky života. Já padnu na kolena a prohlédnu si krev, která ze mě teče. Připlazím se k nim po čtyřech. "Zlatíčko… už to bude v pořádku." políbím ji na líčko. To, že kolem nás se stále střílelo mi nějak nedocházelo. "Jak se vůbec jmenujete?"
"Helen… ." vzlykne. "Postaráte se mi o ně, Helen?" Helen tekly slzy po tváři. Pohladím Mel po tváři. "Miluju tě brouku můj." ulehnu na kamínky, na kterých jsme byli. V tom přiběhli kluci. "Policie se o ni postará, my musíme zmizet. Jsou za rohem." Helen jenom kývla hlavou a kluci zmizeli. "Milujete Toma?"
"To není pravá chvíle, Mio… ."
"Milujete?"
"Ano."
"Nenechte si … ho utéct. ...Je to velice hodný … kluk." pomalu a jistě se mi zatmí před očima. Podařilo se mi zachránit to, co mi bylo nejcennější a o to mi šlo. To, že tady teď ležím je vedlejší.

Feel It All 3 - Kapitola 37.

2. srpna 2018 v 20:32 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Co si myslíš, že teď děláš?!" rozkřikne se. "Tomíku, zlato… ."
"Drž hubu a slez z ní! HNED!"
"Tak ty se postavíš za ni?"
"Tome, má naši dceru!"
"Drž hubu děvko!" a udeří mě. "Nech jí!" okřikne jí. Nahne se k Malovi a taser mu vrazí mezi nohy. "To máš za to, že jsi to do ní chtěl vrazit… Kde je naše dcera?!" okřikne Shermine. "Drahý, já nevím o čem to mluvila." sleze ze mě a pomalými kroky jde k němu. Na Tomovi jde znát stav pod vlivem nějaké látky. "Drž se ode mě dál." namíří taser proti ní. "Tome, prosím, má ji Auclairová, najdi ji."
"Mlč děvko!" V tom se Tom napřáhne a usadí jí ránu přímo do spánku. Shermine se složí jako domeček z karet. Vezme nůž, který leží vedle Mala a rozřízne mi lana svazující mé končetiny. "Musíme najít Mel." podívám se na něho prosebně. "Přinesu ti oblečení." Než Tom dojde, vezmu taser, který položil na komodu a hodím si ho do batohu, který byl kousek od skříně. Během chvilky byl zpátky a donesl mi šaty i s kalhotkami od Shermine. Jiná varianta nebyla. "Nevíš, kde je Aucleirová?" s nadějí v hlase čekám na odpověď. "Při mém příjezdu jedno auto zrovna odjíždělo z pozemku." Obléknu se, popadnu batoh a seběhnu schody, když v tom se mi to cesty postaví nějaká ženská, která vypadá, jakoby opustila brány bordelu. "Mio!" křikne na mě Tom a běží za mnou. "Kam si myslíš, že jdeš?" řekne ta ženská hlasem, který se zařezává do uší. "Odcházím těmi dveřmi a ty mi v tom bráníš, ale né na dlouho." Praštím ji po hlavě batohem, který svírám v ruce. "Dobrá trefa."
"Dík." podívám se na něho. Zastavím se a otočím se naproti němu. "Co jsem to s tebou provedla." pohladím ho po tváři. "Za to přece nemůžeš."
"Můžu… promiň mi to."
"Mio, já ti nemám co odpouštět. Ty mi odpusť, že jsem se tak zachoval." sklopí hlavu. Prstem ho chytnu za bradu a zvednu jeho tvář k mé. "Teď se hlavně snaž usmířit s Billem… a Tome." sáhnu do batohu. "Ty mi odpusť to, co teď udělám, ale je to jenom mezi mnou a Lorenzem. Vytáhnu taser a paralyzuji ho. Bolestí se mi sevře hrdlo, ale nemohl jít se mnou. Nesnesla bych, kdyby se mu mou vinou něco stalo. Nedej bože, kdyby umřel. To bych si neodpustila nejen já, ale ani Bill. Vytáhnu telefon a zavolám si taxi. Liamovi pošlu textovku, že má práci v Kaulitzově vile. Seběhnu kopec dolů a tam na něho počkám. Když se objeví, nechám se zavést do nejhorší čtvrti, která poblíž je. Kupodivu to byla ulice, kde dřív fungoval klub Diabolo. Je pozdě v noci, tak se to tady životem jenom hemží. Měsíc je v úplňku a já si najdu tu nejzářivější hvězdu na nebi. "Stůj při mně." zašeptám k Mateovi. Procházím mezi děvkami a ptám se na Blacka, protože ten tím byl proslulý a doufám, že některá byla jeho zákaznice. Jenže ani jedna z nich mi nic říct nechtěla. Nezbylo mi, než zkusit dealery, zda neznají Rodea či Lorenza. Mám strach a vzpomínka na Viktora a Ivana ve mně probudí paniku, ale pro mou dceru udělám vše. Procházím mezi nimi a připadám si jako lovná zvěř. Ty jejich narážky, pohledy a doteky… dělá se mi z toho zle, ale jinou variantu nemám. Projdu kolem jednoho, který mlčky přihlížel. Blonďatý mladík, který mi připomínal Billa. "Hledáš Rodea?" opře se o zeď. "Ty ho znáš?"
"Toho nenajdeš… je po něm."
"Tak to musíš vědět, kde má sídlo Lorenzo." Jeho tvář je skoro kamenná. Ani náznak něčeho, co by mi pomohlo poznat, zda to jméno někdy slyšel. "Proč?" zapálí si cigaretu. "Vzal mi něco, co patří mně." Chlápek se uchechtne a změří si mě pohledem. "To na něho jdeš sama? Bez armády?… Beze zbraní a ke všemu vypadáš v těch hadrech, že se posereš z pohledu na švába." začne se smát. "Můžeš mi říct, kde je?!" Po chvilce si odkašlal a opět mi věnoval pozornost. "Co za to?"
"Já nevím. Co chceš?"
"Jeho hlavu."
"Co?!" tohle jsem opravdu nečekala. "Dlouho jsem čekal na den, kdy se té svini budu moct pomstít a vyhlížel znamení. Každý den se modlil, aby mi bůh dal svolení se pomstít." uchechtne se. "Ale nečekal bych, že zrovna takové." Přijde mi, že mám slyšiny a nebo si ze mě dělá srandu? Nevím co mám očekávat a cloumají se mnou obavy. "Tobě taky… ublížil?"
"Vzal mi celou rodinu." odplyvne si na zem. "Celou… všichni uhořeli a to jenom díky tomu, že jsem nechtěl jít do jeho služeb… Chci jeho smrt, jenže je v obložení těch jeho goril. Tolik plánů, co jsem měl… ."
"Jdeš do toho se mnou?"
"Jdu. O dva bloky dál mám auto." Nevím, zda mu mám věřit, ale pokud mě dopraví na potřebné místo, jsem schopná zatnout zuby. Dlouze jdeme, když to ticho přeruší: "Tobě vzal koho?" kopne do kamene na cestě. "Mou dceru. Má pár měsíců."
"Doprdele… cos mu provedla?"
"Něco víc než ty." snažím se to utnout a nerozvádět. Nasedneme do auta a natáhne ke mně ruku. "Pool."
"Mia… Pool?" pozvednu obočí. "Jako děcko jsem se často topíval … a tak nějak mi to zůstalo… Mia. Kde už jsem to slyšel? Jednou po nějaké šel Ivan." V tom zastaví auto a zahledí se na mě. "To jsi kurva ty!"
"Ne, to si mě s někým pleteš." snažím se to rychle zakecat a nedívat se mu do obličeje. "Pamatuji si tu tvou fotku. To už nezakecáš!"
"A co teď budeš dělat? Zastřelíš mě?" Chvilku si mě prohlížel, když v tom se začal smát. "Kurva dej pokoj! Jsi moje hrdinka! Ty vole - postavit se jim, na to byly pořádné koule a tys… ty vole!" bouchne do volantu. "To bude aspoň akce! Obstarám ti zbraň a nejspíš i lepší hadry… ." sjede si mě pohledem.

Feel It All 3 - Kapitola 36.

16. července 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Dle svědků jí pachatelé po činu odvezli sebou… netušíte, kdo by to mohl být?" Další jeho slova už jsem neslyšela. Můj svět se uzavřel do obrazu beze zvuku, jako tomu bylo vždy. Moje Melanie… moje malá, drahá Melanie… Bill si mě k sobě přitiskne a mně se zatmí před očima... "Mio… ." cítím něčí ruku na líci. Otevřu oči… nade mnou se sklání Bill a nějaký chlap. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to ten policajt. Vyskočím ze sedačky, na kterou mě položili a vyběhnu z domu. "Mio stůj!" slyším za sebou, ale bezhlavě běžím. Sama nevím kam, ale chci svou dceru zpátky. Nakonec vyčerpáním padnu na zem. K stávajícím zraněním se ještě nějaké přidají. Pláču… je to, jako by vzali kus mě, mého srdce. Kleknu si a zakřičím z plných plic na celou ulici. Lidé kolem se ohlíželi, zastavovali se, kroutili hlavami, ale pro mě jakoby neexistovali. Přistaví u patníku policejní auto a z něj vystoupí Bill. Klekne si ke mně, beze slov mě obejme a společně pláčem. "Kdo… kdo… ." zabořená do Billova ramene nemůžu popadnout dech. Policajt mi pomůže vstát a nasednout do auta, protože nás musí zavést na stanici k výslechu. Opřená o okno tupě hledím ven na ubíhající okolí. Z vysílačky se ozve hlas ženy: "Všechny hlídky na výjezdu… únosci… černá dodávka… ." slyšela jsem každé druhé slovo. Podívám se dopředu a pohledem zabrousím na policajta za volantem. "To byly informace o nich?" Šlo vidět, že chvíli přemýšlí. "Ano." podívá se na mě do zpětného zrcátka a věnuje se dál jízdě. Ubrečenýma očima se podívám na Billa a bylo vidět, že ho napadlo to samé, co mě. V tom jsem pocítila nevýslovnou zlost. Takovou zlost… Když dojedeme na stanici, umístí nás do místnosti jak nějaké zločince, kde nás usadí ke stolu a čekáme. Já věděla, že ten zmetek Lorenzo to nenechá jenom tak… Ten dopis! Někdo se mě o tom útoku snažil varovat… "Mio!" vrazí do dveří Liam a obejme mě. "Mrzí mě to! Pokusíme se udělat vše pro to, abychom jí získali zpátky."
"Děkuji." v jeho obětí se znovu rozpláču. Když se usadíme na své místa, Liam se podívá na Billa. "Myslíš si, že bys mohl počkat za dveřmi?"
"Chci být u toho!"
"Bille, potřebuji se na něco zeptat a to čistě jenom jí." Bill naštvaně praští do stolu a s odchodem bouchnou i dveře. Mlčky mě chvilku pozoroval, jakoby se snažil něco vyčíst z mého pohledu. "Mio, znám tě už dlouho. Prožili jsme spolu víc než dost. Vždy jsem byl u akcí na tvou záchranu… Neber to špatně a neměj mi to za zlé, ale v čem zase lítáš?" zněl ustaraně. Já se na něho upřeně dívala, bez náznaku pohybu tak, jak to dřív dělala Shadow. Neměla jsem mu v plánu nic říct. "No tak Mio, pomůžeme ti, ale musíš mluvit. Sama víš, že bez pomoci to nezvládneš." Jenže on si neuvědomoval, že já už nemám o co přijít. Je to můj boj. Jenom a jenom můj. Nezbylo jim, než nás pustit. Když nás Liam dovezl domů, zavřela jsem se ve mém pokoji. Tom by o tom měl vědět ať tam ta svině je nebo ne. Převléknu se, poberu si věci do batohu a vylezu nepozorovaně oknem. Na telefonu si vypnu zvuky a dám se do běhu. Běžím po dobu nutnosti, abych se vzdálila od domu a zavolám si taxi. Nechám se odvézt k vile Kaulitzových. Když přijedeme na místo, nezastavuji se, rozrazím bránu, přijdu odhodlaně ke dveřím a držím ruku na zvonku do doby, dokud někdo neotevře. "Kdo je?" její hlas mi přijde povědomý. "Mia Kaulitzová! Otevřte a to okamžitě!" Chvilku to trvalo, ale dveře se nakonec pootevřely. Z malé škvíry na mě nahlédla Auclairová. Její tvář byla plná podlitin. "Co se Vám to proboha stalo?" zůstanu nehnutě stát. "Vy tady být nesmíte, prosím, odejděte nebo… ." V tom jí někdo vtáhne za vlasy dovnitř. Dveře se otevřou a objeví se Shermine s jejím vítězným úsměvem. "Šmudla se nám vrátila… co chceš?" její výraz se změní. "Mluvit s Tomem a to hned!"
"A ty si teď myslíš, že ti ho jenom tak zavolám?" začne se smát. Tím si to jenom zhoršila. Přiblížím se k ní na pár centimetrů k jejímu tělu a zahledím se na ni. "Myslíš si… ." jemně jí začnu strkat směrem dovnitř. "… že se seberu… a půjdu?" s mírně předkloněnou hlavou, s naštvaným výrazem a lehkým úsměvem na rtech jí popadnu za vlasy a stáhnu dolů. Nepředvídala moji reakci, tak šla dolů poměrně rychle. Tolik zlosti se ve mně nashromáždilo, že jakmile se dostala do kleku, pustila jsem jí vlasy a kolenem jí udeřila přímo do obličeje. Svalila se na zem a já ztratila veškerou soudnost. Začala jsem do ní kopat, co to šlo. Zastavila mě až rána do hlavy.
Slyším dívčí hlas… brouká si melodii, která mi přijde povědomá. Jako bych jí už někde slyšela. Otevřu oči a ucítím tupou bolest hlavy. Když si mé oči zvyknou na tmu v místnosti a jsem schopná něco vidět, rozhlédnu se. Ležím v pokoji, který býval dřív Billa. Přivázaná k posteli s roubíkem přes ústa. Ten dívčí hlas - to byla Shadow. Seděla na komodě přede mnou a broukala si s pohupujícíma nohama. Snažím se vyprostit, ale ruce mám pevně přivázané. Po chvilce byl provaz zařezán do zápěstí tak, že jsem měla tlak v prstech. Tolik bych chtěla okřiknout Shadow, aby už držela hubu, ale nejde to. Otevřou se dveře a vejde dovnitř Shermine. Rozsvítí, zatáhne závěsy, opře se o komodu a ruce složí na prsou. S jejím vylepšeným obličejem mám hned lepší náladu a pocit uspokojení. Nenávistně si mě prohlížela a propalovala snad až na druhou stranu místnosti. "Tohle ti ty děvko neprojde." rukama projede po hraně komody a zhluboka se nadechne. "Řekla sis o to sama… nějak jsem to nedomyslela… měla jsi nakráčet za Lorenzem, ale ty si vlezeš sem. Mělo mě napadnout, že budeš chtít informovat Toma." prstem si projede po poraněném rtu. "Srala ses, do čeho jsi neměla, ale to bys přece nebyla ty, že? Mia… hrdinka… zachránkyně bezbranných." luskne prsty a do dveří vejde vysoký, svalnatý chlap s maskou přes tvář. Srdce se mi rozbuší tak, že jeho tlukot cítím až v hlavě. Přes nos se mi špatně dýchá a mám pocity na omdlení. "Tady Mala se o tebe s radostí postará a naučí poslušnosti." hlavou kývne, že má prostor. Blíží se ke mně. Snažím se vymanit z provazů, ale ještě si vše zhorším. Rukama chytne za tričko a roztrhne ho jako papír. Serve ze mně kraťasy a vytáhne nožík. Rozřízne mi podprsenku… snažím se křičet, volat o pomoc, ale nejde to. V tom se objeví Auclairová ve dveřích i s malou, ale jak vše uvidí, zděsí se a rychle zmizí. Za vše může ta svině… to ona má moji malou Mel. Za vše může ona… podívám se na Shermine a vidím, že jí dělá radost pozorovat to, jak budu trpět. Ani si nevšimla, že se objevili ve dveřích. Zavřu oči a uklidním se. Když k tomu má dojít, nedej jí ten pocit vítězství, jsi silnější jak ona. Zvládneš to… mluvím sama pro sebe. Letí dolů mé kalhotky a i když jsem po zákroku a krvácím, je mu to jedno. Uvolněná čekám na to, co má přijít. Otevřu oči a podívám se na násilníka klečícího nade mnou. Nehnutě ho sleduji a dívám se mu do očí. "Na co čekáš, sakra!" dupne nohou. "Slyšíš ty zmetku? Dělej!" Pohledem sjedu na Shermine. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. "Co si myslíš, že děláš, děvko!" Dělám, že jí neslyším a snažím se vnímat jenom broukání melodie, kterou vydává Shadow. V tom si začnu broukat s ní a vzpomenu si na moji skrýš, kterou jsem měla jako dítě v keřích za plotem našeho domu. Vždy jsem se tam schovávala před otcem. Bylo to moje útočiště před ranami a bolestí. Vidím tam i kytku, která tam rostla… Jak je možné, že o ní věděla Shadow? Dostanu ránu do obličeje. "Otevři oči! Dělej!" cítím a slyším Shermine, jak si na mě vybíjí zlost. Strhne mi pásku z úst a nehty mi zaryje do krku. Zrychleně a zhluboka dýchá. "Tobě se to snad líbí ty děvko, co? Ta představa, že by tě měl přefiknout ten zmrd se ti líbí, že?"
"O mě tady nejde… ty to stále nechápeš, že?" jemně promluvím. "Tobě Shermine nedochází jedna věc."
"O čem to kurva mluvíš?" znejistí. "Tím, že mi ublížíš, mi akorát posílí chuť pomsty proti tobě. Tím, že mi vezmeš dceru, podpoříš ďábla uvnitř mě." Začne se hlasitě smát. "To mám mít strach z těch tvých keců? Ti hráblo?"
"Tím, že mě připravíš o život Shermine, mi uděláš službu." V tom se přestala smát. "Kdybys pořádně četla tu mou knížku, tak by ti došlo, že je mé přání opustit tento posraný svět…. Do toho." povzbudím ji. Odstrčí Mala a vleze si na mě sama. Pěstmi do mě začne třískat, kam se jí to zrovna hodí. Ukrutně to bolí, ale nechci jí dopřát ten pocit slasti, o který se snaží. V tom uslyším elektrický výboj a něco těžkého padne na zem. "Tome?!"

Feel It All 3 - Kapitola 35.

14. července 2018 v 16:34 | By Best.ie |  Feel It All 3
Čekám… sedím v křesle a v ruce držím hrnek s čajem. "Drahá, nedáte si sušenku?" Konstance mi podává talířek? "Ne, děkuji."
"Nebojte, všechno dobře dopadne." pohladí mě po ramenu. "To taky doufám." vzdychnu. "Slyšela jsem, že máte dceru?" sedne si naproti mně. "Ano. Melanie."
"Krásné jméno. Kdo ho vybral?"
"Její otec." zašeptám a zahledím se na krb s fotkami. Vybaví se mi Tom, který ležel v posteli a něco dělal s mobilem. Podíval se na mě těma jeho lišáckýma očima… "Melanie… ." Jeho tělo osvěcovala jenom lampička na nočním stolku. "Melanie?"
"Vždy se mi to jméno líbilo." Chytne mě za ruku a usměje se na mě. "Hlídá?" vzpomínka se rozplyne. "Ne, je … je s jinou." lehce se usměji. "To je mi líto."
"Mně je líto ho. Dostal se do bodu, kdy nejedná sám za sebe. Je z něho chodící schránka bez duše a můžu za to já." podívám se na ni. Vysvětlila jsem jí, co se stalo. Nevím proč, ale cítila jsem, že dělám správnou věc. "Myslím, že bych Vám mohla pomoct drahá."
"Prosím?"
"Na své staré kolena jsem doufala, že žádné vzrušení už nezažiji, ale Vy jste mi k tomu dala příležitost." Nějak nedokážu pochopit o čem mluví. "Konstance, zase něco kuješ pod pletacími jehlicemi?" vejde do místnosti Josh. "Synu, to je mezi dámami." mrkne na něho. "Výsledky jsou hotové, Mio." soucitně se na mě podívá. "Pojď." Vstanu a následuji ho do kanceláře. "Konstance moc žije detektivkami, nemůžeš ji brát vážně." zašeptá mi do ucha. Usadím se do křesla a Josh si sedne vedle mě. Mlčky jsme seděli, než přišel James. Ten si sedl s papíry naproti mně a protočil si svým knírkem. Sundal si šátek z hlavy a rukou si popravil krátký, prošedivělý sestřih. Složil ruce na klíně a podíval se na mě. Byl jako otec, který si chce promluvit se svým dítětem. Nemusel nic říkat. Z jeho pohledu se dala vyčíst pravda…

Stojím před zrcadlem v ložnici a dívám se na svou tvář. Mám být ráda, že to vše, co je v mé hlavě se dá pojmenovat? Rozpláču se. Rukama se opřu a stisknu hrany komody. Popadnu vázu, která stojí na skříňce a s hlasitým, dlouhým výkřikem jí hodím proti zrcadlu, které se roztříští na desítky střepů. Podívám se na sebe do zbylých kousků na zdi a s hlubokým nádechem si kleknu mezi ty ostré hrany a začnu je sbírat. Když jich mám v dlani víc, jeden střep se pod tím nánosem sveze a pořeže mi dlaň. Se syknutím vše upustím a prohlížím si rudou tekutinu, která stéká proudem dolů. Popadnu jeden střep ze země a prohlížím si jeho hrany… možná by to tak bylo pro všechny lepší… možná by to bylo nejlepší řešení pro mě. "Ou Mio! Co se sakra stalo?!" vrhne se ke mně Bill. Podívám se na něho uslzenýma očima. Zvednu ruku a jemně ho pohladím po tváři. Lehce si ho přitáhnu k sobě a políbím na rty. "Začni nový život… dál od toho všeho… dál ode mě." zašeptám. "Co se stalo?" vzdychne a zahledí se mi na ruku. "Mně už nejde pomoct."
"Mio, prosím… ." vyslékne si tričko a poraněnou ruku jím omotá. Přitáhne si mě k sobě a silně stiskne. Dlouhou chvíli mu spočinu v náručí a pláču. Nakonec vstaneme a doprovodí mě do koupelny, kde mi ruku ošetří. Odvede mě do obýváku a posadí na sedačku. Sedne si vedle mě a jemně mě hladí po vlasech. "Jak dopadly výsledky?" zašeptá. Zvednu hlavu z jeho ramene a zadívám se do jeho nevinné tváře. "Mám schizofrenii… ." zašeptám. "To je přesně co?" vpije se do mě pohledem. Poposednu si kousek od něho a zahledím se z okna. "Schizofrenie je něco jako porucha mnoha duševních funkcí… myšlení, vnímání… osobnosti... schopnost jednání s lidmi, pozornost nebo paměť. Typickými schizofrenními příznaky jsou halucinace, bludy … a to je má Shadow… Dá se to řešit prášky… ."
"To je dobrá zpráva, ne?" pohladí mě soucitně po zádech. "Druhá varianta je ECT… do mozku se vpustí menší elektrický proud při kterém tělo dostane umělý epileptický záchvat." Bill se nedokázal pohnout a upřeně se na mě díval. Jeho oči byly skleněné a já se cítila na dně. "Je to bezbolestné a pod anestezií… jenže se to nemusí povést, vyléčit to nepůjde… a… ." Pohledem zabloudím k jídelnímu stolu, kde stojí Shadow. "...budu si muset zvyknout na to, že je mou součástí." Bill se podívá za sebe na místo, kam upírám svůj zrak. "Na kolik procent je to účinné?"
"Myslíš ty šoky?" Bill mlčky kývne hlavou. "Číslo je vysoké… ." přeruší mě zaklepání u dveří. Bill vstane a jde otevřít. Vejde dovnitř postarší policajt. Sundá si čepici a prohlídne si oba dva. "Jste paní Kaulitzová?"
"Co se stalo?" sevře se mi hruď. Vyletím ze sedačky a sevřu přívěšek od Matea na hrudi. "Došlo k přepadení… ."
"Prosím?!" Bill přijde ke mně a chytne mě za ruku. "V Lincolnově parku se našlo tělo slečny Monici Romerové a jejího přítele Colbyho Cruze." Zastavil se mi dech. "Kde je má dcera…. Kde je má DCERA!" rozkřiknu se.

Feel It All 3 - Kapitola 34.

5. července 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ráno se probudím s pocitem, jako bych probděla noc. Nechce se mi vylézt z postele… Venku prší a má nálada je na bodu mrazu. Vše to na mě dolehlo. Možná jsem k Billovi opravdu hnusná a odtažitá. Třeba má Josh s Jamesem pravdu a je v tom něco víc. Možná mi konečně někdo opravdu pomůže a já budu moct říct, že to vše zlé je za mnou. Mel ještě spala a já si šla uvařit kávu. Procházím chodbou, když uslyším klíče v zámku. Přiběhne za mnou Pumba a s velkou radostí mě vítá. "Kde jsi byl ty malý uličníku, co?" poškrábu ho za ušima. "Ahoj." podívám se na Billa. "Ahoj… ty už nespíš?"
"Ne. Dáš si kávu?"
"Jo, dík. Skočím hodit sprchu a hned jsem tady."
"Dobře, klidně běž." Vydám se do kuchyně vše nachystat. Přitom nachystám snídani a zvěři, která obývá náš dům, dám vodu a žrádlo. Pearsovi jsem musela dát misku na kuchyňskou linku, protože Timonovi zachutnala jeho konzerva natolik, že než se chudák k misce dostal, byla prázdná. Vše jsem dávala na tác, když se objevil Bill. "Pomůžu ti." vezme podnos do rukou a jde k jídelnímu stolu. Sednu si naproti němu a vezmu si svůj hrnek. Lžičkou si pomalu míchám jeho obsah a pozoruji Billovu tvář. Opravdu se hodně snaží a od té noci, která proběhla, se mi svou lásku snaží projevit jak to jen jde. To já ji nedokázala do teď ocenit tak, jak bych měla. "Vypadáš hrozně." slyším dívčí hlas vedle sebe. "Víš o tom?" Ohlédnu se na levou stranu, kde stojí a prohlíží si mě. Začne se lehce pohupovat a tančit kolem stolu. Celou dobu ji pozoruji. Dotančí zpět ke mně a ukloní se. "Pamatuješ? To bývala sranda! Pojď, zatančíme si." Zvedne svou ruku a natáhne ji směrem ke mně. Snažím se mlčet a na nic se nevyptávat. Otočím se zpět na Billa. Možná je na čase udělat něco jinak. "Asi jsem nemocná… ." pohlédnu do jeho očí, které se na mě podívaly. "Nemocná?"
"Lhala jsem ti. Včera, po propuštění z nemocnice mě Josh zavezl na jedno vyšetření, kvůli tomu, co se mnou je." prstem poklepu na spánek. "Tomu nerozumím." v jeho tváři byl znát zmatek. Vše odložil a ruce položil na stůl. "Nechtěla jsem ti to říct dřív, než budu znát přesné výsledky, ale měl jsi pravdu. Měli bychom si důvěřovat… Josh mi nabídl pomoc, kvůli těm práškům, co beru a já souhlasila. Chci být zase volná, Billy. Hrozně to chci." rozpláču se. "Ale tolik se bojím." Bill ihned vstane od stolu a silně mě obejme. "Vím, že jsem hrozná, ale ten boj uvnitř mě… nechci ničit další životy."
"Mio," podívá se na mou tvář, "jak jsem slíbil. Budu stát při tobě ať je to cokoliv, slibuji." políbí mě do vlasů. "Musím podstoupit jedny testy… půjdeš tam se mnou?"
"Rád." pohladí mě po líčku a setře proud slz, který mě smáčel. "Stačí říct a budu tu pro tebe."
"Děkuji." zašeptám. Přeruší nás malá, která dává o sobě znát, že už je vzhůru. Zvednu se, usuším tvář do pyžama a vydám se za ní. Přinesu jí ke stolu a usadím do jejího trůnu, jak to nazval Bill. Nachystám jí snídani a mlčky si jí při krmení prohlížím. Přitom si vzpomenu na Toma. Je načase s tím něco udělat. Musím se nějak spojit s Auclairovou. Úplně jsem na ni zapomněla. Že by mi nechala ten vzkaz ona? Co když Tomovi něco hrozí? Jestli by se mu něco stalo, neodpustila bych si to. Stačilo mi, že jsem byla účastníkem toho, když trpěl Bill. "Dneska musím jít za Benem a zařídit pár záležitostí ohledně kliniky. Půjdeš se mnou?"
"Promiň," zvedne hlavu od mobilu, "jdu do studia nahrát jednu píseň."
"V pořádku. Zavolám Monice, jestli by nepohlídala." otočím se na Mel a pohladím jí po hlavičce. "Slibuji ti, že jak to vše pomine, budu tu jenom a jenom pro tebe." V tom mi začne zvonit telefon. "Josh?" podívám se na Billa a pokrčím rameny. "Ahoj."
"Ahoj Mio, nebudím?"
"Ne, to vůbec né. Potřebuješ něco?"
"Volal mi James, že testy jsou nachystané."
"Počkej, přece říkal tak týden."
"To říkal, ale pracoval na tom kvůli tobě celou noc. Chce ti opravdu pomoct, tak si pospíšil. Líbila ses mu, jinak to nevidím." Při jeho slovech se usměji. "A kdy se mám tedy dostavit?"
"No právě kvůli tomu volám. Mohla bys hned?"
"Teď? No, musím si zajistit hlídání a… dobře, plány, co jsem měla přeložím na zítra."
"Super. Můžu tě vyzvednout?"
"Nejsi náhodou po noční?"
"To sice ano, ale někdy mám za sebou i dva dny služby, tak neboj. Nějaká hodina navíc už mi nic neudělá."
"Dobře. Jdu se nachystat. Do půl hodiny bych měla být hotová."
"Dobře, zatím." zavěsí. "Volal mi kvůli těm testům. Jedu už dnes. Tedy spíše teď."
"Jenže já nemůžu… ."
"Billy, v pořádku. Bude tam Josh." Na Billovém pohledu bylo znát, že to zrovna slyšet nechtěl. "Odložím to. Chci být u toho."
"Bille, v pořádku." vezmu malou na ruky. "Jak budu hotová, zavolám ti, dobře?" Billovi nezbylo nic jiného, než kývnout. Z ložnice zavolám Monice, že musím na jedno vyšetření a potřebuji její přítomnost u malé. Už je mi kolikrát hodně blbé, že jí neustále volám, ale jinak to nejde. Nachystám se a malou převléknu. Mezitím zazvoní u dveří zvonek. "Bille, otevři prosím!" křiknu z koupelny. "Okey." Dodělám úpravy a vezmu malou, která si hrála na podložce v koupelně a zamířím si to do obýváku. "Ty už jsi tady?" překvapeně se podívám na Joshe. "Taky jsem nepočítal s tím, že to půjde až tak rychle." usměje se a dá si ruky do kapes. "Můžeme vyrazit?"
"Musím počkat na chůvu a hned můžeme jet, dobře?"
"Dobře." Podívám se na Billa, který propaloval Joshe pohledem podezření. "Prášek si vzít můžu?"
"Určitě. Budeš mít mozek pod drobnohledem." lehce se uculí. Nevím proč, ale jeho přítomnost mi byla hodně příjemná. "Nevíš, jak dlouho to bude trvat, že? Potřebovala bych se stavit za Benem a podívat se, jak postupují práce na klinice. "Půl dne to zabere, ale klidně tě tam potom zavezu."
"Na čem jedeš?" přivřu oči. "Prosím?" zarazí se. "Jsi po noční a ještě mě chceš někam vozit?"
"A já ti opakuji už po druhé, že jsem zvládl i dvě noční bez spánku. A navíc mi sestry dovolily si odpočinout. Nemusíš mít strach." mrkne na mě. Bill se naštvaně zvedne. "Na tohle se dívat nemusím." a odejde. "Co mu je?" kývne hlavou jeho směrem. "Žárlí." zašeptám. "Počkat… vy dva spolu… ?"
"Vysvětlím ti to v autě."
"To bych byl rád." zakroutí hlavou. "Začínám se v tom ztrácet." začne se smát. "Vidíš, a on o tom ví? Včera vypadalo, že o to nestojíš."
"Ví. Před tím, než jsi volal, jsem šla s pravdou nakonec ven."
"Na jednu stranu je to tak dobře." souhlasně se uculí.

Feel It All 3 - Kapitola 33.

2. července 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Přistoupím ke stolu s menší nervozitou. "Zdravím Vás. Jmenuji James Peterson." stoupne od stolu a jde mi podat ruku. "Kaulitzová Mia, těší mě." lehce se usměji. "Mě dvakrát tolik." úsměv mi opětuje a rukou naznačí, kam si mám sednout. Hned vedle mě si na křeslo sedne Josh. Už teď vím, že se nemusím bát, protože se cítím být v klidu. "Můžu Vám říkat Mio? Nebude to vadit? Po formální stránce dotazování to bude pro mě praktičtější."
"Zajisté." V tom se podívá na Joshe. "Nemáš dneska noční?"
"Ano, mám. Přece jenom používáš můj rozpis?"
"No, nakonec ano... Tak co tady ještě chceš? Zvládneme to i bez tebe." lišácky na něho mrkne. "No tak, Jamesi, potom povezu Miu domů, tak… ."
"Okey, ale budeš mlčet." pozvedne výhružně prst. "Rozkaz, šéfe." ponoří se do křesla, zkříží ruce a dělá, jako by tam nebyl. Potichu se do místnosti připloužila i Konstance a položila přede mne tác s kávou, cukrem a vodou. "Děkuji Vám."
"Není zač, drahá." pohladila mě po rameni a pomalými kroky se ploužila ke dveřím. "A že by se zeptala svého chlebodárce, to ne." směje se James a kroutí hlavou. "No nic, tak Mio, jak dlouho ty prášky berete? Josh už mi tak zběžně řekl, co berete."
"Myslíte přímo tento typ nebo celkově?"
"Tak dejme celkově a potom si to rozpytváme."
"Dohromady asi pět let bych řekla. Jsou to mé myslím třetí prášky v řadě."
"Čím to začalo, že jste je musela začít brát?" Při jeho otázce se podívám na Joshe. Zhluboka se nadechnu. "Nevím jak to mám říct, aby to nevyznělo špatně."
"Začněte tam, jak určíte za vhodné. Rád si poslechnu i delší příběh."
"Dobře… tak pokusím se to shrnout… nastoupila jsem jako sestra na kliniku Hope. Na drogové. Byl tam zrovna kluk, který je frontmenem jedné kapely. Mé oblíbené kapely. Prošel si drogama a smrtí kamaráda. Kvůli tomu přestal komunikovat a uzavřel se do sebe. Díky němu jsem zjistila, že ho týrá a i všechny mladé kluky na oddělení jedna sestra z druhé směny a snažila jsem se proti ní postavit. Jenže jela v něčem větším a pašovala léky s ředitelkou oddělení. Zastavila jsem je, jenže následovalo další propojení s dealery, kteří si na mě chtěli vybrat zisk, o který díky mně přišli. Já se s tím klukem z kapely dala dohromady a vyhrožovali mi, že ho zabijí. A to nejenom ho, ale i lidi z Hope. To jsem nemohla dopustit a zapletla se s mafií. Tehdy jsem byla postřelena, ale díky mafii mi zmizli ti dealeři z očí. Dostala jsem peníze a za ně postavila kliniku, která nese jméno po holčičce, které jsem nedokázala pomoct. Vdala jsem se a otěhotněla. Bohužel jsem potratila a vztah s manželem se sesypal. Myslela jsem si, že hlavně díky mně, ale měl v tom prsty bratr té bývalé ředitelky z Hope a to dokonce ve smrti té holčičky. Vše se propojilo a já skončila v mučírně ženy, co mého manžela odvedla a to dcera toho muže. Doteď mám po všem na památku jizvy, které mi to vše každý den připomínají. Teď se mi snaží zpříjemnit život milenka od mého přítele ...tedy teď už ex přítele a poštvala proti mně mafii, která mi dříve pomohla a díky tomu umřel můj kamarád Mateo, který mou kliniku vedl po dobu mé nepřítomnosti. Prášky beru, protože mám sny, ve kterých mě to vše pronásleduje. Mám vidiny… slyšiny… deprese, úzkostné stavy… a to vše začalo po dopadení těch dvou na klinice." steče mi slza. Josh na mě s pootevřenou pusou hleděl, jako by viděl ducha. James držel propisku nad papírem a zaujatě mě sledoval. "To bylo tak nějak v kostce." nervózně se poškrábu za uchem. Chvilku, mě oba, beze slova pozorovali. "Mio, zmiňovala jste se o vidinách… to probíhá jak?"
"Poslední dobou vídám… nějak to začalo před smrtí Matea… děvče. Vždy někde stála nehnutě a pozorovala mě jako přízrak, ale dnes… ." zahledím se z okna, které bylo za Jamesem. "Promluvila… ."
"Promluvila? Jindy tedy s Vámi nekomunikovala?"
"Ne… dnes jsem s ní vedla rozhovor, ale moc jsem nedokázala pochopit vše, o čem mluvila." mluvím pomalu a s myšlenkami u ní. "A teď tady s námi je?" Rozhlédnu se po místnosti a zkontroluji každý kout. "Ne. Ona se najednou objeví a potom zmizí… jenom mi je jedna věc divná."
"Ano?"
"Jestli jsem závislá na prášcích, což jsem, jak je možné, že si je někdy nevezmu a i tak mi nechybí a z toho na sobě pocítím absenci účinků v těle? Jsem zdravotní sestra, ale tohle si nedokážu vysvětlit." James se podíval na Joshe a jejich zraky se otočily na mě. "Mio, dokážete popsat vše, co se Vám přes den stane?"
"Ano… to je co za otázku?"
"Hned se k tomu dostanu, ale ještě by mě zajímalo, zda máte sklony… přepadají Vás myšlenky na smrt? Ubližování sobě samé?"
"O co tady jde?"
"Potřebuji ještě pár testů. Byla byste ochotná se dostavit na nějaké testy?"
"V první řadě mi řekněte, o co tady jde a podle toho se domluvíme."
"Mio… ." Chytne mě Josh za ruku. "Je tady podezření na… schizofrenii v důsledku deprese a nastalých událostí."
"Ne, já nemám schizofrenii. Přece máte zjistit, jaký vliv na mě mají ty prášky!" zvýším hlas. "Ty prášky to vše akorát podporují, Mio." řekne s klidným hlasem James. "Dle toho, co popisujete, směřujete právě k tomu. Možná to kolem Vás není tak hrozné, jak to ve Vaší hlavě opravdu je."
"To mi chcete říct, že jsem si to vše vymyslela?"
"Ne to ne… ale situace, které nastanou hodnotíte určitě vztahovačně na Vaši osobu."
"Ano, ale protože to tak je! Kdyby nebylo mě, hrůzu věcí by se nestalo!" rozkřiknu se a i rozpláču. Představa, že mám v hlavě něco, co to vše způsobuje mě děsí. "Přijdete ještě prosím na testy? Abychom mohli určit Vaši diagnózu. Chci Vám pomoct."
"Jak je možné, že to můj psychiatr nepoznal?"
"Asi neměl ty správné indicie a hlavně Mio, léčil Vás na deprese, které máte a to bylo správně. Jenže se u Vás probudila druhá stránka, kterou on už ovlivnit nemohl." Hlavu složím do rukou a pláču. Josh mi donesl ubrousky na utření a pomohl mi setřít rozteklou řasenku. "Kdy se mám dostavit na ty testy?" zavzlykám. "Budete mít čas příští týden? Budu si to muset ještě vše nachystat a připravit tak, aby Vás to otestovalo na více vlnách."
"Okey… a prášky mám stále brát?"
"Ano, zatím ano. Josh se Vám ozve a dá vědět termín, ano?"
"Dobře. Děkuji pane Petersone."
"Říkejte mi Jamesi, pan je takový… ."
"Divný." dopovím s lehkým úsměvem za něho. Rozloučili jsme se a já nasedla zpátky k Joshovi do auta. Po navedení, kudy pojede, jsem mlčela. Nějak to má hlava potřebovala vstřebat, ale i tak to nešlo. Po příjezdu k domu zastavil u krajnice. "Nechceš jít na kávu?" Podíval se na hodinky. "Myslím, že káva ničemu neuškodí." věnuje mi menší úsměv. "Ještě mám nějakou minutu čas, než budu muset do práce."
"Tak auto zaparkuj na příjezdové cestě." Ukážu na místo u garáže. Během chvilky tam byl nacouvaný a šli jsme ke dveřím. Vejdeme dovnitř a ihned vidím malou, jak si hraje na zemi v obýváku. "Zlatíčko moje, už jsem doma." vezmu si jí na ruky. Josh zůstal stát a překvapeně se na mě díval. "To je Josh, náš nový kamarád." přijdu k němu. "To je moje dcera Mel."
"Ahoj." jemně ji chytne za prstíky na ruce. "Jéé, paní Kaulitzová, Vy už jste doma?"
"Vše bylo v pořádku, Monico?"
"Zajisté. Malá je zlatíčko."
"Ani nevím, jak se Vám za to vše odvděčím."
"To je v pořádku. Večeři máte na stole a já bych tedy šla, pokud Vám to nebude vadit."
"Zajisté a ještě jednou děkuji… akorát … nevíte kde je Bill?"
"Je ve svém pokoji. Jo a abych nezapomněla, naháněla Vás tady jedna paní. Myslím, že začínala na Au..Au… něco."
"Auclairová?"
"Ano, ta!"
"Nevíte co chtěla?"
"Chtěla s Vámi mluvit."
"Dobře. Děkuji." Monica si pobrala věci u dveří a odešla. "Jakou si tu kávu dáš?"
"Černou s jedním cukrem."
"Posaď se a já za chvilku dojdu. Malou položím na její místo a jdu do kuchyně. Když mám vše uvařené, vydám se za Joshem s hrnkem v každé ruce. V tom se vynoří z chodby Bill. "Ty už jsi doma?" podívá se na hodinky na ruce. "Ahoj, jak vidíš, tak jsem." pokračuji v chůzi. "Tady to máš." položím kávu před Joshe. Bill se mi držel v patách. "Děkuji." nahne se k hrnku a lžičkou si ho zamíchá. "Bille, tohle je doktor Morris." ihned si stoupne a podá Billovi ruku. "Říkejte mi Joshi."
"Kaulitz, ale říkej mi Bille" Bill stisk opětuje. "To je tvůj… ." Josh pozvedne obočí se zájmem. "To je můj ex manžel."
"A ta malá je?" lehce se kousnu do rtu. "Tu mám s jeho bráchou Tomem. Je to složitější." usměju se. Josh si sedl zpátky na sedačku a Bill si sedl naproti němu. Sednu si na zem a do takového úhlu, abych viděla oba dva, ale přitom se zadívám na Joshe. "Jak je to vůbec mezi tebou a Jamesem?" zajímám se a taky chci přerušit to ticho a napětí, které by se dalo krájet. "James je můj adoptivní otec. Moji rodiče byli zrovna v jedné z budov světového obchodního centra v New Yorku, při tom útoku. Po jejich smrti se mě ujal otcův nejbližší a nejlepší kamarád a tím je právě James. Nemůžu si stěžovat. Konstance se mi snažila nahradit matku a starala se o mě jako o vlastního. A díky Jamesovi jsem tam, kde jsem."
"To je hrozné."
"A můžu mít teď otázku já?" Napije se kávy. "Určitě."
"Ty jsi opravdu majitelkou kliniky Bella?"
"Byla jsem, teď je jím Bill, ale jsem iniciátor té změny, všechny kliniky sloučit v jednu."
"A jaký jsi měla vztah s Mateem?"
"Byl to velice dobrý kamarád. Chybí mi. Ty jsi ho znal?" udiveně se podívám. Přitom mi pohled zajede na Billa a ten si Joshe měří očima, jako by mu moc nevěřil. "Nejenom znal, ale on mě ukecal pracovat na Belle jako ošetřující lékař pro děti."
"Počkat, to jsi ty ten dobrovolný doktor?"
"Ano."
"To je úžasné, jaké náhody nás svedly." usměji se. Přijde mi to až zvláštní, že si ho spletu s Mateem a on je jedna ze součástí kliniky. "To ano. Celou dobu jsem tě chtěl poznat, protože mi o tobě Mateo hodně vyprávěl, ale vše do teď vyřizuje a vyřizoval s námi Ben."
"Ano, on byl dříve jako moje hlavní ruka a po mém odstěhování to měl vesměs na starost."
"Jak jste se vy dva potkali?" vloží se do toho Bill. "Při mém pádu z kola mě pomohl sesbírat ze země přímo on. A taky byl shodou okolností můj ošetřující lékař v nemocnici."
"To se znáte den?" řekne až naštvaně. "Dva." podívám se na Joshe a ten se usměje. "Můžu si uložit tedy tvé číslo, abych ti mohl zavolat kvůli těm testům?"
"Jaké testy?" ihned je Bill v pozoru. Josh se nadechne a mě ztuhne krev v žilách. "Kvůli testům z nemocnice." rychle odpovím a nedám tím Joshovi prostor. Nevím, jestli chci, aby o tom Bill věděl. Aspoň prozatím ne. Naštěstí to hned pochopil a dál se k tomu nevyjadřoval. Nadiktuji mu číslo a on se hned zvedne. "Musím už jít, směna mě čeká. Rád jsem tě poznal." Otočí se na Billa, ale ten jenom kývne hlavou. "Ozvu se ti, ano?"
"Budu čekat." Josh se ještě po cestě ke dveřím rozloučí i s Mel a odejde. Jakmile ho vyprovodím, vrátím se k Mel, vezmu si jí na ruky a usednu na sedačku. Bill se za celou dobu nepohnul a prohlížel si mě. "Je ti něco?"
"Ne." odsekne. "Vidím to na tobě. Co se děje."
"Chyběla jsi mi, ale nevím, zda se k tobě vůbec můžu přiblížit." tentokrát jeho hlas zní zoufale. "Billy, chci aby jenom skončil náš intimní vztah, ne to, co je mezi námi celkově."
"Jenže já tě chci se vším! Ty s ním něco máš?" pohodí hlavou ke dveřím. "S kým?" nechápu, kam tím míří. "S tím doktorem! Proto se mnou nechceš spát?"
"Bille, no ták. Znám ho dva dny."
"Tak tomu potom nerozumím."
"Ty se prostě chceš hádat, že?" S malou na rukách si jdu na botník pro poštu. Snažím se uklidnit, protože řešit to sním nemá smysl. Jsou jiné věci k řešení a on to musí pochopit. V tom si všimnu, že je tam obálka čistě s mým jménem. Otevřu ji: HROZÍ VÁM NEBEZPEČÍ! ODJEĎTE! Rozbuší se mi srdce. Jak mi může hrozit nebezpečí? To je vtip? "Pojď si se mnou hrát." slyším dívčí hlas. Otočím se za sebe kde stojí ona. Snažím se dělat, že ji nevidím a s bušícím srdcem si sednu na sedačku. Nevím jak, ale v momentě seděla vedle mě s Billem opodál, který si hrál naštvaně s mobilem. "Měla bys odpočívat." hraje si se svými vlasy. "Jak můžu, když jsi tady ty?"
"Vyrostla tam nová kytka. Moc se mi líbí." usmívá se. "Kde?"
"Na tom našem místě."
"Na jakém?" dívám se na ni. "Ale umrzla, nemohla jsem jí vzít se sebou. Nestihla jsem to."
"Je tam sníh?"
"Ano." řekne s nadšením. "Půjdeš si hrát?"
"Nevím kam?"
"Mio?"
"Co?" překvapeně se podívám na Billa a dojde mi, že slyšel náš rozhovor. "S kým to mluvíš?" v jeho hlase je znát obava. Když se podívám na místo, kde seděla, není tam. "Toho si nevšímej."
"To nejde. Byla to zase ona, že? Mio, prosím." odloží telefon na stůl a přiblíží se ke mně. "Proč jsi tak odtažitá? Vím, že jsem byl hnusný, ale stále chci, abychom si vše říkali. Byli si na blízku, tak jako dřív. Chci ti pomoct a být ti oporou, prosím. Nebraň mi v tom."
"Pomůžeš mi s Tomem?"
"S Tomem?"
"Potřebuje pomoct. Je z něj troska, protože přišel o nás a mám na tom svou zásluhu."
"Neodbíhej od tématu!"
"Neodbíhám."
"Nemáš Mio. Může si za to sám. Za vše si může sám a to že se nechal zmanipulovat tou sviní… já si dávám za vinu to, že jsem je seznámil."
"Chybí ti?"
"Chybí, ani nevíš jak ale nemění to nic na mém rozhodnutí."
"Ani kdyby mu šlo o život?"
"A jde?"
"Tím jak se utápí v alkoholu ano. A to nevím, na čem jiném si ujíždí." Bill vstal a chvilku se na mě díval. "Nevím, musím si to promyslet a hlavně… chci, abys byla ke mně upřímná a nic mi netajila… tak jak tomu bylo nedávno." Vezme si mobil, pískne na Pumbu a odejde hlavními dveřmi ven. Musím dodržet slib, který jsem dala Auclairové, protože jsem dlouhé týdny s tou záležitostí vůbec nehnula z místa. Než se dozvím mou diagnózu, mám pár dní na to s tím něco udělat. Znovu se podívám na dopis, který mi došel a s pocitem strachu ho zmačkám a sevřu v pěst.

Kam dál