Spřízněná duše I.

22. dubna 2017 v 20:02 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Ráno jsem vstala v 6:30. Jako obvykle si k snídani zalila mlékem misku čerstvých kukuřičných lupínků a uvařila silnou černou kávu. Posadila jsem se k jídelnímu stolku a strkala do pusy jednu lžičku lupínků za druhou. Přitom jsem koukala na zarámovanou fotku maminky a tatínka. Znovu se mi chtělo plakat. Jakoby nestačilo že jsem proplakala celou noc. Setřela jsem slzu, která se drala zpod očního víčka ven. "To stačí" řekla jsem si a posledních pár lžiček jsem do sebe naházela. Koukla jsem na hodinky a všimla jsem si, že se snídaní jsem se courala celou půlhodinu. Kávu jsem do sebe nalila už skoro studenou. Rychle jsem na sebe šla hodit nějaké oblečení. Přece do práce nepůjdu v pyžamu. Vybrala jsem si bílý top a černé kraťásky. Byl teplý letní den, takže nebylo třeba se nijak navlíkat. Vyrazila jsem na autobus a stihla ho jen tak tak. Do práce jsem dorazila za 5 minut půl 8 jako vždycky. Všechna dítka se ke mně rozběhla když mě viděla stát ve dveřích. Vždycky mě to naplňovalo radostí, že aspoň někomu na mě záleží. Ten pocit když jste pro někoho důležití je tím nejkrásnějším pocitem na světě. "Ahoj zlatíčka moje" Všechny jsem je do jednoho poobjímala."Dneska pro vás mám něco speciálního." Mrkla jsem na ně. "To je dobře Anno. Dnes sem přijdou velmi vážení hosté." Podívala se na mě vážným pohlede. " Ach...zase nějací velevážení sponzoři, kteří se přijdou s dětmi vyfotit, aby měli o publicitu postaráno?" Poznamenala jsem sarkasticky. "Ano, takže je důležité, aby viděli, že se tu s dětmi opravdu pracuje. Povzdechla jsem si. "Z toho strach mít nemusíte." Usmála jsem se a šla si zamknout kabelku do skřínky. Když jsem se vrátila k dětem, všem jsem jim rozdala bílý papír velikosti A4. Děti byly rozděleny do 4 skupinek. Do každé skupinky jsem položila kelímek s lepidlem a několika štětci tak, aby měl každý svůj a pár lahviček s barevnými třpytkami. "Takže zlatíčka, každý z vás si vezme svůj štěteček a namalujete si lepidlem na papírek nějaký obrázek. Co budete chtít a pro koho budete chtít jo? No a potom si vyberete barvičku třpytek a celý ten obrázek jimi posypeme. Vždycky, když bude mít někdo obrázek lepidlem hotový tak mě zavoláte a třpytky uděláme spolu souhlas?" Místností se ozvalo burácivé "Anoooooooo."
"Fajn začněte teď" tleskla jsem dlaněmi. Procházela jsem kolem dětiček a koukala jak jsou šikovné. Někteří malovali srdíčka někteří zvířátka. "Jste vážně šikulky."
"Já už to mám." Zakřičela Linda. Šla jsem k ní. "Tak jakou barvičku sis vybrala?"
"Nemůžu si vybrat." Poznamenala smutně a sklopila hlavu. "Tak co kdybychom je tam daly všechny hm?" Usmála sem se. Linda nadšeně pokývala hlavičkou. Vzala jsem tedy malou mističku a nasypala do ní z každé lahvičky jinou barvu a třpytky smíchala. Smíchané třpytky jsem rozsypala po obrázku aby se na lepidlo přichytily. Jakmile byl celý obrázek pokrytý vysypala jsem všechny zbylé třpytky zpátky do mističky a na papíře vyniklo velké srdce a pod ním nápis pro Annu. "To je moc krásné zlatíčko. Děkuju." objala jsem jí a vlepila jí pusu na líčko. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem u dveří stát 4 zvláštně vypadající mládence. No….alespoň ten jeden vypadal dost zvláštně. Měl delší blond vlasy, které měly až platinovou barvu, tmavé strniště, piercingy a tetování téměř všude kam oko dohlédlo, moderní roztrhané oblečení, ale co mě na něm zaujalo nejvíc byly jeho oči. Měly barvu roztékajícího se karamelu a měla jsem pocit jako bych se v nich doslova topila. Bylo na nich něco strašně zvláštního. Jen jsem nemohla přijít na to, co to je. Vedle něj stojící mládenec vypadal co se týká oblečení velice podobně nemyslím stylem, ale spíš tou moderností. Ovšem měl dlouhé, tmavě hnědé vlasy svázané v culíku, ret mu zdobil jediný piercing, bradu rovněž tmavé strniště a uši tunely. Taky jsem si všimla tří tetování. Jedno měl zezadu na pravé paži, na hřbetu ruky v místě mezi palcem a ukazováčkem něco jako kormidlo a na stejné ruce měl na prstech číslice. Jeho oči byly úplně stejné jako prvního mládence, jen jsem měla pocit že se v nich topím snad ještě víc. Byly stejné ale zaroveň úolně jiné.Vedle těch dvou stáli ještě další dva menší mládenci. Ovšem všichni vyšší než mrňavá já. Jeden měl vlasy tmavě hnědé a proto bylo zvláštní, že se jeho oči pyšnily právě zelenou barvou jako čerstvé listy, které se na jaře objevují na probouzejících se stromech. Měl vypracovanou postavu, která se rýsovala přes uplé černé tričko a těsné světle modré džíny. Ten druhý měl oblečení rovněž podobné ovšem jeho postava byla kulatého tvaru. Vlasy měl blond a na nose mu seděly fešné brýle, pod kterými se schovával další pár hnědých očí. Když jsem si je prohlídla dohromady znovu uvědomila jsem si, že je vlastně znám. Kriste pane vždyť jsou to Tokio Hotel problesklo mi hlavou. Nezmohla jsem se na nic jiného než na to abych kývla na pozdrav.

U Billa.
Jako každé ráno jsme s klukama vstali brzo. Měli jsme naplánovanou návštěvu jednoho ústavu pro onkologicky nemocné děti, kde jsme měli dělat fotky pro časopisy a máme pro ně peněžní příspěvek. Vůbec se mi tam nechtělo. Poslední dobou moje nálada nestála za nic. Připadal jsem si pořád sám i když kolem mě byly stovky lidí cítil jsem, že mi nikdo nerozumí. "Tak vstávej Bille a jdi se obléct" řekl jsem si a šel jsem do koupelny, kde jsem se upravil, abych trošku vypadal. Pak jsem zabruslil do pokoje, otevřel skříň a vytáhl první co jsem viděl. Vzal jsem si světlé roztrhané džíny, černočervenou károvanou košili jsem si uvázal kolem pasu a k tomu si vzal bílé tričko s větším výstřihem, ze kterého mi koukalo tetování, které mám společné s Tomem. Na ruce jsem si připnul hodinky a par náramků a na krk pověsil pár řetízků. Šel jsem dolů, kde už čekal Tom. V novém domě v Tennessee jsme neměli ještě skoro nic, takže jsme si zajeli na snídani do takového menšího bistra. Tam jsme se taky sešli s Géčkama. "Bille?.....Bille!" Drcnul do mě Tom a teprve pak jsem ho začal vnímat. "Promiň říkal jsi něco?" Obrátil jsem k němu svůj pohled. "Jo to jsem teda říkal...co s tebou kruci je? Poslední dobou jsi jak vyměněnej."
"To nic jen mám takové divné období."
"Všiml jsem si. Vždycky jsme si všechno říkali, tak proč ne teď?"
"Jednou ti to řeknu, ale teď na to opravdu nemam. Promiň" Sklopil jsem pohled ke své ranní černé kávě. " Bráško... víš že mi můžeš říct cokoliv že jo?" Jen jsem kývl. Neměl jsem sílu mu to říct. Když jsme dojedli zaplatil jsem a zvedli jsme se ze židlí. Nastoupili jsme do auta a Tom zajel k ústavu, kde už v druhém autě čekali fotografové z různých novin a časopisů. Z budovy vyšla ředitelka a přivítala nás. "Jsem tak ráda, že jste tady."
"To my jsme rádi že můžeme pomoct" usmál jsem se. Ředitelka nás dovedla do místnosti, kde bylo plno nemocných dětí. Seděly rozdělené u 4 stolků a něco tvořily a najednou jsem spatřil ji. Pomáhala jednomu s dítek tvořit a pak tu holčičku radostně objala a dala jí obrovskou pusu na líčko. Potom zvedla hlavu a naše pohledy se střetly. Vypadala jako anděl. Byla drobná jako víla. Vlasy měla tmavě hnědé stejně tak jako oči, které měla obrovské. Cítil jsem jak z ní čišila pozitivní energie. Kývla na pozdrav. Přiskočil jsem k ní a natáhl ruku. "Jsem Bill." Řekl jsem slabě jako bych přišel o hlas. "Já vím" odpověděla a sladce se usmála. "Já jsem Anna" dodala a podala mi ruku. Ve chvíli kdy se její ruka dotkla té mé, jakoby mnou znovu projel život. Cítil jsem se zase jako živý a plný energie. Nic takového jsem dlouho nepocítil a musel jsem se usmát. Cítila to i ona? Nebo jsem si to jen namlouval?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Spřízněná duše?

Ano

Komentáře

1 un-ordinary-girl un-ordinary-girl | 22. dubna 2017 v 20:10 | Reagovat

Moc se mi to líbí. Velká pochvala❤ Těším se na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama