Spřízněná duše III.

22. dubna 2017 v 23:58 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Když jsem se probrala a otevřela oči uviděla jsem nad sebou mladíka s ustaraným pohledem ve tváři. Byl to Bill. "Promiň Ann já nechtěl. Jsi v pořádku?" Najednou se nade mnou objevily zbylé 3 hlavy. "To nic... to je v pořádku." Usmála jsem se, ale najednou se mi udělalo zle. Otočila jsem se na bok a vyzvracela se přímo na Tomovy boty. Začal nadávat jako pominutej. "Ale ne to není dobrý. Kluci dejte mi někdo klíče od auta." Panikařil Bill. Tom mu podal svoje. "Pojedu s tebou." Ozval se Georg. Vzal mě do náruče a strčil mě na zadní sedadlo, kde mě připoutal. Pak připoutal sebe a houkl na Toma aby mu podal nějaký kyblík kdyby se mi chtělo znovu zvracet. "Nic si z toho nedělej vím, že jsi to neudělal schválně." Vytáhla jsem si ze zadní kapsy teplaků rozmačkanou mp3. "No tak ta už to asi nerozchodí." Usmála jsem se. Najednou se mi udělalo znovu zle a znovu jsem se vyzvracela. Díky bohu že mi Georg držel vlasy. Když jsem koukla do zpětného zrcátka uviděla jsem Billův ustaraný výraz. Bylo to nepříjemné tak jsem se otočila na Georga jenže ten se tvářil snad ještě hůř. Když jsme dojeli do nemocnice Georg mě zase popadl do náruče. "Nemusíš mě nosit. Chodit snad ještě zvládnu."
"Žádné takové co když ti je něco vážnějšího?."
"Je mi fajn."
"Lžeš" zamračil se a odnesl mě až před ambulanci. "Jste cvoci vážně." Čekali jsme asi hodinu než nás ochotný pan doktor vzal na řadu. Když jsem vešla do ambulance pokynul mi rukou, abych se posadila na vyšetřovací lůžko. Když jsem tak učinila nepříjemným tónem hlasu se mě zeptal. "Tak co se vám přihodilo?"
"Spadla jsem ze žebříku vysokého asi 2 metry asi jsem se bouchla do hlavy."
"Tak ona se nám chudinka bouchla do hlavy. To neumíte stát na žebříku?" Řekl sarkasticky.
"Prosím?" Nevěřícně jsem na něj hleděla. Najednou jsem se cítila zle. Bylo to tu zase. Zvracení. Aniž bych to měla v plánu doktora jsem celého ohodila. Začal po mě ječet a rozhazovat rukama na všechny strany. Já se chytila za hlavu jak neuvěřitelně mě bolela. Doktor vystřelil na chodbu s obrovským hysterickým záchvatem. "Omlouvám se nebylo to schválně prostě to najednou přišlo" koukla jsem lítostivě na sestřičku. "Nic se neděje. Jen pan doktor. No co si budeme povídat. Je to nejhorší doktor kterého tu máme. Mám na mysli co se týče chování k pacientům. Nic si z toho nedělejte. Za chviličku určitě přijde jiný doktor. Máme tady ty nejlepší doktory na světě." Usmála se na mě a najednou mnou projel zvláštní pocit klidu. Jestli ta dy mají nejlepší doktory pak ona bude nejlepší sestra. Pomyslela jsem si. Po chviličce přišel doktor, který mě kompletně vyšetřil a nechal udělat veškerá vyšetření. Byl na rozdíl od předchozího doktora velice milý a abych řekla pravdu byl taky mladý a moc hezký."
"Tak milá slečno máte lehký otřes mozku. Budeme si vás tady muset nechat přes noc na pozorování." Konstatoval. "Ale né to nejde musím za chvíli do práce a navíc tady nemám žádné oblečení ani toaletní potřeby."
"Do práce slečno rozhodně nemůžete v žádném případě. Musíte se šetřit a odpočívat. Budete muset někoho poprosit, aby vám věci dovezl."
"Ale já tu nikoho nemám. Bydlím úplně sama a mí jediní příbuzní žijí mimo tenhle stát."
"To je mi moc líto, ale pustit vás nemůžu."
"A nemohla bych si pro ty věci dojet sama?"
"Ale musela byste slíbit, že se opravdu vrátíte."
"Tak fajn." Samozřejmě že jsem neměla v úmyslu se vracet, ale když jsem vyšla z ordinace doktor se vyhrnul hned zamnou a pojistil si to u Billa s Georgem. Já si povzdechla a šla jsem s klukama, kteří mě odvezli domů, kde jsem si zabalila pár věcí, ale radši na dýl kdyby náhodou. Zabezpečila jsem dům a klíče vzala sebou."Děkuju jste hodní. Přispěju vám na pohonné hmoty."
"To ať tě ani nenapadne." Vyhrkl na mě až jsem se lekla."Promiň ale do téhle situace jsem tě dostal já."
"Nevyčítej si to pořád. Neudělal jsi to naschvál." Usmála jsem se sladce a všimla si, že se Bill za volantem zatřásl. "Děje se něco?" Řekla jsem se starostným tónem v hlase. "Ne to nic" koukl do zpětného zrcátka a úsměv mi oplatil. Mě strašně rozbolela hlava. Chytila jsem se za ni a přivřela jsem bolestně oči v malou škvírku. "Ann" řekl starostlivě Georg. "To bude dobré zase to přejde" procedila jsem mezi zuby, které jsem v bolesti zkousla k sobě. Byla jsem jakoby úplně mimo a nevnímala okolí. Po chvilce bolest pominula a když jsem se vzpamatovala všimla jsem si, že mě Georg svírá v náručí. "Jé pomiň. Nějak nevím co se stalo."
"Byla jsi úplně mimo. Už jsme u nemocnice." A pořád mě nepouštěl ze svého sevření. "Už je mi fajn." Kluci mě doprovodili dovnitř a čekali až mě vezmou na pokoj. Ještě jednou jsem jim poděkovala. Pak už kluci odjeli dokončit stěhování.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Spřízněná duše?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama