Spřízněná duše V.

23. dubna 2017 v 0:35 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Druhý den ráno jsem se vzbudila svěží jako nikdy. Měla jsem radost, že půjdu domů. Vyskočila jsem z postele, že se začnu balit. Když tu se ve dveřích objevil Thomas. "Ahoj Thomasi sladce jsem se usmála, ale když jsem viděla jak se tváří hned mi úsměv ze rtů opadl. "Děje se něco?" Začalo mi nahánět strach to, co uslyším. "Ann přišly tvoje výsledky."
"A? Něco je špatně?" Zeptala jsem se roztřepaným hlasem. "Musím tě poslat na další vyšetření. Mám jedno podezření. Zatím tě nebudu strašit, ale nevypadá to dobř e. Můžu jen doufat, že vyšetření moje podezření vyvrátí." Řekl a obrátil zrak ke svým deskám. "Co se děje?"
"Počkáme po vyšetřeních." Hned poručil sestře, aby vypsala žádanky a odvezla mě na potřebná vyšetření. Co se děje? Proč mi nechce nic říct? Honily se mi hlavou pořád ty stejné otázky. Jedno vyšetření bylo hodně bolestivé. Píchali mě jehlou do páteře a odebírali nějakou tekutinu. Brali mi strašně moc ampulek krve. Bylo to dost náročné, takže když mě dovezli na pokoj hned jsem usnula. Vzbudil mě až odpoledne telefon. Volali z ústavu. Hovor jsem přijala. Hned se ozvala paní ředitelka kde sakra vězím. "Promiňte. Nastaly nějáké komplikace. Musela jsem zůstat v nemocnici. Byla jsem na spoustě testů a čekám na výsledky, které ani nevím kdy budou. Takže semnou zatím nepočítejte. Jak budu moct přijít zavolám." Ředitelka n ebyla nadšená, ale souhlasila. Já zazvonila na sestru, která přiklusala skoro okamžitě. "Teda to je rychlost" zasmála jsem se. "Promiňte je tu doktor Thomas? Víte který... takový ten mladý."
"Váš ošetřující lékař. Samozřejmě. Ten příjde až na noční."
"Aha.... děkuju vám" usmála jsem se na ni a neunikl mi její soucitný pohled. Myslela jsem si, že už neusnu, ale jako bych spadla do koumatu. Poslední dobou jsem byla pořád unavená. Vzbudila jsem se až večer když semnou někdo třepal. Otevřela jsem oči a uviděla Thomase. "Jé... ahoj promiň nějak jsem zabrala. Jsem teď nějáká unavená." Thomas na mě koukl lítostivým pohledem. "Hele Thomasi mluv. Všichni na mě koukáte s lítostí až mě z toho mrazí tak co je?"
"Ann máš leukémii."
"Cože? Leukémii? Rakovinu krve?" Thomas smutně sklopil pohled. "Je mi to líto" řekl skoro jako by mu na tom záleželo víc než jsem vůbec tušila. "Takže umřu?"
"Okamžitě nasadíme léčbu."
"Chemoterapii..." povzdechla jsem.
"A ozařování."
"Jakou mám šanci že se z toho dostanu?"
"Tak 60-70%." Posměšně jsem si odfrkla. "Tak tohle jsem opravdu nečekala. Tak co bude teď?"
"Vím že to zní hrozně, ale nevzdávej to."
"To se neboj....nemám v plánu se vzdát." usmála jsem se. "To jsem rád. Nerad bych o tebe teď přišel když jsem tě zrovna poznal" usmál se vzal do své dlaně mou ruku a něžně na ni přitiskl své rty jako to za dávných dob dělali gentlemani. "Děkuju. Když si pomyslím že mě ten doktor před tebou málem poslal domů."
"Je to blbec, ale vlastně jsi měla štěstí, že k tomu úrazu došlo. Sice to zní blbě, ale díky tomu jsem dostal šanci na to přijít."
"Stejně ti děkuju." Druhý den mě pustili domů a na léčbu jsem měla docházet ambulantně. Z nemocnice jsem hned šla do ústavu. Šla jsem rovnou za ředitelkou do kanceláře. Zaklepala jsem. "Dále" ozvalo se. Vzala jsem za kliku a vstoupila dovnitř. Ředitelka seděla za stolem a vyřizovala nějaké papíry. "Anno ráda tě vidím. Už jsi v pořádku?" Zajásala. "Dobrý den. No vlastně nejsem. Nenesu vám dobré zprávy." Ředitelka se na mě nechápavým pohledem podívala. Jako by říkala: ale vypadáš zdravě. "Mám leukémii. Budu chodit na chemoterapii a ozařování a nevím jak to tady budu zvládat i když bych tady ráda pracovala dál, protože to tady mám ráda a pomáhá mi to tady." Ředitelka na mě vyvalila oči. "Ale já po třebuji někoho na stálo. Leda že bys sem chodila třeba na výpomoc."
"Skvěle. To beru." Vyhrkla jsem na ni. "Ale musíš se dát do kupy. Bude velice těžké najít někoho tak skvělého jako jsi ty."
"Děkuju vám a dneska bych tu ráda zůstala do večera jestli můžu."
"To budu jenom ráda." Otočila jsem se a chtěla odejít, ale otočila jsem se zpátky a koukla na ni. "Jen bych vás chtěla poprosit. Nikomu o tom neříkejte. Nechci abych se musela dívat na lítostivé obličeje."
"Jak si přeješ." Otočila jsem se a odešla. Když jsem vešla do dveří děti se rozjásaly jako vždycky. "No ahoj zlatíčka chyběli jste mi. Všichni." Všechny jsem je poobjímala. "Zlatíčka moje musím vám něco říct. Může se stát že se tu občas neukážu. Ne, že bych nechtěla přijít, ale budu mít nějaké důležité povinnosti. Samozřejmě tady budu tak často jak to půjde, protože vás mám moc ráda a stýskalo by se mi. Vím, že to pochopíte, protože jste chytré dětičky." Všichni mě tam objímali a pusinkovali. Já si tam s nimi hrála až do večera. Byla jsem najednou strašně unavená a necítila jsem se dobře. Navíc jsem měla opravdu divné tušení, že bych už měla jít. Posbírala jsem si v&sc aron;echny své věci a v kabelce jsem si všimla své legálně držené pistole, kterou jsem v kabelce nosila pro svou ochranu. Vzala jsem cestovní tašku, ve které jsem měla naskládané věci co jsem měla v nemocnici a přehodila jsem ji přes rameno. Do ruky jsem si vzala kabelku a vykročila jsem ven směrem ke svému domovu. Došla jsem k rozcestí z něhož jedna cesta vedla k domovu. Najednou se mi nějak nechtělo jít domů tak jsem si řekla že se ještě projdu. Vešla jsem tedy do tmavé uličky. Neměla jsem strach. Bylo to tak zvláštní. Pořád jsem přemýšlela nad tou mou nemocí. Co když se nevyléčím? Leukémie je hodně závažná a 60% přecejen není moc. I když je to víc než polovina. Ještě jsem ani pořádně nic neužila. Ještě js em se nezamilovala, pořádně neměla ani žádné kamarády a skoro nic hezkého nezažila. Kromě toho, že jsem dostala možnost starat se o nemocné děti což mě opravdu naplňovalo, ale zároveň je to vlastně smutné, protože spousta z nich si tyhle krásné věci taky nebude mít možnost prožít. Z přemýšlení mě vytrhlo hlasité mužské pokřikování. "Hej krasotinko pojď k nám!" Cukla jsem sebou a zastavila se. Byli to 2 vysocí mladíci. Za nimi se z dalších asi pěti tvořil hlouček. Uslyšela jsem jak někdo prosí, aby ho nechali být. Jeho hlas prosící o milost zněl tak zoufale.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Spřízněná duše?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama