Spřízněná duše VI.

23. dubna 2017 v 0:48 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Znovu jsem svůj pohled obrátila na 2 mladíky, kteří se zaměřili na mě. Přistoupila jsem o kousek blíž. "Že vám není hanba 6 na jednoho. Nechte ho být." Ostatních 5 na mě zaměřilo svůj pohled a 4 z nich a ti 2 se začali šíleně smát. Ten 5. Byl skleslý obličej měl od krve a ani se nedokázal zvednout. Pravděpodobně mu něco bylo.V té tmě toho nebylo moc vidět. Viděla jsem jen lesk jeho očí, které byly zality slzami. Jeden z nich na mě promluvil: "A proč bychom to měli dělat?". Já zašmátrala rukou v kabelce a vytáhla z ní nabitou zbraň. Odjistila jsem ji a namířila ji na ně. "Přijde vám tohle jako dostatečný důvod?"
"Stejně nevystřelíš kotě. Na to nemáš." Rozešel se směrem ke mně s křiváckým úsměvem ve tváři. "Nechci se chvástat, ale ve střelbě jsem hodně dobrá a přesná." Stiskla jsem spoušť a vystřelila tak, aby střela dopadla těsně před něj. "Už ani krok! Jestli to nechcete schytat tak zmizte!" Oni se najednou začali pakovat. Asi už si nebyli úplně jisti, že bych po nich nevypálila. Počkala jsem až zmizí za rohem. Teprve až pak jsem zbraň zajistila, ale radši jsem ji prozatím neschovávala. Pohlédla jsem směrem k mladíkovi a vydala se k němu. Když jsem byla blíž uviděla jsem že je to Bill. "Bille!" Vykřikla jsem. Tolik mě to zasáhlo že je to právě on. "Ann? Kde ses tu vzala? A co ta zbraň?"
"Teď to tady neřešme jo? Musíš do nemocnice. Nevypadá to vůbec dobře....můžeš vstát?" Vzala jsem ho za paži a pomohla mu. Nedokázal sám chodit, tak jsem ho musela podepřít. Cesta do nemocnice trvala docela dlouho i když byla jen kousíček. Bill nemohl ani pořádně došlápnout na nohu. Dotáhla jsem ho až před ambulanci. Zaklepala jsem a z ordinace vykoukla sestřička a pozvala nás dál. Dosoukala jsem Billa až do ambulance a pomohla mu posadit se na vyšetřovací lůžko. V tu chvíli vešel do ordinace Thomas. "Ahoj Tommy" hezky jsem se na něj usmála. "Ahoj Ann... copak? Stalo se něco?" Řekl starostlivě. "Vastně jo ale né mě. Tady Billa přepadla nějaká partička mládenců a takhle ho zřídili."
"Tvůj přítel?"
"No vlastně kamarád" koukla jsem na Billa a věnovala mu úsměv. Billovy oči jako by se najednou rozzářily ještě víc. Jako by ho to co jsem řekla potěšilo. "Zachránila mi krk" zasmál se, ale hned na to zaskučel.
"To nestojí za řeč." Usmála jsem se. "Takže na oplátku?" Já se na Thomase zamračila a jen zakroutila hlavou aby to nenačínal. "Jakto na oplátku? Vždyť jsem tě shodil ze štaflí a kvůli mně jsi měla otřes mozku." Divil se Bill.
"To teď neřeš" usmála jsem se. A obrátila svůj pohled k Thomasovi který na mě koukl pohledem: měla bys mu to říct. "Jo je jako anděl" usmál se až se mi zase podlamovaly kolena a vrátil se k ošetřování Billa. "Možná bych vás mohla představit co? Bille to je Thomas. Thomasi to je Bill." Kluci si podali ruku a Thomas pokračoval v činnosti. "Tohle bude na šití." Vypadlo z něj když dezinfikoval Billovi roztržené obočí. " sestři nachystejte šití."
"Šití ne"…nasadil docela bojácný pohled. "Neboj jsem tu s tebou" chytila jsem ho za ruku. Bill ji okamžitě stiskl. "Neboj udělám ti to hezky aby ti nezůstala jizva." Zasmál se Thomas. Bill si oddechl. Já se na Thomase hezky usmála a on mi úsměv opětoval. Bill na nás zvláštně koukal. Thomas se pak pustil do šití a já Billa celou dobu držela za ruku. "Páni vážně ti to jde Tommy" usmála jsem se. "Jo byl jsem na praxi na plastice a něco jsem se přiučil."
"Páni...fakt hezký"
"Tak hotovo" odstříhl poslední nitku, něčím to Billovi namazal a zalepil. "Ještě ti vyčistím ty ranky na obličeji a pošupajdíš na rentgen celého těla a pro jistotu uděláme i sono břicha. Sestři vypište žádanky a odvezte ho tam." Já šla na obě vyšetření s Billem a vždycky jsem počkala na chodbě. Sestra pak odvezla Billa zpátky i s výsledky. "Zomeného nic naštěstí nemáš, i to břicho je v pořádku. Jen ta noha je pohmožděná takže dáme aspoň na 14 dní dlahu." Bill si povzdechl. "Buď rád, že nemáš nic zlomeného. Mohlo to dopadnout i hůř když ti tak naložili. Dáš mi číslo na bráchu? Zavolám mu." Bill mi podal svůj telefon. Vyhledala jsem v seznamu kontaktů Toma a vytočila jeho číslo. Zvedl to. " Bille kde sakra jsi? Měl jsem strach."
"Ahoj promiň to není Bill. To jsem já Anna. Bill je v nemocnici. Přepadli ho tak jsem ho dovedla na ošetření, ale bude potřebovat odvézt domů mohl by ses o to postarat?"
"Ahoj Ann... co se stalo? Jak je na tom? Je v pořádku? Hned tam budu. Pak mi řekneš co se stalo ahoj" a zavěsil. Šla jsem zpátky do ordinace. "Tom tady hned bude s autem" usmála jsem se. "Super děkuju. Jsi fakt skvělá."
"Není za co" usmála jsem se. "Sestři odvezte ho na sádrovnu." Začala jsem Billovi pomáhat na kolečkové křeslo. Thomas se hned přidal. Cítila jsem jak se letmo dotýká mé ruky. Usmála jsem se. Vůbec mi to nebylo nepříjemné. Zrudla jsem jako jahoda, která dozrála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Spřízněná duše?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama