Spřízněná duše VII.

23. dubna 2017 v 0:58 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Sestřička Billa odvezla. Nastalo hrobové ticho. "No tak já už asi půjdu počkat na Toma."Otočila jsem se k odchodu."Ann?"
"Ano?" Prudce jsem se otočila a skončila v jeho náručí. Nečekala jsem, že bude stát tak blízko. Najednou se mi naskytla možnost pohlédnout zblízka do jeho tmavě hnědých očí hlubokých jako dvě studny. Rozpačitě jsem u hnula pohledem. Musela jsem to udělat jinak bych se v nich asi utopila. "Promiň." řekla jsem a vymanila se z jeho svření. "To nic já jen....Nechtěla bys…"
"Thomasi… radši ne." Přerušila jsem ho. Nemohla jsem si s ním nic začít. Pořád se mi honilo hlavou co kdybych umřela? Jen by se pak trápil a to já nechci. "Ale proč? Ty nechceš?"
"V tom to není. Jsi skvělý kluk, ale nejde to. Musím jít. Děkuju že ses postaral o Billa." Mávla jsem na pozdrav a zmizela ve dveřích. Vyšla jsem z nemocnice a zrovna přicházel Tom. "Ahoj jsem ráda že jsi tady."
"Co se stalo?"
"To teď neřeš zajdeme pro Billa. Vyfasoval dlahu a myslím že už bude hotovej." Došli jsme k sádrovně a Billa zrovna vyvážela sestřička ven. "Brácho ty vypadáš." Neodpustil si poznámku Tom. "Jo díky taky tě rád vidím." Zašklebil se Bill. Já čapla vozík a dovezla ho až k autu. Tom ho popadl do náruče a strčil ho do auta. Ani bych neřekla že má takovou sílu i když teda Bill asi nebude extra těžký a Tom má docela velké svaly. "Nasedej pojedeš s náma." Přerušil proud mých myšlenek. "Ne to je dobrý. Ten kousek dojdu."
"Neblázni a nasedej. Takhle večer tě nenechám jít samotnou těma uličkama a ještě s touhle taškou." Ukázal na moji cestovku, ve které byly věci z nemocnice. "No tak fajn a sedla jsem si dozadu k Billovi. "Jsem ráda že se ti nic nestalo. Teda myslím kromě těch odřenin a té nohy. To mě moc mrzí. Možná kdybych přišla dřív."
"No snad se nebudeš ještě obviňovat? Normálně jsi mi zachránila život. Kdybys nepřišla už by mě asi odnášeli v černým pytli. Navíc jsem myslel že umřu strachy když jsem tě poznal a viděl, že jsi tam sama holka a začali se o tebe ti dva zajímat."
"Co se vlastně stalo?" Koukl na Billa do zpětného zrcátka Tom. "Přepadlo mě 6 týpků... dávali mi co proto a najednou se tam zjevila Ann jako můj anděl strážný a vytáhla na ně pistoli. To je samozřejmě nezastrašilo a mysleli si, že blafuje tak se proti ní jeden rozešel. Ann vystřelila před něj, aby věděl, že to myslí vážně. No a pak už se dali na odchod. Vlastně spíš utekli." Zasmál se. Musela jsem se zasmát taky, protože to Bill vyprávěl jako pohádku. "To nic nebylo. Udělal bys totéž."
"A kde jsi k ní přišla?"
"Mám ji legálně. Chodím střílet."
"Určitě jsi dobrá. Byla to skvělá trefa."
"Jo něco už mám odstříleno....děkuju." Dojeli jsme domů a Tom Billa odnesl až do postele. Když jsem vešla dovnitř uviděla jsem obrovský obývací pokoj, ve kterém byla velká kožená sedačka, ke které patřily ještě 2 křesla a taburet, velký skleněný konferenční stolek, obrovská LCD televize, domácí kino spousta CD a na stěnách pověšené platinové desky v rámečcích. Potom taky spousta pohárů ze soutěží ať už pěveckých, ty byly Billovy a nebo talentových ty byly Tomovy. Taky tam měli krásnej velkej krb. Vedle obýváku se rozprostírala obrovská kuchyně a jídelna v jednom. V patře se nacházely pokoje kluků a taky záchod a dvě koupelny. Každý měl svoji. Já u nich ještě chvilku zůstala. Tom Billovi nachystat vanu. Vešla jsem do Billova pokoje. Měl tam plno různých věcí. Obrovský šatník a taky obrovský stojan na šperky, kterých měl nepočitatelně. Taky svůj vlastní stojan na brýle, který měl zaplněný odshora až dolů. Taky měl na poličce řadu mikrofonů. Každý z nich byl jiný. Na stole měl poházené útržky textů, celé texty a taky bloky. Vypadalo to tam magicky. Ani nevím proč, ale měla jsem z toho pokoje příjemný pocit. "Billy můžu se tě zeptat? Co jsi v té uličce dělal?" Bill sklopil pohled. "Šel jsem se projít. Potřeboval jsem si provětrat hlavu."
"Co se ti v té tvojí krásné hlavince honí, že jsi to potřeboval dostat pryč hm?" Usmála jsem se a pohladila ho po tváři. Ani jsem nečekala, že by mi to řekl. Má přece dvojče, kterému říká všechno. Tak nevím proč by to měl říkat zrovna mě. No i přesto jsem to zkusila. "Víš já….. je to choulostivá věc. Nikomu jsem o tom ještě neřekl. Ani Tomovi ne."
"Zamiloval ses?" Odhadla jsem. "No…zamiloval….ale…"
"Ale ten někdo není dívka?"
"Jak to víš?" Zeptal se mě nevěřícně. "Bille…. Nemusím být vědma abych si všimla náznaků. Ze tvých textů je to víc než jasné."
"A co si o tom…."
"Myslím? Zlato pokud se máte rádi….milujete se… pak není co řeši" usmála jsem se. "Tobě to nevadí?"
"A proč by mělo? Budu jen ráda když budeš konečně šťastný. Od první chvíle kdy se naše ruce spojili jsem cítila tvou bolest. Viděla jsem ji ve tvých očích. Jak dlouho už to skrýváš? A proč jsi to neřekl Tomovi?"
"Nějákou dobu už to bude. Asi pár měsíců. Bál jsem se mu to říct. Bál jsem se, že mě odsoudí. On miluje holky. Hodně. A nevím jak by reagoval na to že já…."
"Jen do toho. Neboj se to říct." Usmála jsem se a doufala, že mu dodávám aspoň trochu síly a odvahy, kterou tolik potřeboval. "Že jsem se zamiloval do kluka."
"Určitě to pochopí. Má tě rád a vy dva máte neuvěřitelný vztah. Jeden bez druhého nedáte ani ránu. Neznám nikoho kdo by měl tak výjimečný vztah jako vy dva. Koukni na moje sourozence. Ti se tu neukázali od doby co naši umřeli. Což už je víc jak půl roku a i tehdy nás navštěvovali jednou maximálně 2x do roka."
"To je mi líto Ann"
"Nemusí. Užívej si toho co máš. Toho co ti bylo dáno." Usmála jsem se, ale stejně jsem pořád musela myslet na to, že možná umřu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čteš povídku Spřízněná duše?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama