Spřízněná duše VIII.

23. dubna 2017 v 1:01 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše

"Děkuju ti. Jsi skvělá. Jsi opravdu jako můj anděl strážný...moje spřízněná duše. Ale i andělé mají své problémy. Tak to vysyp."
"Cože?" Nechápavě jsem na něj koukla. " I když se usmíváš vidím ti v očích smutek a snad i strach."
"No já….."
"Jde o toho doktora?"
"No částečně vlastně ano. Víš on se snaží. Pozval mě i na rande ale…."
"Tobě se líbí někdo jiný."
"V tom to není…."
"Tak v čem?"
" Bille já... jsem nemocná." Bill pozvedl obočí. Vložila jsem své dlaně do těch jeho. "Víš já…možná umřu. Mám leukémii." Rozplakala jsem se a zoufale toužila, aby mě někdo pevně objal, stiskl a už mě nepustil. "Pane bože." Vyšlo z jeho úst a jako by mi četl myšlenky pustil moje ruce a pevně mě sevřel ve svém náručí. "Andílku neplakej. Ty se vyléčíš. Musíš. Člověk jako ty s tak úžasnou povahou, který koná obrovské dobro nesmí umřít." Já se nechala chlácholit a utěšovat. Bylo to tak povzbuzující mít konečně někoho komu na vás záleží a kdo při vás stojí a povzbuzuje vás. Nic takového jsem dlouho nezažila. Dlouhou dobu tu pro mě nikdo nebyl. Hlavně když umře li rodiče byla jsem na to všechno sama. Teď jsem konečně ucítila, že sama nejsem a snad jsem i věřila, že tu hnusnou nemoc dokážu porazit. Mezi dveřmi se objevil Tom. "Bille máš to nachystané." Já se odtrhla od Billa, utřela si slzy a podívala se na Toma. Tom vzal Billa zase do náruče odnesl ho do koupelny a pomohl mu vlézt si do vany. Já na něj čekala dole v obýváku než přijde, aby mi odemkl auto, protože jsem u něj měla věci. Tom po chvilce přišel a sedl si vedle mě. Já na něj koukla svýma uplakanýma očima. "Proč pláčeš?" Zeptal se opatrně a palcem mi jemně setřel stékající slzu. "To nic to bude v pořádku."
"Chtěl jsem ti poděkovat za Billa. Zachránila jsi mu život. Nevím co bych dělal kdyby se mu něco stalo." Usmál se a jeho ruka se pořád dotýkala mé tváře. "Udělala jsem to ráda. Na Billovi mi moc záleží. Zvedla jsem pohled a moje uplakané skoro až černé oči hleděly do těch jeho. Byla v nich zvláštní jiskra a byly tak blízko. Znervózněla jsem a očima začala těkat po místnosti. Najednou moje tělo jakoby zamrzlo a nemohlo se od něj odtáhnout. Nebo nechtělo? Netrvalo to ani 2 vteřiny a jeho něžná dlaň sevřela mou bradu a jeho slaďoučké měkkoučké rty se přitiskly na ty mé. Nevím proč, ale strašně jsem po jeho polibcích toužila. I když jsem ho vlastně vůbec neznala ani o něm prakticky nic nevěděla. Po chviličce jsem se odtrhla. "Promiň tohle nemůžu."
"Proč ne?"
"Prostě to nejde promiň." Zvedla jsem se z pohovky a doslova utekla. Věci nevěci. Doma jsem pořád musela přemýšlet nad tím co se to mezi náma vlastně stalo. Proč jsem se nedokázala tomu bránit? Proč jsem po tom tolik toužila? Šla jsem se osprchovat a pořád jsem nemohla myslet na nic jiného. Moje myšlenky se točily pořád dokola. Když jsem byla ve sprše hotová šla jsem si lehnout do postele. Dlouho jsem nemohla usnout a pořád jsem ho měla před očima. Když jsem konečně usnula nezdálo se mi o nikom jiném než o Tomovi samozřejmě. Ráno mě vzbudil zvonek. Oblíkla jsem si župan a seběhla dolů. Když jsem otevřela, mezi dveřmi stál Tom s mojí cestovní taškou v ruce. "Ahoj" usmála jsem se rozpačitě. Tom natáhl ruku a podal mi ji. "Děkuju." Vzala jsem si ji a položila ji na křeslo. "Půjdeš dál?" Optala jsem se. "Rád bych, ale jsem tu jen na skok." Když jsem se otočila uviděla jsem, že drží před sebou obrovský pugét rudých růží. Jen jsem na něj nechápavě koukla. "Přišel jsem ti ještě jednou poděkovat za Billa a omluvit se ti za ten včerejšek. Asi nebylo úplně vhodné, abych tě líbal, když jsi to nechtěla a tohle jsem ti přinesl jako poděkování a zároveň jako omluvu."
"Děkuju. To je od tebe moc milé" sladce jsem se usmála, kytky si vzala a přivoněla si k nim. Když jsem od kytice odtrhla oči všimla jsem si jak si mě zaujatě prohlíží. "Tak já už půjdu." řekl a otočil se k odchodu. "Počkej…" Sakra nejradši bych si namlátila za to, že jsem ho nenechala odejít. "Ano?" Otočil se ke mě. "Ještě jednou děkuju." Tom se jen usmál a odešel. Já si oddechla. Zavřela jsem dveře a připadala jsem si strašně zmateně. Šla jsem nahoru, vytáhla pár kousků oblečení a oblíkla si je. Potom jsem šla dolů a dala si snídani jako každý den. Pak jsem si vzala kabelku a vyrazila do práce. Tam mi ale řekli, že už za mě mají náhradu. "Cože? Takhle rychle?"
"Ano nebylo na co čekat Anno. Když tě budeme potřebovat zavoláme."
"Ale já myslela že budu chodit každý den jen ne na celý den třeba na pár hodin."
"Nemůžeme si dovolit 2 ošetřovatelky. Je mi to líto Anno." Pokrčila ředitelka rameny. "To mě taky" řekla jsem smutně a odešla jsem. Moje kroky vedly k Billovi domů. Zazvonila jsem a čekala jestli někdo otevře. Dlouho nikdo neotevíral. Už jsem chtěla odejít, když se otevřely dveře a za nimi stál Bill poskakující po jedné noze. "Ježiši Bille co blbneš?" Šla jsem dovnitř a podepřela ho, aby se o mě mohl opřít. "Myslela jsem, že je doma třeba Tom neměl jsi vůbec vstávat. Pomohla jsem mu sednout si na pohovku. "Tebe jsem si nemohl nechat ujít" zasmál se. "Jsi cvok" usmála jsem se a šla zavřít vchodové dveře. "Potřebovala jsi něco?" Hezky se usmál. "Chtěla jsem tě vidět. Podívat se jak na tom jsi."
"Je mi fajn."
"Tom teda není doma?"
"Není proč se ptáš?" Zeptal se s pozvedlým obočím jakoby se mu nezdálo to, že se na něj ptám. "Takže se o tebe nemá kdo starat. Hele můžeš mi kdykoliv napsat kdybys cokoliv potřeboval." Usmála jsem se. "Nebudu tě obtěžovat. Sama třeba budeš potřebovat pomoc až začneš s chemoterapií a ozařkama."
"Ale teď potřebuješ pomáhat ty."
"Nemůžu tě obtěžovat. Ještě navíc když chodíš pořád do práce." Sklopila jsem pohled a úsměv opustil moje rty. "Stalo se něco? Řekl jsem něco špatně?"
"Ne to nic. Všchno je v pohodě."
"Ann. Co se stalo?"
"Bille vykašlali se na mě." Rozplakala jsem se. "Ředitelka mi řekla, že si našli náhradu a budu tam chodit jen když mě budou potřebovat a zavolají mi."
"Co je to za nesmysl? Vždyť k těm dětem máš teď vlastně mnohem blíž. Neplač zlato něco s tím uděláme jo?"
"To je nemožné. Náhrada už nastoupila. Navíc nemám nikoho jako oporu. Kromě tebe. Mám spíš na mysli rodinu, která na mě kašle. Ještě navíc mi plete hlavu jeden kluk. Vůbec nevím co dělat." Setřela jsem si slzu. "S rodinou ti asi nepomůžu, ale co ten kluk?"
"To je jedno Bille stejně si s nikým nemůžu nic začít.Umírám." "Ann!!! Tohle už nikdy neříkej. Ty neumřeš jasný?!" Já plakala a schoulila se mu v náručí. Bylo to jediné místo kde jsem se v poslední době cítila v bezpečí. "Děti z ústavu tě milují. Nemůžeš jim to udělat. Nevzdávej se a bojuj. A co já? Já tě taky potřebuju. Mám tě rád a jsi jediná osoba na které mi opravdu záleží když nepočítám Toma mámu a mého díky tobě teď už přítele."
"Vážně? Přítele?" Usmála jsem se a setřela si slzy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Spřízněná duše?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama