Květen 2017

Spřízněná duše XXX

31. května 2017 v 15:16 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Začala jsem couvat. "Slyšíte? Co tam děláte? Zavolám policii" přitvrdil. "Né prosím...já jen...Billy?" Zeptala jsem se. Málem jsem ho nepoznala. Vlasy měl nabarvené na křiklavě růžovou. "Ann? Pane bože...jsi to Ty? To je ten nejlepší narozeninový dárek. Popadl mě do náruče a zatočil se semnou. Zvedl mě jako nic. "Ann tolik jsi nám chyběla. Přišla jsi na návštěvu? Tak rád Tě vidím. Jak se cítíš? Nevypadáš vůbec dobře. Pojď dál. Tom Tě taky moc rád uvidí" chrlil na mě jednu větu za druhou. "Nemůžu promiň. Jen jsem Ti přinesla malý dárek a už zase musím jít."
"Ann prosím nestraň se nás. Tolik nám chybíš. Tom se už věky ani neusmál. Pořád je ve studiu. Nemluví. Skoro nejí. Dneska jedeme na výlet. Pojeď snámi. I Pumbovi a Copperovi se stýská. Vážně. Prosím Tě."
"Nejde to Billy promiň. Všechno nejlepší" naposledy jsem ho objala a nasála jeho vůni, abych si ji na dlouho zapamatovala. Dala jsem se na odchod, ale chytil mě za ruku. "Ann.." zašeptal. "Promiň. Užijte si výlet." Chtěla jsem odejít, ale pořád mě držel a s lítostí na mě koukal. Přijela Eve a zatroubila. Vymanila jsem ruku z jeho sevření a i s věcmi šla k autu co nejrychleji. Eve vystoupila a pomohla mi s taškou. "Ann co jsi dělala u nich?" Zamračila se. "Nic jen...chtěla jsem Billovi popřát k narozeninám. Pojeď pryč prosím." Nasedla jsem a už se na Billa ani nepodívala jinak bych se rozbrečela.
U Billa.
Drtilo mě ji takhle vidět. Vypadala jako by se neměla dožít zítřka. Byla tak hubená. Když jsem ji sevřel v náručí skoro jsem se lekl jak moc. Bolelo mě když odjížděla. Zase utíkala z našeho života. Nesmím Tomovi říct, že tu byla a v jakém je stavu. Zhroutil by se ještě víc. Sehl jsem se pro krabici a vzal ji domů. Sedl jsem si na pohovku. Nemohl jsem čekat a krabici hned rozbalil. Uvnitř byl překrásný módní pánský šál. Nedávno jsem na něj ve městě koukal. Chtěl jsem si ho koupit. Kde na něj Ann vzala? Vždyť stál hodně peněz. Musím jí ho zaplatit. Nemá si jak vydělávat. Určitě za něj utratila všechny své peníze. Dal jsem si ho kolem krku. Je opravdu nádherný. Ann má opravdu dobry vkus. Uviděl jsem, že na dně krabice leží obálka. Vytáhl jsem ji, otevřel a začal číst. Stálo tam: "Dnes je speciální den. V tento den se narodili dva speciální lidé. Ty a Tvůj bratr. Tímto Vám chci popřát všechno nejlepší. Hodně štěstí zdraví lásky a úspěchu ve všem do čeho se pustíte. Billy, děkuju že jsi vždycky byl můj přítel. Předej prosím krabičku ležící na dně krabice Tomovi. Řekni mu, že se na něj nezlobím. Vybral si tu, kterou miluje víc. Děkuju. S laskou Ann." Po tváři mi začaly stékat slzy. Psala jako by se s námi loučila. Jako by nás už nikdy nechtěla vidět nebo nemohla. Svíralo se mi hrdlo. V zámku zarachotily klíče dveře se otevřely a vstoupil Tom. "Billy? Co se děje? Proč pláčeš?" Přihrnul se ke mně. "Ann...nechala nám tady dárky a dopis." Podal jsem ho Tomovi. Přečetl si ho a na jeho tváři se taktéž objevily slzy. Nahrnul se ke krabici a vytáhl malou krabičku. "Tak co tam je?" Zeptal jsem se horlivě. Tom otevřel krabičku. Byly v ní jeho hodinky. Ty hodinky, na kterých přibližně před měsícem zastavil čas ve 3:45 ráno, kdy Ann vyznal lásku. Viděl jsem jak si zakryl ústa a z očí se mu táhly potoky slz. Řekl bych, že ho to hodně zasáhlo. Objal jsem ho. Jako vždy. Poslední dobou plakal často. "Tommy...všechno bude dobré...neboj..pojď pojedeme pryč. Odreaguješ se bráško." Začal něco vytahovat z uzávěru krabičky. Byl to lísteček. Na něm byly jen dvě slova. "Nikdy nezapomenu." Tom zahodil celou krabičku do kouta a naplno nechal své emoce a své slzy vyplout na povrch. Objímal jsem ho a utěšoval. Nevěděl jsem co dělat. Tohle nikdo nespraví. Jen Ann. Ale kdyby ji viděl v tom stavu co já bylo by to ještě horší. Neříkal jsem nic. Věděl jsem, že tady slova nepomůžou. Rány na jeho srdci dokáže zahojit jen čas. Objímal jsem ho a konejšil. Když se trošku uklidnil vyrazili jsme na svůj narozeninový výlet ve dvou. Bylo vidět, že příroda, klid a čerstvý vzduch mu udělali dobře. Viděl jsem, že je na tom o něco lépe i když svůj žal neskrýval. Byl jsem rád, že jsme sami a Tom to v sobě nemusí dusit. Docela jsme si náš tří denní výlet užili.
U Ann
"Co jsi tam dělala?" Zeptala se mě Eve. "Nic...já jen...chtěla jsem Billovi dát něco k narozeninám...nikdo tam nebyl...auta byla pryč. Jinak bych tam nešla, ale zrovna přijel. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl Eve. Zbytečně mě bude akorát litovat."
"Neměla jsi tam chodit."
"Já vím...promiň."
"To nic...ale ubližuješ sama sobě. Ty blázínku." Zastavila na kraji silnice a pevně mě objala. Tolik jsem to potřebovala. "Dnes je nový začátek. Už se nesmím takhle trápit. Nikomu tím nepomůžu a co bylo je už pryč a nevrátí se to."
"To je slovo do pranice" usmála se Eve. Nechtěla jsem jim už přidávat starosti. Ani jednomu. Musím bojovat.
O týden později přišly výsledky vyšetření. Tak dneska se dozvím jestli budu muset podstoupit třetí sadu chemoterapie nebo ne, protože mi to už nepomůže a nebo jestli jsem vyléčena. Thomas mi zavolal, že už má výsledky, ale nemůže mi to říct po telefonu. Měla jsem strach. Nezněl moc pozitivně. "Eve? Thomas už má výsledky. Nezněl moc pozitivně."
"No tak honeeeeem jedeeeem" čapla mě za ruku a táhla do auta. "Eve já nevím jestli tam chci. Mám strach."
"Zlatíčko neboj se. Určitě je to dobré. Musíme tam jít. Musíš vědět jak na tom jsi."
"Tak fajn" nasedla jsem a jely jsme do nemocnice. Zastavily jsme. Vystoupila jsem z auta a koukala na nemocnici. Povzdechla jsem. Tolik jsem se bála. Eve ke mně přišla a položila mi ruku na rameno. Byla pro mě obrovskou oporou. Samozřejmě i Thomas. Nevím jak bych dopadla kdybych ty dva neměla. Usmála jsem se na ni a šly jsme dovnitř. Thomas už čekal u recepce. "Ann tady jsem" zavolal na mě a zamával. Došla jsem až k němu. "Tak co?" Zeptala jsem se horlivě. Tolik jsem toužila po tom, aby řekl že jsem zdravá. "Ann já..." Zachvěla jsem se. V tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně. "Jsi zdravá krásko" řekl šťastně popadl mě do náruče a zatočil se se mnou. Rozbrečela jsem se. "Neplač krásko. Je to pravda...všechno dobře dopadlo. Je to tady...v těch výsledcích. Je to všechno za námi" sevřel mě v náručí tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat, ale nevadilo mi to. Po dlouhé době jsem se cítila šťastná. Zvedla jsem k němu svůj pohled. "Je to za námi" zašptal, sklonil se ke mně a něžně mě políbil na rty. "Hele nechte si to na doma!...no vlastně na doma radši né" zasmála se Eve. Po dlouhé době jsem se i upřímně zasmála. "A hele koho tu máme" poznamenal Thomas. Otočila jsem se a uviděla Toma jak nás pozoruje.

Spřízněná duše XXIX

24. května 2017 v 11:52 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
U Ann
Dojely jsme do nemocnice. Celou cestu se mi v hlavě honily myšlenky na to jak se ke mně Thomas asi bude po včerejší noci chovat a jak bych se měla chovat já? Sprostě jsem ho využila. Bože můj co budu dělat. Sevřela jsem dlaněni svou hlavu. "Ann je Ti dobře?" Starala se Eve. "Jak se to vezme zlato. Nevím jak bych se teď měla k Thomasovi chovat. Ani nevím jak tu naši noc bere on." Povzdechla jsem. "Hlavně se do ničeho nenuť brouku. Poslouchej svoje srdce. Když to necítíš prostě to nedělej. Vidíš jak to dopadlo když jsi svoje srdce neposlechla" poklepala mě po rameni. "Děkuju Ti. Jsi moje hvězda."
"No vždyť já to vím" zasmála se a tím trošku rozesmála i mě. "Nooo vidíš...tak je to správně. Musíš se smát. K čemu myslíš, že tu tlamičku máš" dala mi pusu. "Ty jsi hrozně střelená...ale proto Tě miluju" objala jsem ji. Nadechla jsem se, vydechla a šly jsme dovnitř. Samozřejmě jako na potvoru jako by na mě Thomas čekal. "Ahoj krásko" přivítal mě polibkem a nádhernou růží. Podívala jsem se zoufale na Eve jako bych prosila o pomoc. Eve pokrčila rameny a jen poukázala na srdce. Koukla jsem na Thomase, který se krásně usmíval. "Thomasi můžeme jít někam kde budeme sami?" Thomas mě vzal na lékařský pokoj. "Děje se něco?"
"Thomasi...podívej...to co se stalo večer...byla to chyba...sprostě jsem Tě využila k pomstě. Já vím...jsem mrcha. Strašně mě to mrzí a stydím se za to. Asi sis myslel, že teď mezi námi něco bude. Ublížila jsem Ti a mrzí mě to. Promiň. Nemůžu se teď k nikomu dalšímu přivázat. Nemůžu jen tak zapomenout a začít nový vztah. Vůbec se to nemělo stát." Sklopila jsem pohled. "Ann...Ann.. Mě to bylo jasné. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Nelituj toho. Zpříjemnili jsme si večer. Bylo to krásné. Užil jsem si to. Vůvec to neber jako že jsi mě využila. Toužil jsem po tom od první chvíle. Nevadí, že to necítíš stejně. Budu Tě dobívat." Usmál se hezky a strčil mi pod nos tu nádhernou bílou růži. "Jen abys nečekal příliš dlouho."
"Klidně do skonání světa. Ty mi za to stojíš" usmál se a pohladil mě po tváři. "Děkuju Tommy" usmála jsem se. Thomas otevřel dveře a pobídl mě že můžu jít. "Tak pojď krásko půjdeme to udělat." Thomas mě provedl po všech vyšetřeních. Byl ke mně strašně pozorný. Bylo to moc milé, ale stejně jsem nedokázala myslet na nic jiného než na Toma. Říkala jsem si co asi dělá? Jak se asi má? A taky, že je určitě s ní. Cítila jsem se hrozně. Hrdlo jsem měla sevřené. Jako bych měla v hrudi dlaň, která usilovně ždímala z mého srdce veškerý cit. "Ann?...Ann!" Vytrhl mě z přemýšlení Thomasův hlas. "Promiň zamyslela jsem se" zvedla jsem k němu pohled. "To nic. Tohle vyšetření bylo poslední. Takže teď už je to všechno. Výsledky budou do týdne. Pravděpodobně zítra. Tak můžeš jít za Eve a můžete pokračovat v tom co jste měly v plánu." Usmál se. "Děkuju...měj se hezky." Vzala jsem si růži a šla za Eve. "Hotovo?" Zeptala se mile. "Jo výsledky budou nejpozději do týdne, ale pravděpodobně už zítra."
"No tak to je super... alespoň budeme vědět na čem jsi" usmála se. "Jo....to jo." Povzdechla jsem. "Notak Ann usměj se trošku." Chytila mě Eve za ramena. "Promiň ale nejde to." Odvrátila jsem pohled. "Notak Ann....nesmíš se tomu podat....jinak Tě to pohltí úplně. Bojuj s tím slyšíš?!" Zvýšila hlas. "Dej mi čas" řekla jsem jen a rozešla se k autu. Zajely jsme do města pro pizzu a pak jely domů. K Eve a Thomasovi domů. Když se Eve šla osprchovat vytáhla jsem rychle z koše ony hodinky. Nezmohla jsem je jen tak vyhodit nešlo to. Schovala jsem si je mezi své věci tak, aby je ani Eve a ani Thomas nenašli. Večer jsme zasedly s Eve k televizi a udělaly si filmový večer. Eve vypadala, že se baví, ale poznala jsem na ní, že není ve své kůži. Ve výrazu její tváře byl znát strach s lítost. Bože ta hrozná lítost.
Čas plynul, ale můj stav se nijak nelepšil. Bylo to snad ještě horší. Připadala jsem si úplně prázdná. Necítila jsem vůbec nic. Alespoň během dnů. Celé noci jsem probrečela. Každou každičkou noc. Navíc.... chemoterapie nezabrala, takže jsem musela podstoupit další sadu terapie. Mnohem agresivnější, takže jsem se musela rozloučit se svými dlouhými havraními vlasy. Začala jsem nosit šátky a ze svého vyzáblého těla se mi dělalo špatně. Nejedla jsem...nespala jsem. Eve s Thomasem se o mě krásně starali až mě mrzí, že jsem všechno tak bojkotovala. Už mi snad bylo i jedno jestli umřu nebo ne. Kdyby mě na ty terapie Eve a Thomas nedotáhli asi bych tam ani nešla. Dlouhý čas jsem neviděla dvojčata a jejich rozkošné mazlíčky Coppera a Pumbiho. Už by mě ani nepoznali. Dnes mají narozeniny. Je 1. Září a blíží se podzim. Často tu bývá deštivo. Ráda bych Billymu popřála osobně, ale nechci, aby mě takhle viděl. Určitě ani on po tom netouží. Napíšu mu dopis a pošlu balíček. Všimla jsem si, že má zálibu v doplňcích. Když jsem byla nakupovat s Eve uviděla jsem nádherný pánský šál. Velmi módní. Hned jak jsem ho uviděla dokázala jsem si ho na Billovi živě představit. Koupila jsem ho. I když mi nezbývalo moc peněz. Pořád mi na Billovi strašně záleží. Připsala jsem dopis a přiložila i hodinky, kterými mě Tom obdaroval. Balíček jsem pečlivě zabalila a šla za Eve. "Zlato? Udělala bys pro mě něco? Zavezla bys mě domů pro nějaké věci, vyhodila mě tam a pak zase přijela?"
"No jasně Ann pro Tebe cokoliv... vždyť to víš." Objala mě. Vždy když se na mě koukala viděla jsem v jejích očích slzy a moře lítosti. "Děkuju." Nasedly jsme do auta a Eve mě vyhodila u domu. Šla jsem dovnitř a začala balit nějaké další věci. Když jsem měla zabaleno, napsala jsem Eve sms, že už může přijet. Vzala jsem balíček, který jsem pro Billa nachystala. Před jejich domem nestálo žádné auto. Určitě nikdo není doma. Šla jsem tedy ke dveřím a tam odložila balíček. Přijelo auto. Určitě to je už Eve. Otočila jsem se a uviděla mě tolik známé auto. Byla to černá Audi A5. "Hej...co děláte u našich dveří? A kdo vůbec jste? Hledáte někoho?"

Spřízněná duše XXVIII

17. května 2017 v 14:45 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
U Ann
Střílela jsem hlava nehlava. Honily se mi hlavou všelijaké myšlenky. Vystřílela jsem zásobník, vytáhla ho a vyměnila za plný. Někdo mi poklepal na ramena. Sesunula jsem si z hlavy tlumiče a otočila se. Stál zamnou on. Ten co mi zlomil srdce a rozbil mi život na kousky. "Co tady chceš? Ty máš ještě tu drzost mě hledat?" Zakřičela jsem na něj. "Ann prosím dej mi šanci abych Ti všechno vysvětlil" přiblížil se. "Dost! Už ani krok!" Sama nevím co mě to popadlo, ale zbraň, kterou jsem svírala v ruce jsem namířila přímo na něj. "Ann neblázni. Dej to dolů. Dej mi šanci. Prosím." Rozklepaly se mi ruce. "Ne!!! Už Ti nevěřím. Oddala jsem se Ti a Ty jsi mě jen sprostě využil!! Nenávidím Tě! Slyšíš?! Nenávidím!" Klepala jsem se a po tváři se mi valily potoky slz. Najednou se odněkud vynořil Thomas. "Ann?! Co to děláš? Neblázni. Nechceš nikomu ublížit." Šel ke mně, zbraň mi sebral a objal mě. Úplně jsem se zhroutila. Klesla jsem k zemi a brečela. Thomas si ke mně klekl a pevně mě sevřel v náručí. "Ann" vyšlo tiše z úst toho záletníka. Chvěl se mu hlas. Vlastně se chvěl celý. "Zmiz odtud. Co jsi jí udělal Ty grázle? Nestačí Ti tenhle pohled? Vypadni!" Zavrčel na něj Thomas. Tom se otočil a odešel. Když jsem viděla jak odchází bolelo to snad ještě víc, než když jsem je viděla spolu. "Tommy" zašeptala jsem. "Jsem tady Ann" pevně mě Thomas svíral v náručí aniž by věděl, že můj vzdech nepatřil jemu. "Už je dobře. Už je pryč. Pojď půjdeme pryč." Pomohl mi vstát. Vzal mě kolem ramen a posadil mě do svého auta. "Pojedeme k nám jo?" Pohladil mě. "Je mi to jedno" pokrčila jsem rameny. "Jen se musím stavit pro nějaké věci." Thomas zastavil před mým domem. Vystoupila jsem a šla si sbalit věci. Sbalila jsem si to nejnutnější na pár dní. Vyšla jsem z domu a zamkla. Koukla jsem směrem k domu kluků. Uviděla jsem jak se Bill vrací z procházky s Pumbou a Copperem. Podíval se na mě. Rychle jsem pohledem uhnula. Dala jsem si věci k Thomasovi do kufru. Chytila jsem se kliky u dveří. Všimla jsem si jak Bill pohyby hlavy naznačuje, abych to nedělala. Thomas stáhl okýnko. "Ann nasedni." Sklopila jsem pohled a nasedla. Když jsme projížděli kolem Billa odvrátila jsem pohled na druhou stranu. Bolelo mě to. Když jsme dojeli k Thomasovi a Eve domů vystoupila jsem. Thomas mi vzal věci jako gentleman a mě vzal kolem ramen. Pustil mě, odemkl a nechal mě vejít jako první. "Páni...máte to tu hezký."
"Děkujem" usmál se. "Eve? Máme návštěvu" zakřičel Thomas. Eve seběhla ze schodů. "Ann? Co Ty tady?...Stalo se něco?" Zeptala se když viděla jak příšerně vypadám. "Nechce se mi o tom mluvit. Promiň." Koukla jsem do země. "Ou ou ou...tak moment...co Ti udělal?" Znovu jsem propukla v pláč. "Odnesu jí věci nahoru." Řekl Thomas a odnesl mi věci k Eve do pokoje. Vyklopila jsem Eve všechno co se stalo i to s Billem i to jak jsem na Toma málem vystřelila. "Kotě moje...Ty jsi blázen...pojď ke mně" objala mě a konejšila. "Tím, že mu to oplatíš se nic nespraví. A co Bill? Jak líbá?" Zasmála jsem se a dala jí malou ránu pěstí do ramene. "Na co Ty pořád nemyslíš"
"Rád vidím, že se směješ" usmál se Thomas a pohladil mě po vlasech. "Děkuju, že mě tady necháte. Nezvládla bych tam být." Posmutněla jsem. "To je v pořádku Ann" objala mě Eve. "Jen budeš dneska v pokoji sama. Jdu na noční. Musela jsem kolegyni vyměnit směnu. "To nevadí zlato" nechala jsem se objímat. Půjdu si lehnout ať jsem v práci fit. "Jasně.. to je pochopitelné tak utíkej." Usmála jsem se. "Nebuď smutná. Všechno se vyřeší" dala mi pusu na čelo a šla si lehnout. "No a co my?" Zeptal se Thomas. Já jen pokrčila rameny. "Co takhle film hm?" Vzal mě za ruku a posadil mě na pohovku. Vydal se k DVD a pustil nějaký film. Vůbec jsem ho nevnímala. Thomas si ke mně sednul a vzal mě do náruče. "Je Ti dobře?" Zeptal se. "Jde to" odpověděla jsem a schoulila se v jeho náručí. Bylo mi s ním dobře. Usnula jsem. Zatímco jsem spala odešla Eve do práce. Thomas mě odnesl k ní do pokoje, přikryl mě a sám šel spát. Když jsem se vzbudila byla jsem v pokoji sama. Nechtěla jsem být. Vstala jsem a vydala se hledat Thomase. Vešla jsem do jeho pokoje. "Thomasi?...spíš?"
"Ann? Ty jsi vzhůru?"
"Promiň...vzbudila jsem Tě?...Nechci tam být sama."
"Tak pojď za mnou" usmál se a odhrnul peřinu. Lehla jsem si k němu. "Nevadí Ti to?" Přitulila jsem se. "To víš že ne..o tomhle se mi předtím jen zdálo" zasmál se. "Vážně?" Koukla jsem mu do očí. Pohladil mě a přitáhl si mě blíž. "Představoval jsem si jak ležíš vedle mě a já se Tě můžu dotýkat." Vzala jsem jeho ruku a položila si ji na své tělo. "A co dál?" Viděla jsem jak je zmatený. "Líbali jsme se."
"Vážně?" Přiblížila jsem se k němu a přisála se na jeho rty. "Vezmi si mě...prosím" žadonila jsem. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal, aby mě líbal. Potřebovala jsem cítit lásku...něhu...zájem. "Jsi si jistá? Nechci abys pak litovala"
"Nechceš mě?" Koukla jsem mu do očí. "Netoužím po ničem jiném od první chvíle kdy jsem Tě potkal, ale nechci abys toho pak litovala. Nechci využít toho, že jsi zraněná a zmatená."
"Teď mlč" začala jsem ho líbat. Nenechal se dlouho přemlouvat. Strhali jsme ze sebe oblečení a vyspali se spolu. Když bylo po všem otočila jsem se k němu zády. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho využila k hloupé pomstě. Eve měla pravdu. Nic to neřeší. Necítila jsem se líp. Vlastně mi bylo ještě hůř. Thomas se ke mně zezadu přitisknul, objal mě a políbil na rameno. "Byla jsi úžasná. Nemůžu uvěřit, že se stalo to o čem jsem tak dlouho jen snil." Zašeptal něžně. Bylo mi ze sebe špatně. Celou noc jsem probrečela. Usnula jsem až k ránu. Vzbudila jsem se až k odpoledni. Oblíkla se a plížila se do pokoje Eve pro čisté věci. Všimla jsem si, že ale v posteli není. Vzala jsem si čisté věci a když jsem vycházela vrazila jsem do Eve. "Je..Eve..ahoj" řekla jsem rozpačitě. "Koukám, že tady v noci bylo asi živo co?" Zasmála se. "Ani mi to nepřipomínej...cítím se hrozně...využila jsem Thomase k pomstě....neni mi o nic líp. Cítím se spíš hůř. Ublížila jsem dalšímu člověku a cítím se jako děvka." Nedokázala jsem se jí podívat do očí. "Říkala jsem Ti to nebo ne?"
"Já vím...promiň...je mi to líto."
"To bys měla říct někomu jinému. Užila sis to aspoň?" Zasmála se "Ty jsi koza" zasmála jsem se taky. "Pojď sem ty troubo" objala mě. "Nebylo by špatné mít Tě za švagrovou" zasmála se. "Na co Ty hned nemyslíš." Šla jsem se osprchovat a převlíkla se do čistých věcí. Když jsem byla hotová šla jsem dolů za Eve. "Co stvoříme?" Usmála jsem se. "No...něco bychom mohly...co třeba zajet do města? Stejně musíš na to vyšetření jak zabrala ta chemoška. Pak třeba zajdeme na kafe koupíme pizzu a dáme si filmovej večer. Co Ty na to? "Jeeeežiši úplně jsem na to zapomněla...no jo tak pojedeme. V kolik nám jede autobus?" Koukla jsem na hodinky a málem odpadla. Pořád jsem měla na ruce ty Tomovy. Zase se mi sevřelo hrdlo. "Na co autobus?...jedeme autem....jsi v pohodě?" Ukázala jsem jí ty hodinky. "Ann sundej je...jen se při pohledu na ně trápíš." Eve mi je sundala a hodila je nekompromisně do koše. "Tak jedem" vzala mě za ruku a táhla mě ven. Zase jsem byla jako tělo bez duše. Eve otevřela garáž a tam stál roztomilej Volkswagen Beatle červené barvy. "Páni...Ty máš brouka?"
"No jasně...lepší auto neexistuje" zasmála se. Nasedly jsme a jely do nemocnice.
U Toma
Po vyhazovu ze střelnice jsem dojel domů. Byl jsem na dně. Bill zrovna odstrojoval Pumbu a Coppera. Asi s nimi byl na procházce. "Nemusím se ptát jak to dopadlo...sbalila si věci a odjela s tím doktorem" řekl Bill a starostlivě na mě koukal. "Bille já ji ztratil" vrhnul jsem se mu do náruče a přestal zadržovat slzy. "Třeba to ještě není definitivní.." utěšoval mě. "Mířila na mě zbraní. Kdyby nepřišel ten doktůrek..asi by mě zastřelila." Posmutněl jsem. "To jako fakt?...to bych do ní fakt neřek." Nechal jsem se jím konejšit. Byl jsem na dně. Bylo to snad ještě horší než když jsem zjistil, že mě Ria podvádí. Chtěl jsem umřít. Bylo by mi líp kdyby mě zastřelila. "Neboj Tommy...nějak se to vyřeší. Zkusme jí dát trochu času jo?" Pořád mě objímal. Jen díky němu jsem nešel udělat nějakou blbost. Mám Tě rád Billy. Jsem rád že Tě mám.

Love & Death XXII

13. května 2017 v 22:02 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Love & Death

Když jsem ho viděla, to jak ho Steven zřídil chtělo se mi brečet. "Promiň mi to Billy...je to moje vina." Pohladila jsem ho po tváři. "Nemůžeš za to Nessie. Záleží mu na Tobě a prostě Tě brání. Chápu to." Usmál se jen mile. Měl dokonce i natržený ret. Když jsem zastavila krvácení z nosu, vydezinfikovala jsem mu ret. Sykl bolestí když jsem mu na ret přiložila gázu s dezinfekcí. "Promiň" koukla jsem na něj omluvně. Když jsem ho ošetřila, dala jsem mu na nos studený obklad. "Pojď... Pomůžu Ti domů." Podepřela jsem ho a odvedla ho domů. Doma ale byla Simone a když ho viděla, zhrozila se. "Ness co se sakra stalo?" Přebrala si Billa do péče. "Moc mě to mrzí Simone. Stevenovi ruplo v kouli...měl zkrat a takhle Billa zřídil. Opravdu mě to mrzí. Už jsem si to s ním vyřídila." Pomohla jsem jí s Billem na pohovku. Najednou se sklonil k zemi a začal zvracet. "Bille!!" Vykřikla jsem a rychle ho podepřela, protože vypadal, že se skácí k zemi. Trocha dopadla i na mě, ale to mi nevadilo. Stejně to byla moje vina. Držela jsem ho dokud se mu neudělalo líp. "Promiň" zašeptal jen. "To nic...to Ty mně promiň" pohladila jsem ho. "Simone...zavolej záchranku...musí do nemocnice. Zvrací..to nebude jen tak." Kouknu na ni a ona se hned zvedne a utíká pro telefon. "Ne...to ne...sanitku nevolejte..budu v pohodě" ujišťuje nás, ale zase začne zvracet. "Jo...Ty určitě" usmála jsem se a když dozvracel, položila jsem ho na pohovku a otřela mu kapesníkem pusu. Zavřel oči. Bylo mi to tak líto. Vevnitř mě zžíral obrovskej vztek. Pro Billa přijela záchranka a Simone s ním odjela do nemocnice. Já se zatím postarala o ty zvratky na zemi, umyla se a chystala se to ještě jednou pořádně vytmavit Stevenovi. Když jsem vycházela od Kaulitzů, na koho jsem nenarazila...samozřejmě, že na Toma. "Ale ale...kdopak se to krade a od nás?..Já už jsem tady...tak pojď zase klidně dál" vykouzlil ten klasický šibalský úsměv, kterým mě obdarovával téměř vždy. "Dej mi pokoj...zrovna na Tebe tak mám náladu ty troubo." Zamračila jsem se na něj a snažila jsem se odejít. "Zase si hraješ na nedostupnou? Ještě pořád Tě to baví?" Chytil mě za paži, přiblížil se a přitlačil mě na vchodové dveře. "Sakra dej mi už pokoj Kaulitzi!! Copak nevidíš, že o Tebe nestojím?" Snažila jsem se vymanit z jeho sevření. "Notak...nech toho." Otevřel dveře a zatlačil mě dovnitř. "Ježiši marja to neděláš nic jiného než to jedno?" Odstrčila jsem ho. Ale nenechal se odbít. Nevím proč, ale dostala jsem z něj strach. Moje ruka vystřelila vstříc jeho tváři. Jen se za ni chytil a usmál se. "Mám rád když děláš drahoty." Objel si jazykem linii rtů. Hned na to se na mě vrhnul. Prosila jsem všechny svaté, aby někdo vešel. Aby se Bill se Simone vrátili, ale nestalo se tak. Zase jsem s ním skončila v posteli. Bylo to stejně vzrušující jako kdykoliv předtím. Připadalo mi, že je to lepší a lepší...jenže mezi tím co se stalo teď a tím co se stalo již několikrát předtím byl jeden podstatný rozdíl. Tentokrát jsem se nesoustředila na Toma, ale hlavu jsem měla plnou Billa. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Jsme přece jen přátelé. Nevím. Možná po něm toužím víc, než si vlastně vůbec myslím. Se slovy "lepšíš se kotě" mě Tom vytrhl z mého uvažování. Okamžitě jsem vstala a začala se zase oblíkat. Musím odtud vypadnout dokud se nevrátí Bill se Simone. Díky bohu se mi to povedlo. O tomhle mém selhání se Bill nesmí dozvědět. Bojím se, že by tohle už neunesl a nedokázal mi to odpustit. Na svůj vztek na Stevena jsem úplně zapomněla. Rychle jsem kolem něj proběhla a zamkla se v pokoji. Musela jsem pořád myslet na to, co jsem prožívala s Tomem a vlastně i Billem zároveň.

Love & Death XXI

13. května 2017 v 21:46 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Love & Death
Okamžitě jsem se začala třást. Tolik jsem se bála. Bouřku opravdu nesnáším a ještě k tomu takovouhle. "Neboj se...brzy to přejde a já Ti slibuju, že se Ti nic nestane." Ucítila jsem, že mě sevřel o něco pevněji. Jeho dlaně vyhledaly ty moje a pevně je obemkly. Přestávala jsem se bát. Tím jak bouřka odcházela, jsem se cítila klidnější. Tichoučké pochrupkávání mi oznámilo, že Bill usnul. Otočila jsem se čelem k němu a koukala se na něj. Byl tak roztomilý a tak klidný když spal. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale bylo mi s ním skvěle jako nikdy s nikým. Myslím, že z nás budou skvělí přátelé. Určitě ti nejlepší. Zavřela jsem oči a dovolila jsem spánku, aby mě přemohl.
Steven
Vrátil jsem se domů o něco dříve. Měl jsem strach o Nessu. Ta včerejší bouřka byla hrozná a ona to tak nesnáší. Doufám, že zase nejančila jako naposledy. Je to odvážná holka, ale bouřky se bojí. Vešel jsem do domu a namířil si to přímo do jejího pokoje. Opatrně jsem nakoukl do jejího pokoje. Spala. Přišel jsem k posteli blíž, abych ji zkontroloval. Pak jsem uviděl toho divného týpka jak s ní leží v posteli a drží ji v náručí. Nesnáším ho. Je tak divnej a zženštilej a prostě.... nemám ho rád. "No to snad ne!" Řekl jsem rázně, ale nekřičel. Ness vyskočila leknutím z postele. Ten trhan co mu nemůžu přijít na jméno se rozvalil a protíral si oči. "To si ze mě děláš srandu nebo co?! To si je taháš do postele na střídačku nebo co? Co tady sakra ta kreatura dělá?!" Nedokázal jsem se ovládnout a rozkřičel jsem se.
Vanessa
Hrozně jsem se lekla. Nevěděla jsem která bije. Když jsem uviděla Stevena, bylo mi všecko jasné. "Mohl bys sakra mlčet? Nic se tu nestalo. Nespali jsme spolu. Jsme přátelé a Bill byl tak hodnej, že tu zůstal semnou, protože jsem se tady sama bála, když jsi mě tady nechal samotnou! Přestaň ho urážet. Chováš se jako idiot. Bill není žádná kreatura. Je to můj přítel a je na mě hodnej. Jen Ty se pořád chováš jako idiot!!!!" Viděla jsem jak se napřahuje a čekala jsem na facku. Jenže jsem se jí nedočkala. Bill totiž vystřelil z postele a zadržel Stevenovu ruku těsně před mým obličejem a stoupnul si přede mě. Nemohla jsem uvěřit. On, který by byl okamžitě sražen k zemi jedinou Stevenovou ranou. Riskoval kvůli mě. Bránil mě vlastním tělěm i když věděl, že si to odskáče. Steven Billa popadl pod krkem a natlačil ho na zeď. "Ty se chceš chlapečku snad prát? No tak dobře...já si s Tebou rád pohraju." Tlačil Billovi na krk. Najednou ho pustil a jednu pořádnou mu ubalil. "Stevene!!! Co to děláš? Přeskočilo Ti?!" Vykřikla jsem a přiběhla k Billovi. Začala jsem ho zvedat, protože po téhle ráně se sesunul k zemi. Byla to opravdu hrozná rána. Tolik jsem se bála, že mu Steven ublížil. "Vstávej ty sráči! Neschovávej se za ženskou!! Vidíš Nesso jakej je to sráč?!" Vypěnila jsem. "Tak dost!! Už s Tebou nechci mít nic společného!! Jsi horší než táta!! Odejdu odtud a už Tě nechci vidět. Nikdy jsi mě nechápal a nikdy nepochopíš!! Chováš se jako idiot Stevene. Ubližuješ mému prvnímu opravdovému kamarádovi. Nechci Tě už ani vidět ty ubožáku!! Ani pořádnou holku sis nedokázal najít! Nedivím se, že jsi pořád sám." Jednu jsem mu vlepila a pomáhala Billovi na nohy. "Nessie tohle nedělěj. Je to tvůj bratr. Budeš litovat." Zašeptal Bill. "Nebudu Bille....nebudu. S ním už nechci mít nic společného!" Pomohla jsem Billovi obléct se a začala jsem si balit věci. "Ness prosím Tě promiň mi to. Víš jak Tě mám rád. To proto to všechno dělám. Záleží mi na Tobě." Ignorovala jsem ho a balila věci. Bill mě chytil za ruku. "Nessie" zašeptal jen. Koukla jsem na něj. Věděla jsem o co mu jde. Podívala jsem se na Stevena. Byl nesvůj a chodil po pokoji tam a zpátky. Povzdechla jsem. "Tak dobře....dones mi dezinfekci a led. A fofrem!!!" Vychrlila jsem na Stevena a sedla si k Billovi, kterému z nosu valila krev. Vzala jsem kapesníky a přidržovala mu je u nosu. Sykl bolestí. "Promiň...vím, že to bolí, ale musíme to zastavit." Koukla jsem na něj smutně. "Promiň je mi to líto. Je to moje vina. Nemělo se to stát." Pohladila jsem ho po tváři. Nemohla jsem si odpustit, že jsem dovolila, aby se tomuhle něžnému človíčkovi něco stalo.

Love & Death XX

13. května 2017 v 21:18 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Love & Death

"Asi ne" usmála jsem se. "A co třeba moje máma a Gordon? Nepřipadá Ti to jako láska?" Otočila jsem se na záda a hlavu nechala položenou v jeho klíně tak, abych na něj viděla. "No jo...dostal jsi mě... Láska asi existuje...ale ne pro mě. Možná jen spíš nevěřím, že na mě někdo někde čeká. Rozumíš mi? Já neumím milovat. A taky...co by semnou kdo dělal? To by to semnou chyt." Zasmála jsem se. "Ty jsi ale trdlo. Nejsi taková za jakou se máš." Usmál se Bill a jeho jemné prsty opatrně zastrčily neposedný pramen mých vlasů za ucho. "Neeee tohle nedělej... Nesnáším to." Zatřásla jsem hlavou tak, že mi vlasy z poza ucha vypadly. Bill se zasmál. Jeho smích byl melodický a zvučný. Koukala jsem na něj. "Máš v nose holuba" poznamenala jsem. Začal z kapsy tahat kapesník. "Dělám si srandu" začala jsem se smát. "Ty potvoro" začal se smát a lechtat mě. Začala jsem pištět na celý dům. "Sakra Ty máš ječák" zasmál se Bill když přestal s lechtáním. Posadila jsem se. "Bille?" Koukla jsem na něj. "Copak?" Usmál se. "Mohla bych Tě o něco poprosit?" Bylo mi trapně na co se ho chci zeptat. "Jasně...o co jde?" Usmál se mile. "Zůstal bys tu se mnou přes noc? Nehledej za tím nic jen bych tady nechtěla být v noci sama. Brácha se vrací až zítra a já bych tu nerada byla v noci sama. Je to blbý, ale trochu se bojím. Můžu Ti ustlat u sebe a budu spát u bráchy. Jen...nechci být v celém domě sama." Udělala jsem na něj psí oči. "No asi bych měl...co když Tě někdo bude chtít ukrást viď?" Zasmál se. "Ty seš hroznej...myslela jsem to vážně." Šťouchla jsem do něj. "Mám opravdu strach. Nikdy nevíš, co se může stát. Nikdy jsem takhle sama doma nebyla. Dneska je to poprvé, co je Steven pryč." Koukla jsem se na dveře. "Promiň...já netušil, že se opravdu tak bojíš" pohladil mě po tváři. Přitiskla jsem se k němu a hned se cítila o něco bezpečněji. "Pokud o to opravdu stojíš tak zůtanu." Usmál se. Byla jsem za to opravdu ráda. Než jsme šli spát oba jsme se okoupali. Samozřejmě každý zvlášť. Nechala jsem ho ve své koupelně a šla jsem do bratrovy. Pak už jsem si jen zalezla do postele. Venku pořád pršelo a schylovalo se k bouřce. V dálce byl slabě slyšet zvuk hromu. Zavřela jsem oči. Zvuk klepání kapek deště o okno mě uspával. Najednou se pomalinku otevřely dveře. "Nessie? Doufám, že Tě nebudím. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě. A dát Ti dobrou noc." Bylo to hrozně milé jak se o mě staral. "Děkuju Bille, jsem v pořádku. A ještě jsem nespala." Otočila jsem se k němu a pohlédla na něj. Měl na sobě můj župan. Byl v něm hrozně rozkošnej. Milovala jsem ten župan. Byl to takovej ten plyšovej, do kterého když se zachumláte tak z něj nechcete vylézt. Měla jsem sto chutí se k němu zachumlat a nepustit ho. "Ten župan Ti vážně sluší" usmála jsem se. "Jo je moc pohodlnej" zasmál se. "Tak fajn...kdyby něco tak jsem vedle. Hezky se vyspi." Usmál se a vlípl mi pusu na čelo. "Ty taky...dobrou" usmála jsem se a čekala než odejde. Jakmile odešel zavřela jsem oči a nechala se kapkami deště ukolébat ke spánku.
Bill
Nechal jsem ji spát. Bylo mi jasné, že jsem ji vzbudil i když říkala, že ne. Šel jsem do jejího pokoje a lehl si do její postele. Moc hezky voněla. Bůh ví proč jsem nemohl usnout. Rozhlížel jsem se po pokoji. Všude měla plakáty závodních strojů a různých jezdců. Venku se zvedal vítr a bouřka nabírala na síle. Vstal jsem z postele a začal se procházet. Když jsem měl chození dost, lehl jesm si zpátky do postele. Zrak mi spočinul na fotce v rámečku stojícím na nočním stolku. Vzal jsem jej do rukou, abych se na ni mohl podívat z blízka. Byla tam Nessie se svým bratrem. Tolik jim to spolu slušelo. Určitě se mají hrozně moc rádi a on ji určitě ochraňuje. Tak jako Tom mě. Najednou se ozvala hrozná rána. Lekl jsem se až jsem ten rámeček upustil na zem. K mé smůle se rozbil. Byl to blesk a uhodil někam hrozně blízko. Začal jsem sbírat střepy. Položil jsem je všechny na stoleček s tím, že je uklidím zítra. Ozvala se další velká rána. Najednou se otevřely dveře a stála v nich Ness.
Vanessa
Probudila mě ta hrozná rána. Okamžitě jsem vstala a utíkala k sobě do pokoje. Jenže těsně přede dveřmi jsem se zastavila. Měla bych tam jít? Měla bych ho obtěžovat? Určitě si bude myslet, že jsem pitomá když se bojím bouřky. Ozvala se další rána a ta mě popohnala k tomu abych otevřela dveře. Koukla jsem na Billa, který mě hned zpozoroval. "Ahoj...Billy prosím máš vedle sebe trochu místa? Nechci tam být sama." Měla jsem slzy v očích, ale toho si určitě nemohl všimnout. "No jasně" řekl mile s úsměvem a odhrnul peřinu. Lehla jsem si k němu a přitiskla se. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Nebyl sice žádný svalovec, ale přesto jsem se s ním nebála. Přivinul mě k sobě a ochranitelsky mě objímal. "Neplač...jsem tady s Tebou" zašeptal tichounce a dal mi jemnou pusu na tvář. Pousmála jsem se, ale v zápětí přišla další rána.

Love & Death XIX

13. května 2017 v 20:37 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Love & Death
Nevěděla jsem jistě jestli je schopný mi odpustit. I když tvrdil, že nemá co, viděla jsem, že ho to trápí. Pumbu jsme odvedli domů. "Bille?.." oslovila jsem ho opatrně. "Ano?" zeptal se takovým zvláštním způsobem. Jako by chtěl hrát nezájem, ale přesto v jeho hlase bylo očekávání. "Nechtěl bys jít se mnou k nám? Nic na Tebe nebudu zkoušet přísahám. Jen brácha není doma a já tam nechci být sama. Mohli bychom se třeba podívat na nějaký film nebo tak něco." Usmála jsem se a doufala, že moji nabídku přijme. "Promiň Ness ale nemůžu. Ještě něco mám. Uvidíme se jindy...promiň." Otočil se a zaplul domů. Ani se na mě neusmál. Bylo mi jasné, že je to jen výmluva. Nechtěl jít se mnou. Nechtěl být se mnou sám. Teď vím, že mi odpustit nedokáže. Sklopila jsem hlavu a pajdala domů. Přišla jsem a sedla si na pohovku. Ani jsem si nezapla televizi. Připadala jsem si hrozně sama. Mimo bratra a Simone jsem vlastně neměla žádné přátele. Vždycky jsem si tak nějak vystačila sama, ale proč je to teď jinak? Zapla jsem televizi a snad na každém kanálu běžela nějaká romantická story. Vypla jsem to. Nedalo se na to koukat. Muchlující se páry, všechna ta přeslazená slova. Samé miluji Tě....všechno je to tak falešné. Všechno je to jedna velká lež!!! Bylo mi hrozně. Nechtěla jsem být sama doma tak jsem se rozhodla jít ven. Oblikla jsem si bundu, protože venku už se začalo stmívat a začalo přituhovat. Do kapsy jsem strčila klíče a otevřela hlavní dveře. Sotva jsem udělala krok ze dveří, hrozně se rozpršelo. No tak Ti pěkně děkuju bože. Povzdechla jsem si. Když jsem se podívala do prava uviděla jsem tam stát promočeného Billa s uhašenou cigaretou v ruce jak se klepe zimou. "Ahoj...co tady děláš?" Podivila jsem se. "No měl jsem v plánu Tě navštívit a tak nějak mě zastihl déšť. Tak teď nevím. Nerad bych Ti tam nadělal nepořádek" Zasmál se. Usmála jsem se, čapla ho za rukáv a vtáhla ho dovnitř. Sundala jsem z něj tu promočenou mikinu a odnesla ji do koupelny. Donesla jsem mu ručník a nějaké věci od Stevena, aby se mohl převléct. "Děkuju" usmál se sladce. Otočila jsem se zády, aby se mohl převléct. "Udělám Ti čaj" rozešla jsem se do kuchyně. "Ne...počkej já to udělám." Najednou se zamnou ozvala rána. Rychle jsem se otočila a uviděla ho ležet na zemi s nohama zamotanýma v nohavicích kalhot. Musela jsem se tomu zasmát. "Myslím, že tímhle se z nás stali dobří přátelé. Ty znáš moje tajemství a já viděla všechna Tvoje tetování. Nebo máš vážně nějaké na zadku?" Zasmála jsem se, připajdala k němu a podala mu ruku. Bill se jen zasmál, přijal ruku a postavil se. "Ne..tohle je všechno" zasmál se. Vzala jsem ručník a setřela mu kapky stékající po tváři. Usmála jsem se a ručník mu přehodila přes hlavu a začala se smát. "Wow...páni...piercing v bradavce? Bolelo to?" Zvědavě jsem na to koukala a zatáhla za ni. "Au" zaječel. "Jee promiň to jsem nechtěla." Zazubila jsem se. "Dělám si srandu" začal se smát. "Heeeeej" strčila jsem do něj a na oko se urazila. Natáhl si kalhoty a oblíkl tričko. "No tak se nezlob" zasmál se a objal mě. "Vždyť já se nezlobím ty troubo" usmála jsem se a šťouchla ho do břicha. "Aaaaa" vypískl strašně zvláštně. Hrozně mě to rozesmálo. Přesunuli jsme se do kuchyně a Bill uvařil čaj pro nás pro oba. Já došla k termostatu a trošku přitopila, aby nám nebyla zima. Sedli jsme si k televizi a já ji zapla. Pořád tam byly ty samý slaďárny. Nakonec jsem přepla na nějaký program, kde pouštěli vtipná videa se zvířaty. "Tohle miluju" hrozně jsme se nasmáli. Seděli jsme nalepení na sebe. Měla jsem hroznou chuť s ním něco podniknout, ale slíbila jsem mu, že už to neudělám. Lehla jsem si a položila si hlavu do jeho klína. "Nevadí?" koukla jsem na něj. "Nevadí" usmál se. Otočila jsem pohled zpátky k televizi. Začala reklama. Vzala jsem do ruky ovladač a začala přepínat. Pořád byly všude samé slaďárny. "To jsou ale plky...kecy, kecy, kecy...samý kecy.." vzdychla jsem si. "Nevěříš v lásku?" zeptal se Bill.

Love & Death XVIII

13. května 2017 v 20:23 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Love & Death
"Ale notak.. nedělej, že nemáš zájem. Stejně zase skončíš u mě v posteli. Líbí se Ti tam. Toužíš po mně. Přiznej si to a podej se tomu. Hezky si spolu užijem. Ty a já....patříme k sobě. Jsme stejní kotě." Snažila jsem se vymanit z jeho sevření. Když se mi podařilo vyprostit aspoň ruku, jednu jsem mu na férovku vlepila. "Ty jsi ale svině." Škubl semnou tak, že jsem hrudí narazila do té jeho. Surově mě chytil za bradu a začal mě líbat. V puse jsem cítila kovovo slanou pachuť jeho krve, která se drala z jeho jazyka, do kterého se díky mé facce kousl. Odolávala jsem hodně dlouho. Ale můj chtíč nademnou nakonec zvítězil. Chtěla jsem sex a bylo mi jedno, že to bude zase s tím hulvátem. V posteli byl nepřekonatelnej. Měl pravdu. Skončila jsem v jeho posteli. Zase. Bylo mi ze sebe zle jako nikdy. Sice jsem si užila, ale dobře jsem se necítila. Naštěstí Tom zabral, takže jsem se mohla nenápadně vytratit. Oblíkla jsem si jeho košili, protože ze mě strhal věci už v obýváku. Když jsem došla do obýváku uviděla jsem tam stát Billa jak na mě zírá a drží v ruce moje tričko. Čekala bych všechno kromě tohodle. To snad není pravda. Ze všech chvil kdy jsem ho hledala a myslela na něj si musel vybrat zrovna tuhle chvíli. Určitě si o mě teď myslí, že jsem děvka. Horší je to, že je to pravda. "Ahoj" zahuhňala jsem. "Hm..tak tohle mezi sebou máte....mohl jsem to čekat." Zněl zklamaně. Přežila bych všechno. Nadávky...pohrdání, vztek, posměch, ale zklamání ne. "Bille já"
"Klid...je to tvoje věc." Hodil mi tričko. "Ale já Ti to chci vysvětlit. Dej mi tu možnost prosím. Záleží mi na tom a nechci aby sis o mně myslel něco špatného." Nevěděla jsem proč, ale tolik mi záleželo na jeho úsudku. "Ness koukni...nic Ti nevyčítám. Je to tvůj život a já Tě za to neodsuzuju. S Tomem si rozumíš asi víc než se mnou." Nevěřila jsem mu to. "Bille prosím mlč. Záleží mi na Tobě. Několik dní se Tě snažím zastihnout. Vyhýbáš se mi a s Tomem to není tak jednoznačné jak se zdá. Prosím. Dej mi šanci Ti to vysvětlit. Moc Tě prosím." Tolik jsem se bála, že mě pošle do háje. "Tak fajn. Musím jít s Pumbou ven tak....se obleč a já Tě počkám venku." Vzal si mikinu a šel ven. Shodila jsem ze sebe Tomovu košili a oblíkla si tričko a kalhoty. Vyšla jsem ven a uviděla Billa se zapálenou cigaretou a vodítkem v ruce na jehož druhém konci byl uvázaný rozkošný anglický buldoček jménem Pumba. Usmála jsem se. Přišla jsem blíž. "Ahoj drobečku...tak Ty jsi Pumba...usmála jsem se a začala ho drbat za oušky. Nechal si to líbit a hlavičkou tlačil proti mé ruce. Byl hrozně roztomilý. "Můžeme?" Zeptal se Bill. "Jasně" kývla jsem a vydali jsme se na procházku do blízkého lesíka. Cesta trvala díky mé kulhavé noze dlouho. "Promiň...určitě vás zdržuju."
"To je v pohodě Pumba chodí pomalu. Chtěla jsi mi něco říct. Tak povídej." Nevím jestli se mi to zdá nebo si to namlouvám, ale případal mi takovej smutnej. "Víš..chtěla jsem Ti říct jak to všechno vlastně je. Víš já...jsem jako Tom. Přesto si nerozumíme. Nenávidíme se. Je to prostě jen o sexu. To jediné je mezi námi v pořádku. Nemůžu mu odolat. Nedokážu to. Nevím jak to dělá, ale nejde to. Bille prosím pomoz mi. Já už takhle nechci dál žít. Měl jsi pravdu. Nejsem nic jiného než coura, která každému vleze do postele, ale já už tohle nechci. Nechci Tě ztratit. Záleží mi na Tobě i přesto, že se tak málo známe...že o sobě tak málo víme. Byla jsem z toho špatná když ses mi vyhýbal." Byla jsem vážně zoufalá. Měla jsem opravdu strach, že ho ztratím. "Ale notak...to jsem přece vůbec neřekl. Je to prostě tvůj styl života. Nezlobím se na Tebe. Poznal jsem to hned jak jsi to na mě zkoušela. Jen jsem se tomu chtěl vyhnout. Nechtěl jsem se znovu dostat do téhle situace. Proto jsem se Ti nějakou dobu vyhýbal. Chtěl jsem si to promyslet. Ness už to na mě prostě nikdy nezkoušej. Souhlasíš?" Upřeně se na mě podíval. "Dobře. Souhlasím. Odpouštíš mi?" Koukla jsem na něj s nadějí. "Nemám Ti co odpouštět." Usmál se a pohladil mě po rameni. Ještě jsme se trochu prošli a pak se vrátili s Pumbou domů.

Love & Death XVII

13. května 2017 v 20:06 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Love & Death

Vanessa
"Nene...nestalo se nic. Proč? Říkal něco?" Nechtěla jsem jí nic říkat, protože jsem nevěděla jak by na to reagovala. Jak by vůbec reágovala na to co bylo mezi mnou a Tomem a taky na to, že jsem se pokusila svést i Billa. "Právě, že neříkal. Byl nějáký zamlklý...prostě nesvůj." Vypadala, že má starost. "No...něco málo se stalo. Steven byl na něj trošku nepříjemnej. Víš jakej je. Když vidí v mé přítomnosti někoho opačného pohlaví, je jako smyslů zbavenej. Je pravda, že ho docela pohledem probodával ani na něj nebyl vůbec milej a Bill odtud docela rychle vypadl. Asi bych ho měla navštívit a omluvit se mu za něj." Začala jsem se zvedat z pohovky. "Prosím Tě neblbni. Sedni si. On to rozdejchá. Na nesympatie on je zvyklej, takže se mi ani nezdá, že by to bylo to, co ho tak rozhodilo. A navíc není doma. Někam odjel." Byla jsem zase v pasti. "A jak jste se Vy dva vůbec potkali?" Vyzvídala Simone. "No...to je taková trošku zábavná historka. Stavil se za mnou v garáži. Asi šel kolem. No a já měla v uších sluchátka a ležela jsem pod autem. Takže jsem nic neviděla ani neslyšela no a asi mi zakopl o tu moji poraněnou nohu. No a protože jsem neměla ortézu, pohmoždil mi ji ještě víc a já si neuvědomila, že ležím po autem a praštila jsem se do hlavy" Smála jsem se. "No to vidím" Ukázala na šrám a smála se taky. "Začala jsem nadávat a když jsem vyjížděla z pod auta přejela jsem mu nohu" Smála jsem se. "Ty se mi snad zdáš" smála se Simone. "Jo..to jsem prostě já. Ale byl tak hodnej, že mě odvezl k doktorovi a dokonce se mě i zastal když na mě doktor řval. Bill je fakt hodnej. Můžeš být na něj pyšná." Usmála jsem se. "Líbí se Ti?" Vybalila na mě. "Cože?" Koukla jsem na ni nechápavě. "No jestli se Ti líbí....Hodili byste se k sobě." Dostala mě do rozpaků. "Podívej Simone..."
"Ne počkej...myslím to vážně. Ty jsi skvělá holka a Bill je dlouho sám. Potřebuje lásku a něhu. Nedokážu si pro něj představit nikoho lepšího. Ten poslední rozchod ho totálně srazil na kolena. Ty bys pro něj byla perfektní. Jsi na tom stejně jako on." Bylo to strašně hezké, že si o mně myslí takové krásné věci, ale ona doopravdy neví jaká jsem. "Simone...víš já to mám trošku jinak než si myslíš. Já preferuju spíš nezávazné vztahy. Tak jako Tom...Já nejsem ta pravá pro Billa. Semnou by nebyl šťastnej. Já nestojím o žádnej vztah." Sklopila jsem oči. "Ne..tomu nevěřím. Ty taková nejsi. To Bill říká taky, že nechce vztah, že už žádnou nechce ani vidět, ale není to pravda. Ve skutečnosti touží po lásce jako nikdo jiný. Dej tomu šanci. Proč si asi mslíš, že jsem ho sem donutila přijet?" Zpozorněla jsem. "Cože? Tys ho sem pozvala kvůli tomu, abychom se dali dohromady? Ty jsi šílená." Zasmála jsem se a napila se kávy. Celou dobu co jsme si povídaly mě Simone doslova hypnotizovala. Bylo mi jasné o co jí jde. "Simone prosím Tě nech toho...nechci být ta, co Billovi ublíží. Tohle je úplně nepředstavitelné...nemožné."
"No tak jo...dobře...už Tě nechám, ale budeš toho litovat. Bill je dobrá partie." Skoro to vypadalo jako bych ji urazila. "Já vím zlato....ale já nejsem." Usmála jsem se. Dopily jsme kafe, snědly všechny sušenky a pak Simone odešla. Musím přiznat, že se mi to, co říkala honilo hlavou. Nechtěla jsem nad tím moc uvažovat, protože jsem vážně nechtěla být ta, co mu ublíží. Bůh ví proč, ale byl to po dlouhé době někdo opačného pohlaví, na kom mi kromě bratra záleželo. Dny plynuly jako voda a já každý den navštěvovala Simone, abych měla důvod se vidět s Billem. Jenže pokaždé, když jsem se tam objevila, nebyl doma. Vždycky když se dozvěděl že přijdu tak se radši někam uklidil. Vyhýbal se mi. Proto jsem se jednoho dne rozhodla, že se zastavím bez ohlášení. Jenže bohužel místo toho abych se viděla s Billem, uvítal mě mezi dveřmi Tom. Zrovna jeho bych nečekala, protože Simone tvrdila, že někam na delší dobu odjel. "Ale ale...Jsem překvapenej, že se mi vždycky vyplní to, co chci. Tebe jsem zrovna toužil vidět koťátko. No samozřejmě, že ne jen vidět. Vidím, že nožička se Ti už skoro zahojila...To mám radost."
"Nech si ty úchylný kecy....nejdu za Tebou."
"Tak to máš smůlu kotě...máma není doma." skousl si spodni ret. "A Bill?"
"Co je Ti po něm..ten tu taky není...pojď využít situace" Ani jsem se nevzpamatovala a už mě vtáhl dovnitř. "Hele já nejsem žáná tvoje hračka. Už je s tím konec. Ukájej se kde chceš." Zaprskala jsem na něj. "Ale koťátko....pořád mi něco dlužíš" zamrkal na mě. "Víš co hele?...Naser si.. kašlu na Tebe.. jdu pryč." Natáhla jsem se po klice ale Tom mě odmítal pustit.

Love & Death XVI

13. května 2017 v 15:13 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Love & Death
Vanessa
"Promiň.. já myslela...ježiš..." Cítila jsem se tak trapně. V životě mě ještě nikdo nikdy neodmítl. V čem je sakra tenhle kluk jinej než všichni ostatní?. Vždyť přece ani jeho bratr mi nedokáže odolávat a opakovaně mě svádí. Tak co je sakra zač? Je snad teplej? "Promiň...nevěděla jsem že jsi..."
"Že jsem co?" přerušil mě. "No...na kluky."
"Ale já nejsem na gay." Tohle pro mě bylo jako rána pěstí. Když není gay tak proč mě nechce? To mu nejsem dost dobrá? Nebo co jiného v tom je?. Možná někoho má. Jenže mě ani zadaní muži nikdy neodmítli. Navíc teď před ním vypadám jako blbec. Ještě mu to takhle vpálím do xichtu, že si jako myslím že je gay. To snad není pravda. Já jsem fakt neuvěřitelná. Vůbec jsem nevěděla co mám říct. Nějákou dobu bylo ticho. "Nejsem gay...já vím, že se to tak může občas jevit. Mám s tím problémy často, ale není to pravda." Ježiši kriste tak teď se cítím ještě hůř. Má s tím problémy a vpálím mu to ještě já. "Promiň...je mi hrozně.."
"Nic se neděje" zasmál se. "Takže asi někoho máš viď?" usmála jsem se. "Nemám." Tak tímhle mě zarazil. Nedokázala jsem si představit, jaký teda měl důvod k tomu, aby mě odmítl. "Tak proč?..Nelíbím se Ti?"
"Víš já na tyhle rychlovky fakt nejsem...Já hledám dlouhodobý vztah. Ne povyražení. Ty jsi moc hezká a sexy. Líbíš se mi hodně, ale já tohle vážně nechci. Párkrát jsem už narazil a znovu si tím projít nechci. Promiň." Sklopil oči. "Vážně nemáš zájem?"
Bill
Jemně mezi prsty sevřela moji bradu. Měl jsem pocit, že se nedokážu ubránit. Donutila mě abych se jí podíval do očí. Cítil jsem jak se topím. "Nessie" zašeptal jsem. Byl jsem v pasti. Ve dveřich zarachotily klíče a Ness se hned odtrhla. Dovnitř vstoupil nějáký kluk. "A \ty seš zase kdo?" zaprskal. Bylo mi jasné, že tady nejsem vítán. "Klid Stevene. Tohle je můj kamarád Bill. Je to mladší syn Simone. Vlastně bych ji ráda viděla. Myslíš, že bych mohla jít s Tebou k vám?" Otočila se na mě Ness. "Jasně. Zavolám jí jestli je doma." Usmál jsem se na ni a směrem ke Stevenovi jsem vyslal svou ruku. " Těší mě...jsem Bill." Usmál jsem se mile. Jenže jeho ruky jsem se nedočkal. "Steven" zasyčel jen a sjel mě pohledem odshora dolů. Cítil jsem jak hodně se mu nelíbím. Vzal jsem telefon a vytočil číslo mámy. "Ahoj zlato...copak?"
"Ahoj mami...nic se neděje jen..jsem u Ness a ptá se, jestli by se za Tebou mohla přijít podívat. Akorát si teda myslím, že to není moc dobrý nápad, aby s tou nohou někam chodila."
"No jo..to máš asi pravdu zlato. Tak jí vyřiď, že se za ní za chvilku stavím. Papa." Položila to. Koukl jsem na Ness. "Máma Ti vzkazuje, že se za Tebou staví, abys nemusela nikam trajdat" Usmál jsem se. "Fajn dík" Úsměv mi vrátila. "No..já už budu muset jít. Ještě něco mám tak...se měj, odpočívej a uvidíme se jindy." Usmál jsem se a vydal se ke dveřím. "Rád jsem Tě poznal Stevene. Mějte se" Zvedl jsem ruku na pozdrav a radši rychle zmizel.
Nessa
"Můžeš mi vysvětlit co to mělo znamenat? Proč jsi na něj byl tak hnusnej?" Prskala jsem na Stevena. Nesnášela jsem když se k někomu takhle choval. Vím, že mě chtěl bránit, ale občas to přeháněl. Mám toho už plné zuby. "Zase si tady někoho taháš! Víš, že nesnáším, když se kolem Tebe někdo motá. A co jsi sakra dělala, že máš místo ortézy dlahu?" Byl vážně hnusnej. "Je to jen kamarád. A můžeš mu děkovat. Měla jsem malou nehodu v garáži a on byl tak hodnej, že mě vzal k doktorovi. Šel jen náhodou kolem zrovna když se to stalo. Je to moje vina. Nedalo mi to a šla jsem prostě do garáže no... Jeho nech být. Je to fajn kluk. Není idiot jako jeho bratr. Takže příště se mu prostě omluvíš." Ječela jsem na něj když se ozval zvonek. "A jdi otevřít. To už bude Simone." Mračila jsem se na něj. Nic už radši neřekl a šel otevřít. Simone se vrhla dovnitř a nesla kafe v termosce a nějáké sušenky. Prej abych ho nemusela vařit. Smála jsem se. "Ty jsi vážně marná. Kafe bych ještě uvařit zvládla"
"Přece Tě nenechám skákat po jedné noze kvůli kafi ne?" Smála se. Steven se odklidil do garáže, aby dodělal to, co jsem začala. "Ty Ness?..Bill když přišel domů byl celej nesvůj. Udělali jste si něco?" Ptala se Simone zatímco nalívala kafe do hrníčků, které před sekundou donesla z kuchyně.