Červenec 2017

BUBBLE DREAM - Kapitola 4.

30. července 2017 v 11:50 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
Potřebovala bych sice více času, ale něco se našlo, co skončilo v kufru a čekalo na seznámení s mým šatním ramínkem a skříni u mě doma. Opřu se o kapotu mého auta. Vytáhnu cigarety a zapálím si. Nečekaně vpluji myšlenkami do mé bubliny. Objevuji se na svém známém místě. V přírodě plným květin, stromů a poletujících bublin, které jsou jako nakreslené barvami. Poletuji kolem jako pták a cítím se svobodná, uvolněná a šťastná. Letím ke stromu, který se mění. Najednou vidím obraz Billa, který natahuje ruku a já mu na ni usedám. Někdo mi v ten moment zatřepe ramenem. "Jsi mezi námi?" Procitnu a dívá se na mě Bill. Jakmile zavřu oči a vnořím se do bubliny, nevnímám okolní svět. Cigareta, kterou jsem držela mezi prsty, měla ohořelý filtr. "Jasně, jsem víc živější, než bych chtěla." Při pohledu na cigaretu mířím ke kanálu ji vyhodit. Kluci si vytáhli cigarety, že si ještě zapálí. Následuji je, protože z té předešlé nic nezbylo. "Jak se vám líbilo okolí?"
"Úžasné. Dýchá na nás ta minulost kolem." Řekl Bill a Tom přikyvoval. "Klidné místo." Dodá Georg. Gustav si hrál s mobilem. "Tak ve Vašem případě doufám, že na koncertě to tak klidné nebude, ne?"
"Oh, to doufáme taky, že si všichni koncert užijou tak, jak si ho užíváme my." Ten jeho úsměv. Nad ním musí roztát snad každá. Úsměv mu opětuji. "A s jídlem spokojení?" Proletím všechny pohledem. "Ano, výborně tu vaří. A i Gustav byl spokojený se steakem." Gustav zvedne hlavu od mobilu a prsty naznačí, že to bylo výborné. "A vy jste neměli maso?" Bill se zamračí. "Ne, to vážně ne. My tři maso nejíme."
" Ou, tak to jsem nevěděla, ale našlo se tam i něco zeleného, ne?" Zeptám se a to kluci se smíchem kroutí hlavama na souhlas. "Výborné těstoviny tady mají." Řekl Tom. "Já teda maso jím, ale nejsem typ, který by to vyhledával. Když někam dojdu a nemám na výběr, maso jím, ale doma si ho nevařím. No nic kluci, do aut a jedeme." Hromadně nahážeme zbytky do kanálu a nasedáme do aut. Opět vyjíždím první. Cesta bude trvat takových 15 minut. Pouštím si rádio. Hraje písnička od LP. Přemýšlím nad tím, co se stalo v mé bublině. Co tam dělal Bill. Vidím ho pár hodin a už se mi cpe do mého života, ač v jeho případě nechtěně. Píseň odehrála a moderátor se přihlásil o slovo. "Teď si pustíme písničku od skupiny, která má dneska vystoupení v klubu Dast. Po pár letech se k nám vrací s novým albem Dream Machine a tady máme jejich písničku What if." To jsou přece kluci! Zesílím si radio a poslouchám jejich song. Na to, že poslouchám rádio každý den, jejich píseň slyším teprve dneska poprvé. Musím říct, že se mi velice líbila. Ať se jim to líbí nebo ne, dneska jejich koncert chci vidět. Dojedeme ke klubu a hned letím za kluky. "Hráli vaši píseň What if v rádiu." Usměju se. "Vážně? To je úžasné. Nás moc v rádiu nehrají." Štěstím si zatleskal. "Vůbec nás nehrají v rádiích." Dodá Tom. "V L.A už nás hráli." Kroutí hlavou Georg. "Bavíme se o Evropě." Šťouchne Tom Georga. "Okey, v Evropě ne."
"Máte opravdu super písničku."
"Ooo, děkujeme." Usměje se Bill a chová se při tom jak dítě, které vzali na kolotoče. "Tak jdeme." Doprovodím je do haly. Něco si mezi sebou žvatlali německy. A to je pro mě španělská vesnice. Každý se rozprchne za svým, jenom Bill si stoupl vedle mě. "Ty nepotřebuješ rozcvičku? Já nevím… pár kliků, dřepů?" Dívám se na něho s nadzvednutým obočím a koutky rtů k tomu. Úsměv mi vrátí. "Oh, ne. Jsem až ten poslední článek, který se vychytá." Se smíchem pokračuje. "Jsem dokonalý. Není se mnou moc práce."
"No to jsi." Zarazím se. Bože, já opravdu asi něco hulila.


"Musím ještě něco oběhat." A snažím se co nejrychleji klidit. Zalezu do jedné uličky a vidím, že Bill si to zamířil k Tomovi. Dle výrazu Toma, mu Bill řekl o mém překlepu. Bill se po celou dobu usmíval a Tom ho šťouchne do břicha. Super, aspoň dokážu pobavit lidi kolem. Jdu hledat Emily. Po pár uličkách a lidí, co jsem se musela zeptat, ji najdu. Její tělo bylo zašité mezi bednama od nástrojů a vychytávek pro kluky. "To nemůžeš být zašitá viditelněji? Abych si nemusela hrát na Sherlocka Holmese?" Plácnu ji po zadku. "Mohla, ale to by ses u toho tolik nebavila." Vycení na mě ty její zuby. "Hle,mám dotaz."
"No povídej." Při tom se hrabe v papírech. "Šlo by, abych se mohla podívat na ten jejich koncert?" Hodím smutný, lítostivý pohled, který má obměkčit její srdéčko. Kocourovi ve Shrekovi to zabralo, tak proč mě by to nemohlo projít? "Vole! Chceš abych měla noční můry? Nech toho xichtění." Hodí podobný výraz. Očividně kocour byl lepší herec. "Tak co?"
"Si ze mě děláš kozy, ne? Jsi jejich ocas, to víš, že tam můžeš být. Spíš musíš." Plácne se rukou do čela. "Počkat, já mám povinnosti i při koncertu?" To snad né, já se chtěla zašít a užívat si koncertu. "Počkat, to jsi v papírech neměla zapsané, že Billovi musíš pomáhat s převlékáním mezi písničkama?" Její výraz byl hodně překvapený a můj myslím dvakrát tolik. "Dle tvého výrazu nebylo."
"Em, to nejde. Teď jsem měla menší trapas a ještě být u toho, když se vysléká, ne děkuji."
"Trapas?" Mávne na mě, ať ji následuji. "Jo, trapas. Když Bill řekl, že je dokonalý v narážce, že nemusí trénovat na vystoupení, jsem pronesla nevědomky, že je." V ten moment se Emily zastavila a otočila na mě. "Si děláš prdel?"
"Ne!" Dle smíchu se Emily mohla potrhat, jak jí to přišlo vtipné. Mně tedy ne. Můj pohled byl kamenný a oči naznačovaly, že to trochu přepískla. Po odkašlání se na mě snažila podívat vážně. "Pomoct mu budeš muset, protože zbytek má svojí práce dost. A přece Tě nemůžu ochudit o ten úžasný zážitek." A opět najede na její výsměch adresovaný mě. "Bože, Ty jsi vůl." Kroutím hlavou. "Musím letět ještě za chlapy z technického." Mávne rukou a pokračuje v cestě. Já tam stojím, jakoby mi moje nohy přimrzly k zemi. Bože, ať je ten den zamnou a já je mám z krku. Na jednu stranu se už těším do moji práce. Tam jsem toho pánem já. Otočím se a jdu ven si zapálit. Vylezu před klub ze zadní strany a jdu si sednout na patník. Vytáhnu z kabelky cigarety. Jednu vytáhnu z krabičky a chci si zapálit. Než stihnu škrtnout zapalovačem, někdo přistrčí ruku a zapálí mi. "Em, já ti říkám, že ho oblékat nebudu, prosím." Aniž bych si prohlédla ruku, která mi ji zapálila. "Jsem sice stydlivý, ale je to otázka minuty." Píchne mě u srdce a otočím se. Stál tam v celé své kráse Bill. "To se mi snad zdá." Hlavu zabořím do dlaně. Mezi tím si sedne vedle mě a zapálí si taky. "Nezapisuješ si už náhodou mé překlepy v Tvé blízkosti? Za chvilku z toho můžeš vydat knihu." Rukou naznačím nápis na knize. "Trapné chvilky s Amelí."
"Náhodou, aspoň je sranda." Usměje se na mě medově. "S tím oblékáním si nedělej starosti. Pro oba to bude premiéra."
"To Tě převléká ten… ."
"Michael? Jo. Je to taková součást představení, kdy měním kostýmy. Snad nebude nějaký problém." Potáhne si. "A on bývá i nějaký problém?" Povytáhnu obočí. "Oh, ano. Na jednom koncertě se mi rozbil zip a snažili se to spravit v té rychlosti sponkou. Dokonce se mi i stalo, že mi padaly kalhoty a korunou toho je myslím můj pád." Usmívám se a Bill napodobí rukou, co jsem dělala já. "To by spíš mohla být kniha s nadpisem, trapasy Billa Kaulitze." Dívám se na něho a srdce mi taje. "To jsou detaily, horší je, když se Ti to stane při vystoupení a všichni to natáčí."
"Tak to já na jedné konferenci měla přinést šéfovi punč, který se tam podával. Na podnose jsem jich měla víc, protože to mělo být i pro ředitele druhé firmy a jeho manželku, se kterýma spolupracujeme. Nejen, že jsem zakopla o nohu toho chlapa, ale té jeho manželce všechny skleničky punče skončily v jejím výstřihu. A jak jsem letěla k zemi, šla i část její sukně. Měla pěkné kalhotky můžu říct a to teprve byl trapas. Viděla to celá hala lidí. Teď mi to přijde vtipné, ale v ten moment jsem nevěděla, jak se vypařit do atmosféry." Máme chvilku rozjímání. "Co budete dělat bez asistenta?"
"Nevím." Zvedne se a hodí cigaretu do kanálu. "Možná se holka, co nám dělá asistentku rozhodne, že s námi stráví ještě nějakou dobu." A odejde zpátky dovnitř. Hledím na dveře, které se za ním zavřely. To snad nemyslel vážně. Proč bych zrovna já? Ten den začíná být čím dál divnější. Je mi s ním dobře, ale to co se stalo za pár hodin s ním, tak mám obavy, co stane ještě do večera.

Život na splátky VII

29. července 2017 v 22:44 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky

Celý den probíhal relativně v pohodě. Aurora byla hodná a s Aurelií se to dalo taky zvládnout. Přišel večer a byl čas vykoupat mladnou slečnu. Napustila jsem vanu. "Aurorito!! Je čas vykoupat se!" Zavolala jsem na ni mile. Byla ze mě pořád taková zaražená. Za celý den nepromluvila ani slovo. Přemýšlela jsem proč. Pořád jsem nevěděla jak na ni. Posadila jsem ji do vany s příjemně teplou vodou a začala ji koupat. "Copak Ti mám připravit na večeři hm? Doufám, že mi neřekneš chleba se sýrem." Usmála jsem se na ni. Jen sklopila oči a pokývala. "A co kdybys to dneska nechala na mě?" Usmála jsem se. Jen se na mě zmateně podívala. Usmála jsem se znovu a dokončila koupání. Jemně jsem ji utřela a oblíkla do pyžamka. Nakonec jsem jí usušila a učesala její roztomilé blonďaté vlásky. "Tak...a je to princezno." Pohladila jsem ji a vrátila jí jejího medvídka, kterého celý den neodložila. "Tak. Teď si utíkej na chviličku hrát a až budu mít pro Tebe připravenou večeři, zase Tě zavolám." Usmála jsem se a dala jsem se do uklízení po koupání a do přípravy koupele pro Aurelii. Musím přiznat, že dostat ji tam mi dalo zabrat. Hned na to jsem se dala do dělání večeře pro Auroritu. Rozhodla jsem se jí udělat sladké palačinky s tvarohem. Ve spíži a lednici této rodiny byste totiž našli úplně všechno. "Aurorito!" Zavolala jsem když bylo vše hotovo. Nakonec přišla i Aurelia a obě si hrozně pochutnaly. Měla jsem opravdu radost. Odvedla jsem holky do pokoje a uložila je do postele. Rozhodla jsem se, že prostě půjdou obě spát ve stejný čas. Aurelia protestovala. Nakonec jsem ji do postele dostala, ale byla pěkně protivná. Všimla jsem si, že má Aurora u postele několik knížek s krásnými pohádkami. Usmála jsem se a jednu si vzala do ruky. "Tak se pěkně uvelebte. Něco Vám přečtu." Usmála jsem se. Aurorita na mě koukala jako bych spadla z višně a Aurelia se tomu vysmívala. Ignorovala jsem ji a namířila svůj pohled k Autoritě. "Máma Vám nečte?" Divila jsem se. Jen zakroutila hlavou. Lehla si a přitulila se ke svému plyšovému kamarádovi. "Tak to zkusíme." Usmála jsem se a začala předčítat příběh o vymyšlených postavičkách. Aurorita hltala každé slovo, kdežto Aurelia, která se tomu ještě před chvilkou smála, teď tvrdě spala ve své posteli. Byla jsem ráda, že se jí to tolik líbí. Dočetla jsem knížku celou. Naštěstí to byla jen krátká pohádka a čtení netrvalo dlouho. "A teď už spinkej princezno." Usmála jsem se, pohladila ji po té její roztomilé tvářičce a opatrně ji přikryla. Usmála se na mě a zachumlala se. Zhasla jsem a nechala holky spát. Byl to tak úžasný pocit. Holčička, která se mě na začátku snad i bála se na mě teď usmála. Když holky spaly, měla jsem volno. Trochu jsem to tam poklidila. Škoda, že jsem si nevzala učení. Mohla jsem se učit. Než máma holčiček dorazila, byly dvě hodiny ráno. Mezitím jsem usnula v křesle v sedě. Vzbudila mě rána. Vpadla dovnitř opilá a hrozně se smála. Vlastně nebyla sama. Měla sebou ještě dvě kamarádky. "Už můžeš jít domů." Vyslala směrem ke mně a dál se věnovala svým kamarádkám. Posbírala jsem si své věci. "Kde je Aurelia?" Zeptala se ještě. "Spí." Usmála jsem se a už se hnala domů. V tuto hodinu mi domů už bohužel nic nejelo a tak jsem musela pěšky. Nevadilo mi to. Noc byla příjemně teplá.

Spřízněná duše XXXIX

26. července 2017 v 8:45 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
U Billa
Od toho incidentu uplynulo 14 dní. Ann se mnou nemluvila. Neozvala se. Nebrala telefony. Tolik mi chyběla. Nevím...asi mě nechtěla vidět. Tom se taky neozval a telefony rovněž nebral. Cítil jsem se hrozně asi jsem to fakt všecko posral. Už jsem asi i Jesse štval. Za těch 14 dní jsme spolu byli 2 dny. Nedělal jsem skoro nic jiného než byl venku s Pumbou a Copperem. Tom byl asi vážně naštvanej když tady nechal i Coppera. Vzal jsem je na vodítko a šel zase ven. Napadlo mě co kdybych se stavil pro nějáké jídlo a zašel za Jessem do studia. Šel jsem koupit čínské nudle, které má Jess nejradši. Strašně jsem se na něj těšil. Přišel jsem tam a když jsem vešel uviděl jsem Jesse líbat se a osahávat s jiným klukem. Zastavil se mi tep. Nemohl jsem dýchat. "Jessi?" Řekl jsem tiše. "Bille?!...To není tak jak to vypadá."
"Jo jasně...dával jsi mu umělé dýchání viď...jasně."
"Billy klid...já Ti to vysvětlím jo?"
"Jo jasně...tady jsem Ti dones čínu...Tvoji oblíbenou...můžete si dát spolu!" Vyklopil jsem mu to celé na hlavu a odešel. Běžel jsem co mi nohy stačily. Pumbu s Copperem jsem nechal venku a doma se zhroutil...Cítil jsem se hrozně. Ann se neozývá, Tomovi jsem ublížil a Jess mě podvádí. Snad by bylo lepší kdybych zmizel.
U Ann
Dělala jsem kašičku pro Nicka. Měli jsme najatou pečovatelku, protože jsem se zatím necítila na to starat se o Nicka bez dohledu. Thomas si studoval nějaké podklady k operacím nebo co to vlastně měl. Uslyšela jsem známé zaškrábání na dveře. Potěšilo mě to. Dlouho jsem je neviděla. Terry prosím nakrm Nicka. Děkuju. Terry si vzala Nicka a začala ho krmit. Šla jsem ke dveřím a Pumba s Copperem se na mě vrhli. "No ahoj kluciii." Začala jsem se s nimi mazlit. Pumba mě ale chytil za nohavici a začal mě za ni tahat. "Co blbneš ty rošťáku?" Zasmála jsem se. Pumba ale nepřestal a tahal mě ven. "Ty chceš domů co?...Tak pojďte já vás zavedu....Terry hned se vrátím." Zakřičela jsem do dveří, šla za Pumbou a u Billa zazvonila. Byla jsem strašně nervózní. Nevěděla jsem jak bych měla začít. Nikdo neotvíral tak jsem zazvonila znovu, ale nic se nedělo. Šla jsem k oknu a zaklepala, ale zase nic. Koukla jsem dovnitř a uviděla Billa ležet nehybně na zemi. Dostala jsem strach. Vzala jsem ozdobný kámen, který byl po ruce a rozbila jím okno. Bylo mi jedno, že je tam plno střepů. Vyskočila jsem a rozbitým oknem vlezla dovnitř. Okamžitě jsem si klekla k Billovi. "Billy!" Začala jsem s ním třást. Za chvilku přiběhl Thomas. Běžela jsem mu otevřít dveře. Bylo mi úplně jedno, že jsem měla pořezané ruce. "Co se stalo? Slyšel jsem ránu."
"Tommy.... Billy leží na zemi a nehýbe se. Snědl nějaké prášky. Prosím udělej něco!" Thomas k němu přiběhl. Zkontroloval tep a dech. Když zjistil slabý tep zaklonil mu hlavu uvolnil dýchací cesty a začal s resuscitací. "Sanitku rychle... vytoč je a dej mi je k uchu." Udělala jsem co mi říkal. "Haló tady Thomas...ahoj Dee pošli mi sanitku ke Kaulitzovým. Je to hned vedle domu kde bydlím s Ann. Je to otrava prášky na spaní. Je v bezvědomí dýchací cesty volné puls slabý. Začal jsem s resuscitací, ale je na tom zle takže rychle. Spěchá to." Koukl se na mě a já se zhroutila. Klekla jsem si k němu a hladila ho po tváři, kde se objevovaly stopy mé krve. "Billy prosím...co jsi to sakra udělal? Neopouštěj nás prosím." Slzy mi tekly po tváři proudem. Sakra je to všchno moje vina... měla jsem s ním komunikovat být tu pro něj když tu nebyl Tom.. stejně za to, že spolu nemluví můžu já." Na zemi začal vibrovat Billův mobil. Ignorovala jsem to a pořád na Billa mluvila. Všimla jsem si, že na zemi vedle prázdných plátíček od léků leží papír. Rozbalila jsem ho. Byl to dopis na rozloučenou. Stálo tam: Tommy, Ann. Moc se Vám omlouvám za všechno co jsem způsobil. Pokazil všechno mezi Vámi. Zničil jsem Vám životy. Tobě Tommy jsem zkazil možnost bojovat o Ann. Vím co si říkáte. Nemůžete za to. Nic si nevyčítejte. Teď když mě zradil Jess. Nemám už pro co žít. Vy dva jste pro mě znamenali nejvíc na světě a já Vám tolik ublížil. Snad mi odpustíte. Počkám na Vás na druhé straně. Billy. "Sakra Billy co Tě to napadlo." Brečela jsem. Sanitka přijela téměř okamžitě. Naložili Billa, já sedla do sanitky a trvala na tom, že pojedu s nimi. Vzala jsem Billův telefon abych mohla zavolat Tomovi. Vzali mě jen díky tomu, že jsem potřebovala ošetřit ty řezné rány. "Zavedu psy k nám a pojedu hned za Vámi. Terry se zatím postará o Nicka. Jeďte rychle." Naklonil se dal mi sladkou a podporující pusu, podal prázdné platíčka od léků, aby doktoři věděli co si vzal a zabouchl dveře od sanitky abychom mohli jet. "Ukažte, ošetřím Vám ty rány... nevypadá to vůbec hezky a hodně to krvácí. Dám Vám něco na uklidnění."
"Nechte mě. Starejte se o něj.. zachraňte ho." Byla jsem strašně hysterická. "Klid slečno já jim stejně nijak nemůžu pomoct. Je jich kolem něj hodně. Tak ukažte." Podala jsem jí ruce a ona začala ošetřovat. Nakonec mi ruce obvázala. Pořád jsem se nedokázala uklidnit. "Nesmím žádné prášky...jsem těhotná."
"Nebojte se... určitě to dobře dopadne. I když Váš známý to chtěl určitě skoncovat. Vzal si opravdu velké množství léků na svou váhu."
"To Vám moc děkuju. Moc jste mě teda neuklidnila."
Dorazili jsme do nemocnice a Billa rychle vezli na ambulanci. Sedla jsem si na chodbě a čekala na Thomase. Billův telefon začal znovu vibrovat. Na displeji se objevilo jméno Tom. Stiskla jsem zelené sluchátko.

BUBBLE DREAM - Kapitola 3.

24. července 2017 v 10:11 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
Po příjezdu k budově EmMusic parkuji dál od kluků. Oni parkují co nejblíže vchodu, aby se vyhnuli případným fanouškům. Rychlým krokem je dojdu. Spíše předběhnu, protože musím zjistit na recepci kde to bude. Když dojdu k pultu, otočí se na mě starší paní. "Co si přejete?"
"Dobrý den, teď by tu měla mít rozhovor tahle skupina." Otočím se za sebe a nikde nikdo. Nahlédnu do uličky přes prosklené dveře a všimnu si, že si vesele kouří. "Okey, tak ta kouřící skupina venku." kroutím hlavou. To bude s pány domluva.

"Ano, mám tu psanou skupinu Tokio Hotel. Prosila bych Vás do třetího patra. Tam bude monitorovaný rozhovor. Potom o patro níž budou mít focení pro časopis. Pár snímků do článku." Podává mi kartičku s nápisem návštěvník. Hodím si ji kolem krku a poděkuji. Při chvilce čekání přemýšlím o tom jejich názvu. Někde jsem ho už slyšela, ale palice má děravá neví, kam je zařadit. Konečně vidím, že se hrnou uličkou ke mně. "Okey kluci, nadýchaní jste, tak výtahem do třetího patra na monitorovaný rozhovor." A rukou jim naznačím, kde se výtah nachází. "Tady někdo tasí drápky." Prohodí Tom a nahodí lišácký výraz. "To víš, že jo a bacha ať nekousnu. I když pro dnešek máš myslím štěstí. Protézu mám doma v hrníčku." Přejedu si jazykem po zubech a zbytek bouchne smíchy. Rukama naznačuji, aby se hýbali. Jdu pěšky, protože já a výtah nejde k sobě. Nemám strach z malých, úzkých prostor, ale nedělá mi dobře ta propast, která vzniká při posunu nahoru. Proto nemám ani kilo na víc. V práci běhám do schodů každý den dobře 100x. Docházím posledních pár schodů, kdy na mě nahlédne Bill. "Do výtahu by ses vešla."
"To jo, ale moje druhé připosrané já už ne." Vytasím na něho zuby s úsměvem. V jejich přítomnosti si moc nehledím do huby, ale na druhou stranu, nejsou to vážení klienti z práce. Vydám se ke dveřím a vcházím jako první.

Na rozhovor odejdu na chodbu, protože u toho být nemusím. Všimla jsem si po příchodu na patro, že je tam automat na kávu. Tak jenom co vylezu ze dveří, mířím si to k němu. Uvelebím se tam na židli a čekám, až se tam dokecají. Po půl hodině ve mně skončila káva a bílá čokoláda. Tak dlouho si vykládali. Když konečně vylezli, neměla jsem náladu ani mluvit. Směrem ke schodům jenom pronesu: "druhé patro" a lezu dolů. Tam vlezeme do velikého ateliéru, kde mají snad vše. Tentokrát tomu nemám jak uniknout a musím se podívat na jejich zvěčňování na fotografii. Po dobu jejich focení se člověk nasmál. Velice vtipná a legrační parta. Nějak mým očím však neunikl Bill. Mé oči mě vyloženě nutily se na něho dívat. Jeho styl, osobnost… na něm bylo vidět, že svoji bublinu snů opravdu žije a užívá si ji. To, jak tam stál, byl oblečený a vystupoval, byl on. Kousíček mé duše mu to záviděl. Focení uběhlo rychleji, ale to bude spíše tím, že jsem nehleděla do prázdna a zabavila se objektem mého zájmu. Když si kluci podávali ruce a loučili se s osazenstvem, naskočím do pozoru a čekám, až zase nastoupí mé já a nachystám se ke dveřím. Na schodech jsem byla rychlejší a proto čekám, až se kluci dostaví a dveře od výtahu se otevřou. "Teď máte hodinu čas. Jestli se půjdete podívat do města, to už je na Vás. Je zamluvená restaurace v Odionu, kde se naobědváte. Potom bychom se měli přesunout na zkoušku do klubu Dast. Za hodinu čekám u aut a budu Vás doprovázet." Při proslovu jak ve školce odevzdávám paní na recepci kartičku, kterou jsem dostala. "A nebo se k restauraci přesuneme teď a nemusíme to nějak komplikovat. S tím, že Vás vyzvednu po obědě." "Okey, to je lepší varianta." promluví Tom. Bill kýve na souhlas. "Oh, to né, že bys nám vadila." Dodá rychle Bill. Můj pohled na něm spočinul trochu déle, než bylo nutné. "V pohodě, pro všechny to bude lepší." Snažím se dělat, že můj zkrat byla zanedbatelná chvilka. "Okey, do aut a jedem k Odionu." Všichni poslouchali jak hodinky.

Po příjezdu k Odionu parkuju tentokrát vedle nich. Vyskočím a čekám, až se ta moje adoptivní školka seřadí. "Vběhnu tam, ujistím se, že je vše jak má být a potom se můžete vydat po toulkách a hledání pěkných nárazníků s airbagy." Mrknu na ně. V restauraci to bylo během minuty zkontrolované a vyjdu ven. "Vše je domluvené. Rezervace je na Tokio Hotel."
"Super, a teď nám vysvětli ty nárazníky." Směje se Tom. Musím se smát, protože mi nedošlo, že tento výraz používám s Emily. "No, nárazník je zadek a airbagy jsou..."
" ...prsa."dodá Georg a směje se. "Tome ,to je přesně pro Tebe!"
"Tak za 2 hodiny tady, okey?" Pozvednu obočí a čekám na souhlas. Skupina kýve hlavou a pomalu se krade pryč. Kousek jdu s nimi a potom si nenápadně sedám na volnou lavičku u cesty a konečně vytahuji cigarety. Po prvním tahu se ohlídnu za kluky. Bill se díval mým směrem. Po střetu našich pohledů se otočil a pokračoval v chůzi. Podívám se na cigaretu, zda v tom není tráva.

Asi blouzním. V klidu dokouřím, cigaretu udusím o patník, u kterého bylo uvelebeno moje pozadí a jdu po obchodech. Musím využít čas, který mám k dispozici a můj šatník to taky uvítá.

Život na splátky VI

22. července 2017 v 10:28 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Zvláštní jméno, pomyslela jsem si. Všimla jsem si teprve až těď, ale odpovídalo dle mého názoru jejímu arabskému původu. Vypadala tak na něco mezi 35 a 40 lety. Zpoza ní vykoukly dvě roztomilé světlovlasé holčičky. Jedna byla vyšší, to byla asi ta starší a druhá ještě docela malá. Mohlo jí být tak 5. Připadala mi trošku smutná. "Tohle je Aurelia." Pohladila vyšší usměvavou holčičku po vláscích. "A tohle je Aurora." Ukázala na druhou holčičku. "Ahoj, já jsem Leah. Dneska se o Vás budu starat když Vaše maminka bude pryč. Moc si to spolu užijeme. Uvidíte." Usmála jsem se. Byly opravdu rozkošné. "Pojď. Ukážu Ti dům." Vyzvala mě paní domu k prohlídce. Vstoupila jsem a rozhlížela se po tom úchvatném prostředí. Všechno tady bylo tak luxusní. Bylo vidět, že tato rodina rozhodně nepatří k těm chudým jako je ta moje. Samozřejmě jsem nezáviděla. Byla jsem tak prostě vychovaná. Máma je skvělá žena a jsem jí za všechno vděčná. Každý máme nějaký svůj úděl. "Posloucháš mě?" Probrala mě z přemýšlení paní domu a zakroutila jen se zamračeným výrazem hlavou. "Omlouvám se. Trochu jsem se zamyslela. Máte to tady opravdu nádherné." Usmála jsem se mile. "Jo já vím. Dneska se vrátím pozdě. Budu potřebovat hlídání až do večera. Doufám, že můžeš zůstat." Ujistila se. "Samozřejmě." Kývla jsem jen i přesto, že jsem měla zítra školu. "Fajn. Aurelia může zůstat vzhůru a počkat na mě. Stejně by Ti asi neusla, ale Aurora ať je v posteli přesně v 7. Aurelia se okoupe sama, Auroru musíš okoupat Ty. Večeři a oběd jim budeš muset nachystat, protože jsem dnes ráno vyhodila hospodyni. Aurelia Ti vždy řekne na co má zrovna chuť. Aurora vždy večeři jen chleba se sýrem a na oběd má většinou to co Aurelia." Vyjmenovávala mi požadavky zatímco si nasazovala blýskavé náušnice. Musím uznat, že v těch šatech co měla na sobě vypadala jako bohyně. Každá žena by pro její postavu vraždila. Už ale na první pohled se mi zdálo, že mezi dětmi dělá obrovské rozdíly, což se mi zrovna nejevilo jako ten nejlepší přístup. "Tak já jdu a pamatuj. Dodržuj moje pravidla a vše bude v pořádku." Mrkla na mě, sklonila se k malé Aurelii a vtiskla jí roztomilou rodičovskou pusu. "A ty Auroro...ne abys zase Aurelii zlobila." Jen se na ni zamračila, popadla kabelku a zmizela. Byla jsem z jejího jednání zařazená. Copak by tahleta roztomilá holčička mohla zlobit? Uchechtla jsem se sama pro sebe. "Už jste snídaly holky?" Usmála jsem se na ně. "Ne!" Vykřikla Aurelia. Podívala jsem se na Auroru, která svírala v náručí plyšového medvídka a jen tiše přikývla. "Takže jsi nejedla jen Ty?" Koukla jsem na Aurelii. "Ne!" Opět jsem upřela svůj pohled na Auroru. Jen mlčela. "A co bys ráda k snídani?"
"Jogurt." Poručila si. Vytáhla jsem z lednice jogurt a položila jí ho na jídelní stůl, ke kterému se mezitím posadila. Snědla ho a kelímek se lžičkou nechala na stole. Kelímek jsem vyhodila a lžičku hned umyla. "Tak a co byste rády dělaly?" Zeptám se natěšená na nějakou herní aktivitu. "Já chci na trampolínu!" Vykřikla Aurelia. "A Ty zlatíčko?" Klekla jsem si k Auroře. Odpovědi se mi nedostalo. Byla jsem celá nesvá z toho jak budu vycházet s holčičkou, která na mě ani nepromluví. Copak se jí nelíbím, nebo je v tom něco jiného? Měla jsem opravdu strach z toho jak se to bude dál vyvíjet. Aurelia byla v tomhle ohledu tvárnější. Zvykla si na mě prakticky hned. Bylo vidět, že je na změny zvyklá.

Spřízněná duše XXXVIII

19. července 2017 v 14:29 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
U Ann
Styděla jsem se sama za sebe. Neměla jsem ani odvahu jít domů. Stála jsem před hlavním vchodem a rukou drtila kliku. Jak jsem to jen mohla Thomasovi udělat? Jsem jeho manželka a on se ke mně vždycky choval skvěle. Miluje mě a tolik toho pro mě udělal. Pustila jsem kliku a koukla na svou ruku, na které se blýskal zlatý prsten. Uslyšela jsem prásknutí dveří a viděla jak Tom naštvaně sedl do auta a odjel. Stekla mi slza. Natáhla jsem se po klice, ale dveře se otevřely. "Proč tady takhle stojíš?" Zeptal se Thomas. "Nic já...Tommy... musím Ti něco říct." povzdechl..."Tak přece.." odešel od dveří k oknu. "Co?" Nechápala jsem. "Stalo se to... že jo?... Tušil jsem, že se to stane... že mu neodoláš.." opřel se o parapet. "Tommy já... promiň... neovládla jsem se... strašně mě to mrzí" šla jsem k němu blíž. "Ann... já Ti nic nevyčítám. I když mě to bolí... to, že jsi nepomyslela na mě a na to jak se budu cítit. Ale nevyčítám Ti to. Pořád ho miluješ a tohle já změnit nemůžu." Podíval se na mě. "Ale Tebe miluju taky" objala jsem ho. "Vážím si toho, že jsi mi to chtěla říct.... takže... budu hrát taky fér...a řeknu Ti pravdu." Odtrhla jsem se od něj. "Cože? Jakou pravdu?" Vyděsila jsem se. Nevěděla jsem co od něj mám čekat. Co tím myslel? Podvedl mě snad taky? Nebo se něco stalo? Nebo mě vodil za nos? Mlčel. "Tak co se stalo?...Jakou pravdu?" Vyhrkla jsem netrpělivě. "Víš...jde o Nicka...jsem jeho biologický otec. Měl jsem s Riou poměr a ona otěhotněla. Nejprve jsem to nevěděl... když jsem na to v ordinaci přišel tak jsem nevěděl, že to dítě je moje. Dozvěděl jsem se to když se rozešla s Tomem. Zapsala mě jako jeho otce." Z tohodle se mi podlomily kolena. "Takže...Ty jsi Nickův otec...a nechal jsi ji aby se takhle Tomovi mstila a navíc ji necháš aby takhle s tvým dítětem zacházela?!...Tohle nemyslíš vážně...že ne?.." Nevěřila jsem svým uším. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. "Ann já..." Přišel ke mně. "Nech mě prosím" odstrčila jsem ho..."Počkej... ještě něco Ti musím říct..."
"Tohle jako není vsechno?...To nemyslíš vážně..."
"Sakra Ann..s Riou to bylo dávno před Tebou to Ty jsi tu ta, která podvedla..." Zakřičel na mě. "Mrzí mě to..."
"Já vím..ale prosím poslouchej...když jsem ji uviděl jak se k němu chová požádal jsem o svěření do péče. Zítra se o tom rozhodne."
"A kdy jsi mi to chtěl říct?"
"Chtěl jsem počkat jak to dopadne. Víš napadlo mě... Po té tvé léčbě... nevím jestli budeš moct mít někdy miminko...tak jsem chtěl... víš... že Nick... když jsem Tě s ním viděl v náručí...byla bys pro něj skvělá máma." Usmál se. "Tommy...pane bože..a já Ti tak ublížila...je mi hrozně... promiň mi to prosím.." klekla jsem si před něj na kolena. "Miláčku neblázni" zvedl mě hned. "Já Tě kvůli tomu nepřestanu milovat" objal mě. Nechala jsem se objímat. Miluju ho...ale Toma taky... nevěděla jsem co mám dělat.
Druhý den jsem šla za Eve do nemocnice. "Ahoj Eve..." řekla jsem smutně. "No ahoooj, že se taky ukážeš....co se děje Ann?" Podivila se. "Jsem hnusná děvka...to se děje."
"Cože?" Zasmála se. "Slyšíš dobře.." povzdechla jsem. "Tak co se stalo?" Zvážněla. "Eve já...vyspala jsem se s Tomem"
"Cože??" Vykřikla a vyvalila na mě oči. "Jak jsi to mohla Thomasovi udělat?"
"Ví o tom... řekla jsem mu to... prostě jsem se neovládla Eve...jeho doteky a polibky...byla jsem jako v tranzu...nemohla jsem ho odmítnout...je mi to líto... nechtěla jsem Thomasovi ublížit. A když už jsme u těch jobovek....tys věděla kdo je otcem Riina syna?"
"Co to s tím má společného? Jasně, že to nevím...jak bych to asi mohla vědět?" Vyklopila jsem jí jak to bylo všechno s Thomasem a Riou a že Nick je vlastně Thomasův syn. "Já nevím...je to teď mezi námi takové divné"
"No to se nedivím...tohle je fakt pecka..." Zatočila se mi hlava...musela jsem si sednout. "Jsi v pohodě? Zeptala se Eve. "Jsi bledá jako stěna... pojď zajdeme se projít na vzduch." Vstala jsem a vyšla ze sesterny. Než ale stihla zavřít dveře sekla jsem sebou. Když jsem se probudila ležela jsem na ošetřovacím lůžku v ambulanci. "No konečně..." Zajásala Eve. "Co se stalo?" Zeptala jsem se a byla úplně mimo. "Omdlela jsi...doktor Ti vzal krev a poslali to do laborky...za chvíli to bude... něco se mu nelíbilo...i kvůli tý tvý nemoci si Tě chtějí ohlídat." Pomalu jsem se posadila a nebylo mi úplně dobře. Pořád se mi točila hlava. "Taaak máme tu výsledky" přiřítil se doktor. "Co se se mnou děje doktore? Nejsem zase nemocná že ne?"
"No nemoc se tomu říkat nedá" zasmál se. "Ale nějákou dobu Vám špatně ještě bude... čekáte miminko gratuluju" usmál se a podal mi ruku. Nedokázala jsem se ani nadechnout...byla jsem v šoku. Sáhla jsem si na břicho. Tak tady leží malej brouček, který nás s Tomem navždy rozdělí. Eve na mě koukla pohledem jako: doufám, že není Toma. "Nemáte radost?" Zeptal se doktor. "Ale ano jen...tohle jsem vážně nečekala. Myslela jsem, že kvůli léčbě, kterou jsem podstoupila už nebudu moct mít děti...a teď...roste ve mně život." Usmála jsem se a podívala se na své zatím ještě ploché břicho. Doktor mě poslal na gynekologii kde zjistili, že jsem ve 2. měsíci. "Eve?...Jak to mám Thomasovi říct? Dneska je pryč kvůli rozhodnutí jestli mu dají Nicka do péče, nevím jak mu mám říct, že bude zase táta."
"Proč bys to měla komplikovat? Normálně to na něj vybal...bude určitě rád. Pořád mluvil o tom, že by chtěl miminko no a to se mu splnilo." Eve mě odvezla domů abych se netrmácela autobusem a někde sebou nesekla. "Děkuju Eve... zavolám Ti jak to dopadlo pa brouku."
"Ahoj kotě." Odjela zpátky do nemocnice. Čekala jsem na Thomase a přemýšlela jak dopadla ta tahanice o Nicka. Najednou zachrastily klíče otevřely se dveře a v nich stál Thomas. Sám a se smutným výrazem. "Tommy...je mi to líto..." Hrnula jsem se k němu a objala ho. Políbil mě, pustil a krásně se usmál. Šel ke dveřím od auta a vytáhl z auto sedačky malého Nicka. "Pane bože..." Vyjekla jsem radostí a hned popadla mrňouska do náruče a chovala ho. "Teď je oficiálně náš." Usmál se a políbil mě. "To je úžasné překvapení...no...vlastně když jsme u těch překvapení...taky pro Tebe jedno mám" usmála jsem se, vzala jeho ruku a položila si ji na břicho. Zvedla jsem k němu pohled a znovu se usmála. "Ne..." přikryl si pusu rukama. "To vážně?" Chytil moji hlavu do dlaní a něžně mě políbil. "Budeme mít miminko...Nick bude mít malinkého sourozence."

BUBBLE DREAM - Kapitola 2.

16. července 2017 v 11:38 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
Po šesté hodině mi dojde zpráva, že je na cestě. Nachystám tedy skleničky, víno z lednice a chipsy. Jak ji znám, ještě donese domácí muffinky od maminky. Donesu to na zahradu, kde budeme válet ty naše kostry. Opět sedím venku a čekám, když v tom slyším zvonek. "Zahrada!" Zařvu ze židle, na které už zapouštím pro tento večer kořeny. "No vždyť joooo!" Zazní z poza branky a se zavrzáním pantů je otevře. "Co tak si jí promazat chuděru? Vrže jak když roztahuje nohy důchodkyně." Směje se. "Nepomlouvej mi ji, ano? Je to místo hlídacího psa. Branka aspoň nevyžaduje žrádlo, mazlení a vrčí stejně."
"Vole!" Zazní od Emily a sedne si na volnou židli, která je s polštářkem nachystána na ten její drobný zadek. "Tak už nalívej a na nic nečekej! Slina, vzpomínáš?" A opět ukazuje vodopád od úst. "Rozkaz, kapitáne." Podám jí skleničku a než doleji sobě, už ji nalepí k puse. "Brzda! První si snad přiťukneme, ne?" Mračím se na ni. Ani nemrkla, položila sklenku na stůl a poslušně čekala. "Tak je hodný mazlík." A nakloním k ní skleničku k přípitku. Vezme jí ze stolu a nakloní ji k mojí. "Tak na toho poskoka, kterého hledáš." Ťukneme si. "Dík." Necháme si tu chuť rozplynout v ústech a spokojeně se uvelebíme na židlích s obličejem plným blaha. "Něco mám v záloze." A hrábne do batohu. Vytáhne z něho krabičku plnou muffinků. "Ty nezklameš." Směji se, protože je to snad už jako tradice. "Já? Máti." Položí krabičku na stůl a lokne si. "Co budeš dělat, když nikoho nenajdeš?"
"Sama nevím. Zatím se snažím, co to jde." Pokrčí smutně rameny. "A už jsou tady? Nebo dojedou až zítra před koncertem?"
"Už lapí na hotelu. Ale co bude zítra, čert ví."
"No, co kdybych Ti pomohla vytáhnout trn z paty aspoň na zítra? Pokud nemají nějaké extra požadavky na poskoka." Přiložím skleničku k ústům a koutkem oka sleduji její reakci. "Počky, vážně bys to udělala?" Otočí se na mě s velikýma očima. "Ale jenom kvůli Tobě a výjimečně, protože nemám do čeho bych píchla."
"Já nevím jak Ti poděkovat!" Ječí radostí. "Líbání si nech v záloze." Usměji se. "No a teď mi hlavně řekni, co mě čeká?" Oblékám si mikinu. Už zachází slunce a trochu se ochladilo. "No, v první řadě zavolám Tristanovi, že aspoň na zítra je vystaráno." Nakloní se k batohu a hledá mobil. Než si to vyřídí, jdu rozsvítit zahradní osvětlení, abychom tady neseděly co nevidět po tmě. Rovnou to vezmu přes koupelnu, protože můj močák hlásí plný stav nádrže. Při návratu Emily sedí a její koutky jsou od ucha k uchu. Kdyby mohla, má je až kolem hlavy. "No, tak co to obnáší?" Nadhodím a už mi podává složku s papíry. "Tady je napsané, co je potřeba zítra zařídit a co už je naplánované." Vezmu ji do rukou. Po otevření si prohlídnu namátkově, co mě čeká a nemine. "Tak v 9 ráno mají být na interview v EmMusic? A já jim mám dělat ocásek. Oka"
"Opravdu Ti budu dlužit snad hrad!" Zazubí se a já zvednu oči od papírů. "Nezapomeň mi k tomu hradu sehnat služebnictvo. Uklízet to nebudu." Začneme se smát. Zbytek večera byl pohodový. Pozorování hvězd na obloze s vínem v ruce byl kouzelný. Měsíc krásně zářil a atmosféra díky němu byla jak z pohádky. Emily se konečně uklidnila a mohla si naplno vychutnat naši alkoholovou siestu.

Ze spánku mě vytrhl protivný tón budíku, který hvízdal na celou ložnici. Po včerejšku, co padla flaška vína, se vstávalo o to hůř. Vší silou hodím nohy z postele dolů. Kdybych mohla, tak se plazím jak had. Dopotácím se do koupelny a jdu hodit koupel. Stojím pod sprchou se zavřenýma očima a nechám po sobě téct vodu. Příjemná chvilka, která vzpruží po ránu a hned po ní je káva. Obleču se, nabalím si věci a hurá do hotelu. Dle instrukcí je odvoz domluvený, ale z nějakého důvodu potřebují mou přítomnost. Po cestě poslouchám Adele a při zavřených okýnkách upouštím svého nezkrotného draka zpěvu. Nikdy mi to nešlo, ale co uši neslyší, to je nebolí a mým to bylo naštěstí jedno. Cesta aspoň rychle utekla. Zaparkuji na hotelovém parkovišti a mířím si to rovnou do recepce. Dala jsem si na sobě záležet, abych neodstrašila lidi okolo po mé noční akci. Přijdu na recepci a rozhlédnu se kolem. Za pultem je pohledný mladý kluk. "Dobrý den, měla by zde být ubytovaná skupina od včerejška, ale bohužel jsem se zapomněla zeptat na jejich název. Mám jim dělat pro dnešek asistentku."
"Dobrý den. Jak se prosím jmenujete?"
"Amélie Agnello." Mladík se po pár klikáních na mě zpátky podívá. "Ano, je to tady. Za chvilku by měli být zde." Pokývnu hlavou a jdu si sednout do křesel, která jsou na tyto případy jako stvořená. Mladík mezitím bral telefon do rukou a můj zadek prožíval sedmé nebe při sednutí. Křesílko bylo měkké a člověk se do něho málem ponořil jak lžička do jogurtu. Po chvilce slyším hlasy. První spatřím ramenatého chlapíka, který má ramena jak já výšku a za ním následuje parta kluků. Jejich doprovod opět završuje ramenaté monstrum. Stoupnu si a vydám se jim naproti. "Zdravím, jmenuji se Amélie. Dneska Vám budu dělat asistenta neboli ocásek." Prohlédnu si je s úsměvem. Musím uznat, že by stáli za hřích. "Oh, ahoj. Já jsem Bill. Tohle je můj brácha Tom, Gustav a Georg." Pozdravil mě zbytek sborem. "Myslím, že se můžeme rovnou vydat na ten rozhovor, ne?" Vydám se bez nějakých keců okolo, rovnou z hotelu ven. Ani bych nevěřila, co se tady slezlo holek na podpisy. Byla to otázka minut, co jsem procházela, a teď je tu fronta jako když se mravenci slezou na cukru. Kluci poctivě rozdávali podpisy a selfie. Mně se aspoň naskytla možnost si je více prohlédnout a opravdu to nebyl špatný výhled. Nemusím litovat toho, že jsem to vzala, protože je se aspoň na co dívat. Vyhrabu mobil z kabelky a jdu psát Emily textovku. - - - Kdybych věděla o jaký materiál jde, tak bych Ti ušetřila den hledání. - - - Jenom co jsem zmáčkla šipku odeslat, kluci nasedali do auta. Hned jsem je následovala a sedla do svého. Jeden z vyhazovačů za mnou zamířil k autu. "Budeme potřebovat, abyste nás vedla." Než jsem stihla odpovědět, byl už u auta s kluky. "Okey, tak nejen ocásek, ale i mašinka k vláčku, super." Zapnu rádio a vyrážím.

Život na splátky V

16. července 2017 v 11:18 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Druhý den ráno mě vzbudil telefon. "Kdo má sakra tak blbej nápad mě v neděli budit tak brzo ráno?" Zvedla jsem telefon aniž bych se podívala kdo volá, protože než bych rozlepila oči, dávno by to volající vzdal. "Haló?" Řekla jsem otráveně a skoro neslyšitelně. "Ježiši kriste snad ještě nespíš? Zvedni ten svůj sexy zadek a doval se do agentury! Mám pro Tebe job!" Nemohla jsem uvěřit svým uším. Vystřelila jsem do sedu. "Cože? Fakt? Jak jsi to dokázala? Hned jsem tam!" Vystřelila jsem z postele a dala se do oblékání. Musím tam dorazit co nejdříve jinak si to rozmyslí. Oblíkla jsem si to nejlepší co jsem našla, upravila se a vyrazila na cestu. Byla jsem tak šťastná. Tohle řeší mé problémy. Jsem v suchu a dokonce si přivydělám i na školné kdyby to stipendium nevyšlo. Už jsem ani nedoufala. Dorazila jsem do agentury, kde na mě už čekala Brooke se šéfem agentury. "Vy jste určitě Leah že?" Usmál se a podal mi ruku. "Ano to jsem já." S radostí jsem ji přijala. "Tady Brooke říkala, že byste měla zájem o místo v naší agentuře." Zkoumavě si mě prohlížel. "To ano. Měla. Opravdu velký." Přitakala jsem. "Jaké máte zkušenosti s dětmi? Už jste tohle někdy dělala?" Zeptal se tak trochu naléhavě. "No já.."
"Jasně, že jo. Má s hlídáním bohaté zkušenosti a navíc děti hrozně miluje. Že Leo?" Usmála se na mě Brooke. Nechtěla jsem lhát a tak jsem se rozhodla přiznat se, že s dětmi žádně zkušenosti nemám i když je pravda, že můj vztah k dětem je kladný. "No vlastně.." V tu ránu mi Brooke silou dupla na nohu. "Aaaaau!" Vyjekla jsem. "Promiň" zazubila se Brooke. "Jo je to pravda." Potvrdila jsem tvrzení Brooke. Ta se jen zubila. "Fajn. Vezmeme Vás na zkoušku. Pokud se během měsice osvědčíte, bereme Vás." Usmál se zřejmě vedoucí. Otočil se a než odešel, plácl Brooke po zadku. "Brooke?" Zeptala jsem se nechápavě v reakci na to co se právě stalo. Jen pokrčila rameny. Převrátila jsem oči. Brooke už měla několik partnerů a vždycky to dopadlo stejně. Imponovali jí elegantní a jistým způsobem zvášní muži. Nejhorší na tom vždycky bylo, že na to doplatila, protože hledala toho pravého už pěkně dlouho a tyhle vztahy se jí nikdy nevyplatily, protože tito muži byli většinou hodně do větru nebo byli ženatí a Brooke vždycky skončila podvedená a sama. Bohužel mě nikdy neposlechla, když jsem jí řekla svůj názor. Hrozně jsem jí vždycky litovala, protože dobře vím, že člověk svůj vkus nezmění ať bude chtít sebe víc. "Nic neříkej jo?" Zarazila mě dříve než jsem stihla něco vypustit z pusy. Povzdechla jsem si a čekala až mi můj nový šéf a nový přítel Brooke donese pokyny k práci. Trvalo mu to docela dlouho až jsem si říkala, jestli není v něčem nějaký problém. Třeba jsem se mu nelíbila a nebo Brooke prostě nevěřil. Co když to nevyjde? Jak se postarám o Caspera? Tolik otázek se mi honilo hlavou. "Je Ti něco?" Zamračila se Brooke. "Co?" Zeptala jsem se, protože jsem jí nerozuměla. "Jestli se něco dějě." Naléhala. "Ne ne...nic..jen...co když mě nevezmou? Jak to pak zvládnu s Casperem a školou?" Svěřila jsem jí své trápení. "Hele Leo...neměla by ses k němu tak upínat. Co když se najde jeho majitel? Navíc, vezmou Tě určitě. Mají obrovský podstav." Mrkla na mě. Měla pravdu. Asi jsem k němu přilnula víc než jsem chtěla. Taky mě tím co řekla trochu uklidnila. Můj nový šéf se vrátil. "Tak slečno. Tady pro Vás mám papíry s veškerými pokyny, co dělat, co nedělat, čemu se vyhnout a tady je adresa rodiny, která se stane Vaší první. Budete se starat o dvě holčičky. Tato rodina je Vám přidělěna zatím na týden a pak se uvidí. Jedna holčička má 8 let a druhá 5. Tak ať se Vám daří. Očekávají Vás již dnes. Hodně štěstí a hodně zdaru. Usmál se až jsem z něj dostala strach. Koukla jsem na papírek s adresou a zadala ji přes mobil do Google. Ukázal se mi dům ve vilové čtvrti. Brooke nahlédla do papírů, aby zjistila kam se mám vydat. "No sakra. Křest ohněm. S touhle rodinou hodně štěstí." Dodala. Musím přiznat, že mě znejistěla. Nasedla jsem na autobus a jela na místo. Netrvalo to dlouho a dorazila jsem. Zastávka od toho domu nebyla vůbec daleko. Byla to opravdu překrásná vila. Jako by v ní bydlela nějaká mega hvězda jako Madona nebo tak. Zazvonila jsem a čekala až mi někdo otevře. Otevřela mi žena. Prohlídla si mě od zhora až dolů a zvláštně se zatvářila. Asi jsem jejímu oku moc nelahodila. Měla opravdu krásnou postavu. Nejspíš je to modelka. "Dobrý den. Jmenuju se Leah Davis. Poslali mě sem z agentury na hlídání."
"A budete Vy hlídat moje děti nebo ony Vás?" Zeptala se skoro až drze. "Prosím?" Nechápala jsem její chování. "To nic. Jen vtipkuji." Usmála se. "Shermine Shahrivar." Podala mi ruku.

Život na splátky IV

15. července 2017 v 21:27 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
S úzkostí v hrdle jsem nasedla. Z prvu jsem se na něj nedokázala ani podívat. Když jsem zvedla pohled k muži, který se stane mým prvním, nevěřila jsem svým očím. Byl to muž, kterého jsem díky své nešikovnosti málem zmrzačila. "Vy?" Zeptala jsem se zmateně. Nepřipadalo mi, že by zrovna on potřeboval platit za sex. "No..Vy taky nevypadáte jako slečna od chodníku." Usmál se. "Tak...co pro Vás můžu udělat?" Obrátila jsem řeč na to co mělo nevyhnutelně přijít. "Nechte toho."
"Cože?" Nechápavě jsem se na něj podívala. "Dívka jako Vy tohle nemá zapotřebí." Sundal si znovu ty jeho fešácké brýle. Sarkasticky jsem se uchechtla. "Co Vy o mě víte?" Podívala jsem se mu do očí. "Víš...já jsem z těch chytřejších lidí. Tak koukej. Jsi v tomhle nováček, nebo je to dokonce Tvoje první nárazová akce. Mám pravdu?" Nadzvedl jedno obočí. "Jak to víte?" Divila jsem se. "No..." položil mi ruku na stehno. Roztřásla jsem se. "Tak za prvé. Nejsi oblečená jako ty co to dělaj dýl. Ty vypadaj takhle." Ukázal na holky co stály opodál a byly zmalované a vyšňořené. "To jak vypadáš Ty...je to nárazová akce. Že jo? Za druhé. Holky v tomhle zběhlé, se netřesou jako Ty když jsem se Tě dotkl. A za třetí. Nech toho dokud je čas. Ať k tomu máš jakýkoliv důvod, tohle není ta správná cesta. Věř mi. Omlouvám se, že se chovám jako hulvát. Dotýkám se Tě, poučuju Tě o životě aniž bych o Tobě něco věděl a navíc Ti dokonce tykám aniž bych se představil. Promiň. Jmenuju se Bill." Podal mi ruku. "To je v pořádku. Jmenuju se Leah a....vlastně máš ve všem pravdu, ale já nemůžu jinak. Nutně potřebuju peníze a není tu jiná možnost jak si vydělat." Povzdechla jsem si. "Jsem si jist, že na něco příjdeš, ale tohle je správná cesta jedině k tomu zničit si život. Odvezu Tě domů. Kde bydlíš?" Usmál se mile. "To není nutné. Umím se dostat domů." Odmítla jsem odvoz. "Přece nemyslíš, že Tě nechám takhle spoře oblečenou jít pěšky takhle po tmě domů." Znovu nadzvedl obočí. "No..." usmála jsem se. Mlčel a koukal na mě. "A ta adresa?" Zeptal se když jsem dlouho nic neříkala. "A jo.. omlouvám se." Zasmála jsem se a řekla mu kde bydlím. "Co tak daleko od domova?" Rozjel se. "Nechtěla jsem, aby mě při tomhle někdo viděl." Sklopila jsem oči. "Vím, že je to asi drzost, ale já už jsem takovej. Proč ses proboha propůjčila k tomuhle?" Podíval se letmo na mě, ale hned zase odvrátil pozornost k ubíhající cestě. Koukla jsem na něj. "No..jak už jsem řekla. Nutně potřebuju peníze a není tu jiná možnost rychlého výdělku. Mám nějaký dluh a musím ho splatit."
"Jo...peníze jsou svinstvo. Tam, kde je člověk potřebuje nejvíce, tam chybí." Prohlásil a odvezl mě až domů. "Děkuju za odvoz a záchranu před špatným rozhodnutím." Usmála jsem se. "Počkej." Houkl na mě. Koukla jsem na něj nechápavě. Vytáhl z peněženky 2000 dolarů. "Cože? Za co?" Divila jsem se. "No..řekněme za příjemnou společnost. Taky nechci, aby si tak krásná slečna jako jsi Ty zničila život. Měj se Leo." Mrkl na mě. "Tohle nemůžu přijímout." Podala jsem mu peníze zpátky. "Pokud Ti to pomůže, tak si to vem. Mě to nezruinuje neboj." Usmál se a zmizel dřive než jsem mu je stihla vrátit. Pořád mi vrtalo hlavou kdo byl ten neznámý muž jménem Bill, který dá někomu jen tak 2000 dolarů, které si určitě neúčtuje ani ta nejluxusnější společnice a tím tuplem ty peníze dá člověku, kterého viděl podruhé v životě a nic o něm neví. Je to snad nějakej anděl strážnej nebo co?

Život na splátky III

15. července 2017 v 19:06 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
"Hele Leo. Víš, že mi na Tobě záleží. Nedošlo Ti, že by to čekání mohlo Elliota přestat bavit?" Moc dobře jsem věděla, že má pravdu. Jenže já se ještě necítila na to s ním spát. A jemu to nevadilo. Orální sex mu prozatím stačil. Byl ke mně vždycky tak ohleduplný. Jsem si jistá, že je to ten pravý a že mě miluje. Podívala jsem se na Brooke. "Je ohleduplnej a miluje mě. Počká jak dlouho bude třeba."
"No jak myslíš." Oponovala Brooke. Najednou se rozjela a začala mi ujíždět. Rozjela jsem se za ní a snažila se ji dohnat. Nepovedlo se. Nikdy jsem na bruslích nebyla tak dobrá jako ona i když jsem jezdila opravdu slušně. Dojela domů a já chvíli po ní. Nemohla jsem popadnout dech jak mě zničila. Vzala to velkou oklikou a ve finishi vypadala stejně svěže jako když jsme vyjížděly. "Sakra...jak to děláš?" Vyblekotala jsem ze sebe když jsem trochu popadla dech. "Na mě musíš ještě trošku trénovat zlato." Řekla se smíchem uštěpačně. Zasmála jsem se a vyplázla na ni jazyk. "Dík, že jsi mě na chvilku vytáhla ven." Usmála jsem se a objala ji. Pevně stiskla a nic neříkala. Věděla jsem, že ať se stane cokoliv, ona tu pro mě bude. Rozloučily jsme se, já si do rukou vzala boty a vyrazila na brusích domů. Cestou jsem se trochu toulala a rozhlížela se po okolí. Vlastně jsem se doslova kochala okolím. Vyrušilo mě až vyzvánění telefonu. Volala máma. Musela jsem rychle vyrazit domů, abychom mohly jet s Casperem na prohlídku a převaz. Když jsem tak spěchala, nevšimla jsem si muže za rohem a narazila do něj tak, že jsem ho srazila k zemi a ležela přímo na něm. "Promiňte, je mi to líto, omlouvám se. Tohle jsem nepředpokládala. Není Vám nic?" Urychleně jsem vstala a podala mu pomocnou ruku. Přijal ji a s mou pomocí se postavil. "Promiňte. Neublížila jsem Vám?" Pokračovala jsem v chrlení omluv a dotazů jestli mu nic není. "To nic. Jsem v pořádku. Nic se nestalo." Usmál se začal se oprašovat. Teptve pak jsem si všimla, že se za ním krčí aglický buldoček. Dřepla jsem si. "Vyděsila jsem Tě? Odpusť mi to." Pohladila jsem ho, ale stejně se schovával. Znovu jsem se postavila a podívala se na něj. Usmíval se. Jsem v suchu. Měl krátký slušivý blond účes a módní šaty. Taky piercing a tetování všude kam se člověk podíval. Sundal si z očí slušivé pilotky a ukázal mi tak svoje čokoládově hnědé oči. "Ehm..ještě jednou se Vám omlouvám, ale teď už promiňte. Hrozně spěchám." Omluvně jsem se usmála. "No hlavně, že jste si nenatloukla Vy. Byla by to škoda." Mrkl na mě a usmál se. "Jste milej. Děkuju. Příjemný den." Vyhla jsem se mu a vypálila domů. Byl milej a moc hezkej. Nemít přítele tak nevím. Pousmála jsem se nad tou úvahou. Když jsem dojela domů, vyrazily jsme s mámou hned k veterináři. Když Caspera vyšetřil, měl pro nás skvělou zprávu. Je mimo nebezpečí a všechno už bude jenom lepší. Byla jsem nadšená. Péči o něj už zvládneme samy. Budeme muset jen dojíždět pro léky a občas na nějakou tu kontrolu. Vzaly jsme si ho zpátky domů a já začala přemýšlet jak najít jeho páníčky. Kdybych ho vyfotila takhle, nikdo by ho nepoznal. "No jasně! Ten obojek!" Vyjekla jsem. Vyfotila jsem Caspera i obojek a napsala inzerát, který jsem pak vytiskla alespoň na pár letáků, které jsem rozvěsila co nejdál od sebe, aby byly alespoň v několika čtvrtích. Mrzelo mě, že jsem jich nemohla natisknout více, ale nedalo se jinak. Nikdo se ani po týdnu neozval. Začalo mi docházet, že ho opravdu asi někdo odkopl. Bylo mi ho hrozně líto, potože i když už na tom byl lépe, pořád byl smutnej. Musela jsem do něj jídlo doslova cpát. Jeho majitel mu určitě hrozně chyběl. No a Brooke se taky neozvala, takže ta brigáda zjevně neklapla. S Elliotem jsem se hrozně pohádala. Myslí si, že jsem blázen, že jsem dala všechny své peníze za záchranu Caspera. V tomhle si opravdu vůbec nerozumíme. Otevřela jsem skříň a pohlídla na svoje mini kraťásky a bolérko. Povzdechla jsem si a oblíkla si to. O tomhle se Elliot rozhodně nesmí dozvědět. Oblíkla jsem si na sebe ještě dlouhé tričko a vzala batůžek, abych ho pak měla kam schovat. "Vrátím se brzo." Oznámila jsem mámě když jsem odcházela. Musela jsem rychle vypadnout, aby si ničeho nevšimla. Nasedla jsem na autobus a odjela až na druhou stranu města. Co nejdál od domu. Svlékla jsem se do původně vybraného oděvu a začala stopovat. Zprvu se nedařilo, ale nakonec se někdo chytil. Přímo u mě zastavila černá Audi. Řidič stáhl okénko a rukou pokynul abych si nasedla. Sáhla jsem po klice a vzhlédla směrem k nebi. Můj bože, prosím ať to nebolí. Tak jo. Tohle bude můj první zákazník.