Srpen 2017

Spřízněná duše XLV

30. srpna 2017 v 19:01 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Posadila jsem Nicka do autosedačky a pořádně ho připoutala. "Tak jo broučku. Pojedeme domů. Už máš určitě hlad viď?" Dala jsem mu pusinku na líčko. Roztomile se zakřenil. "Ke mně domů" poznamenal Tom. "K Tobě?" Podivila jsem se. "Ano...bude to tak lepší." Usmál se na mě do zpětného zrcátka. Zapla jsem si pás. "Tak už jeď." Tom se rozjel a odvezl nás k němu domů. "Ještě zajedu na chvilku za Billem, pak ještě na skok do studia a jakmile to tam dodělám pojedu domů a přestěhuju Ti věci. Mějte se tu hezky sluníčka." Dal Nickovi pusinku a nakláněl se k mým rtům. Uhnula jsem. Jen se usmál. "Promiň" zašeptal. Naklonil se znovu a dal mi pusu na líčko. "To nic. Vrať se brzy."
"Vrátím." Usmál se. Znejistěla jsem a chytila ho za ruku. "Jeď opatrně. Dávej na sebe pozor." Roztřásla jsem se. "Ann...nikam nepojedu jestli nechceš." Jemně mě objal i s Nickem. "Ne...to ne...jen jeď...ale dej na sebe pozor....slib mi to." Pořád jsem se ho nepouštěla. "Slibuju...neboj." Dal mi pusu na ruku, vyprostil tu svou z jejího sevření a nasedl do auta. Zmocnila se mě panická hrůza. Co když se mu neco stane? Nesmím na to myslet nebo to ještě přivolám. Otočila jsem se a šla do domu za Eve. Spala jako miminko. Opilá do němoty. Svlíkla jsem ji z nemocniční uniformy a ve skříni vyštrachala Tomovo staré triko. Oblíkla jsem ji a přikryla dekou. "Tak spinkej ty opilá sestřičko" usmála jsem se, ale myšlenkami se pořád upírala k Tomovi. Nevěděla jsem jestli je v pořádku. Zdálo se mi to jako věčnost co odjel. Na stole mi zavibroval telefon. Otevřela jsem sms zprávu blikající na displeji. "Jsem v pořádku. Neměj strach princezno." Usmála jsem se. Bylo to jako pohlazení na duši. Připadala jsem si hrozně zmatená. Na jednu stranu jsem tesknila za Thomasem, ale na tu druhou...bylo mi hrozně z toho, že jsem se dokázala i cítit dobře. A to vždy když mi byl na blízku Tom. Nerozumím tomu. Thomas nás opustil teprve včera a já už jsem dneska veselá. Je mi ze sebe zle. Uložila jsem Nicka do postýlky v Tomově pokoji, která tam ještě zůstala po tom co si ho Ria odnesla. Tom se vrátil asi za 3 hodiny. Eve už byla vzhůru, ale bylo jí hrozně zle. Uvařila jsem jí silnou kávu. "Tak šup...kopni to tam krasavice." Poplácala jsem ji po zádech. "Nech si ty kecy na koledu." Zašklebila se "Ale notak Eve...já to myslím dobře... udělá se ti líp." Objala jsem ji. "Jo? To těžko..tohle prodělaný kafe mi bráchu určitě vrátí". Smetla kafe ze stolu tak nešťastně, že ho vylila mě do klína. Vyskočila jsem z pohovky se zaúpěním. "Ann promiň to jsem nechtěla." Vyskočila hned za mnou a začala mi vysušovat kalhoty. "Kašli na to." Svlíkla jsem si je a odnesla do koupelny k pračce. Půjčila jsem si jedny Tomovy kalhoty, které vypadaly nejstarší a půjčila si je. Sice už přijel, ale ještě sedí v autě. Musím to rychle vytřít než přijde. Vzala jsem si hadr a klekla si na všechny čtyři. "Já to vytřu Ann" hrnula se k tomu Eve, ale udělalo se jí zle tak si zase sedla. "Jo Ty určitě" zašklebila jsem se. Otevřely se dveře, stál v nich Tom. Hned jak viděl, že klečím na kolenou a utítrám podlahu vyletěl. "Ann prosím Tě co to děláš? Měla bys odpočívat a ne tady šaškovat na podlaze. Okamžitě vstaň a sedni si. Co se tu dělo?" Vstala jsem. "Nic jen jsem vylila kafe."
"No a polila ses viď? Sedni si prosím Tě já to utřu."
"Sakra Tome jsem jenom těhotná, nejsem nemocná" zavrčela jsem na něj. "Neodmlouvej..dej sem ten hadr a jdi se vyslíknout. Mrknu Ti na ty nohy. To kafe bylo zaručeně horké co?" Zamračil se. "Neeee byla to kostka ledu" řekla jsem sarkasticky. "Ty potvoro jedna. A ještě jsi mi vybrakovala skříň. Ty máš asi čich na to si vybírat moje nejoblíbenější oblečení. Ach jo..moje nejlepší kalhoty a tričko." Povzdechl. "No joo tak promiň." Sundala jsem si ty jeho gatě a hodila mu je na hlavu. Eve se začala smát. "A co to tričko?" Eve si odfrkla svlíkla tričko a hodila ho po něm taky. "Seš krkoun abys věděl." Na oko jsem se urazila. "No jooo tak promiň. Teda ty hormony s Tebou cloumaj pěkně brzo." Vzala jsem polštář a mrskla ho po něm. Trefila jsem ho přímo do obličeje. Začaly jsme se s Eve smát. Tom všechno pustil na zem a rozběhl se ke mně. Vrhl se na mě a začal mě lechtat. Začala jsem pištět a házet sebou. "Doooost!!! Prosím přestaaaaaň" smála jsem se. Tom přestal a koukl na moje rudá stehna. "Ty trubko... musíš na sebe dávat pozor." Dal mi pusu. "Seď...namažu Ti to. Ani se nehni." Poslechla jsem a čekala až přijde s tou mastičkou. Kleknul si ke mně a začal mi mazat červené fleky na stehnech, které se táhly asi od půlky stehen až ke kolenům. Když se mě dotkl zasyčela jsem bolestí. "Vydrž, hned to bude." Dotýkal se mě jemně aby mi nezpůsoboval zbytečně moc bolesti. "Tak hotovo...nech to vsáknout a pak se můžeš obléct." Hodil mi ty kalhoty na hlavu a Eve pleskl na hlavu to tričko. "Hambaté holky." Zasmál se. "Ann dej mi klíče od Tvého domu. Přestěhuju ty věci." Z kabelky jsem vytáhla klíče a hodila je po něm. Tom to přestěhoval všechno sám. Nicka překvapivě celé to naše rodeo nevzbudilo. Asi byl hodně unavený. Ozvalo se zaklepání. Koukla jsem směrem k otevřeným dveřím. Stál tam Jess. Koukla jsem na Eve. "Co tady chceš?" Prskla jsem po něm. "Ahoj Ann...ehm... je tu Bill?" Zeptal se rozpačitě. "Ne není a pro Tebe nikdy nebude. Nechce Tě vidět." Zasyčela jsem. "Ale já.."
"Drž hubu a vpadni...dostal jsi ho do nemocnice...za všechno co se stalo můžeš Ty. Otoč se na podpatku a zmiz ty debile. Billa si dostal do nemocnice a můj bratr při jeho záchraně zemřel. Vypadni než se Ti něco stane!!" Chrlila na něj Eve. "Klid zlato.." chytila jsem ji aby se na něj nevrhla. "Být Tebou tak zmizím než se vrátí Tom... protože ten Tě určitě zabije." Jess povzdechl. "Promiňte" sklopi hlavu a odešel. Eve jsem pustila a uklidňovala ji. Z chůvičky se začal linout Nickův pláč. "Jdu tam. Uklidni se jo?" Šla jem za Nickem.

Feel It All - Kapitola 3.

28. srpna 2017 v 11:06 | By Best.ie |  Feel It All

V odpoledních hodinách jsem měla skupinovou terapii. Chci je více poznat a tak první společná terapie bude o tom, aby se mi každý představil. Z 20 lidí tam bude 5, které budu mít na starost. Mezi nimi by měl být i Bill. Každá směna má jednoho terapeuta a ta se věnuje určité skupince lidí. Nachystám židle do kruhu a pro každého si zajdu. Bill sice nemluvil, ale následoval mě, i když jeho pohled byl prázdný. Jakoby jeho duše a myšlenky byly na jiném místě. Když se všichni usadili, prohlédnu si je. "Někteří mě ještě neznají. Jmenuji se Mia." Pohlédnu na Billa, který je schoulený v klubíčku na židli. "Některé neznám a ráda bych, kdybyste se mi představili a řekli, proč tady jste. Je důležité o tom mluvit. Možná Vám to přijde zbytečné, ale i to je jeden z prvních kroků, který Vám pomůže se z toho dostat. Nedusit to v sobě. Tak… začneme od mé pravé ruky." Podívám se na černovlasého mladíka, který je celý potetovaný. "Ehm, jsem Adam a je mi 19. Tady jsem dobrovolně. Uvědomil si, že jsem ve sračkách, když mi dealer držel bouchačku u xichtu. Už tu budu měsíc." Řekl znuděně. "Děkuji Adame, další?" Ukážu na drobnou dívku s rudými vlasy vedle něho a zapíšu si poznámky do notesu "Mé jméno je Ariel. K drogám mě přivedla kamarádka. Myslela jsem si, že je to kamarádka. Říkala, že je to super věc a já ji naivně poslechla. Mám tu poslední 3 týdny a zatím to zvládám dle plánu. Je mi 21." Nesměle se usměje. "Děkuji Ariel. Ty se jmenuješ jak?" Ukážu na třetího ze skupiny. Staršího chlápka, urostlé postavy s hnědými vlasy. "Není to jedno?" Odplivl si na zem. "Tobě možná jo, ale já bych ráda znala Tvé jméno nebo Ti mám říkat pan X?"
" Máš si přečíst složku, tam je to vše jak na googlu." Složí ruky a odmítá spolupracovat. "To je škoda. Za odměnu spolupráce dávám zelený puntík." Čekám na jeho reakci. Zelený puntík na oddělení znamená, že vykonal něco dobrého a má to jako body k dobru na nějakou věc. Třeba delší sledování televize, oblíbený časopis a spousty dalšího jako třeba možnost vidět rodinu. A jak jde vidět, rybička se chytla na háček. Poposedl si a zahleděl se mi do očí. "Nekecáš Bruneto?"
"Nekecám." Dlaní si utřel nos a šel do předklonu. Lokty se opřel o kolena a zadíval se na mě. "Říkej mi Greigu. Je mi 37 a na léčení jsem tu asi taky 3 týdny. Dny bez kalendáře se tu počítají těžce. Fet je součástí mě snad od roku páry Bruneto. Odvykačka je kurevsky těžká, ale nic jiného mi nezbývá. Po tomto divadýlku tady, mě zavřou na nějaký ten pátek za menší krádeže." Opět si odplivne na zem. "Stačí kotě?"
"Vidíš, že to tak nebolelo, Greigu." Mile se na něho usměji a můj pohled zamíří na Billa. Mlčky na něho zírám, zda uvidím aspoň náznak nějaké aktivity a nic. Otočím se tedy na poslední a tím první po mé levé straně. "A jak se jmenuješ ty?" Usměji se na ni. "Neměl být na řadě ten vedle, krasotinko?"
"Měl, ale jeho jméno už znám a proto chci Tebe." Stále se snažím mile usmívat a zachovat chladnou hlavu. Její výška a váha budila respekt a podtrhovaly to rány, kterých měla nespočet. "Tamara, kotě. Je mi 45 a chci Tě pěkně do pelíšku, brouku." Pošle mi náznakem rtů pusu. "Je to úchylná lesba." Řekne Adam a s odporem se na ni podívá. "Drž pysk ty smrade malý." Vstane Tamara ze židle. "Klid!" Zvýším hlas. "Tam, sedni si zpět. Máme spolu spolupracovat a nevidíte se naposledy. Pokud se nesnesete, tak spolu nemluvte a ignorujte se, prosím. Děkuji." Jejich hlavy se odvrátí od sebe. Můj pohled sjel na Billa. Jeho stav se nezměnil a to ani úhel pohledu. Chvílemi si říkám, jestli vůbec vnímá okolí. "Okey, poslední otázka a půjdete na pokoje." Podívám se na všechny. "Když už to tady přetrpíte, máte v plánu se vrátit do starých kolejí?" Adam kroutil hlavou, že nechce a to samé i Ariel. "To nemůžu slíbit." Slizce se Tamara uchechtne. "Už kvůli dceři nechci." Dívá se do země Greig. "Je můj život a kvůli tomu zkurvenému svinstvu jí nemůžu vidět." Jeho slova mi vyrazila dech. Před nějakou tou minutou to byl drsňák a teď od něho člověk slyší, že myslí na dceru. Slova Kiri: Nesuď dle slupky, ale jádra - začíná dávat smysl. "Děkuji za spolupráci. Budu se těšit na náš další dýchánek tady v kruhu." Stoupnu si a zbytek mě následuje. Dokonce i Bill. Co se týče ho, připadám si čím dál víc ztracená. Odvedu ho na pokoj jako posledního a jdu za Kirou. "Tak jaké to bylo?"
"Kupodivu spolupracovali. I když jsem měla chvilku strach z Tamary. Chtěla mě, cituji: do pelíšku." Zatřepu se. Kira se zasměje. "Na ni pozor. Je to vypočítavá svině a co říkáš na Greiga?" Zvědavě se na mě zadívá. "Už chápu ty Tvoje vrstvy."
"Já věděla, že na to dojdeš." Usměje se. "Jaké jsou holky po naší směně?" Čekám na odpověď. "V pohodě, ale né tak já." Směje se od plic. "Proč?"
"Chci tady zůstat déle kvůli Billovi. Z jeho strany neprojevil aktivitu ani na terapii a chtěla bych něco zkusit." Poškrábu se na hlavě. "Ty jsi terapeut. Dělej jak myslíš." Spokojená s odpovědí odcházím chystat prášky. Když nadejde konec směny, domluvím se se střídajícím personálem, že tam zůstanu o něco déle, tak aby o mně věděli. Vezmu si knížku a mířím za Billem. Vždy, když mi bylo nejhůř, mi babička četla příběhy, aby mě myšlenkami odvedla na jiné místo a to chci zkusit i s Billem. Její příběhy mě vždy vtáhly do nového prosředí a já se mohla cítit svobodná a volná, jakoby žádné starosti nebyly a ani ta bolest, kterou jsem prožívala. Pootočím klíčkem u něho v zámku a opatrně vstoupím. Sedí pod oknem a dívá se na nebe a měsíc. Sednu si na postel a zapnu malé světýlko na zdi. "Mám tady knížku. Jmenuje se Milenium. Je to moje oblíbená knížka a chtěla bych, abychom si ji spolu přečetli a vpluli do jiného světa. Třeba se Ti zalíbí tak, jak mně." Řeknu jemně. Uvelebím se a otevřu ji na první kapitole, kde začnu číst: "Byla to každoročně se opakující událost. Muž obdarovaný květinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálka dorazila… ." Vím, že mě poslouchal, i když to nedal najevo. Prostě to vím.

BUBBLE DREAM - Kapitola 8.

27. srpna 2017 v 10:14 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
"I tak se to dá popsat." Směje se. "Jsem rád žes to vzala." Pozvednu koutek. Jeho slova mě potěšila a i zahřála u srdce. Bože, jak bych chtěla sedět vedle něho a cítit tu jeho vůni jako ten večer po koncertu. Chtěla bych cítit jeho ruce v mých a už je nepustit. "Amelí? Amelíííí?" Mává mi rukou před očima. "Ano?" Procitnu. "Ptal jsem se, zda půjdeš za námi dopředu."
"Nezlob se, ale mám tu ještě práci." Začnu se přehrabovat v papírech, abych dala najevo, že práce je dost, i když už toho tolik nebylo. Spíše to byly dva telefonáty a jeden mejl. "Kdyby sis to rozmyslela, dojdi." Vstane a odchází pryč. Stihne mi věnovat ještě úsměv a zavře za sebou. Přestanu hrabat v papírech a zahledím se na klávesnici. Bude to boj. V jeho přítomnosti jsem jako zmrzlina na slunci. Kdyby aspoň nebyl tak milý, do prdele. Hned by se od něho lépe držel odstup. Musím se držet co nejvíc práce a méně věnovat osobnímu styku. Mluvit jenom když bude třeba. Po nějaké té hodině, musel udělat řidič přestávku. Kluci se rozhodli, že půjdou projít město. Vzali si ochranku a mě vytáhli taky. Aspoň se nadýchám čerstvého vzduchu a hned vytahuji cigaretu. Držím se za bodyguardem vzadu. Mně přece nic nehrozí, tak si to můžu dovolit. Sem tam se stalo, že se někdo chtěl vyfotit, ale kluci byli velice ochotní fotili se se všemi, kdo o to požádal. Tom viděl obchod se šperky a hned si to tam namířil. Bill ho následoval a v tom se skupinka rozdělila. Gustav s Georgem šli jinam a vzali si jednoho ramenáče a dvojčata šly do obchodu a měli toho druhého. Jako asistent dvojčat mířím za nimi. Po vlezu do obchodu se mi protočily panenky nad cenami, které tam řvaly z výloh. Tom vybíral jeho přítelkyni nějaký kousek. Bill si také něco vybral a čekal, až se Tom rozhodne. Přistoupil ke mně, protože jsem se zašívala v rohu prodejny. "Bude se jí to líbit? Co myslíš?" A ukázal na Tomův předmět, co svíral v ruce. "Popravdě?"
"Jasné."
"Já na toto nejsem. Jsem spíše na cetky a jestli svojí přítelkyni musí dokazovat lásku drahými šperky, tak to není láska. I malá, obyčejná věc, která je darovaná z lásky stojí za to. I kdyby to byl utrhnutý rožek z novin a na něm nakreslené srdíčko, bylo by to z lásky a od srdce." Celou dobu se dívám na předmět v Tomových rukou a vzhlédnu, jak domluvím, k Billovi. Ten se díval překvapeně. "Co by tedy potěšilo Tebe?" Řekl jemně a tak sladce. "Myslíš za dárek od drahé polovičky?" Bill kývne na souhlas, ale stále ho neopouští výraz překvapení. "Mně by stačilo s tou osobou být. Ležet v objetí a užívat si jeho přítomnost. Nikdy nevíš, kdy to může být naposledy." Pokrčím rameny. "Ale u každého je to individuální." Chvilku jsme stáli mlčky vedle sebe. Tom si k sobě zavolal Billa a já vyklouzla ven. Přepadla mě vzpomínka na maminku. Do poslední chvíle měla radost i z těch nejmenších věcí. Díky ní beru život jinak a mám svou bublinu. I když to tak nevypadalo. Mé deprese, sebe ubližování, alkohol… nevážila jsem si sama sebe a ani okolí. Díky její nemoci a tomu, jak byla stále pozitivní jsem se tomu všemu postavila. Chybí mi… kdyby věděla, že jsem to zvládla a jsem jiná. Chtěla bych ji obejmout a říct, jak mě to vše mrzí. Slzy mám na krajíčku. Bill s Tomem vylezou ven ze dveří. Oba si nesou spokojeně svou taštičku. "Amelí, stalo se něco?" Chytá mě Bill za rameno. Odvrátím se a utřu si slzy. "Nic se nestalo. Něco mi spadlo do oka a nemůžu to z tama dostat. Přece jenom ten vítr hodně fouká a nevím, co mě do toho oka spadlo." Ještě chvilku hraji, jak se to z toho oka snažím dostat něco, co tam není. Bill se chvílemi na mě díval. Dle jeho výrazu mi moje divadlo moc nevěřil. Kouřím a následuji je jako ocásek. Po návratu k autobusu se zpátky zašívám v zadní části. Nechci být rušena. Teď potřebuji svou bublinu a být na jiném místě.

Po příjezdu na místo dohlédnu na kluky, aby si pobrali, co potřebují. Gustav odjížděl za svou ženou a Georg za svou přítelkyní. Zbyly mi tu jenom dvojčata. Ubytovali se na hotelu a mě si ubytovali poblíž. Tudíž jsem jim byla více než dost na blízku. Chtěla jsem jít do levnějšího hotelu, ale dle jejich slov mi to platí, tak proč ne. Pokoj byl velice pěkný. Moderně zařízený. Vybalím si věci do skříní, protože se tady nějakou dobu zdržíme. Dokonce mám i malý balkónek, kde si můžu chodit zapálit dýmku míru neboli cigaretu. Dneska mám volno, tak si vezmu skicák, tužky, kabelku a razím do města. Kreslení je můj koníček, ale poslední dobou k tomu nebyla příležitost. Musím toho využít teď a tady. Opustím hotel a jdu tam, kam mě nohy nesou. Po cestě si koupím kávu a pokračuji v hledání vhodného místa. Nakonec se usadím v menším parčíku. Hodím si do uší sluchátka a nechám se unášet albem od Linkin park - one more light. Asi po hodině rozjímání a čmárání mě zaujme jeden starý pár, který sedí opodál na lavičce. Starší pán přinesl kytku starší paní. Chovali se k sobě jako puberťáci. Bylo to tak roztomilé. Nedalo mi to. Posbírám si věci a mířím si to k nim. "Můžu Vás vyrušit?" Ptám se nejmileji jak to jde. "Samozřejmě, copak potřebujete slečno?" Odpoví starší paní. "Nechtěla jsem Vás sledovat, ale neuniklo mi, jak jste spolu šťastní." Sednu si na zem k nim. "To ano, dneska máme výročí 50 let, co jsme si u oltáře řekli své ano." Usměje se paní a pohladí svého manžela po tváři. Tolik něhy a lásky co z nich vyzařovala. "Woow, vážně 50 let? A pořád jste tak šťastní?" Můj pohled je plný údivu a překvapení. "To víte, že někdy byly chvilky zatažené mračnem, ale důležité je to spolu ustát." Řekl starý muž. V tom mě napadly slova Billa. "Věříte v pravou lásku?" Oba se na sebe podívali a jedním hlasem odpověděli. "Ano."
"Pravá láska existuje a sedí vedle mě." Doplnil pán. Stiskne ruce své ženě. "Je to asi troufalé, ale můžu si Vás nakreslit? Jste tak krásný pár a ta láska..." Čekám se zatajeným dechem. "Můžete. Proč by ne?" Láskyplně se na mě podívají. Sednu si naproti nim přes chodník a už mi tužka jezdí po papíru jak brusle po ledě. V průběhu jsme si vykládali. Říkali zážitky s vnoučaty i co mají všechno procestované. Když své dílo dokončím, rozloučím se s nimi. Poděkuji jim za krásné odpoledne a mířím si to do hotelu. Blíží se hodina večeře a chci si hodit sprchu. Když jdu kolem výtahu, abych se dostala ke schodišti zrovna z něho vyjde Bill. "Kdybych Tě chtěla potkat, tak se mi to nepodaří, že?" Povytáhnu koutky s obočím. "No podle toho, jak moc bys po tom toužila." Povytáhne obočí tentokrát on. "Jdeš se provětrat?" Jsem zvědavá. "Jdu na recepci, na zítra chci zrušit večeři. Po focení bych chtěl jít do nějaké restaurace a dnes chci na pokoj večeři pro dva."
"Přece jsi mohl zvednout telefon a zavolat si tam." Trochu mě zaskočí ta večeře pro dva. "To mohl, ale taky jsem se chtěl trochu projít."
"Skočím Ti to zrušit. Od toho jsem přece tady, ne?" Hodím mu svůj skicák do ruky a otáčím se k odchodu. Po dvou minutách jsem zpět a vidím jak si Bill listuje ve skicáku. "Asi jsem si to měla pojistit zámkem, co?" Trhne sebou. "Promiň… já nevěděl, že kreslíš?"
"To neví více lidí." A natahuji se pro ten skicák. Zrovna si prohlíží mé návrhy potisků na oblečení. "Taky rád kreslím." Podívá se na mě mile. "Tak to mi budeš muset taky ukázat na oplátku něco."
"Až budu mít své výtvory po ruce, určitě to někdy podnikneme."
"Jdu hodit sprchu. Večeři máš na pokoj domluvenou pro dva, jak jsi chtěl."
"Tom tady dneska není, nepovečeříme spolu?" Zarazím se. "Okey?" Vyjela ze mě odpověď spíše v dotaz. "Tak u mě na pokoji." Usměje se a míří do výtahu.

Život na splátky XI

26. srpna 2017 v 9:07 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Tom
Venku mě to nebavilo a tak jsem se vrátil domů. Když jsem vešel, uslyšel jsem hudbu hrát nahlas. Na celý dům. Šel jsem se podívat do obývacího pokoje. Zrovna hrála píseň Macarena. Když jsem tam nakouknul, uviděl jsem něco neskutečného. Rorita s tou holkou tancovaly a smály se na celé kolo. Rychle jsem se schoval, aby mě neviděly a jen jsem opatrně zpoza rohu nahlížel. Dlouho jsem neviděl Roritu se tak nádherně smát. Ta holka s ní dělá divy. A se mnou taky. Přistihl jsem se jak se koukám na její kroutící se sexy boky. To ne...tohle nemůžu. Mám přece manželku a děti. Začala hrát další píseň. Cože? Something New? Ta holka popadla Auroru do náruče a začala s ní tancovat. Po chvilce ji na našem klipu něco zaujalo. Zajímalo by mě co. Vypadalo to, že Bill. Radši jsem odešel, aby si mě nevšimly. Vzal jsem si notebook a šel si sednout na zahradu do houpací sítě.

Leah
Tancovaly jsme s Auroritou na Macarenu. Je hrozně moc šikovná. Tak nádherně se smála a konečně se mi zdála šťastná. Potom začal hrát nějaký ploužák. No co... řekla jsem si a vzala ji do náruče a začala s ní ploužit. Smála se tomu. Asi v půlce písně mě na obrazovce upoutala tvář. Známá tvář. Byl to ten muž co mi rozmluvil mou brigádu u silnice. Kde se tam vzal? Co je vůbec zač? A proč sbírá holky u silnice když je slavnej? Najednou mi hlavou probíhalo tolik otázek. Když už jsme měly tancování dost, šla jsem nám udělat malou svačinku a pak jsme utíkaly blbnout ven. Aurorita pištěla a ruku v ruce se mnou běžela na zahradu. Když jsme tam doběhly, všimly jsme si, že v houpací síti s notebookem na klíně sedí pan K a přísným pohledem nás pozoruje. "Ja...ehm.. omlouvám se. Nevěděla jsem, že jste tady. Nenechte se rušit." Řekla jsem jen, ale odezvu jsem nečekala a proto jsem Auroritu vzala za ruku a šla jsem s ní radši do města, kde jsem jí z květin v parku upletla krásný věneček na její roztomilou hlavičku. Tolik jí to slušelo. "Stůj broučku. Vyfotím si Tě. Usměj se." Nádherně se usmála a já si ji vyfotila. Ještě jednu fotku jsem si udělala společnou. Nemohla jsem jinak, než postnout obě fotografie hned na Instagram Stories. Začalo se zatahovat a ochlazovat. Vypadalo to, že dnešní noc celá proprší. Popadla jsem malou a utíkaly jsme domů. Když jsme vešly dovnitř, pan K zrovna scházel ze schodů. Podíval se na Auroritu. Usmál se. Poprvé za celou dobu se usmál. Rozběhla se k němu a padla mu do náruče. Pohladil ji po tvářičce a pevně objal. Zahřálo mě to u srdce. Nechtěla jsem je okukovat a tak jsem šla přichystat koupel. Aurorita pak sama přišla. Když jsem ji okoupala, uložila jsem ji. "Teto Leo?" Špitla. "Ano?" Usmála jsem se. "Lehla by sis ke mně a přečetla mi pohádku?" Zaškemrala. Neměla jsem možnost jí odolat. "To víš že jo." Usmála jsem se, svlékla se jen do trička, lehla si k ní a začala předčítat jednu z pohádek. Ke konci pohádky jsem si všimla, že už spí. Naklonila jsem se nad ni a vlepila jí pusinku na čelíčko. Začala jsem cítit, že na mě jde únava. Je čas jít domů.

Tom
Když jsem procházel kolem pootevřeného pokoje, slyšel jsem jak ta holka Roritě čte pohádku. Shermine holkám nikdy nečetla. Usmál jsem se a šel dál. Když jsem se vracel, bylo v pokoji podezřele ticho. Otevřel jsem dveře a uviděl jak obě holky spí. Aurora se sladce usmívala a ta holka taky. Když jsem přišel blíž k posteli, uviděl jsem na jejím krku řetízek s nápisem Leah. Leah...ano...nemohl jsem si vzpomenout na její jméno. Teď už ho znám. Co jen to s Aurorou provádí, že je tak šťastná? Jednou rukou ochranitelsky Auroru objímala. Z druhé jsem jí sebral knížku, kterou jsem položil na stolek, obě jsem je přikryl, Auroře jsem vtisknul do vlásků pusu a radši odešel, abych je nevzbudil. Večer přišla Shermine a zase jsme se pohádali. Od doby co jsem se po mém příjezdu dozvěděl, že je Copper pryč se nedokážu na nic soustředit, nemám na nic náladu. Je mi hrozně při myšlence, že už ho nikdy neuvidím. Pořád se nikdo neozval a Shermine stále staví Auroru na druhé místo. Nevím co si mám počít. Šel jsem si lehnout do obývacího pokoje na pohovku. Opravdu dneska nechci spát vedle ní. Lehl jsem si a pustil si televizi. Vzpomněl jsem si jak tady holky dneska tančily. S myšlenkou na šťastnou Roritu a mého nejlepšího přítele Coppera jsem usnul.

Spřízněná duše XLIV

23. srpna 2017 v 8:37 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše

Bill
"Tommy já...myslel jsem, že už se mnou nechceš nic mít. Pěkně jsem Ti to zavařil." Sklopil jsem hlavu. "Ale brácho neblbni. Měl jsi pravdu. O mě tu nejde. Pomohl jsi Ann ke štěstí. Já bych jí to jen pokazil. Víš, že čeká miminko?" Usmál se. "Vážně? Ale zůstala teď sama. Musíme se o ni postarat. Musíme jí pomoct." Cítil jsem se hrozně. Dokonce ještě hůř, když jsem si uvědomil, že tohle všechno je kvůli mně. Kdybych neudělal, co jsem udělal, mohl Thomas ještě žít. "Slíbil jsem to Thomasovi než umřel. Chtěl se mnou mluvit. Tušil, že umře. Víš cítím se blbě. Vždycky když jsem ho viděl s Ann... přál jsem si, aby zmizel ze světa. Jako bych to na něj přivolal." Povzdechl. "Ale ne...nikdo nezmizí ze světa jen proto, že si to někdo přeje. Víš kolik lidí už by tady dávno nebylo? Na tohle vůbec nemysli. Jestli za to někdo může, jsem to já. Teď se o ni musíme postarat i o Eve." Vzpomněl jsem si jak byla smutná. "Tohle neříkej! Nemůžeš za to." Zamračil se na mě. "Billy a...to co jsi chtěl udělat...bylo kvůli mně?" Smutně na mě koukal. "Takhle to říct nejde. Myslel jsem si, že jsem sám. Ty jsi odjel. Ann se mnou nemluvila a Jess....ten se na mě taky vykašlal. Vesele mě podváděl i když věděl jak špatně na tom jsem. Že jsem přišel o Tebe a Ann. Nezvládl jsem to... mrzí mě to."
"Billy Ty nikdy nebudeš sám" objal mě. Konečně jsem se cítil dobře. "Taky jsem se dozvěděl jednu šokující věc. Víš kdo je otcem Nicka?" Nechápal jsem co mi tím naznačuje. "Kdo?"
"Thomas. Vzal si ho do peče. Teď je v péči Ann."
"Cože? Takže ho budeme i nadále vídat? Tak to je skvělé. Mám radost už kvůli Tobě." Objal jsem ho. Pořád jsem koukal na dveře a čekal jestli zase přijde Eve. "Ty Bille?...Co pořád tak hypnotizuješ ty dveře?" Cukaly mu koutky. "Já jen... Je mi líto Eve. Byla tak smutná." Povzdechl jsem. "Bille?" Koukl jsem na něj. Tvářil se zvláště. Přímo se křenil. "Co je?" Zeptal jsem se. "Že se Ti Eve líbí?" Uchechtl se. "No tak není ošklivá, ale já teď žádnej vztah dlouho chtít nebudu." Zamračil jsem se. "Jo to se uvidí." Zasmál se Tom. "Nee vážně Tommy." Ozvalo se zaklepání.
U Ann
Probudila jsem se. Ležela jsem v posteli sama. Něco tady krásně vonělo. Otočila jsem se a na polštáři ležela nádherná rudá růže. Vzala jsem ji a přičichla si. Jak je možné, že si ještě pořád pamatuje moji oblíbenou květinu? Vedle ní ležel malý vzkaz. Stálo tam: "Dobré ráno princezno. Šel jsem se podívat za Billem. Terry už hlídá Nicka. Nemusíš mít strach. Přespala tu tak jsem ji jen vzbudil. Brzy budu zpátky. Na nočním stolku máš snídani. Ta růžička je jen tak pro radost. Usměj se anděli. Těším se na Vás Tom. Ps: Sněz to všechno." Podívala jsem se na noční stolek, kde ležel tácek, na kterém byla velká miska s nakrájeným čerstvým ovocem, bílý jogurt a ještě teplý čaj. Neodolala jsem a moje rty se roztáhly v úsměv. Byl tak milý, pozorný a tak krásně se o mě staral. Všechno jsem to na jeho přikázání snědla. Stěží jsem se zvedla z postele a oblíkla se. "Ahoj Terry" pozdravila jsem s úsměvem. "Ann..asi ses vyspala dobře usmála se a dál krmila Nicka. "Jo vyspala děkuju a probuzení bylo ještě hezčí. Můžeš jít domů Terry. Dneska Tě už nebudu potřebovat. Zajdu s Nickem za strejdou Billem. Běž si odpočinout. Určitě ses moc nevyspala." Usmála jsem se. "Tak děkuju a kdyby něco tak volej jo? Pa" objala mě a šla domů. Dokrmila jsem Nicka a šla ho obléct. "Tak a jdeme mrňousku." Posadila jsem ho do kočárku a vydala se směr nemocnice. Nasedla jsem i s Nickem na autobus a když jsme dojeli na místo, vydala jsem se do nemocnice na recepci. Tam se zeptala kde leží Bill a sestřička byla tak hodná, že mě tam zavedla. "Děkuju..jste milá." Vytáhla jsem Nicka z kočárku a vzala ho do náruče. "Tak jo...po dlouhé době uvidíš strejdu Billa tak si nedělej ostudu a neplakej jo?" Usmála jsem se na něj a dala mu drobnou pusu na čelíčko. Zaklepala jsem na dveře. "Dále" ozvalo se dvojhlasně. Musela jsem se tomu zasmát. Vstoupila jsem s úsměvem. "Ahoj kluci....přivedla jsem Vám návštěvu" usmála jsem se na Billa. "Ann jsem tak rád, že Tě vidím" usmál se Bill. "To já taky...jak se cítíš?" Tom natáhl ruce a vzal si malého do náruče. "Snědla jsi všechno?" Podíval se na mě přísně. "Dle rozkazu" usmála jsem se. "Je mi fajn. Děkuju za optání a jak se cítíš Ty zlato? Pojď sem ke mně chci Tě oběhnout.." natahoval se po mně. Usmála jsem se a s radostí objetí přijala. "Je to malinko lepší když nejsem sama." Usmála jsem se. "Tak to jsem rád. No a když jste tu tak hezky spolu... chtěl jsem Vám říct, že to co se stalo nebyla vaše chyba... můžu si za to sám... prostě mi nějak... přeskočilo já nevím.."
"Billy dost..." Zarazila jsem ho. "Už o tom nemluv. Nemysli na to. Už je to v pořádku." Pohladila jsem ho po tváři a sedla si vedle něj na postel. "Ani nevíš jak bys nám chyběl ty blázne"
"Já vím... teď už si to všechno uvědomuju... promiňte."
"To nic... hlavně, že se Ti to nepovedlo." Usmála jsem se. "To díky Tobě Ann." Objal mě Bill. "Ne... díky Pumbovi s Copperem... přivedli mě za Tebou. A díky Thomasovi." Sklopila jsem hlavu. Na tváři se mi při vzpomínce na něj objevily mráčky, ze kterých začalo zase pršet. "Nee neplač...to jsem nechtěl.." objímal mě Bill. "To nic...je to čerstvé... bolí to."
"Podívej Nicki...maminka pláče... pojď půjdeme ji pomuchlat." Tom se zvedl posadil mi Nicka na klín a začal mě Nickyho ručičkama hladit po tváři. Bylo to roztomilé jak se snažil mě rozveselit. Dala jsem Nickovi obrovskou pusu a vzala si ho do náruče. "Ty jsi náš hodnej drobeček viď?" Pohladila jsem ho po tváři a vzhlédla k Tomovi, který se skláněl nade mnou. Čekala jsem, že mě políbí na rty, ale on se jen usmál a dal mi pusu na čelo. Byla jsem mu za to vděčná. Vůbec na mě nespěchal. "No chlapci...tak já už budu muset jít. Musím zajít za Eve a domluvit se na věcech ohledně pohřbu a tak."
"Nemusíš" podíval se na mě Tom s úsměvem. "Já už jsem všechno zařídil. Nebudete s tím mít žádné starosti." Nevěděla jsem co na to říct. "Tome já..."
"Ne nic neříkej.. nechtěl jsem, abys měla další starosti. Všechno je zařízené a zaplacené." Nicka jsem podala Billovi a Tomovi skočila okolo krku. "Děkuju... ještě, že se o mě tak staráš. Moc Ti děkuju." Objímala jsem ho. "Půjdu to říct Eve." Natahovala jsem se po Nickovi. "Nech nám ho tady chvíli" zamračil se na mě Bill, ale hned se zasmál. "Tak fajn.." usmála jsem se a šla za Eve. Nemohla jsem ji nikde najít. Zašla jsem teda na sesternu. Tam jsem ji našla zlitou jako dogu. "Sakra Eve...co blbneš? Opít se v práci. Z toho bys mohla mít pořádný průšvih." Plácala jsem ji po tvářích, ale reagovala jen mručením a máváním ruky. Rozplakala se. "Eve... já vím, že Ti Thomas chybí. Mě taky...ale tohleto nejde. Pojď...omluvím Tě a odvedu domů. Ke mně... budeš hezky pod dohledem. Počkej tu na mě..dojdu pro Toma." Utíkala jsem k Billovi s Tomem. "Tome prosím pojď se mnou honem." Vychrlila jsem na něj. "Co se děje?" Strachoval se Bill. "Pak Ti to řeknu... pohlídej prosím chviličku Nicka. Hned se vrátím."
Toma jsem dovedla za Eve. "Tome prosím odveď ji domů. Ke mně. Chci ji mít pod dohledem. Z tohohle mohla mít velký problém. Omluvím ji, že je jí špatně a že jsme ji odvezli domů. Uklidila jsem tu flašku. Tom přikývl a udělal o co jsem ho žádala. Já omluvila Eve a šla za Billem. "Tak co je? Trnu tady strachy." Vyhrkl na mě když jsem se vrátila. "Eve se opila do němoty. Tady v práci. Mohla z toho mít hrozný problém. Ještě, že tu má Tom auto. Poprosila jsem ho ať ji odveze ke mně. Chci ji mít pod dohledem. "Chudák holka" povzdechl Bill. "Musí jí být hrozně... nedokážu si představit že by Tom..."
"No vidíš...a tys mu to málem udělal." Sklopil hlavu. "To nic... já vím, že jsi byl nešťastný. Chápu Tě." Objala jsem ho a vzala si Nicka na klín. "Prý čekáš miminko." Usmál se Bill. "Jo.. čekám..." Usmála jsem se. "To Ti přeju. Neboj se. Postaráme se o Tebe." Položil mi Bill ruku na tu moji. "Ty se teď hlavně starej sám o sebe ať jsi už v pořádku ok?" Bill přikývl. Po chvíli se vrátil Tom. "Tak pojďte ..nasedat...odvezu Vás domů za Eve ať tam není dlouho sama." Popoháněl mě Tom. "Tak ahoj Billy. Uvidíme se zítra." Vzala jsem Nicka a pádila k Tomovi do auta.

Feel It All - Kapitola 2.

21. srpna 2017 v 11:35 | By Best.ie |  Feel It All

Druhý den přijdu na noční směnu. Obleču si uniformu a své věci si dám do skříňky pod zámek. Dle personálu je to nutné. Nevím proč, když jsou všichni pod zámkem. Dnešní noční mám na to, abych se zorientovala jak to tady funguje a další ranní mám mít svou první terapii se skupinkou.
Kira je v kuchyňce a vaří si kávu. "Ahoj děvče, nechceš taky uvařit jeden hrnek, když už jsem v tom?"
"Určitě, děkuji." Otevřu lednici a dám si do ní svačinu. "Hned si Tě otestujeme jak to umíš s jehlou." ?rkne na mě Kira. "Kdo to bude?" Jdu si ke kávě, co mi uvařila. "Ida, ta starší ženská s tou řeznou ránou na krku." Při jejích slovech jsem si ji vybavila. Jizva nebyla vůbec pohledná. Jakoby to šil nějaký antitalent, co si neumí zavázat boty. Ona je jeden z těch, co tady být nechtějí, ale nemají na výběr. Soud jí určil podstoupit celou léčbu. Ani o den méně. "Dávka se jí bude snižovat, tak bude trochu živo." Odchází Kira k pultu s jehlami. Rukou mávne, ať jdu za ní. Nahlédneme do papírů, kolik milimetrů měla poslední dávku, abychom věděli na kolik to natáhnout. Kira vše nechala na mě a byla po mojí ruce, kdyby bylo potřeba zasáhnout. Zamíříme k jejím dveřím. Dnes mít večeři rozhodně nebude, protože by nic nejedla a v tom horším případě, by tady všechno pozvracela a rozpatlala po zdech. "Ahoj Ido, jmenuji se Mia a budu pro dnešek Tvoje víla s lektvarem." Mile se na ni usměji. "Nekecej ty děvko a píchej." Natahuje ruku s cukajícími svaly. "Ido, uklidni se. Buď na ni hodná nebo máš černý puntík a neuvidíš v pátek ten svůj díl cigaret." Zastane se mě Kira a výhružně se na ni podívá přes brýle. Ida se jenom zhnuseně zatváří a druhou rukou naznačí, že má ústa na zámek. Prstem proklepu stříkačku a místo vpichu jí ošetřím, než to projedou jehlou. Když se dostanu k píchnutí, Ida se slastně olízne. Její pohled značí, že to je to, co potřebovala. Svalí se na postel a ruce hodí za hlavu. Kira zvedne palec nahoru, že jsem to zvládla. Opět jí pomáhám s jídlem a chodím krmit některé pacienty, kteří jsou vyřízení tak, že jsou ve stavu nehybnosti a potřebují pomoct s navedením lžíce do úst. Ida dělala na pokoji rámus a zpívala si písně, které doprovázela kopáním do dveří. Poslední pokoj byl Billův. Odemknu zámek a pomalu vstoupím. "Ahoj, tak jsem zase tady." Řeknu jemně a položím misku s jeho jídlem na stolek. Bill je schoulený v rohu místnosti jako dítě, kterému se ubližuje. "Dneska tady opět chvilku posedím a opět Tě nebudu nutit jíst. Je to na Tobě. Na to jsou tady jiní, aby to do Tebe cpali." Prohlížím si ho, zda bude nějaký náznak kontaktu, ale nic. Ustelu mu postel, napustím prázdný hrnek s vodou a s nepořízenou odcházím pryč. V průběhu noci jsem ho byla kontrolovat. Ležel ve své posteli a spal. Vypadal tak nevinně. Tak bych ho chtěla pohladit přes ty jeho blond vlasy a říct, že to zvládne. Ida konečně taky usnula a její zpěv utichl. Zato Jason se ozval a hlavou mlátil o dveře s křikem, jak je nelidské je tam držet a ať mu konečně dáme jeho dávku. Po mé první noční a odevzdání směny se jdu ještě podívat na Billa. Pořád stejné místo a stejná poloha při jaké jsem ho viděla naposledy.
Odpoledne po spánku, který jsem strávila na sedačce, si sednu za stůl s jídlem. Zahledím se z okna a pozoruji ruch za okny. Při každém soustu zeleninového salátu přemýšlím, jak na Billa. Nějakým způsobem si ho musím získat. Důvěra je v tomto případě nutná, aby léčba byla účinná. Kdyby to bylo jednoduché jak s Timonem, který se léčit chce. Billa, dle slov Kiri, dovezl brácha. Jestli se cítí být zrazený nebo si uvědomuje chybu a stydí se za to? Těžko říct, když nikomu nic neřekne a jako stín obývá místnost, která mu byla udělena. Obléknu si montérky a jdu si vymalovat ložnici. Nachystám si kyblík se zelenou barvou a papírovou páskou, se kterou si vytvořím ornamenty na zdi. Barvou to přetřu na zeleno a pásku sundám. Doufám, že konečný výsledek bude dle mých představ. Pouštím si k tomu hudbu od Tokio Hotel, kterou jsem neposlouchala nějaký ten rok, ale stále mě chytá za srdce. Při pouštění starších desek, co mám schované, jsem se hned vrátila do doby, kdy byla jejich hudba mým středem vesmíru a Bill láskou mého srdce. Práce to byla na zbytek dne, ale bavilo mě to. Ráno mám ranní směnu a vyrážím do práce za mírného deště. Při odchodu si nabalím knížku, kterou mám v plánu použít. Po příchodu se v šatně potkám s jednou sestrou, která je na odchodu. Vidím ji poprvé a dle rozpisu, by měla být ze čtvrté směny. Její pohled mířený na mě je povýšený. Ani nepozdravila a s přísným pohledem, který si mě sjel jak rentgen od hlavy až k patě, odešla. Obleču se a jdu za Kirou. "Ta silnější ženská ze čtverky je kdo?"
"Už jsi potkala starou Rose?"
"To se tak tváří kysele pořád?"
"Dám ti radu, Mio. Drž se od ní dál. Je to zákeřná svině. Jakmile se začne lísat, utíkej!"
"Teď si děláš srandu, že?" Opřu se o pult, u kterého Kira sedí a zapisuje. Vážným pohledem se na mě podívá. "Nedělám. Ona je ten důvod proč tu máme tak málo sester. Na každého si vždy něco našla a jako noční můra pronásledovala, než to
dotyčný vzdal."
"Proč jí tedy nevyhodí?"
"To je právě kámen úrazu. Je jedna ruka s Wilsonovou." Zaboří se zpátky do papírů. Hlavu otočím směrem k pokojům a na chvilku se zahledím. Budu doufat, že starou Rose už nepotkám. Po klasické obchůzce zjistíme, že má Bill křeče a je ve stavu, kdy potřebuje dávku. Jdu nachystat injekci a mířím si to k němu. Je schoulený na zemi pod oknem. Poprvé se k němu přiblížím na vzdálenost dotyku. Vezmu mu ruku, která se třepe. Po hlavě mu stékají potůčky potu a zuby má zatnuté. Nevydal ani hlásku a vše dusil v sobě. Při vpichu do jeho ruky mi ukápla slza. Tak mi ho bylo líto. Normálně bych po odvedené práci odešla, ale nešlo to. Možná dělám chybu, ale vezmu jeho hlavu a položím si ji do klína. Pomalu ho hladím po vlasech. "Všechno bude dobré." Šeptám mu. Jak si prohlížím jeho tělo, všimnu si, že má modřiny na rukou, jako by ho někdo násilím držel a to samé pod krkem. Když se uklidnil, pomůžu mu do postele a odejdu. "Cos tam dělala?" Máchá rukama Kira. "Nemohla jsem ho tam nechat." Pokrčím rameny. "Holka, hlavně se nezamiluj."
"Blázníš?! Máme pomáhat? Máme. Snažím se mu pomoct." Kira kroutí hlavou: "Dělej jak myslíš."
"Děkuji." Odcházím se napít.

BUBBLE DREAM - Kapitola 7.

20. srpna 2017 v 12:30 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
Spala jsem asi dvě hodiny. Nešlo zabrat. Po šesté ráno jsem psala Patrikovi, že s ním potřebuji nutně mluvit. Kolem půl osmé mi začal zvonit telefon. "Ahoj Patriku, moc se omlouvám, že Tě obtěžuji na dovolené, ale je tu menší problém.""Amelí, stalo se snad něco?" "Nelekej se, vím, že je to vše narychlo, ale potřebovala bych ze 14 dní dovolené." Čekám, že bude nadávat a běsnit. "Důvod?" Řekl až moc klidným hlasem.
"Mám něco důležitého v Berlíně."
"Od kdy ji potřebuješ?"
"Už teď od pondělí. Náhradu za sebe najdu, neboj."
"V pořádku, pokud vím dovolenou jsi neměla už snad 3 roky. Pokud za sebe najdeš náhradu, není problém."
"Děkuji! O vše se postarám. A dám Ti mejlem vědět co a jak. Příjemný zbytek dne."
"Dobře, Tobě taky." A zavěsí. Jdu rychle zavolat Tereze. Je to holka, co u nás pracuje a určitě uvítá, že se bude moc zaučit na jinou pozici, než kterou dělá. Je velice ochotná, šikovná a milá. Málem jsem ohluchla, jak pištěla štěstím, že se jí naskytne taková možnost. V tom má prsty ďábel. Není možné, aby vše šlo tak hladce. Počkám do osmi a volám na hotel, protože nemám jinou možnost jak se s chlapci spojit. Po pár tónech to zvedne mladá holka. "Radisson Blu Alcron Hotel, co si přejete."
"Dobrý den, je u Vás ubytovaná skupina Tokio Hotel a potřebuji se spojit s Tomem Kaulitzem. Jmenuji se Amélie Agnello. Jsem jejich nový asistent."
"Moment." Čekaní netrvalo zas až tak dlouho. Asi se potřebovala ujistit, že nevolá nějaká fanynka. "Přepojím Vás.""Děkuji." Po dvou tónech to vzal Tom. "Brý ráno."
"Brý ráno, ono je sice hezké, že Vám mám dělat ocásek, ale kontakt mi nedal ani jeden."
"To se omlouváme, nějak to nikomu nedošlo. Vlastně ani Tobě."
"To je pravda. Mám menší dotaz ohledně cesty a… ."
"Jedeš s náma v busu jestli se chceš zeptat na tohle a ubytování jsem Ti nechal zařídit v jednom z hotelů." On mi to nechal zařídit? Tak na co mě sakra potřebují, když si dokážou poradit? "Okey, dostavit se mám před odjezdem nebo dřív?""Stačí před. A ještě se stavíš v nemocnici za naším asistentem a ten Ti dá podklady, co už je domluvené a co je potřeba zařídit. Jmenuje se Michael Bastian."
"Dobrá tedy, zatím." Zavěsím telefon. Celá tahle situace mi přijde komická. Všechno by se dalo udělat jinak. On by to zvládl podle všeho i řídit z nemocnice, ale asi potřebují mít někoho za zadkem navíc, kromě té kamery, co je provází všude. Jdu si nachystat kabelu ke vchodu a zkontrolovat, zda mám vše. Zavolám Emily, že odvoz platí. Beru noťas, diář a odebírám se do nemocnice.

Při cestě ke klukům mám sevřenou hruď. Z toho všeho jsem nějaká nesvá. Dívám se z okna jak kolem ubíhají budovy a lidé. Celou cestu se v autě mlčelo. Emily věděla, že se cítím na hraně nervozity a nechtěla do mě popichovat. Při dojezdu k hotelu mi pomohla vytáhnout kufr. Pořádně mě objala. "Ty to zvládneš. Jenom aby Tě to tam nezačalo bavit a vrátila ses mi!" "Neboj! Jakmile dojedu, jdeme na skleničku! A objednávám si muffiny, jasné?!"
"Klidně Ti dovezu plnou misku!"
"Děkuji, pozdravuj toho Tvého krasoně!"
"Budu a teď už běž vstříc novým zážitkům." Zvednu palec na souhlas a klidím se do zadní části hotelu, kde mají odvoz. Po pár krocích vidím, že jsou kluci nachystaní a čekají, až se jim vše naskládá do auta. Panuje veselá nálada, protože se velice smějí. "Amelí?!" Hodí Bill udivený výraz. "Co ty tady děláš?" Pozvednu na Toma obočí. "Amelí podlehla mému šarmu jako každá a udolal jsem jí na tu asistentku." Mrkl na mě. "Jooo, tak to byl šarm? Já si myslela, žes zapomněl posekat trávník kolem svého vysokého ega." Gustav se málem udusil pitím, jak se smál. Přiskočil jeden z lidí, co balil věci do busu a bral mi kufr, aby ho naložil. Noťas a co bylo nutné mít po ruce, pojmula má kabela přes rameno. "Myslím, že ta je přesně pro Vás, kluci." Chláme se Georg. "Pojď, provedu Tě, jak to uvnitř vypadá." Mávl na mě Gustav. Ihned ho následuji. Při exkurzi kde, co a jak je mi ukázal zadní část, kterou dle jeho slov skoro nepoužívají. Jedině jako sklad na věcí. Super, to bude můj ukryt až do místa příjezdu na místo. Rovnou tam i zůstanu a Gustav to odkýve. Uvelebím se na sedačce, která tam byla a rovnou vytahuji diář s noťasem. Telefon vyhrabu taky a jdu pracovat. Dle jejich asistenta bylo potřeba ještě obvolat pár míst a skloubit to s rozvrhem, který už měli naplánovaný. Asi po 20ti minutách jsme se konečně dali do pohybu. Jsem vybavena i kávou v termosce, tak neumřu na nedostatek kofeinu v krvi. Po další půl hodině někdo zaklepe na dveře a vejde Bill. "Nás se bát nemusíš." Dívá se tím jeho mírumilovným pohledem. "Nebojím, ale práce nepočká." Mávnu na bordel kolem mě. "Jsem v plném nasazení." Bill si sedl naproti mně a ruce složil na stůl. "Tys nevěděl, že jedu?" Věnuji mu tázavý pohled. "Ne, Tom nic neřekl. Asi mě chtěl dohnat k šílenství a bavil se tím, jak vyšiluji, že nemáme nikoho… ."
"Kdo by oblítal Vaše zadky, co?" Řeknu bez servítků.

Život na splátky X

20. srpna 2017 v 11:55 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
"Promiň Elliote, nikdy by mě nenapadlo, že Casper takto vyjede." Bylo mi to líto i když si to zasloužili. Kdyby se mnou nejednali tak jak jednali, určitě by Casper nic takového neudělal. Prostě mě jen bránil. "To je ono Leo! Vůbec toho psa neznáš! Je evidentně nebezpečnej! Musíš se ho zbavit!"
"Co?! Ani náhodou! Nemůžu ho jen tak vyhodit."
"Budeš muset!" S vysvětlováním jsem to vzdala. Věděla jsem, že ho umlčí jen jediná věc. Nechtěla jsem se Caspera vzdát, natož se ho "zbavit". Pustila jsem vodítko, na kterém byl Casper upotán a vrhla se na Elliota. Okamžitě přestal mluvit a nechal se líbat. Na chvilku jsem přestala, vzala ho za ruku a táhla ho do pokoje. Hned jsem za námi zamkla a opřela Elliota o dveře. Políbila jsem ho a už jsem se sunula na kolena a začala mu rozepínat kalhoty. Skousl si spodní ret. Vždycky se mi tohle jeho laškování tolik líbilo. Bylo to pro mě tak vzrušující. To jak se jeho leskle bílé zuby zarývaly do jeho spodního rtu, který se následkem toho zbarvil do ruda. Zbavila jsem ho veškerého oblečení. Sundal mi tričko a podprsenku. Vždycky měl rád když se na mě při tom mohl koukat. Hned na to jsem začala s jeho uspokojováním. Začal slastně vzdychat a prohrabávat mi vlasy. Měla jsem to už natrénováno. Vždycky to bylo stejné. Těsně předtím než na to přišlo jsem toho nechala, aby se mi mohl udělat na prsa. Miloval, když jsem mu to dovolila. Byla to taková jeho malá úchylka, ale nevadilo mi to. Miluju ho a udělala bych pro něj cokoliv. "Kdy mi už konečně dáš kotě?" Udělal na mě smutný obličej. "Vydrž to ještě prosím. Potřebuju čas. Nemůžu tomu poručit." Políbila jsem ho. Jen kývl. Šli jsme spolu do sprchy a pak se ubrali do postele.

Tom
Myslel jsem, že špatně slyším. Zase máme někam vyrazit bez Aurory? Tak ono nestačí, že díky ní se ztratil Copper. Ona bude ještě zase upřednostňovat Aurelii? Když ta hlídačka odešla, rozběsnil jsem se. "Hele Sher...co zase vymýšlíš? To jako zase pojedeme bez Aurory? Hned tu holku odvolej. Pojedeme všichni!" Zvýšil jsem hlas. "Brouku v autě není místo. Pojedou s náma ještě holky. Aurora se tam už prostě nevleze. Vezmeme ji příště." Zamračila se na mě. "Víš Ty co? Nikam s Váma nejedu. Dokud budeš dělat tyhle rozdíly tak Ti na nějaké výlety kašlu." Sebral jsem se a šel jsem spát. Už jsem z toho zoufalej. Co se sakra změnilo? A kdy? Nevím jak dlouho tohle vydržím.

Ráno jsem vypadl dříve než měla Shermine odjet. Neměl jsem chuť se s ní vidět. Jen jsem se šel podívat na Auroru. Spokojeně spala. Dlouho jsem ji neviděl takhle usměvavou. Ta holka na ni má asi vliv. Vypadá to, že k ní Rorita přirostla. Pohladil jsem ji a dal jí pusu. "Brzo se vrátím sluníčko." Usmál jsem se a odešel dokud nebyl nikdo vzhůru.

Leah
Ráno jsem se vzbudila brzy. Elliot ještě spal. Políbila jsem ho a on jen roztomile zamručel. Pousmála jsem se a chvilku na něj zírala. Pak jsem se oblíkla a vydala se do kuchyně udělat snídani pro něj i pro mámu. Zrovna když jsem to dokončila, přišel Elliot. Objal mě a přisál se mi ke krku. Milovala jsem jeho horké rty na svém krku. Hluboce jsem se nadechla. "Ehm.." Odkašlala si máma. "Ahoj hrdličky." Usmála se. "Dobrý den paní Davisová." Pozdravil slušně Elliot. "Ahoj mami. Posaď se. Právě jsem dodělala snídani a kafe. Usmála jsem se a oběma jim dala na stůl jejich talíře s jídlem a kafe. Oba se najedli a já s Eliotem pak vyrazila na cestu, protože už jsem měla nejvyšší čas k práci. Elliot mě doprovodil až před dům. "Uvidíme se večer?" Usmála jsem se na něj a políbila ho. "Dneska ne zlato..dnes to nejde, ale ozvu se Ti. Pa kočko." Pusu mi vrátil a odešel. Jen jsem si povzdechla a dívala se jak odchází. Byla jsem z něj úplně hotová. Vždycky měl tak nádhernou postavu. Někdy jsem se divila, že si vybral zrovna mě. Vždycky po něm všechny holky šílely. Otočila jsem se a vešla do domu. Už jsem měla i své klíče. Byla jsem hrozně ráda, že mi svěřila paní S klíče. Je to dobré znamení, že mi až natolik věří. Jsem pro ni spolehlivá osoba a mohlo by mi to pomoct v mé kariéře chůvy. Když jsem vešla, byly už nachystané. "Fajn, že jsi to stihla. Už musíme jít. Tom na nás čeká v autě. Vrátíme se až pozdě večer. Pokud budeš chtít, můžeš tu přespat. Pokoj pro hosty je hned vedle toho Aurořina." Obě zmizely ve dveřích. Aurorita ještě spala a tak jsem jí nachystala snídani a čekala než se probudí. Když vstala, nasnídala se a celé dopoledne jsme si spolu hrály. Pak jsem uvařila oběd a najedly jsme se. Pustila jsem na televizi hudební stanici a koukla se na Auroritu. Vztyčila jsem prst a zahýbala jsem s ním směrem k sobě, aby ke mně přišla a začala jsem kroutit boky. Začala se smát. Nejdříve se na mě jen koukala, ale pak se rozběhla ke mně. Vzala jsem ji do náruče a začala s ní poskakovat a dělat blbiny. Smála se na celé kolo. Bylo to poprvé co se takto smála. Byla jsem nadšená a tak jsem pokračovala.

Feel It All - Kapitola 1.

16. srpna 2017 v 16:24 | By Best.ie |  Feel It All
Nůž zajede do lepící pásky od krabice, která drží mé vázy uvnitř. Zrovna jsem se přestěhovala na nové místo v L.A.. Chci zde začít nový život a zamést cestu po tom starém. Vezmu do rukou vázu a položím ji na stolek u křesla. Mám zde ještě hodně práce, ale aspoň to bude podle mě. Moje malé doupě, kde se schovám a hlavně osamostatním. Zítra mě čeká první den v nové práci a mám trochu obavy, jak to zvládnu. Jsem zdravotní sestra a přijali mě na oddělení pro drogově závislé. Nemám s tím moc zkušeností, ale chci pomáhat a tady vím, že pomoc opravdu potřebují. Mám za sebou školení, abych mohla vést i terapie a nechodit jenom s jehlou plnou jedu. Doufám, že si tady najdu nějakou kamarádku do nepohody a pomůže mi se tady v okolí zorientovat. Je mi 27 a jmenuji se Mia Larsson.

Stojím před dveřmi, na kterých se loupe barva a klika je ráda, že drží na svém místě. Budova je ukrytá na jednom pěkném, klidném místě, kde je i parčík, ale sama budova chátrá a skoro se rozpadá. Opatrně za kliku zatáhnu a vejdu dovnitř. Hned po pár krocích stopnu starší paní: "Promiňte, že ruším, ale mám se dnes hlásit u paní Wilsonové a potřebovala bych trochu navést.""Vy jste určitě ta nová posila pro drogové… to musíte do posledního patra a budou to třetí dveře zprava. Ve třetím je protialkoholní a ve druhém patře je zbytek chudáků." usmála se a rukou ukazovala směr, kde se nachází schody. "Děkuji mockrát." otočím se zamířím si to k nim. Lehce zaklepu na dveře a ozve se hlas, který mi hlásí povolení vstoupit. Otevřu a sedí tam žena středního věku s blond vlasy a vrstvou make-upu. "Dobrý den, Jmenuji se Mia. Mia Larssonová." podávám jí ruku. Žena vstane od stolu a jde mi naproti potřást dlaní. "Vítám Vás, Mio. Doufám, že se Vám zde bude líbit a hned nám neutečete. Wilsonová" rukou naznačila, že si mám sednout na židli u stolu a dle pokynu usedám. "Uteču?" ptám se zvědavě. "Není to tady jednoduché a někdy je mít potřeba silné nervy." hrabe se v papírech. V tom mi jeden z nich podá: "Zde vypište své údaje, abychom to mohli hodit na průkazku i s fotkou, kterou byste měla mít u sebe." Dívám se na papír a vytáhnu si peněženku, ve které mám nachystanou fotografii. "Tady je žádanka do skladu na oblečení, které si vyžádáte v přízemí." beru papír do rukou. "A tady poslední papír, rozpis směn." ten mi položí vedle zbývajících. Vypíšu papír, co po mě potřebovala a podám jí ho i s fotografií. "A kterou směnu mám začít?" dívám se na rozpis. "Jsou zde 4 směny a vy začnete zítra noční, což by měla být směna číslo 1." nahlídne mi přes rameno. Souhlasně to odkývu.Teď si zajdete na sesternu a měla by vás provést slečna Evansová." usedá zpátky za stůl a bere do rukou můj odevzdaný papír. Sama se zvedám a beru zbytek papírů do rukou a odebírám se k odchodu. "Průkazku dostanete se zítřejším nástupem." věnuje mi menší úsměv. "Děkuji, nashledanou." zavřu za sebou dveře a rozhlížím se po chodbě. Při vchodu na patro jsem si ani nevšimla, jak je to tady obrovské. Vydám se na průzkum. Na dveřích si čtu cedulky až dojdu k otevřenému místu a uprostřed je pult s kartotékou. Za ní sedí malá černovlasá holka, která má melír hrající všemi barvami. Jako doplněk má obrovské tetování na krku a hádala bych, že to pokračuje níž. Mé oči sjely i na nohy v černých silonkách, co byly opřené o pult a měli díry. Její líčení černých očí a rtěnky byl až strašidelný. Opatrně přijdu k pultu a usměji se. Její oči se zájmem zvednou od knížky a dvakrát přežvýkne žvýkačku, kterou má v puse. "Čau, ty jsi ta nová, co?" "Jo. Ahoj, Mia." "Kira." Podává mi ruku. "Tak se asi vydáme rovnou na tu exkurzi, ne?" odloží knížku na pult a zvedne se. Mlčky se vším souhlasím. Nějak z ní mám respekt a to je o něco menší než já. "Mě se bát nemusíš, nekoušu." usměje se. "Nesuď dle slupky, ale jádra, děvče. Tady to budeš hodně potřebovat. Některé sestry to tady hážou do jednoho pytle a dělají z nich drogové zrůdy, ale je důležité je poznat i jací jsou uvnitř. Taky to jsou lidi jako my a my nejsme o nic lepší." vydává se na konec chodby. "Vezmeme to od konce. Tady je hala na společné terapie, což je tvoje parketa a tady naproti je společenská místnost, kde je televize, hry… však to znáš." ujde pár kroků. "Tady je sklad s povlečením, protože někdy je potřeba to měnit vícekrát za den, to mi věř. Tady má kancelář doktor, který jezdí na kontroly pacientů. Wilsonová je sice na patře taky, ale spíše jako úřadující osoba, která vede tohle všechno." rukama máchne do oblouku. "Tam na druhé straně jsou pokoje a nemocní. Chceš se na ně podívat?" otočí se na mě. "Určitě a můžu se tě zeptat, ke které směně patříš?" "Máš štěstí holka, protože tě budu mít pod ochranou. Zítřejší noční máme spolu." zazubí se. Svým způsobem jsem ráda, protože nakonec vypadá, že bychom mohly být i kamarádky. Projdeme kolem sesterny a zamíříme si to k pokojům. Dojdeme k prvním dveřím a nahlédneme okénkem dovnitř. "Tady je Ema. Píchala si co mohla a dítě má v děcáku, ale snaží se bojovat děvče." Vidím zhroucenou duši v rohu, která se kolébá dopředu a dozadu. "Tady… ." přejdeme na protější stranu "… je Timon." Nahlédnu přes okýnko. Je to mladý kluk. Leží na posteli a zrovna si pročítá časopis. "Je po dávce, tak je klid, ale i tak je to hodný kluk a na léčbu došel sám. Nejzajímavější jsou ale ty dveře na konci." ukáže prstem konec chodby." "Proč? Nějaký těžký případ?" "Je to známá osoba. Tady je, protože se to snaží rodina utajit. Kdyby šel někde to nóbl léčebny, je to všude v novinách. Problém je, že nechce s nikým mluvit. Uzavřel se do sebe. Je tu sice jenom 3 dny, ale ani slovo." "Můžu?" ptám se zda ho smím vidět. "To víš, že jo. Ten bude spadat stejně pod tebe." Pomalými kroky se vydám k němu. Okýnkem nahlédnu a vidím kluka, který sedí na parapetu okna, opřený o skleněnou tabuli a dívá se mřížemi ven. "Není to… ?" "Bill Kaulitz? Jo jo, je to on. Málo která osobnost to nezkusí a tento není výjimka." " Je jiný. Jakoby vyhaslý… ." "No jo, drogy jsou svinstvo. No nic, jdu zpátky, protože se budou vydávat obědy a u některých je potřeba asistence a jsem na to sama dneska.""Myslíš, že bych ti mohla pomoct?" dívám se na ni trochu prosebně. "No, jak myslíš, ale nesmí se to dozvědět Wilsonová. Dělala by peklo kvůli úboru." "Neboj, budu
mlčet a ty mi aspoň můžeš pomoct poznat pacienty." usmějeme se na sebe navzájem.

Se vším jsem Kiře pomohla a dle domluvy mi nechala Billa nakonec. Vezmu misku s jídlem a odemknu si dveře od jeho pokoje. Stále seděl na parapetu okna a prázdným pohledem se díval ven. "Ahoj." zašeptám opatrně. "Jmenuji se Mia a budu tvůj anděl strážný na této směně." misku položím na stolek a usednu si na jeho postel. Zrak mám upřený na jeho tělo, které je vyhublé a tváře propadlé. Jeho barva kůže je skoro odstínu mrtvého člověka. Tak mi ho je líto a v hrudi mám bolest. Byla jsem u jejich začátku kariéry a ho jsem tak zbožňovala. Za to jaký byl průbojný a ničeho se nebál. Teď nás osud svedl na opačném konci světa a zrovna tady, na tomto místě. "Chybí ti ta volnost, že?" snažím se mluvit potichu a medově. "Někdy nám osud nachystá klacky pod nohy, ale spolu ty klacky odhážeme, neboj." usměji se, i když se na mě ani nepodíval. "Vím, že bys měl do sebe něco dostat, ale nebudu tě nutit. Chvilku tady klidně posedím a potom půjdu. Kdybys chtěl, můžu ti s jídlem pomoct, ale jak říkám, nebudu tě nutit." žádná odezva, ani náznak pohybu očí směrem ke mně. Kdybych neviděla, že dýchá a mrká, myslela bych si, že je mrtvý. S pohledem upřeným na něm tam sedím asi 10 minut a potom se zvednu pomalu z postele k odchodu. " Budu se těšit na zítra. Tak se měj Bille." zavřu za sebou, misku s jídlem tam nechám a klíčkem pootočím v zámku. Naposledy se podívám okýnkem dovnitř a domů odcházím s hlavou plnou myšlenek.

Spřízněná duše XLIII

16. srpna 2017 v 16:17 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
"Ano... víš...Thomas je biologickým otcem Nicka. Nezlob se na něj. Nevěděl to. Dozvěděl se to až tehdy co jste se s Riou podruhé rozešli. Nechala ho zapsat jako otce. Díky tomu pak Thomas začal jednat když viděl jak s Nickem nacházela. Teď je Nick....no vlastně už jen můj." Začaly mi po tváři zase stékat slzy. "Jediné co mi po Thomasovi zůstalo. Nick a ten mrňousek tady." Opatrně jsem se dotkla svého břicha. "Neplač princezno. Máš přece ještě Eve. A já se o Vás postarám. Se vším Ti pomůžu." Objal mě a dal mi pusu na čelo. "Nerad vidím když se trápíš." Podíval se na Nicka. "Můžu si ho pochovat?"
"Jasně... nějakou dobu jsi byl jeho táta." Usmála jsem se a setřela si slzy. Tom mě pustil a vzal si od Terry Nicka. "Ahoj chalpáku. Jak se Ti daří?" Nick se na něj usmál a chytal ho za prst. "Pamatuje si Tě" usmála jsem se. "Myslíš? Neviděl mě asi 4 měsíce. "Byl jsi s nim od narození 2 měsíce. Určitě to cítí." Tom si s ním dál hrál. Šla jsem do naší ložnice. Začala si prohlížet věci, které tady po Thomasovi zůstaly. Lehla jsem si do postele na jeho místo a zachumlala se do peřin. Neubránila jsem se slzám. Nešlo to. Tolik mi chyběl. Cítila jsem z peřin jeho vůni. "Copak to děláš?" Ozval se za mnou Tomův hlas. Lekla jsem se. "Tohle by Thomas nechtěl" vlezl si ke mně do postele a zezadu mě objal. Tiskl se ke mně a pohrával si s mými vlasy. "Jsem tu pro Tebe" zašeptal. Ta slova polaskala moji duši. Uslyšela jsem cupitání tlapiček. Postel se prohnula. Koukla jsem k našim nohám. Stál tam Copper s Pumbou. "Ahoj vy rošťáci" usmála jsem se, sedla si a začala se s nimi mazlit. Udělala jsem jim místo a oni si lehli mezi mě a Toma. Hladili jsme je oba. Naše ruce se setkaly. Tom tu moji sevřel a usmál se na mě. "Děkuju, že jsi tady se mnou." Usmála jsem se. "Pro Tebe cokoliv" naklonil se přes Pumbu a Coppera a políbil mě. Zase si lehl. Přelezla jsem je a přitulila se k němu. Schoulila jsem se v jeho náručí a nechala se objímat. Zanedlouho jsem usnula.
U Billa
Probudil jsem se. Kde to sakra jsem? Co se to stalo? Bral jsem si nějaké prášky. Pak už nic jen...asi se mi zdálo, že jsem viděl Toma s Ann. Podíval jsem se k oknu. Stála tam nějaká postava. Sakra je mi zle. "Co tady dělám?" Zeptal jsem se. Postava se otočila. Byla to Eve. Kamarádka Ann. Sestra jejího manžela. A Plakala. "Nepamatuješ si? Pokusil ses o sebevraždu."
"Pamatuju se...ale... jak jsem se dostal sem? Jakto, že porad žiju?" Divil jsem se. Vzal jsem si velké množství silných prášků. "Ann s Thomasem Tě zachránili. Zavolali záchranku. Ann byla pořád s Tebou." Najednou propukla v pláč. "Stalo se něco? Proč pláčeš?" Začal jsem se zvedat do sedu. Měl jsem pocit, že se pozvracím. Přišla ke mně a posadila se na postel. "Bille...Thomas měl nehodu..." Rozplakala se ještě víc. "Jak je na tom?" Podívala se na mě a přivinula se ke mně. Jen plakala. "Bille on už není.." Úplně se zhroutila. Objal jsem ji. "To je mi strašně líto Eve. Byl to skvělý člověk. Teď už rozumím." Objímall jsem ji a hladil po vlasech. Maličko se uklidnila. "Proč jsi tady? Neměla bys tady být. Tady Ti to nepomáhá."
"A ty myslíš, že mi bude doma líp? Nemůžu být v tom domě kde jsme spolu vyrůstali. A nechci být sama. Práce mi pomáhá."
"Pokud chceš, můžeš tu být se mnou. Než mě odlifrují do pakárny." Zasmál jsem se. "Chudák Ann taky je určitě doma sama a trápí se. Pane bože proč se vždycky něco stane těm nejhodnějším a nejlepším lidem. Hajzlové mají tuhé kořínky a nikdy se jim nic nestane. Tohle mě dokáže vždycky tak naštvat."
"Teď se nabízí otázka....co Tě vedlo k tomu, že jsi udělal to co jsi udělal?" Zeptala se opatrně. "Jsem úplně sám. Nikoho už nemám Eve. Všechno jsem podělal. Ann se mi neozvala od doby co jsem je s Tomem nachytal. Tom se mnou nemluví. Myslí si, že můžu za to, že se Ann vdala. Prý kdybych mu to řekl, mohl tomu zabránit. A nakonec Jess. Nachytal jsem ho s jiným. Teď už nemám nikoho. Ann se doma sama musí cítit hrozně a já jí nemůžu pomoct."
"Billy ona není doma sama. Je u ní Tom. Včera v noci Tě tady oplakávali oba dva. Stále jsou s Tebou. Milují Tě. Oba si to strašně vyčítali. Tom se kvůli Tobě vrátil. Ann Ti zachránila život. Jsem si jistá, že kdyby ji Tom neodtáhl domů, aby si odpočinula, byla by určitě tady." Ta slova m vlila do těla život. "A já myslel....pane bože já jsem blbec. Musím jim říct, že to není jejich vina. " Ozvalo se zaklepání. Do místnosti vstoupil Tom. "Tommy" vyjekl jsem. Měl jsem takovou radost, že ho zase vidím. "Billy...ty troubo...co jsi to chtěl sakra udělat? Tolik jsi nás vyděsil. Co Tě to napadlo?" Chrlil na mě Tom. "Tak já Vás tu nechám." Usmála se Eve a stále se slzami v očích odešla.