Život na splátky VIII

5. srpna 2017 v 11:14 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Když jsem dorazila domů, máma už spala. Když jsem nakoukla do kuchyně uviděla jsem Caspera jak sedí u prázdných misek. Usmála jsem se. "Ty máš hlad ty rošťáku?" Pohladila jsem ho a do jedné misky mu napustila čistou vodu a do druhé mu dala trošku masa z konzervy. Nesměl toho ještě prozatím jíst moc. Musel jíst často a po maličkých porcích. Jako člověk když drží dietu. Hned se na to vrhnul a to co zrovna dostal zmlasknul během sekundy. Měla jsem radost, že mu konečně chutná. Možná začal na svého pána už konečně zapomínat. Pokud se doteď nikdo neozval, tak už se určitě neozve. Odvedla jsem ho na jeho místo, kde každou noc spal a počkala dokud neusl. Zabralo to asi hodinku. Pak jsem se vrhla na učení. Nemělo už cenu jít spát a tak jsem se učila dokud nebyl čas vyrazit do školy. Než jsem vyrazila, dala jsem si jen kafe a malou snídani. Byla jsem hrozně vyčerpaná, protože mi holky daly zabrat a celá ta prostudována noc mi taky nepřidala. Celý den jsem se na přednáškách akorát snažila neusnout. Domů jsem přišla úplně zničená a hned jsem usnula.
Následující 3 týdny pro mě byly hrozně náročné. Ze školy domů ke Casperovi od Caspera hlídat holky. Jediné co mě těšilo bylo to, že Casper už byl téměř zdravý a můj vztah s Auroritou byl lepší a lepší. Ale mrzelo mě, že nemám čas na mámu a Elliota. Hodně jsme se hádali, ale já teď mám hrozně málo času a peníze potřebuju. Na druhou stranu jsem se do práce těšila kvůli Auroritě. Sotva jsem přišla ze školy, popadla jsem Caspera a šla se s ním projít. Uviděla jsem všude vyvěšeny plakáty právě s ním.. Dokonce za něj byla obrovská odměna. Okamžitě jsem zavolala na uvedený telefon, ale hlas v telefonu oznámil, že tohleto číslo neexistuje. Ale ne... majitel nebo majitelka napsali špatně číslo a jiné ani adresa tam nebyla. Sakra co teď? Kdybych aspoň viděla někoho jak to vyvěšuje. Povzdechla jsem si. Odvedla jsem Caspera zpátky domů. "Mrzí mě to drobku." Pohladila jsem ho, popadla batůžek s učením a utíkala hlídat. Paní S už se chystala k odchodu. "No konečně jsi tady. Už nemůžu dále čekat." Zamračila se. "Omlouvám se, už se to nestane." Sklopila jsem hlavu. Za mými zády třískly dveře až jsem nadskočila. Koukla jsem směrem odkud rána zazněla a uviděla jsem tam stát může s ne příliš příjemným výrazem ve tváři. Mračil se. Sotva mě uviděl, probodl mě pohledem. "Dobrý den." Pozdravila jsem. Neobtěžoval se ani odpovědět, došel k pohovce a sedl si. "To je můj manžel. Tom Kaulitz." Znovu jsem obrátila svůj pohled k němu a čekala cosi jako pozdrav. Opět se nic nekonalo. "Nesahat!" Řekla přísně. "Co prosím?" Nepochopila jsem její záměr. "Slyšelas dobře. Je to MŮJ muž." Přivřela přísně oči. Nevím za koho mě to vůbec má. Hned na to odešla a já jen viděla, jak její manžel protočil oči. Nevypadal tak, ale choval se jako typický namyšlený boháč. Najednou ke mně přiběhla Aurorita. "Teto Leo!" Zavolala nadšeně. Popadla jsem ji do náruče a zatočila se s ní. "Jak ses měla princezno?" Usmála jsem se. "Těšila jsem se." Zazubila se. "No jo... už si vzpomínám. Slíbila jsem, že Tě vezmu na zmrzlinu že?" Usmála jsem se. Aurorita začala jásat. Poslední týden jsem hlídala jen ji. Aurelii si vždy vzala paní S. s sebou. Nevadilo mi to, protože jsem se s Auroritou alespoň více sblížila. Pomohla jsem jí se obléci. Když jsem došla ke dveřím, otočila jsem se na jejího tátu, stále sedícího na tom samém místě. "Na shledanou. Hezký den." Popřála jsem a čekala odpověď. Znovu na mě jen mrštil přísný pohled a tak jsem radši zmizela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Život na splátky?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama