Září 2017

Život na splátky XVII

30. září 2017 v 12:44 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
"Co nezvládáš? Nerozumím Ti." Vypadal zmateně. "To všechno. Mám toho plné zuby. Shermine pořád upřednostňuje Aurelii a taky to mezi ní a mnou...něco je jinak." Povzdechl jsem si, prsty vjel do vlasů a zoufale se podíval na Billa. "No jo..je to logický. Aurelia je její dcera." Poznamenal Bill. "To ale Aurora taky." Dodal jsem. "Myslím vlastní."
"Neznamená, že když není Aurora naše biologická dcera, že je méněcenná." Hrozně mě rozčílil jeho postoj. "Uklidni se. Vždyť takhle jsem to vůbec nemyslel. Rozumím Ti a máš pravdu. Určitě to je taky jeden z důvodů k tomu aby to neklapalo, ale...upřímně...Tome neklape to od té doby kdy se jí ztratil Copper. Já vím, že Tě to pořád bolí i po tolika týdnech. Byl jako člen rodiny, ale musíš se vzpamatovat. Aurora Tě potřebuje a Shermine to určitě neudělala schválně." Uklidňoval mě objetím. "Já vím, ale...já nemůžu. Nejde to. Navíc. Pamatuješ si jak jsem Ti říkal o té chůvě co najala?" Koukl jsem na něj. "Myslíš tu mladou sexy kočku?" Narážel na má slova. "Samozřejmě. Co je s ní?" Zajímal se. "Je to všechno špatně. Tolik mě vytočila. Nejen, že nás dneska ráno se Shermine vyrušila při TOM...prostě jsem to potřeboval, takže to bylo docela...no...jak bych to řekl...drsný a trapný. Viděla můj nahej zadek. Vlastně jsme byli oba úplně nazí. No radši nechci vědět co si myslela. Ale o to teď úplně nejde. Hlavně jde o to, že prostě vzala holky ven, ale nedala vědět, že je Auroře zle a že byla u doktora. Chudinka leží v posteli s horečkou a zvrací. A jako vrchol všeho k ní Aurorita až příliš přirostla. Řekla jí maminko. Nevím co mám dělat. Všechno je špatně Bille. Všechno je špatně." Povzdechl jsem. Byl jsem tak bezradnej, ale byl jsem rád, že mám alespoň někoho, kdo mě vždycky vyslechne a když může tak pomůže. "To není moc dobré. Mohlo by to Auroru mást. Pokusím se někoho najít. Někoho kdo Ti alespoň s Aurorou vytrhne trn z paty. A co se týče Sher...s tou Ti sice nepomůžu, ale když jste si spolu užívali tak je to zase v pohodě ne?" Usmál se. "Obávám se, že ne. Byl to jen sex. Nic víc v tom nebylo. Ale chci tomu dát ještě šanci. Nechci to hodit za hlavu a navíc to ani nejde kvůli Auroritě. Měli jsme tak nádhernej vztah. Nevím kam se to podělo. Musím to dát zase dohromady." Usmál jsem se. "A není v tom nějaká jiná?" Nadzvedl levé obočí. Vzpomněl jsem si bůh ví proč na Leu a ten polibek. "Cože? Ne to ne...prostě..něco tomu chybí." Bill jen pokýval a položil svou ruku na moje rameno. Cítil jsem jeho podporu. Stál při mně jako vždy. Můj malej bráška byl teď tím větším.

Leah
Brooke jsem řekla úplně všechno. Od toho polibku až do teď. "Leo zbláznila ses? Celej život mi tu vykládáš jak si nemám nic začínat s ženatejma a teď to děláš Ty?" Vyhrkla na mě. "Ale Brooke. Já si s ním přece nic nezačínám. To on mě políbil. Já to nechtěla. Jde mi hlavně o to, že jeho manželka mě evidentně nesnáší. Neřekla mu, že jsem volala a on je na mě teď naštvanej. Bojím se, že příjdu o práci. Bojím se, že už Auroritu třeba neuvidím." Sklopila jsem pohled. "Ah Leo...až moc jsi k ní přirostla. To, že Ti řekla maminko....není to dobré znamení. Pomotala jsi jí hlavu."
"Ale já za nic nemůžu. Chovala jsem se k ní jak teta a né jako máma. Musela se zmýlit. Byla v polospánku a měla horečku. Určitě blouznila. Brooke prosím pomoz mi. Co mám dělat?" Cítila jsem se hrozně. "No...asi bys tam nějakou dobu neměla chodit. Zavolej do agentury, že teď týden prostě nemůžeš a pak se uvidí." Objala mě. "Bude to v pohodě. Uvidíš." Zašeptala.
Druhý den hned ráno mi volal šéf. Dostala jsem pořádnou držkovou. Nechápala jsem za co, dokud jsem se nepodívala na hodiny. Bylo už půl 11, takže do poledne nebylo daleko. Touto dobou už jsem dávno bývala u svých zaměstnavatelů. Nechápu, že mi nezvonil budík. Chtěla jsem mu hned ráno zavolat a omluvit se, aby za mě poslal někoho jiného a dal mi nějaký čas oddech. "Už se po Vás několikrát sháněli. Musel jsem za Vás poslat náhradu. Takhle by to nešlo slečno Davisová." Peskoval mě. Bylo mi líto, že má kvůli mě problémy, ale já prostě nemůžu. "Promiňte pane vedoucí, ale já teď týden prostě hlídat nemůžu. Kvůli škole a tak. Musím to teď dohnat. Nerada Vám působím problémy, ale po týdnu jsem zpátky. Slibuju." Prosila jsem ho o nějaký volný čas. Samozřejmě jsem lhala. Se školou to nemělo nic společného. Potřebovala jsem od té rodiny oddech. "No..." odmlčel se. "Myslel jsem, že Vás se to týkat nebude, když už jste tam vydržela tak dlouho."
"Cože?" Nechápala jsem o čem to mluví. "Utíkáte od té rodiny. Nikdo tam dlouho nevydržel. Vy jste jediná kdo tam vydržel takhle dlouho. Proto jsem si myslel, že Vy jste pro ně ta pravá, ale asi jsem se unáhlil." Zněl zklamaně. "Ne to ne já vůbec neutíkám. Jen prostě potřebuji týden být doma. Chci se vrátit do práce. Neutíkám. Přísahám." Dušovala jsem se. Opravdu se chci vrátit. Jen musím dát jak sobě tak celé té rodině čas. "Tohle říkali všichni, ale dobře. Zatím tam někoho pošlu a až budete moci, ozvěte se. Ať se Vám to ve škole všechno vydaří. Nashledanou." Ukončil hovor. Povzdechla jsem si. "Leo? Co tady ještě děláš? Ty nejsi v práci?" Divila se máma, která zrovna vstala. Vždycky se po noční vzbudila takhle brzy. "Ahoj mami." Usmála jsem se a objala ji. Je pravda, že jsem ji poslední dobou moc často neviděla. "Budu mít teď týden volno a můžu se víc věnovat škole." Usmála jsem se. Podívala se na mě podezřívavě. "Děje se něco?" Myslím, že mi nevěřila. "Ne nic...jen... už jsem tam byla moc často. Školu jsem dost zanedbávala a tak bych se měla trošku víc teď zaměřit na to stipendium. Už mi moc času nezbývá." Usmála jsem se. "No tak dobře. Bylo mi divný, že bys odtamtud utíkala, když jsi o Auroře tolik mluvila. Už jsi byla s Casperem?" Zajímala se. "Promiň. Ještě ne, ale hned to napravím." Usmála jsem se a začala se oblíkat. Hned na to jsem popadla vodítko a utíkala s Casperem ven. Chudáček to musel držet hrozně dlouho. Vyčůral skoro oceán a na trávníku v parku nechal koblihu jako by snědl slona. Rychle jsem to po něm uklidila a trochu se s ním i proběhla. Běhal fakt rychle. Nechtěla jsem ho moc přetěžovat, ale běhal sám a moc ho to bavilo. Byl opravdu ve skvělé kondici. Ani nebylo vidět, že ještě nedávno stál na prahu života a smrti. Když už se zdál unavený vzala jsem ho domů a zasedla k učení. Už mi zbýval poslední týden k tomu, abych dohnala co se dalo a měla dostatečně dobrý průměr pro stipendium na následující rok. To volno mi vážně bodlo.

Spřízněná duše XLVIII

27. září 2017 v 8:42 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
U Billa
Procházeli jsme se po parku. Dneska bylo vážně krásně. Vzal jsem sebou i Pumbu s Copperem. Nevěřili byste jak z nich byl Nick hotovej. Musel si na ně za tu dobu co jsem byl pryč zvyknout. Přilnuli k sobě. Došli jsme do psího parku. Vytáhl jsem Nicka z kočárku. Snažil jsem se ho postavit na nohy a trošku se s ním za ruku projít. "No tak pojd chlapáku...snaž se. Za nedlouho budeš mít rok no tak šup." Užili jsme si spoustu srandy. "Eve podržela bys ho na chvíli?" Posadil jsem jí ho na klín. "Jak se cítíš Billy? Zeptala se najednou mile. "Dobře děkuju za optání" usmál jsem se. Z tašky v kočárku jsem vytáhl smetanový jogurt a začal Nicka krmit. "A jak se daří Tobě? Dlouho jsme se neviděli." Zeptal jsem se nesměle. "No jo...docela to jde..jen mi pořád dělá starosti Ann. Pořád se nějak nedokáže vyrovnat se smrtí Thomase a k Tomovi si nehledá cestu. Takhle přece nemůže žít." Sklopila hlavu. "Neboj... všechno dobře dopadne. Uvidíš." Usmál jsem se. Bylo mi totiž jasné, že spolu určitě skončili v posteli. "Jak si můžeš být tak jistý?" Podivila se Eve. "No... proč myslíš, že jsme tady?" Zasmál jsem se. "No, ale to neznamená, že na to vlítnou když nikdo není doma. Měli už spoustu šancí."
"Ale já tomu trošku pomoh" zakřenil jsem se. "Huh?" Nechápavě se na mě podívala. "No tak proč myslíš, že jsem Tomovi řekl, že mu ochabují svaly i když to není pravda?...Je mi jasné, že si půjde zacvičit a až ho Ann najde...bum a je to" zasmál jsem se. "Ještě žádná mu neodolala když ho viděla při cvičení. Navíc si na to bere vždycky to svoje sexy tílko. Je to prostě v kapse." Zasmál jsem se. "Páni...tak tohle bych fakt nevymyslela. Jsi skvělej." Usmál jsem se "Ale Ty jsi mě na to přivedla. Já je jen trošku popostrčil." Nick snědl jogurt celej. "No Ty jsi šikulka..." Usmál jsem se a utřel mu pocintanou pusu kapesníčkem. Vyhodil jsem obal od jogurtu a vzal pro Nicka flašku s čajem a strčil mu jí do pusy. Když jsem zvedl pohled k Eve všiml jsem si, že mě pozoruje. "Co?" Usmál jsem se na ni. "Ne nic jen...byl bys dobrej táta. Jde Ti to s ním skvěle." Usmála se. "No Tobě to s ním taky moc sluší. No vlastně i bez něj. Teda..." Trochu jsem se v tom zamotal. Začala se smát. Její smích byl tak melodický přímo laskal moje uši. "Promiň...chci jen říct, že Ti to s Nickem taky skvěle jde. A taky Ti to moc sluší. Změnila ses co jsme se neviděli." Vzal jsem si Nicka do náruče a postavil si jej na nohy. Držel jsem ho, aby se nestalo že spadne. "Ty lumpe... stůj..." Smál jsem se. Natáhl ručku a ukázal na můj piercing v nose. "No joo mám tam něco co ostatní nemaj viď? Líbí se Ti to?" Usmál jsem se a dal mu pusu. Zaprskal. Určitě ho škrábaly moje vousy. "Měl bych se oholit?" Přejel jsem si prsty po linii brady. "Takhle Ti to sluší" usmála se Eve. Musím přiznat, že jsem zčervenal. "Děkuju." Usmál jsem se. "Nezajdeme se někam najíst?" Usmál jsem se. "Moc ráda" zašvitořila. Zvedli jsme se z lavičky. Přivolal jsem Pumbu s Copperem a vzal je na vodítko. Eve zatím posadila Nicka do kočárku a jeli jsme směr restaurace. Posadili jsme se venku. Dovnitř psy totiž nesmí. "Co si dáš?" Zeptal jsem se. "Asi pizzu " usmála se. "Fajn.. dám si taky." Vybrali jsme si každý svoji a taky jsme ji každý celou snědli. "Teda já asi prasku." Zasmál jsem se. "To mi povídej" zasmála se taky. Začala z kabelky vytahovat peněženku. "No tak to ani nezkoušej" usmál jsem se a vytáhl z peněženky platební kartu a položil ji na tácek. "Nee to nejde kam bys přišel kdybys za každého pořád platil."
"Ty nejsi každý" usmál jsem se. "Jsi jeden ze 4 nejdůležitějších lidí v mém životě" usmál jsem se. "A mimochodem... slyšel jsem jak jsi mě bránila před Jessem... děkuju." Položil jsem svou ruku na tu její, která ležela na stole. Zčervenala jako rajčátko. "Sluší Ti když se červenáš" zalichotil jsem. Mávl jsem na číšníka a podal mu kartu abych zaplatil. "Pane ta karta je propadlá." Podíval se na mě číšník. "Sakra to se omlouvám. Nevšiml jsem si. Vytáhl jsem z kapsy peněženku a zaplatil hotově. "A tady máte něco navíc za ty problémy. Ještě jednou se omlouvám" usmál se na číšníka. "To nic pane. Občas se to stává." Zvedli jsme se. Vzal jsem ty naše dva hafany a Eve kočárek s Nickem. "No sakra to byl trapas" zasmál jsem se. "Jenom trošku" zasmála se Eve. Ještě jsme se tak dvě hodiny procházeli a pak zamířili domů. "Doufám, že je nevyrušíme v tom nejlepším." Zasmála se Eve. "To už museli stihnout aspoň 3x" zasmál jsem se. Celou cestu jsme si povídali. Bylo mi s ní strašně fajn. Nicka jsme utahali tak, že usnul. Došli jsme domů. Naskytl se nám pohled na Ann a Toma jak spolu leží na pohovce a líbají se. Byli do sebe tak zabraní, že si ani nevšimli, že už jsme doma. Podíval jsem se na Eve a nadzvedl jedno obočí. Šel jsem se podívat do Tomova pokoje. Postel byla rozházená a na zemi poházené věci. Yes! Naznačil jsem pohybem rtů a sevřel ruku v pěst. Přišel jsem k Eve. "Je to tam.." zašeptal jsem. "Ehm" odkašlal jsem si. Konecně se od sebe odlepili. "Ahoj hrdličky...jsme doma." Byli šťastní. Viděl jsem jim to v očích. Taky se usmívali jako sfetovaní. Zasmál jsem se nad tou úvahou. "Nick se unavil a spí. Nenechte se rušit uložíme ho." Koukl jsem na Eve. "No jasně...nenechte se rušit" usmála se. Odešli jsme uložit Nicka. "Říkal jsem to." Zasmál jsem se tiše tak, abych nevzbudil Nicka. "Ty jsi teda dohazovač" zasmála se Eve. "Noo potřebovali trošku postrčit. Ale jsou konečně šťastní a hlavně jsou konečně spolu. Vždycky se našlo něco co je rozdělilo, ale teď je tomu snad konec." Usmál jsem se. "Taky doufám" usmála se a pohladila Nicka po tvářičce. Přemístili jsme se do mého pokoje a na notebooku si pustili film. Alenku v říši divů. "Tak ale tohle musel točit někdo kdo byl minimálně na tripu." Zasmál jsem se. Eve se smála taky. Byla vážně roztomilá. Zakoukal jsem se na ni. "Co?" Zeptala se když si všimla, že na ni zírám. "Ne nic" usmál jsem se. "Jsi moc krásná." Zalichotil jsem. Znovu zčervenala. Bylo to na ní tak roztomilé. Začal jsem se zase věnovat filmu.

Feel It All - Kapitola 7.

25. září 2017 v 10:53 | By Best.ie |  Feel It All
"Kiro, je tady, jdu dolů." Její hlava se objeví z pod pultu, za kterým sedí a hlídá. "Jasné, utíkej." a zapluje zpátky. Srdce mi bije do rytmu schodů, které běžím dolů. Trochu mám z Toma strach, protože po telefonu nezněl jako někdo, kdo je moc přátelský. Seběhnu poslední schody a jdu ke dveřím. Najdu ten správný klíč a odemknu dveře. Se zatajeným dechem otevřu dveře. Stál tam, živý Tom Kaulitz. Hodně se změnil od dob, kdy jsem je poslouchala. V ruce svíral cigaretu, ze které si potáhl. "Jsem ráda, že jste přijel pane Kaulitzi, děkuji." Jeho pohled si mě sjel od hlavy až k patě. "Tom, na nějaké vykání si nepotrpím. Potom si připadám na padesát." usměje se. "Mia." úsměv mu opětuji. "Můžeme si první promluvit?" vážně se mě zeptal. "Určitě." Oba se vydáme na nejbližší lavičku, která byla směrem k parku. Nevinně si sednu a čekám co bude. Tom si nesedl,ale stál nade mnou jako stráž, která dělá výslech. Jednou rukou v kapse a druhou svíral cigaretu. Lavička byla pod lampou, pod kterou jsme na sebe i dobře viděli. "Co tímhle sleduješ? Chceš mu pomoct, protože ti z toho něco cinkne do kapsy? Jinak to nechápu, proč se do toho tak angažuješ?"
"Tome, je to jinak." podívám se na něho. "Neříkám, že jsem vás x let zpátky neposlouchala. Dokonce Bill byl moje láska a vzor, ale tím to není. Vždy se mi líbilo jaký je. Na vše měl odpověď a ten jeho styl, jak se dokázal odlišit a nestydět se za to a stát si za svým názorem mi hodně pomáhalo v mých těžkých časech. I když o tom neví a ani mě nezná, chci mu to vrátit. Pro můj klid v duši. Když teď vidím jak je zranitelný a vyhaslý, bolí mě to. Nic za tím jiného nehledej, prosím." Celou dobu mě sledoval. Tak se podobal Billovi ačkoliv měli jiný styl. "Věřím ti." zašeptal. "Prosím?" řeknu udiveně. "Věřím ti." sedne si vedle mě, co odhodí zbytek cigarety do koše. Vytáhne krabičku a zapálí si druhou. Druhou rukou si začne hrát s náramky na ruce: "Pořád nemluví?"
"Ne. Jednou měl oční kontakt, ale netrval dlouho."
"Jak na tom teď je?"
"Začal druhý měsíc, což pro něho znamená krušnější chvíle. Dávka se mu už nepodává a začal odvykání. První měsíc se mu dávky snižovaly, aby to pro něho nebyl takový šok a zásah do těla. Už má z druhé fáze půlku za sebou a je na tom líp. Chodím mu číst, abych si ho trochu získala a mluvil se mnou. Díky tomu navázal ten oční kontakt, ale nic víc." pohledem zkoumám okolí "Ty víš, proč tak mlčí?" zajímá se. "Ne, to nevím a ty mi to asi neřekneš, že?" podívám se na něho s pozvednutým obočím. V hrudi cítím, jak mě zvědavost začala hlodat, jako termit do dřeva. Tom si potáhne z cigarety a pomalu vydechne obláček dýmu. Cigaretu sevře mezi rty a upraví si culík. S potáhnutím cigaretu vytáhne z úst: "Okey." vydechne. "Tohle je myslím situace, kdy je na místě říct, jak se situace má… Je to už nějaký ten pátek, kdy se na jedné akci hodně popíjelo a on se tam seznámil s Linnet. Bill se po dlouhé době zamiloval. Pokud mohl, trávil s ní čas. Večeře a procházky přešly v drahé dárky. Vysávala ho jak mohla. Nikdy neřekla co přesně dělá, čím se živí. Bylo by mi to vcelku jedno, kdybych postupně na Billovi neviděl, že se mění, v něco, co jsem sám nedokázal pochopit. Chtěl jsem o ní vědět víc. Vždy jsme si vše říkali a jeden o druhém věděli vše. Teď mi nechtěl říct nic, a že se o něho nemám starat. On si ani neuvědomoval, jak se vzdaluje. Naše matka nám vždy kladla na srdce, že si máme na sebe dávat pozor a nezaplést se do něčeho, čeho bychom mohli litovat. Nějak zapomínal, že má doma psa a kapela šla stranou. Pořád byla na prvních místech Linnet. I kluci z kapely viděli, že je zle. Bill začal být náladový a jak jsi popsala, vyhaslý. Tolikrát jsme se pohádali, ale byl zaslepený láskou a tehdy už i drogami. Nepoznával jsem ho. Měl jsem strach, jak daleko to dojde. Pro kapelu musela být nucená dovolená, protože bez zpěváka to nešlo. Zvláštní je, že to dokázal skrývat před novináři a bulvárem. Nikde o něm nebyl ani řádek, že na něčem jede a s kým se tahá. Bod zlomu byl jeden večer, kdy jsem přišel za ním, do jednoho klubu Diabolo. Seděl u jednoho stolu s nějakými lidmi a našim kamarádem Paulem. Prosil jsem ho, ať jde domů. Pustil se do mě, že se dokáže o sebe postarat sám a v tom můj pohled zajel na stůl, kde bylo to svinstvo. Jelo to tam ve velkém a on byl zrovna po té zasrané dávce. Ta bolest, co mi projela srdcem, jakoby mi do něho vrazil nůž, byla nesnesitelná. S člověkem, se kterým máš vnitřní spojení, to bolí o to víc. I když je o pár minut mladší, pořád je to můj malý bráška. Začali jsme se hádat a on utíkal za Linnet. Rozrazil jedny dveře a načapal jí s chlapem, co si to s ní rozdával a já toho všeho byl svědkem. Sesypal se mu svět. Jeho láska ho podváděla a to nemohl unést. Když utíkal pryč, musel přes vnitřek klubu, kde všichni seděli. Já ho následoval a v tom… ." Tom si stoupne a podívá se na měsíc. "… jeho velice blízký kamarád Paul, se kterým se znali pár let padl k zemi. Nejhorší je, že jsem ho znal stejně dlouho jako Bill a ani jeden jsme nevěděli, že fetuje. Bill to musel zjistit, když na tom začal sám ujíždět a on ho v tom musel jedině podporovat." Tom se otočil na mě. "Paulovi šla pěna od úst a celý se třepal. Jeho tělo se svíjelo v křeči. Jeho hlava šla do záklonu… Bill k němu padl a snažil se mu pomoct. Ihned jsem volal záchranku, ale pro něho už bylo pozdě. Předávkování bylo silné. Bill ho svíral v náručí, když vydechnul naposled. Zamrazí mě, jenom si na to vzpomenu, jak jeho bezvládné tělo zavírali do černého pytle. Od té doby Bill nemluví. Na léčbu jsem ho dovezl druhý den já. Mamka to neví, protože tím by jí zradil a ublížil ze všeho nejvíc. Jí jsem nakecal, že je v lázních." bez dechu se na něho dívám. Ta představa, čím si prošli až bolestně mrazila. "Děkuji, že jsi mi pomohl pochopit, čím si prochází."
"Pokud mu opravdu pomůžeš, budu ti hodně dlužný." Chvilku jsme se na sebe dívali. "Měli bychom jít nahoru." Tom souhlasně kývnul hlavou. Když dojdeme na patro, omluvím se Kiře, že jí vysvětlím to zdržení, jak ho odvedu na pokoj. Tom mě následoval a bylo vidět, že je nervózní. Odemknu dveře a vstoupíme dovnitř. Bill seděl na parapetu a díval se z okna. Tom zůstal stát na místě a díval se na něho. Já k němu opatrně přišla. "Víš, jak jsem tady byla a chtěla po tobě, abys přemýšlel nad tím, co bys řekl svému bratrovi, kdybys ho mohl vidět?" otočím se směrem k Tomovi. Potichu a neslyšně se přiblíží k nám. Podívám se na oba dva a Tom se rozpláče. Tak jsem ho nikdy neviděla. On nebyl z těch lidí, co by se dojímal. Byl vždy z těch dvou ten, kdo své city nechával chladnými. A teď vidím, Toma Kaulitze, brečet. V tom se Bill na něho otočil a překvapeně se podíval. "Bille… ." zašeptal Tom. Oba se vrhli do náruče. Dojemná chvilka těch dvou mi vehnala slzy do očí. Rychle jsem odešla a zavřela za nimi dveře. Teď potřebují být o samotě. Se slzami v očích dojdu za Kirou. Ta už na mě čekala napjatá, co bylo. "Nebyl problém během toho, co jsem tu nebyla?" utírám si slzy. "Néééé a teď mluv! Chci všechno vědět." Nepopisovala jsem jí vše, co mi Tom řekl. Ve zkratce jsem jí osvětlila, že mu bylo ublíženo a byl svědkem úmrtí kamaráda. Proto to jeho mlčení. A mně tekly slzy štěstí nad tím, jak je člověk viděl zase spolu. Tak úžasný pocit z toho všeho mám a těší mě to za oba dva.

BUBBLE DREAM - Kapitola 12.

24. září 2017 v 16:12 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
"Máš velice pěkné šaty Amelí." Řekne Simone. "Děkuji, to je zásluha Billa." Usměji se na něho. Tom na Billa hodí výraz údivu. "Bill má dobrý vkus jako vždy. Kde jsi je sehnal? Tuhle módu jsem ještě neviděla?" Vyzvídala Shermine. "To je Amelí práce, já ji akorát nechal realizovat." Všichni se na mě překvapivě podívají. "Ty i navrhuješ?" Opřela se o stůl Shermine a čekala na odpověď. "Ne, ráda kreslím a někdy je mým plátnem i oblečení." Podívám se na svoji spodní část šatů. "Kreslíš? Já miluji umění. Taky kreslím." Pronese Simone. V tom dojde číšník a objednáme si jídlo. Někdo si dal víno někdo šampaňské. Beru si šampaňské, protože nechci zase něco provést.
V restauraci se proseděla nějaká ta hodina. Se Simon a Billem se dobře povídalo. O čemkoliv se s nimi dalo vykládat a dokonce jsme se hodně nasmáli. Bylo to, jako bychom se znali velice dlouho. Za to Shermine byla, jak bych to řekla? Snažila se být dokonalá a nejlepší v každém ohledu. Dokonce jsem byla od ní poučena jak cigarety škodí pleti, a že i Tom to pochopil. Trochu mi lezla na nervy, ale nedala jsem nic najevo. Jsem zvyklá z práce být na poučování od lidí imunní. Vadilo mi akorát, že s Tomem tak manipuluje. Tom byl nevrlý a mohla jsem za to nejspíš já, protože co chvíli měl proti mně nějakou narážku. Než jsme odešli, my děvčata se odebraly na dámy a kluci na nás čekali u vchodu. Můj návrat byl rychlý, protože jsem si byla jenom umýt ruce. Když jsem se k nim přiblížila, nevšimli si mé přítomnosti kousek od nich. "To nemyslíš Bille vážně! Proč si ji sebou bral?" "Co ti na ní vadí? Je v pohodě." "Ty ses do ní zamiloval nebo co?" Tom se zašklebil a Bill se na něho díval aniž by mu odpověděl. "Bille, ne! Je tu na chvíli a akorát ti ublíží." Couvla jsem opatrně zpátky a dělala, že teprve jdu. Přijdu k nim a jenom nadzvednu obočí a snažím se mile usmívat. Bill mi úsměv opětuje, ale Tom se tváří jak kdyby mu ulétly včely. Nedalo mi to. "Hele, Tome. Nevím, čím Ti tak vadím, ale nic proti Tobě nemám a nic jsem Ti neudělala a byla bych ráda, kdyby ses ke mně choval normálně a pokud Ti to dělá problém, tak se zkus přetvařovat. Byl to Tvůj nápad, abych sem jela." Billa to velice pobavilo. V tom došly i holky. "Copak je tak vtipného Billy?" Usmívá se Simone. Shermine se hned šla zavěsit za Toma a ten mě propichával pohledem. "Amelí se snažila něco vysvětlit Tomovi." Řekne Bill. "Tome, jdeme" řekne Simone a obejme mě i s Billem. "Snad se ještě uvidíme, než to tady skončíš." A jde pomalu ven. "To já taky." Zašeptám. Tom jí se Shermine následuje. Hned je následujeme i my. Zamáváme jim, jak nasednou do auta a my nasedáme do svého. Jak se s námi auto rozjede Bill přeruší to ticho. "Mamce ses líbila." "Myslíš? Je to úžasná žena. Až Ti závidím, že takovou mamku máš. Hned bych Ti ji přebrala." dívám se z okna. Otočím se k němu a podívám se mu do očí. "Co kdybychom ještě něco podnikli?" Po té večeři se cítím uvolněnější a více přirozenější. Pomohlo mi to prolomit ledy a lépe ho poznat. "Podnikli?" "Máš rád filmy? Chipsy… víno?" Cítím se tak skvěle, že se mi nechce být o samotě u mě na pokoji. "Oh, ano! Co máš v plánu?" Podívá se překvapeně. "Já bych to viděla na postel, film a sklenku v ruce. Nechce se mi být na pokoji sama. Dneska ne." "Ale budeme u mě, jo? Ty ten pokoj máš malý." "Beru, hodím sprchu a dojdu?" "Budu Tě čekat. A Pumba Tě taky rád uvidí." "Na toho se těším nejvíc. A máš nějaké filmy nebo mám vzít?" "Mám. Máš ráda horory? Sám se na to nerad dívám." "A tak proč ne, když mě potom doprovodíš na pokoj, nemám problém." Smějeme se. Po příjezdu k hotelu se rozprchneme. První co jdu, tak vlezu na balkon si zapálit. Sundám ze sebe šaty, vlezu do sprchy a nechám na sebe téct teplou vodu. Při tom přemýšlím nad tím, co jsem slyšela. Že by Bill cítil to co já? Ale proč zrovna já? Pohybuje se kolem tolika lidí. Tom měl pravdu. Nemá to budoucnost. Za nějakých pár dní to tady pro mě končí a byla by chyba si s ním něco začít. A proto si to musím užít co nejvíce to půjde, dokud ho můžu vidět a být s ním. Jsem s tím smířená. Umyju se, obleču si tepláky, nátělník, vlasy opět hodím do rozcuchaného drdolu a jdu k Billovi. Zaklepu na dveře a čekám. Sice mu to chvilku trvá, ale otevře mi. Zrovna musel vylézt z koupelny, protože má na sobě jenom tepláky. A vidět ho bez trička je pro mě jako extáze. "Pojď a uveleb se." Ukáže na postel, kde už čeká noťas a máme i stolek s vínem a i s občerstvením. "Tak to vypadá slibně." Skočím na postel jako malé dítě. Po chvilce se přidá a podívá se na mě. "Pro dnešek to plní tvé požadavky na bublinu?" "Bublinu?" Podívám se na vše kolem. Skončím pohledem na něm a usměji se. "Ano, to je pro dnešek moje bublina." Bill se nahne a zapne film, který už měl nachystaný. "Můžu mít otázku, než film začne?" Otočím se na Billa. "Určitě." Jeho pohled je tak roztomilý. "Proč Tomovi vadím? Dělám co mám a on sám byl ten, kdo chtěl abych to vzala." Bill se nahne nad noťas a stopne film. Sedne si, zkříží nohy a zpátky se na mě podívá. "Ono je v tom něco jiného… vadilo mu, že mamka si víc rozuměla s tebou. Už den předtím mi říkal, že mamka Shermine moc nemusí a na večeři přijdeš ty a je jakoby vyměněná. Už jednou se Tom spálil a mamce se nelíbí, že vstupuje do té stejné vody." "Přece se nedělalo výběrové řízení, která holka je pro něho lepší, ne? Jde vidět, že se snaží přestat kouřit a leze mu to na mozek. Počkej, on už nějakou takovou přítelkyni měl?" "Přítelkyni? Ne, manželku. S Riou byli nerozlučný pár než mu ublížila."
"On byl ženatý?" "Jo, ale nevydrželo to."
"Tak to bych do něho neřekla." Pozvednu obočí. "Jinak proti Tobě nic neměl, tedy aspoň do doby, než ses mamce začala líbit." Začne se smát. Rukou ho postrčím do ramene. "Za pár dní to bude zase ve starých kolejích. Já odjedu a on bude mít klid." Mávnu rukou. "To je ještě daleko." Zamračí se Bill a zapíná film. Jak si lehne, pohladí mě po ruce. Jeho dotek zahřál u srdce. Zbytek večera byl super. Myslím si, že lépe se to zakončit nemohlo. Pumba chrápal ve svém pelíšku a nás dva taky strhla únava. "Měla bych jít."
"Okey… ." Pronesl už skoro ve spánku. "Zítra máš velké focení. Snad nebudeš moc unavený." Mrknu na něho a zvedám se těžce z postele. Sbírám ten binec po nás a když to vše uklidím si všimnu, že Bill usnul. Vypadal tak mile. Přitáhnu mu peřinu k ramenům. Tak bych mu dala pusu, ale raději odcházím. Po cestě pohladím místo toho Pumbu. Ten slastně zachrochtá. "Dobrou noc." Zašeptám a opustím pokoj.

Život na splátky XVI

23. září 2017 v 14:00 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Tom
Byl jsem tak naštvaný. Myslel jsem, že má Auroru ráda. Jak si sakra mohla dovolit nezavolat? Došel jsem k mojí princezně. Byla celá bledá a plakala. Ještě že jí tady alespoň nachystala kýbl. Vzal jsem papírové kapesníčky a utřel jí pusinku. "Neplač srdíčko. Za chvilku Ti bude líp." Dal jsem jí pusinku na čelíčko. Celá hořela. Na stolku byly prášky, ale já nevěděl co s nimi. Jak je dávkovat a tak. Povzdechl jsem a vyšel z pokoje. "Pojď prosím Tě nahoru." Zavolal jsem na Leu. Byla na odchodu, ale položila věci a poslušně šla. "Potřebuju vědět co s těmi prášky. Nevím jestli jsi jí něco dávala nebo ne. Má horečku." Řekl jsem když přišla. Nebyl jsem zrovna dvakrát rád, že jsem ji musel volat zpět.

Leah
"Dávkování je na lécích. Všechny prášky už dostala. Dám jí jen něco na tu horečku. Tu před chvílí neměla a tak jsem jí na ni nic nedávala." Vzala jsem ze stolku prášky, které nám doktor dal kdyby měla horečku. Sedla jsem si k ní a posadila ji. Do pusinky jí dala prášek a pomohla jí ho zapít. Když ho spolkla položila si hlavu na můj hrudník a objala mě. "Mám Tě ráda maminko." Zašeptala. Zarazila jsem se. Vždyť já nejsem... Podívala jsem se na Toma. Dle jeho výrazu jsem usoudila, že je zaskočen stejně jako já. "Musím jít." Vyhrkla jsem najednou a zmizela tak rychle jak jen to šlo. Pořád mi to znělo v uších. Všechno je špatně. Takhle to přece být nemá. Tohle se nemělo stát. Teď už ji nikdy neuvidím.
Hned jsem popadla telefon a volala Brooke. "Brooke prosím pojď se mnou ven. Prosím." Naléhala jsem. "Kočko teď fakt nemůžu. Nejsem doma, ale jestli chceš sednu do auta a přijedu." Tohle mě položilo. Potřebovala jsem si s někým promluvit. Najednou jsem se cítila tak sama. "Ne, to ne...nemůžu Tě tahat bůh ví odkud. Promiň, že jsem Tě rušila. Dobrou kotě." Zavěsila jsem a posadila se na lavičku v parku, kterým jsem procházela vždy cestou od Kaulitze domů. Byla docela chladná noc. Znovu se rozpršelo. "Ach jo..." povzdechla jsem si a vstala z lavičky, abych se mohla co nejrychleji dát na cestu domů. Najednou přestalo pršet. Ale...jen nade mnou. Koukla jsem vzhůru a uviděla nad sebou deštník. Otočila jsem se a nevěřila jsem tomu co vidím. "Ahoj krásko. Co Ty tady tak sama v parku?" Usmála jsem se. "Co dělá celebrita jako Ty na tak známém a profláknutém místě?" Usmála jsem se na svého zachránce. "Cože?" Zeptal se udiveně. "Viděla jsem Tě v televizi. Že ses nepochlubil když jsi mě zachránil od toho abych prodávala své tělo."
"No tak přece Ti na potkání nebudu vykládat kdo vlastně jsem. Jsem tu inkognito." Zasmál se. Musela jsem taky. "A Ty jsi můj anděl strážný nebo co?" Zasmála jsem se znovu. "No...už to tak vypadá." Usmál se a stále nade mnou držel svůj deštník a nechal na sebe padat kapky deště. No...jestli se tomu slejváku dalo ještě říkat kapky. Byly to spíše nepřetržité provazce vody. "Tak si alespoň vlez ke mně. Nemusíš zbytečně moknout. Neukousnu Tě." Zasmála jsem se. Vlezl si ke mně pod deštník. Cvakla jsem zubama. Lekl se a uskočil. Začala jsem se smát. "Promiň..to byl jen takovej vtip." Usmála jsem se. "Ty jsi střevo." Začal se smát. "Tak co tady děláš?" Vyzvídala jsem. "Ale...šel jsem se projít. Vlastně jdu za bráchou. Volal, že si chce o něčem promluvit. A co Ty?" Optal se na oplátku. "No..já jdu vlastně z brigády."
"Ale nevypadáš, že by se Ti chtělo domů. Jsem rád, že něco máš a nemusíš se prodávat." Najednou mě to trklo. "No jo...vidíš. Počkej." Začala jsem se vrtat v kabelce a vytáhla 2000 dolarů. Ty dva tisíce, které mi při našem prvním...vlastně druhém setkání půjčil. "Co je to?..Ale ne...neblázni. To nebyla půjčka. Dal jsem Ti je." Usmál se. "Cože? To ne. To nejde." Začala jsem mu ty peníze strkat do kapsy kalhot. Ucukl a já mu tam ty peníze strčit nezvládla. "Neblázni. Opravdu je nechci. Teď už vlastně taky víš, že mě ty peníze opravdu nevytrhnou a Ty je potřebuješ víc. Vím to." Mrknul na mě. "Rád bych si s Tebou povídal drahá, ale už budu muset jít." Najednou mu zapípal telefon. Vytáhl ho z kapsy a přečetl si zprávu. "Budu hádat. Brácha?" Usmála jsem se. Jen se usmál. "Tak pa krásko. A deštník si nech. Ať nezmokneš." Usmál se, otočil se a už byl v trapu. Sotva jsem došla domů, ozvalo se zaklepání. Otevřela jsem dveře a za nimi stála Brooke. Opravdu přijela. Teď v noci. Jen kvůli mě.

Tom
Kde sakra je ten trouba? Volal jsem mu už tak před hodinou. Napsal jsem mu sms. Asi 15 minut na to dorazil. Celej mokrej. "Co jsi dělal ty pako? To jsi šel pěšky a bez deštníku?" Sjel jsem ho hned mezi dveřmi. "A?" Řekl jen. Zakroutil jsem hlavou a převrátil oči. Ustoupil jsem od dveří tak, aby mohl vejít. Dal jsem mu něco suchého na sebe. "Kde jsou holky?" Zeptal se. "Všechny tři už spí. Bille poslechni. Já to už nezvládám."

Spřízněná duše XLVII

20. září 2017 v 19:08 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
U Eve
V noci jsem se vrátila z práce. Byla jsem tak strašně unavená. Těšila jsem se do postele. Hodila jsem kabelku do kouta a práskla sebou do postele. Ale když jsem dopadla, postel nebyla prázdná. Někdo v ní ležel. Vystřelila jsem do stoje raketovou rychlostí. Oba jsme zaječeli a ten někdo rozsvítil svetlo. Byl to Bill. "Ježiši kriste Tys mě vyděsila. Co tady děláš?" Podivil se Bill. "Jeee promiň. Spávala jsem ve Tvém pokoji když jsi byl pryč. Promiň. Zapomněla jsem, že už máš přijet a zapomněla jsem si nachystat pokoj pro hosty." Cítila jsem se strašně trapně. Jako snad ještě nikdy. "To nevadí. Můžeš zůstat tady. Postel je velká takže se tu oba vlezem. Přece Tě nenechám spát na pohovce." Usmál se. "Tak fajn.." kývla jsem, vzala si věci na spaní a odskočila si do sprchy. Když jsem se vrátila Bill ještě nespal. "Proč ještě nespíš?" Zeptala jsem se. "Nejde mi to. Můžeme si popovídat?"
"Únava ze mě ve sprše opadla takže klidně můžeme." Usmála jsem se. "Tak jak jste se tu měli? Když jsem byl v pakárně?" Začala jsem mu všechno líčit. Povídali jsme si celou noc. Řekla jsem mu dokonce i to, že pokud se něco nestane mezi Ann a Tomem tak to bude v háji. "Nevím co s ní. Mám pocit jako by o něj už snad ani nestála. Když jsem byla v práci psaly jsme si smsky. Nachytala Toma při tom... no vždyť víš... když si dělal dobře a normálně utekla. Místo toho aby se postarala o to aby to nemusel dělat sám tak utekla."
"Mám nápad. Zítra si vyjdeme Ty já a Nick na procházku a uvidí se." Snažila jsem se z něj dostat co má za lubem, ale nepodařilo se mi to. Pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Usnuli jsme až k ránu. Budík jsme měli na 8. Vzali jsme Nicka a patřičně ho ustrojili. Tom už byl vzhůru. Seděl v kuchyni, pil kafe a četl si noviny. "Brácha jdeme s Nickem ven... vrátíme se až odpoledne tak kolem 4 nejdřív."
"Fajn" zamručel Tom. "Hele... nějak jsi ztratil svaly.." nezapomněl si rýpnout Bill a zmáčkl Tomovi ruku. "Tak už zmizte." Zabručel znova. Radši jsme rychle zmizeli. Nevím, co má Bill za lubem, ale samotné jsem je nechala už několikrát a k ničemu to nebylo.
U Ann
Ráno jsem se vzbudila v překvapivě dobré náladě. Na postýlce byl vzkaz. Šli jsme na procházku, vrátíme se až k večeru. Hmm super volnej den. Převlékla jsem se a šla do obýváku. Zjistila jsem, že nikdo není doma. Takže šli asi všichni čtyři. Využila jsem situace a dala se do úklidu. Když doprala pračka nastrkala jsem mokré věci do košíku, do pračky dala novou várku a šla s košíkem ven. Rozhodla jsem si pověsit prádlo ven, bylo krásně. Svítilo sluníčko, bylo přímo nádherně. Došla jsem na zahradu a myslela jsem, že mi vypadnou oči. Tom visel na venkovním stojanu na prádlo a dělal shyby. Měl na sobě sexy dlouhé tílko s velkým výstřihem a díky tomu bylo nádherně vidět jak má úžasně vyrýsované svaly. Přistihla jsem se, že mám hříšné myšlenky. Nedokázala jsem si pomoct. Prohlížela jsem si ho znova a znova. Bože on je tak sexy. Skousla jsem si spodní ret. Z traznu mě probrala rána jak mi vypadl koš s prádlem z rukou. Naštěstí spadl tak, že z něj prádlo nevypadlo a neušpinilo se. "Ann...proč to taháš? Je to těžké. Měla jsi mě zavolat." Seskočil na zem a přispěchal ke mně. "Já... nevěděla, že jsi doma. Myslela jsem, že jsi šel s nimi." Oči mi pořád klouzaly na jeho hrudník rychle se zvedající a klesající pod náporem vzhuchu, který vdechoval a zase vydechoval. "Ne jen...jsem si šel trošku zacvičit." Usmál se "Co?" Zeptal se když jsem mu konečně koukla do očí. Neodpověděla jsem a normálně se na něj bez servítek vrhla. Stoupla jsem si na špičky a přisála se k jeho rtům jako pijavice. Okamžitě mi polibky začal vracet. "Ann... počkej...jsem zpocený. Cvičil jsem." Snažil se ode mě odtrhnout. "Mně to nevadí" pokračovala jsem v tom co jsem začala. Vyhoupl si mě do náruče a pomalinku mě nesl domů k nám do pokoje. Opatrně mě položil na postel a odskočil si do sprchy. Když vyšel ze sprchy měl jen ručník kolem pasu. Pohled na jeho sexy tělo mě přiváděl k šílenství. Připadal mi sexy jako nikdy. Znovu jsem se hladově vrhla na jeho rty. Začal si se mnou prohrávat jako kočka s myší. Trápil mě docela dlouho než si usmyslel, že už by to konečně stačilo. Konečně jsem byla jeho. Po tak dlouhé době. Plnými doušky jsme si užívali přítomnost doteky a laskání toho druhého. Milovali jsme se. Zastavil se čas. Byly jsme jen my dva. Když bylo po všem, leželi jsme vedle sebe a vydýchávali tu smršť, která se ještě před chvílí proháněla pokojem. "Ann... bál jsem se, že už jsem u Tebe ztratil všechny šance. Jsem rád, že jsem se mýlil." Sevřel mě v náručí. Přála jsem si, aby mě už nikdy nepustil. Putoval svými rty po mém krku tam a zpátky. Zachichotala jsem se. Šimralo to. Sladce se zasmál. Tón jeho smíchu lahodil mému uchu. Myslím, že se můžeme jít tak akorát osprchovat." Zasmála jsem se. "To teda jo." Zasmál se taky. Vstali jsme a přesunuli se do sprchy. Spolu. Pustili jsme na sebe příjemně teplou vodu. Když jsem se otočila k Tomovi čelem opřel se o stěnu sprchového koutu a přitáhl si mě k sobě. Sklonil se k mým rtům a začal je těmy svými něžně laskat. Polibky jsem mu opětovala. Vyzvedl mě tak, že moje nohy objímaly jeho boky. "Jsi tak nádherná" zašeptal mezi polibky. Usmála jsem se a jedním pohybem jsem ho rozdráždila. Vzrušení z něj sálalo na hony daleko. "Ty nemáš dost?" Zazubil se. "Ee...a koukám, že Ty taky ne" usmála jsem se a znovu se vpila do jeho rtů. Na férovku jsme si to tam rozdali znovu. Dvakrát. Když jsme si dostatečně užili jeden druhého, konečně jsme se osprchovali. "Ty mi teda dáváš zabrat" zasmál se "Neříkej mi, že už nemůžeš." Zazubila jsem se. "To snad ne..." Zhrozil se. "Jen si dělám legraci. Zasmála jsem se. Vylezli jsme ze sprchy, osušili se a oblékli se do čistého oblečení. Lehli jsme si v obýváku k televizi a pustili si nějaký film. Ptáte se jaký? No samozřejmě, že to nevím, protože jsme se zase začali věnovat sobě. Tom něžně okupoval moje rty a rukou jemně hladil moje rostoucí bříško.

Feel It All - Kapitola 6.

19. září 2017 v 13:40 | By Best.ie |  Feel It All
Další den jdu do práce, i když nemám směnu. Jsem domluvená s holkama, že se mu budu celý den věnovat. Odůvodnila jsem to, že je to v zájmu kliniky, aby se uzdravil. Bylo jim to jedno a tím lip pro mě. Když jsem přišla za ním na pokoj, byl schoulený v rohu a bolestí se kolébal. "Ahoj Billy." zašeptám. "Dneska tady budu čistě pro tebe celý den. Spolu to zvládneme, uvidíš." Položím si kabelku na židli a opatrně jdu k němu. "Co kdybych ti zase četla? Aspoň na chvilku odvedeme myšlenky jinam, co?" vrátím se ke kabelce a beru knížku do rukou. Sednu si kousek od něho a otevřu knížku na straně se záložkou: "Advokát Bjurman cítil bolest. Svaly mu byli k ničemu. Měl pocit, že je fyzicky ochromený. Nebyl si jist tím, zda byl v bezvědomý, ale připadal si dezorientovaný a nevzpomínal si, co se vlastně stalo. Když pak opět pomalu nabyl kontroly nad svým tělem, ležel na zádech ve vlastní posteli s připoutanými zápěstími a roztaženýma nohama. V místě, kde ho zasáhly elektrody měl bolestivé popáleniny." Nějakou tu dobu čtu, dokud se Billovi nerozjely křeče po celém těle. Bylo slyšet, jak bolestí ztěžka oddechuje. Odhodila jsem knížku a chytla jsem ho za hlavu, kterou si položím do klína a něžně ho hladím. Druhou rukou ho pevně objímám. Jemně mu šeptám, že to bude v pořádku. Mokrým hadříkem mu chladím obličej a zvlhčuji rty. Musí ho to bolet dvakrát tolik kvůli těm modřinám, co má po těle. Je mi ho hrozně líto a kdybych mohla, pomůžu mu, ale nezbývá mi nic jiného, než ho podporovat jenom tím, že tam jsem. Na chvilku se mu podařilo vyčerpáním usnout. Ležel mi v náručí a i přes to všechno vypadal tak nevinně. Vousy z něho dělaly muže, ale já v něm viděla toho mého černovlasého kluka, do kterého jsem byla zamilovaná. Ani v nejhlubších snech by mě nenapadlo, že bych se k němu mohla přiblížit natož se ho dotýkat. Kdybych to mohla říct svému mladšímu já o 10 let zpátky, vysmálo by se mi. Celý den jsem s ním zůstala v objetí. Hladila jeho tvář, držela ho za ruce a utírala pot, který se objevoval v drobných kapičkách. Večer usnul na zemi a pod hlavou měl polštář, co jsem mu tam dala. Musím si odskočit na záchod a něco sníst. Potom se k němu ještě na nějakou dobu vrátím. Když si to mířím chodbou na záchody, střetnu se s Rose, která přišla zrovna střídat směnu. "Co tady děláš?" vyjela po mě ostře. "Mám tady neplacený přesčas. Je snad nějaký problém?" snažím se být klidná a chladná. "Pokud nemáš směnu, nemáš tady co pohledávat."
"Proč? Máš strach, že bych snad mohla vidět něco, co má být mým očím ukryté?" Její pohled strnul a z očí byla cítit temnota a sám ďábel. "Snažíš se mě z něčeho snad obvinit ty malá...?"
"Obvinit? Ne… zatím ne." obejdu ji a jdu na ten záchod. Sestry co odcházely domů byly svědkem našeho rozhovoru a vystrašeně se na mě podívaly. Jejich pohledy mi naznačovaly, že jsem si podepsala rozsudek smrti. Vrátím se na pokoj za Billem a když se probudil, ještě jsem mu přečetla pár řádků před tím, než jsem odešla. Nebylo dobré zůstávat déle, už kvůli Rose. Po 14 dnech, kdy jsem se mu věnovala všechen volný čas, bylo vidět, že to zvládá vše lépe a o to mně šlo. Proč bych se nemohla ve volném čase věnovat mu, když nemám rodinu a nikdo na mě doma nečeká kromě pavouka v rohu místnosti mého obýváku, který se tam zabydlel za mé časté nepřítomnosti. Rose jsem se úspěšně vyhýbala, ale kluci byli jak omalovánky. Musela si vybít zlost na nich a já musela mlčet.
Bill více jak měsíc a půl neviděl rodinu a napadlo mě, že by mu mohlo pomoct, kdyby je viděl a mohl cítit jejich lásku a podporu. V jeho kartě jsem našla telefonní číslo jeho matky, které si opíšu do notesu. Slyšela jsem, že Wilsonová bude tři dny pryč a Rose si vzala dovolenou. Shodou okolností ve stejnou dobu, jak Wilsonová. Aby o tom nikdo nevěděl kromě Kiri, tak je musím pozvat na noční. V den, kdy mám volno, sedím u odpolední kávy v kuchyni. Točím si s mobilem, který leží na stole a přemýšlím, zda mám opravdu zavolat. Nakonec mě přemůže touha pomoct Billovi, i kdyby to mělo stát vyhazov. Vezmu mobil ze stolu a naťukám číslo z notesu. Zmáčknu ikonu volat a přiložím ho k uchu. Po pár tónech to chci vzdát. Už ho odtahuji od ucha, ale ozve se mužský hlas. "Ano?" zazní a já se zarazím. Přece to mělo být číslo jeho matky. Bylo tam jedno číslo v kolonce matka. "Dobrý den, Larssonová. Omlouvám se, že ruším, ale asi je to omyl."
"Koho hledáte?"
"Paní Kaulitzovou."
"Kdo jste?" Padala jedna otázka za druhou. "Pracuji na klinice."
"Voláte ohledně Billa?"
"Ano." řeknu nejistě "Stalo se mu snad něco?!"
"Ne, je v pořádku… kdo jste?" tentokrát jsem zvědavá já. "Tom Kaulitz, jeho bratr. Ve spisech je psané moje číslo. Proč voláte, když mu nic není?" na jeho tónu hlasu bylo znát, že je obtěžovaný. "Omlouvám se, jestli obtěžuji, akorát jsem chtěla Billovi pomoct."
"Pomoct? My se mu snažili pomoct a akorát všem ublížil." Jeho slova mi hroutí plán. "Jenom jsem chtěla, kdyby jste ho mohli navštívit. Aspoň na pár minut. Pomůže mu vědět, že ho rodina podporuje." snažím se bojovat aspoň o pár minut jejich času. Dlouho bylo na druhém konci ticho. "Okey, dojedu. Je to můj brácha a chci aby se z toho dostal. Kdy?" spadl mi kámen ze srdce o velikosti balvanu. "Šlo by to zítra po deváté večer?"
"Večer? To nemáte lepší návštěvní hodiny?" Musím z pravdou ven: "Ono je to… no… tajné. Povolené návštěvy nemá, ale vedení je na dovolené. Je ve stavu, kdy tu podporu rodiny potřebuje. Pane Kaulitzi, dělám to kvůli němu a jde mi tímto činem i místo na klinice, ale chci mu pomoct."
"Okey."
"Jak dojedete před kliniku, napište mi na toto číslo zprávu a já dojdu pro vás ke dveřím. Moc Vám děkuji." řeknu a na druhém konci Tom zavěsí. Je to pro dobrou věc. I když mám obavy, aby ještě nedošlo k nějakému konfliktu mezi nimi. Nevím, co se u nich odehrálo a co vše dokázala Billova závislost způsobit, ale vím jistě, že Billa to ubíjí a vnitřně křičí.

Dnešní den strávím dodělávání mého útočiště, než se odeberu na noční. Udělám nějaké úpravy a jedu si koupit nějaké doplňky, abych se doma cítila útulně. Už to začíná vypadat konečně jako moje vysněné doupě. Místo, kam se budu ráda vracet a v klidu odpočívat. Když přijedu z nákupu, hodím sprchu, nachystám si svačinu a nasednu na kolo směr práce. Po příjezdu řeknu Kiře, že dojede Tom a čekám s mobilem v kapse. Než se blíží hodina Tomova příjezdu, jdu za Billem. Po obchůzce byl všude klid a my měly s Kirou menší pohodu. Vejdu k Billovi do pokoje. Sedí na posteli a čeká s pohledem k oknu. "Billy, dneska ti nejdu číst." sednu si na židli. "Dneska místo čtení chci, aby ses zamyslel nad jednou věcí… kdybys měl možnost vidět svého bratra Toma a měl možnost mu cokoliv říct, co bys mu řekl?" zahledím se na něho. "Opravdu je to pro mě důležité, abys o tom uvažoval a popřemýšlel." V jeho očích se objevily slzy. Podívám se na hodinky, kolik je. "Za půl hodiny přijdu zpátky. Ač vím, že mi neodpovíš věř, že to, nad čím máš přemýšlet je důležité." v tichosti odejdu. Nemohla jsem mu říct, že Tom dojede. Chci, aby to bylo překvapení. Možná milé a možná tím taky rozpoutám skryté ohně. Mezitím, co jsem procházela chodbou, se ozvala Tamara. "Hej, kočičko, pojď ke mně blíž."
"Co chceš Tam?"
"Pojď ke mně, potřebuji ti něco ukázat." je nějaká milá. "Dobře." jdu k ní. V tom mi zapípá mobil. Zastavím se a podívám se na něho. Zpráva od Toma, že je dole. "Promiň Tam, ale teď nemůžu." Její naštvání bylo znát, protože kopla do dveří.

BUBBLE DREAM - Kapitola 11.

17. září 2017 v 17:40 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
Druhý den Bill odletěl se svou kamarádkou Natalie. Tom, pokud mohl, trávil čas se Shermine. Vlastně jsem ho po příjezdu k hotelu ani neviděla. Na recepci jsem se zeptala, kdo by mě mohl po Berlíně provést. Chtěla bych se podívat, co tady kolem je, ale ztratit se nebylo v plánu. Tentokrát tam byla jedna starší paní. Nabídla mi jejího vnuka. Proč ne? Pokud mi k tomu i něco řekne? Byl to velice sympatický kluk. Byl o něco mladší, ale o zábavu nebyla nouze. Dokonce toho i hodně věděl. Bylo asi po 9té večer, když mě šel doprovodit k hotelu. "Děkuji za pěkný den."
"Rád jsem pomohl. Kdybys ještě něco potřebovala, číslo na mě máš."
"Dík, jsi hodný." Obejmu ho. "Tak dobrou noc a ještě jednou děkuji!" Mávneme si ještě a jdu na hotel. Na pokoji hodím sprchu a plácnu sebou do peřin, jak mé nohy řvou o odpočinek. Zavřu oči a vklouznu do své bubliny. Chci být obklopena tím, co mám ráda, ale usnu.
… stojím na chodbě… nad mou hlavou problikává zářivka. Rozhlížím se kolem a najednou se po mém boku objeví Bill. Usmívá se na mě a jeho oči se lesknou… jeho ruka se zvedne a pohladí mě po líčku. Já ho beru za ruku a táhnu ho pryč. Utíkáme tou chodbou, která je nekonečná, plná dveří a zářivek… najednou stojíme naproti sobě v parku a já ho políbím…
Otevřu oči a hledím upřeně do stropu. Myslím, že se dostavil problém, kterému jsem se snažila zmařit přístup do mého srdce. Ač vůle byla silná, touha byla silnější. Já se do Billa chtíc nechtíc zamilovala.
Opět byla noc všelijaká. Více myšlenek než spánku. Ráno po snídani bylo opět volno. A na zítřek měl focení pro nějakého známého fotografa. Pro mě tedy známý moc nebyl. Zda Bill včera doletěl, nemám páru. Ani jsem to pro dnešek vědět nechtěla. Sednu si na balkón s noťasem a jdu pracovat. Patrik mi toho poslal opět víc než dost. Vezmu telefon a jdu mu volat. Po pár tónech to zvedne. "Ahoj Amelí, tak jak se vede?"

"Jo, jde to, ale spíše Ti volám ohledně práce. To je tak neschopná a nebo jí nevěříš, že mi posíláš snad vše, co je potřeba vyřídit?" "Amelí, víš, než by to vyřídila… ."

"Patriku, někde se to naučit musí, zkus to. Pokud jí to nepůjde, klidně mi to přeposílej, ale zkus to. Se mnou to taky nebylo jednoduché a dal jsi mi šanci, no ták."

"Dobře, zkusím to, ale jenom, že jsi to Ty." "Děkuji. Něco ještě vyřídím, ale něco jí už přepošlu. A buď na ni hodný."
"Budu, neboj. Ahoj." Rozloučí se a zavěsí. Po hodině ťukání do klávesnice a nějakém tom telefonu přemýšlím, co budu dělat. Nakonec se tady víc unudím, ale aspoň to můžu brát jako placenou dovolenou a ke všemu 2x. Obleču se a sednu na postel. Přemýšlím, zda mám volat mému průvodci, že bychom skočili na kávu a nebo mám jít do parku s knížkou. Už beru do rukou telefon, když někdo zaklepe na dveře. Zvednu se a jdu otevřít. Jakmile je otevřu, píchne mě u srdce. Bill. Stojí tam v celé své neodolatelnosti s krabicí v ruce. "Ou Bille."
"Ahoj."

"Ahoj… ."

"Můžu dovnitř?"

"Jasné." Poodstoupím na bok, aby mohl projít. "Jak bylo včera?" Vyzvídám. "Jako vždy, úžasně. Takové akce mám rád." Stoupne si k posteli a položí na ni krabici. "Dovezl jsem Ti dárek."

"Dárek? Proč?" Mé oči jsou ve stavu před vypadnutím z důlků. "Doufám, že se nebudeš zlobit." Nadzvedne obočí. Opatrně dojdu ke krabici a ještě se pohledem ujišťuji, že se nedělá srandu. Rukou naznačí, abych to otevřela. Nadzvednu víko a ze šoku přestanu až dýchat. Víko položím vedle krabice a obsah uvnitř vezmu do rukou. Byly to šaty z mého skicáku i s potiskem, který na nich byl nakreslený. Šaty bílé na ramínka, které byly pod prsama užší a v nudli se táhly až po kolena a mělo to budit dojem spodničky. Ze zůžení pod prsama šla další vrstva až po zem s mým potiskem, který byl na hedvábí co se táhlo až po kotníky. Tak nevypadaly ani v mých snech. I barvy na potisku odpovídali. "To je… Bille, já nemám slov… jak?" "Ofotil jsem si tvůj návrh, než jsi přišla z recepce. Mám jednoho známého, který to realizoval." "Bože, já nevím co na to říct?" Opravdu mě překvapil a dojal zároveň. "Neříkej nic. Tvá reakce mi stačí. Akorát teda budu počítat s tím, že si je vezmeš na dnešní večeři. Bude tam Tom se Shermine i mamka a ta říkala, že bych Tě měl vzít sebou."

"To je jak rande." Začnu se smát a stále si prohlížím šaty, když mi dojde, co jsem řekla. Stihnu se jenom nadechnout a podívat se na Billa. "I tak se to dá brát. V 6 Tě vyzvednu." Nadzvedne koutky a když prochází kolem mě, prstem mi přivře pusu a odejde z pokoje. Zanechá mě tam stát jako kůl v plotě.
Stojím před zrcadlem… Odpoledne jsem lítala a sháněla boty, které by se k tomu hodily. A taky, že našla. A dokonce byly na menším podpatku. U kadeřnice, která byla ochotná mě vzít, jsem si nechala upravit vlasy. …dám si na krk jemný přívěšek a hodím na sebe voňavku. Chci dnes vypadat pěkně. Hlavně kvůli Billovi, ale i Shermine. Nevím co je zač a z toho jsem nervozní. Tak bych si chtěla zapálit, ale nechci smrdět cigaretou. Hodím si do pusy aspoň ze 4 žvýkačky, abych odvedla chutě jinam. Poberu si věci a jdu na recepci. Musím něco dělat a nemůžu jenom tak stát a čekat. Píšu Billovi, že čekám dole. Než se tam stihnu doploužit, on už na mě čeká. Jeho styl oblečení se mi velice líbí. "Jak je možné, že tady čekáš?" Nadzvednu obočí. Jeho oči si mě prohlédly od hlavy až k patě. "Už jsem Ti šel naproti, když mi došla zpráva a výtahem je to rychlejší jak po schodech… sluší Ti to." Při jeho slovech cítím, jak rudnu. "Děkuji, snaha byla. Stejně by mě zajímalo, jak jsi to stihl zařídit tak rychle s těmi šaty."
"To je moje tajemství." Nabídne mi svůj loket a já se do něho zavěsím a jdeme k autu. Cítím se jako princezna, kterou doprovází princ. Po příjezdu k restauraci už tam zbytek osazenstva seděl a čekalo se jenom na nás. Přijdeme ke stolu. Bill se obejme se Simone a i s Shermine. Já jenom nesměle řeknu ahoj. "Shermine, tohle je Amelí." Představuje nás Bill a já natahuji ruku na seznámení. "Ahoj." Řekneme zároveň. "Tome, to jsi nemohl říct, že má Bill přítelkyni?" Položí mu ruku na nohu. Já pří usedání za stůl na ni zůstanu hledět. Simone se začne usmívat i s Billem. "Néééé, to tak není, já… já jsem asistentka, záskok… ." Mávám rukama, že je to nedorozumění. Všichni se začnou smát mojí reakci. Sjedu pohledem po všech a uculím se.

Život na splátky XV

16. září 2017 v 16:39 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Byla jsem vyděšená. "Prosím přijď ke mně." Zavzlykala a položila telefon. Převlíkla jsem se a hned jsem vyrazila. Když jsem dorazila k ní, padla mi do náruče a stále plakala. Začala jsem mít divné tušení, že se to týká našeho šéfa z agentury. "Ten bastard mě nechal!" Rozplakala se ještě víc. Bylo jasno. Moje tušení se potvrdilo. "Brooke....je mi to líto." Objímala jsem ji. Věděla jsem, že tady slova nepomohou. Taky jsem věděla, že ona se z toho dostane.

Další dny, kdy jsem chodila hlídat jsem ji brávala sebou. Byla jsem si jistější. Ona mě držela od myšlenek na Kaulitze dál. Zrovna dnes ale nemohla a tak jsem se tam vydala po dlouhé době sama. Když jsem přišla, byly pro změnu nachystané obě holky. Byla jsem překvapená. "Dneska si vem holky obě. Zabalili jsme Ti pro ně batůžky. My za pár minut odjíždíme, tak se vydejte na cestu hned. Vzala jsem holkám baťůžy a vyrazily jsme. Nevadilo mi to. Do města zrovna přijely kolotoče a tak jsem věděla kam je vzít. Jenže asi po 10ti minutách začalo pršet. Oblíkla jsem Aurelce pláštěnku a pak ji chtěla vytáhnout Auroritě, jenže ji tam neměla. Zlatíčko...máma nám zapomněla zabalit pláštěnku. "Pojď honem. Vrátíme se pro ni." Byly jsme jen kousek a tak to nebyl takový problém vrátit se pro ni. Rozběhly jsme se. Byla to docela legrace. Déšť byl teplý, ale opravdu bych nerada, aby Aurorita onemocněla. Když jsme doběhly k domu, odemkla jsem a vstoupila. Holky jsem měla v těsném závěsu. Jenže když jsem vešla, uviděla jsem Kaulitze s jeho manželkou jak si užívají v obývacím pokoji. Ona byla opřená o pohovku a on ji tam na férovku klátil. Vyrazilo mi to dech. Byli úplně nazí, dělali to jako králíci a hekali u toho. Rychle jsem holkám zakryla oči a zatlačila je ven. Zachytila jsem jejich pohledy. "Omlouvám se." Vykoktala jsem ze sebe a zabouchla za sebou dveře. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť tvrdil, že jim to neklape. Sundala jsem si svou nepromokavou bundu a oblékla ji Auroritě. Vyhrnula jsem jí rukávy a zapla ji. "Ale co Ty teto?" Zeptala se starostlivě. Usmála jsem se. "O mě se neboj zlatíčko." Pohladila jsem ji.
Kvůli dešti jsme s holkama nemohly jít na ty kolotoče a tak jsem je vzala alespoň do cukrárny. "Je mi to líto holky, půjdeme tam třeba zítra." Snažila jsem se je uplatit alespoň zmrzlinovým pohárem s kopcem šlehačky navrch. Aurorita slezla ze židličky a šla blíž ke mně. "Copak broučku?" Odsunula jsem se od stolu. Začala se mi šplhat na klín. Vzala jsem ji do náručí a pomohla jí se posadit. Opřela si hlavičku o můj hrudník. Nezdálo se mi to. "Je mi špatně." Zafňukala. Nestihla jsem ani nic říct a poblinkala se. "Ale ne..." Utřela jsem ji pusinku a odvedla ji na záchod. Ještě chvilku zvracela a pak se to ustálilo. Trošku jsem nás očistila, zaplatila, omluvila se za způsobenou nepříjemnost, kterou budou muset uklidit a vzala ji k doktorovi. Naštěstí to byla jen hloupá střevní chřipka. Vzala jsem do ruky telefon a volala paní S. "Dobrý den. Omlouvám se, že ruším, ale... potřebovala bych s Auroritou jít domů. Je nemocná. Byla jsem s ní u doktora a musí ležet." Potřebovala jsem vědět jestli ji tam můžu dovést. Nerada bych s ní přišla do nějakých orgií. "My už jsme dávno pryč . Klidně běžte domů."
"Děkuju. Příjemný den." Zavěsila jsem, aby mi nestihla něco říct ohledně té nepříjemné situace co se dneska tak nějak utvořila. Vzala jsem Auroritu do náruče a nesla ji domů. Přitulila se. Divila jsem se jejímu nezájmu o vlastní dítě. Celý den jsem se o ni starala a zároveň se snažila zabavit Aurelii. Ten povedený páreček se vrátil až pozdě večer. Bylo mi z nich zle. Myslela jsem, že je jiný. Věřila jsem mu když říkal, že Auroritu miluje, ale...copak by tady už dávno nebyl? "Kde je Aurora?" Zeptal se. "Spí. Už je to lepší."
"Co?...Co je lepší?" Zeptal se jako by nic...copak ona mu o tom neřekla? Podivila jsem se. "No...bylo jí špatně a..."
"A to jsi nemohla dát vědět?!" Vystartoval na mě. "Co prosím?" Vykulila jsem na něj oči. Z vrchního patra, kde se nacházely pokoje jsem uslyšela zvuky zvracení. Povzdechla jsem si. Otočila jsem se a vydala se nahoru. "Půjdu za ní sám." Zavrčel na mě. Zaráželo mě to. Vždyť já volala. Podívala jsem se na jeho manželku. Jen se usmívala. Určitě mu to neřekla. Posbírala jsem si své věci a dala se na odchod.

Spřízněná duše XLVI

13. září 2017 v 12:26 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
"Nickyy... broučku...copak se Ti nelíbí?" Vzala jsem ho do náruče a pochovala. Během chviličky přestal. "Ty jsi malej hodnej koblížek no že jo?..." Šťouchla jsem ho do bříška. Vydal ze sebe zvláštní zvuk co by zachichotání. Najednou jsem venku uslyšela hluk. Seběhla jsem dolů a uviděla Eve jak po Jessovi štěká. Doběhla jsem k ní i s Nickem. "Eve neblázni... nemá to smyls... vykašli se na to." Najednou Eve vystřelila ruka a Jessovi vlepila takovou facku, že se zapotácel a spadl na zem. "Ježiši Eve co blbneš. Ublížíš mu."
"Jo...to právě chci..." dostala jsem strach. Tvářila se jako šílenec. Musela jsem doběhnout pro Toma. Myslela jsem, že ho snad zabije pokud někdo nezasáhne. Když jsem s Tomem doběhla stála Eve nad Jessem a chrlila na něj nadávky. "Ty hajzle jeden...kdo si do prdele myslíš, že jsi?! Tohle Ti neprojde. Kvůli Tobě umřel člověk. Hodnej člověk... teď jsou jeho děti bez otce... žena bez manžela...sestra bez bratra. Já Tě nenávidím ty bastarde. Rozumíš? Nenávidím! A opovaž se ukázat u Billa v nemocnici. Vlastnoručně Tě zabiju jestli se tam objevíš!" Koukla jsem na Toma a ten hned zasáhl. Čapl nekompromisně Eve a odtáhl ji zpátky do domu a držel ji dokud se neuklidnila. Propukla v neutichající pláč. Pomohla jsem Jessovi na nohy. "Radši jdi. Neber ji vážně. Je to pro ni těžké. Hledá viníky všude kolem sebe. Nemůžeš za jeho smrt. Nikdo nemůže. Byl to prostě osud. Byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Jen prosím Billa opravdu nevyhledávej. Byl na tom zle. Tohle jsi opravdu podělal. Nech ho v klidu žít. Měj se." Otočila jsem se a šla domů. Eve se úplně zhroutila. Plakala Tomovi na rameni. "Pojď ke mně zlato." Pevně jsem se k ní zezadu přitiskla i s Nickem a s Tomem jsme ji objímali.
O 2 měsíce později..
Bill si chudák musel projít psychiatrickou léčebnou. Dneska se má konečně vrátit domů. Eve...ta se se smrtí svého bratra konečně srovnala. No a já...já si bohužel cestu k Tomovi zatím nenašla. Nevím prostě jsem měla pocit jako bych Thomase podváděla. Nevím jestli se s tím dokážu někdy srovnat. Chodila jsem k jeho hrobu několikrát týdně. Pokaždé jsem donesla květinu. Někdy jsem tam proseděla celé hodiny a mluvila s ním. "Tak sem pořád chodíš" ozvalo se za mnou. Lekla jsem se. "Promiň.. nechtěla jsem Tě polekat." Omluvila se Eve. "To nic" usmála jsem se. "Ann..."
"Vím co mi chceš říct...nenamáhej se...je to zbytečné." Sklopila jsem hlavu. "No, ale já to stejně zkusím..Ann měla bys začít znovu žít. Koukni na Toma stará se o Tebe a pořád doufá... čeká na Tebe. Uvědom si, že se může stát, že ho to přestane bavit."
"Já vím...ale já prostě nemůžu Eve... já se přes to nedokážu přenést. Já Toma mám ráda ale... nedokážu k němu probudit ty staré city. Tu lásku, která ve mně pro něj plála. Nedokážu ji najít."
"A to už Tě ani nepřitahuje nebo co? Je to kus chlapa. Hele pokud by šlo o mě tak do něj jdu hned. Jenže já nejsem ta o kterou stojí."
"Jo to máš pravdu... já vím, ale já na to prostě vůbec nemám myšlenky. Vím, že pro mě dělá první poslední. Nosí mě doslova na rukou. Vím, že mě pořád ještě miluje. Tak co mám dělat?"
"No když to nejde tak to nejde. Hlavně tu už neseď a pojď. Půjdeme domů Není dobré abys seděla na té studené zemi." Zvedla mě a táhla domů. Nikdo tam nebyl. Tom si asi už shání za mě náhradu a Bill se má teprve vrátit. No a Eve šla do práce. Nick je v obýváku v postýlce a spinká. Napíšu Tomovi kdy se vrátí. Jenže...kde mám mobil? V obýváku není v kuchyni taky ne... třeba jsem ho zapomněla v pokoji. Zkontrolovala jsem Nicka jestli spí, aby se náhodou nestalo nějaké neštěstí. Vpadla jsem do pokoje kde jsme s Tomem spali společně. Málem jsem dostala infarkt. Naskytl se mi pohled na nahého Toma, který měl zrovna vzrušující chvilku se svou rukou. Chytila jsem se za pusu. "Ježiš marja promiň... zavřela jsem oči, rychle vycouvala a zabouchla dveře. Pane bože to je ale trapas. No...tak si asi očividně nikoho nehledá. Pousmála jsem se pro sebe a vrátila se k Nickovi. Za pár chvilek se z pokoje vyřítil Tom. "Tommy promiň já myslela, že nejsi doma. Hledala jsem telefon a chtěla Ti zavolat kdy se vrátíš a..." blekotala jsem. Nevěděla jsem jak se z toho vykroutit. Bylo mi hrozně trapně a nemohla jsem se mu podívat do očí. Přišel ke mně blíž a jedním prstem mi za bradu nadzvedl hlavu tak, abych byla nucena podívat se mu do očí. "To nic Ann. Měl jsem se zamknout." Zasmál se sladce. "Chybíš mi...nejen jako moje milovaná láska, ale taky jako milenka. Moje tělo postrádá to Tvoje. Schází mi Tvoje polibky...doteky chci znovu cítit Tvou hebkou kůži a to Tvoje bříško... neskutečně mě to rajcuje." Pohladil mě po něm. "Tommy já..."
"Ššššššš... já vím... potřebuješ čas...ale kolik ho ještě potřebuješ?" Zněl hrozně zklamaně a smutně. Bylo mi ho hrozně líto, ale nemohla jsem. Prostě to nešlo. Odešel. Asi jsem to definitivně podělala. Sedla jsem si na pohovku a koukala do blba. Nick se probudil a tak jsem měla alespoň o zábavu postaráno. Tom se pořád nevracel. Honilo se mi hlavou kde co. Jestli se mu něco nestalo nebo co když si už nějakou náhradu za mě našel. Věnovala jsem se Nickovi celé odpoledne. K večeru jsem ho okoupala a oblíkla do pyžama, ale usnul stejně až kolem 9. hodiny večer. No co alespoň třeba prospí celou noc. Šla jsem se osprchovat a pak si sedla k televizi. V zámku zarachotily klíče. Ve dveřích se objevil Tom s Billem. "Billy! Vyjekla jsem radostí až jsem se lekla jestli jsem nevzbudila Nicka, ale naštěstí spal jako dudek. Hned jsem mu skočila do náruče. Chyběl jsi nám tu. Konečně jsi doma." Nepouštěla jsem ho hodně dlouho. "Taky Tě rád vidím." Usmál se, ale zdál se mi svým způsobem odměřený. "Děje se něco?" Zeptala jsem se. "Ne ne... Nic jsem jen unavenej....byla to dlouhá cesta."
"Jasně rozumím. Potřebuješ si odpočinout. Pokoj máš samozřejmě nachystanej takže si klidně můžeš jít hned lehnout a zítra si popovídáme." Culila jsem se. Neřekl nic a šel do pokoje. "Děje se něco?" Koukla jsem zvědavě na Toma. "Ne nic jen...potkali jsme Jesse."
"Aha..tak tomu rozumím. Nick už spí a Eve je v práci." Tom jen kývl a šel do sprchy. Vypla jsem televizi a šla do pokoje. Koukala jsem na Nicka jak klidně spinká. Když Tom přišel z koupelny lehl si hned do postele. Lehla jsem si vedle něj a zhasla. "Tommy?" Zašeptala jsem do ticha. "Hm?" Zazněla odpověď. "Obejmeš mě?" Zaprosila jsem. Neváhal ani sekundu. Otočil se ke mně přitáhl si mě k sobě a sevřel mě ve svém náručí. Opřela jsem si hlavu o jeho svalnatou hruď a nasála jeho podmanivou vůni. "Děkuju" zašeptala jsem. "Za co?" Podivil se. "Za všechno." Po těchto slovech jsem v jeho objetí usnula.