Říjen 2017

Feel It All - Kapitola 16

30. října 2017 v 22:34 | By Best.ie |  Feel It All
Vše, co bylo potřeba na oddělení zařídit jsem zařídila a poslední dvě hodiny nechala na Andrei. Bella zažívala muka a potřebovala mě. Sedím s ní na posteli, opřená o záhlaví a mám ji v náručí. Otevřu knížku od Oskara Wilda - Šťastný princ. Začnu jí předčítat a odvést myšlenky jinam, tak jak u Billa. Pomocí jedné ruky nalistuji první stránku příběhu: Vysoko nad městem, na vysokém sloupu, stála socha šťastného prince. Byl celý pozlacený tenkými lístky ryzího zlata, oči měl ze zářivých safírů a na jílci jeho meče se skvěl velký červený rubín… . Její tělíčko se bolestí chvělo a jemně vzlykala. Byly chvilky, kdy prosila o pomoc, že jí to bolí. Nezbylo mi, než jí pevně sevřít v náručí a šeptat jí, že to bude v pořádku. Když mi usnula na klíně, byla promočená od potu. Zadívám se z okna na začínající déšť, který pokrýval okno malými, drobnými tečkami. Vzpomínám na chvíle, kdy mi tak na klíně ležel Bill. Jak jsem hladila jeho blond vlasy a jeho hubené tělo. Musím si přiznat, že ač můj přístup byl celou dobu profesionální, jeho nitky, které omotávaly mé srdce utáhl opravdu pevně. Už to nebyla ta láska puberťáka k plakátu a snům, které byly v hlouby duše. Byla to láska k člověku, kterého jsem mohla poznat, dotýkat se ho… A teď, když se objevil, mi srdce plesalo radostí a tělo se chvělo vzrušením. Ve tváři měl barvu a jeho úsměv byl o to krásnější.

Podívám se na Bellu a pohladím ji po vlasech. Mé oči se zatoulají na ruku, kde mám hodinky a ty hlásí čas, že je skoro půlnoc. Opatrně se dostanu z postele a jdu si uvařit kávu, kterou nutně potřebuji. Jdu si zkontrolovat mobil, zda mě někdo nenaháněl. Když rozsvítím display, mám zprávu akorát od operátora, že mám zaplatit účet. Zpět ho hodím do skříňky a jdu zpět za Bellou. Na oddělení holky z noční lítaly a dělaly vánoční výzdobu. Vánoce neslavím a ani není s kým. Po smrti babičky a dědečka, je to pro mě jako jeden den z mnoha dalších všedních dnů. Dárek sice pro Kiru mám, ale to je asi vše. Možná bych měla něco malého koupit i Belle, abych jí zpříjemnila pobyt. Je to ještě dítě a určitě se na Vánoce těší. Vrátím se za ní, sednu si na okenní parapet a sleduji zářící měsíc, svítící hvězdy a mraky, které se jako stín pohybují po obloze.
Někdo se mě jemně dotkne ramene. S ucuknutím se podívám, co se děje. Bella klečela u mě na zemi a byla hrozně bledá, ač líce měla rudé. "Stalo se něco?"
"Je mi hrozně špatně a bolí mě břicho." Šáhnu ji na čelo a jenom hoří. "Lehni si, donesu teploměr." Dle hodinek jsem usnula na 3 hodiny, protože bylo 5 ráno. Vrátím se zpátky a přiložím jí ho k čelu. Na displayi se objevilo 39,2. "To není dobré, Bello. To břicho tě bolí kde?" Ukázala mi na místo v podbřišku. Napadl mě ta nejhrůznější scénář. "Bello, už tě to někdy bolelo?"
"Ano, poslední dobou to bolí hodně často." zašeptala. "Budeš muset na vyšetření. Možná se ti to, zlatíčko, nebude líbit, ale je to nutné." Rezignovaně to odsouhlasila. Vezmu ji do sprch, aby se umyla. Posbírám si všechny věci a jedu s ní taxíkem do nemocnice. Po dlouhém čekání se potvrdilo akorát to, co jsem si myslela. Bella je těhotná. Mimoděložní těhotenství a ještě ke všemu se zánětem. Budou si jí tam muset nechat aspoň po dobu, než se dá dohromady a odstraní ten života ohrožující problém. Byli informovaní, v jaké je situaci a já mohla konečně do své měkké postele si zdřímnout. Probudila mě melodie telefonu, která dlouze zvonila. Ospalá nahmatám mobil a přiložím ho k uchu: "Nikdo tady není." řeknu ospale. "Ahoj Mio."
"Ahoj Bille." v ten moment jsem byla na nohou a čilá jako rybka. "Máš dneska na mě chvilku?"
"Jasné, kam se mám dostavit a v kolik?"
"Můžu pro tebe poslat odvoz?"
"No… dobrá. Víš kam?"
"Tom mě informoval, neboj."
"Okey, v kolik to bude?"
"Může to být v 5?" Podívám se na hodinky a zjistím, že je po 4té hodině. "Co? Už?… Okey." zavěsím bez rozloučení a letím do sprchy. Rychle se umyji, upravím a běžím k šatníku. Ani nevím jak se obléct. Vyhrabu tričko s dlouhým rukávem, rifle a nachystám si cardigan. Když si chystám do tašky přes rameno mobil, za okny jde slyšet klakson auta. Nahlédnu z pokoje dolů na ulici a vidím auto, které čeká před barákem. Obuji se a vyrážím k němu. Když jsem skoro u něho, od spolujezdce vyleze Bill. "Ahoj." usměje se. "Jsi pořádně odpočatá?"
"Ahoj, proč?" jako by věděl o mé dlouhé noci. "Nech se překvapit. Tak jsi?"
"Já budu doufat, že ano."
"Tak nasedej do mého kočáru." otevře mi zadní dveře a já nasednu. "Ahoj Mio." ozve se za volantem. "Tome? Ahoj. Jsem ráda, že tě vidím." nečekala jsem ho. "Můžeme vyrazit?" podívá se Tom na Billa. "Jistě." V tichosti oba zezadu pozoruji a nechávám se unášet hudbou z rádia. Po nějaké době Tom zastaví na jednom místě u krajnice. "Jak budeš potřebovat, zavolej." řekne Tom. "Jasné, díky Tome." odpoví Bill a my vysedneme. Podívám se po okolí a zjistím, že jsme u velikého zimního stadionu. Tázavě se na Billa podívám. "Oh ano, to je náš cíl."
"Asi tě zklamu Billy, ale já neumím… ."
"Já taky pořádně ne, ale bude zábava, uvidíš." medově se usměje. "A co brusle?"
"Vše bude." Chytne mě za ruku a táhne mě dovnitř, kde se dají brusle půjčit za menší poplatek. Při zavazování Bill přeruší ticho mezi námi: "Jak se máš?"
"Stereotypně. Do práce, z práce a tak. Znáš to."
"Nikdo na tebe doma nečeká?" zeptá se opatrně. "Ne ne, kromě prachu na nábytku, nikdo... A co ty?" udělám si mašli na brusli a se zájmem se na něho dívám. "Na nějakou dobu jsem potřeboval odtud pryč. Prostě změnit prostředí. Odjel jsem do Německa k rodině… už se cítím lépe a nabytý novou energií."
"To jsem ráda." usměji se. "Můžeme vyrazit?" podívá se na mě. "Nevím, nejsem si jistá." podívám se na nohy.

BUBBLE DREAM - Kapitola 17. - KONEC

29. října 2017 v 18:39 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
Po skoro 14 dnech mě pustili. Má pro mě přijet Emily, aby mě odvezla domů. Vše mě pořád bolí a dle doktorů ještě dlouho bude. Naraženiny prý bolí dlouho. Sedím na židli, co mám na pokoji a čekám při sklence vody, až se můj odvoz objeví. Už se těším domů. Mrzí mě, že se neobjevil Bill, ale co jsem mohla čekat? Že po tom všem mi ještě padne do náruče? Prstem obtáčím kruh sklenky. Když v tom někdo zaklepe na dveře a vejde. "Simone?" Vyjede ze mě, jako bych viděla ducha. "Co tady děláš?"
"Taky Tě ráda vidím." Usměje se a sedne na postel naproti mně. Nechápu, co se děje. Má přijet Emily a zjeví se tady Simone? "Emily se něco… ."
"Ne, neboj, ale chtěla jsem Tě odvézt já." Sklopím zrak, že po tom všem je na mě hodná. "Amelí, nemůžeš za to, co se stalo a za to předtím, na to zapomeneme."
"Nechtěla jsem Vám ublížit, mrzí mě to." Rozpláču se. Simon vstane a obejme mě. "Všechno, co se stane, má své důvody." Pohladí mě po vlasech. Vytáhne z kabelky kapesník a utře mi slzy. "Pojedeme k Tobě domů. Můžu Ti dělat doprovod?"
"Budu moct ráda." Vezme mi kabelu. Protentokrát zvládnu i výtah, protože mě tak vše bolí, že chůze po schodech je nemyslitelná. Nasedneme do auta a vyrážíme směr domov. Po chvilce, co seděla vedle mě a něco dělala na mobilu, jí oslovím. "Simone, víš, že jsem pot… ." Otočí se na mě a s tak milým výrazem a dá mi prst na ústa. "Vím, každý den jsem tady byla se na Tebe ptát a nosila Ti věci."
"Proč si zamnou nepřišla?" Překvapilo mě co řekla. "Nechtěla jsem Ti přitěžovat. Nevěděla jsem, zda nejsi na mě naštvaná a jestli mě vůbec vidět chceš." Při jejích slovech jsem se cítila hrozně. "Chtěla jsem zbaběle utéct před tím vším a stydím se za to." Dívám se z okna. "Začneme znova. Mám Tě ráda pro Tvoji osobnost a to jaká jsi." Její ruka spočine na mém rameni. "Děkuji Simone."
Po únavné cestě jsme konečně dorazili ke mně před můj dům. Simone mi pomohla vystoupit a vyndat kabelu. Auto odjelo a mi stáli na chodníku. Svítilo pouliční světlo a na nebi zářil měsíc. "Máš to tady pěkné."
"Je to takový malinkatý domeček, ale mě to stačí." Rozejdeme se ke dveřím a tam mě zastaví. "Měla bys jít první." A podá mi klíčky. Dám je do zámku a otočím. Překvapeně zjistím, že je odemčené.
Otevřu dveře a nahmatám vypínač. Jakmile rozsvítím, úžasem mi spadnou klíčky z ruky. Stál tam Bill s Emily a vítali mě transparentem na stropě. VÍTEJ VE SVÉ BUBLINĚ PORUČÍKU. Ve vázách kolem byly kopretiny a oba měli vtipné čelenky. Otočím se na Simone a ta už měla čelenku taky. Dojetím mi stékala slza po tváři. Všichni se ke mně nahrnuli a chtěli obejmout. "Jemně prosím." Nastavím náruč. Jsem ráda, že stojím. "Chceme, abys věděla, že Tě máme rádi a můžeš nám věřit." Řekla Emily. Na stole byly muffinky od Emiliny maminky. Simone přidala chlebíčky a byl uvařený čaj. Tak jsem si užívala, že s nimi můžu být. Tak jsem se dlouho nenasmála, jak s nimi. Bill vykládal zážitky s kluky a článcích v novinách, jak je nemocný, protože chodí se Simone po nemocnici. Do toho měl zážitky z natáčení nového klipu, ze kterého byl nadšený. Emily vykládala zážitky co se udály u nás ve městě a dokonce se stihla zasnoubit. Když šly holky přichystat ještě nějaké chlebíčky Bill si ke mně přisedl. "Můžeme jít na chvilku ven?"
"Určitě." Pomohl mi stoupnout a vydali jsme se směrem na zahrádku. Chvilku se tam mlčky stálo a pozoroval se měsíc. "Jsem ráda, že jsi tady. Ani nevíš, co to pro mě znamená." Chytnu mu ruku. "Chci být s Tebou a nemůžu Tě jenom tak opustit." Pomalu mě obejme a políbí do vlasů. "Teď Ti něco řeknu a nechci odpověď hned." Podívá se na mě vážně. Srdce mi bije na poplach. "Když jsem byl na otočce v Americe, zařizoval jsem nějaké záležitosti ohledně nás dvou."
"Nás dvou?" Cítím napětí. "Jak už jsem řekl, chci s Tebou být. Koupil jsem tam dům."
"Cos udělal?" Srdce dosáhlo bodu puknutí. Musím se opřít o stěnu, u které stojíme. "Miluju Tě, Amelí." "I přes to všechno?"
"I přes to všechno. Na jednu stranu to chápu. Není to se mnou jednoduché, ale vím, že chci trávit své volné chvilky s Tebou. A to všechno mě v tom jenom utvrdilo. Má otázka tedy zní." Chytne mě za ruce. "Amelí, pojedeš se mnou do Ameriky až to tady skončí?" Mám zástavu srdce. To je sen, ze kterého jsem se ještě nestihla probudit či jsem umřela? Zahledím se mu do očí. Vím, že už nechci udělat žádnou chybu. "Ano."
"Ano?" Řekl až překvapeně. "Ano, pojedu. Nechci Tě ztratit a udělat tu pitomost, co předtím. Vím, že Tě miluji a chci s Tebou být." Lehce se obejmeme a políbíme. V tom dojde Simone s táckem a skleničkami šampaňského. "Myslím, že je ta správná chvilka si připít, že?" Odloží podnos na stolek a obejme nás oba. "Jsem za Vás oba šťastná." Přijde i Emily. "Budeš mi chybět, ale na svatbu tady budeš, je Ti to jasný, jsi moje svědkyně!" Má výhružně vztyčený prst. "Musíte dojet všichni tři."
"To víš, že si tu čest nenechám ujít." Obejmu ji. "Počkat, ale co Tom? Ten o tom ví?" Podívám se na Simone a Billa. Ti se podívají vzájemně na sebe. "Je to v pořádku." Usměje se Bill. "Ví, že Tě mám rád a smířil se s tím. Budeme se vídat každý den, tak je to oka. Nemůžu bez něho být, je to moje druhá polovina."
"I kdybychom bydleli spolu pohromadě, tak je to v pořádku." Usměji se. "Pokud by to přežil on." Bill se začne smát a obejme mě. "To jsem potřeboval slyšet." Po jeho slovech mi to dojde. "Tak jak veliký barák to je?" Směji se. "Tak veliký, že když mě nebudeš chtít vidět, tak se nepotkáme." Začne se smát i Simone. "Doufám, že budu moct na prázdniny." Hlásí se o slovo Emily. "To víš, že můžeš!" Vezmu si skleničku do rukou. "Tak na nový začátek?" Pozvednu ji. "Na nový začátek..." pronese Simone s Emily. "A na nás dva." Podívá se na mě Bill. Už jde jenom slyšet tón ťukajících skleniček.
Co k tomu říct. Vše zlé je k něčemu dobré. Než si Bill dořešil vše ohledně skupiny, já mezitím vyklidila svůj domeček. Prodám ho i s nábytkem, protože dle Billa a Simone z toho nebudu nic potřebovat. Beru si jenom osobní věci a něco daruji charitě. V práci jsem dala výpověď a byla tam po dobu výpovědní lhůty. Patrik z toho nebyl nadšený, ale nic jiného mu nezbylo. Za mé přítomnosti jsem ještě vypilovala mouchy u mé nástupkyně Terezy a spokojeně mohla odejít. Nějaký týden budu užívat volna a hojení ran po nehodě. Zbytek už jsem trávila s Billem a bylo to opravdu úžasné. Pokud zrovna někde nebyl a nepracoval, či nebyl na akci s kamarády, poctivě se mi věnoval a opečovával. Simon se stala mou opravdovou kamarádkou, trávily jsme spolu volné chvíle a dokonce se spolu věnovaly umění. Myslím, že šťastnější už být nešlo. Tom se nakonec umoudřil. Bavil se se mnou bez nafouklých škraní a dokonce jsem i Shermine přišla na chuť, i když mi to dalo zabrat. Natalie mi pomohla o sebe lépe dbát, pečovat o pleť a zasvětit do světa, který žijou. S Billem se naše láska zatím před okolím tajila. Při našem štěstí ani jeden pisálek na nás nepřišel. Tím lépe, nechtěla jsem být rozebírána na titulcích, i když vím, že k tomu asi jednou stejně dojde, pokud mám s Billem strávit život, ale o to je to teď kouzelnější a jenom naše. Někdy stačí otevřít srdce novým věcem a i těm, o kterých si myslíme, že jsou nemožné. Vpustit do své bubliny možnost změny. Kdybych neopustila mou bublinu, kde jsem se cítila dobře sama, neměla bych možnost poznat to, co mám teď.
A kdo ví, co nás dva ještě čeká.

Život na splátky XXII

28. října 2017 v 18:47 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Vzbudila jsem se brzy ráno a šla rovnou do sprchy. Večer jsem to jaksi zanedbala a necítila jsem se dobře. Po ranní sprše jsem se cítila jako vyměněná, svěží. Hned potom jsem se nahrnula do kuchyně a snědla všecko na co jsem přišla. Měla jsem hrozný hlad. Dělala jsem do konvice kafe, když tu si za mnou odkašlala máma. Jen jsem se na ni otočila, uviděla jsem její nervózní a vlastně i utrápený výraz. Snad nikdy jsme se nepohádaly tak jako včera. "Ahoj zlato." Špitla. "Ahoj." Usmála jsem se, abych ji povzbudila a zároveň jí naznačila, aby se tím co se stalo včera už netrápila. Usmála se taky. "Promiň mi ten včerejšek zlato. Vím, že jsi chytrá holka a víš, co je správné. Mám o Tebe jen strach, aby ses nezamilovala do nesprávného muže. Nerada bych Tě viděla trpět. Jsi všechno co mám. A taky znám ženské v naší rodině. Máme tendenci zamilovávat se do nesprávných mužů. Podívej se na mě. Zůstaly jsme samy." Přišla blíž a pohladila mě po tváři. "Já vím mami, mám Tě ráda a vím, že to myslíš dobře, ale já to zvládnu. Jednu chybu už jsem udělala s Elliotem a koukni. Jsem v pořádku. Zvládla jsem to. Neměj o mě strach. A na druhou stranu, alespoň máš mě." Usmála jsem se. "Pořád budeš moje malá holčička. I když už jsi dospělá." Usmála se a ukápla jí slza. "Ale no tak mami." Objala jsem ji. "Už musím jít. Vezmu si kafe s sebou. Jestli chceš, ještě tady je." Nalila jsem si do termosky. "Jsi hodná děkuju. Měj se hezky a dej mi vědět kdy se vrátíš jo? A pozdravuj toho rošťáka. Začíná mi chybět." Zasmála se. "Jo...to mě taky. Už se na něj moc těším." Posbírala jsem si věci a vydala se na cestu. Ještě než jsem dorazila, zavolala jsem do agentury. "Dobrý den, tady Leah Davisová. Chtěla jsem Vám dát jen vědět, že se vracím do práce už dnes. Včera jsem mluvila s panem Kaulitzem a domluvila se s ním a tak volám, abyste nemuseli posílat někoho jiného." Oznámila jsem šéfovi. "Děkujeme slečno Davisová, že jste zavolala, ale pan Kaulitz nám volal už včera večer. Upřímně, jsem překvapen, že jste na to kývla. Nečekal bych to, ale musím přiznat, že o tak flexibilním pracovníkovi jako jste Vy, se nám doposud jenom zdálo. Takže, rád bych Vám jen popřál, ať se Vám v práci takto daří i nadále. Hezký den." Ukončil hovor. Jeho slova mi připadala tak zvláštní. Vůbec jsem se v tom nevyznala, ale co, asi je na něj ještě brzo ráno. Došla jsem tam, kam jsem dojít potřebovala a zazvonila. Jenže nikdo neotevíral. Bylo to divné. Vždyť mě měli čekat. Najednou se pomalinku otevřely dveře a tam stála Aurorita. "Teto Leo!!" Vykřikla radostně když mě spatřila a skočila mi do náruče. "Jsem tak ráda, že jsi tady." Držela se mě tak pevně, že mi chvílemi připadalo, že mě snad uškrtí. "Kde máš maminku a tatínka?" Pohladila jsem ji po vláscích a stále ji držela v náručí. "Maminka už není doma a tatínek mě poslal otevřít." Odpověděla a pořád se mě nepouštěla. Nohou jsem otevřela dveře abychom mohly vejít a tam jsem uviděla stát Kaulitze. "Ahoj Leo." Pozdravil a hezky se usmál. "Poslal jsem ji, aby Ti otevřela. Chtěl jsem vidět její reakci." Usmál se znovu. "Myslela jsem si to, ale co kdyby to byl nějaký zloděj nebo..já nevím kdo."
"Ale jdi...zloději přece nezvoní Leo." Zasmál se. Jen jsem se usmála a položila Auroritu na pohovku. "Sher už je i s Aurelií pryč. Vzala si ji sebou na focení a já už se taky klidím. Takže si to tu spolu hezky užijte holky." Usmál se, popadl svůj batoh a když šel směrem ke dveřím, jemně se o mě otřel. "Promiň." Podíval se mi do očí když stál v mé těsné blízkosti. Začínalo mě z toho mrazit. Začínám si myslet, že ten muž ode mě něco chce a rozhodně to nebude něco jako úklid domácnosti. Musím přiznat, že na chvíli se mi rozechvělo celé tělo. Musela jsem se podívat jinam. Odvrátil ode mě svůj rentgenovvý pohled a odešel. Koukla jsem na Auroritu a usmála se. "Tak princezno. Jak jsme na tom dneska hm? Snídala jsi už?" Usmívala se jako sluníčko a zakývala hlavou. "Tak super. Venku dneska není moc hezky, tak bychom asi měly raději zůstat doma. Co Ty na to?"
"Neeeeee." Zakřičela a začala mi utíkat. Honily jsme se po celém domě. Byla to hrozná zábava. Pak popadla vodítko a utíkala na obří zahradu, kde chytila Coppera a připla si ho. "Půjdeme ven." Zavelela se smíchem. Musela jsem se smát taky. Měla hrozně nakažlivý smích a takový jako zvonivý hlas. "Tak fajn, ale jenom na chvilku a půjdeš se pořádně oblíknout. Jinak nikam nepůjdeme slečno." Zavelela jsem zase já. "Jooooooooooo!!" Zakřičela a rozběhla se do pokoje, kde se sama oblíkla. Dokonce si vzala baťůžek, do kterého si schovala bundičku, kdyby jí náhodou byla zima. "Ty jsi ale šikovná." Musela jsem konstatovat, když se ke mně vrátila opravdu pořádně oblečená. Někdy jsem nedokázala pochopit jak může být ve svých 5ti letech tak chytrá. Vzaly jsme tedy Coppera a vyrazily do psího parku, kde se z chvilky stal několika hodinový výlet a protože jsme sebou neměly jídlo, musely jsme se vrátit domů, abych mohla udělat oběd. "Co bys chtěla na oběd?" Zeptala jsem se. Jen pokrčila rameny. Rozhodla jsem se tedy udělat zeleninový vývar a kuřecí maso s bramborovou kaší. Prostě něco rychlého a dobrého. Ještě snad nikdy jsem ji neviděla takhle mlaskat. Musela jsem se tomu zasmát. "Mňam to je dobrota." Zamlaskala znovu. "Zlatíčko s plnou pusou se nemluví." Zasmála jsem se. Copperovi jsem otevřela konzervu, která pro něj byla nachystaná na kuchyňské lince. Taky si hrozně moc pochutnal. Byla jsem ráda, že ho můžu vídat i když ho nebudu mít doma. Pohladila jsem ho a vzala dovnitř. S Auroritou jsme si lehly na pohovku a já v televizi zapla její oblíbené pohádky. Nedalo se nic dělat, ale po tak dobrém obědě na nás obě přišel spánek a prostě jsme usnuly.

Feel It All - Kapitola 15.

26. října 2017 v 17:01 | By Best.ie |  Feel It All

Domů jsem jela, co mi nohy stačily šlapat. Hodím rychlou sprchu, upravím se a obleču si to, co mi přijde vhodné na rande. Né, nic moc vyzývavého, ale taky nic moc usedlého. Nad botníkem u zrcadla ještě rtěnkou piluji rty, když se ozve zvonek, tak hned otevřu. "Ty celou dobu čekáš za dveřmi?" směje se. "No to né, ale ještě jsem potřebovala menší úpravu a tady mám zrcadlo." uculím se. "Můžeme vyrazit?"
"Můžeme." zamknu za sebou a nasedáme do auta. "Sluší ti to."
"Děkuji, snažila jsem se." Nastartuje a vyrážíme. Dojedeme ke klubu, který byl vyhlášený jako ten nejlepší s dlouhou čekací lhůtou na to, aby se tam člověk vůbec dostal. Jenom co vylezeme z auta se na něho podívám pohledem, zda to myslí vážně. "Jo, jdeme přesně tam."
"To je přece klub pro… ."
"… vyvolené?" začne se smát. "Třeba jdeš právě s jedním, který vyvolený je." Předběhneme řadu čekajících a rovnou si to zamíříme za chlápkem, který řídí vstup. "Zdar Mahony, jak se dneska vede?" On mu řekl Mahony? Postavově bych ho tipovala na Muhammada Aliho. "Jdeme." mávne na mě rukou a procházíme dveřmi dovnitř. Najdeme jeden prázdný stůl a usedáme. Objednáme si pití a něco k jídlu. Skvěle se sním vykládá a je to výborný společník. Po nějaké době si potřebuji odskočit na záchod. Když vylézám z kabinky, vykládají si tam dvě ženské. Neušel mi však jejich rozhovor. "Jak bylo v Německu?" ptá se blondýna té druhé. "Tak jako vždy. Tom tam chtěl zůstat déle, že je to pro Billa důležité." Při jejich slovech jsem ztuhla a začala se před zrcadlem upravovat, protože chci slyšet víc. Nemůže to být shoda jmen a musí jít o ně dva. "Nějaká jeho nová kořist?"
"Kořist? Nebuď blbá… on si holku nikdy nenajde. Byl tam v lázních. Tři měsíce byl pryč a do teď mi neřekli kde a do toho potřebuje nějaké lázně. Spíš je to umíněný chlapeček a Tom lítá, jak si jeho bratříček pískne." To mi stačilo a odcházím zpět za Mateem. Je dobře, že je v pořádku a má se dobře. "Promiň, na záchodcích bylo rušno."
"No jo, ženská drbárna, co?"
"Přesně." napiji se vína a podívám se při tom na hodinky. "Bože, to už je půl 12? Meteo, promiň, ale už je pozdě a já mám zítra směnu."
"V pořádku, zavezu tě."
"Děkuji." oblékám se a Mateo odskočí zaplatit. Letmým pohledem zahlédnu Toma s tou brunetou ze záchodků. To mě jenom utvrdilo v tom, že se opravdu jednalo o ně. Mateo mě dovezl před barák a podal mi růžičku. "Kde jsi to sebral?"
"Kouzlo." mrkne na mě. "Děkuji. Bylo to super." uculím se. "Tak zítra v práci?"
"Určitě." vystoupím a utíkám domů. Ulehnu do postele a přemýšlím nad tím, co jsem slyšela. Celou dobu byl pryč a já čekala na něco, co bylo tisíce kilometrů daleko. Musím na něho konečně zapomenout a měla bych dát možnost Mateovi. On je dostupnější a reálnější pro můj život. Bill však zůstane v mém srdci napořád.
V dopoledních hodinách, když převlékám pozvracenou postel u Amira, volá na mě Andrea, záskok za Kiru, že máme příjem. Andrea je tu nováčkem, tak příjem musím udělat já. Posbírám špinavé povlečení a jdu na ošetřovnu. Po cestě hodím náklad z rukou do koše s prádlem. Jenom co pootevřu dveře, zaskočí mě malé, hubené tělíčko, které je schoulené na lehátku. "Proboha… ." chytnu se hrudníku. Přijdu pomalu k ní. "Jak se jmenuješ, broučku?" pohladím jí po vlasech. "A-a-anabella." zavzlykala. "Kolik ti je?"
"Dvanáct." Sjedu pohledem na Andreu. Ta sama se na mě dívala s hrůzou v očích. "Pohlídej jí na chvilku, musím za Mateem. Změř jí mezitím tlak." ihned se otočím na patě a mířím si to za ním do kanceláře. Dvakrát ťuknu kloubem prstu o dveře a vtrhnu dovnitř, aniž bych čekala na odpověď. "Tady nejsou jesle!" řeknu vztekle. "Mio, co se stalo?"
"Na příjmu máme 12tiletou holku. Tu nemůžeme přijmout! Tady je oddělení pro dospělé."
"Mio, prosím, posaď se."
"Ne, děkuji, postojím." složím ruce na hrudník. "Nikde jí nechtěli vzít a na lepší kliniku matka nemá peníze."
"Kde k tomu přišla?"
"Její otčím jí to podával proti její vůli a do toho jí sexuálně zneužíval."
"To snad né… ." to už si pomalu sedám na sedačku, jak mi nabízel. "Proto jí chci pomoct a léčbu hradím já." Při jeho slovech se v ten moment cítím provinile. "To zvládnete." sedne si vedle mě a pohladí mě po rameni. Lehce pokývnu hlavou a bez řečí odcházím zpět na ošetřovnu. "Andreo, nachystejte jí úbor a … ."
"Omlouvám se, ale tak malý tady nemáme."
"Tak jí zatím nechte tak. Odebereme krev a uděláme vše potřebné." Vrhneme se na ni, abychom jí mohli umístit na pokoj. Zaběhnu za Mateem, aby někde sehnal oblečení, pro tak malé děvče. Naštěstí měl u sebe kabelu, kterou donesla její matka, plnou oblečení. Vezmu tepláky, tričko a utíkám za ní. Vejdu na pokoj a vidím, jak se krčí na posteli a pláče. Opatrně si k ní přisednu. "Zapomněla jsem se ti představit, Mia. Tobě můžu říkat, Bello?" položím ji ruku na stehno a ona ucukne. "Promiň." rychle dávám ruku pryč. "Ano." zašeptá. "Prosím?" neslyšela jsem jí. "Bella bude okey."
"Dobře." položím vedle ní oblečení. "Chceš pomoct s převlékáním?"
"Ne, to zvládnu sama." pomalu si sedne a bere tričko do rukou. Pozoruji, jak se obléká a přemýšlím nad jejím postupem léčení. Nemůžeme to do jejího tělíčka dále cpát. "Budeš chtít něco na čtení?" Zakroutí hlavou. "Chci spát."
"Dobře, tak si odpočiň a já se potom za tebou stavím." vezmu její špinavé oblečení a odcházím z pokoje. Přicházím na sesternu, když zrovna vychází Andrea. "Jdeš za Marií?" podívám se jí do rukou. "Ano a vy máte na sesterně nějakého muže." Překvapeně nadzvednu obočí a rovnou si to zamířím k němu. Překročím práh a málem mám zástavu srdce. "Ahoj Mio, jsem tak rád, že tě vidím." zvedne se ze židle a obejme mě. Stojím jako sloup a překvapením se nemůžu pohnout. "Chyběla jsi mi." usměje se. "Bille? Co tady děláš?" vzdychnu. "Chtěl jsem tě vidět."
"Teď sis nevybral vhodnou chvíli." cítím své srdce bijící až v krku. "Budeš mít čas po práci?"
"Mám tady jeden případ… ."
"A co zítra?"
"Jo, to by snad šlo." najdu papírek na stole a napíši mu na to moje číslo. "Tady, vezmi si mé číslo a napiš mi… nezlob se, ale musím jít pracovat."
"Budu se těšit." opět mě obejme. " Já taky." vzdychnu stále skoro beze slova a věnuji mu letmí úsměv. Když odejde, sednu si šokována na židli a úplně zapomenu na to, co jsem chtěla udělat. Možná jsem na něho byla nechtěně chladná, ale mohl se ozvat dřív. Musím uznat, že mi udělal i radost, protože jsem nedoufala, že jeho tvář ještě někdy uvidím. "Jste v pořádku?" zeptá se opatrně Andrea mezi dveřmi." Podívám se na ni a chvilku si jí tupě prohlížím. "Jo, je mi dobře. Andreo, dnes se nebude Belle podávat dávka."
"Prosím? Přece… ."
"Přemýšlela jsem nad tím a pro její tělo bude lepší, když bude trpět teď. Nechci její trápení dalšími dávkami prodlužovat."
"Jste si jistá?"
"Jsem. Stejně bych nebyla schopná jí ten jed píchnout." podívám se bolestně Andree do očí. "Zůstanu dnes přesčas a budu u ní. Po tobě budu chtít, abys mi teď, prosím, skočila pro tuhle knížku." Vezmu zbytek papírku, co mi zbyl a napíši na něho, jakou knížku chci. Dám jí peníze a ona se ihned odebere ven. Já si to opět namířím za Mateem. Zaklepu a čekám na odpověď. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Vejdu dovnitř a čekám až dotelefonuje. Mezi tím se posadím a počkám, až se mi bude moct věnovat. Netrvalo to dlouho a hovor ukončil. "Po čem tvé srdce zatoužilo tentokrát, Mio?"
"Mám na tebe prosbu. Tedy spíše oznámení."
"Povídej." složil ruce na hrudi a pozoroval mě milým pohledem. Jeho oči jsou jako moře a stačí se do nich ponořit. "No… chceš Belle pomoct, že?" Souhlasně přikývne. "Nebudu jí podávat dávku." čekám na jeho reakci. "Pokud si myslíš, že je to správné rozhodnutí… ."
"Ano, jsem. Zůstanu tady dnes přesčas a bud s ní."
"Okey." usměje se. "Věděl jsem, komu to mám svěřit."

Spřízněná duše LII

25. října 2017 v 17:08 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Bill
"Co se tu stalo?" Sklopila oči a povzdechla si. "Bille já...slib, že mě nezavrhneš..prosím.." Spustil jsem ruku, která byla ještě před chviličku zapletená v jejích vlasech k tělu. "Pohádaly jste se?" Znovu si povzdechla. "To já ji shodila Bille. Nevím co to do mě vjelo, ale nechtěla jsem, aby tu byla... nechtěla jsem ji vidět a ona mi pak dala facku. Já do ní strčila a ona spadla na ten stůl... všude byla krev a střepy. Já vím, že jsem to neměla dělat ale já nevím... prostě jsem se neovládla." Rozplakala se ještě víc. "Kriste pane Eve. Vždyť čeká dítě. Uvědomuješ si vůbec co jsi mohla způsobit? Navíc je to Tvoje neteř nebo synovec." Nevěřil jsem vlastním uším...tohle jsem fakt nečekal. "Pak se na mě rozkřičela rozbolelo ji břicho a začala krvácet....je mi to tak strašně líto Bille." Zhroutila se. Objal jsem ji a přivinul k sobě jak pevně to jen šlo. Nevěděl jsem co říct. Bylo strašné co udělala, ale bylo mi jí tak líto. Nepřestávala plakat. "Tak už neplakej... tímhle nikomu nepomůžeš." Hladil jsem ji po vlasech. Měla je tak hebounké a voněly jako vanilka. Neodolal jsem a zabořil do nich nos a přivoněl k nim. "Co když o to miminko přijde? Co když jsem ho zabila? Ann mi to nikdy neodpustí...a i když se s miminkem nic nestane určitě mě nebude chtít ani vidět. Po tom co jsem jí řekla. Křičela jsem na ni ať vypadne, že ji nechci vidět. Byla jsem tak sobecká. Měla pravdu...a já nedokázala udělat nic jiného než do ní strčit. Nejsem dobrá kamarádka. Jenom všem ubližuju...jdi pryč...nechci ublížit i Tobě.." zněla tak zoufale. Říkala ať odejdu, ale přitom se mě držela jako klíště. Pohladil jsem ji po tváři. Prstem jemně přejel po hraně její tváře a jemně za bradu zvedl její pohled tak, aby se na mě musela podívat. "Všechno bude dobré" zašeptal jsem při pohledu do jejích nádherných čokoládových očí. "Sakra....tohle jsem nechtěl....asi toho budu litovat ale... nemůžu jinak." Bylo to tak magické. Nemohl jsem se tomu ubránit. Přitiskl jsem své rty na ty její. Chutnaly slaně. Byly smáčené jejími slzami.
Tom
Přijeli jsme do nemocnice. Vzal jsem Ann do náruče a odnesl ji doktorům až pod nos. "Prosím Vás pomozte nám. Je těhotná a krvácí. Doktor se na Ann podíval zkoumavým pohledem. "Bohužel u vyšetření být nemůžete." Vrhnul na mě doktor divný pohled. Šel jsem teda na chodbu. Měl jsem takový strach. Že jsem ji tam pouštěl. Byl jsem naštvanej sám na sebe, že jsem ji nedokázal ochránit.
Ann
"Doktore prosím řekněte, že se miminku nic nestalo." Tolik jsem se bála. Nechci o miminko přijít. Tohle Eve v životě neodpustím. Koukla jsem na doktora. Tvářil se divně. "Pošlu Vás slečno na ultrazvuk, ale nejdřív...tohle Vám udělal on?"
"Cože?..Tom?...ten by na ženu ruku nevztáhl." Musela jsem se zasmát, ale hned na to jsem zaskučela bolestí. "Víte... musíme prošetřit všechny alternativy a Vy vypadáte jako oběť domácího násilí. Nesmíme nic zanedbat a zvláště u těhotných žen. Takže...Doktor zavolal sestru a ta mě odvezla na ultrazvuk. Jakmile se otevřely dveře Tom vystřelil ze sedačky. "Tommy" natáhla jsem k němu své ruce. "Lásko" přispěchal k lůžku, na kterém mě sestra odvážela na vyšetření. "Sestři mohl by jít se mnou? Prosím." Koukla jsem na ni prosebně. "Nejde to. Bohužel." Nechtěla jsem se Toma pustit a tak ho museli vzít sebou. Měla jsem strach. Doktor udělal vyšetření, ale netvářil se vůbec pozitivně. "Doktore co je s miminkem?" Prosila jsem všechny anděly na nebi aby bylo všechno v pořádku. "Nemám pro Vás dobré zprávy." Začal doktor.

Feel It All - Kapitola 14.

23. října 2017 v 17:15 | By Best.ie |  Feel It All
Než jsem se stihla pořádně vzpamatovat z těch informací, zvoní mi budík, který hlásí, že se jde do práce. "Je ti dnes něco?" pichá do mě prsem Kira. "Co? Ne… to bude v pohodě."
"No nevypadáš na to ani trochu. Máš to dostat, co? To bývám taky hotová"
"Jo jasné, to je ten problém."
"Uvařím ti na to úžasný čaj. Je to bylinkový lektvar, který opravdu zabere." vrhá se na skříňku a vytahuje pytlík. "Panáka tu asi nemáš, co?" podívám se na ni a je mi až na zvracení, jak se mnou ten stres mlátí. "Panáka? Ses zbláznila? Tady?" směje se. Naštěstí já si menší zásoby na kuráž vzala. Asi půl hodiny před tím, než se za Wilsonovou vydám, si loknu. Do pokoje Denise musím propašovat zbraň, protože bude moje záchranná jednotka pro případ, že by byla Wilsonová vybavená. Nechám mu odemčený pokoj a Liam, jeden z party kluků, odvede pozornost Kiri. Dojde jí navštívit a vezme jí ven vyvětrat. Měli to promyšlené, protože Liam se s ní seznámil nějakou dobu zpátky a tak s ním šla bez problému pryč s tím, že já to tady ohlídám. Když vím, že Wilsonová je v kanceláři, zaklepu na Denisovi dveře a mířím si to posilněná alkoholem ke kanceláři. Denis se drží kousek za mnou a počítá se s tím, že bude hlídat rozhovor za dveřmi. Než vejdu dovnitř, popřeje mi hodně štěstí. Vejdu bez zaklepání a bouchnu za sebou dveřmi, které zůstaly přiotevřené. "Slečno Larssonová, slušnému vychování vás doma neučili?" Chvíli na ni tupě hledím a snažím se zhluboka dýchat. "Mě možná neučili klepat, ale Vás toho nenaučili očividně víc."
"Prosím?" zvýší hlas. "Co sis myslela, že na tebe a tu megeru Rose nikdy nikdo nepřijde? No joooo, někde se stala chyba, co?" Alkohol mi dodal kuráže. "O co ti jde?" zvedne se židle a stojí v pozoru. " O co? No tááák, nedělej blbou. Vím všechno." Cítím její pohled, jak mě spaluje za živa. "V ničem nejedu, nevím co tu meleš za kraviny."
"Důkazy děvče, důkazy." očividně jsem toho alkoholu vypila víc, než jsem měla. "Co víš?"
"Co vím? Krádeže, dealeři a to, že jsou kluci jak omalovánky jsem přecházela pěkně dlouho."
"Já té krávě říkala, že si má dávat pozor. Nána pitomá. To ten Bill, že? Ten mluvil… já ti ty dýchánky měla zatrhnou rovnou a zbavit se tě sama ty malá proradná děvko!" začala hrabat v šuplíku. "Mé obchody mi nepřekazíš! Důkazy na ty krádeže nemáš, to vím jistě a tebe se zbavím jednou pro vždy." vytáhne na mě zbraň. V tom mám srdce až v krku a hrozně se bojím. Neříkali, že by mohlo dojít k takové scéně. Na to mě nepřipravili. "Jenže když se mě zbavíš tady a teď, všichni budou o té tvé vině vědět." snažím se bránit. "To sice jo, ale je tu tolik drogově závislých, že mi stačí ukázat prstem a oběť je na … ." než stihla dopovědět větu, zakřičela jsem TEĎ a lehla si. V tom vrazil do dveří Denis a vypálil proti ní ze zbraně, kterou jsem mu dala. Ona zmáčkla spoušť taky, ale díky ráně, kterou schytala, její střela letěla mimo nás. Já se rozbrečela v hysterický záchvat. Denis se ke mně sklonil a hladil mě po zádech. "Už je to v pohodě. Zvládla jsi to na jedničku." zvedl se a šel zkontrolovat, jak na tom Wilsonová je po zdravotní stránce. Těžce oddychovala, ale žila. Záchranka byla na cestě, protože kluci přes kamery vše viděli a byli připravení. Liam tam byl taky coby dup. Kira nechápavě sledovala ode dveří, co se stalo a Bill přiběhl ke mně. "Mio, jsi v pořádku?" Nedokázala jsem mu ani odpovědět, jaký jsem měla záchvat a stále se svíjela na zemi. "Bude v pořádku, akorát je v šoku." řekl Denis Billovi. Přijela záchranka a odvezla Wilsonovou. Mně dali prášky na uklidnění a Denis se snažil vyjasnit situaci lidem okolo. Bill si ke mně klekl, jak jsem seděla na židli a držela sklenici vody. "Bude to už v pořádku. Jsi moje malá hrdinka." hladil mě po ruce. "Já mohla umřít, chápeš to? Kdyby vystřelila hned a neměla kolem toho ještě ty kecy, mohla jsem být mrtvá." dívám se do sklenice na vodu, která se vlnila díky mým třepajícím se dlaním. "Ale nejsi." objal mě a já se zpátky rozbrečela.
Měsíc na to byl soud. Obě byly obžalované a odsouzené v plném rozsahu a dostaly dobrých dvacet let. Všechny, kromě Liama, už jsem neviděla. Ten se po tom všem scházel dál s Kirou a nakonec spolu začali chodit. Billův čas nadešel a opustil kliniku, aniž by se rozloučil. Můj život se vrátil do starých, nudných kolejí. Vždy, když procházím kolem jeho pokoje, cítím v srdci prázdno a smutek. Po těch týdnech, co jsem s ním trávila hodně času, si mé srdce udolal. Chtíc nechtíc, zamilovala jsem se do něho. Na oddělení přijali nové vedení v podobě černovlasého, modrookého boha, který udolal všechny ženy na klinice. Svalnatá postava s vytetovaným rukávem mu dodávaly jiskru. Oddělení ihned dal do pořádku. Nechal vymalovat a zmodernizovat prostředí. Hned se tam člověk cítil lépe a uvolněněji. Po pár dnech jsme si začali tykat a stali se z nás kamarádi. I jeho jméno je lahodící uším - Mateo. Na to, že mu je 35, vypadá zachovale a je velice přátelský. Ačkoliv kolem mě jsou lidi, se kterými se cítím dobře, místo po Billovi je stále prázdné. Uběhl další měsíc a přišlo mi až k neuvěření, že na klinice pracuji skoro půl roku. Zrovna chystám a kontroluji dávku pro pacienta, když se mi za zády objeví Mateo. "Měla bys chvilku?"
"Potřebuješ něco?" otočím se na něho s jehlou v ruce. "Jak se tak na tebe dívám, tak za mnou zajdi, až tohle odložíš."
"Máš strach?" směji se. "A měl bych?" jeho koutky se lehce nadzvednou. "Tak co potřebuješ?"
"No… měl bych jeden návrh, tak snad mě neodmítneš."
"Mám za někoho vzít směnu? Nebo něco nachystat?"
"Ne."
"Mateo, ven s tím." zapíšu do karty údaje o podaném množství. "Nešla bys se mnou na večeři?" Udiveně se na něho podívám. "Mám to brát jako rande?"
"Tak jsem to zrovna puberťácky nazvat nechtěl, ale ano, zvu tě na rande." Překvapeně se mu dívám do očí. V hlavě mi probíhají myšlenky, zda to odsouhlasit. "Jo, proč ne?"
"Tak večer v 7 tě vyzvednu, může být?"
"Okey." S radostným úsměvem odejde a já se ponořím zpět ke své práci. Dlouho mi to nevydrželo, protože se mi za zády objevila Kira se zamilovaným výrazem a opřela se o pracovní stůl. "Máš něco na srdci?" letmo se na ni podívám. "Už se nemůžu dočkat na tu chatu s Liamem."
"No nevím, bude tam signál?"
"Ty to vidíš zase moc černě. Buď trochu pozitivní."
"Jsem."
"Nejsi. I kdyby tam signál nebyl a my byli jenom o ohni a stanu, budu s ním a šťastná."
"Jak myslíš. Jestli se nevrátíš v pořádku do práce, tak tě tam půjdu najít a ještě jednou tě dorazím." hodím na ni úsměv s vyceněnými zuby. "A já ti říkám, nemaluj čerta na zeď."
"Nemusím, stačí mi tvá fotka na stěně." rýpnu si do ní. Její dnešní culíky měla jak rohy a s líčením od něho taky neměla daleko. "Blbečku." směje se. Za ty měsíce se už dobře známe a stal se z nás skvělý tým. Kira nachystá svačiny na stůl a já jdu mezi tím píchnout Alexovi dávku. Při návratu se na ni dívám. jak sedí a přežvykuje ten její kuřecí salát z oběda. "Abys věděla, tak jsem pozitivní. Mám dneska totiž rande." Bylo na ní vidět, že se snažila rychle polknout: "Bill se ozval?"
"Proč proboha Bill? Nech ho Kiro u ledu. Ten už se nevrátí."
"Promiň."
"Jdu s Mateem."
"Jako naším dravcem Mateem?"
"Jo, náš Poseidon mě pozval na večeři."
"Vše budu chtít vědět, jasné?!"
"Rozkaz." kousnu si do jablka. Najednou uslyšíme náraz do dveří od jednoho pokoje. "To bude Patrik, nebude?" kývnu hlavou do chodby. "Jdu se na to podívat. Jestli zase háže židlí, opravdu ho k té posteli přivážu." zvedne se od stolu a jde ke dveřím. "Né, že mi vyjíš zase mozzarellu, jak minule."
"Naděláš s nějakým sýrem bez chuti." opět si kousnu do jablka a počkám, až zajde za roh a vrhnu se jí na misku.

BUBBLE DREAM - Kapitola 16.

23. října 2017 v 17:03 | By Best.ie |  BUBBLE DREAM
Sedím ve své oblíbené proutěné židli na zahrádce a dívám se na ultrazvuk z vyšetření. Na tu malou fazolku, která ve mně roste a zároveň přirůstá k srdci. Vím, že si to chci nechat. V ordinaci mi nešlo vyslovit, že to chci dát pryč. Možná mi osud nachystal zrovna tohle, abych byla šťastná. Problém byl, zda to říct Billovi. Mám se mu vůbec ozvat po takové době? Se Simon jsem si psala, ale o Billovi nepadla zmínka. Ani nevím, zda je pořád tady, nebo už odcestoval do Ameriky. Asi bude nejlepší to zjistit. Jdu si pro noťas. --Drahá Simone, jak se máš? Jsi stále v Německu? Jak jde kreslení? A jak se mají kluci? Amelí-Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Simon stále v Německu byla, ale Bill, už ne. Odpovím jí: zítra v 9 ráno tvá oblíbená kavárna. Sbalím si věci, zajistím si hotel a odcestuji do Německa. Chci ji vidět a měla by to vědět aspoň ona. Na dva dny si zajistím ten stejný hotel, ve kterém se to všechno stalo. Večer po příjezdu na hotel jdu po domluvě s personálem na střechu. Sednu si na místo, kde jsem ležela s Billem a snažím se to vše vybavit a cítit jeho dotek. Zavřu oči a snažím si to představit. Po nějaké chvilce rozjímání mě někdo chytne za rameno. Leknu se a otočím se na osobu, co mi způsobila ten šok. Stála tam Simone. "Simone? Jak víš, že jsem tady?"
"Po tvém vzkazu mi došlo, že se něco stalo. Nějak jsem tušila, že budeš na tomto hotelu a dole mi řekli, že jsi tady." Sedne si vedle mě a chytne mě za ruku. "Copak se stalo?" V jejím pohledu vidím Billa. "Mám otázku Simone. Jako na kamarádku, ne na matku kluka, kterého… ."
"Máš ráda? Ptej se." Má milý úsměv. "Jak se má Bill?"
"Snaží se před všemi dělat, že se nic nestalo a vše jde dál. Nikdo neví, co se mezi vámi stalo. Řekl mi to, protože ho to hodně bolí. Snaží se s tím stále vyrovnat, ale je to těžké." Její slova mě zahřála u srdce. Ne to, že trpí, ale že na mě myslí. "Víš o všem?" Ptám se jí opatrně. "Myslíš tím toto místo? Ano." Cítím, jak rudnu. "A proto jsem dojela. Je tu něco, o čem by měl vědět." Nahrabu v kabelce diář a v něm obrázek. Podám ho Simone. Chvilku ho pozoruje a se šokem se na mě podívá. "To je… ."
"Jo, jsem v 8 týdnu."
"Amelí… ." Vzdychne. "Dlouho jsem přemýšlela, zda si to nechat." Simon vyskočí, vytáhne mě za ruce a obejme mě. "Díky bohu, že sis to nechala! Ani nevíš, jakou mám radost."
"Ty máš radost?!" Řeknu překvapeně. "Samozřejmě. Mám Tě ráda a zrovna někoho takového jsem pro Billyho chtěla a on Tě má opravdu rád. A na druhou stranu jsem si myslela, že mě to nepotká být babičkou."
"Simone, počky." Zarazím ji. "Billa miluji, ale chtěla jsem jenom, aby o tom věděl. Nechci ho nutit do něčeho, na co není připravený a překopat mu život." Řeknu opatrně. Simone je zaražená. "Ani nevíš, co bych za to dala, abych ho mohla zase obejmout, ale oba žijeme jiné světy."
"Vše se dá řešit. Nebuď tvrdohlavá!" Řekla vztekle a naštvaně. "Simone, nezlob se." Vezmu ultrazvuk z její ruky a odejdu ze střechy pryč.
Sedím ve svém pokoji na balkoně. Přemýšlím. Možná jsem tvrdohlavá a šlo by to řešit, ale když vím, že je spokojený tak, jak je, o to víc si za tím stojím. Po jedné noci mu převrátit život. Už já ho mám vzhůru nohama a co teprve on. Možná byla chyba to říct Simone. Neměli o tom vědět a bylo by to lepší.
Ráno se nasnídám a jdu do parku. Tentokrát jenom sedět a dívat se kolem. Sleduji maminky s kočárky a pobíhající děti kolem. Hodím si sluchátka s hudbou od Tokio Myerse a relaxuji. Projdu si odpoledne obchody a navečer se vracím do hotelu. Procházím kolem recepce a zastaví mě mladík za pultem. "Promiňte, Vy jste slečna Agnello?"
"Ano." Otočím se k němu. "Mám tady pro Vás vzkaz." Podává mi papír. Já si ho překvapeně převezmu. "Děkuji." To bude určitě od Simone. Dojdu na pokoj, sednu si na postel a rozložím papírek.
Ve 21:00 bude před hotelem auto. Moc Tě prosím, nasedni. Simone
Odhodím papírek na komodu. Nemám v plánu někam jet. Jdu hodit sprchu. Po ní si natírám tělo krémem a pořád se dívám na ten vzkaz, co leží na posteli. Podívám se na hodinky a je po půl 9. Rychle se obleču, vezmu kabelku a jdu ven. Zvědavost zvítězila. Čekal tam náš známý řidič. "Kam pojedeme tentokrát?" Usměji se. "To nesmím říct." Mrkne na mě a čeká až se nalodím. "Super." Nasednu a vyrážíme. Jedeme dlouho a dokonce pryč z města. "Nejsem unesená, že ne?" Dívám se na něho ve zpětném zrcátku. Usměje se. "Ne. Už budeme na místě." Vyjedeme na kopec a tam vystoupíme. "Běž po této cestičce a dojdeš až k lavičce." Ukazuje směrem na osvícený chodníček mezi stromy. Vyjdu, ale ještě se pro jistotu na něho podívám, zda si ze mě nedělá srandu. Jeho gesta rukou znamenají, že mám pokračovat. Nějakou chvilku jdu, když v dálce vidím lavičku, která je otočená na osvícené město. Vidím, že na ni někdo sedí a čeká. To si to Simon vybrala dobře. Z tohoto místa nemám kam utéct. Už jsem skoro u lavičky, když vidím, že tam sedí někdo jiný. "Bille?" Vzdychnu. Postava se na lavičce otočí. "Amelí?!"
"Ty máš být přece… pryč?"
"Před chvílí jsem doletěl a mamka mě vezla přímo sem." Stoupne si. Neodolám a přiběhnu k němu a silně ho obejmu. Přitiskne mě k sobě. "Chybíš mi." Zašeptal. "Ty mě taky." Podívám se na něho a jemně ho políbím na rty. Cítím, jak se mi oči topí v slzách.
"Proč to všechno? Mamka musí mít nějaký důvod." Poodstoupím od něho. "Nic Ti neřekla?" Podívám se na něho se sevřeným hrdlem. "Amelí, o co jde? Ty o tom víš?" Chvíli si ho prohlížím a v hlavě mám maraton myšlenek. "Pojď si, prosím, sednout." Chytnu ho za ruku a táhnu ho na lavičku. Bill vytáhne cigaretu a podává i mě. Mávnu rukou, že nechci, ale chuť na ni mám. Jakmile si jí zapálí, musím jít bokem, protože mi to hrozně smrdí a chce se mi zvracet. Bill se zaraženě podívá. "Amelí, co je?" Ptá se ustaraně. Vidí moji reakci, tak cigaretu udusí o zem. Po chvilce si sednu zpátky k němu. Snažím se zhluboka dýchat. Už jsem nedoufala, že ho někdy uvidím. Chytnu ho za ruce a můj stisk mi opětuje. "Jak se máš?" Zajímá mě to. "Jde to. Nabídky se jenom hrnou. Stal jsem se tváří jednoho časopisu."
"To je super. Moc Ti to přeji."
"A jak Ty?"
"Jde to, ale naskytl se menší problém. Tedy... zatím je malý a proto jsem tady." Bill se na mě starostlivě podíval. "Pamatuješ na tu noc?" Řeknu opatrně. "Na tu nejde zapomenout."
"Tu noc se stalo něco… no… kvůli čemu jsem tady a Ty taky." Napětí by se dalo krájet. "Amelí, nerozumím tomu." Přisednu si těsněji k němu, jednu ruku mu vezmu a dám si ji na břicho. Jeho pohled z břicha pomalu stoupal nahoru. "Ty jsi… ." Vzdychne. "V 8.týdnu." Podívám se na jeho ruku, která je stále na mém břichu. Najednou si stoupne a popojde dál od lavičky a dívá se na svítící město. "Kdyby tohle máti neudělala, Ty bys mi to neřekla, že?" Řekne pomalu. "Bille." Otočí se na mě se smutným výrazem. "A jak bych Ti to řekla? Po zprávě? Mejlu? Napsat Ti ahoj, jak se máš -jo a náhodou jsem těhotná? To je to, co jsem nechtěla." Vytáhnu z kabelky diář a z něho kousek z časopisu, na kterém je srdíčko, co mi dal v obálce. Prohlížím si ho. "Možná se chovám hloupě a všechno to moc hrotím, ale jsou věci, z kterých mám strach. Nechci nikomu záměrně ubližovat a už né tomu koho miluju. Chtěla jsem nás ochránit před nějakým zklamáním, nadějemi, touhou a způsobila jsem nám větší bolest, než jsem si myslela. Nikdy jsem se neuměla rozhodovat sama za sebe a za svůj život správně." Podívám se na něho. "Jedno vím určitě… miluji Vás oba dva." Pohladím si břicho. "Ale vědomí, že jsi daleko a nemůžu Tě mít nablízku a čekat až se objevíš, nechci. Vím, že děti zatím nechceš a raději budu vědět, že jsi šťastný." Vytáhnu ultrazvuk, položím ho na lavičku a odejdu. Neotočím se ani jednou, protože vím, že to bude bolet o to víc. Dojdu k autu a vidím, že tam stojí i Simone. Ubrečená dojdu k ní. "Děkuji, že jsem ho mohla vidět." Obejmu ji a rukou si utřu slzy. "Amelí… ."
"Simone, prosím, ne." Sednu do auta. "Na hotel, prosím." Auto se rozjede a vidím Simone jak jde za Billem. Na pokoji si pobalím vše do kabele a jdu odevzdat klíče. Už tady nechci být a čekat na ráno není dobrý nápad. Víc jsem vše pohnojit nemohla. Beru prvního taxika, kterého se mi podaří stopnout. Jeden zastaví a vlezu dovnitř. V ten moment se mi udělá zle, protože jde v autě cítit alkohol. Než stihnu něco říct, auto se rozjede. "Na letiště prosím." Držím si ruku před pusou. Připoutám se, ač s tím zápasím. "Jasné děvenko." Řekl až slizkým hlasem. Po chvilce chlap šlápne na plyn. "Můžete jet pomaleji?!" Skoro až řvu, protože mám strach. V tom se na mě otočí a já už jenom spatřím na jeho straně světla. Nestihnu vydat ani hlásku. Nabere nás rozjetá dodávka.
Tma. Prázdno. Křik. Sirény.
Tak vypadá smrt? Nechci umřít… teď ještě ne. Cítím více rukou, které se mě snaží dostat z převráceného auta a odtáhnout pryč. Otevřu oči a vidím pobíhat lidi kolem. Nejsem schopná se hýbat. Ztěžka se mi dýchá. Takto to skončí? Tohle je můj osud? Zavřu oči a přes to všechno se snažím objevit v mé bublině. Jestli mám naposledy vydechnout, tak tam, kde to mám ráda, i když jenom v představách. … stojím na louce poseté kopretinami a objímám Billa. Kolem poletují bubliny. Najednou všechno tmavne a ztrácí se v oblaku tmy…
Museli mě operovat na vnitřní krvácení a šít na půlce těla řezné rány . Bohužel to znamenalo, že jsem přišla i o to, co bylo součástí mě a Billa. Taxik byl jako plechovka, která se při nárazu lehce zmačká. Při mé smůle, co do nás odrazila dodávka, nás stihla nabrat i Audi Q7 v opačném směru. Vjeli jsme do křižovatky, kde v obou směrech byl provoz. Štěstí, že žiji? Možná. Řidič takové štěstí už neměl. Jeho strana dodávka nabrala přímo přes dveře, kde seděl. Ležím na pokoji a dívám se z okna. Je pod mrakem a ptáci zpívají kolem oken. Cítím se tak prázdná. Byl to trest za mé jednání? Za mou paličatost? Jsem tak sama a mojí vinnou. Kdybych neodešla a zůstala s Billem, bylo by všechno jinak? Kdyby… už se můžu jenom proklínat. Ach Bille, všechno mělo být jinak. Kdybych mohla vrátit čas, tak bych toho ušetřila nás oba. Stačilo by si rozmyslet pomoct Emily a užít si volný víkend.

Život na splátky XXI

23. října 2017 v 16:58 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Leah
Odvedl mě až domů a tam mi ošetřil tu odřeninu a ovázal kotník. Byl hrozně milej a šťastnej, že má svého přítele zase zpátky. Byla jsem ráda, ale zároveň mi z toho bylo smutno. Už na mě nikdo nebude čekat doma až se vrátím ze školy nebo práce. Na druhou stranu. Alespoň ho uvidím v práci. Pousmála jsem se. Koukla jsem na něj. Mile se usmál. "Už mi řekneš jak jsi k němu přišla?" Zeptal se zvědavě. Všechno jsem mu řekla od samotného počátku až doteď. "Nechápu, že jsem ten plakát nikde neviděl a to, že jsem natiskl na svoje plakáty špatné číslo...nejradši bych si nafackoval. Kdybych náhodou zrovna nebyl v Nobu Malibu, asi bych se nikdy nedozvěděl, že je Copper u Tebe. A co se týče té operace, samozřejmě všechno zaplatím. Nikdy Ti nezapomenu, že jsi mu zachránila život." Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, který jsem u něj ještě neviděla. "Měl byste jít domů. Bude se po Vás shánět manželka." Poznamenala jsem. "To máš asi pravdu, ale...já už ji dneska nechci ani vidět." Nerozuměla jsem jeho poznámce. Podívala jsem se na svůj ovázaný kotník. Když jsem zvedla pohled zpět k němu, jeho obličej byl najednou hrozně blízko. Jako tehdy, když mě u něj doma políbil. Pomalinku se přibližoval a nakláněl hlavu na stranu. "Nedělejte to." Zašeptala jsem. "Proč ne?" Zaznělo smyslně z jeho úst připravených k polibku. Zavřela jsem oči. Najednou se za jeho zády ozvalo odkašlání. Cukl sebou jak se lekl. Za jeho zády stála máma, která se zrovna vrátila z práce. "Ehm...dobrý den." Postavil se ze židle a hned se s podáním ruky mámě představil. "Mami to je můj zaměstnavatel. Pan Kaulitz. Hlídám jeho dcery. Auroru a Aurelii." Koukla jsem do země, protože její vyčítavý výraz mě znervózňoval. "Taky je majitelem Caspera, jehož pravé jméno je Copper. Přišel si pro něj a...bere si ho domů." Řekla jsem smutně. "Jak jsem řekl. Můžeš ho vidět kdykoliv budeš chtít. A to zítřejší hlídání platí?" Koukl se na mě s nadějí. Jen jsem kývla. "Skvěle. Aurora bude mít radost. Děkuju. Ještě jednou i za Coppera. Nikdy Vám to nezapomenu. Nashledanou." Usmál se na mámu a i s Casperem...vlastně Copperem zmizel.
Jen co se za ním zaklaply dveře, otočila se na mě máma s překvapeným, trochu naštvaným, možná bych dokonce řekla i vykuleným výrazem a nadechovala se, aby mohla spustit svůj nesnesitelně dlouhý proslov. "Mami prosím Tě nic neříkej." Vyhrkla jsem na ni ještě než stačila něco vypustit z pusy. Ale bylo to jako bych mluvila do dubu, který nevidí, neslyší, ale přesto umí mluvit. "Zbláznila ses? Leo co Tě to proboha napadlo? Je minimálně o 10 let starší než Ty, což by mi až tak nevadilo jen kdyby nebyl ženatý a nebyl to Tvůj šéf! Co si představuješ, že teď bude?" Házela po mně jednu pitomější otázku než druhou. "Kruci mami stop! Mám Tě ráda, ale tohle opravdu přeháníš. Nic se nestalo a nikdy už nestane. Nespala jsem s ním a i bez Tebe moc dobře vím, že tohle není partner pro mě. Moc dobře vím, že je ženatý o to se neboj." Zavrčela jsem na ni. Vlastně si ani nevšimla mého zranění pro to jak byla zaujatá tím co se tady vlastně ani nestalo. Sice měla na jednu stranu pravdu, nedokázala jsem si představit, že se s ním setkám v jedné místnosti po tom, co jsme se málem ZNOVU políbili, ale věděla jsem, že tohle už nikdy nesmím dopustit. Prozatím se nic nestalo, ale kdyby se stalo, mohla bych přijít o Auroru a už nikdy nevidět Coppera. "Nemůžeš se s ním vidět. Po tomhle s ním nevydržíš v jedné místnosti. Pokud se to nestalo teď jenom proto, že jsem tomu díky svému příchodu zabránila, stane se to jindy. A věř mi. Nebude to příjemná situace až se to dozví jeho manželka. Koukni se na to i z její strany. Copak Ty bys byla ráda, kdyby Ti nějaká holka odloudila manžela?" Pořád se mi snažila dávat nějaké rozumy. I když vím, že měla pravdu, měla jsem toho plné zuby. "Tak naposledy! Nechystám se nikoho odloudit. Nejsem žádná děvka a s Kaulitzem jsem nikdy nic neměla a ani mít nebudu! Vydržím s ním v jedné místnosti a Auroru budu hlídat i nadále ať už se Ti to líbí nebo ne! Konec, tečka!" Otočila jsem se, odkulhala do pokoje a zamkla se, abych byla mohla být osamotě se svým zvrtnutým kotníkem. "Co se Ti stalo?" Křičela za mnou ještě, ale tuhle otázku už jsem nechala nezodpovězenou. Ještě chvíli se se mnou snažila komunikovat, ale jak mě tak znala, věděla, že to nemá smysl. Konečně bylo ticho. Lehla jsem si do postele a zírala z okna. Byla jasná noc. Nebe bylo poseté hvězdami a z venku se linul noční hluk velkoměsta. Jenže mě se vůbec nechtělo spát. Koukla jsem na postel ke svým nohám, kde bylo najednou tak prázdno. Najednou tu se mnou můj přítel nebyl. Začalo se mi stýskat. Ještě, že ho uvidím zítra. Konečně jsem pochopila Kaulitzův postoj k Copperovi a celé to jejich přátelství. Vždyť já s ním zažívala úplně to samé. Taky se hrozně moc těším na Auroru. Jsem ráda, že se to všechno vyjasnilo. S touto myšlenkou jsem usnula.

!!!Upozornění!!!

20. října 2017 v 7:26 | Tokio Hotel - Česká Republika |  !!!SOUTĚŽ!!!
!!Povídková soutěž - začínáme znovu!!
#Aliens, kvůli komplikacím se zobrazováním povídek jsme se rozhodly odstartovat soutěž znovu. Dvě z povídek byly delší dobu nedostupné a jedna dokonce až do večera. Autorkám se za pochybení omlouváme a protože by to bylo vůči nim nefér, soutěž odstartuje znovu a s čistým štítem. Byla vytvořena nová anketa a Vy můžete již teď hlasovat. Nyní si můžete přečíst i povídky, které jste včera nemohli.
Druhým důvodem proč jsme se rozhodly soutěž začít znovu je pochybný průběh. Znovu na Vás apelujeme. Prosíme, abyste hráli FAIR PLAY a nemanipulovali s výsledky! Přece sami také určitě chcete vědět jak úspěšná Vaše povídka ve skutečnosti je. A ruku na srdce. Není lepší pocit když vyhrajete zaslouženě? Nehledě na to jak moc se s ostatními povídkami autoři nadřeli! Pokud zjistíme jakoukoliv manipulaci s hlasy, bez milosti Vás budeme nuceny diskvalifikovat, což by nás opravdu mrzelo. Zeptejte se sami sebe jestli Vám to za to stojí. Přejeme všem účastníkům hodně štěstí a ať vyhraje opravdu ta nejlepší povídka.

Feel It All - Kapitola 13.

20. října 2017 v 7:01 | By Best.ie |  Feel It All
Kolem druhé odpoledne se probudím a nahmatám mobil. Mám textovku od Charlieho, že mu mám zavolat. První podstoupím očistu v koupelně a při pozdní odpolední snídani mu zavolám."Už jsem na příjmu."
"Chci jenom oznámit, že vše funguje jak má a mikrofony odposlouchávají."
"To je super. Už jsem se bála, že to budeme muset jít upravit. A máte už nějaký záznam?" asi je to nemožné, ale koutkem duše doufám, že jedna z nich něco řekla, co by bylo prvním důkazem. "Zatím nemůžu nic říct."
"Jasné. No, kdyby bylo potřeba… ."
"Tak se ozveme."
"Tak ahoj." zavěsím. Ještě bych spala, ale bohužel jdu do práce. Zase to tak těžké nakonec nebylo vše rozmístit. Větší práci tam má beztak Denis, který hraje nemocného a je vystavený jako terč. Jdu po sobě umýt nádobí a podívám se na kalendář. Měsíc se přehoupl a je už 1.září. Sakra, proč mám pocit, že tento den něco je. Něco mi snad uniklo? Jdu hodit pračku a ustlat si postel. Obleču se a upravím, aby se mě hned každý nelekl. A v tom mi to dojde - Bill. Dnes má narozeniny. Jsem připravená už 14 dní dopředu a málem bych na to zapomněla. Dojdu ke komodě v ložnici a otevřu šuplík, ve kterém je krabička. Zkontroluji její obsah a dám ji do kabelky. Jak pračka dopere, hodím to na sušák a mířím do práce, i když o hodinu dřív. Bude tam Rose, ale díky těm odposlechům vím, že se nemusím ničeho bát. Dojdu na oddělení a jdu rovnou do šaten. Když už mám kraťase a chci si obléct tričko, dostaví se náš úhlavní nepřítel číslo jedna. "Jak vidím zase tak železná nejsi." uchechtne se. "To, že mám pár modřin mi nebrání v práci."
"No to vidím… Už jsi tady neměla být." přihmouří její temné oči do úzkých škvírek. "Asi se někde stala chyba, co? Pořád tady stojím a dokonce s tebou mluvím." natáhnu si to tričko se zatnutými zuby. "A nebo je to můj duch ze záhrobí… úúúúúú." rukama naznačím, že jí straším. "Kopeš si vlastní hrob, děvko."
"Vyhrožuješ mi snad?" díky tajnému odposlechu se cítím být pevná v kramflecích a dovolit si víc. Něco si pro sebe řekla a zmizela za rohem. "Uf!" sednu si na židli. Vezmu krabičku z kabelky a mířím si to rovnou za Billem. Lehce zaklepu a vejdu. Už nemusí být pod zámkem a může se volně pohybovat. Druhou fázi má úspěšně za sebou. "Hodně štěstí, zdraví… okey, zpěv vynechám." směju se při jeho pohledu. "Všechno nejlepší Billy." podám mu krabičku o velikosti másla. Překvapeně ji vezme do rukou a otevře. "Mio, to si nemůžu vzít." vrací mi krabičku zpět. "Musíš, jinak mě naštveš." Zpátky se podívá na obsah krabičky a vyndá to. Je to ze skla vybroušená kapka, do které byla vpravena jeho krev. Vytvořilo to obrazec 3D, který vypadal, že v tom ta rudá tekutina roste a je připevněná k řetízku. "Je to tvá krev v době dávek, kdy se ti kontrolovaly hodnoty. Chtěla jsem, abys to měl na očích a vždy ti to připomínalo dobu strávenou tady a nespadl do toho znovu." Možná je to kýč, ale nějakým způsobem chci, aby to měl na paměti a možná si při tom vzpomněl i na mě. "Děkuji, Mio." řekl a při tom si stále prohlížel ve světle se točící kapku. "Možná si řekneš, že je to kravina, abys na to vzpomínal, ale jako terapeut chci, aby to v té paměti bylo a drželo tě to od toho dál."
"To bude, neboj." usměje se na mě a přívěšek položí zpátky do krabičky. Krabičku odloží vedle sebe a mě pevně obejme. "Jsi můj anděl strážný." zašeptal. "S ďáblem v těle." doplním. Opustím pokoj Billa a jdu na návštěvu Denise. "Jak se vede?"
"Být závislý na drogách je fuška ti povím."
"Já věděla, že to nebudeš mít tak jednoduché. Ono hrát opilého a drogově závislého je sakra rozdíl. Zatím ti to žerou?" Pohodí koutkem, mrkne na mě a ukáže své dva zářezy. "Kecáš!"
"A máme to natočené."
"Ano." zatnu ruce v pěst štěstím. "Ale potřeba více materiálu, tohle nestačí na usvědčení a hlavně potřebujeme přichytit ty dvě v jejich rozhovoru."
"To ještě něco od ní sneseš?"
"Nezbývá nic jiného."
"Ty v těch ampulích máš i něco jiného než vitamíny, ne?" prohlížím si ho udiveně. "Chlap přece něco vydrží."
"Jasné. Chlap… " uchechtnu se. "Jdu pracovat a moc dneska nezlob."
"To ti nemůžu slíbit." opět mrkne mým směrem. Kira už se do práce taky dostavila a jdeme si společně uvařit kávu.

Uběhly další dva týdny a Greig s Adamem dávno opustili brány léčebny. Čas se krátí i Billovi. Na terapie mám skoro samé nováčky a kluci, co mají pod palcem hračky rozmístěné po oddělení, se za celou dobu neozvaly. Tak ani nevím, jak na tom akce Power Rangers je. S Billem jsem skoro dočítala knížku a mé rány se pomalu hojily. Snažím se s ním strávit poslední chvíle, jak to jen jde, protože vím, že potom už ho nespatřím. Vybudovala jsem si k němu vztah a bude mi hodně chybět, ale budu vědět, že už je v pořádku a šťastný zase u toho, co dělá nejraději. Tom byl zrovna někde s tou svojí lady, jak jí nazval, odjetý a na návštěvy za Billem chodila maminka. Velice příjemná paní a od pohledu budila láskyplným dojmem. Jeden den, po noční odcházím z budovy a stálo tam auto, u kterého stál muž. Zdálky bylo poznat, že je to Charlie. To jeho břicho nešlo přehlédnout. Přikradu se k němu. "Co tady děláte?"
"Pojeď s námi."
"Mám tady kolo."
"Nasedej." zněl rozkaz. Poslušně nastoupím a auto se rozjede. "O co jde?"
"Máme dost materiálu na obvinění z ubližování na zdravý a týrání, ale málo materiálu z vynášení léků z budovy."
"Teď to nějak nechápu."
"Wilsonová s Rose jedou v pašování léků, které podávají dealerům." Při jeho slovech mi málem zatuhla krev v žilách. " To i jde?"
" Pokud jsi vedoucí oddělení, jde."
"O do prdele."
"Potřebujeme tvoji pomoct."
"Moji?"
"Ano tvoji. Nutně potřebujeme, abys jí donutila mluvit."
"Koho?"
"Wilsonovou."
"Počkat, počkat. Nejsme ve filmu, kdy si najdete oběť a ta zařídí všechno. Jsem obyčejná holka, né vyjednávač sakra!" rozkřiknu se." Jinou možnost nemáme."
"Kde máte zásahovku a ty geniální hlavy, které dokážou rozmluvit i mrtvého?!"
"Mio, nejsme ve filmu, takhle to nefunguje."
"No právě, nejsme!!"
"Mio, klid. Všechno vysvětlíme a probereme celou situaci. Denis bude v záloze a krýt ti záda."
"Proč to nejde vyřešit on?"
"Protože na tebe ty dvě mají zálusk."
"Jo tak - já jsem návnada?"
"No, ano." Celý zbytek cesty mlčím a mám v krku knedlík. Dojedeme k Charliemu domů a tam mám do odpoledních hodin školící průpravu na závěrečný boj. Pouštějí mi nahrávky z odposlechů i z Billova pokoje. Kamerové záznamy, kdy probíhá předávání peněz mezi tou fůrií a zmijí. Vždy jsem jako dítě chtěla být hrdinkou a zachraňovat životy, protože můj otec byl alkoholik a mlátil mě. Moji vlastní matku umlátil dokonce k smrti. Od té doby se o mě starala babička s dědou. Proto jsem zdravotní sestra, protože ty pomáhají, ale toto jsem nikdy neměla v plánu. Ze dne na den se mi změnil život a najednou je v mých rukou celé oddělení. Mám strach a obavy, ale nemám co ztratit. Nikoho nemám a nikdo na mě nikde nečeká. Z malé holky, která si připadala jako lev je najednou vystrašený králík, který by nejraději zalezl do nory. Domů se dostanu až kolem druhé odpoledne, vyčerpaná a unavená do morku kostí. Na postel padnu tak, jak jsem přišla. Mám den a půl si to vše promyslet a pořádně se odhodlat, než půjdu na to. Půlku dne prospím a na večer si ze stresu vytáhnu flašku vína a snažím se dostat do sebe trochu kuráže. Jak to bývá zákonem, když se člověk na něco těší, čas utíká pomalu, ale jakmile má z něčeho obavy, tak je to hned. Skoro jako lusknutí prstu.