č. 6 - An Deiner Seite

20. října 2017 v 6:41 | Tokio Hotel - Česká Republika |  !!!SOUTĚŽ!!!
An deiner seite (Ich bin da)

Prolog
"Teď jsem na řadě já!" vykřikne malá holčička, sotva pětiletá a netrpělivě čeká, až její bratr sleze z houpačky. Pomůže jí nahoru a rozhoupe ji. Ona se směje. Je šťastná. Přilákán jejím smíchem se objeví
i její druhý bratr. Sedne si do trávy, dost daleko od houpačky, aby ho nekopla. Oba společně koukají na to, jak se směje. Jak jí blonďaté vlasy vlají v mírném podzimním větru. Když jí to přestane, bavit starší bratr jí vezme do náruče a běží s ní ke klouzačce. Holčička zbožňovala oba svoje bratry. Vždycky si s ní hráli. Oblékali si matčiny šaty a korále, aby jí udělali radost. U malého stolku s ní pořádali čajové dýchánky. Mladší z bratrů jí podal panenku s tmavými copy a světle fialovými šaty. Upírala na něj svoje velké hnědé oči plná lásky. I když byl mezi nimi větší věkový rozdíl, nikdy jí nedokázali odmítnout. Zbožňovali jí od chvíle, kdy ji viděli plačící v mámině náručí. Stala se jejich princeznou. Nikdy na ni nedali dopustit. Ochraňovali ji a odháněli od ní všechno zlé. Aspoň dokud to bylo v jejich silách. I když se nikdy nepřestali mít rádi, jejich rodina už nikdy nebude jako dřív. Jak by taky mohla, když to největší tajemství Kaulitzů bylo právě odhaleno…

Bill
Posadím se k jídelnímu stolu. V ruce držím starou fotku. Už je všemi ty roky celá zašlá a zohýbaná. Je to jeden z mála obrázků, který mi zůstal z doby, kdy jsem si myslel, že jsem nejšťastnější na světě. Měl jsem všechno. Slušně rozjetou kariéru, krásnou přítelkyni a rodina se mi začínala rozrůstat. Doteď nechápu, co se mi to zrodilo v hlavě. Pořád nedokážu pochopit, kde se to zvrtlo. Kde se stala ta hrozná chyba. Když uslyším klíče v zámku, rychle schovám fotku do kapsy. Podívám se rychle ve dveřích. Stojí v nich můj bratr. Kouká na mě starostlivým a zároveň utrápeným pohledem. Projde kolem mě a na chvíli mi stiskne rameno. "Viděl jsem ji." Pronese tiše.
"Koho?" Pronesu nechápavě, ale ještě v té vteřině kdy to vyslovím, vím, o kom mluví.
"Kde? Kdes jí viděl?" Aniž bych nad tím přemýšlel, vyletím jako čertík z krabičky. Povalím přitom židli na podlahu.
"Co blázníš? Sedni si. Potkal jsem ji v obchoďáku. Ani mě nepoznala, nebo mě spíš nechtěla znát."
"Ach, bože. Co jsem to jen udělal. Jak jsem jí to mohl udělat? Všechno je to moje vina."
"Uklidni se, bráško. Nebyla to tvoje chyba. Bylo to už neúnosné. Zničilo by tě to. Zabila by tě."
"Místo toho to zničilo a zabilo jí. Slíbil jsem jí, že jí nikdy neublížím a nedokázal jsem dodržet ani ten pitomí slib, co jsem jí dal."
"Bille, uklidni se. Ničemu nepomůžeš, když se budeš takhle trápit. Už je to minulost. Nemůžeš udělat nic, co by to mohlo změnit. Už jsem přišel o sestru, nemůžu ztratit ještě tebe."
"Musím jí vidět. Já musím…"
"Klid. Tím ničemu nepomůžeš. Vím, že si ji miloval a ona milovala tebe, ale i láska může vyprchat."
"Je to jen moje vina. Kdybych byl doma. Odvezl bych ji včas a nestalo by se to. Mohl jsem zachránit všechno. Já jsem místo toho hrál klidně koncert. Byla samotná v té nejhorší chvíli. Těšil jsem se tak moc. A místo toho, abych ho zachránil, museli jsme ho pohřbít ještě předtím, než poznal krásu života."
"Tohle jsi přeci nemohl ovlivnit. No tak, neblázni, Bille, takové věci se stávají. Možná jsme tady neměli zůstávat. Měl by ses pohnout z místa. Jinak tě to pohltí. Vůbec jsem ti neměl říkat, že jsem jí potkal. Zbytečně jsem tě rozrušil."
"Ne, ty za to nemůžeš. Ty vzpomínky jsou pořád ve mně, i když už je to rok. Na tohle se prostě nedá zapomenout. Kdyby se to stalo tobě, taky by si nedokázal zapomenout. Musím jo aspoň na chvíli vidět."
Než mě stačil chytit, utekl jsem z bytu. Šedl jsem zkratkou. Tou až moc známou ulicí, kterou jsem ještě nedávno procházel plný nadějí a očekávání. Miloval jsem tu vůni růží v parku. Vždycky jsem jednu utrhl a nosil jsem jí své lásce. Nikdy nezapomenu, jak se jí pokaždé červenaly tváře, když jsem jí tu růži dal. Jak zářila, když mi oznamovala, že je těhotná. Jak moc se těšila na to maličké, co rostlo pod jejím srdcem. Postupně, jak se zakulacovala, těšil jsem se i já. Běhal jsem po bytě s kyblíkem barvy, šroubovákem a připravoval pokojíček, přesně tak, jak si ona představovala. Strávili jsme několik hodin denně dohadováním o jméně. A pak najednou nebylo. Nastaly komplikace a než jsme se oba nadáli, koukali jsme na malou bílou rakev, tak drobnou. Ona se zhroutila. Celé dny proplakala a vůbec se mnou nemluvila. Dávala mi to za vinu. V nemocnici nám řekli, že kdyby to bylo dřív, možná ho mohli ještě zachránit. Vím, že se mi snažila dovolat, ale já jsem neměl mobil u sebe. S naším dítětem zemřel náš vztah. Nedokázali jsme spolu přestat mluvit. Začala pít. Potom byla agresivní, kdyby tenkrát Tom nepřišel. Když nemohla ubližovat mě, ubližovala sobě. Nemohl jsem to vydržet. A pak zasáhla moje rodina. Viděli, jak si ubližujeme. Přijeli, sbalili všechny moje věci a odvezli mě pryč. Od té doby jsem jí neviděl.
Stál jsem na druhé straně ulice a koukal na ten známý dům. Pamatoval jsem si výhled z okna v přízemí. Jak jsem vždycky při snídani koukal na lidi chvátající po ulici. Schoval jsem se mezi stromy a sledoval, jak se za oknem míhá stín. Srdce mi bušilo jako splašené. Přitáhl jsem si bundu těsněji k tělu. Vyšla z domu. Vlasy, které měla kaštanově hnědé, teď byly černé, vlnily se jí kolem obličeje. Neviděl jsem jí do obličeje. Měla přes sebe přehozený kabát, ve kterém jsem překvapeně poznal svůj vlastní, myslel jsem si, že jsem ho ztratil. A pak se najednou prudce zarazila. Otočila se a setkala se s mým pohledem. Vypadala vyděšeně. Než jsem mohl cokoliv udělat, zmizela zpátky v domě. Proboha! Co jsem to jenom za člověka? Přijdu do pekla za to, co jsem udělal. Další hodinu jsem chodil po městě, abych se vzpamatoval. Tom měl pravdu, neměl jsem tam chodit. Vrátil jsem se do bytu. Byl jsem překvapený, když jsem uviděl Toma, jak sedí s mamkou v obýváku. Neviděl jsem jí už týden. Ale dneska vypadala hrozně.
"Ahoj, mami, co se stalo?" ptám se a ona se mi místo odpovědi vrhá plačící do náruče. I Tom je zaražený, křečovitě drží hranu stolu, až má bílé klouby.
"Řekne už mi někdo, co se tady sakra stalo. Proč se tváříte jako na pohřbu?" zavrčím. To předchozí setkání mě trochu rozhodili a ještě se úplně nedokážu ovládat.
"Jde o Izie." Zavzlyká mamka. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nadechuji se k další otázce, ale bráška mě předběhne.
"Volala její spolubydlící, chtěla vědět, jestli se Izie vrátí do školy. Prý se po ní ptalo už několik profesorů. Byla jsem tak překvapená, že jsem nevěděla, co jí na to říct. Snažila jsem se jí dovolat, ale její telefon je nedostupný."
"Volal jsem té spolubydlící, říkala mi, že Izie odešla ve středu po poslední přednášce. Chtěla jet domů."
"Ve středu?! To čekala celý týden, než nám zavolala?!"
"Kde teda Izabella je? Stalo se jí něco?"
"Někdy jí unesl." Řekne bez okolků Tom.
"Cože?! Jak to víš?"
"Protože přišlo tohle."
Podal mi kus zmuchlaného papíru, kde byla vystříhaná písmena z novin a nalepená do vzkazu:
"Bude trpět, tak jak si ani nedokážeš představit. Dostaneš jí po kouskách. Tu svou malou sestřičku."

Musel jsem si to několikrát přečíst, než jsem dokázal uvěřit tomu, co vidím. Jak se to mohlo stát? Bylo to tajemství. Skoro nikdo o tom nevěděl.
"Nemůže to být nějaký vtip?"
"Izie nikdy neodjela bez toho, aniž by nám aspoň dala vědět. Snažila jsem se jí chránit takovou dobu. Volala jsem na policii. Vyhlásili po ní pátrání, ale zatím nic."
Mamka si složila hlavu do dlaní. Věděl jsem, že je strachy bez sebe. Stejně jako já i Tom. Od té doby, co jsme se stali Tokio Hotel, jsme naší sestru chránili. Byla naše největší tajemství. Dokonce jsme pro ni nechali vytvořit tajnou identitu, aby byla v bezpečí. A teď po takové době, kdy jsme si mysleli, že už jí nic nehrozí. Tohle. Izie byla o sedm let mladší než my s Tomem. Ale i přes věkový rozdíl jsme si rozuměli. Byla naše spříznění duše. Skoro jako kdybychom byli trojčata. Ona byla bod, který nás držel v realitě. Jediná nás vždycky dokázala kritizovat tak upřímně, že jsme se na ní ani nemohli zlobit. A pak se můj vztah s ní podivně rozbil. Bylo to kvůli mé přítelkyni, nedokázala jí vystát stejně jako Tom, ale ten na rozdíl od mé malé sestřičky nic neříkal. Pořád mi tloukla do hlavy, že mě chce jen pro peníze, ale já jsem jí nevěřil. Ošklivě jsme se pohádali a od té doby jsme spolu nemluvili. Tom mezi námi fungoval jako prostředník. S ním dokázala pořád vycházet. Mrzelo mě to, ale věděl jsem, že se zlobí oprávněně. Tolik hrozných věcí jsem jí ve vzteku dokázal říct, že hned potom odjela na kolej a domů se vracel minimálně. Když se mi to v hlavě uleželo. Volal jsem jí, ale nikdy můj hovor nevzala.
Pamatuji si to jako včera, když jsem jí poprvé viděl. Byla jen malý plačící uzlíček v mámině náručí. Měli jsme s bráchou obrovskou radost. Sice jsme ze začátku chtěli bráchu, ale nakonec ségra byla lepší. Ten večer, co jsme ji poprvé viděli, jsme s Tomem uzavřeli tajnou pokrevní přísahu, že naší malé sestřičce nikdy nikdo neublíží. Nikdy jsme nenechali nikoho, aby se na ní jen křivě podíval. Nikdy nezapomenu, když si s ní Tom hrál a ona ho tahala za dredy a žvatlala přitom jeho jméno a potom natahovala svoje ruce ke mně a pořád dokola opakovala Billie, Billie…
"Posloucháš mě, Bille?" drkne do mě Tom.
"Co?"
"Ptal jsem se, co budeme dělat?"
"Uvidíme, s čím přijde policie. Musíme čekat, třeba se někde objeví."
"Nebudu čekat, až s čím přijdou. Mám svoje přátele. Izie na mě spoléhá, že na ně nebudu čekat. Mám spoustu přátel. Najdu si ji sám." Řekl rozhodně Tom.
"Ale proč? Proč by to někdo dělal? Přeci vás někdo nemůže tak nenávidět, aby jí ublížil. Mojí malé holčičce, mé princezně…"
"Neboj, mami, najdeme jí dřív, než se jí něco stane."
Obejmu jí a rozhodně se podívám na Toma.
"Tak kde začnem?"


Nina
Nevím, co se děje. Dneska jsem se probudila celá špinavá. Vzbudila jsem se několik minut po půlnoci a už jsem nemohla usnout. Byl to hrozný sen. Pořád vidím ten nůž, jak se jeho hrot dotkl neznámého krku. Jak opatrně přejížděl po kůži a zanechával za sebou krvavou čáru. Srdce mi bušilo, jako při nejsilnějším orgasmu a já se dostávala do rauše. Znovu jsem se probudila. Tohle musí být sen. Musí to být sen. A pak uslyším ten hlas. Vychází se sklepa.
Krve by se ve mně nedořezal, když jsem ho viděla na ulici. Ví to! Hrklo ve mně. Ale když po chvíli odešel, ulevilo se mi. Doufám, že dostatečně trpí. Stejně jako já. A jestli ne, pozná, co je opravdové utrpení. Tu mrchu jsem našla čilou. Lomcovala řetězy, co měla kolem kotníku. Nedokázala jsem se na ni podívat. Pořád se mi zastavovalo srdce, nedokázala jsem pochopit, jak mu může být tak moc podobná. Upírala na mě obrovské hnědé oči plné slz. Bála se a mě to uspokojovalo. Konečně má ze mě respekt. Vypadal hrozně. Už to nebyla ta rozmazlená holčička, kterou byla, když mi odhalil své největší tajemství. Třetí Kaulitz. Mazec. Neupravené s vlasy slepenými krví, řasenkou všude okolo očí. Chrstla jsem jí kýbl ledové vody do obličeje. Oklepala se jako poslední čokl a snažila se dostat ode mě. Rychle jsem jí čapla za vlasy a hodila jsem s ní proti stěně. Ošklivě to křuplo, ale ani to ve mně nevzbudilo kapku soucitu. Všechno to zničila. To ona to zavinila stejně jako její bratr. Teď za to zaplatí. Za všechno, co jsem si kvůli ní musela vytrpět. Spřízněná duše, říkával o ní, to já jsem měla být jeho spřízněná duše! Poloomráčenou jsem ji přivázala ke staré židli. Lano se jí zařezávalo do rukou a nechávalo po sobě obrovské modřiny.
"Prosím, nech mě jít. Nic jsem ti neudělala." Vzlyká, ale se mnou to ani nehne. Vyhrnu jí roztrhaný rukáv a pomalu s jistou rukou přejedu ostrou žiletkou po nezahojených ranách. Křičí, ale je to k ničemu. Stejně tu není nikdo, kdo by jí slyšel. Stejně jako mě tenkrát. Chvíli pozoruji, jak krvácí, ale když začne blednout, ihned zastavuji krvácení. To by tak bylo, aby mi tady zdechla. Přišla bych o veškerou zábavu.
"Opravdu si myslíš, že jsi nevinná. To kvůli tobě naše dítě zemřelo!"
"Není to moje vina, ten večer jsem ani nebyla ve městě."
"Mlč! Nedovolila jsem ti promluvit. Nechci slyšet tvůj odporný hlas. Chce se mi z tebe zvracet. Jak si to mohla udělat. Zaplatíš za to všechno. Nejdřív ty a potom i on. Ještě budete litovat toho dne, kdy jsem vám vstoupila do života."
Musela jsem se smát, když jsem viděla její výraz. Násilím jsem jí zaklonila hlavu, aby se mi podívala do očí. Bolest a strach. Přesně to, co jsem toužila v nich vidět. Zavázala jsem jí oči a pěkně pečlivě jsem jí do jednotlivých ran nasypala sůl. Kroutila se, křičela a naříkala. Když mě to přestalo bavit. Obmotala jsem rány obvazem, umře, až já budu chtít a ne na nějakou infekci. Vzala jsem do ruky nůžky. Sledovala mě vyděšeným výrazem. Několika rozhodnými střihy jsem ustřihla její culík pěkně u hlavy. Teď už nebudeš tak hezké, ty couro! Měla je teď stejně rozčepířené jako její bratr. Zkopala jsem jí ze židle. Když ztratila vědomí, přestala jsem. Další sprcha jí probrala k životu. Tohle je teprve začátek.
"Vítej v pekle, princezno!" zasmála jsem se, než jsem zabouchla těžké dveře.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama