Listopad 2017

Spřízněná Duše LVII

29. listopadu 2017 v 18:00 | TOKIO HOTEL - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Ann
Zastavil se mi dech. Když jsem viděla ten prsten.... vrátily se mi všechny vzpomínky na Thomase a to hrozné období, kterým jsme si museli všichni projít. Tom to připravil opravdu nádherně. Opravdu si dal záležet a opravdu se snažil. Podívala jsem se do jeho očí plných očekávání.

Tom
"Tome já..." Když se z jejích sladkých rtů vydrala tahle slova. Bylo to jako bodnutí nožem. "Ne Ann prosím....nechci aby sis mě brala hned. Dám Ti času kolik budeš chtít. Můžeme se vzít klidně za rok nebo za dva. Klidně i za tři." Byl jsem zoufalý. Tolik jsem se tohodle bál. Sklopila pohled. "Ty si mě nechceš vzít?" Zeptal jsem se v obavách, že potvrdí mou obavu. "Ne ne. Já chci. Jsem jen Tvoje. Jen... potřebuju trochu víc času."
"Dám Ti ho kolik chceš lásko jen....vem si prosím ten prstýnek. Na znamení, že si mě někdy...... třeba za pár let, ale že si mě vezmeš. Vezmi si ho jako slib. Prosím." Cítil jsem se jako nějaký zajatec prosící o milost. "Promiň...to nemůžu necítím se na to. Připomínalo by mi to ty nejhorší chvíle v životě. Už se k tomu nechci vracet. Navíc je moc drahý a překrásný abych ho nosila jen tak. Pochop mě prosím Tommy. Já na to teď prostě ještě nemám." Chtěla mě pohladit ale ucukl jsem. Nestál jsem o její chlácholení. Najednou se stalo něco na co opravdu nejsem pyšnej. Vyletěl jsem jako čertík z krabičky. "Nevěřím Ti. Obětoval jsem toho kvůli Tobě hodně. Čekal jsem na Tebe taky už dost dlouho. Nikdy jsem Ti neublížil a Ty děláš takové cavyky kvůli cáru papíru. Když si mě nechceš vzít teď tak nebudeš chtít nikdy.

Ann
Nechápala jsem co to do něj vjelo. Vždyť jsem po něm chtěla jen trochu času. "Tommy" nezmohla jsem se na to abych řekla něco dalšího. "Co?" Vyhrknul na mě. Bylo v něm tolik zloby. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Natáhla jsem k němu svou ruku. Přála jsem si, aby mě za ni chytil a už nepustil. Aby bylo všechno zase v pořádku. Po tváři se mi kutálela první slza. Otevřely se dveře a v nich stál Bill i s Nickem a foukal do frkačky. Když viděl celou tu situaci popadl Nicka a vycouval. Tom se otočil na patě a prošel dveřmi. "Tome!" Tolik jsem si přála, aby se vrátil.

Bill
Tom se vyřítil z pokoje. Slyšel jsem jak ho Ann volá zpátky. Chytil jsem ho za paži. "Co to děláš?" Vytrhl se mi a vjel si prsty do vlasů. "Odmítla mě...chápeš to? Normálně mě odmítla." Zněl tak zoufale. Bylo mi ho líto. Měl jsem pocit, že se snad každou chvíli složí. "Tome běž zpátky. Volá Tě. Jestli teď odejdeš tak všechno rozbiješ a já vím, že to nechceš. Vím, že ji miluješ a vím, že ona miluje Tebe. Dej jí trochu času a neblázni Tome. Přece to nechceš všecko zničit. Vy dva patříte k sobě tak neblbni. "To ona je ten kdo to rozbil. Teď už si tím, že k sobě patříme nejsem jistý." Otočil se a odešel. Viděl jsem zlomeného člověka. Právě teď byl na dně. U dveří zahodil krabičku s prstýnkem do koše. Hned jak odešel, krabičku jsem vytáhl a schoval ji k sobě. Poprosil jsem sestřičku jestli by Nicka na chvilku nepohlídala a šel jsem za Ann. Bylo mi jí hrozně líto. Ležela skrčená na posteli a plakala. "Ann?" Tiše jsem ji oslovil. Zvedla ke mně svůj uplakaný pohled. Posadil jsem se k ní na postel a objal ji. "Neboj. Všechno bude dobré." Pohladil jsem ji po vlasech. Trvalo to dlouho než se uklidnila. "Neplakej... budeš mít uplakané miminko" utřel jsem ji slzy. "Kde je Nick?"
"Je u sestřičky chceš ho vidět?" Usmál jsem se. Jen přikývla. Zašel jsem pro něj a i pro dáreček, který jsem jí přinesl. Sedl jsem si a dal si Nicka na klín. Začala rozbalovat dárek, který jsem jí podal.

Feel It All - Kapitola 23.

27. listopadu 2017 v 14:58 | By Best.ie |  Feel It All
Čekám u jednoho obchodňáku na lavičce. Když vím, že mi jde o život, vnímám okolí jinak. Více si všímám detailů, lidí a pocitů. Konečně vidím, že přijelo Tomovo auto. Bill vystoupí a rychlým krokem míří za mnou. Jeho úsměv září na kilometr daleko. Se zašustěním přívěšků mě silně obejme a políbí do vlasů. "Neměl bys to na veřejnosti dělat." udiveně se na mě podívá. "Proč?"
"Budeš na nějaké stránce bulváru."
"Oh, pravda." chytne mě za ruku. "Tak ať ta fotka trochu vypadá. Hlavně se usmívej." začne se smát a vykročíme. "Ty jsi tele, víš o tom? A Tom to ví, že… ."
"… Že tě miluji? Jo. Mamka zatím nic neví."
"To je dobře. Není třeba to šířit."
"Máš hlad?" V tom si uvědomím, že už to je věc, na kterou posledních pár dní hodně zapomínám. "Jo."
"Zajdeme… ."
"Nezajdeme nikam."
"Máš nějaký plán?"
"Dejme tomu, že improvizaci." Přitáhnu si ho k sobě a políbím ho na rty. "Tahle improvizace se mi líbí." nadzvedne obočí a uculí se. Lehce ho pošťouchnu do břicha. "To máš smůlu, protože tu jsem nemyslela."
"Ou… a co tedy?"
"Co kdybychom jeli ke mně a já uvařila? Jako svačinu si dáme ovoce a udělala bych lasagne se špenátem a bešamelem."
"Bože, lasagne miluji! Souhlasím. Mám zavolat Tomovi?"
"Nebudeme ho otravovat a vezmeme si taxi. Poslední dobou jsem v něm snad každý den."
"Cestuješ?"
"Víc, než bych chtěla." Než nám zavolám taxi, tak skočíme spolu do nejbližšího obchodu. Nahážeme do košíku, co je potřeba. Bill se mi na chvilku zatoulal do oddělení s alkoholem. "Co tady pohledáváte pane Kaulitzi?" hodím ruce v bok. Vezme jednu láhev šampaňského a přitulí si ji k sobě. "Můj milášek." pronesl a lehce se u toho vrtil. Nešlo se tomu nesmát. "Okey, ale bereme i cider, jasné?"
"Vaříš mi lasagne, nemůžu odporovat." Se smíchem se došoupeme k pokladně. Stojíme chvilku v řadě a slyším lehce udivený ženský hlas, který vyvolává boha. Aniž bych se musela otočit, vím kdo ten bůh je. Letmo se podívám na Billa a ten už se s úsměvem fotil se dvěma fanynkami. To jsem si dřív přála já. Mít s ním jednu jedinou společnou fotku a teď? Teď ho mám celého. Holky se po odfocení vrátily zpět do své řady o pokladnu dál. Bill mě hned chytl za hlavu a políbil mě na vlasy. Už jsem viděla, že děvčata měly v ruce mobily a já byla zvěčněna u nich v albumu s Billem. "Kroť se trochu ty Kasanovo." prstem ho šťouchnu a uculím se. "Snad bys nežárlila?"
"No já nevím… možná si tě budu muset přivázat doma k posteli." a prstama mu cinknu o kroužek v nose. Než stihl zareagovat, náš nákup šel přes pokladnu. Bill si ihned stoupl k pokladně, že bude platit. Vůbec jsem neprotestovala protože moje jízdy taxikem a letenka stály můj malý, chudý účet. Ačkoliv nákup by to ještě sneslo. Nasedneme do taxíku a dojedeme ke mně. Tentokrát Billa předběhnu a zaplatím. "To nebylo vůbec hezké, řekl ti to někdo?" naklonil hlavu na bok, lehce se zamračil a našpulil rty s úsměvem. Vypláznu na něho jazyk a jdu odemknout. Vejdeme dovnitř. "Tak tady je mé království. Jestli se ti něco nelíbí, nezbývá ti nic jiného, než mlčet." mrknu na něho a jdu chystat na večeři. "Myslím si, že to má své kouzlo." Slyším z obyváku. Došel za mnou a hodil flašku šampaňského do lednice. Krájel ovoce a já mezi tím vařila špenát. Když jsem ho dovařila, opřu se o linku a s vařečkou v puse sleduji, jak to krájí. "Dělám něco špatně?" překvapeně se na mě podívá. "Ne, vše je v pořádku. Jenom je to nezvyk vidět celebritu krájet ovoce. Jako nic proti tobě, ale nevěděla jsem, že umíš držet nůž." olíznu kousek z vařečky a stihnu tak tak uhnout na bok, protože proti mně letěl kousek jablka. V momentě byl na nohou, nůž odhodil na stůl a začal mě lechtat. "Bille, klid! Neblbni! Já se počůrám… ." pištím na celé kolo. V obraně si lehnu na zem a Bill se na mě svalí. V tom mě přestane lechtat a zadívá se mi do očí. Snažím se popadnout dech a jeho ruka mi oddělá vlasy z obličeje. "Miluji tě." řekl tak něžně a sklonil se k polibku. To vzrušení, které se mi rozlévalo po těle bylo jako elixír. Chvěla jsem se po celém těle a srdce jásalo radostí. "Večeře." vyskočím. On zůstane na zemi, hodí ruce za hlavu a usměje se. "Vydržíš i chvilku v klidu?" Pokládám plátky do pekáče. "To víš že jo, když spím." směju se. Po večeři si spolu sedneme v obyváku a v objetí popíjíme šampaňské. "Kdy tě budou hledat?"
"Už jsem měl být doma." Podávám se na něho. "Tak proč jsi tady?"
"Myslím, že to tak chci."
"Určitě?"
"Určitě. A už jsem psal Tomovi, že dneska nepřijdu, tedy pokud mě tady budeš chtít i přes noc." Neodpovím mu. Položím skleničku na stůl, jemně se usměji, chytnu ho za ruku a táhnu ho po schodkách nahoru do ložnice.

Bill leží a já jsem opřená o jeho nahý hrudník. Slyším jeho srdce jak bije. Stéká mi slza, protože zítra je můj den, kdy se může stát, že jeho vůni, doteky a polibky dnes cítím naposledy. "Mio, ty pláčeš?" Rychle si je utírám. "Né to né." Bill si sedne a podívá se na mě. "Je něco špatně?" Omotám si deku kolem sebe a jdu se zavřít do koupelny. "Mio, jestli je něco špatně, chci to vědět." řekne zoufale. Otevřu dveře a podívám se na něho. "Co když tohle je naše poslední společná noc?" vážně mu pohlédnu do očí. "Mio, proč tohle říkáš?" zamračí se. "Bude jich přece ještě mnoho."
"Bille, zítra… ." přemýšlím, zda ho do toho vůbec zatáhnout. "… musím zařídit jednu věc a není jisté, že to zvládnu."
"O co jde?"
"Neničme si to dneska prosím."
"Řekni mi sakra o co jde!" zvýší hlas. "Dobrá, řeknu ti o co jde, ale ty mi musíš slíbit, že se do toho nezapleteš a zůstaneš od toho na míle daleko."
"To ti slíbit nemůžu."
"Bille, prosím, jde v tom i o tebe." prosebně ho chytnu za ruku. "Miluji tě a nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo mojí vinnou." Chytne mě za ruku a odtáhne mě na balkon. Po cestě vezme z jeho kabele cigarety se zapalovačem. Zabalená do deky a on v trenkách sedíme na zemi za měsíčního svitu. Zapálí si cigaretu a podívá se na mě. Vezmu si z krabičky taky jednu. "Ty přece nekouříš?"
"Začala jsem… ."
"Tak mluv." záda opře o zeď a ruce položí na kolena. "No… v ten den, kdy jsem od tebe odešla… den Vánoc, mě napadla večerní procházka. Jenže jsem šla dlouho a nehleděla kam jdu. Natrefila jsem na ulici plnou prostitutek a tam si mě čapli dva dealeři. Jako odplata za to, že přišli o Rose a její dodávku léků, mi dali zaplatit částku půl milionu dolarů."
"Co?"
"Prosím, nech mě mluvit. Pokud bych odcestovala nebo jim peníze nedala, zabijí tebe a odrovnají i kliniku." zhluboka se nadechnu. "Ten den, co jsem ti volala mé nohy stály na letišti v San Franciscu. Jela jsem totiž z věznice, protože mě napadl Greig."
"Ten z terapií?"
"Jo a taky, že pomohl. Dal mi číslo na jednoho chlápka… já ani nevím, zda je to nějaký gang nebo mafie, ale spíš bych soudila na tu mafii. Zkontaktovala jsem se s nimi a v noci byla na neznámém místě žebrat o peníze." při tom mi začne stékat slza po tváři. "Došli na to, že ti, co mě vydírají, už měli být po smrti a jeden z kruhu té mafie - jak to nazval - byla zasraná kukačka, která donášela a kryla ty dvě svině. Slyšela jsem výstřel, kterým ho popravili." to už mi slzy tekly proudem. Bill ani nemrkal a cigareta jenom tak hořela v jeho ruce. "Mám s nimi dohodu… když jim pomůžu potrestat ty dva parchanty, aby si vychutnali jejich smrt, nechají mě být a zbaví se všech, kdo by mi chtěl dále škodit. Pokud selžu a oni je nedostanou… ." Bill upustí cigaretu a přitáhne si mě k sobě. "Mio… ." vzdychne. Svírá mě v objetí a oba pláčeme. Po nějaké době se odebereme do postele, silně si mě k sobě přitiskne a společně usneme v pevném objetí.

Život na splátky XXVII

25. listopadu 2017 v 14:42 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Skvěle jsme si popovídali. Je zajímavé jak Vám někdo může tak rychle přirůst k srdci. Mluvili jsme celé hodiny a pořád si měli co říct. Najednou jsem zavadila očima o bar, kde seděla Natalie a...Shermine? "Sakra." Zaklela jsem. Bill se otočil směrem, kterým jsem se dívala. Otočil se zpět a pousmál se. "Neboj se...nic neví. Teď si představ, že by to zjistila a Ty bys musela přestát tu konfrontaci s ní. Právě toho jsem Tě taky chtěl ušetřit. Buď v klidu. Nikdo nic neví a já to nikomu neřeknu." Usmál se a pohladil mě po ruce. Usmála jsem se taky. V tu chvíli si nás všimly a namířily si to rovnou k nám. "Bože." Znervózněla jsem. "Klid." Přišoupl se ke mně blíž a pohladil mě po stehně. Koukla jsem na něj překvapeně. "Ale ale...a máme Vás. Takže rande jo?" Poznamenala Natalie. "Nevěděla jsem, že jsi na školačky." Dodala Shermine. "Jo...asi jsme prozrazeni. Nu což." Koukla jsem na něj překvapeně, ale než jsem stihla cokoliv říct, vrhnul se na moje rty a začal mě před nimi líbat. Musím uznat, že líbá stejně skvěle jako jeho bratr, ale...nebyl to on po kom jsem toužila. Když polibek ukončil, dívala jsem se na něj doslova vyděšeně. On se jen na mě a ty dvě sladce usmál. "No tak to Vás necháme o samotě." Mrkla na nás Natalie a už si to se Shermine hnaly zpět k baru. "Co to sakra bylo?" Vyhrkla jsem na něj hned jak se ty dvě vypařily. "Šššššš. Promiň. Teď už máš alibi. Navíc si už nebude myslet, že s Tomem něco máš, jak tomu bylo doteď. Jo. Řekla mi, že má jisté podezření. Teď už si to myslet nebude. Já vím. Bylo to troufalé. Promiň."
"Ale hezké..." Prořekla jsem se. Sakra, že já si nevidím do pusy. "Byl jsem lepší než Tom?" Vyzvídal. "Bylo to tak nastejno." Zasmála jsem se jeho myšlenkovým pochodům. Ti dva spolu asi hodně často soupeřili. "Bille?..Proč jsi vlastně sám?" Koukla jsem na něj vážně. "No...já vlastně nikoho nehledám. Věřím, že když to má přijít, prostě si Tě to najde. A nedokážeš tomu zabránit ani kdybys chtěla." Usmál se. "To je hezký." Usmála jsem se. "Tohle se mě asi nikdy nestane." Povzdechla jsem. "Určitě ano. Víš. Já jsem zastáncem toho, že na každého někde někdo čeká." Usmál se. Hlavou mi projel asi trochu pitomý nápad. "Bille?" Koukla jsem na něj nervózně. "Hm?" Kouknul na mě hned po tom co se napil. "Bude to znít asi blbě ale...nevyfotil by ses se mnou?" Usmála jsem se jako mílius. No vlastně jsem se asi spíš šklebila. "Jasně proč ne." Usmál se. Vytáhla jsem telefon a udělali jsme si hezkou selfie, kterou jsem hned postla na svůj Instagramový účet. Hned na to mi skočilo upozornění. "Bill Kaulitz Vás začal sledovat". Koukla jsem na něj a usmála se. Fotka během pár minut získala stovky lajků a desítky komentářů, mezi nimiž byl i Billův, jehož obsahem byla 4 srdíčka. Usmála jsem se a objala ho. "Nebudou teď Tvoje fanynky vyvádět?" Zasmála jsem se. "Jo asi jo, ale to je na tom ta největší sranda. Rád je provokuju." Zasmál se. "Nevěřila bys jaký byl humbuk kolem Toma a Shermine když spolu začali chodit." Zasmál se znovu. "Povídej mi teď něco o té Tvé kapele. Jaké to je? Jak se Vám vede? Detaily..." Zavedla jsem řeč jinam i když mě zajímalo proč by měl být kolem Kaulitze a jeho manželky nějakej humbuk. Začal se smát. "No s Bráchou máme kapelu vlastně už od roku 1999 no a v roce 2001 se k nám přidali Gustav a Georg."
"Ty a brácha?? On je taky v té kapele?" Divila jsem se. Tohle by mě nikdy nenapadlo. "Jasně. Nevíš o tom?" Divil se. Jen jsem zakroutila hlavou. "No tak teď už jo. No a v roce 2005 se z nás stal v Německu opravdový fenomén. To vyšla naše první písnička a klip."
"V Německu?" Divila jsem se. "Tohle taky nevíš?" Zasmál se. "Všichni pocházíme z Německa. Nejsme američané. Jak celá kapela tak Shermine s Natalie." Zasmál se znovu a vypadal, že ho to ohromně pobavilo. Řekl mi co se týče kapely snad všechno. Když skončil v současnosti tím, že pracují na novém albu, musela jsem uznat, že tohle všechno zní opravdu skvěle. Až na rok, kdy se museli nuceně přestěhovat do LA. Ale dle jeho slov se tady mají dobře. Ani se nedivím. Kdo by nechtěl žít ve městě andělů. Usmála jsem se. Koukla jsem se na hodinky a uviděla, že je půl 3 ráno. "Do prčic." Vyletěla jsem ze židle. "Co je?" Zasmál se Bill. "No já mám narozdíl od Tebe zítra ještě přednášky." Zhrozila jsem se. "Počkej. Odvezu Tě." Smál se tomu jak jsem panikařila. Nepil. Takže mě díky bohu mohl i odvézt a nemusela jsem jít domů pěšky. "Děkuju." Objala jsem ho, když jsme se loučili před domem. "To já děkuju. Dlouho jsem nepotkal někoho kdo by mě vydržel poslouchat tak dlouho jako Ty" Zasmál se. "Snad se ještě uvidíme před tou cestou do Španělska." Usmála jsem se. "Určitě. Já si Tě najdu." Zasmál se Bill, dal mi na každou tvář jednu pusu, popřál dobrou noc a zmizel.
Týden uplynul strašně rychle a já v den odletu nervózně seděla se zbaleným kufrem na posteli. Rozhlížela jsem se kolem sebe a prohlížela si každou píď svého pokoje. Tohle teď 3 týdny neuvidím. Když jsem si představila, že tak dlouho neuvidím mámu ani Brooke, je mi z toho smutno. No alespoň na telefonu zůstaneme v kontaktu. Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila máma. Slzy se jí kutálely po celé tváři. "Už je tu taxík." Zafňukala. "Ale no tak mami neplač. Budeme si telefonovat a slibuju, že jakmile přistaneme ve Španělsku tak Ti zavolám. Slibuju." Objala jsem ji pevně a dala jí obrovskou pusu. "Dávej na sebe pozor." Sevřela mě v náručí. Ozvalo se zatroubení. "Musím už jít." Usmála jsem se na ni povzbudivě jako by snad měla letět ona. Popadla jsem kufr a spěchala k taxíku. Řidič nebyl zrovna milej a dokonce mi nepomohl ani s mým obřím těžkým kufrem. S těží jsem ho dostala do kufru auta. "Máte zpoždění." Prsknul na mě nevrle. "Omouvám se. Máma měla strach." Usmála jsem se, ale zpět se mi úsměv nevrátil. Pokrčila jsem jen rameny a připoutala se. Jen prsknul na znamení toho, že ho to vůbec nezajímá. Z rádia se kupodivu začala linout příjemná hudba. Tak tuhle písničku jsem neslyšela věky. Byla to Beautiful Soul, kterou zpívá Jesse McCartney. Je to písnička stará tak 20 let. Ale pořád je stejně krásná. Začala jsem si pobrukovat. Jenže ten bručoun bez milosti přepnul stanici a zamračil se na mě do zpětného zrcátka. Jen jsem převrátila oči a upřela svůj zrak do okénka na ubíhající cestu. Cesta netrvala dlouho. Los Angeleské mezinárodní letiště totiž není od mého bydliště moc daleko. Díky bohu. Alespoň jsem nemusela s tímhle buranem strávit moc času. Jakmile zastavil u letiště, začala jsem hledat peněženku. "Už je to zaplaceno." Prsknul na mě. To mi musí platit i taxíka a pořád ukazovat jaká jsem chudinka? Vzdychla jsem a vysoukala se ven. No alespoň to nechtěl zaplatit dvakrát. Otevřela jsem kufr a začala tahat své zavazadlo ven. Jenže asi nějak cestou ztěšklo a prostě jsem ho za boha nedostala ven. Ten buran vystrčil hlavu z okénka a začal na mě hulákal abych si laskavě pohla. Samozřejmě mě nezapomněl obdarovat několika vulgarismy. "A co kdybys raději vylezl a dámě s tím těžkým kufrem pomohl ty zavalitej žoku sádla?!" Uslyšela jsem najednou za sebou. Otočila jsem se a uviděla za sebou stát sympatického opáleného mladíka, který se na mě až přesladce usmál. "Dovolíte slečno?" Ukázal na moje zavazadlo stále vězící v kufru taxíku. Jen jsem kývla a usmála se taky. "Moc si nedovoluj mladíku nebo dostaneš pár facek." Skoro ani nepočkal až kufr vytáhne a sprostě odjel. Jen jsem zakroutila hlavou. "Tato firma není moc dobrý Výběr." Usmál se. "No... já si ho nevybrala. Zaplatil ho šéf." Zasmála jsem se. "To se Ti asi chtěl za něco pomstít." Zasmál se. "Omlouvám se. Já jsem Tate." Podal mi ruku. "Já jsem Leah." Podala jsem mu tu svoji a on ji jako gentleman políbil. "Nevadí, že půjdu dovnitř s Tebou? Nerad bych Tě nechal tahat ten kufr." Usmál se. "Vlastně budu ráda. Ani se tady nevyznám. Letím dnes poprvé. Vlastně přesně ani nevím kam. A někde mě tu má čekat šéf a netuším kde by mohl být. Má i mou letenku." Pokrčila jsem rameny. "Oh...taky letím pracovně." Usmál se. Ale to už jsem zahlédla rodinu, kterou jsem hledala. "Oh... támhle jsou. No...moc Ti děkuju za pomoc Tate. Ať se Ti daří v práci."
"Děkuju. Tobě taky Leo." Usmáli jsme se na sebe a já už si to mířila k šéfům, jejichž pohled nebyl zrovna dobře naladěný. Vím. Jdu pozdě, ale za to já nemůžu. Jsem tu poprvé a navíc ten blbej taxikář.

Feel It All - Kapitola 22.

23. listopadu 2017 v 11:11 | By Best.ie |  Feel It All
Když čekám na let domů, vezmu mobil a naťukám číslo z papíru. Popojdu k prosklené straně letiště a pozoruji startující letadlo. "Hele vole, Rodeo na příjmu, co chceš?" ozve se z druhé strany. "Potřebuji pomoct."
"Tak to jsi na správné adrese, děvče. Kolik?"
"Půl milionu." zašeptám. "Kurva, děvče, ty nejsi z levného kraje. Projednám to se všemohoucím a hodím drát." zavěsí. Podívám se na display mobilu a nechápu nějak, co to bylo. Dvacet minut na to mi zvonil telefon. "Prosím?" řeknu nejistě. "Z které té posrané části země jsi."
"L.A."
"V 9 tě chci mít na benzínce na Riversede." a zavěsí. Vytáhnu si náramek z batohu, který sebou nosím a podívám se na něho. Není cesty zpět. Vezmu znovu mobil do rukou a vytočím číslo na Billa. Po dvou tónech to zvedne. "Mio?"
"Ahoj Bille. Jak si užíváš vánoční pohodu?" při tom se dívám na jeho dárek. "Oh, úžasně. Mamka dovezla její dortíky. Musíš je ochutnat."
"Tak to by bylo skvělé a co Pumba?"
"Chybíš mu."
"Vy mně taky."
"Můžeme se zítra sejít? Měl bych mít čas."
"Budu ráda, Billy." řeknu trochu smutněji, než jsem chtěla. "Mio, děje se něco?"
"Ne, nic. Zítra se ještě domluvíme, jo?"
"Okey."
"Obejmi za mě Pumbu… ahoj." Tak mám sevřené hrdlo pocitem strachu a obav, že to mohlo být naposledy, co jsem ho slyšela. V 9 stojím na benzínce a s nervozitou čekám, kdo se objeví. Je skoro čtvrt, když přijede černá dodávka a vyleze z ní černoch, který by mohl být předlohou pro gangsterky. Za ním vyleze další, ale vypadá jako parodie na toho prvního a míří si to ke mně. "Tak ty toužíš po našich službách, jo?" složí ten malý černoch ruce na hrudi. "Ano."
"Já jsem Rodeo a tohle Black. Toho uvidíš naposledy, pokud to nepůjde dle plánu." usměje se. Se strachem v očích se na něho podívám. "Zavaž jí oči a jedem." řekne Rodeo a odchází do auta. Black si stoupne za mě a hodí mi kus látky přes obličej, který divně smrděl. Utáhl ho tak, že mi šel přes pusu a já měla co dělat abych mohla dýchat. Hodil mě do auta a já si sedla. Nevím jak dlouho se jelo, ale byla to věčnost. Dojelo se na místo a Black mě obratně hodil přes rameno a nesl neznámo kam. "Já bych mohla jít pěšky." řeknu hlasem, že souhlasím i s tím, že mě nese. "To máš službičku od Blacka. Líbíš se mu." uchechtne se Rodeo. Po chvilce slyším dveře a další lidi kolem. Black mě hodí na zem a já si narazím zadek. "Sundej jí tu okrasu." prohodí Rodeo a já se konečně můžu naplno nadechnout. Rozhlédnu se při tom kolem sebe. Jsme v nějaké místnosti, která vypadá jako hala po úpravě. Pod osvětlením je obrovská sedačka a kolem ní jsou tři vrčící psi. Na sedačce sedí hubený postarší muž. Ukáže rukou na protější stranu sedačky : "Sedni si." Ihned se zvednu a opatrně se usadím tam, kam ukazoval. Psi kolem něho se mi vůbec, ale vůbec nelíbili. Z nich jsem měla větší strach jak z pistole, kterou držel chlápek opodál. "Ty chceš po mně, abych ti půjčil půl mega… ." zapálí si doutník. "… jenže kde mám záruku vrácení? Ty nevypadáš na někoho, kdo by dokázal točit obnos." zahledí se mi do očí.

"Sama nevím." zašeptám a podívám se do země. "Teď mi hezky a pomalu řekneš, na co to potřebuješ." jeho tón je klidný a rozvážný. "Na záchranu… pracuji jako zdravotní sestra na klinice Hope. Byly tam dvě ženy, které jsem dostala do vězení za týrání pacientů a krádeže léků, které prodávaly dále na trhu dealerům. Jenže si mě našli ti jejich partneři a teď mi vyhrožují, že zabijou lidi na klinice a… člověka, kterého miluji." nervozitou si škrábu po stehnách. "Napočítali mi částku ušlého zisku plus nějaké částky se zaokrouhlením nahoru. Mám na to ještě 6 dní." Celou dobu mě pozoroval a nehnul brvou. Najednou přivřel oči a naklonil se mým směrem. V ten moment jsem si myslela, že je po mně. "Znáš jména těch dealerů?" Nervózně se začnu vrtět. "Byli to myslím rusové… dle jejich akcentu… jeden byl určitě Ivan."
"Ivan a Viktor?"
"Jo, to jsou ta jména." bože, že jsou spolčení. "Kde je kurva ten zmetek Tonny?" zařve a bouchne pěstí do stolu. Leknu se a nohy si přitáhnu k tělu. Během chvilky se objeví slizký chlap, kterému chybí zuby a má popálenou část těla. "Čo je šéfe?" zasyčí. "Co se stalo s Viktorem a Ivanem?"
"Šem to povídal, šéfe. Šem je odštlanil."
"A kdo si myslíš, že je asi tohle?"
"Kujva, šéfe? Došt žachovalá a šjušná." olízne si horní ret. "Je to dlužník těch dvou zmrdů!" V Tonnyho tváři se objevil výraz strachu. "Tak proto jsou nepolapitelní… ." potáhne si opět z doutníku. "… máme v hnízdě zasranou kukačku, která dělá, že jsou mrtví a oni se vesele schovávají!" cedí přes zuby. Zpátky se v klidu usadí, podívá se na mě. Zvedne ruku nad hlavu a luskne prsty. Přiběhne chlápek se zbraní a chytne ho pod krkem. "Uklidit." pronese jemně a chlápek ho táhne z budovy ven. Tonny prosí o slitování, křičí, ale pro něho už v ten moment, bylo pozdě. Slyším výstřel a s jeknutím si zakryji uši. "Co s tebou?" stále mě pozoruje a dělá, jako by se momentálně nic nestalo. "Jsem solidní muž a umím zhodnotit dobře odvedenou práci a snahu." Můj pohled opět skončí na něm a při tom dychotám strachem a panikou, která ve mně roste. "Mám rád divadlo, ty taky?"
"A-a-ano."
"Tak si jedno zahrajeme." řekne s úsměvem a vyfoukne obláček dýmu.

Dodávka zastaví u mě před barákem. Vyhodí mě z auta a Black mi rozváže oči. "Čus, buchto!" řekne Rodeo, zavře za mnou dveře a rozjedou se pryč. Dívám se, jak mizí v dálce. Myslela jsem si, že po aférce s Rose a spol se můj pitomý scénář k pěkně blbému filmu ukončil, ale jak to vypadá, pokračuje dál. Hodím si sprchu a jdu si lehnout. I když jsem celý den nejedla, na jídlo nemám ani pomyšlení. Ulehnu do postele a všimnu si na budíku, že jsou 3 ráno. Zavřu oči a tvrdě usnu. Probudím se, když byly dvě odpoledne. Po včerejšku si připadám zničeně a unaveně. Jdu si uvařit kávu a vytáhnu cigarety z jednoho šuplíku. Mám je tady sice dlouho a byla to připomínka na to, že jsem dokázala přestat, ale teď je myslím chvíle, kdy si jednu neodpustím. Přesléknu se z pyžama a jdu si sednou ven na schody. Už jsem zapomněla, jaký to byl uklidňující pocit, když jsem vtáhla do sebe ten omamují kouř. Sleduji kolemjdoucí páry držící se za ruce. Děti, které se smějí a poskakují. Měla bych udělat ještě jednu věc a to ještě dnes. Jdu se nachystat, sbalím si knížku šťastného prince a taxíkem se nechám zavést do květinářství. Koupím tam malou kytičku a taxik mě hodí na hřbitov. Pomalými kroky dojdu na místo, kde odpočívá věčným spánkem Bella. "Ahoj Bello, to jsem já. Mia. Tady jsem ti přinesla malou kytičku. Snad se ti bude líbit. Chtěla bych ti dočíst zbytek toho, co jsme spolu nestihly." vytáhnu z kabelky knížku a usednu vedle místa, ještě čerstvé hlíny.. Nalistuji stránku, u které jsme skončily. - Chudince vlaštovičce bylo víc a víc zima, ale neopustila by prince, tak moc ho milovala. Sbírala drobečky venku u pekařových dveří, když se nedíval, a pokoušela se zahřát máváním křídel. Ale nakonec pochopila, že umírá. Měla tak tak sílu ještě jednou vzlétnout princi na rameno. "Nashledanou, drahý princi!" zašeptala, "dovolíš, abych ti políbila ruku?"
"Jsem rád, že nakonec odlétáš do Egypta, vlaštovičko,"řekl princ, "zůstalas tu příliš dlouho. Ale musíš mě políbit na ústa, protože tě mám rád."
"Do Egypta neodlétám," řekla vlaštovička. "Letím do domu smrti. Smrt je sestrou spánku, že?" Políbila šťastného prince na ústa a spadla mrtvá k jeho nohám… "Měla smutný konec, jako ty, Bello. Taky byla nevinná a milovala… ." dočtu jí zbytek řádků, pošlu jí pusu do nebe a vydám se na cestu domů. Ujdu kus cesty, když mi začne hrát mobil v kabelce. "Chyběl mi tvůj hlas." usměji se. "Můžu si tě vyzvednout?"
"A vyzvedneš mě kdekoliv? Momentálně se totiž toulám."
"Kdekoliv."

Spřízněná duše LVI

22. listopadu 2017 v 11:59 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Anna
Dva měsíce uběhly jako voda. Tom za mnou chodil opravdu každý den jak slíbil. Byla jsem pyšná na to jak se krásně stará o Nicka. Jak to všechno zvládá. Eve mě za celé dva měsíce nenavštívila ani jednou. Mrzelo mě to, ale zjevně jsem jí nestála ani o to, aby se mi přišla omluvit za to co mi udělala. A já to s ní vždycky myslela jen a jen dobře. Dnes se poprvé stalo, že Tom nemohl přijít. Bohužel jsem zrovna dneska měla narozeniny, tak jsem se rozhodla mu alespoň zavolat. Jenže mi nevzal telefon. Začínala jsem mít strach. Tohle nikdy neudělal. Začaly mě napadat ty nejhorší scénáře. Co když třeba boural a něco se mu stalo? Rychle jsem vytočila Billovo číslo. Uklidnil mě, že si Tom jen zapomněl telefon doma. "Aha děkuju Bille. Měla jsem strach, že se mu něco stalo." Oddechla jsem si. "Ne to ne...jinak všechno nejlepší zlato. Dneska se za Tebou zastavím a uděláme si private party souhlasíš?"
"No jasně.... už se moc těším. Tak všechny pozdravuj a dej za mě pusu Nickovi. Pa." Ozvalo se zaklepání. Do dveří vstoupil maskot, který v nemocnicích rozveseluje nemocné děti. Byl strašně roztomilej, takovej růžovej králík s obrovskou růžovou hlavou. "Promiňte..tady jste špatně. Tady žádné děti nejsou. Jen jedno a to je nenarozené." Usmála jsem se. Zakroutil svou pacičkou jako znamení nesouhlasu, ukázal na mě a radostným poskakováním naznačil že mě ma rozveselit. Nemluvil. Ani slovíčko. "Mě? Proč mě?" Zasmála jsem se. Z kapsy vytáhl lísteček, na kterém bylo napsáno jediné slovo. Narozeniny. Usmála jsem se. "No jo... Ty dneska mám a mí nejbližší tady dneska být nemůžou. Možná máte pravdu. Asi potřebuju trochu rozveselit." Najednou zpoza sebe vytáhl překrásný pugét růží. "To je pro mě?" Vyblekotala jsem stěží. Jen souhlasně přikývl a natáhl ruku s kyticí ke mně. Vzdy když jsem si ji chtěla vzít s rukou ucukl. Hrozně mě tohle laškování bavilo. Bylo to vtipné. Vždycky s ní všemožně uhnul. Vypadalo to trochu jako z toho vtipného videa, kde si zmrzlinář dělá srandu z lidí tím, že jim s jejich zmrzlinou pořád uhýbá. Nakonec mi ji ale dal a uklonil se. Za jeho vtipný výkon jsem mu zatleskala. "Děkuju. Je překrásná a Vaše společnost je moc milá. Hned se cítím lépe." Uklonil se. Vzal mi kytici z rukou a položil ji na stolek. Pak začal horlivě ukazovat na svou kapsu. Nechápala jsem co mi tím naznačuje. Vzal do ruky tu mou a strčil si ji do kapsy, ve které jsem nahmatala malou krabičku. "Co je to?...To je pro mě?" Položil si packy na svá kukadla a naznačil tím, abych zavřela oči. Hned jsem poslechla. Nemohla jsem se dočkat co mně čeká. Tlapičkami mi pomohl otevřít krabičku. Zanedlouho jsem ucítila jemné pohlazení lidské ruky. Otevřela jsem oči. U mé postele klečel Tom. "Ahoj lásko" usmál se. Můj pohled sjel na mé ruce, ve kterých jsem svírala malou krabičku jejíž obsahem byl překrásný prsten z bílého zlata s třpytivým drahým kamínkem. Ten pohled mi vyrazil dech. Pohledem jsem se vrátila zpátky k Tomovi. "Ann White Sangster.... lásko mého života. Vzala by sis mě?"

Bill
Chudák Ann. Volala mi celá strachy bez sebe. Bylo mi jí líto, ale nemohl jsem jí prozradit, že Tom něco chystá. Škoda, že jsem u toho nemohl bejt. Trénoval to celé dva měsíce. Jen doufám, že mu Ann řekne ano. Že se jí třeba nějak nevrátí vzpomínky na Thomase nebo tak. To bych vážně nerad. Trpěli by oba. "Nickyyy....champione...pozdravuje Tě mamka. Mám Ti dát obrovitánskou pusu a moc se na Tebe těší. Odpoledne se za ní zastavíme. Teď jim dáme s tatínkem chvíli o samotě souhlasíš?" Vzal jsem si ho na klín. Je strašně hodnej. Takové hodné dítě se jen tak nevidí. Až Ann uvidí co se naučil spadne jí brada. S Eve je to čím dál tím divnější. Je v nemocnici, ale přesto za Ann nejde. Tvrdí mi, že nemá odvahu. Že má strach, že ji Ann zavrhne. Ale co si myslí, že teď Ann asi dělá když na ní takhle kašle a přitom to, že se pohádaly je vlastně její chyba? Nerozuměl jsem tomu. I mezi námi to skřípe. Jsme sice spolu, ale pořád se nějak nemůžu smířit a tím naším začátkem a celkově nám to nějak skřípe. Začal jsem Nicka pomalu oblékat do únorového chladného počasí. Strašně se těšil. Nejdříve jsme se prošli trošku po parku. Teda já jsem šel a pán se vezl v takovém tom sportovním kočárku. Když jsme se trochu provětrali zamířili jsme do nemocnice za těma dvěma.

Feel It All - Kapitola 21.

20. listopadu 2017 v 11:45 | By Best.ie |  Feel It All
"Zasloužila bys menší odplatu, ty zasraná děvko." vytáhne kapesní nožík a vytasí jeho břitvu k mému tělu. Čepelí lehce projede po krku a já cítím štípání. "Překazila jsi nám plány, zmije… ale já tady s Viktorem jsem hodní chlápci a dáme Ti možnost to napravit." Temnotu v jeho očích už jsem někde viděla. "Nahradíš nám naši dobračku Rose." Při jejím jméně zavřu oči. Měla jsem tušit, že odplata nebude dlouho čekat, ale že jí vlezu přímo pod nohy, by mě v životě nenapadlo. "Jak o mně víte?"
"Noviny, děvko." zašeptá mi do ucha trýznitel mých rukou. "Přesně jak říká Viktor. Máme ten článek s Timesu vylepený v klubu, abychom si ten tvůj andělský xicht zapamatovali." Na prázdno polknu. Chce se mi brečet, ale snažím se být silná. "Co po mě chcete?"
"Prachy za ušlý zisk a je mi jedno, kde to nahrabeš."
"Kolik?" vzdychnu. "Částka, plus penále, plus odveta za Rose, plus zaokrouhlení… dáš nám půl milionu dolarů."
"To nemám!"
"Jak říkám… ." jeho špička nože mi lehce zajede do kůže a já cítím jemný pramínek, který mi stéká dolů. "… sežeň si to, kde chceš. Máš na to týden."
"Ivane, nech mi si s ní užít!" Vyjede jedna ruka z poza zad a pohladí mě po prsu. Odporem se mi postavily chlupy a zkřivila se mi tvář. Už jsem viděla ten nejhorší scénář. "Ne, na to budeš mít ještě dost času." usměje se. "Pokud si myslíš, že zdrhneš a někam odletíš… ." vytáhne z kapsy zapalovač s cigaretou. "… odnese to klinika a ten amant taky."
"Kdo?"
"My dobře víme, že jsi to pekla v tom obludáriu s Kaulitzem. Je to náš bývalý klient." vytasí ty jeho žluté zuby. Při vyslovení jeho jména mi projela bolest srdcem jako tupá břitva. "Běž a pamatuj: tik-tak, tik-tak." pohybuje hlavou ze strany na stranu. Já se rozběhnu a utíkám, co mi nohy stačí. Když zjistím, že jsem daleko od nich, složím se na patník a rozbrečím se. Kde ty peníze mám sehnat? Když je nebudu mít, utrpí nevinní. Mám do toho někoho zatáhnout? A co když nebudou důkazy? V případu Rose to bylo jednodušší, ale teď? Kam umístit ty věcičky na odposlech? Tady už jde o život a nejen můj. Po příchodu domů zjistím, že mám zprávu na mobilu, který mi zůstal ležet na stolku v kuchyni. Ťuknu na ikonku. Zpráva od Billa: "Chybíš mi." Opřu se o lednici a sjedu po ní dolů do dřepu. Mám pocit, že tohle je konec. Záchrana není a ani pomocné lano hozené do ringu, které by mi pomohlo se aspoň něčeho chytit. Podívám se na své ruce. V mých dlaních mám desítky životů, které musím ochránit, ale vůbec nevím jak. Banka mi nepůjčí, nikdo ze známých takový obnos nemá, a i kdyby mi každý půjčil, takovou částku dohromady nedám, abych to mohla vrátit. Jsem v pasti. Napíšu mu, že on mně taky a posílám mu polibek. Jdu si lehnout, protože mě začala bolet hlava z toho, jak silně myslím. Ulehnu tak, jak jsem přišla. Položím hlavu na polštář a všimnu si červené krabičky na nočním stolku. Jakou má hodnotu Billův dárek? Sednu si na postel a krabičku vezmu opatrně do rukou. Pohladím ji po vrchu a jemně jí otevřu. Tak je nádherný… přejedu prstem po kamínkách a přívěšku srdce. "Je to pro dobrou věc Bille, odpusť mi to." zašeptám a s krabičkou v náručí ulehnu do postele.
Když se probudím, je skoro poledne. Při čistění zubů si všimnu na krku čáry po noži. Hodím sprchu a čistě se obleču. Nasednu na kolo a jedu do města s krabičkou v batohu. Zastavím u zastavárny a podívám se smutně na dveře. S hlubokým nádechem a slzou v oku, vejdu dovnitř. Za pultem, po kterém vedou mříže, sedí obtloustlý, starý muž. S cigaretou v puse a brýlemi, přes které nemůže nic vidět, prohlíží nějakou drobnou věc. S polknutím se vydám k němu. "Dobrý den."zašeptám. Zvedne oči od té malé věcičky a bez odezvy mávne rukou, ať mu dám to, co chci. Vytáhnu krabičku a položím mu ji na pult. Chvilku si náramek prohlížel. "Dvacet dolarů, víc nedostaneš."
"Dvacet? To je málo." Vytrhnu mu náramek z rukou a položím ho zpět do krabičky. Bez rozloučení se otočím a odejdu. "Osud mi nepřeje." vzteknu se za dveřmi. Vrátím se ke kolu a přemýšlím, co dál. V tom mě něco napadne. Uháním, co mi nohy stačí domů. Vezmu si doklady a volám si taxík, který mě doveze na letiště. Vyřídím si letenku a během hodiny už sedím v letadle směr San Quentin. Do Státní věznice, která se proslavila nejen ve filmech, knížkách, ale taky smrtící komorou. Po hodině a čtvrt vylezu na letišti v San Franciscu a autobusem se nechám dopravit na místo.

Mám strach, ale nezbývá mi nic jiného. Prolezu kontrolou, obrovským areálem a dostanu se na určené místo. Posadí mě do místnosti, ve které jsou stolky se židlemi. Při vchodu jsem nahlásila, koho chci vidět. Nečekám dlouho a v želízkách dovedou dobře známý obličej. "Bruneto! Co tady děláš, sakra!"
"Potřebuju s tebou mluvit." Sedl si za stůl a počkalo se, až se strážník vzdálí. "Bruneto, tady nemáš být." zašeptá. "Já vím, ale je to nutné a nevím na koho se obrátit." šeptem odpovím. "O co jde?"
"Mám 6 dní na to, abych sehnala půl milionu dolarů."
"COŽE?!!" zařve. "Pšššš, Greigu, klid." rukama naznačuji a si zpět sedne. "Mojí vinnou si mě našli dealeři, které podporovala ta naše dvojice z kliniky."
"Do prdele… nic ti neudělali, že ne?"
"Nic, neboj. Mám stanovenou lhůtu a pokud to nezaplatím… utrpí klinika a Bill."
"Bill? Myslíš blonďáka?"
"Jo." zdrceně se dívám na své ruce. "Já to věděl, že to s ním není jenom tak." s úsměvem na mě mrkl. "Prosím, neznáš někoho, od koho bych si mohla půjčit? Nějak bych to splácela… ."
"Bruneto, řítíš se do průseru."
"V tom už jsem." s nadějí čekám, jestli mi pomůže. "Znám jednoho chlápka, ale je nebezpečné si s ním zahrávat. Je to dobrák, ale pokud neplníš podmínky smlouvy… skončíš na místě duší."
"Duší?"
"Hřbitov jejich dlužníků."
"Greigu, lepší já, než aby trpěli ostatní."
"Okey, máš si kam zapsat číslo na jeho spojku?" Rychle hrabu v kabelce pro papír a tužku. Nachystám tuhu na papír a čekám. "Spojka se jmenuje Rodeo." Napíšu na papír jeho jméno a dále následuje jeho číslo. "Dávej pozor, protože jeho kamarád má rád pěkné holky."
"Jsem tvým dlužníkem, Greigu."
"Ne, nejsi, protože tě tímto zatáhnu do díry samotného satana. Budu doufat, že tu tvou hezkou tvářičku, Bruneto, ještě uvidím."
"Děkuji." chci ho obejmout, ale ochranka to nedovolila.

Život na splátky XXVI

18. listopadu 2017 v 21:37 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Oba jsme se příšerně lekli a rychle se jeden druhého pustili. "Ježiši Kriste Bille! Tys mě vyděsil!" Vyletěl Tom. Ježiši. Už mu ve své vlastní mysli dokonce tykám. Tohle není dobré. Tohle se nemělo stát. Tak moment. Řekl Bille? Otočila jsem svůj pohled k osobě, která nás přerušila. Opravdu tam stál Bill. Ten Bill, kterého jsem tolikrát náhodou potkala. Ten Bill, který mě zachránil před největší chybou v mém životě. Jen jsem se na něj zaraženě dívala. Nevěděla jsem co říct. Teď už mi to připadalo jako by mě opravdu sledoval. "No... čekal bych Tě kdekoliv, ale tady..." Poznamenal. Tom se na něj zaraženě díval. "Vy se znáte?" Nikdy jsem ho neviděla tak zmateného. "No to bych řek." Koukl se na něj Bill. "Pokud si pamatuješ, několikrát jsem Ti o ní vyprávěl. Cesta...park... náhradní chůva...klub... důležité testy ve škole...jen by mě teda nikdy nenapadlo, že je to i zachránkyně Coppera a ta sexy chůva, která Ti nedá spát." Zasmál se. Koukla jsem na Toma, kterej nervózně těkal očima po celé místnosti. "Takže...Vy dva jste bratři." Konstatovala jsem zaraženě. "Dvojčata." Vysvětlil Bill. "Tak a teď vážně. Zbláznili jste se?! Shermine se může kdykoliv vrátit. Tohle není zrovna dobrej nápad." Zamračil se na nás a najednou obrátil svůj pohled k malé sošce na stolku, na kterou se nervózně koukal a po chvilce ji popadl, aby ji mohl přemístit na poličku, která se mu pro ni zřejmě zdála jako lepší místo uložení. "Tohle dělá vždycky když je nervózní." Vysvětlil mi Tom Billovo chování. "Tohle není sranda Tome. Co sakra blbneš?! Jsi ženatej a máš dvě děti. Copak chceš o všechno přijít nebo co? To jsi vážně tak blbej a neumíš poručit svýmu ptákovi?" Chrlil na něj Bill. Právě teď jsem se cítila jako děvka. Jako rozvracečka, která se chystá ukrást rodině tátu. Vstala jsem a chtěla utéct. "Ne ne ne. Nikam! S Tebou mám taky ještě řeč. Počkej mě venku. Hned tam za Tebou přijdu. A ne aby Tě napadlo zmizet. Víš, že si Tě vždycky najdu." Poručil mi. Samozřejmě, že jsem ho nehodlala poslechnout. Prostě jsem se vydala domů.
Tom
Pořád do mě něco hustil a hustil. Jasně. Vím, že to byla chyba, ale ty jeho kecy. "Neprotáčej ty oči!" Spražil mě pohledem. "Hele Bille já vím, že to byla chyba, ale něco mě k ní pořád táhne. Nedokážu se ovládat když jsem v její blízkosti." Konečně jsem to řekl naplno. "Hele Tome já vím, ale přece nechceš aby blbej chtíč zničil všechno co jsi vybudoval. Přesto, že ani jedna z holek není Tvoje biologická dcera. Vím, že je máš rád a Shermine taky. Tak si to sakra nepokaz. To Španělsko asi už zrušit nepůjde, takže se prostě budeš muset krotit. Můžeš přijít o všechno a to přece nechceš. Vím, že holky miluješ." Zamračil se. Povzdechl jsem si. Vím, že má pravdu. "Jenže já nevím jak to zvládnu. Kdyby to alespoň se Shermine neskřípalo a Leah je.."
"Mlč!" Přerušil mě. "Zapomeň na Leu. Ona je prostě tabu. Vtluč si to už do té palice. Já už teď jdu. Musím promluvit do duše i jí. Tak se už sakra vzpamatuj jasný?!" Vzal se a odešel. Nevěděl jsem co budu dělat. Celé to s Leou bylo tak vzrušující. Je mi jasné jak by to skončilo kdyby Bill nepřišel. Má pravdu. Musím se krotit. Nechci o holky přijít.
Leah
Došla jsem až k našemu domu. Pffff prý, že si mě najde. Odfrkla jsem si načež u mě zastavilo auto. Sakra práce. "Dělej. Nasedni si. Říkal jsem Ti, že vím kde Tě hledat." Přikázal. Povzdechla a nasedla jsem. Provinile jsem se na něj podívala. "Tohle Ti nepomůže. Zlobím se. Říkal jsem Ti abys na mě počkala. Leo já Ti přece nechci nic vyčítat."
"Ne?" Podívala jsem se na něj překvapeně. "No dobře...možná trochu, co to Vás dva sakra napadlo. To jste nemysleli na následky? Leo Ty víš, že Vás dva chci jen chránit. Tom je můj bratr a mám ho rád. Konečně má rodinu a nežije svůj život jako nějakej....no řekněme člověk co nemá co ztratit. Jenže teď už tohle nemůže dělat. Teď už má co ztratit. Má rodinu přesto, že ani jedna z holek není jeho, má rodinu."
"Cože?" Přerušila jsem ho. "Ty to nevíš? Aurelia je Shermine a Auroru si adoptovali." Podle toho jak vypadal se divil, že o tom nic nevím. Teď už mi dávalo smysl, proč se k ní její "máma" tak chová. "Ale o to tady teď nejde. Tom má rodinu, která pro něj mnoho znamená. Proto bych Tě chtěl poprosit. Drž se od něj dál. Neber to tak, že bych si o Tobě myslel něco špatného. To ne. Právě naopak. Jsi skvělá holka a jsi rozumná. Tom v tomhle ztrácí hlavu. Znám ho. To Španělsko se už odvolat nedá a proto Tě prosím. Jako tu rozumnější z Vás. Nedovol, aby se tahle chyba stala. Mohl by ztratit příliš mnoho. A vím, že ani Ty bys to nechtěla. Taky vím, že Ty tomu dokážeš zabránit. Na rozdíl od něj. Udělej to pro mě. Pro něj. A Taky pro Auroru s Aurelií." Koukl se na mě s prosebným výrazem v očích. Až teď, když na mě všechno vysypal mi došlo, jak hrozně jsem se vlastně zachovala. Vůči jeho rodině. "Je mi to líto. Udělala jsem hroznou chybu. Už se to nestane." Sklopila jsem oči. Vytáhla jsem z kapsy peníze, které mi Tom dal a podala je Billovi. Připadala jsem si jako společnice, kterou si Tom zaplatil. "Vrať mu to prosím. Neptej se." Koukla jsem na něj prosebně. Jen kývl. "Neber to nějak špatně Leo...já Tě mám rád." Usmál se a objal mě. Bylo mi hned líp. "Děkuju." Usmála jsem se. "Nešla bys na skleničku?" Pozval mě Bill. "Moc ráda." Usmála jsem se a nechala se odvézt do jednoho z místních barů.

Feel It All - Kapitola 20.

16. listopadu 2017 v 15:02 | By Best.ie |  Feel It All
"Možná máš pravdu a ta osoba má akorát zbytečně strach." podá mi tašku do rukou. "Tohle ti chci dát za to všechno, co jsi pro mě udělala a co pro mě znamenáš." Překvapením nedýchám. Pomalu otevřu tašku, do které nahlédnu. Vytáhnu z ní červenou krabičku a Bill se mezitím posadil vedle mě a dal Pumbu na zem. S bušícím srdcem krabičku otevřu. Leskl se v ní náramek. "Bille, to je… ."
"Když jsem byl na klinice a ty ses objevila… byla jsi tak milá. Na náramku jsou malé kamínky. Co kamínek, to den, který jsi strávila se mnou. Na náramku jsou také přívěšky a každý má svůj význam a příběh. Nechal jsem ho pro tebe zhotovit, jakmile mé nohy opustily bránu kliniky a čekal jenom na to, aby se objevil v těch správných rukou." Se slzami v očích si náramek prohlížím a Bill pokračuje: "Křídlo znamená, že jsi pro mě anděl strážný. Pečovala jsi o mě a starala se o to, jak mi je. Uzel z lana znamená, že jsem si k tobě vytvořil pouto a jsi součástí mého života. Slunce znamená, že jsi vždy byla mým světlem, jenom co jsi se objevila. S tebou tma byla hned pryč. Bolest a jizvy hned menší. Kotva znamená, že kdokoliv může a mohl cítit oporu a pocit bezpečí a ukotvit svůj život na nějakém základu a to jenom díky tobě." Při jeho slovech pláču jako malé dítě. Tak mě jeho slova hřejí u srdce. "A srdce, Mio, je mé srdce." překvapeně se na něho podívám. "Po tom všem, kvůli čemu jsem na klinice skončil… mé srdce bylo zraněné a prázdné než potkalo tebe. Mé myšlenky, sny a srdce patří jenom a jenom tobě. Ty chvíle, když jsem odešel z kliniky byly bolestivé, protože mé srdce zjistilo, že mu chybíš. Teď tě mám tady a mám pocit, že je můj život zase celý a v pořádku." Bez dechu a srdcem, které alarmovalo zkrat si najednou připadám jako časovaná bomba. Krabičku zavřu a položím ji vedle sebe. S očima, které stále ronily proudy slz, si u něho kleknu a obejmu ho. Jeho ruce mě omotají a přitáhnout k sobě. "Děkuji." zašeptám mu do ucha. Cítím, jak se příjemný pocit rozlévá po celém těle. Podívám se na něho a rukou držím jeho tvář s lehkým strništěm. Mé oči se v pijí do těch jeho a moje srdce mě navede k jeho rtům. Jemně a lehce ho políbím. Nenuceně mi jeho rty polibek opětují. Jemnost jeho rtů je jako nadýchaný obláček. Rukou mi přejede po vlasech a jemně si mě k dalším polibkům přitáhne víc k sobě. Opřu své čelo o jeho a se zavřenýma očima a úsměvem na rtech zašeptám: "Sním?"
"Jestli sníš, tak to sním s tebou a je to ten nejkrásnější sen, který jsem mohl mít." Jeho úsměv je kouzelný. "Chci tě objímat a nepustit." přitulím se k němu a on si mě k sobě přivine. Tak v jeho něžném, hřejivém objetí usnu.

Ráno, když procitnu, cítím hřejivé teplo u nohou. Otevřu oči a nadzvednu deku, kterou jsem přikrytá. Pumba tam spokojeně chrochtal a zahříval mi nohy. Sednu si a podívám se kolem. Spala jsem celou dobu na sedačce. "Bille?" zvolám, ale žádná odezva. Vstanu a jdu nahoru do pokoje, kde mám věci. Pumba jde zamnou jako ocásek, který na mě dohlíží. Když se přesleču, kleknu si k němu: "Kde máš páníčka, co?" škrabkám ho za ušima. Jdu si vyčistit zuby a sbalím si vše do batohu. Sejdu schody zpátky dolů a vezmu si krabičku, kterou mi dal Bill předešlou noc. Ještě jednou ji otevřu a podívám se na ni. S ranním světlem byla ještě krásnější, než pod světlem žárovek. Každý kamínek se leskne a stříbrné přívěšky se lehce třpytí. S pocitem štěstí si ho dám do batohu a vytáhnu mobil s nachystaným číslem na taxi. Vyjdu před barák a hledám nějakou ceduli, která by navedla můj odvoz, protože sama vůbec nevím, kde se nacházím. Natrefím na jeden rozcestník a nadiktuji ho řidiči. Ten byl poblíž a do 5 ti minut byl u mě. Nechám se zavést domů a uklidím si věci. Krabičku si dám na noční stolek a sejdu dolů s mobilem v ruce. V kuchyni si uvařím kávu a sním jeden crossiant. Pořád si musím v hlavě přemítat Billova slova, jeho rty a hřejivé objetí. Cítím se jako nová, vyměněná a najednou vše, co mě trápilo, jako by nebylo. Po dlouhé době, co mám na Vánoce pocit štěstí. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem si vzala dovolenou, protože holky, co mají rodiny, musí teď kvůli mně trčet v práci, ale na druhou stranu… po dlouhé době můžu říct, že mám zasloužený odpočinek. Vezmu si sluchátka do uší a jdu se proběhnout. Mám pocit, že mám energie na rozdávání. Po hodinovém běhu, který se mísil s chůzí, hodím sprchu. Než mi zavřou obchody, skočím si na menší nákup. Zbytek dne lenoším a užívám si pocitu včerejší noci.

Na večer se jdu projít a nadýchat čerstvého vzduchu. Dojdu na místo, kde se to prostitutkama jenom hemží. Když se podávám do jaké části jsem se to dostala, rychle se otáčím na patě a snažím se klidit. Všimnu si dvou mužů na protější straně chodníku. Jejich pohledy směřovaly ke mně a jeden dokonce ukazoval mým směrem. Najedenou se dali do chůze. Zrychlím kroky, ale není mi to nic platné. Jeden mě chytne za ruce a stáhne mi je za záda. Bolestí syknu. "Tebe nám seslalo samé nebe."
"Mě?" mám roztřesený hlas. "Strčím ruku do ohně, že jsi to ty."
"Já nevím, o co Vám jde? Tady jsem omylem."
"To ti nežereme, Mio." řekne slizkým hlasem přímo do ucha ten, co mě svírá. Po vyslovení mého jména vím, že je zle. Strachem mám stáhnuté hrdlo a ztěžka se mi dýchá. "Co ch-ch-chcete?" vykoktám.

Spřízněná duše LV

15. listopadu 2017 v 12:14 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Eve
Pomáhala jsem Tomovi sbalit věci pro Ann. "Ehm...Tome?" Koukla jsem na něj. "Hm?" Kouknul se na mě. "Musím Ti něco říct.... já..za to co se stalo Ann můžu já. Pohádaly jsme se, dala mi facku a já do ní strčila. Myslím, že bys to měl vědět. Nechci před Tebou nic tajit a je mi to strašně líto. Nechtěla jsem to udělat. Ann se na mě teď určitě zlobí. Prosím vyřiď jí, že je mi to líto a že jí mám ráda." Přiznala jsem se mu. "Zbláznila ses? Těhotnou holku strčit tak aby spadla a ublížila si? Uvědomuješ si vůbec, že mohla o to miminko přijít? A ještě k tomu svou nejlepší kamarádku. Měla by ses nad sebou zamyslet sakra. Vzal tašku a hnal se pryč. "Prosím odpusťte mi to." Křičela jsem a utíkala jsem za ním.
Bill
Slyšel jsem křik. Předal jsem Nicka mámě. Kolem mě se prohnal Tom jako zuřivý hurikán a zabouchl za sebou dveře. Nick se lekl a rozplakal se. Máma ho ale rychle utěšila. Eve se hnala hned za ním. U mě se ale zastavila. Plakala. Objal jsem ji. "Tys mu to řekla vid?" Dal jsem jí pusu do vlasů. Jen kývla a plakala dál. "To bude dobrý...neboj." objímal jsem ji než se uklidnila. "Neplakej" Dal jsem ji pusu na čelo a setřel jí poslední slzičky. "Usměj se na mě." Usmála se. Byla rozkošná. Dal jsem jí pusu. "Nechte si to na potom až budete sami jooo?" Rýpla si zase máma. "Ale no tak mami.."
"Co jee? Stal se z Tebe nějakej morous" smála se. Jo... měla pravdu. Musel jsem se sám sobě zasmát. "Nooo to je ono" usmála se máma. "Měli bychom se podívat za Ann. Musí zůstat v nemocnici a určitě jí tam bude smutno." Poznamenal jsem. "No jasně a určitě ráda uvidí i Nicka." Usmála se máma.
Ann
Čekala jsem na Toma až jsem usnula. Vzbudilo mě lechtání na obličeji. Otevřela jsem oči a uviděla Toma. Usmála jsem se. "Ahoj miláčku už jsi tady?" Přijala jsem něžný polibek, kterým mě obdaroval. "Promiň... nechtěl jsem Tě vzbudit, ale byla jsi tak sladká, že jsem neodolal" zasmál se. "Mám tu ty věci. Snad mám všechno co budeš potřebovat. Miláčku proč jsi mi neřekla že tohle Ti udělala Eve?" Zamračil se. "Nechtěla jsem aby ses zbytečně nervoval." Pohladila jsem ho. "Zlato, ale tohle kamarádky nedělají."
"Já vím Tommy. Byla vystresovaná... Vlastně to nebyla ona. Ona se takhle nikdy nechová." Koukala jsem na něj smutně. "Nebuď smutná...to jsem nechtěl. Podívej. Donesl jsem Ti Notebook a sluchátka. Když zrovna nebudeme moct být s Nickem u Tebe, můžeme si aspoň zavolat přes Skype." Usmál se. "Jsi zlato. Ach jo... Chtěla bych být s Vámi doma. 4 měsíce...to bude k nevydržení." Povzdechla jsem. "Zvládneme to lásko. Zvládli jsme už i horší věci. Byli jsme od sebe mnohem dýl. Tohle bude jako kapka v moři a uteče to jako voda." Políbil mě. Povídali jsme si ještě docela dlouho. Museli Toma dokonce vyhodit jinak by tam se mnou snad zůstal i přes noc.
Bill
Čekal jsem na Toma u něj v pokoji. Psal, že už je na cestě domů a chce si promluvit. Když přijel sedl si vedle mě a vypadal ustaraně. "Kde je Nick a máma?" Zeptal se. "Nick už spinká a máma už šla taky spát. Tak co Tě trápí?" Koukl jsem na něj. "Bille mám strach."
"O Ann? Že přijde o to malý?.. Neboj bude v pohodě. Oni už si ji tam ohlídají."
"Ne, to jsem na mysli neměl." Povzdechl si. "Tak co?" Podivil jsem se. "Bille jsem nadrženej jako puberťák. Čekal jsem na Ann celé dva měsíce. Teď jsme se spolu jednou vyspali a zase bych měl 4 měsíce počkat? Tohle Bille nezvládnu. Ty dva měsíce jsem nějak skousl, ale tohle už fakt nedám."
"Cože? Tome přece nejsi žádnej sexuální maniak. Proč bys to neměl zvládnout? Ty vole, bojoval jsi o ni tak dlouho....tak dlouho jsi na ni čekal a teď bys to chtěl vzdát? Tak krásně se Vám daří a máte nádhernou rodinu Tome. I když žádné z dětí není Tvoje vím, že je miluješ. Kdyby ses viděl dneska s Nickem...jsi mu úžasným tátou. Prosím Tě nezpackej si to. Doufám, že si nechceš najít nějakou bokovku?" Zarazil jsem se. "Nee já ji nechci podvádět. Nechci si najít nikoho dalšího. Nechci přijít o to co mám, ale bojím se, že to nezvládnu. Prosím Tě pohlídej mě. Moc Tě o to prosím. Kdybys viděl, že začínám blbnout prosím Tě udělej něco. Klidně mi dej i přes hubu. Jen mě prosím nenech udělat hloupost." Zněl vážně zoufale. "Tommy víš, že pro Tebe udělám všechno co bude v mých silách ale trénuj se jo? Zkus to v sobě potlačit a než abys měl zakotvit u nějaké jiné v posteli, zakotvi v koupelně jo?" Objal jsem ho. "Nechci, aby se to mezi Vámi pokazilo. Konečně jste šťastní. Patříte k sobě." Pustil jsem ho ze sevření. "Děkuju...nemohl bych si přát lepšího bratra. Ale koukám, že Tebe taky něco trápí." Koukl se na mě. "No upřímně... něco jo... trochu. Ale není to důležité." Usmál jsem se. "Ale je... tak mluv." Povzbudil mě poplácáním po zádech. "Vyspal jsem se s Eve." Vypadlo ze mě aniž jsem se stihl vzpamatovat. "Wow... cože? Fakt?" Divil se Tom. "Jo... nevím co se stalo. Nechtěl jsem to takhle. Nevím jak se k ní mám teď chovat. Tome já na tohle nejsem...takhle to nemá vypadat. Měl jsem jí nadbíhat a dobývat ji. Zamilovat se až po uši a tohle mělo přijít až za dlouho. Takhle se to stát prostě nemělo." Hysterčil jsem. "Klid Bille klid. Koukni na mě a Ann. Taky jsme na to vlítli hned ze začátku a zamilovali se až potom. Pořadí není důležité." Objal mě. "Ale pro mě je...je to pro mě divné a já teď prostě nemůžu...je to divné. Já nejsem jako Ty Tome. Nemyslím to špatně, ale mám to prostě jinak. Mám svoje priority a představy. Teď prostě nějak nevím co dál." Povzdychl jsem. "Dej tomu šanci. Nevzdávej to. Je to Tvá šance na štěstí. Vidím, že se Ti líbí a máš ji rád." Popovídali jsme si jako už dlouho ne. Probrali jsme snad všechno i to co se odehrávalo kdysi dávno... prostě všechno. Tyhle prokecané noci mi vážně chyběly.

Život na splátky XXV

14. listopadu 2017 v 19:31 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Najednou jsem věděla, že můj život opět budou řídit splátky. Sotva se vyřešilo to s Copperem, je tu další problém. Koukla jsem na hodinky a uviděla tu obrovskou cifru. Vystřelila jsem ze židle. "Omlouvám se, ale musím do práce. Bože to bude průšvih. Úplně jsem na to zapomněla." Začala jsem vyvádět. Všichni se smáli. Začala jsem tahat peněženku. "Nech to být. Pozvali jsme Tě. Zaplatíme to. Mazej." Chechtal se dál Bill. "Pojď odvezu Tě." Nabídla se máma. Byla jsem jí za to hrozně vděčná. Nasedly jsme a máma mě odvezla až k práci. "Tak tohle je ten jejich dům? Páni." Vydechla ohromeně. "Jo...a to jsi ho ještě ani neviděla zevnitř." Koukla jsem na ten dům. "Poslyš...kdo je ten mladý muž, co ho přivedla Brooke?" Ptala se fascinovaně. "To je Bill mami. Jeden známej. Pořád jsme na sebe někde naráželi a tak jsme si vyměnili číslo a jsou z nás přátelé." Pousmála jsem se nad tím zvláštním příběhem. "Je hezkej a milej. Hodil by se k Tobě." Zamrkala. Ježiši Kriste mami. Je to jen kamarád a navíc je asi tak stejně starej jako můj šéf. Navíc, pokud sis toho nevšimla, pokukovali po sobě s Brooke a já jim do zelí nepolezu a taky mě teď chlapi vůbec nezajímaj." Odfrkla jsem. "Musím jít. Uvidíme se večer." Vystoupila jsem z auta a hnala se dovnitř. Zazvonila jsem a otevřel Kaulitz. "Dobré odpoledne." Pozdravila jsem. "Ahoj." Usmál se mile a pobídl mě abych šla dovnitř. "Teto Leo!" Zakřičela Aurorita a skočila na mě jako vždycky. "Bylo mi smutno." Dodala. "Mě taky zlatíčko." Dala jsem jí pusu a zase ji postavila na nohy. Hned mě čapla za ruku a táhla mě k televizi, kde opět běžely její nejmilejší pohádky. "Dnes tu zůstanu s Vámi jestli Vám to holky nevadí. "Usmál se Kaulitz. "Vůbec ne." Usmála jsem se na oko i když mi to moc po chuti nebylo. Jak pro to co se dnes stalo tak pro to, že jsem opravdu netoužila být v jeho společnosti. Koukala jsem s Auroritou na pohádky, ale vůbec nic nevnímala. Pořád mi v hlavě šrotoval celý dnešní den a taky myšlenky na to co mě čeká po prázdninách. Jak tohle všechno vůbec zvládnu. Zbytek dne byl poklidný za což jsem byla vděčná. Auroritu jsem šla vykoupat v 7 a pak ji šla uložit do postýlky, kde jsem jí přečetla skoro celou knížku než usnula. Seděla jsem u ní i potom. Byla tak slaďoučká. Nikdy jsem nepotkala hodnější holčičku. Pohladila jsem ji. Roztomile zavrněla a přitiskla se k plyšáčkovi, kterého jsem jí jen nedávno koupila. Medvídka, kterého, když jsem sem nastoupila, nosívala pořád u sebe a ani na chvíli ho neodložila, úplně zahodila. Nechala si jen toho ode mě a měla ho jen v posteli. Už se tolik nestyděla, aby se musela schovávat za plyšáka. Udělala tak obrovský pokrok od té doby co jsem tady. Tolik ji mám ráda. Vždycky mi dokázala vykouzlit úsměv na rtech i teď když to skoro nikdo nedokázal a já nevěděla co bude dál s mým zpackaným životem. "Leo?" Ozvalo se mezi dveřmi. Koukla jsem tam a uviděla jejího neuvěřitelně sexy tátu. Nikdy jsem si toho nevšimla. "Mohla bys na chvilku? Chtěl bych s Tebou něco probrat." Jen jsem kývla, vstala a vydala se za ním do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku a pobídl mě, abych se posadila taky. "Co se děje?" Vybalil na mě sotva jsem se posadila. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a pokrčila rameny. "Myslím, že víš o čem mluvím. Jsi dneska taková přešlá. Je to tou naší dovolenou? Nechceš tam? Nebo se něco stalo?" Nikdy by mě nenapadlo, že by ho mohlo něco takového zajímat. "No já...myslím, že o tom nechci mluvit." Sklopila jsem pohled. "Určitě? Můžeš mi to říct. Zvedl se z protější pohovky, sedl si vedle mě a upřeně na mě zíral. Znovu se mi nahrnuly slzy do očí. "Zpackala jsem co šlo." Vypadlo ze mě jen. "Co se stalo?" Zeptal se znovu. "Zpackala jsem testy a teď nemám nárok na stipendium pro další rok." Rozbrečela jsem se ještě víc. Neváhal a popadl mě do náruče. "Vždyť to ještě není konec světa." Usmál se povzbudivě. "Jenže já si nemůžu dovolit tu školu platit." Koukla jsem na něj. "A nedá se s tím něco udělat? Nějaké opravné testy nebo tak něco?" Zeptal se stejně jako před několika hodinami Bill. "Bohužel." Špitla jsem a dala se znovu do breku. Znovu se mi v hlavě promítalo to, co se málem stalo v zamčené třídě. "To je mi líto, ale...určitě se to nějak vyřeší. Třeba Ti můžeme zvednout plat. Budu agentuře platit stejně, ale budu Ti dávat i peníze bokem, aby Ti to nekrouhli a mohla sis něco ušetřit. Stejně si to zasloužíš. Jsi tady pečená vařená, děláš víc než jen hlídáš a taky ten pokrok co díky Tobě udělala Aurorita. To nikdo jiný nedokázal. Navíc Tě budeme určitě potřebovat celé léto. Budeš mít alespoň nějaký základ. Tak už prosím neplač." Usmál se a pořád mě nepouštěl ze svého sevření. "Jste milej jenže....ani tak by to nestačilo. Ta škola je hrozně drahá a...já ji musím dokončit. Prostě musím." Koukl se na mě nechápavě. "Musíš?" Pustil mě z objetí. "Víš, všiml jsem si jak se tady ve volných chvílích pořád učíš a vsadím se, že to děláš i doma. Ale...baví Tě to vůbec?" Nadzvedl obočí. "Tohle není důležité. Musím tu školu zvládnout. Mám už slíbenou práci ekonomky v jedné firmě. Potřebuju to, abych se mohla postarat o mámu až to bude třeba. Chci, aby si mohla začít hledat lepší práci, aby se nemusela celý život dřít v té hrozné fabrice, kde by z ní nejraději sedřeli kůži. Prostě musím." Povzdechla jsem. "A nenapadlo Tě dělat něco jiného? Třeba to co právě děláš teď? Vynáší to a jde Ti to skvěle. Lidi by se o Tebe rvali. Tím jsem si jistej." Usmál se. "Jenže by to nevynášelo dost."
"Aha...no...jak myslíš. Prozatím Ti zvednu plat o polovinu toho co máš. Bereš?" Koukl se na mě se zdviženým obočím. "Opravdu?" Zajásala jsem. Vytáhl peněženku a vytáhl z ní...no řekla bych, že snad dvě moje výplaty. Odebral příslušnou část peněz, přeložil je napůl, vzal mou dlaň a položil mi je na ni. "Za tento měsíc." Dodal a usmál se. "Děkuju." Vrhla jsem se na něj a objala ho. Najednou mi jeho přítomnost přestávala být nepříjemná. Oddálil se. "A už neplač. Úsměv Ti sluší víc." Usmál se znovu a setřel mi jemně stékající slzu palcem. "Děkuju." Špitla jsem znovu. "To já děkuju." Oponoval. "Za co?" Zeptala jsem se nechápavě. "Za Auroritu, vlastně taky za Coppera....a za to, že jsi tady." Dodal a podíval se mi upřeně do očí. Nemohla jsem z něj spustit ty svoje. Něco mi to nedovolovalo udělat. Začal se přibližovat a než jsem stačila něco říct nebo udělat, znovu jsem na svých rtech cítila jeho horký dech. Jako před dvěma dny u nás doma. Nadechla jsem se a chystala se prosit o milost, ale nedokázala jsem to. Jen jsem hloupě vyčkávala. Nedočkavě se přisál k mým rtům a daroval mi něžný polibek. Nikdy jsem nic tak krásného nezažila. Několik milimetrů se oddálil a znovu vyčkával. Byla jsem z jeho počínání tak nervózní. Narozdíl od situace v klubu a ve škole, chtěla jsem teď víc. Tentokrát jsem to byla já kdo vymazal tu vzdálenost mezi našimi rty. Můj tep se zrychloval a krev mi v těle doslova vřela. Cítila jsem jak se ke mně tiskne. Byl vášnivý, ale zároveň tak opatrný. Jako by se něčeho bál. Najednou se bezprostředně vedle našich hlav ozvalo hlasité odkašlání.