Prosinec 2017

Život na splátky XXXI

30. prosince 2017 v 23:16 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Život na splátky
Tom
Byl jsem naštvanej sám na sebe. Jak jsem nemohl poznat, že ještě nikoho neměla? A jak jsem jí mohl takhle ublížit? Jsem fakt blbec. Jak jde o sex neumím se ovládnout. Došel jsem k ostatním. "Kde je teta? Ona umřela?" Začala Aurora plakat. Vzpomněl jsem si na to co Leah říkala. Musel jsem se tomu zasmát. Klekl jsem si k Auroritě. "Ale ne zlatíčko. Teta zůstala v pokoji. Musí si odpočinout. Není jí dobře víš? Tak jako ty odpočíváš když Ti není dobře." Dal jsem jí pusu. "Ale mě neteče krev." Plakala dál. "Víš zlatíčko, tohle pochopíš až budeš veliká. Tohle se velkým holkám stává. Teď tomu ještě nemůžeš rozumět." Usmál jsem se a dal jí další pusu. "Dneska spolu prostě půjdeme sami." Pohladil jsem ji a podíval se na Shermine. Byla naštvaná, ale snažila se klidnit. Musel jsem to před ní uhrát na to, že má Leah své dny, protože jinak by se v tom určitě začala šťourat když to Aurorita takhle plácla. Zdálo se ale, že to chápe. Na druhou stranu je to taky ženská. Hrozně mě dojímá jak Aurora kvůli Lei vyvádí. Co s ní ta holka jenom udělala?
Leah
Celý den jsem se válela v posteli. Myslím, že jsem na chvilku i usnula. Župan jsem se rozhodla vyhodit, protože tu krev už určitě nevyperu. Díky bohu krvácení ustalo a dokonce jsem se cítila líp. Začal mi zvonit telefon. Na displeji se objevilo jméno Bill. Potěšilo mě to, ale zároveň jsem byla nervózní. Stiskla jsem zelené tlačítko. "Ahoj marode." Ozvalo se ze sluchátka. "Ahoj. Jak to víš?" Divila jsem se. "Můj bratr je hrozná drbna. Tak jak se cítíš?" Zeptal se starostlivě. "Už lépe. Děkuju. Jak je v LA?" Usmála jsem se. "Horko." Zasmál se. Telefon ohlásil druhý příchozí hovor. "Vydrž prosím. Mám druhý hovor. To je Brooke. Řeknu jí, aby zavolala později." Přepla jsem hovor. "Ahoj zlato. Promiň mluvím teď s Billym. Zavoláme si později ju?"
"Taky Ty mě vyměníš?" Řekla na oko naštvaně, ale věděla jsem, že blafuje. "Promiň, ale víš, že s Tebou je to vždycky na dlouho. Zasmála jsem se. Najednou se ozvalo zaklepání. No to snad ne. Co to má být? To si najednou všichni vzpomněli, že žiju? "Vydrž prosím. Jsem na pokoji a někdo klepe." Položila jsem telefon na stoleček a šla ke dveřím. Doufám, že to není Tom a nezačne říkat něco nevhodného a nebo rovnou dělat. Otevřela jsem dveře a uviděla Billa, Brooke a Natalie jak se kření. "Ahoj marode." Řekli sborově a vpadli dovnitř jako banda divokých zvířat. "Co tady děláte?" Divila jsem se, ale samozřejmě jsem i přesto měla radost. Začali mě tam hromadně mačkat jako by ždímali citrón. "Nevypadáš nemocně. Že Ty ses chtěla ulít z práce." Zasmál se Bill. "Říkala jsem Ti, že je mi už líp. Dokonce jsem to dostala příkazem. Zeptej se šéfa." Zamračila jsem se. "No jo. Vždyť si z Tebe jen utahuju. Hele když už je Ti líp tak se obleč a jdeme k bazénu." Poručil mi jak malému dítěti. "No tak moment. Ještě jsem nic nejedla a mám hlad." Založila jsem ruce. "No jo. Tak si pod oblečení dej plavky a vyrazíme na oběd a pak k bazénu. Za 10 minut jsme tady. Jestli nebudeš ready, půjdeš tak jak budeš." Oznámil mi Bill. Všichni se ztratili a opravdu za 10 minut čekali před mým pokojem. Vyšla jsem a divila se jak je možné, že je Bill tak rychle nachystanej. Společně jsme vyrazili na pozdní oběd. Vlastně skoro večeři. Vybrala jsem si jen lehkej zeleninovej salát, protože jsem měla pocit, že kdybych do sebe nasoukala něco těžšího, neudělalo by to mému žaludku dobře. "Tak co zlato? Jsi tu už dva týdny. Proběhla nějaká letní romance? Nějákej zářez? Tak mluv! Detaily!" Chrlila na mě Brooke. V tu ránu mi zatrnulo. Chtěla jsem Brooke říct o tom co se stalo, ale byl tady Bill a Natalie. Oba chrání Tomovo manželství a jsou přátelé Shermine. Tohle nemůžu. Během mých myšlenkových pochodů jsem se rýpala v salátu. "Leo?" Vytrhnul mě z přemýšlení Bill. "Jo...promiň. Zamyslela jsem se." Usmála jsem se. "Tak?" Popíchla mě Brooke. Musela jsem se usmát při myšlence na Toma a jeho polibky a starostlivost a přitom jsem se pořád nimrala v tom salátu. "No...vlastně jo. Něco se stalo." Pořád jsem se usmívala jako na drogách. "Ty jsi zamilovaná!" Vyhrkla na mě Brooke. "Co? Ne!...Stalo se to jen jednou."
"Kdo je to?" Vykřikla zvědavě. Koukla jsem na Billa, který na mě podezřívavě koukal. "Ehm...jmenuje se Tate. A vlastně je támhle." Ukázala jsem na Tata, který se na mě ani nepodíval. Mám takový pocit, že je na mě naštvaný. Vlastně se mu ani nedivím. Tom na něj byl opravdu hnusnej. Byla jsem nervózní z toho jak na mě Bill kouká. "Tak povídej. Co bylo? Nenapínej mě." Chrlila zase Brooke. "No já o tom vlastně moc nechci mluvit. Stejně z toho nic nebude. Za týden odjíždím a už se neuvidíme." Usmála jsem se. "Ale notaaaaaak." Provokovala. "Byl sex. Nic víc nic míň. Stačí?" Koukla jsem na ni přísně. Raději už mlčela a jedli jsme. Do hotelové restaurace přiběhly holky jako dva tajfuny a křičely jako dva paviáni. Za nimi vběhl smějící se Tom. Na mých rtech se začal blýskat úsměv. "Tetoooooo!" Zakřičela Aurora a rozběhla se ke mně. "Už je Ti dobře?" Objala mě a nechtěla pustit. "Už je mi dobře zlatíčko. Jak jste se měli?" Pohladila jsem ji. "Skvěle. Tatínek byl pořád s námi. Bylo mi smutno." Byla tak rozkošná a všichni se nad ní rozplývali. "Čau bando!" Pozdravil Tom. "Dobrý den." Podívala jsem se na něj. Sladce se usmál. "Jdu si pro zákusek." Oznámil najednou Bill. "Tome jdeš taky?" Nadzvedl obočí. "Ehm...jo. Mám hlad jako vlk." Zasmál se a šel si pro jídlo. "Už je Ti líp?" Optala se Shermine. "Ano. Děkuju za optání. Moc mě tahle komplikace mrzí. Děkuju, že jste mi dali volno." Usmála jsem se a raději popadla holky a šla s nimi vybrat něco k jídlu, abych s ní nemusela mluvit. Cítila jsem se hrozně hloupě.

Feel It All 2 - Kapitola 5.

28. prosince 2017 v 14:09 | By Best.ie |  Feel It All 2
Stojím v obrovské hale, která je prázdná a temná. Najednou se ze zadní části vynoří postava, která jde pomalu ke mně. Strnule stojím a nemůžu se pohnout. "Bello?" zvolám do tmy. Postava se ke mně stále přibližovala. "Bello!"
"Proč si mě nechala umřít, Mio. Proč!" zakřičí.
Probudím se celá mokrá, jako by mě někdo polil vodou. Podívám se vedle sebe na prázdné místo. Bill stále nepřišel. Hodím sprchu, obleču se do suchého a jdu na verandu si zapálit. Sleduji měsíc a pozoruji souhvězdí. Ozve se zvuk dveří a leknutím ucuknu. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." vejde za mnou Tom. "Ty nespíš?"
"Nejde to." pokrčí rameny. "Chceš?" podám mu krabičku cigaret.
"Dík a ty nespíš proč?" zatřepe se zimou. "Nezdálo se mi nic příjemného. Aura stále spinká?"
"Tak tu by ani zemětřesení neprobudilo." odfukuje dým z úst. Při tom se mi naskytla možnost si ho prohlídnout jenom v teplácích. Jeho vypracovaná hruď a svalnaté ruce mé myšlenky zavedly na hříšné místo. Včas se vzpamatuji a uhnu pohledem. "Myslíš, že vůbec ještě dneska dojdou?" potáhnu si z cigarety. "Jak znám Billa, tak ten to potáhne do rána, akorát mě udivuje Shermine."
"Dovolená se nevyvedla dle plánu, co?" uchechtnu se. "To asi ne. Asi bych si s ní měl promluvit, jak se vrátíme."
"To já mám strach. Už tak je to mezi námi divné. Vrátím se do práce a uvidím, co
bude." mlčky pozorujeme oblohu. "Kdyby to nedopadlo mezi námi nejlíp, vrátím se domů."
"Domů?" udiveně se na mě podívá. "Zbyl mi po prarodičích dům, který tam chátrá. Kdybych přišla o Vás, tak mě tady už nic nedrží."
"Mio, nad tím ani neuvažuj! Tady je tvé místo a s Billem se to dá
zpátky dohromady, uvidíš." usměje se na mě. Lehce se na něho pousměji, pohladím ho po líčku: "Dobrou noc." jdu si zpět lehnout.

Ráno se vzbudím a jdu si uvařit kávu. Bill stále nebyl doma a už jsem měla obavy, zda se mu něco nestalo. Vejdu do kuchyně a za stolem sedí Shermine. Nemám náladu ani chuť jí pozdravit a tak jenom projdu. "Tady někdo nemá slušného vychování, co?" Ozve se za mými zády. Otočím se na ni
a opřu se o linku. "To říká ta pravá."
"Prosím?"
"Máš tady dceru, která ti je celý den ukradená! Ani se nevzrušuješ vzít telefon a oznámit, kdy se uráčíš přijít!"
"To trochu přeháníš!" vztekle se na mě
otočí. "Přeháním? Vyvrať mi to?"
"Někdo musel dělat Billovi společnost, když ty nejsi schopná reprezentovat tak úžasného člověka. Topíš ho jak krysu někde v kanále! Konečně mu to došlo, s kým se zahazoval celou dobu! A ty děcka jsi stejně měla proti jeho vůli. Jsi taková svině!" praští
časopisem o stůl. "Nechápu, co na tobě vidí!" Její slova mé srdce lámou na kousky. Zatnu zuby a snažím se zhluboka dýchat. "Co je to tady za řev?" přijde Tom. "Nic." okřikne ho a jde do pokoje. "Mio?" Nezmůžu se na nic, jenom na mávnutí ruky, ať to nechá být. Cítím, jak mé sebevědomí klesá hodně hluboko do propasti. Vyhrabu z kapsy prášky a zapiji jeden vodou. "Co to bereš?" chytne mi Tom ruky. "To je jedno."
"Mio!" zvýší hlas. "Prosím, nech mě teď být." odeberu se do pokoje a převléknu se. Nabalím si nějaké drobnosti a zavolám si taxi. Potřebuji se vyvětrat a být chvilku o samotě. Nechám se dopravit do města a tam si nakoupím svačinu na celý den. Na informacích se poptám, co by mi doporučili a vyjdu ven. Rozhodnu se projít ještě město, když po pár krocích vidím, jak z jednoho hotelu vychází Bill v doprovodu jedné brunety. Sejdou schody a on jí dole vášnivě políbí. Všechno se mi zhroutilo. V hrudi explodovala nálož bolesti a já krvácela. Otočím se na patě, najdu si taxík a nechám se dopravit zpět. Jenom co otevřu dveře, přiběhne Aurélie. "Jedu s maminkou na výlet."
"Tak si to užij." pohladím ji po tvářičce. Shermine kolem mě s odporem projde, Auru chytne za ručku a táhne ji pryč. Odeberu se do svého pokoje a rozpláču se. Sbalím si
všechny své věci a jdu ke dveřím, protože na mě celou dobu čeká taxi. Když vejdu do obýváku, sedí
na sedačce Tom. Zarazím se. Sklopím zrak a jdu ke dveřím. "Mio, co děláš?!" vystartuje za mnou a chytne jeden z kufrů. Slzy, které se mi opět rozproudí, nejdou zastavit. "Co se stalo?" V tom se otevřou dveře a stojí v nich Bill. Jenom, co ho mé oči viděly, má ruka vzlétla a lištila mu. "To máš na to tak malé koule, žes mi nemohl říct, že máš jinou?! Doufám, že jste si to v tom hotelu užili!" vezmu kufry a jdu k taxíku. Tom na něho nechápavě hledí. Když taxík odjíždí, už jenom spatřím jak
se spolu hádají. Dám si sluchátka do uší a už čekám, až se dostavíme na letiště.
Po příjezdu domů vše odhodím. Sednu si na sedačku a vzpomínám na den, kdy mi dal na tom místě náramek. Snažím si vzpomenou na všechny chvíle, které jsme spolu strávili. Na dovolené, které se prožili. Na jeho úsměvy, které mi opětoval. Najednou bylo vše pryč. Zavolám Kiře, aby ke mně dojela a po cestě nabrala z pár krabic, že jí vše vysvětlím, jak dojede. Po položení telefonu, vyjdu schody nahoru k pokojům. Chytnu za kliku od dveří a pomalu vejdu do pokojíčku. Od nemocnice
jsem tam nebyla. Sednu si doprostřed místnosti a nechám se unášet smutkem. Pláču… prohlížím si obrázek, který jim Simone nakreslila na zeď… najednou mám pocit, že chci umřít. Už nechci prožívat bolest a utrpení. Kira se objeví ve dveřích od pokojíčku, upustí vše z rukou a jde mě obejmout.

Spřízněná duše LXI

27. prosince 2017 v 22:15 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Ann
K večeru, po tom co Tom Nicka okoupal jsem dostala povolení ho jít alespoň uložit ke spánku. Položila jsem ho do postýlky v naší ložnici a začala broukat pomalou melodii, aby usnul. Nevěděla jsem co to broukám. Měla jsem ji prostě v hlavě. Nick pomaličku zavíral očka. Asi byl unavený. Ucítila jsem jak se Tomovy dlouhé ruce obmotávají kolem mého obrovského břicha. Ucítila jsem jeho horký dech na svém krku. Usmála jsem se. "Je rozkošnej. Usnul pěkně rychle. Normálně jsi ho utahala." Zasmál se Tom. "A mám utahat i Tebe?" Usmála jsem se a strčila jsem do něj tak, že spadl na postel. "Ou ou ou... brzdi kočičko. Ty řádit nemůžeš." Zamračil se. "Já sice ne...ale Ty můžeš" lehla jsem si k němu a začala mu rozepínat kalhoty. "Ovšem tohleto si nechám líbit" zazubil se. "Je mi to jasné" zasmála jsem se a pokračovala jsem s tím co jsem začala. Stáhla jsem mu kalhoty i s boxerkama a když jsme si nemohli užívat spolu, snažila jsem se alespoň já vynést do nebe jeho. Pokojem se začaly nést jeho slastné vzdechy. Přestala jsem. "Tommy ššššš...vzbudíš Nicka" usmála jsem se. "Promiň...když mě se to tak líbí" usmál se nevinně a přikryl si hlavu polštářem. Pokračovala jsem. Dostatečným uspokojením pro mě bylo to, že se mu to opravdu líbilo. Když se dostal až na vrchol přestal se kontrolovat a vzdychal aniž by to jakkoliv utlumoval. Jen jsem polkla a pokračovala dál. "Ann, už to stačí" ale já pokračovala dál dokud nedosáhl vrcholu i podruhé. "Ann Ty jsi blázen" zasmál se a vydýchával to co se právě stalo. Nick spal jako zabitý. Asi byl opravdu unavený. "Chtěla jsem Ti to trošku vynahradit. Tak dlouho jsi byl bez sexu. Tak jsem Ti to chtěla alespoň částečně vynahradit takhle." Usmála jsem se. "Nemusela jsi. Mnohem horší bylo, že jsem byl tak dlouho bez Tebe. To, že jsem nemohl vedle Tebe usínat a probouzet se." Usmál se a natáhl si kalhoty. Neodolala jsem a začala ho lechtat. Tom se začal kroutit a smát se. "Nee prosiim Ann přestaň vzbudíme Nicka" smál se a kroutil se jak žížala. Ozvalo se zaklepání na dveře. Přestala jsem ho lechtat. Do pokoje vstoupila Eve a smích mě hned přešel. "Můžu?" Řekla rozklepaným hlasem. "Ne...jdi pryč." Zasyčela jsem na ni. "Ann prosím.." žadonila. Neměla jsem v úmyslu s ní mluvit. Vlastně jsem ji nechtěla ani vidět. Tom mě pohladil a usmál se. "Nechám Vás tu. Žádné rozčilování krásko." S úsměvem na mě mrkl, dal mi pusu, vstal a odešel. "Tak co máš na srdci?" Vstala jsem z postele, zkřížila ruce na prsou a čekala co z ní vypadne. "Sluší Ti to" usmála se. "To jsi mi přišla jen říct, že mi to sluší?" Ironicky jsem se zatvářila. "Ann prosím...dej mi šanci Ti to vysvětlit."
"Co po mě chceš? Celé ty 2 dlouhé měsíce jsi nebyla schopná za mnou přijít do té blbé nemocnice, kde jsem celé dny ležela a neměla jsem co dělat." Byla jsem neskutečně rozzuřená. Tolik jsem ji nenáviděla. "Ann já se bála. Měla jsem strach... že mě vyhodíš, že mi neodpustíš, že naše celé přátelství půjde do háje. Tolik je mi to líto. Vím, že jsem Ti ublížila a mrzí mě to. Ani netušíš jak moc." Zněla zoufale. "Ano ublížila. Nikdy Ti to neodpustím. Co sis do prdele myslela? Nenávidím Tě!!!" Najednou mě začalo hrozně bolet břicho. Bylo to skoro identické jako odpoledne jen to bolelo o hodně víc. Sedla jsem si na postel a držela se za břicho. "Ann...co je Ti?" Přispěchala ke mně. "Nech mě a vypadni." Zasyčela jsem. Zvedla se a odešla. Lehla jsem si na postel a skučela bolestí.
Bill
"Tome mohl bys na chvilku? Potřeboval bych Ti něco říct." Podíval se na mě starostlivě. "Děje se něco?" Strachoval se. "Když jsem byl pro Ann v nemocnici... načapal jsem tam Riu. Ann říkala, že ji chtěla rozhodit. Cpala jí do hlavy, že někoho máš a že ji podvádíš. Ann byla strašně rozhozená a měla bolesti. Asi jsem udělal blbost. Měl jsem ji tam nechat. A když viděla Tebe s tou holkou měla bolesti znovu. Měl bys na ni dát v noci pozor, aby se náhodou něco nestalo." Byl jsem rád, že jsem mu to konečně řekl. "Bille proč jsi mi to neřekl dřív?" Vyjekl na mě. V tu chvíli se přiřítila Eve. Začala motat páté přes deváté. "Eve klid...co se stalo?" Tom na nic nečekal a běžel nahoru. "Tak co Eve?" Čekal jsem co z ní vypadne. "Ann... má bolesti. Pohádaly jsme se...zase za to můžu já." Panikařila. Na nic jsem nečekal a zavolal záchranku.

Feel It All 2 - Kapitola 4.

26. prosince 2017 v 19:17 | By Best.ie |  Feel It All 2
Ráno po snídani jsem stála na terase a dívala se na okolí s kávou v ruce. "Mio?" ozve se zamnou jemný hlásek. "Ano, Auro?" "Učešeš mě?" a podává mi hřebínek. "Proč neřekneš mamince?" podívám se přes prosklené dveře, zda tam je. "Ona se strýcem Billem něco řeší."
"Jo?" podívám se na ni udiveně. Co jsme na dovolené, nedělají nic jiného, než že něco řeší, ale mé pracovní telefonáty jsou přítěž. "Tak pojď, učešu tě. A přeje si naše princezna něco extra?"
"Jo." uculí se štěstím, a vytáhne z její taštičky, kterou má neustále u sebe, její oblíbenou knížku. Nalistuje na ni jednu z víl - Eritreu. "Můžeš mě učesat takto?" jejímu výrazu plného touhy mít ten účes, nešlo odolat. "Nejsem sice kadeřnice, ale pokusit se o to můžu." Po půl hodině tvoření se mi něco podobné tomu, povedlo. Letěla k zrcadlu a přiřítila se s úsměvem, který byl od ucha k uchu. "Děkuji!" a políbila mě na líčko. Když jsme vešli dovnitř, Shermine zrovna domluvila s Billem a podívala se na Aurelii. "Co to máš proboha na hlavě?"
"Jsem jako ta víla z knížky." radostí se protočila dokolečka. "To musíme sundat, vypadáš jako šašek." a vydala se k ní. "Proč jí to nenecháš? Líbí se jí to."
"Kdybych jí měla nechat vše, co se jí líbí, tak chodím s cirkusovým stanem." hodila po mě vražedný pohled. "To, že tak chodíš ty, neznamená, že musí i moje dcera." Po jejich slovech mi došel dech. "To jsi přepískla, nemyslíš?!" Zastal se mě Tom. "Jasné, pan dokonalý se musí postavit na její stranu."
"Auře se to líbí a je z toho nadšená, tak jí to nech, proboha. Je to dítě!"
"Co se do toho mícháš, tvoje děcko to není." otočila se na podpatku, chytla malou za ruku a šla do pokoje. Bill se na mě díval, jakoby mi chtěl něco říct, ale beze slova jí následoval. "Myslím, že dovolená nám moc nepomůže urovnat vztahy." zakroutím hlavou. "Taky to tak vidím. Máš cigaretu?" podívá se na mě. "Přece jsi přestal kouřit?"
"To ty taky."
"Okey, mám je na komodě." mávl na mě rukou, abych ho následovala ven. Když si ji oba zapálíme, chvilku se mlčky rozhlížíme kolem. "Co když je to konec?" zahledím se do země. "O čem to mluvíš?"
"Moc dobře víš, o čem to mluvím. Mám pocit, že se vzdalujeme."
"Mio, to přejde. Bill tě miluje."
"To si nejsem poslední dobou moc jistá. Ty o své lásce nepochybuješ?"
"Mám ji rád."
"I když víš, jak se chová? Já jsem si to zavinila sama a vím o tom, že ta propast, co mezi námi vzniká, je díky mně. U vás za to může ona."
"To tak není."
"Tome, to ti nevadí, jak s tebou manipuluje? Vždyť jsi její loutka. Řídíš se podle ní. Vím, že to samé dělám Billovi, ale u něho mám strach ohledně drog. Nechci, aby do toho zase spadnul."
"Možná máš pravdu. Co jsem s ní, je vše jiné."
"Jediné, co by mi vadilo na vašem rozchodu by byla malá. Hrozně by mi chyběla."
"A víš, že mně taky? Mám jí rád jako svou. Možná proto jí nechci dát sbohem."
"Slib mi, že kdyby se cokoliv mezi mnou a Billem stalo, zůstaneme přátelé."
"Vy určitě spolu… ."
"Slib mi to. Mám tě moc ráda a chyběl bys mi." chytnu ho za rameno. Usměje se, ale i zašklebí zároveň. "Slibuju."
Aurelie byla nakonec učesána jinak i přes její nářek a pláč. Bylo mi jí líto, jenže jsem nic nezmohla. Chtěla, aby jí reprezentovala, ale neuvědomovala si, že jí brání se rozvíjet. Moc se mi s nimi nikam nechtělo, ale aspoň myšlenka, že tam bude se mnou Tom, byla přijatelná. Po cestě spolu nikdo skoro nemluvil a to ani kluci. Po příjezdu na místo se Bill se Shermine vydali na nákupy do nejbližšího obchodu aniž by někomu něco oznámili. Malou nakonec nechali nám, protože chtěla zůstat se mnou. I přes protesty, jí nakonec nechala u mě. "Půjdeme spolu na zmrzku?"
"Jo!" Já a Tom jsme jí každý chytli z jedné strany a šli jako rodinka na procházku. "A nedáme si rovnou pohár, co?" podívá se na nás Tom. "Jo, proč ne?" souhlasím. "A budu tam mít ten malý deštníček?" vzhlédne k Tomovi. "Pokud budeš chtít?" usměje se. "A já mám povolenou kávu?"
"Klidně i dvě." mrkne na mě Tom. Přijdeme k malé kavárničce, kde mají i poháry. "Jak víš, že tady mají i zmrzku?"
"Protože je to naše oblíbené místo, když se tady objevíme."
"To jsem nevěděla." Usadíme se a objednáme pro každého něco. Malá měla vanilkovou zmrzku s deštníčkem, který si přála a ovocem, které měla ráda. Já si dala silnou kávu a Tom se držel čaje. "Oni si nedají pokoj."
"Kdo?"
"Chlápci z bulváru. Snad ti nevadí fotka v časopise?"
"Mně? Ne, ale ten titulek. Jsi s ženskou a děckem, které patří Shermine. To nebude nic moc." Tom nad tím mávne rukou a dělá, že nic. "Chutná ti zmrzka?"
"Je výborná! Chcete ochutnat?"
"Já ne, mám kávu, to mi stačí, děkuji."
"Ne, jenom si jí pěkně sněz." pohladí jí po vlasech. "Kam půjdeme potom?" napiju se kávy. "Tak půjdeme omrknout pořádně tu věž, ne?"
"To jsem chtěla slyšet." mrknu směrem k němu. Prošli jsme si, co šlo, prohlédli si okolí, koupili malé suvenýry a usadili se na lavičku a sledovali západ slunce. Tom vzal mobil a vytočil Shermine, aby zjistil, kde jsou. Ta mu to pár tónech zavěsila. "Co je?" podívám se na jeho zmatený výraz ve tváři. "Ona mi zavěsila. Zkusím Billa." Přiloží telefon k uchu a čeká. Má to ale stejný konec, jako u Shermine. "Tady je něco divného… kašleme na ně a pojedeme zpátky?"
"To bude asi nejlepší nápad." Tom vezme malou na ruky a vydáme se k autu. Po pár metrech Aura usne vyčerpáním. "Bylo toho na ni dneska moc. Celý den statečně chodila." sleduji její pohupující se hlavičku na Tomově rameni. Dojdeme k autu, Tom ji dá opatrně do sedačky, já dám věci do kufru a vydáme se k našemu domečku. Posloucháme rádio a já sleduji ubíhající cestu kolem. "Co si dáme k večeři?" přeruším ticho. "Pizzu?" směje se. S cukajícími koutky se na něho podívám. "A jedeš ty i na něčem jiném, než na pizze?"
"Jo, ale jsi švagrová, tak to vynecháme."
"Blbečku." se smíchem ho pěstí udeřím do ramene. "Víš co? Zastav tady u těch potravin, skočím něco nakoupit a udělám nám večeři. Malá bude mít taky určitě hlad." Aniž by odpověděl, zatočil k obchůdku a já vyběhla. Nakoupila jsem zeleninu, pečivo, nějaké mléčné výrobky a v malé prodejně vedle koupila flašku vína. Nasednu do auta a Tom se zahledí s pozvednutým obočím na flašku v ruce. "A to je co? Nová odrůda hrušky?"
"To je kouzelný elixír. Obalí nám nervy." smějeme se. "Okey, můžeme domů?"
"Můžeme." Tom nastartuje a vydáme se k domovu. Po příjezdu se Aura vzbudila a já ji šla okoupat. Tom mezi tím vše vyskládal z auta a umyl zeleninu, která čekala na mě. Rychle jsem nachystala zeleninový salát s bagetkama, uvařila čaj a mohlo se večeřet. Tolik jsme se nasmáli a pohoda, která panovala kolem nás, byla lék na duši po tom všem, co se odehrálo. Tom ji šel přečíst knížku, ač neuspěl s její výměnou a já nachystala sklenice na víno ven. Sednu si ke stolečku, zapálím si cigaretu a užívám si pocit pohody. Tom se potichu přikrade za mnou a vezme si krabičku ze stolu. "Mě ty víly jednou zabijou." potáhne si z cigarety a usedne za stolek na opačné straně. "Jsi hodný, víš o tom?"
"Hodný?" nesouhlasně zakroutí hlavou. "No a ne? Na to, že děti nechceš, chováš se jako správný taťka a jak se jí věnuješ a obětuješ se kvůli ní. To se jenom tak nevidí."
"Přirostla mi k srdci to jo, ale zatím svoje opravdu nechci."
"Myslíš si, že je chtěl Bill?" zahledím se na stromy, se kterými si pohrává vítr. "To víš, že se na ně těšil. Dokonce vymýšlel kolekci bodýček pro malé špunty se znakem skupiny." směje se. "Potřebujete se z toho vzpamatovat oba dva. Časem se to zahojí." Smutně odkývu jeho slova. "A ti dva se pořád neozvali?" sjedu pohledem opět na něho. "Ne a ani nechci vědět kde jsou. Užijeme si relax spolu." mrkne na mě a ťukneme si sklenicemi k přípitku. Nějakou dobu se venku sedělo a musela jsem na sebe hodit i mikinu, protože se hodně ochladilo. Zapálili jsme si poslední cigaretu, dopili a šli dovnitř. "Děkuji Tome."
"Za co?" překvapeně se na mě podívá. "Tak nějak za vše." obejmu ho a políbím na líčko. "Dobrou noc." mrknu na něho a odejdu do svého pokoje. Zkontroluji mobil, zda nepsal Bill, ale spíše to bylo ujištění, že na mě kašle. Vezmu plato s prášky, ale když si uvědomím, že by to nebyl dobrý nápad na alkohol, hodím to zpět do taštičky.

Spřízněná duše LX

20. prosince 2017 v 13:29 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Ann
"Ann, musíme zpátky do nemocnice. Tohle není dobrý." Pomohl mi Bill na nohy. "Ne Bille prosím. Už je to dobrý. Chci domů." Podívala jsem se prosebně na Billa. "Ann tohle nejde...co když se Ti něco stane a nebo miminku?" Pohladila jsem ho po tváři aby se uklidnil. Podívala jsem se směrem k Tomovi, který si to pomalu šinul směrem ke mně. Jako by se mě bál. Neměla jsem v úmyslu mu nic vyčítat. Jen jsem chtěla aby se mi vrátil, abychom byli znovu spolu. Usmála jsem se abych ho povzbudila. Usmál se taky a rozběhl se ke mně. "Ann promiň. Je mi to líto."
"Nic neříkej" usmála jsem se a padla mu do náruče. Chtěla jsem aby mě objímal. Vtiskl mi polibek do vlasů. "Nic Ti nevyčítám a nebudu. Jsem ráda, že jsi nezašel dál...že sis uvědomil, že to není ta o níž stojíš. Nebo bylo i něco víc?"
"Nebylo. Nemohl jsem. Litoval jsem hned první sekundu po tom co jsem si uvědomil co dělám. Odpusť mi to. Miluju Tě. Vím, že si to nezasloužím. Že si zasloužím maximálně nakopat do zadku. Ale jestli můžeš, prosím odpusť mi." Klekl si přede mě. "Vstaň ty troubo. Děláš mi ostudu." Zasmála jsem se. "Ne... nevstanu dokud neřekneš, že mi odpouštíš." Klečel dál. Nadechla jsem se. "Ano."
"Co ano?" Nechápal. "Prostě ANO" usmála jsem se a čekala jestli mu to dojde. Tom se podíval na Billa. "Nevěděl jsem, že má můj bratr tak dlouhé vedení." Zasmál se Bill. Tom vypadal v pasti. "No tak vzpomínej...na co ses jí před třemi týdny v nemocnici slavnostně zeptal?" Víc už mu snad ani napovědět nemohl. Leda by mu to přímo už řekl. "Ou...to jako?... Vážně? Chceš si mě vzít? Staneš se mojí ženou?" Postavil se na nohy div nevyskočil dva metry do vzduchu a jásal. "Ano" zopakovala jsem a usmála se. Dav kolem nás nadšeně tleskal. "Pane bože jsem nejšťastnější člověk na světe. Ale...sakra... Nemám pro Tebe prstýnek. Já jsem ale blbec. Vzteky jsem ho vyhodil do koše v nemocnici. Do háje." Nadával si. Bill sáhl do kapsy a vytáhl krabičku. Natáhl ruku. "No ještě že mě máš ty troubo. Co bys beze mě dělal viď? No co dostanu?" Smál se Bill. Tom se na něj vrhnul a zmáčkl ho jak nejvíc to šlo. "Nooo dobrý rozmačkáš mě...to stačí." Smál se Bill, který sotva popadal dech. Vypadalo to strašně komicky. Byli hrozně roztomilí. Když všichni viděli že je vše v pořádku, pomalu se rozešli.
Tom
Cítil jsem se jako ten nejšťastnější člověk na světě. Bill zachránil prsten a Ann si mě chce vzít i přes to, co viděla. Tolik ji miluju. Pustil jsem Billa, vzal si krabičku a pomalu přišel k ní. Z malé krabičky jsem vytáhl prsten. Jemně jsem vzal její jemnou ručku do své dlaně a opatrně jí ho navlékl na prsteníček. Znervózněl jsem když jí nepadl....byl dost těsný. "Jsem celá oteklá. I prsty mám nateklé. Promiň teď mi asi pasovat nebude." Vypadala jako by se za to snad styděla. "Jsi nádherná lásko....a hlavně moje" usmál jsem se, naklonil se k ní a sladce ji políbil. Cítil jsem, že ona je pro mě ta pravá, že ona je moje všechno, že ona je můj svět. Opatrně jsem dlaní přejel po jejím bříšku. Nemohl jsem se toho drobečka dočkat. "Cítíš se dobře?" Pořád mi v hlavě ležel ten strašný pohled, kdy ležela na zemi v bolestech a Bill u ní bezmocně klečel. "Je mi dobře..pojďme už za Nickem...už se na něj moc těším" zajásala. Tak jsme vzali všechny věci a odebrali se na cestu domů. Pořád mi Ann nepřipadala ve své kůži. Doufal jsem že to není tím jak jí bylo zle. Dorazili jsme domů. Na pohovce seděla Eve. Nevěděl jsem jak na sebe budou reagovat, ale bál jsem se, že dojde k nějaké konfrontaci. Sebemenší stres by mohl Ann a miminku ublížit. Eve se postavila jenže Ann ji jako by nic obešla a přišla k postýlce, kde si hrál Nick. Normálně ji ignorovala. Jako by tam vůbec nebyla. Tohle už se asi neslepí. Ann vzala Nicka do náruče. "Ahoj ty náš broučku. Tolik jsi mi chyběl. Něco jsem Ti přinesla." Usmála se a položila Nicka na koberec. Eve na Ann nevěřícně koukala. Připadalo mi to tady jako na bojišti. Jako ticho před obrovskou bouří.
Ann
Otočila jsem se a vzala si od Toma plyšáka, kterého jsem koupila. Když jsem se otočila zpět k Nickovi, uviděla jsem jak se Nick drží postýlky a stojí. "Pane bože Nicky...ty stojíš.." vzala jsem ho do náruče a zatočila se s ním. "Ann netahej ho... už je těžkej" přiběhl ke mně Tom a vzal mi ho z náruče. "Když já se na něj tak těšila." Zesmutněla jsem. "Neboj..ještě si ho užiješ..věř mi" zasmál se Tom. Pousmála jsem se. Užili jsme si skvělou oslavu. Nick se ke mně pořád tulil. Cítila jsem se zase šťastná.

Feel It All 2 - Kapitola 3.

18. prosince 2017 v 19:37 | By Best.ie |  Feel It All 2
Byl skoro večer a Bill se neozval. Ležím a čtu si časopis, který mi půjčily sestřičky. Najednou ucítím nastupující bolest v podbřišku. Mávnu nad tím rukou a pokračuji v čtení. Po pár minutách se bolest objeví znovu. To už mi přijde divné a zazvoním si na sestru. Ta mě namátkově zkontrolovala. "Začal vám porod, paní Kaulitzová. Už se otvíráte."
"Co? To je ještě brzo!" vyděšeně se na ni podívám. Ta mezitím odběhla a přišla s doktorkou a injekcí. "Budeme se snažit ten porod pozastavit. Jste ve 19.týdnu a to je velice brzo." S vyděšeným výrazem sleduji sestru, co vše chystá. Nezbylo mi než ležet a čekat. Když bylo kolem 10té večer, vše se uklidnilo a vypadalo to, že je vše na dobré cestě. S klidem v duši jsem si mohla zdřímnout. Nad ránem jsem se vzbudila a chtělo se mi na záchod. Když jsem se vracela zpátky a stála jsem u postele, praskla mi voda. Rychle jsem přivolala sestru a ta, když viděla co se stalo, už z chodby volala doktorku. Dala jsem se do pláče, protože to znamenalo, že porod už je neodvratný. Dopravili mě v bolestech na sál a už jenom čekali, kdy budu moct tlačit. Mezi tím jsem musela podepsat papíry se souhlasem a čekat, až tahle noční můra skončí. Když jsem naposledy zatlačila, tak jsem namátkově viděla jejich tělíčka, které ukládaly do krabice vystlané vatovou podložkou a odnášeli je pryč. Po všem mě nechali chvilku o samotě na sále. Najednou jsem se cítila prázdná. Jakoby nemělo nic smysl. "Paní Kaulitzová?" stála u mě sestřička. "Je Vám dobře?" se soucitným výrazem ve tváři si mě prohlížela. Jen jsem tupě přikývla. "Máme zavolat Vašemu manželovi?" Opět jsem se zmohla jenom na přikývnutí. "Byla to nakonec holčička s klukem?" zašeptám skoro neslyšně. Sestra jenom smutně přikývla. "Za chvilku Vás odvezeme na pokoj a já ráno zavolám Vašemu manželovi, ano?"
"Děkuji." vzdychnu. Po tom všem mi nešlo spat. Celou noc jsem musela přemítat, zda šlo udělat něco jinak. Ráno bylo zataženo a jemně mrholilo. Přesně to vystihovalo moji situaci, můj pocit smutku a prázdnoty. Po tom všem se přitulím k plyšovému jednorožci a vyčerpáním usnu. Po dvou hodinách spánku pomalu otevřu oči a cítím, že mě někdo drží za ruku. "Jak ti je?" zašeptá. "Mizerně." Sednu si a Bill mě obejme. To je to, co jsem teď potřebovala. Silně mě stiskne a oba se rozpláčeme. Nějakou dobu v objetí zůstaneme a utěšujeme se navzájem. "Omlouvám se za moje chování."
"Nemáš se za co omlouvat, můžu si za to sama. Kdybych tě nedržela pod zámkem a nehlídala, jak policajt… ty mi promiň." Podívám se na něho a stisknu mu ruce. "Mluvil jsi s doktorem?"
"Ano, vše mi řekli a vysvětlili… mluvil jsem s Michaelem a zařídí to tak, abychom mohli na dovolenou a tentokrát bez výmluv. Pojedeme na týden do Francie."
"Dobře." lehce se pousměji. "Pojede s námi Tom se Shermine a Aurelií, nevadí?"
"To víš, že nevadí. Mám Auru ráda." Vezmu jednorožce do rukou a obejmu ho. "Shermine přetrpím." uchechtnu se. "Ona není zlá."
"Já vím Billy, ale nějak prostě nebudeme švagrové, které si mezi sebou rozdávají recepty a pečou spolu vánoční cukroví."
"Od koho máš toho plyšáka?" zadívá se na kouli v mých rukou. "Aura tady byla s Tomem. Donesli mi věci, když jsem na tebe byla naštvaná. A kdy se vůbec jede?"
"Nejlépe hned, jak tě propustí."
"Ale musím… ."
"Ben vše zařídí, neboj."
"Děkuji." Zpět ho obejmu a políbím na líčko. "A co Simone?"
"O vše je postarané a zařízené."

"Zavřely se dveře do kouzelného světa víl a holčička se mohla vrátit ke své mamince. Konec." zavřu knížku a s úsměvem se otočím na Auru. "Co když se té holčičce bude stýskat po vílách?" nadzvedne obočí. "Když si bude hodně přát, aby se objevily, tak se třeba objeví." pohladím jí po vláskách. "A už spi, jo? Dobrou noc."
"Dobrou noc, Mio." Zvednu se z postele a jdu ke dveřím. "Já si přeju, abys nebyla tak smutná." zašeptá a otočí se na druhý bok. Pomalu zavřu a zůstanu stát za dveřmi. Je to tak úžasné děvče a mám jí hrozně ráda. Její slova mě zahřála u srdce. Dojdu do společenské místnosti, kde sedí Shermine a čte si módní časopis. "Kde jsou kluci?" rozhlídnu se. "Šli ven."
"Ven?"
"Je na tom snad něco divného?" zvedne oči od časopisu. "Ne, to víš že ne." snažím se být milá a nepraštit jí jedním polštářem ze sedačky. Zamířím si to do kuchyně. Uvařím si čaj a jdu na terasu. Usadím se na židli, vytáhnu z kapsy prášek na deprese, který hodím do úst a zapiji. Chvíli sleduji měsíc, dokud neuslyším bouchnutí dveří a hlasy kluků. Zvednu se a jdu dovnitř zjistit, kde byli. Oba se usmívali a nesli krabice s pizzou a pivem. "Jak se ti zdá knížka, co?" podívá se na mě Tom. "Náhodou, super. Mně se líbila."
"Tak počkej, až jí budeš číst po desáté, potom změníš názor." chystají krabice na stůl. "Já už jí znám myslím i pozpátku." kroutí hlavou. Shermine se ani nepohnula a stále si četla. Bill si k ní přisedl a o něčem se začali bavit. "Chceš pomoct nachystat na stůl?"
"Můžeš. Podej tři talířky a sklenice."
"Tři?"
"Shermine už jedla s malou."
"Aha." nadzvednu obočí s údivem. Vždy jsem byla svědkem toho, že musela dělat věci jinak, jak druzí. Tom vše pootevíral a naservíroval na talířky. Usedneme spolu za stůl a ani nečekáme na Billa a dáme se do jídla. "Proč jste nezavolali, aby nám to dovezli?"
"Bill potřeboval koupit cigarety a to pivo by nám scházelo."
"Taky pravda." Kousnu si do pizzy a okem zajedu na Billa. Se Shermine si hodně rozuměli a dokázali spolu prosedět hodiny a mluvit o módě. To je to, co já jsem mu dát nemohla. "Co budeme dneska sledovat za film?" podívám se na Toma. "A víš, že nevím? Dneska to vybírali oni dva."
"Snad to nebude o nějakém šíleném návrháři." začnu se smát a Tom se přidá. "Tomu bych se ani nedivil. Zítra se půjdeme projít kolem Eiffelovky. Bill říkal, žes tam ještě nebyla?"
"Ne, nebyla možnost. Ráda se k ní podívám. Snad vám to nebude vadit, když vy už to tam znáte i pozpátku."
"V pořádku, mají tam super obchody."
"Dobře. Už se těším." usměju se a Tom na mě spokojeně mrkne. Asi po půl hodině se Bill dostal ke stolu. Sáhne na krabici a zjistí, že je to skoro studené. "Oh, to nebude dobré."
"Měl sis sednou hned, když se to doneslo." nadzvednu obočí. "Tak jsem se zdržel, no. Sním to i tak." Hodí pár plátků na talíř a jde zpátky za Shermine. "Poslední dobou spolu moc nevycházíte, co?" upřeně se na mě Tom podívá. "No, trochu."
"Krize bývají."
"Ale ty ji se Shermine nemáš a neměl."
"Myslíš?" začne se smát. "To jenom vypadá. Teď máme období, kdy spolu moc nemluvíme, protože se vždy najde něco, co jí vadí."
"Opravdu? Nepřijde mi to tak."
"Chováme se k sobě normálně, ale chybí nám slovní kontakt." napije se piva. "Myslím, že si budeme muset na dovolené vystačit asi my dva a je nechat spolu." Tom jenom souhlasně přikývne. Když jsme vše sklidili ze stolu, naše pozadí se uvelebilo na sedačce a zapnul se film.

Život na splátky XXX

17. prosince 2017 v 0:07 | TOKIO HOTEL - Česká Republika |  Život na splátky
V noci jsem se moc nevyspala. Honilo se mi hlavou jestli jsem neudělala chybu. Taky kvůli té bolesti. Spala jsem asi dvě hodiny než mě Aurora vzbudila, že má hlad. "Ahoj princezno." Usmála jsem se na ni i když jsem se necítila o moc líp. "Je Ti dobře teto?" Optala se hned jak mě viděla. "Je mi dobře zlatíčko. Utíkej se zatím obléct a vyrazíme na snídani jo?" Usmála jsem se a šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej a teprve teď uviděla důvod toho proč se Aurora ptala. Byla jsem bílá jako stěna. Ještě, že byla koupelna dlážděná modrými kachličkami, protože jinak bych se asi neviděla. Uslyšela jsem za sebou naléhavý pláč. Otočila jsem se a uviděla Auroritu celou uplakanou a rozhozenou. "Copak se děje zlatíčko?" Přispěchala jsem k ní hned a utírala jí slzičky. "Ty umřeš?" Začala plakat ještě víc. "Co? Co to povídáš ty popleto? To víš, že neumřu." Ukázala na můj župan. Pořádně jsem si ho prohlídla a uviděla velkou krvavou skvrnu. Sakra. To musí být z toho včerejška. "To nic není zlatíčko. To je u dospělých holek normální víš? Vysvětlím Ti to až budeš veliká. A neboj se. Neumřu." Usmála jsem se a objala ji. "Nelžeš?" Zafňukala. "Přísahám." Dala jsem jí pusu. "Mám Tě moc ráda." Stiskla mě pevně a nechtěla se mě pustit. Pustila jsem jim na hotelové televizi pohádky, abych se mohla dát do kupy. Župan jsem přehodila přes umyvadlo. Díky bohu jsem sebou vzala potřebné věci, kdyby se náhodou dostavily mé dny. Umyla jsem se, provedla opatření, aby se krev nedostala na povrch a oblíkla se. Vzala jsem holky a zašly jsme na snídani. Tom a Shermine přišli později. Koukla jsem na ně jen letmo a dál se věnovala holkám. "Až dojíte, jděte se nachystat, půjdeme na pláž." Poručila mi Shermine a já jen kývla. Holky se najedly a vyrazily jsme do pokoje. Nachystala jsem holky a chtěla se vrhnout na čištění županu. Jenže Shermine už netrpělivě klepala na dveře. Povzdechla jsem a vzala holky. Všimla jsem si, že Shermine hrabe v plážové tašce jako křeček. Koukla jsem na Toma, který se přívětivě usmíval, ale jeho úsměv zmizel jakmile viděl jak vypadám. "Je Ti dobře?" Zeptal se starostlivě. "Nemějte strach. Je mi fajn." Neměla jsem náladu mu tykat. Pořád se na něj zlobím za ten včerejšek a jeho manželce by se to asi taky nelíbilo. "Nevypadáš dobře. Nechceš raději zůstat tady a ležet?" Pečlivě si mě prohlížel. "Sakra! Nemám opalovák." Prskla Shermine. "Já v pokoji ještě jeden mám." Strčila jsem klíč do zámku. "Zajdu tam." Nabídl se Tom a už byl vevnitř. "Je v koupelně na poličce." Zakřičela jsem za ním. Nějakou dobu tam štrachal. "Ehm...promiň, ale nemůžu ho najít. Mohla bys přijít sem?" Povzdechla jsem. To jsou celí chlapi. Jakmile je pro něco někam pošlete, nemůžou to najít. Vešla jsem a zavřela az sebou dveře. Když jsem ale vešla, zjistila jsem, že vůbec nejde o opalovací krém, který samozřejmě byl tam, kde jsem řekla, že je, ale o můj zakrvácený župan, který za kapuci visel na jeho pravém ukazováčku a zřejmě ho zajímal více, než ten krém. "Můžeš mi tohle nějak vysvětlit?" Jeho výraz v obličeji prozrazoval jeho rozhořčení. Bylo mi jasné, že mu všechno došlo. Koukla jsem do země. Nemohla jsem se mu ani podívat do očí. "Sakra proč jsi mi nic neřekla? Připadám si jako blbec." Hodil župan zpátky tam kde ho našel. Přišel ke mně a opatrně mě chytil za bradu a donutil mě, abych se na něj podívala. Uhýbala jsem pohledem co to šlo, ale nešlo uhýbat do nekonečna. Když jsem se mu konečně podívala do očí, spustil. "Proč jsi mi proboha nic neřekla? Byl bych se choval úplně jinak. Muselo Tě to hrozně bolet. Teď už mi to všechno dochází. Ta Tvoje stydlivost, to proč ses tak chvěla při každém doteku a to proč ses tomu tolik bránila tehdy u nás se svým přítelem. Nevěděl jsem to. Promiň mi." Koukl na mě s lítostí. "Styděla jsem se za to. A taky....chtěla jsem abys to byl Ty a bála jsem se, že pak odmítneš."
"Styděla? Proboha proč? Vždyť to není žádná ostuda Leo. Měla jsi mi to říct. Nemohl jsem tušit, že jsi v 19ti letech.........nevinná." Dodal. Jako by se styděl říct slovo panna. "Právě proto. Je mi už 19 a jsem snad poslední člověk na zemi."
"Ale neblázni. Jsou i starší holky, které ještě neměly sex. Ty jsi blázínek. Pojď ke mně." Vzal mě do náruče a sevřel. "Vážně je Ti dobře?" Jen jsem kývla. "Nevypadáš tak. Když jsem to viděl, hrozně jsem se vyděsil. Bolí to ještě? A co to krvácení?" Strachoval se. "Vážně je to v pořádku." Ujistila jsem ho pro jeho dobrý pocit i když jsem lhala. "Mrzí mě, že jsem Ti tolik ublížil. To jsem opravdu nechtěl." Rukou mě hladil na podbříšku. Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Druhou rukou mě pohladil po vlasech. "A víš co? Zůstaň dnes tady. Lehni si a odpočívej. Shermine to vysvětlím hm? A neodporuj." Řekl když viděl, že se nadechuju. Usmála jsem se. "Musím?"
"Myslím, že Ti nemusím odpovídat. Jo a mimochodem. To tykání platí i před Shermine." Usmál se. "Dobře. Jo a prosím Tě. Vysvětli Auroře, že neumírám ano? Když viděla tu krev, byla dost vyděšená." Zasmála jsem se. "Miluje Tě." Usmál se, naklonil se ke mně a něžně mě políbil. "Vynahradím Ti to. Slibuju." Usmál se, políbil mě znovu, popadl opalovací krém a zmizel ve dveřích. Rozhodla jsem se den strávit v posteli jak mi bylo doporučeno. Měla jsem lepší náladu už jen proto, že jsme si promluvili. Vytáhla jsem telefon a začala projíždět Instagram.

Feel It All 2 - Kapitola 2.

14. prosince 2017 v 11:17 | By Best.ie |  Feel It All 2
Sedím na terase v kavárně Coral Tree Cafe. Slunce příjemně svítí a já čekám, až se dostaví Kira. Zahleděná na sklenici ledového čaje přemýšlím, jak pomůžu Luise a jejímu synovi. "Mio?!" Otočím se. "Kiro, ahoj!" přivítáme se objetím a políbí mě na líčko. "Jak se máš?"
"Jde to, ale kila jdou nahoru a jak ty?" směji se. "Znáš to. Do práce, z práce. Pořádně na sebe s Liamem nemáme čas. Když nejsem v práci já, tak on. Důležité je, že to zatím klape. A co ty a Bill?" usměje se. "Jo, jsem spokojená, i když je poslední dobou dusno. Konkrétně dneska mě hrozně naštval. Bylo domluvené a zařízené, že se se mnou půjde podívat a ty naše děti a z neznámých důvodů to zrušil. Nejhorší je, že nikdo kolem něho neví proč."
"Třeba to tak žhavé nebude." snaží se mě uklidnit. "Já vím, ale tebe by to nenaštvalo?"
"No to si piš, že bych vyletěla jak pára nad hrncem."
"Vidíš... potřebuju s tebou probrat pracovní záležitosti, když už tě vidím."
"Ty si nedáš pokoj ani po práci?" kroutí hlavou. "Jde o jednoho malého chlapce, kterého milenec matky zapálil."
"Co?!"
"Objednej si a já ti vše povykládám." Po dvou hodinách, když jsem se dostavila domů, jsem se těšila na sprchu a nějaký dobrý film pod dekou. Vrazím klíček do zámku a zjistím, že je zamčeno. Bill byl stále pryč. Aspoň, že Pumbu si vzal sebou. Vše ze sebe shodím, dám si sprchu a zabalená v županu stojím v ložnici a dívám se na jeho místo, kde spává. Všimnu si, že je na zemi jeho oblečení, tak se pro něho sehnu, abych ho hodila do prádla. Když jím mávnu, ucítím nasládlý zápach, který mi něco připomíná. Přičichnu si k jeho tričku a odporem ho odtáhnu od sebe. "To si ze mě děláš prdel, Bille!" pronesu do prázdného pokoje. Naštvaná to nahážu do koupelny a prohrabu mu šuplíky. Když už jsem to chtěla vzdát, se mi pod ruku dostal malý balíček trávy. Zlostí jsem ho stiskla v pěst. Se zaťatými zuby ho nacpu do mé kapse od županu a jdu si uvařit čaj. Po deváté večer to vzdám a ulehnu do postele v ložnici. Probudí mě šramocení o patro níž. Podívám se na budík a ten hlásí, že je po jedné v noci. Pomalu se otevřou dveře od ložnice a pomalými, tichými kroky Bill vleze dovnitř. Rozsvítím lampičku a podívám se na něho káravým pohledem. "Jé, zlatíčko, ty nespíš?" Jeho pohyby a řeč mi dala najevo, že má v sobě nějakého panáka. "Kde jsi byl?"
"Na jednom super místě."
"Aha, tak to bylo důležitější, jak kontrola tvých dětí?!"
"Mio, nenafukuj to!" Vstanu a vytáhnu z županu balíček trávy, který po něm hodím. "A tohle vysvětlíš jak?"
"Ty se mi hrabeš ve věcech?!" naštvaně máchne rukama. "Dobře víš, že v tvém případě k tomu jenom přičichnout znamená riziko… ."
"Tady nejsi na klinice! Pořád si musíš hrát na mého strážného?! Nech mě chvílí žít! Já si chci užívat, nesedět tady na prdeli a dívat se na to jak kyneš!" řval. Po jeho slovech mi spadla ústa až na zem. Bylo to, jako by mi dal ránu do srdce a rozbil ho na tisíce kousků. On se mezi tím svalil na postel a usnul. Srdce mi začalo tlouct velice rychle a pocit, že se nemůžu nadechnout byl silnější. V rychlosti jsem se přeslékla a běžela ze schodů dolů. Nechtěla jsem s ním v ten okamžik být v jednom pokoji. Připadal mi, jako bych ho vůbec neznala. Byl někdo jiný. Při posledních třech schodech, co mi zbývaly, se mi podlomila noha a já sletěla dolů. Nepřišel mi ten pád nějak hrozný, tak jsem se posbírala, zavolala si taxi a nechala jsem se dovézt do práce. V kanceláři jsem si zapnula hudbu a sedla k papírování, abych odvedla myšlenky jinam. Potřebovala jsem to nutně dostat z hlavy. Po nějaké hodině, když jsem vstala ze židle, že si napustím vodu, mi něco teklo po nohách. Při bližším zkoumání se mi začaly třepat ruce strachem. Okamžitě jsem si zavolala odvoz do nemocnice.

"Paní Kaulitzová, vypadá to na menší prasklinku v plodovém obalu. Zatím to nic neznamená a tělo si s tím dokáže poradit. Dnes si vás tady však necháme." S uklidňujícím úsměvem se odebral z pokoje pryč. "Ty jsi takový debil, Mio!" nadávám sama sobě. Počkala jsem na rozumnou ranní hodinu. Na Billa jsem náladu vůbec neměla a tak jsem zvedla telefon a vytočila Toma. "Ahoj Tome, měl bys na mě chvilku?"
"Jasné Mio. Mám dojet?"
"Byl bys tak hodný? Pošlu ti seznam, co bys mi mohl nakoupit a dojedeš na ženské oddělení do nemocnice?"
"Něco se stalo?"
"Vše je v pořádku, ale jsem tady na pozorování."
"Proč nezavoláš Billovi?"
"To s tebou potřebuji probrat."
"Okey. Dojedu s Aurelií, nevadí?"
"Nevadí, ráda ji uvidím."
"Tak čekám na zprávu." zavěsí a já mu napíši menší seznam věcí, které bych potřebovala na pobyt tady. Mezi tím zavolám Benovi a řeknu mu, co má zařídit. Pověřím ho, aby zavolal Kiře, a ta se postarala o Luisu. Do hodiny někdo zlehka zaklepal na dveře a při otevření vběhla malá Aura. Jako vždy vypadala jako princezna a v rukou svírala velikého plyšového koně. Tom jí posadil ke mně na postel "Ahoj princezno! Jak se vede?"
"Dobře Mio."
"Ty máš krásného poníka."
"To je jednorožec."
"Nádherný." pohladím jí po vláskách. "Tom mi říkal, že jsi nemocná?"
"Pan doktor má trošičku strach, tak si mě tady nechal, aby mě pohlídal, víš?"
"Můj jednorožec je kouzelný a já ti ho tady nechám, aby ti bylo líp." a podala mi ho do rukou. S překvapeným pohledem se na ni podívám. "Mně s ním bylo vždy hned líp a tobě bude určitě taky."
"Jsi hrozně hodná, děkuji Auro." pohledem sjedu na Toma. Ten vytáhne z jejího malého batůžku pastelky a papíry, které jí dá na stolek. "Auri, pojď Mii nakreslit obrázek."
"Dobře." s nadšením seskočila dolů a běžela ke stolku. Její místo tentokrát vystřídal Tom. "Tak mluv." pohodil hlavou. "Nevíš, co se děje s Billem?"
"Kam tím míříš?"
"Vše bylo v pohodě. Teda, lehce to skřípe a neshodneme se, ale od včerejšího rána je divný. Možná jsem panovačná, ale nemám z toho dobrý pocit."
"Pořád nedošel dom?"
"Právě došel a zarazil mě i jeho stav."
"Mio, kroužíš kolem všeho jak sup. Mluv narovinu."
"Po tom všem, co se mi stalo, mám sny. Spíše noční můry. Budím se s křikem, že mi jeden z dealerů podřezává hrdlo. Bill chce abych si zašla k psychiatrovi, jenže v mém stavu by to bylo stejně houby platné. Předminulou noc už to díky tomu bylo mezi námi trochu napnuté. Když měl jít se mnou k doktorovi, vykroutil se z toho a nedal mi pádný důvod proč a došel po půlnoci. Myslím nějak po jedné v noci a byl hodně nalitý. Dokonce měl v jeho šuplíku trávu, kterou jsem po něm hodila, aby mi to vysvětlil. Dobře víš, jaký mám na to názor v jeho situaci. Je cílevědomý a vše kolem, ale tohle nejde uřídit a spadne do toho znova. Jeho slova, že se chce bavit a užívat si života byly řečeny skoro až s odporem ke mně… nebyl to on." Tomův pohled sjel na Auru. "Ty o něčem víš?!"
"Ne nevím."
"Tome, jste jak jeden, mě neoblbneš."
"Nechci ale, aby sis to vyložila jinak, než to řeknu, jasné?"
"Mluv!"
"Teď se zdržuje v jedné společnosti pár lidí z branže. Jsou tam návrháři a modelky."
"Musíš mi to nějak osvětlit, protože ty máš taky modelku, když na to dojde."
"Po dlouhé době je ve společnosti, kam patří." V tom si uvědomím, že je vina na mé straně. Snažila jsem se ho ochránit před tím, aby do toho zase nespadl a při tom jsem mu sebrala vše, co měl rád. Proto padla slova, že chce žít a užívat si. "To jsem tak hrozná?" sklopím zrak. "Máš ho ráda, ale tvá starostlivost byla už přehnaná. A co jsi těhotná, je to s tebou kolikrát k nesnesení." Chytl mě za ruce a podíval se na mě mile, jak to jen šlo. "Vše bude v pořádku. On se vyblbne a zase to bude ten náš starostlivý Bill."
"Asi máš pravdu. Děkuji Tome."
"Hlavně se dej brzo dohromady. Má dojet mamka."
"Co? Přece měla přiletět za měsíc."
"Tak změnila plány, přijede za tři dny."
"Ou. Tak to snad tady už nebudu."
"Mio, tady máš obrázek." podává mi papír plný barev. "Děkuji Auro. Ten si vyvěsím v kanceláři." Potěšena svým výtvorem si sbalila věci do baťůžku. V tom začal zvonit Tomovi mobil. "To bude Shermine, musíme jít. Kdyby ještě něco, budu na příjmu."
"Ještě jednou děkuji, Tome. Ahojte!" oba mě zamávali a zmizeli za dveřmi.

Spřízněná duše LIX

13. prosince 2017 v 12:13 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Setřela jsem všechny slzy. Nechtěla jsem aby Bill pojal nějaké podezření. Měla jsem velké bolesti, ale nechtěla jsem přijít o Nickovu oslavu za žádnou cenu. Taky jsem chtěla vidět Toma. Chtěla jsem být s ním. Na tom co ta mrcha říkala byl i kus pravdy. Odmítla jsem ho a jestli teď někoho má, mužů si za to jedině sama. Jsem nepřitažlivá a Tom bez sexu dlouho nevydrží. Ve dveřích se objevil Bill. "Ann! Co se stalo? Viděl jsem odtud vycházet Riu. Co Ti chtěla? Neudělala Ti něco? Je Ti dobře? Nevypadáš v pořádku. Chlil na mě jednu větu za druhou. "Bille, Bille prosím stop. Jsem v pořádku. Chtěla si jen promluvit. A...taky tu nechala tohle." Zalhala jsem a ukázala mu autíčko, která tady nechala. "Co Ti nalhala?" Zajímal se hned. "Nic... Vlastně. Tvrdila, že za ní Tom byl a že si užili a že jsem to co mezi námi bylo rozbila a taky, že už pro něj nejsem přitažlivá a..."
"Ann prosímtě už nic neříkej. Hlavně tomu nevěř. Tom by Tě nepodvedl. Ne po tom co toho tolik vytrpěl abyste byli spolu a už vůbec by si neužíval s tou, která ho málem dostala do basy." Jeho slova dávala smysl. Díky němu jsem se uklidnila. Vzal mi tašky. "Tak pojď ty skoro maminko. Kdyby Ti nebylo dobře tak mi řekni. Musíš se hlídat. Máš sice ještě měsíc do porodu, ale nebyla bys první ani poslední, která porodila dřív takže kdyby něco dej mi prosím Tě na kolenou vědět jo?" Pohladil mě po rameni. "Neboj řeknu" sotva se otočil zády dostavily se obrovské křeče, ale za chviličku zase přešly. Bill se vrátil zpátky. "Zapomněla jsi něco?" Usmál se. "Jo jo... Nechala jsem na posteli kabelku. Už jdu." Popadla jsem to autíčko a u dveří jej hodila do koše. Následovala jsem ho až do auta. "Billy mohli bychom se cestou stavit ve městě? Potřebovala bych koupit něco pro Nicka." Usmála jsem se. "Všechno už jsme koupili."
"Já bych ale chtěla aby měl něco speciálně ode mě" koukla jsem na něj prosebně. "No tak jo" nastartoval a jel směrem do města. "Děkuju jsi zlatej." Dojeli jsme do města a šli do hračkářství. Tam jsme si hráli jako dva puberťáci. Bylo to skvělé dopoledne. Nakonec jsem vybrala velkého mluvícího plyšáka. Zaplatila jsem a vydali jsme se k autu. Najednou se Bill začal chovat divně a začal mě tahat jiným směrem. Teda k autu bychom se tudy dostali taky, ale bylo by to o hodně dál. "Proč chceš jít tudy? Je to o hodně dál."
"No...chci se jít ještě podívat po nějakém novém piercingu a tady tudy je strašně dobrej piercer, který má luxusní zboží tak bych se tam rád podíval." Blekotal. "No tak fajn. Zajdem tam. Jen zanesu toho méďu do auta." Usmála jdem se. "Né počkej Ann" než to stihl dopovědět otočila jsem se a uviděla důvodu toho proč byl tak nervózní, důvod proč tolik blekotal a důvod, který jsem neměla vidět. Byl tam Tom s překrásnou a sexy cizí dívkou. Šli spolu a drželi se za ruce. Vypadalo to, že se baví. Zastavili se před hračkářstvím odkud jsme před chviličkou s Billem vyšli. Otočila jsem se na Billa. Jeho pohled byl zoufalý. Nadechl se, ale nic z něj nevypadlo. Koukla jsem zpět na Toma a tu dívku. Vrhli se na sebe a propojili tak své rty. Tom ji líbal stejně vášnivě jako kdysi mě. Dotýkal se její tváře stejně jako kdysi té mé. Ria měla pravdu. Nic už pro něj neznamenám. Necítila jsem nic než obrovskou bolest, která začla v srdci a přesouvala se do břicha. Ta bolest mě dostala na kolena. "Ann" vyhrkl Bill a vrhnul se ke mně. Tolik jsem si přála aby přestal. Aby si uvědomil, že já jsem ta, kterou miluje a ta se kterou chce strácit zbytek života. Jsem tady. "Jsem tady" vydralo se z mých úst. Podívala jsem se znovu na Toma. Jako by mě slyšel. Odtáhl se od ní.


Tom
"Promiň Noro tohle se nemělo stát. Neměl jdem dovolit abychom se takhle sblížili. Patřím jen Ann. Tyhle rty, které jsi líbala i všechno ostatní. Nemůžu jí to udělat. I když si mě nechce vzít je pro mě všechno. Čekáme rodinu. Tolik jsem o ni bojoval. Nemůžu to teď zahodit. Nemůžu jí ublížit. P..." Nestihl jsem ani říct promiň a přiletěla mi taková facka, že se mi málem otočila hlava dokola. Nora se naštvala. Cítil jsem se provinile. Ty polibky patří Ann a já je věnoval jiné. Tohle se nemělo stát. Jsem fakt idiot. Ann se to nikdy nesmí dozvědět. Všiml jsem si, že kousek ode mě je nějaký rozruch. Koukl jsem tím směrem a uviděl Billa jak klečí u Ann, která leží na zemi a drží se za břicho. Dívala se na mě a vypadala zklamaně. Musela vidět všechno.

Feel It All 2 - Kapitola 1.

11. prosince 2017 v 10:27 | By Best.ie |  Feel It All 2
I jedna malá kapka dokáže zvlnit vodu a udělat louži o něco větší. Připadám si přesně jako ta louže, která se každým problémem zvětšuje. Vše, co se stalo, zůstalo uvnitř mě. I když jsem si vzala člověka, kterého nadevše miluji, trápím se. Díky těhotenství jsem musela přestat brát prášky, které mi pomáhaly od depresí. Snažím se být silná už kvůli dětem, ale co když to temno uvnitř mě boj vyhraje? Jsem terapeut a teď potřebuji po tom všem i já někoho, kdo mi pomůže. Je to zvláštní pocit vkládat naděje do člověka, který Vás ani nezná. Bill a ani lidi okolo mě nic netuší. Nechci, aby si okolo mě všichni mysleli, že jsem slabá.

Procházím uličkou, která je tmavá a svítí tam jenom blikající neonový nápis. Najednou se proti mně vynoří Viktor s Ivanem a drží nůž. V tom mě popadnou a projede mi ostří hrdlem. "Néééé!" s šokem se probudím. Dychotám a cítím, jak se strachem chvěji. Bill mě pohladí jemně po zádech. "Zase ty sny?"
"Asi se jich jenom tak nezbavím."
"Nechceš někoho už navštívit?"
"Myslíš tím zase cvokaře? Ne, nechci."
"Vůbec se mi to nelíbí, Mio."
"Myslíš si, že já se v tom vyžívám?" odhrnu peřinu a slezu z postele. "Taky mi to není příjemné se skoro každou noc budit." odeberu se do kuchyně napit. Po cestě pohladím v pelíšku Pumbu, který se vzbudil. Když si napouštím do sklenice vodu, slyším dveře od balkonu. Po napití si to zamířím za ním. Hodím na sebe župan a vejdu na balkon. "Myslíš, že je dobré kouřit ve tři ráno?" káravě si stoupnu. "A myslíš, že je dobré si odpírat pomoc?"
"Já žádnou nepotřebuji!"
"To říkej někomu jinému." Potáhne si z cigarety a dlouze vypustí obláček dýmu. "Když už jsme u toho kárání, neměla bys to dýchat - už kvůli dětem."
"Ah!" Naštvaně za sebou zavřu a ulehnu do postele. Přitulím se k Pumbovi, který si mezitím stihl vlézt do naší postele. Za chvilku nás následuje i Bill a lehne si za námi. "Je stejně zvláštní, že tě to chytlo, co jsi těhotná."
"Chytlo? Mluvíš o tom, jako o nějaké nemoci."
"A jak tomu mám jinak říkat?" natočí hlavu směrem ke mně. "Možná bychom měli někam odletět. Co kdybychom jeli někam do Evropy."
"Bille, ty máš povinnosti. Beze mě se teď Ben neobejde. Máme tam hodně práce."
"Přece nemusíš pracovat. Můžeš zůstat doma."
"Bille, je to má klinika a chci se o ni postarat." Už jsem slyšela jenom nesouhlasné zamručení a přetočil se na druhý bok. Celou dobu jsem hleděla do stropu a o všem přemýšlela.

"Bene! Tys nevyřídil papíry z oddělení D2?" křičím na něho z kanceláře. Pomalu nahlédne dovnitř, přes pootevřené dveře. "Promiň Mio, ale mám co dělat ze Z1."
"V pořádku, já se o to postarám, ale ve dvě jdu na kontrolu k doktorovi."
"To už nějak zvládnu, neboj." mrkne na mě a zapluje zpátky k sobě. Zhluboka se nadechnu a podívám se na tu hromadu papírů. Teď je toho moc, co se klinika rozjela. Je o ní veliký zájem. Na jednu stranu mě těší, že tu můžeme pomoct dětem, ale mrazí mě, že jich je tolik. Po třech hodinách usilovného podepisování a rovnání do kartotéky, jsem si šla vyzvednou děti, se kterými vedu terapii. Mířím si to chodbou k pokojům, když proti mně běží
vystrašená sestra. "Paní Kaulitzová, konečně jsem Vás našla!" snaží se popadnout dech. "Děje se něco, Christino?"
"Potřebují Vás na oddělení Z1. Mají tam popálené dítě."
"Co?!" Rychle se seberu a co mi zdravotní stav dovolí, utíkám na ošetřovnu. Otevřu dveře a vidím schouleného chlapečka s mokrým prostěradlem na zádech. Jeho matka je složená na židli a pláče. Píchneme mu injekci na utlumení bolesti a ošetřím mu popálené místa. Do toho mi začne zvonit mobil v kapse. "Chris, prosím, dovažte to." Odeberu se na chodbu a vytáhnu mobil. "Ahoj, Billy. Co potřebuješ?"
"Mio, promiň, ale nemůžu s tebou jít na to vyšetření."
"Proč? Přece jsi říkal, že nic nemáš a bylo vše domluvené tak, abys to stihl!"
"Něco mi do toho vlezlo."
"Něco, jo?" zmáčknu červenou ikonku telefonu a zavěsím. Takový cítím vztek. Moc jsem chtěla, aby ty naše drobky viděl. Těch pár minut by mu neublížilo. Vytočím číslo na Michaela. "Ahoj Mio, copak potřebuješ?"
"Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jak je možné, že Bill nemůže se mnou k tomu doktorovi?"
"Co? Jak nemůže, přece jsem všechno naplánoval tak, aby měl volno."
"Tak ty o ničem nevíš?"
"Ne, opravdu o ničem nevím."
"Okey, děkuji." Zavěsím a rychle vytáčím Toma. Chvilku mu to trvá, ale nakonec mi hovor vezme. "Mio, jak se vede?"
"Co má Bill tak důležitého dneska?" vyhrknu, aniž bych ho pozdravila. "Teď nechápu, o co jde."
"Bill mi volal, že na mě dneska nemá čas, ale Michael o ničem neví, tak se ptám tebe, kde sakra bude!"
"Mio, uklidni se. Já nevím, co má."
"To nikomu nic neřekl?"
"Jak to tak vypadá, tak ne. Určitě to nebude nic hrozného."
"V jeho případě bych mu doporučovala, aby bylo. Nic, musím končit, mám tu případ. Ahoj."
"Kdybych něco zjistil, dám ti vědět. Ahoj." Opřu se o zeď, zavřu oči a rukou si masíruji čelo. Nějak se nečekaně dotavila bolest hlavy. Vejdu zpět do ordinace. "Christin, uložte ho na pokoj a hlídejte, aby cítil bolest co nejméně a vy," otočím se na jeho matku, "pojďte se mnou do kanceláře, prosím." Jako můj stín mě pronásledovala do mého útočiště. "Bene, uvař nám, prosím, kávu."
"Jasné."
"Můžu poprosit čaj?" podívala se vystrašeně. "Určitě, uvařím Vám čaj."
"Děkuji Bene a vy se posaďte." ukážu na sedačku. Sednu si k ní a chvilku si jí prohlížím. Malá, vyhublá žena, která vypadala, že hygiena je až na druhém místě s modřinami na těle. S opuchlýma očima se na mě smutně podívala. "Bude v pořádku?"
"Mělo by se to zahojit, ale bude to trvat. Teď si určitě chvilku poleží, ale je problém, že my nejsme klinika přes úrazy. Nemáme tady prostředky, které jsou potřeba na jeho léčbu. Proč jste nešla do nemocnice?"
"Je to složité." její pohled seduje hranu stolu. "Chci Vám pomoct, ale musíte mi říct, o co jde."
"Nemám peníze na nemocnici. Jsme chudí a nikde ho nechtěli ošetřit."
"Jak je to možné? Přece utrpěl popáleniny, to Vás i tak nechtěli ošetřit?"
"Ne." sklopila zrak k zemi. "Jedna známá mi řekla, že tady mi pomůžete."
"Jak se mu to stalo?"
"To není nutné… ."
"Já chci vědět, jak se mu to stalo, pokud ho mám léčit."
"Přítel na něho vylil flašku vodky a zapálil. Oliver se mě snažil akorát bránit, aby mi neubližoval a postavil se mu do cesty." rozpláče se. Podám ji krabičku s kapesníky. "To je hrozné. Kolik mu je?"
" Je mu 8." Při jejích slovech mi nezbylo nic, než si povzdechnout. Jak může být někdo tak bezcitný? Když se zahledím na její ruce, všimnu si, že je má ožehlé. "Vy jste taky popálená!"
"To nic není." schovává ruce za záda. "Tak to né." zvednu se a jdu k telefonu. "Christino, bude potřeba na popáleniny ošetřit i tu paní. Doneste to ke mně do kanceláře, děkuji." otočím se na ni. "Chcete ho doufám nahlásit na policii?"
"Nám nepomůžou."
"Proč si to myslíte?"
"Protože jsem ho udala a akorát se mi vysmáli. Vesele pokračoval dál a stále…a to i Olivera." V ten moment mi to připomnělo starou Rose. Ubližovala nevinným a samotné jí to dlouho procházelo. Chci jí pomoct, ale bojím se, že se zase do něčeho zapletu a to si teď nemůžu dovolit. Jenže když se na ni člověk podívá, v jakém stavu je, nemůže jinak. Bill mi to bude zazlívat, ale nemůžu si pomoct. "Jak se jmenujete?"
"Luisa."
"Mia." podávám ji ruku.