Leden 2018

Feel It All 2 - Kapitola 14

29. ledna 2018 v 17:00 | By Best.ie |  Feel It All 2
Já si musela nakoupit nábytek potřebný k bydlení. Jednu noc jsem zvládla na karimatce, ale více takových nocí bych nezvládla. Z práce zavolám Tomovi a domluvím si s ním nákupy. Hlavně ho potřebuji kvůli autu, protože taxikářovi by se to nemuselo zamlouvat. Po práci mě vyzvedl a jeli jsme do Ikey. Nepotřebuji nic extra, ale hlavně je vše pod jednou střechou. To mi stačí. Odpoledne, než pro mě dojede, kouřím venku. S posledním tahem přijede k bráně. Cigaretu hodím do koše a jdu k autu. "Ahoj švagrová."
"Zdravím švagře." mrknu na něho a Tom se rozjede. "Tak připraven na únavné nakupovaní?" "Jo, proč ne? Tam jsme ještě nebyl." směje se. "Jak se jinak máš? Naposledy jsem tě viděla při topení Shermine."
"Asi jsem jí měl utopit, bylo by to jednodušší." dlouze oddechne. "Proč? Problémy?"
"Zjistil jsem, že ten den si něco vzala. Hrozně jsme se pohádali a zrovna jedu od ní."
"Tak to jsi se měl na mě vykašlat!"
"A víš, že jsem rád, žes mě odtáhla z toho pekla?"
"Co teď budeš dělat?"
"Musím se odstěhovat, to je jasné, protože už to nejde dál snášet."
"Tak běž k Billovi, barák je veliký."
"To nejde."
"Proč? Nesneseš tu jeho hvězdu?"
"Nemluvím s ním."
"Počkat? Vy spolu nemluvíte?"
"Ne… došlo vlastně k tomu, že jí k tomu stáhl Bill."
"Jsi si tím jistý?"
"Myslím si to a je mi zcela jasné, že v tom Bill jede znova. To jeho chování… přijde mi to jako Déjà vu. Ženská, chlast, pařby do mrtva." Tom zastaví na parkovišti u obchodňáku. "Tak jako předtím se nám mění před očima." Chytnu Toma za ruku, kterou měl položenou na řadící páce. "Vše bude okey, uvidíš."
"Víš, co je Mio nejhorší?"
"Co?" Vážně se na mě podívá. "Já nevím, jestli se mě ho chce z toho průseru tahat. Nějak jsem vyčerpaný a unavený. Když vidím, jak chodí na rozhovory a v jakém stavu dokáže podávat interview, dělá se mi z něho špatně."
"Je to moje vina, kdybych ho tolik nehlídala… ."
"Tys akorát věděla, k čemu dojde, to je rozdíl."
"Nevěděla, ale vím, že je k tomu náchylnější."
"Jsem jeho brácha, dvojče... proč ho nedokážu ochránit před tím vším?"
"Nemůžeš mu být stále za prdelou. Já to dělala a jak to dopadlo… a co teď budete dělat?"
"S Michaelem jsem domluvil opět dovolenou. Nemůžu ho někde sebou tahat a teď ho nemám náladu ani vidět. Naštěstí jsou kluci doma v Německu a nemusí tomu přihlížet."
"Nastěhuj se k Simone do bytu."
"To nejde… divila by se, proč nebydlím s Billem a říct jí, že jsme se pohádali by znamenalo jí vysvětlit proč a nechci, aby o něčem věděla. Nastěhuju se prozatím do hotelu."
"Pojď bydlet ke mně."
"Co?" překvapeně nadzvedne obočí. "Pojď bydlet ke mně. Stejně budu většinu dobu v práci, tak budeš mít i svůj klid. Sice to není veliké a je to taková malá zašívárna, ale mohlo by nám to stačit."
"Nechci tě obtěžovat."
"Budu dělat, že jsem to neslyšela." usměju se na něho. "Prosím, budu ráda a hlavně jsme skoro ve stejné situaci. Přišli jsme o partnery a je to s nimi těžké."
"Okey. Děkuju Mio."
"Neděkuj, bylo mi řečeno, že v noci ze spánku skřípu zuby, tak abys toho ještě nelitoval." směji se. "Tak si tady koupím špunty do uší a bude."
"Taky dobré řešení, tak jdeme, ať něco koupíme." rukou ho lehce popostrčím, aby se začal hýbat. Rozhodli jsme se naše stanoviště zařídit co nejpraktičtěji. Dohodli jsme se, že budeme spát na jedné posteli se vší počestností. Nějakou tu skříň, komodu a hlavně věci do kuchyně, abychom měli v čem vařit. Z dlouhého, hrozivě vypadajícího nákupu, byla sranda. Oba jsme se odreagovali a pobavili jak to jen šlo. Dokonce nás museli prodavačky napomenout, protože v jednom oddělení lítaly polštáře při naší bitvě o barvu povlečení. S plným autem a dodávkou, která nás doprovázela, jsme měli vše nakoupené, co bylo v tu danou chvíli nutné. Otevřeli jsme si flašku vína a při popíjení, montovali jednotlivé kousky, které jsme skládali doprostřed místnosti. Se štětci a barvou jsme lítali celou noc a malovali stěny, abychom to měli útulnější. Nakonec jsme si ustlali na matracích a usnuli během chvilky. Úplně jsem si zapomněla vzít prášky a ani mi nepřišlo, že je potřebuji. Zase jsem se cítila šťastná.
Uběhl měsíc a Oliver byl propuštěn domů, do práce jsem chodívala s lepší náladou a úplně jsem zapomněla na to, že jsem chtěla něco řešit ohledně Kyla. O Billovi jsem celou dobu neslyšela a s Tomem jsem byla nerozlučná dvojka. Jeden druhému ulehčil těžkou situaci a při tom všem jsme prožívali tolik legrace, jak ještě nikdy. Dokonce s námi bydlel i Tomův pes, pro kterého se tam našlo místečko. Oliver nás chodíval navštěvovat a venčit Coppera. I když nám bylo dobře, na Tomovi bylo vidět, že Bill mu schází. I přes to všechno, to byla jeho druhá polovina, bez které nedokáže žít. Jednou na večer přišel vystrašený Oliver, že maminka doma pláče. Tom vytáhl hru, že ho zabaví a já šla za Luisou. Lehce jsem ťukla na dveře a vešla dovnitř. "Luiso? Jste tady?"
"Mio, děje se něco?" snaží se rychle utřít slzy do rukávu. "Stalo se Vám něco?"
"Ne, vše je v pořádku, proč myslíte?"
"Oliver má o vás strach." Vyčerpáním se sesune do křesla. "Snažím se to zvládat, ale nejde to. Pořád mi volá a píše zprávy."
"Kdo, Kyle?" smutně přikývne hlavou. Kleknu si k jejím nohám na zem. Chytnu jí ruce a podívám se na ni. "Musí to jít nějak vyřešit, aby Vás nechal oba být."
"O mě nejde, mám strach o Olího."
"Já mám strach o vás oba, Luiso. Tohle už není normální. Budu to muset pořešit s Liamem."
"Prosím, jenom policii do toho netahejte."
"Ale sami nic nezmůžeme."
"Prosím, snažně Vás prosím. Jakmile v tom bude policie, o to horší to bude."
"Luiso, ví víte v čem Kyle jede, že ano?"
"Ne to nevím… ."
"Luiso! Teď mi záměrně lžete, vidím to na Vás." Hlavu složí do rukou, aby se na mě nemusela dívat.

Feel It All 2 - Kapitola 10.

29. ledna 2018 v 16:40 | By Best.ie |  Feel It All 2
Vyjdeme z restaurace, rozloučíme se a já zavolám ihned Tomovi. "Ahoj Mio, potřebuju s tebou okamžitě mluvit."
"Stalo se něco?" vyleká mě jeho tón hlasu. "Kam můžu přijet?"
"Teď jsem vylezla z restaurace Torth."
"Počkej na mě, vyzvednu tě. Za 15 minut jsem tam."
"Dobře." zavěsím, vytáhnu cigarety a zapálím si. Čekám s nervozitou, co bude. Vykouřím dvě cigarety, když přistaví auto. "Ahoj." nasedám dovnitř. "Myslím, že máme problém."
"Jaký?"
"Bill je zpátky v tom."
"Počkej, teď nevím kam míříš?"
"Potřebuji, aby ses na něho podívala."
"Co? Ne, Tome! Já ho nechci vidět!"
"Mio, prosím, stále je to tvůj manžel a já tě prosím jako švagr." Podívám se z okna a přemýšlím, zda to nehodit na Kiru. "Okey, rychlá prohlídka a necháš mě jít, jasné?"
"Okey, slibuji."
"Co má za problém?"
"Je mimo sebe."
"Myslíš, že v tom znovu jede?" při tom, co to vyslovím, se mi strachem a bolestí sevře hrudník. "Snad se mýlím, ale není ve stavu, kdy bych si mohl myslet něco jiného." Zbytek cesty jsme mlčeli. Po příjezdu k mému bývalému útočišti, otevřu dveře. Všude byl hrozný nepořádek. Rozházené flašky kolem a balíčky od jídel. Zápach z výparů byl opravdu silný. První jsem šla otevřít okna, aby se tam dalo dýchat. "To tady měl párty?" s odporem se podívám na poblitou sedačku. "Vypadá to tak. Když se mi neozýval, zkusil jsem zda tady nebude a bingo, byl."
"Leží nahoře?"
"Jo." Vydám se ke schodišti. Tom mě ale ještě stihne chytit za ruku. "Akorát tě varuji, možná tam je někdo s ním."
"Možná? To mě je jedno Tome, podívám se na něho a odcházím. Už mi ublížil." otočím se zpět ke schodům a vyjdu je. Tom mě následuje. Když dojdu ke dveřím, zhluboka se nadechnu. Chytnu za kliku a otevřu dveře. Bill leží roztažený na posteli tak, jak tam padl a vedle něho leží ta bruneta, kterou jsem viděla u toho hotel na dovolené. Můj dojem, že už mi víc ublížit nemůže, byl omyl. Tohle mi vyrvalo poslední kousky srdce. Přijdu k ní a pořádně si ji prohlédnu. Nadzvednu i peřinu, abych si mohla prohlédnou její tělo. "Kašli na ni, Mio." cítím Tomovu ruku na rameni. "Nemůžu se ji rovnat." zašeptám. "To víš, že nemůžeš, protože ty máš tady to, co ona postrádá." poklepe rukou na můj hrudník. Odeberu se k Billovi. "Pomůžeš mi ho otočit?" Tom přiskočí, a společnými silami ho otočíme na záda. Zkontroluji mu místa, kde by byly možné vpichy a zvednu mu víčka, abych se podívala na zorničky. "Je jasné, že něco měl, ale neřeknu ti co. Mohl to i šňupat a to já nezjistím, musel by na krev. Co vím jistě, že alkoholu bylo sakra hodně." Jdu do koupelny pro mokrý ručník. Vejdu dovnitř a málem se leknu. Někdo je složený u záchodu. Když přistoupím blíž a odhrnu jí vlasy, překvapením nadzvednu obočí. Namočím ručník a jdu k Tomovi. "Myslím, že by ses měl jít podívat do koupelny."
"Proč?"
"Čeká tam na tebe nemilé překvapení." Tom se otočí a jde dovnitř. Mezitím hodím Billovi mokrý ručník na obličej. "Shermine!" zařve z koupelny Tom. "Vstaň! Hned!" Musela přijít k sobě, protože bylo slyšet nějaké mručení. Jdu otevřít okno, aby se tam vyvětral vzduch a zkusím poplácáním probudit Billa, ale byl v hlubokém spánku. Ten se nevzbudí dřív, jak druhý den. Pomalu přijdu ke koupelně a nahlédnu dovnitř. Naskytne se mi pohled, který mě trochu uhasil zlost, kterou jsem cítila k Shermine, protože Tom držel její hlavu pod sprchou s ledovou vodou. "Nechceš pomoct?" zeptám se opatrně. "Ne." bojuje s jejím tělem, které protestuje. "Pojedu domů, kdyby něco, ozvi se." nečekám na odpověď a jdu ven. Po cestě se zastavím u té ženské, co leží vedle Billa, nahrabu v tašce lihový fix, kterým popisuji složky a na čelo jí napíšu děvka. Pod nos jí nakreslím knírek a s pocitem uspokojení a úsměvem jdu ven. Zavolám si taxi a než dojede, zapálím si. Ještě přes okna slyším křik a hádku. Je mi Toma líto, tohle si nezasloužil. Napadne mě myšlenka tam ještě za ním jít a odtáhnout ho, ale bude lepší, když si to konečně mezi sebou vyřeší. Dojedu domů, jestli se tomu tak dá říkat. Sednu si za počítač a hledám nějaké malé, útulné byty. Našla jsem jeden, který byl v blízkosti centra pro matky v tísni. Ihned si to číslo na ženskou, která to má na starosti, opíšu. Musím jí hned z rána zavolat. Venku začíná být pěkná tma. Zajdu si pro flašku, všechno vypnu, sednu si na parapet okna a hlavu opřu o sklo. Popíjím a sleduji hvězdy na obloze, které se pomalu a jistě objevují jedna po druhé. Můj život je už v troskách, ale více mě momentálně zajímá tajemný Kyle. Je to opravdu jedna a ta samá osoba? Jestli ano, tak ta svině má ráda násilí a drogy. Je nechutné, jak jsou dokážou být někteří odporní. Po pár locích si otevřu okno, nohy vyhodím ven a prohlížím si tu temnou, černou propast pode mnou. Houpu lehce nohama a nechávám se ovát čerstvým, lehce chladným vzduchem. Touha skočit do té temnoty mě táhne dolů, ale teď na to není ten správný čas… ještě ne. Musím pomoct Luise, slíbila jsem jí to.

Feel It All 2 - Kapitola 13.

25. ledna 2018 v 16:42 | By Best.ie |  Feel It All 2
Druhý den v práci přemýšlím, kde by mohla Luisa pracovat. V tom se mi vybaví člověk, kterého jsem nějaký měsíc neviděla. Vezmu telefon a vytočím na něho číslo. "Ahoj, ty i žiješ?" ozve se z druhé strany. "Ahoj Mateo, jak se máš?"
"Já se mám skvěle a jak ty? Co děti, manžel, práce?"
"Co ti k tomu mám říct… děti jsou nebeské, manžel je u vody a já se mám všelijak."
"Sice to přesně nechápu, ale to je jedno." směje se. "Co potřebuješ?"
"Nevíš o nějakém místě? Třeba nějaká výpomoc, uklizečka a tak všelijak. Potřebuji to pro jednu paní."
"Když mě teď tak napadá, mohl bych jí vzít sem na Hope. Mám tady sice starší paní na úklid , ale ta to sama nezvládá."
"To by bylo skvělé. Moc by jsi mě tím pomohl!"
"A co tak zajít na kávu a pokecat?"
"Jo, proč ne? Řekni kdy, a já se podle toho zařídím. Přece jsi více vytížen něž já."
"A co rovnou dneska? Můžeš vzít i Billa a stavte se u mě na večeři. Dlouho jsem tě neviděl a rád bych v klidu pokecal."
"No, pokud nebude vadit, že dojdu sama?"
"Jo, bez problému. Tak dojeď na šestou, může být?"
"Určitě, budu se těšit!"
"Taky, tak zatím." položím telefon na stůl. Vezmu papír a propisku, se kterou si velikým písmem napíšu nadpis: INDICIE. Na jednu stranu si napíši Luisu a na druhou stranu papíru Evu. Pod jména si napíši popisy Kyla a uprostřed, co mají společného. Nemůžu si pomoct, ale je to jeden a ten samý chlap, který ublížil Belle a teď se snaží zničit další nevinný život. Jenže jak to dokázat, že je to jeden a ten samý? Musím něco vymyslet a podniknout dokud je čas. Propuštění Olivera jsem zařídila na úterý, aby šel rovnou do nového. Rehabilitace jsem mu zařídila u stejné sestry, která kvůli němu docházela přímo sem, na její pracoviště. Všem dokážu řídit život, ale svůj si nejsem schopná dát dohromady. Je to až k smíchu, jak jsou osobní problémy těžké a nepochopitelné k vyřešení. Zavolám Kiře, zda by měli v pondělí čas mě a Luisu přestěhovat. I když Kira musela být v práci, Liam ho naštěstí měl. Já měla pár věcí a zbytek si budu muset dokoupit, ale Luisa toho bude mít poměrně hodně a budeme potřebovat Liamovo veliké auto. Aspoň k něčemu ho pořádně využije. Před návštěvou Matea jsem sjela na nákup pro nějaký dáreček. Mateovi jsem koupila jeho oblíbené bonbony s vínem a té jeho chlupaté kouli Pearsovi nějakou kočičí konzervu. Akorát mi vůbec neřekl, zda má přítelkyni, že bych jí vzala kytku. Raději jsem jí pro jistotu vzala. Když tak to svedu na to, že to tam potřebovalo oživit. Když k němu přijedu, láskyplně mě uvítá. Usadí mě do obýváku s tím, že večeře není ještě hotová, protože nestihl včas dojet. Otevřel víno a Pears mi vlezl na klín a nechal se hladit. "Vypadáš skvěle na to, že čekáš dvojčata. Už jsem si tě představoval, jaký budeš mít pupek a ty na to vůbec nevypadáš." řve z kuchyně. "No, to bude tím, že žádné dvojčata nečekám."
"Počkat, nakonec je to jenom jedno?" přijde za mnou s vařečkou v ruce. "Ani jedno. Je to skoro měsíc, co… co umřeli."
"Promiň, to jsem nechtěl."
"Nevěděl jsi to, to je v pohodě."
"A Bill? Ten je na cestě?" sedne si zvědavě vedle mě. Než mu odpovím, hodně se napiji vína. "Ten mi po nějakém týdnu od svatby utekl s jinou."
"To si teď děláš srandu?" zakroutím hlavou a nějak to na mě dolehne a rozpláču se. Je to po nějaké době, co jsem to vypustila z úst a i tak to stále stejně bolí. Obejme mě a vařečku mi utře do vlasů. "Ježiš, promiň. To jsem vážně neměl v plánu." snaží se mi to nějak dostat z hlavy. "To je jedno." usměju se. "Jestli si je budeš chtít umyt, není problém."
"To je v pořádku. Ty jsi to běž raději ošéfovat do kuchyně, aby se to tam nepálilo." rukou ho popoženu. "Bože, já vařím." vystartuje rychle ze sedačky a pospíchá ke sporáku.

Večer s Mateem byl skvělý. Dlouho jsme si povídali, domlouvali se o nástupu Luisy a rozebíraly případy na klinikách. Přiopilá, ale v dobré náladě jsem jela domů. Víkend utekl velice rychle. Popravdě jsem ho skoro nevnímala, protože jsem vypila za ty dva dny tolik vína, že jsem byla ráda, za dopravu po svých nohou do práce. Na odpoledne bylo domluvené stěhovaní a rozvrhnuté tak, aby to časově vycházelo než bude noc. Moje věci byli odvezeny jednou cestou, ale u Luisy to bylo na delší dobu. Když jsem k ní přijela, měla nějaké věci už sbalené, ale stále bylo potřeba jí hodně pomoct. Oliverovi jsem sbalila pokojík a ona si pobalila své věci. Co se týkalo nábytku, braly se jenom ty nejzákladnější kousky. Když se nakládala třetí várka do auta, přijelo černé auto, které zastavilo kousek od nás. Vysedl malý, obézní muž, které mu se leskla z horní části hlava. Jakmile za sebou zavřel dveře, auto se rozjelo kolem nás. Neodolala jsem a musela se podívat, kdo ho dovezl. Málem mi spadla krabice z rukou, protože za volantem seděla ta Billova bruneta. Se zástavou srdce jsem se nedokázala pohnout. "Mio, slyšíš mě? Podáš mi tu krabici?!"
"Co? Promiň Liame." podám mu krabici, co svírám v rukou. Otočím se, protože uslyším bouchnutí dveří. Luisa se rychle zavřela, protože ten obtloustlý chlápek šel k ní. "Liame, honem."
"Co je?"
"Můžeš mi toho chlápka nenápadně vyfotit, prosím? Nutně to potřebuji!" zašeptám a podám mu můj mobil, aby to nikdo neviděl."
"Co se to tu kurva děje?!" zařve. "Luiso, vylez!" snaží se otevřít dveře, které stihla zevnitř zamknout. "To ti nepomůže, ty děvko zasraná!" začne hrabat v kapse u kalhot a hledat klíče. "Nechte ji na pokoji!" okřiknu ho. "Co se do toho sereš?!" podívá se na mě. "Tebe já znám, ale kde už jsem tě viděl?" přivře oči a prohlédne si mě. "Ty jsi ta Kaulitzova děvka!"
"Nejsem žádná jeho děvka a říkám vám, seberte se a běžte odtud pryč!"
"Nebo co?" Usměje. "Na tebe jsem přímo čekal!" a pomalými kroky se začne ke mně přibližovat. "Nebo Vás obviníme z ublížení na zdraví." vyleze Liam s odznakem v ruce. Kyle se zarazí a couvne ke dveřím. "S tebou si to ty děvko ještě vyřídím!" sykne na dveře a když odchází pryč podívá se ještě na mě. "My se neviděli naposled." Jeho úsměv byl tak velký, že jsem spatřila jeho zlaté zuby. "Máš jeho fotku?" otočím se na Liama. Cítím jak mi srdce chce vyskočit z krku ven. "Mám, ale více by mě zajímalo, co to mělo znamenat s tím, že se nevidíte naposled?"
"Já mám takový pocit, je jsem se zapletla do menšího průšvihu, protože ta, co řídila to auto, byla Billova milenka."
"Co? To si děláš srandu!" "Ani nevíš, jak bych si přála se mýlit." zahledím se na konec ulice, kterým auto odjelo. Možná mě zrak opravdu mýlil, ale co když to byla ona? Přijdu k zamčeným dveřím a lehce na ně ťuknu. "Luiso, už je pryč, můžete vylézt." V zámku lupne a dveře se otevřou. Luisa se strachem celá třepe a oči má zalité slzami. "Už to bude dobré, nebojte." obejmu ji. "Mio, jsi si jistá, že se do ničeho nemontuješ? Myslím si, že ta předešlá aférka ti stačila, ne?"
"Neboj Liame. Snažím se být hodná holka."
"To doufám." prstem mě lehce pokárá. Všechno jsme Luise odvezli a já mohla být konečně aspoň z části v klidu, že je v bezpečí. Do toho klubu jsem jí už zakázala jít a doporučila ji, aby se vyhýbala podobným místům.

Spřízněná duše - Epilog

24. ledna 2018 v 6:44 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
O 2 roky později - Bill
Určitě Vás zajímá jak to s námi teď vypadá. Ann a Tom jsou znovu čerstvými rodiči. Tom se konečně dočkal a stal se opravdovým otcem. Ne, že by jím předtím nebyl, ale konečně se podílel na "výrobě". I přesto, že to Ann nechtěl dovolit kvůli jejímu zdravotnímu stavu, prosadila si nakonec svou a z Toma se stal otec nedobrovolně. Ann Tomovo odmítání horko těžko zvládala, ale nevzdala to a stála si pevně za svým. Díky tomu dostali Nick s Eve dva další sourozence. Jak se dalo očekávat dvojčata a ještě k tomu kluky. Přesto, že bylo pro Ann těhotenství velice náročné a vysilující, drobečkové se díky bohu narodili úplně zdraví a ona to taky zvládla perfektně. Chtěla založit novou tradici a tak staršího drobečka pojmenovala Tom a toho mladšího po mně Bill. Hrozně mě to potěšilo a Toma jsem taky nikdy šťastnějšího neviděl. Ještě jsem neviděl, že by mu udělalo cokoliv větší radost. Tím jsem se stal čtyřnásobným strýčkem. Co se týče jejich vztahu... občas to sice zaskřípe (hlavně díky Tomově přehnané péči o Ann), ale vždycky se to spraví a nebe je zase bez mráčků. No a jak jsem na tom já a Eve? Skvěle. Úžasně nám to klape. Nedáme bez sebe ani ránu. Nejvíce si vždycky užíváme to když můžeme Tomovi a Ann pomáhat s mrňaty. Přecejen 4 děti nejsou žádná legrace. My s Eve děti ani nechceme. Alespoň prozatím. Ale samozřejmě nevylučuji, že je časem nebudeme chtít. Prozatím jsme jako teta a strejda nad míru spokojení.

Feel It All 2 - Kapitola 12.

22. ledna 2018 v 17:21 | By Best.ie |  Feel It All 2
Přijedu tam dřív než ta ženská z realitky. Zamknu si kolo o zábradlí, z kabelky vytáhnu cigarety a chvilku čekám. Než stihnu dokouřit, už parkuje se svým žlutým autem. "Těší mě, Belliová."
"Kaulitzová." potřeseme si rukama. "Kaulitzová? To je stejné příjmení, jak mají ti dva z té skupiny, že?"
"Jo, máte pravdu."
"Líbí se mi od nich ty písničky. Hlavně tohle poslední album je opravdu úžasné. Nejste s nimi rodina náhodou?" Chvilku přemýšlím, zda ji mám říct pravdu. "No, nějaká rodina jsme." řeknu suše. "A nemohla byste mi sehnat podpisy?" Otočí se na mě na schodech. "Pokud mi uděláte dobrou nabídku na byt?" Zarazí se. "Z Vás by byl dobrý obchodník." Usměje se. "Uvidíme, co se s tím dá dělat." Postupuje po schodech. Byt byl dle mých představ. Kuchyň s obývákem byl dohromady. Menší ložnice s balkónem a koupelna tak, aby se člověk vytočil. Odkývla jsem jí, že to vezmu s tím, že mi sníží cenu a já jí donesu podpisy i s věnováním od Toma. To jí potěšilo nejvíce. Když jsme se rozloučily, skočila jsem naproti do toho centra, zda by šla prohlídka i teď večer. Naštěstí tam byla příjemná paní. Zavolala jsem Luise, zda má chvilku a dojela by k tomu centru, abychom se tam rovnou stavily, když u toho stojím. Neochotně, ale odkývala mi to. Zarazil mě však ten mužský hlas, který byl v telefonu slyšet. Po půl hodině se dostavila. "Zdravím Luiso."
"Dobrý večer, Mio."
"Půjdeme?"
"Dobře." pomalu se vydáme dovnitř. Paní nás provedla, jak to tam vypadá, vysvětlila řád a podmínky. Luisa se však stále chovala divně. Paní nám rovnou dala papíry, které jsou potřeba na zapsaní a rozloučila se s námi. Venku jsem ještě Luisu donutila si sednou na lavičku. Nervózně si mnula ruce a očima tikala neustále kolem sebe. "Je Vám něco?"
"Né, všechno je v pořádku."
"Nevypadáte tak, něco se děje." Mlčenlivě se zahleděla do země. "Je u Vás doma, že ano?"
"Kdo?"
"Vy moc dobře víte, kdo. Slyšela jsem ho v telefonu." S vyčerpaným výrazem se na mě podívá a se slzou v oku lehce kývne na souhlas. "Co tam dělá?"
"Přijel, a i když jsem ho vyháněla, neodešel."
"Neublížil Vám, doufám?" Hlavu odkloní na druhou stranu, aby se vyhnula očnímu kontaktu. Chytnu jí za rameno. "Jestli Vám ubližuje, musíte mi to říct." stále jsem se nedočkala odpovědi. "Vy máte strach jít sem, že si Vás najde a ublíží Vám ještě víc, že?" hlavou kývne na souhlas. "Jenže vy nemáte jinou možnost."
"Mio, ani nevíte, jaký z něho mám strach." rozpláče se. Obejmu ji. "Budu bydlet tady naproti a budu vám k dispozici, kdykoliv budete potřebovat."
"Kvůli mě jste se stěhovat nemusela?!" vystrašeně se podívá. "To není kvůli Vám, ale momentálně mám manželské problémy a shodou okolností byl volný byt tady." usměji se. "Olivera za chvilku propustíme a bude dobré, když se nastěhuje rovnou sem." podívám se na budovu. "Máte velice šikovného chlapce a už kvůli němu musíte překonat ten strach."
"Kvůli němu bych udělala cokoliv."
"Vidíte, a proto musíte odejít. Vyplňte ty papíry… dnes je středa, tak bychom to do pátku mohli odevzdat a v pondělí Vás pomůžu přestěhovat, souhlasíte?" Po chvilce čekání mi to odkývala. "Seženu auto, kterým vše potřebné odvezeme, ano?"
"Co když tam dojede?"
"Myslíte ve chvíli, kdy se budete balit?"
"Nemůžu mu říct, že odcházím."
"To ať Vás ani nenapadne. Když už jsme u toho, ví kde pracujete?"
"Ano, dělám uklizečku na místě, které mi zařídil."
"On Vám zařídil místo?"
"Jo, ale moc dobře neplatí."
"Kde to je?"
"V jedné hrozné ulici. Je to nějaký klub."
"Když Vám zařídím místo jinde a lépe placené, bude Vám to vyhovovat?"
"Proč tohle všechno děláte? Proč mi tak pomáháte?" Při její otázce se zahledím na oblohu. Sama nevím, proč se do toho
míchám. Mám svých problémů dost, ale je to možná tím, že nechci aby to nedopadlo jak s Bellou. "Nemůžu Vám k tomu moc říct. Chci jenom, aby Vám neubližoval a když můžu pomoct, tak pomůžu." pohladím jí po zádech. "Děkuju, Mio."

Feel It All 2 - Kapitola 11.

18. ledna 2018 v 20:36 | By Best.ie |  Feel It All 2
Ráno, jenom co odhodím vše v kanceláři, zamířím na pokoj za Oliverem. Lehce ťuknu a vstoupím. "Dobré ráno, Olivere. Jak se máš?"
"Dobrý den. Nemůžu si lehnout, protože to bolí a budím se."
"Na zádech se chvilku nevyspíš, to je pravda, ale jak se ti to zahojí, tak bude vše skoro při starém. Sestřičky jsou hodné?"
"Jo, to jsou."
"Olivere, přišla jsem hlavně kvůli jedné důležité věci. Mohl bys popsat, jak vypadá ten pán, co ti to udělal?"
"Máte stopu?"
"Stopu?" směji se. "Já teď hodně čtu detektivky." uculí se. "Aha, tak to už potom chápu. Jak je možné, že když je ti osm, zvládáš číst takové tlusté knížky?" zvednu jí z nočního stolku a podívám se, co to je. "Maminka mě naučila číst, když mi bylo šest. Pořád jsem chtěl, aby mi četla a jí se kolikrát nechtělo a byla unavená. Tak to se mnou začala trénovat. Každý den jsem četl a čtu."
"To jsi hodně šikovný, protože děti v tvém věku jsou rády, že přečtou základní knížky a ty už čteš takové. Nedělá ti problém pochopit nějaké věty, slova? Přece jenom je to pro dospělé lidi."
"Jo, to dělá, ale mám notes, co mě dala Christy, a tam si to mám zapisovat a potom si spolu o tom vykládáme."
"Tak to mě velice těší. No a teď trochu odbočím. Mohl bys mi říct prosím, jak vypadá?" Oliver se zatvářil zamyšleně. "Je tlustý. Vždycky mi připomínal koblížek, který mám tak rád… a knír. Ano, má knír. Potají jsem ho sledoval, jak si z něho vyčesává v koupelně nudle." začal se smát. Tak ho to pobavilo, že jsem se musela smát i já. "A je vysoký?" pozvednu zvědavě obočí. "Já si myslím, že ne."
"A vlasy?" "Moc vlasů nemá, protože se mu to nahoře leskne jako miminky miska na salát." Jeho přirovnáním se nejde nesmát. Položím knížku, kterou stále svírám v rukou, na stolek. "Vybral sis dobře." poklepu prstem na knihu. "Děkuji, Olivere." vstanu k odchodu. "Ještě tě přijdu určitě navštívit." usměju se a on mi to platí. Jdu do kanceláře a vytočím číslo na realitní makléřku, které jsem si zapsala předešlou noc. "Realitka Sunrise, Belliová."
"Dobrý den, Kaulitzová. Našla jsem na internetu byt, který nabízíte blízko u centra matek v ohrožení. Je ještě volný? "Ano, je ještě k dispozici. Chtěla byste se na něho dojít podívat?"
"Bylo by to tedy možné?" "Zajisté. Kdy Vám to vyhovuje?"
"Co rovnou dnes? Odpoledne?"
"Moment, podívám se do diáře." chvilku čekám. "V pět by Vám to vyhovovalo?"
"Určitě, děkuji. Nashledanou." zavěsím. Otočím se na židli a podívám se z okna. Nevím jestli to mám nazvat novou etapou života a nebo završení té staré. Sundám si obvaz z ruky a podívám se, jak vypadá šití. Vezmu si klíčky a jdu na patro Z1, kde si vezmu všechny děti a ve společenské místnosti si zahrajeme kolektivní hry, než budou obědvat. Odpoledne si vezmu ještě terapie z oddělení D2. Když se vrátím do kanceláře, přemýšlím, zda nemám zavolat Tomovi, že by tam jel se mnou. Nakonec nad tím mávnu rukou. Vždy jsem jezdívala na mém kole, než jsem začala bydlet s Billem. Jenže mé kolo zůstalo u něj doma. Podívám se na hodinky. Mám ještě čas. Zavolám si taxi a nechám se dopravit před Billův dům. S hlubokým nádech zazvoním a čekám, zda je doma. Slyším že jde někdo ke dveřím. "Kde je Bill?" zatnu zuby, protože mi otevře bruneta z jeho postele. "A kdo to chce vědět?" pohrdavým obličejem si mě změří. "Jeho manželka?" Najednou se její výraz změnil v úsměv. "Konečně Vás poznávám."
"To já o Vás zrovna říct nemůžu. Je a nebo ne?"
"Není, jel fotit."
"Okey, vezmu pár drobností a mizím." Odstrčím ji bokem a jdu vnitřkem do garáže. "Já ti to nedovolila!" okřikne mě. "Ty mě taky nemáš co dovolovat." otočím se na ni. "Jsem stále jeho žena. To bych se spíše měla já zeptat tebe, zda ti nevadí, že ojíždíš ženatého chlapa?" Odeberu se do garáže, najdu si své kolo a chci vyjít ven, když v tom stojí ve dveřích s nožem. Zarazím se. "O co ti jde? Máš strach, že jsem si pro něho došla? Ne, vezmu si kolo a už mě neuvidíš, tak to laskavě schovej!" podívám se na ni naštvaně. "Ten den se blíží a ty už mu neunikneš!" zakřičí. Nůž schová za záda a odebere se pryč. Projdu chodbou k hlavním dveřím, protože nemám od garáže ovladač. Při odchodu na příjezdové cestě uvidím Billa, který zrovna vysedá z auta. "Mio?" překvapeně na mě zůstane hledět. Rychle nasednu na kolo a snažím se ujet. Než to stihnu, stoupne si přede mě.
"Pusť to kolo!"
"Ne, chci s tebou mluvit."
"Já si ovšem s tebou nemám co říct."
"Mio!" okřikne mě. "Poslouchej aspoň chvilku!" Podívám se na něho s nenávistí v očích. "Co chceš?"
"Můžeme si sednout uvnitř?" snaží se mluvit s klidem. "Ne. S tou děvkou tam nebudu."
"Okey, tak tady… jak to vidíš?"
"Co jak mám vidět?"
"No… mezi námi?"
"A je ti na tom snad něco nejasného? Já myslím, že ty v tom máš úplně jasno."
"To není tak… ."
"Jak to vypadá? No ták, Bille. Neopiješ mě rohlíkem. Rozvod zatím v plánu nemám, to máš smůlu, protože už jsem dost vyčerpaná z toho všeho okolo, né tak ještě řešit tohle." V tom přiběhne z domu ta ženská. "Billíčku, ona vtrhla dovnitř a chtěla tam něco sebrat." začne se plazit po jeho ruce. "Nicol, drž hubu." odstrčí ji. "Zklamal jsi mě, že ses snížil na takovou úroveň. Kdyby to byl aspoň někdo na tvé výši, pochopila bych." smutným výrazem se na něho podívám a on sklopí zrak. "Vím, že v tom jedeš Bille, ale Tomovi jsem nic neřekla." odstrčím ho na stranu. Než se rozjedu, podívám se na ni. "Měla bys použít lepší make-up. Kupuji totiž jenom kvalitní lihové fixy." mile se na ni usměji rozjedu se. Už jenom okem zahlédnu, jak jí Bill přidržuje a ona křičí nadávky mým směrem.

Spřízněná duše LXIV

18. ledna 2018 v 18:15 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Ann
S Tomem jsme se po hodně dlouhé době vrátili na pokoj. Nemohla jsem se od malé odtrhnout tak mi slíbili, že mi ji odpoledne na chviličku donesou na pokoj když bude všecko v pořádku. Byla tak krásná. Sice mi nebylo úplně dobře, ale věděla jsem, že by se Tom strachoval takže jsem mu radši nic neříkala a dělala jsem jako by nic. "Je tak nádherná" usmál se Tom. "Už teď ji máš rád viď?" Chytila jsem ho za ruku a propletla své prsty s těmi jeho. "Mám a moc." Sklonil se ke mně a vlepil mi obrovskou pusu. "Přála bych si ještě jedno. Naše." Usmála jsem se. "Ann...já už žádné další nechci." Mračil se. "Cože? Proč?" Vyjekla jsem. "Ann nechci se o Tebe strachovat a nechci Tě ztratit. Další miminko by bylo moc velké riziko. Viděla jsi co se málem stalo teď. Byla jsi na tom ještě včera zle a já nechci.... nemůžu o Tebe přijít. Nepopírám, že bych chtěl vlastní miminko, ale za tuhle cenu ne Ann." Byla jsem smutná, ale nesnažila jsem se mu odporovat. Bylo vidět, že ani on z toho není nadšený. "Já vím miláčku. Promiň. Taky o Tebe nechci přijít." Usmála jsem se. Najednou jsem se cítila strašně unavená. "Promiň miláčku. Jsem strašně unavená. Na chvilku si zdřímnu." Ani nevím jestli mi odpověděl. Zavřela jsem oči a hned usnula. Když jsem se probudila seděla vedle mě k mému překvapení Eve. "Eve? Tebe bych tady nečekala." Nevěděla jsem jak s ní mám po tom všem mluvit. "Ahoj." Usmála se, ale i přesto jsem viděla, že není šťastná. "Přišla jsem se Ti za všecko omluvit. Ann prosím Tě promiň mi to. Promiň mi prosím všechny ty blbosti co jsem navyváděla. Tolik mě to mrzí. Ani nevíš jak moc. Tehdy u nás jsem to všechno podělala. Nechtěla jsem po Tobě křičet a už vůbec Ti ublížit. Zlatíčko prosím promiň mi to." Bylo mi jí tak líto. "Eve...Ty za to nemůžeš. To těhotenství nebylo rizikové kvůli Tobě. A co se týče té hádky... kamarádky se prostě někdy nepohodnou. To je vše v pořádku." Usmála jsem se. "Takže jsme zase kamarádky?" Zašvitořila. "Pořád jsme kamarádky" Eve se na mě vrhla a začla mě objímat. "Co blbneš?" Smála jsem se až mě zabolelo břicho tak jsem radši přestala. V tu chvíli vešel Tom a v náručí držel naši malou. "Jee ahoj princezno" usmála jsem se. A natáhla jsem ruce aby mi ji Tom podal. "Opatrně" usmál se a položil mi ji do náruče. "Na ni ses taky přišla podívat viď?" Usmála jsem se. Tom se nad náma rozplýval. "No jasně. Jak se jmenuje?" Koukla jsem na Toma. "Jmenuje se Eve." Usmál se Tom. "Cože? Jmenuje se po mně? Jako vážně?" Začala jásat. Zasmála jsem se. "Ale to není celé" koukla jsem na Toma. Nechápavě se na mě podíval. "Celé jméno zní: Eve Simone Sangsterová Kaulitzová." Usmála jsem se. "Miláčku Ty vážně chceš aby měla i moje příjemní? I když není moje?" Rozzářil se Tom. "Je naše" poznamenala jsem. Tomovi začal zvonit telefon. "Promiňte krásné dámy. To je Bill. Musím to zvednout." Usmál se a odešel na chodbu. "Ježiši Ann Ty seš fakt skvělá." Jásala Eve. Po chviličce se Tom vrátil s tím, že musí jít, že ho Bill potřebuje. "Uvidíme se zase zítra. Už teď se na Tebe těším. Miluju Tě. Pa." Vlepil mi obrovskou pusu, vzal malou a odnesl ji zpátky sestřičce. "Vám to tak sluší. Uplně Vám to závidím." Pousmála se Eve, ale v jejích očích byl smutek. "Tak mluv" vybalila jsem na ni. "Cože? Vypadala překvapeně, ale mě neoblafne. Věděla jsem, že se to na mě snaží hrát. "Vím, že se něco děje. Tak mluv." Povzdechla si. "Pokazilo se to Ann. To všechno s Billem." V jejích očích se začaly lesknout slzy. "Co se stalo?" Když mi všechno do detailu vypověděla nestačila jsem se divit. Bill a takovýhle záchvat? Něco asi opravdu muselo být špatně. "Miluješ ho?" Zeptala jsem se. "Cože?" Zeptala se šokovaně. "Miluješ ho?" Nadzvedla jsem levé obočí. "No jasně že jo. Jinak bych s ním nebyla." Potáhla. "Pak Ti můžu poradit jen jedno. Bojuj o něj. Nevzdávej to ať už je v tom cokoliv. Spraví se to. Usmála jsem se. "Myslíš?"
"Vím to. Vždyť.. koukni se na mě. Kolik překážek jsme s Tomem měli a přece jsme spolu. A to jen proto, že on to nikdy nevzdal." Usmála jsem se. "Navíc... myslím, že je Bill nešťastnej. Volání Tomovi je jeho SOS. Takže se holka snaž a naprav to, co se pokazilo. Věř mi." Usmála jsem se a pevně jsem jí stiskla ruku. "Děkuju" špitla Eve a doslova utekla. Nespíš šla zachraňovat vztah.
Bill
Nevím co se to se mnou dělo. Nedával jsem to. Držel jsem se jen proto, že jsem věděl, že se musím nějakým způsobem postarat o Nicka. Zavolal jsem Tomovi. Nechtěl jsem ho rušit když byl s Ann a malou, ale Nick kolem 5. hodiny usnul a já už neměl žádné rozptýlení. Tom byl doma jako na koni. Byl jsem za to rád. "Bille děje se něco?" Zeptal se hned jak vpadl do dveří. Všechno jsem mu ihned vylíčil. Dokonce i to jak Eve s pláčem utekla. "Byl jsem na ni vážně hnusnej. Vůbec nevím co to do mě vjelo. Najednou jsem prostě vybouchnul. Tome já ji mám rád. Co když mi neodpustí? Co když jsem to podělal? Třeba už mě nebude chtít zpátky. Já bych se jí vlastně ani nedivil." Cítil jsem se fakt hrozně. Nejen proto, co jsem udělal Eve, ale taky proto, že Tom musel odejít od Ann. "A Tebe jsem taky vytáhl od Ann a maličké. Měl bys být tam s nimi a ne tady řešit moje problémy." Povzdechl jsem. "Bille od toho jsme přeci bráchové ne? Já taky ty těžké chvíle ve svém životě přežil jen díky Tobě. Ty chvíle, kdy jsem byl jen tělo bez duše. Držel jsi mě nad vodou a teď je řada na mě, abych Ti to oplatil." Usmál se Tom. "Malej spí?" Nakouknul do postýlky. "Jo...před chvílí usnul." S Tomem jsme si asi 2 hodiny povídali. Probrali jsme všecko. Dozvěděl jsem se, že Ann pojmenovala malou po Eve, naší mámě a dokonce chtěla, aby nosila Tomovo příjmení, i přesto, že není její pravý otec. Taky jsem se dozvěděl, že se Eve konečně odhodlala jít za Ann. Jsem moc rád, že si to vyříkaly. Mám Ann moc rád. Lepší švagrovou jsem si přát snad ani nemohl. A Eve? Vlastně ani přesně nevím co k ní cítím. Mám ji rád a moc. Tolik mi chybí. A to i přesto, že je pryč jen pár hodin. Vlastně jsme spolu poslední dobu byli pořád. Byla u mě pečená vařená, pomáhala s Nickem. Myslím, že ji miluju. Vůbec nevím co teď mám dělat. Přišel jsem za Tomem, který stál u okna. "Na co myslíš?" Pousmál se. "Ale...na to jak mi to všechno krásně vyšlo. Jak mi skoro celou dobu život hraje do karet. Vždyť koukni na mě. Mám všechno po čem jsem kdy toužil. Milující přítelkyni, skoro manželku, která by si rozuměla i s Tebou, děti, pořád úspěšnou kapelu...snad jen to, že Ty nejsi šťastný jak jsem si představoval. Ale to napravíme." Položil svoji ruku na moje rameno. Koukl jsem na ni, pak zase zpátky na něj. "Asi se s tím budu muset vypořádat sám. Co jsem si nadrobil, to si taky budu muset sníst." Povzdechl jsem. "Hele Billy..kdyby to neklaplo s Eve... najdeš si někoho jiného. Někoho s kým se budeš cítit šťastný jo?" Nadzvedl obočí. "Tak jo" usmál jsem se a objal ho. Byl jsem rád, že alespoň on je šťastnej. Ozvalo se zaklepání na dveře. "Dojdu tam." Usmál jsem se a letěl ke dveřím, aby ten kdo klepal nevzbudil Nicka když tak hezky usnul. Když jsem otevřel dveře, nevěřil jsem svým očím. "Eve?" Copak mám vidiny? Nebo opravdu přišla? Opravdu je tady?. Za zády jsem cítil Tomovu přítomnost. Zvědavě nakukoval. "Zdravím... ehm..omlouvám se, že ruším, ale neměl byste trošku cukru? Peču koláče pro kamarádku, která leží v nemocnici po porodu a došel mi. Jmenuju se Eve." Sladce se usmála a natáhla ke mně svou pravou ruku. V tu chvíli jsem pochopil její záměr. Chtěla začít znovu. Chtěla mi dát to, po čem jsem tolik toužil. Byla tak roztomilá. Otočil jsem se na Toma, který se usmíval a kýval. Otočil jsem se zpět k ní a gentlemansky jí políbil ruku. "Já jsem Bill. Moc mě těší sladká Eve." Konečně jsem byl šťastnej a všechno se rozvíjelo tak, jak jsem si to přál. Nevěděl jsem jak, ale věděl jsem, že jí k tomuhle dopomohla Ann. Je to prostě moje Spřízněná Duše.

Feel It All 2 - Kapitola 9.

11. ledna 2018 v 12:33 | By Best.ie |  Feel It All 2
Vyčerpaná dojdu k Simone domů. Uklidím menší nákup, co jsem si udělala a v koupelně si zapnu vodu, abych si napustila vanu. Vše si vysléknu, kromě kalhotek a jdu si nalit sklenku vína. Když se vracím přes chodbu do koupelny, otevřou se dveře. S leknutím upustím sklenici a zakryji si nahý hrudník. Všechny pocity se vrátily zpátky. Zlost, bolest, nenávist, ale i láska k němu. "Co tady chceš!" rozkřiknu se. "To bych se měl ptát spíše já, nemyslíš? Je to byt mojí matky!"
"Teď tady bydlím já. Ptám se tě, co tady chceš! Nestačí ti ten hrad, co máš?"
"Mám tady věci. S dovolením si je vezmu."
"Vezmi si je a vypadni!" Nemůžu se na něho déle dívat. Jdu do koupelny pro tričko, které si obleču, zastavím vodu, která teče do vany a mířím uklidit na chodbu ty střepy. Bill tam sedí na sedačce a něco dělá na mobilu. Přehlížím ho a začnu sbírat kousky roztříštěné sklenice. Po pár kouscích co seberu se pořežu, jak se mi nervozitou třepou ruce. "Au, sakra." chytnu si ruku a jdu do koupelny to strčit pod vodu. "Co se ti stalo?" doběhne do koupelny a prohlíží si mou ruku. "Donesu
ti náplast." otočí se ve dveřích. "Nech mě konečně být, prosím." rozpláču se. Sesunu se k vaně, o kterou se opřu. "Co?"
"Myslela jsem si, že už je to za mnou a ty se tady objevíš a … pocity a to vše je zpátky. Vyhni se tady tomu bytu, než si najdu někde něco jiného. Chci po tobě jediné, dej mi pokoj a možnost ten zkažený život dožít." hlavu mám složenou v rukou. Celá jsem od krve, ale to je jedno. "Mio… ." přiblíží se ke mně. "Nešahej na mě! Zradil si mě! Proč sis mě bral, když nejsem tvá partie? Ze soucitu, že jsem ti pomohla se dostat z těch sraček?! Prosím, odejdi." Nechtěně, ale otočí se k odchodu. Během okamžiku slyším bouchnout dveře. Po chvíli se zvednu, ruku si opláchnu a jdu si pro obvaz, kterým to omotám. Po cestě si vezmu flašku s vínem a sednu si na sedačku. Brečím, víno piji přímo z flašky a stočená v klubíčku se snažím vymanit pocit bolesti. Tak jsem ho chtěla obejmout a cítit jeho vůni, ale zlost byla větší. Když jí celou vypiji, svalím se na sedačku a usnu. Kdybych se neprobudila, bylo by to lepší. Ráno se však probudím s bolestí hlavy a když se podívám na budík, skoro se leknu. Je po 10té odpoledne. Hodím rychle sprchu, obleču se a zavolám si taxi do práce. Procházím kolem kanceláře Bena a ten se na mě překvapeně podívá. "Mio, je ti špatně?"
"Proč?" zastavím se mezi dveřmi. "Jsi nějaká zelená a… no, nevypadáš nejlíp."
"Děkuji, to potěší. Ne jsem v pohodě. Uvař mi kávu, prosím. Trochu jsem včera přebrala."
"Tak to už chápu tvůj vzhled." jde do kuchyňky. Usednu do křesla a začnu řešit papíry, které mám po ruce. Ben mi donese kávu a soucitně se na mě podívá. "Měla jsi zůstat doma."
"To bych byla pořád doma, nemyslíš? Už tak jsem tady dlouho nebyla. Měl by sis vzít taky volno nebo tě ta klinika vycucá z posledních sil."
"Neboj, na to taky dojde. Nemám na dnes zrušit terapie?"
"Ne, to v žádném případě. Jenom co do sebe dostanu tu kávu, jdu na to."
"Okey, ale kdybys cokoliv potřebovala, zavolej."
"Děkuji, Bene."
"Co máš s rukou?"
"Menší nehoda. Má dneska službu Christin?"
"Podívám se."
"Kdyby jo, ať mi to, prosím, dojde ošetřit. Kdyby náhodou ne, tak ať dojde kdokoliv jiný."
"Jak si přeješ." Odejde. Za čtvrt hodiny přišla Christin. "Zdravím, paní Kaulitzová."
"Ahoj Christy." nastavím ruku, aby se mohla dát do práce. "Máte to hluboké, potřebovalo by to z pár stehů, protože se Vám to znovu rozkrvácelo."
"Dělej, jak myslíš." usměji se na ni. Je to holka, která byla týraná a chtěla pomáhat druhým. Vidím v ní samu sebe a proto jí mám tak ráda. Nabídla jsem jí práci, abych jí dala možnost se postavit na vlastní nohy. "Jak Oliver?" podívám se na ni. "Je to velice hodný a inteligentní chlapec. O přestávkách za ním chodím hrávat hry."
"To je dobře. Je důležité aby se cítil co nejlépe."
"Teď to bude bolest." upozorní mě a já ucítím vpich. Zatnu zuby a snažím se do té bolesti ventilovat mou zlost, aby odešla pryč. Cítím v tom i lehké uspokojení. Když mi dala ruky dohromady, odebrala jsem se před obědy na první terapii a odpoledne mě čekala druhá. Kupodivu moc práce nebylo a i s mým pozdějším příchodem jsem si mohla dovolit odejít dřív. Zašla jsem do květinářství a prošla se na hřbitov. Projdu mezi náhrobky k jednomu, který měl sošku andělíčka. Kytku dám do vázy a sednu k hrobu. "Ahoj Bello, tak jsem zase tady. Dlouho jsem tu sice nebyla, ale to mi snad odpustíš… doufám, že mi tam na ty moje děti dohlížíš?" pohladím kousek bílého kamene. "Ani nevíš, jak bych si to s tebou vyměnila… kdybych ti mohla dát život a vyměnit ho za můj, neváhala bych."
"Dobrý den." slyším za mými zády. Trhnutím se otočím. "Dobrý den." Rychle si stoupnu a podávám jí ruku na uvítanou. "Já si říkala, kdo jí tady nosívá kytky."
"Doufám, že Vám to nevadí?"
"Ne, blázníte? Jsem ráda, že na ni někdo pořád myslí." Souhlasně přikývnu. "Děkuji, že jste pojmenovala kliniku po ní."
"To už byla maličkost. Díky ní se v mé hlavě zrodil ten nápad. Nechcete jít se mnou na čaj?"
"Ráda." usmějeme se na sebe. Vydáme se do nejbližší restaurace, kde se usadíme a objednáme. "Jak to zvládáte?" zeptám se jí opatrně. "Bez ní? Bylo to hodně těžké, ale už je to lepší. Člověk si na tu samotu časem zvykne."
"A co ten… no však víte."
"Myslíte ten vrah? Dlouho si ve vězení neposeděl."
"Jak je to možné?" zděsím se. "Sama nevím. Jestli si nějakým způsobem podplatil soud, co já vím. Naštěstí se ode mě Kyle drží dál."
"To je dobře. Počkejte, Kyle?"
"Ano, znáte ho snad?"
"Teď máme chlapečka na oddělení, kterého milenec matky popálil na zádech, když se snažil bránit matku vlastním tělem a shodou okolností se jmenuje Kyle."
"Třeba je to shoda jmen."
"Třeba… nemá dceru?"
"Kdo, Kyle? Moment, popřemýšlím." zahledí se do stolu. "Jo, má dceru. Vyšší brunetu, která by z fleku mohla dělat modelku. Nikdy jsem nepochopila, jak takový chlap mohl zplodit něco tak pěkného." To musí být on. Není možné, aby se našla taková shoda. "Můžete mi k němu říct něco víc?"
"Já nevím… tak je menší, silnější postavy a skoro plešatý. Na zápěstí má tetování ďábla. Je mu přes 40 a co se týká jeho práce, tak o té nikdy nic nikomu neřekl."
"On byl ale ten, kdo podával Belle drogy, že?" sklopí hlavu. "Ano, on."
"Můžete mi prosím na sebe dát číslo?" překvapeně se na mě zahledí. "Myslím, že Vás budu ještě potřebovat."
"Dobře." Vytáhnu si mobil a vidím, že mám zprávu od Toma. Tu bez povšimnutí přejdu a zapíši si číslo. "Jak se prosím jmenujete?"
"Eva. Eva García."
"Mia… myslím, že bychom si mohla i tykat, nemyslíte?" podávám ji ruku. "Určitě, tak tedy ahoj." usměje se na mě. "Ahoj." Očima sjedu zpátky k mobilu a přečtu si zprávu od Toma, že se mu mám ozvat.

Spřízněná duše LXIII

11. ledna 2018 v 0:07 | Tokio Hotel - Česká Republika |  Spřízněná Duše
Bill
Trošku to sice trvalo, ale nakonec mi to Tom zvedl. "Ano?" ozval se do telefonu. "Ahoj chlapáku....gratuluju Ti. Máš moc krásnou holčičku. Jak se jmenuje?"
"Ahoj...děkuju. Jméno zatím nemá." Zarazilo mě to. Věděl jsem, že se jméno dává dětem hned. Navíc se mi zdálo, že zněl nějak smutně. "Tome je všechno v pořádku?" Obával jsem se toho co se dozvím. "Bille....Ann je na tom špatně."
"Cože?" vyhrkl jsem. Tohle jsem vážně nechtěl slyšet. "Snad není..."
"Neee to nee...ale je na tom hrozně špatně. Museli ji operovat. Praskla jí nějáká cysta nebo co. Proto ta krev. No a nadělalo to nějakou neplechu. Doktor říkal, že by se mohlo ještě stát cokoliv. Ani za ní nesmím. Ale rád bych tu dneska zůstal s ní. Myslíš, že by ses zvládl ještě postarat o Nicka?" Zněl zoufale. "A malá je v pořádku? Nechceš spíš přijít domů odpočinout si? Tam stejně nebudeš asi moc platnej." Snažil jsem se ho dostat domů, aby nabral nějaké síly. Nedokázal jsem ho přemluvit. Když jsem se dozvěděl, že je malá v pořádku rozloučili jsme se a já položil telefon. Koukl jsem na Eve. Bylo mi jí líto. "Tak co? Je všechno v pořádku?"
"V rámci možností ano. Malá je v pořádku. Jen Ann je na tom hůř. Je po operaci na JIPu a Toma k ní nechtějí pustit. No, ale i přes to se rozhodl u ní zůstat tak musím pohlídat Nicka...ale buď v klidu. Ann bude v pořádku." Usmál jsem se abych ji povzbudil. "Pomůžu Ti." Usmála se. Byl jsem rád, že se tím netrápila. Lehl jsem si zpátky k ní. Bylo mi s ní dobře, ale bylo to mezi námi takové divné. Hned ráno jsem vstal a šel zkontrolovat Nicka. Pořád ještě spinkal. Šel jsem udělat snídani a mezitím jsem přemýšlel nad tím jak je to roztomilé, že Nick a malá budou slavit narozeniny spolu. Taky se mi honily hlavou obavy o Ann a to co je mezi mnou a Eve. Ono vlastně prakticky nebylo nic jiného než sex. Necítil jsem žádnou romantiku a něhu. Nepřipadalo mi to jako vztah. Najednou jsem ucítil na svých ramenou dotek a příšerně jsem se vylekal až mi přesnídávka, kterou jsem chystal pro Nicka vylítla z rukou a rozbila se. "Bille promiň...tohle jsem nechtěla" litovala Eve. Najednou se stalo něco zvláštního. Jako bych dostal nějakej záchvat nebo co. Nerozuměl jsem sám sobě. Prostě to ze mě vylítlo. "Sakra Eve já už nemůžu. Tohle už prostě dál nejde. Nemůžu už takhle dál pokračovat."
"Cože?" podívala se na mě nechápavě. "To co je mezi námi. Není to tak jak jsem si to představoval. Není to v tom, že bych Tě neměl rád. Mám. A moc, ale už takhle nemůžu. Není mezi námi to pouto. Není to vztah. Je to jenom o sexu. Necítím žádnou něhu ani romantiku a já tohle potřebuju Eve. Nejsem ten typ co si jen nezávazně užívá. Já tohle prostě nechci. Musíme toho nechat. Je mi to líto, protože Tě mám opravdu rád a moc. Myslím si, že za to může to jak jsme začali. Neměli jsme se spolu vyspat. Nemělo to tak být. Tolik ses mi tehdy líbila. Měl jsem Ti nadbíhat, dobývat Tě, ale na tohle už je pozdě. Promiň Eve, ale já už fakt nemůžu. Bude lepší když odejdeš." Rozdýchával jsem tu salvu slov, kterou jsem ji zasypal. Vypadala překvapeně. Viděl jsem jak se v jejích překrásných očích objevily slzy. Vzala si bundu, obula si boty a doslova utekla. Nevěděl jsem co to do mě vjelo. Nechtěl jsem jí nijak ublížit. Na to ji mám moc rád, ale prostě nám to neklape. Dal jsem se do úklidu rozbité misky s přesnídávkou. Když jsem ji uklidil nachystal jsem Nickovi novou. Když se vzbudil nakrmil jsem ho a pak si s ním hrál. Celý den jsem byl nesvůj. Stýskalo se mi a bylo mi smutno z toho jak jsem se k Eve zachoval. Zkoušel jsem jí volat, ale nebrala mi to. Tak jsem jí alespoň napsal omluvnou SMS.
Tom
U malé jsem byl jen chvíli, protože byla noc a nechtěli mě u ní nechat. Tak jsem si sedl na chodbu a čekal. Samým čekáním jsem usnul. I když se mi nespalo vůbec pohodlně, probudil jsem se až kolem poledne. Divil jsem se, že mě neprobudil ten humbuk kolem. Byl jsem celej polámanej a bolel mě každý sval v těle. Přišel ke mně jakýsi doktor. "Dobré ráno pane. Můžu Vám nějak pomoct?" Zeptal se mile. "Oh..děkuju. Vlastně ano. Nechtějí mě pustit za mou nastávající manželkou. Včera jsem ji sem přivezl a ona porodila a pak ji ještě operovali. Včera mě za ní doktor nechtěl pustit. Prosím doktore potřebuju ji vidět. Neuklidním se dokud neuvidím, že je na živu a že je v pořádku." Doktor se usmál. "Myslím, že pro Vás mám dobrou zprávu. Vaše nastávající je už vzhůru. Je to jako zázrak. Včera na tom byla tak zle a dneska vypadá jako by ji včera ani neoperovali. Dokonce se po Vás ptala. Nevěděl jsem, že tady čekáte takže jsem ji chudinku zarmoutil zprávou, že ji asi nenavštívíte tak brzy." Zasmál se. Ta zpráva mě zahřála u srdce. "Takže bych mohl za ní?" Nemohl jsem se dočkat až ji uvidím. "Samozřejmě. Pojďte za mnou." Otočil se a rozešel se. Dovedl mě k JIPce a tam mě navlékli do stejného oblečení jako když jsem šel k naší malé princezně. Když jsem vešel, Ann se celá rozzářila. Vypadala úplně v pořádku jako by se včera nic nestalo. "Ahoj lásko....jak se cítíš?" Usmál jsem se. "Dobře. Jsem tak ráda, že jsi tady. Zrovna se chystám za malou půjdeš se mnou?" Usmála se. Všechen strach ze mě opadl. "Jasně".
Ann za malou odvezli v kolečkovém křesle a já šel s ní. Celá se nad malou rozplývala a plakala. Držel jsem ji za ruku. "Je nádherná po Tobě" políbil jsem ji. "Už jsi pro ni vybrala jméno?" Ann ke mně obrátila svůj pohled. Tvářila se roztomile. Bylo mi hned jasné jaké jméno si pro ni vybrala. Usmál jsem se. "Nebude Ti to vadit?" Zašvitořila. "Samozřejmě, že ne. Budu rád." Udělal jsem fotku Ann s malou a poslal ji Billovi.

Život na splátky XXXII

7. ledna 2018 v 18:30 | TOKIO HOTEL - Česká Republika |  Život na splátky
Tom
Uviděl jsem jak Leah mluví se Shermine. Snad jí moc nezpovídá nebo tak. Leah se usmála, vstala a šla s holkama pro jídlo. Zaznamenal jsem jak se jí hezky kroutí při chůzi zadeček. Je vážně pekelně sexy. "Tak jak bylo zatímco jsem tady nebyl Tate?" Otočil se ke mně Bill a přerušil moje uvažování. Nepochopil jsem co to blábolí. Musel jsem se tomu zasmát. "Co to plácáš?" Zasmál jsem se a nadzvedl obočí. "Já, že plácám? Za prvé nejsem slepej a za druhé vím, že tady Leah s někým spala a taky vím, že ten "Tate", jsi Ty." Samozřejmě nezapomněl při jméně Tate prsty ukázat uvozovky. Zatrnulo mi. Hledal jsem toho kluka abych ho mohl představit, ale nebyl tady. Tak jsem prostě popadl prvního čišníka. "Tohle je Tate. Měli s Leou rande." Zmáčkl jsem mu rameno aby spolupracoval. "Jděte zase pracovat....Gabrieli." Konstatoval Bill když se od něj odklonil po tom co si přečetl cedulku na jeho prsou. "Sakra..." Zaklel jsem a pustil jej. "Omlouvám se." Kouknul jsem na něj. "To je v pořádku." Kývnul a dal se zase do práce. Jsem to ale blbec. Takhle blbě se prozradit. Povzdechl jsem. "Takže?" Nadzvedl Bill obočí. "Tak dobře. Stalo se to. Přísahám, že jsem to neplánoval. Prostě....nemůžu už dál předstírat, že je pro mě vzduch když to tak není. Chci ji líbat, dotýkat se jí a se Shermine se to všechno hroutí. Musím se do všeho nutit a...spíme každý v jiné posteli." Vysypal jsem na něj všechno. "Tome to nemyslíš vážně. Co sis sakra myslel? Tohle nemůžete. Dokážeš si představit co by Leu čekalo kdyby se to Sher dozvěděla? Nemůžeš tohle dělat. Copak chceš o holky přijít? Hlavně o Auroru? Sakra musíš se vzpamatovat a potlačit svoje touhy. Víš, že to dokážeš. Tak to sakra vem na vědomí. Můžeš kvůli sexu přijít o všechno." Zatlačil na mě. Z části měl pravdu. Nedokážu si představit, že bych o Auroritu přišel.

Leah
Viděla jsem jak se Bill baví s Tomem. Viděla jsem jeho rozhořčenost. Určitě to ví. Neskočil mi na to. Sakra já jsem blbá. Neměla jsem nic říkat. Pomohla jsem holkám nabrat si jídlo a sedla jsem si s nimi zvlášť ke stolu. Připojila se ke mně Brooke. Koukla jsem se na ni. "Leo?...Nešlo o Tatea, že ne?" Koukla se na mě starostlivě. Jen jsem zakroutila hlavou. Hned na to jsem zabrousila pohledem k Tomovi. Brooke začala něco ťukat na telefonu. Vytáhla jsem telefon, který ohlašoval příchozí sms. Byla od Brooke a stálo v ní: "Kotě musíš toho nechat dokud je ještě čas. Tom není chlap pro Tebe. Má rodinu. Přece jim to nechceš zničit. Nechceš, aby holky přišly o tátu nebo mámu. A nejde jen o ně, ale taky o Tebe. Mohlo by Tě to zničit a já Tě mám příliš ráda na to, abych se dokázala dívat na to jak trpíš. Prosím, přestaň s tím." Zase jsem mobil schovala. To, co napsala mě bolelo. Konečně jsme si s Tomem spolu něco začali a teď to musí skončit, ale Brooke má pravdu. Ublížila bych tím ne jen celé jeho rodině a jemu, ale i sobě. Nemůžu v tom pokračovat. Koukla jsem na ni. "Máš pravdu. Musí to skončit." Koukla jsem na Toma. Koukal na mě, ale musela jsem uhnout pohledem. "Co musí skončit?" Zeptala se Aurora. "Nic zlatíčko. Papej." Pohladila jsem ji po tvářičce a koukla zase na Brooke. "A co Ty a Bill?" Usmála jsem se. "Ale nic. Asi o mě nestojí. Jsme jen přátelé." Pokrčila rameny.

Dny se střídaly jeden za druhým a dovolená se chýlila ke konci. Uteklo to tak rychle a to jsme si dovolenou už o týden prodloužili. Bill a Brooke se starali o to, abychom se k sobě s Tomem ani nedostali. Holky mi vždycky přivedli a zase je odvedli. Vlastně jsem za to byla vděčná, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych něčemu zabránila kdyby na to došlo. Celý den byl poklidný. Válely jsme se s Brooke a holkama u bazénu. Bill a ostatní byli zase spolu. Večer si Bill holky vyzvedl s tím, že se mám vyfiknout. Nechápala jsem proč a co bude s holkama. Během hodiny se vrátil. "Už jsi hotová? Jdeme na Paaartyyyy. Holky dneska hlídají Tom, Shermine a Natalie. Huhuuuuu" Zahučel a jásal. Musím přiznat, že se mi vůbec nechtělo. Jenže co mi zbývalo když mě ti dva nenechali napokoji. Dávala jsem si jeden drink za druhým. Nakonec to byla sranda, protože jsme to spolu s Brooke roztáčely na parketu na nesmrtelnej hit od Shakiry Hips Donť Lie. Kroutily jsme se tam jako dvě hadice a připadalo nám to strašně vtipný. Bill na nás koukal od baru se skleničkou v ruce a královsky se bavil. Brooke si odskočila na bar napít se. Zůstala jsem na parketu a tancovala. Začala hrát píseň od Alexe Clare Too Close. Začala jsem se vlnit do pomalejšího rytmu. Když mě Brooke zezadu popadla za boky, šíleně jsem se lekla. "Ty jsi ale blbá!" Otitulovala jsem ji a smála se. Začala jsem se vlnit v jejím rytmu a měla pocit, že musíme být hrozně sexy a každej chlap by teď dal cokoliv za to, aby nás měl právě v posteli. Přitáhla si mě blíž a já najednou ucítíla, že se za mnou rozhodně nenachází žena a rozhodně za mnou stojí někdo vyšší než je Brooke, protože má hlava se dotýkala ramene toho dotyčného. Jakmile jsem se přitiskla a natočila hlavu tak, že jsem ucítila jeho vůni, okamžitě jsem věděla kdo za mnou stojí. "Co tady děláš?" Vyslala jsem k němu otázku aniž bych se přestala kroutit a tisknout k němu. Byla jsem znovu v pasti. "Nemohl jsem odolat když jsem Tě viděl jak se smyslně kroutíš na parketu. Pokračuj." Zašeptal když se sklonil k mému uchu. Hned na to se sklonil ještě níž a políbil mě na krk. Když se z obřích černých repro beden začala linout slova: "Vypadá to, že jsem příliš blízko k tomu, abych Tě miloval. Není tu nic, co bych mohl skutečně říci. Nemohu už víc lhát, nemohu se již více skrývat. Musím být k sobě upřímný. Vypadá to, že jsem příliš blízko k tomu, abych Tě miloval. Tak já si půjdu svou cestou..." jsem se k němu natiskla ještě více a kroutila boky v rytmu toho tak neskutečně smyslného songu. Jeho stisk na mých bocích byl tak pevný a já cítila co s ním kroucení mou pánví dělá. Hned jak písnička skončila jsem se k němu otočila čelem. Aniž bych něco stihla říct, mě začal vášnivě líbat. Zase jsme to byli jen my dna. Ne tohle nesmím. Nejsme jenom my dva. To že si to přeju neznamená, že všechny překážky hned zmizí z cesty. Odstrčila jsem ho od sebe. "Co se děje? Já myslel, že to chceš taky."
"Ano, ale... Tome tohle nemůžeme. Copak chceš o všechno přijít? A mě to taky ubližuje. Už nemůžu. Nemůžu Ti rozbít rodinu." Řekla jsem zoufale. "Nemůžeš rozbít něco, co neexistuje." Znovu si mě přitáhl k sobě. Znovu jsem neměla co říct a mé srdce a tělo křičelo blahem při jeho pouhém jediném doteku. "Ale co Bill? Pořád nás hlídá a Brooke taky. Kde ses tady vlastně vzal?"
"Příliš mnoho otázek nemslíš? Navíc, momentálně Bill není žádný problém. Je moc zaneprázdněn Brooke." Ukázal rukou směrem k baru, kde se Brooke opírala o zeď, Bill se rukou opíral vedle její hlavy a chystal se ji políbit. Usmála jsem se. Teď nebo nikdy. Řekla jsem si, popadla Toma za ruku a táhla ho pryč, abychom jim utekli.