Únor 2018

Feel It All 2 - Kapitola 22.

25. února 2018 v 12:11 | By Best.ie |  Feel It All 2
Povídkoví čtenáři... na žádost autorky Vám přinášíme kapitolku Feel It All o den dříve. Jedná se o poslední díl Feel It All 2 a proto prosím dejte autorce vědět jak moc se Vám povídka líbila a klidně se rozepište. 😊 Děkujeme za podporu a za to, že jste povídku četli. Užijte si to. 😊

Tom se zvedá z postele: "Půjdeš si zapálit?"
"Nekouřím."
"Počky, byl k tomu nějaký důvod?"
"Jo, Oliver. Slíbila jsme mu to." Tom si zpátky lehne a přitulí se. "Počkej Tome, můžu mít otázku?" sednu si, omotám si peřinu kolem sebe a podívám se mu do očí. "Co jsi řekl Billovi?" Tom složí ruce za hlavu a opětuje mi pohled. "Chceš to opravdu vědět?"
"Ano." Tom se posadí. "Ten večer, co jsem tě potkal mezi dveřmi… chtěl jsem tě pro sebe a nějak jsem se snažil s tím smířit, že budete zase spolu. Vrátil jsem se až druhý den a přespal ve studiu. Po návratu seděl Bill u snídaně sám. Čmáral do toho svého deníku a brečel. Když mi řekl, co bylo… Mio, na jednu stranu mě ho bylo strašně líto, ale na druhou… byl jsem rád, že mám naději být s tebou. Šel si ven zapálit a já nahlédl do toho jeho deníku - psal text. Na ty slova nejde zapomenout":
Buď stále má láska
Vrátím se k tobě
Jakkoli daleko ode mě se cítíš
Nejsi sama
Pořád budu čekat
A pořád tě budu sledovat
Nemohu tě nechat jít
Jsi každou součástí mě
Prostor mezi námi je už jen sen
Věř, nikdy nebudeš sama
Ukápne mi slza. "Pochop, po tomhle jsem mu nemohl říct, že tě miluji." chytne mě za ruku. Když jsem za tebou dojel po pár dnech, ty jsi tam už nebyla. Jeden pán mi řekl, že jsi se odstěhovala domů. V ten moment jsem si vzpomněl na tvé slova, která jsi pronesla ve Francii - dům pro prarodičích. Snažil jsem se na tebe zapomenout, protože jsem neviděl cestu." pohladí mě po vlasech. "Jenže to nešlo. Týdny ubíhaly a já po tobě stále toužil." Z jedné slzy mi tekl proud. "Týden zpátky jeden večer, když došel z terapií, na které chodí dobrovolně do Hope, jsem chtěl, aby si se mnou na chvíli sedl. Opatrně jsem se mu snažil vysvětlit situaci, a že už to před ním nechci tajit." Utřu si slzy: "Jak reagoval?"
"Tak jak se dalo čekat. Naštvaně po mně křičel a nadával mi. Vyběhl po schodech do pokoje a práskl dveřmi. Dalo se s tím počítat, že tak bude reagovat. Šel jsem si zapálit a on najednou přišel za mnou. Mlčky u mě stál a řekl, že chce, abys byla šťastná… chtěl, abych tě vyhledal a pokud se milujeme navzájem, je kravina nám v tom bránit. Tak jsem tady."
"Jak jsi věděl, že nemám třeba nápadníka?"
"Nevěděl, doufal jsem v to… máš se někdy ukázat, Bill tě rád uvidí a mamka taky."
"Vidíš, s tou jsem se ani nerozloučila a celkově jsem jí dlouho neviděla." Tom jenom souhlasně přikývne. "No počkej, ona ví o nás dvou?"
"Muselo se jí to říct, ale brala to v pohodě, neboj. A neřekla jsi mi, co ten výlet zítra?"
"Oliver jede s jedním kroužkem přes noc stanovat a budou mít výšlap. Už se právě moc těší, jenže pokud bude pršet, výlet se ruší." vzdychnu. "Kdyby náhodou, vymyslíme jiný program." usměje se Tom. "Miluju tě, Mio." Rukou přejedu po těch jeho rozpuštěných vlasech a políbím ho na rty. "Taky tě miluji." Naše těla se propletou a necháme se unášet touhou a pocitem štěstí, že máme jeden druhého.
Uběhly tři roky. Tom za námi jezdil co to šlo a já s Oliverem cestovala do L.A. na prázdniny. Kliniku jsem přepsala na Matea s tím, že mi připadne menší procento z výnosu. S Billem jsme opravdu zůstali dobří kamarádi a napětí, které mezi námi ze začátku bylo, vyprchalo. Olivera svým způsobem bral jako syna, protože dle jeho slov, jsem si ho adoptovala ještě vdaná a rozmazloval ho, jak mohl. Přišlo mi, že se snaží vynahradit dobu, kdy jsem byla těhotná, ale nemám mu to za zlé. Co jsem se odstěhovala z Ameriky, všechno se obrátilo v dobré. Štěstí a láska ze mě přímo tekla. Na tu špatnou dobu mi zbyly po těle jenom jizvy, které měli svůj příběh skrytý hluboko uvnitř mě, ale nebránily mi jít dál. Šlo být šťastnější? Jednou přišel za mnou Tom, že se cítí být připravený na další fázi života a já mohla jenom souhlasit. Pár týdnů na to, když k nám všichni dojeli a seděli jsme u rodinné večeře si Tom odkašlal. "Mami, co bys říkala na jméno Melanie?" Simone se zarazila. "To bude další pes?" S Tomem jsme se museli smát. "Tak jinak… Olivere, co bys řekl na sestřičku?" V ten moment Simone zapištěla. Vyletěla od stolu a začala nám gratulovat. "Ať je to vše v pořádku! Bože, já budu mít konečně holčičku!"
"A co je Bill?" pronese Tom se smíchem. Bill ho praští do ramene a obejme mě. "Gratuluji." Oliver všem po zbytek večera u jídla vykládal, jak bude skvělý bratr a ochrání ji před vším zlým. Pohladím se po bříšku, rozhlédnu se spokojeně na lidi, které mám ráda a vím, že líp to dopadnout nemohlo. Teď jsem opravdu šťastná.
The End

Feel It All 2 - Kapitola 21.

22. února 2018 v 19:47 | By Best.ie |  Feel It All 2
Už vím, co je a bude moje další cesta a kam bude směřovat můj život. Než jsem podepsala rozvodové papíry, udělala jsem ještě jednu věc. Jako vdaná žena jsem si zažádala o svěření Olivera do péče. Díky papíru, co se našel u Luisy doma, který sepsala pro případ nehody, byl během chvilky můj. Kliniku jsem svěřila do péče Matea. Společně jsme se pak s Oliverem sbalili a rozloučili se s L.A. Vrátila jsem se do opuštěného domu po prarodičích v Evropě. Nechali jsme si ho spravit, udělat podlahy, vymalovat a zařídit vše tak, aby nám to vyhovovalo. Oliver měl konečně pokojíček, který si přál. Luisinu urnu jsme mohli vzít s sebou. Až jsme vše zařídili ohledně domu, zašli jsme spolu na hřbitov, kde leželi mí prarodiče a i má maminka. Po dobu, co jsem tam nebyla, byl hrob v hrozném stavu. Oliver mi ho pomohl dát do pořádku a potom tam umístil urnu jeho matky. Zapálily se svíčky a Olímu jsem chvilku vyprávěla, jaká moje maminka byla. Že můžeme být oba na své rodiče pyšní. Přihlásila jsem ho na školu a já začala chodit do práce. Vrátila jsem se k tomu, co jsem dělala dřív a to, že jsem byla zdravotní sestra u jednoho místního praktika. Po dlouhé době jsem zase mohla říct, že jsem šťastná, i když bez prášků na deprese to zvládnout nešlo. Už jsem si zvykla, že jsou mou součástí a moje životní kotva byla Oliver. Chtěla jsem tady být pro něho co nejdéle a nahradit mu to, o co jsem ho připravila.

Uběhly tři měsíce od odstěhování z Ameriky a Oliver slavil své deváté narozeniny. Upekla jsem mu dort a koupila mu dárek, který si zasloužil po tom všem, co zažil. Seděl v kuchyni za stolem, po tmě se zavřenýma očima a usmíval se. "Hodně štěstí, zdraví… ." nesu dort a snažím se zpívat tak, aby mu to neutrhlo uši. Takovou radost, co mu to udělalo. Zahřálo mě to u srdce. Položím to před něj a usměji se. "Teď bys to měl sfouknout a přát si něco." Na pokyn zavřel oči a foukl tak silně, že všech devět jich zhaslo. Zatleskala jsem mu a při tom rozsvítila. "Teď ty oči zavři znovu a počkej." Zašla jsem za roh a z krabice vytáhla štěňátko retrívra. "Všechno nejlepší, Olí." a položím mu tu chlupatou kouli do rukou. "Já mám štěně!" vykřikne a přitulí se k němu. "Děkuju Mio!"
"Není za co." Když beru do rukou foťák, abych mu udělala fotku slyším, že pláče. "Děje se něco?" kleknu si k němu. "To jsou slzy štěstí. Mám tě rád." obejme mě. "Já tebe taky, ale teď bychom mohli udělat tu fotku, souhlasíš?"
"Jasné!" vycení jeho zuby a štěně vytáhne tak, aby bylo vidět. "Super fotka." ukážu mu ji a v tom se z venku ozve hrom. "Snad nebude pršet i zítra." podívám se z okna na ten hustý déšť. "Jaké mu dáme jméno?" podívám se na něho. "Nevím." zamyšleně se zamračí. Vzpomenu si na Pumbu a na to, jak se rád mazlil. Tak my chyběli všichni čtyři. Hlavně Tom… snad se mají dobře tak, jak my. "A co Timon?" navrhnu. "To je super! Náš malý velký Timon. Tak pane Timone, půjdete si se mnou hrát?" a zamíří si to do pokojíčku. Zajdu si uvařit čaj, dort schovám do lednice a vezmu si knížku do rukou. Sednu si do křesla a uvelebím se. Oliver šel brzo spát a když jsem zabraná do knížky, někdo zazvoní. Podívám se na hodinky, kdo tak pozdě otravuje. Chytnu za kliku, odhodlaná nadávat a otevřu. Nejsem schopná však vydat ani hlásku a překvapením mi spadne kniha z rukou. "Nemůžu bez tebe být." řekne. Celý promočený a třesoucí se zimou tam stál a drkotal zuby. Vrhnu se mu do náruče a vášnivě ho políbím. Pohledem se ujistím, zda se mi to nezdá a pohladím ho po tváři. "Tome… ." zašeptám. Oba promočení až na kost se tiskneme k sobě. To je to, po čem jsem toužila. Cítit jeho náruč, polibky… Chytnu ho za ruku a vtáhnu ho dovnitř. "Jak jsi mě našel?"
"Stačilo mít štěstí a pamatováka. Potom už jenom prohledat okolí a ptát se lidí, až se mi to konečně podařilo." políbí mě. "Kdo to je, Mio?" přijde rozespalý Oliver. Tom se na něho překvapeně podívá. "Tome!" vykřikne a i když je mokrý, málem ho umačká. Na Tomově pohledu bylo znát, že nějak nechápe, co tam Oliver dělá. "Je to můj syn." usměju se. "Tys ho adoptovala?" nadzvedne obočí. "Ano a přála si to i Luisa… máme se spolu skvěle, že?" Oliver spokojeně kývne. "Tome, mám tolik her a k narozeninám jsem dostal Timona!" nadšený letí do pokojíčku. "Timona?"
"Je to štěně retrívra. Chybí mi Pumba a v pohádce byl nerozlučná dvojka s Timonem, tak to bylo jasné." Tom se usměje. Oliver ihned přiběhl zpátky a ukazoval chlupatou kouli v náručí. Sledovat Toma, jak se s ním mazlí mě hřálo o srdce. "Olí, je pozdě, běž spát. Jinak budeš unavený na ten výlet."
"Výlet?" prohlíží si nás Tom. "Vysvětlím."
"Tak dobrou noc, Tome. Budeš tady zítra?" Sama se na Toma zvědavě podívám. "To záleží na Mii." uculí se. "Dobrou noc, Olivere." mrkne na něho a Oliver si to spokojeně namíří k pokojíčku. "Jak tady budeš dlouho?"
"No, mám čtyři dny volno, než se budu muset vrátit, ale jestli máš nějaký program, tak … ." nestihne doříct větu, protože ho vášnivě políbím. "Chyběl jsi mi." zašeptám. "Ani nevíš, jak ty mně."
"Chceš půjčit nějaké tričko? Tak mokrého tě nechat nemůžu."
"Mám v autě věci, ale chvilku mi trvalo, než jsem ten tvůj domek našel. Skočím si pro ně."
"Chceš deštník?" Od srdce se zasměje. "To je myslím už zbytečné." rukou protřepe mokré tričko. "Ale čaj ti snad uvařit můžu?"
"Budu rád, děkuji." pohladí mě po vlasech a vyjde ven. Během chvilky byl zpátky i s kabelou. "Koupelna je na konci chodby levé dveře."řeknu, když ho pozoruji, jak se vysléká z mokrého trička. "Hodím si sprchu a hned budu u tebe."
"To taky doufám." mrknu na něho a čaj mu odnesu do obýváku. Jdu si na sebe hodit do ložnice suché tričko a vrátím se zpět do obýváku. Pořád nemůžu uvěřit, že ho mám zase nablízku a mám možnost cítit jeho rty, náruč, vůni. Během chvilky byl zpět. "Natírat se nebudeš?" směju se. "Nebylo potřeba."
"Změnil jsi návyky?"
"To né, ale napadlo mě," chytne mě za ruce a táhne mě k chodbě, "že bys mi mohla dělat společnost." Skousnu si spodní ret a bez protestu ho následuji.

Feel It All 2 - Kapitola 20.

18. února 2018 v 19:30 | By Best.ie |  Feel It All 2
Zvuk přístrojů se rozléhá po prázdném pokoji. Otravný tón pípání mi šel na nervy, jenom co jsem procitla. Znamenalo to, že žiji a to jsem nechtěla. Možná mi ten nahoře dává ještě poslední šanci vše napravit. Zkouším pohnout prsty, zda cítím tělo. Úspěšně je semknu v pěst a pomalu otevřu oči. Snažím se vstát, ale jakmile se zvednu do polosedu, začne mi pískat v uších. Nahmatám po zvonku na sestru a čekám, až se objeví. Během okamžiku byla v pokoji. "Paní Kaulitzová, jak Vám je?"
"Kde je Bill?"
"Myslíte vašeho manžela? To Vám musí říct doktor."
"Chci ho zavolat." vzdychnu. Sestra se otočila k odchodu a já ucítila, jak mě hrozně bolí celé ruce. Sáhnu si na třísla a zjistím, že to tam mám obvázané a nejspíš šité. V tom se otevřou dveře a vstoupí doktor. "Dobrý den, paní Kaulitzová. Jmenuji se Doktor Perry."
"Těší mě." zašeptám. "Co je s mým manželem?"
"Paní Kaulitzová, je v kritickém stavu. Doktoři udělali co mohli a teď musíme počkat, jestli to zvládne jeho tělo a bude mít vůli bojovat." Při jeho jeho slovech se rozpláču. "Můžu ho vidět, prosím!" Chvilku si mě měřil pohledem a mlčel. "Dobře, ale jenom na chvilku." Sestra mi pomohla se dopravit na JIPku, kde ho hlídali. Tolik přístrojů, co kolem něho bylo a nemluvně o těch hadičkách, které z něho trčely. Sestřička mi pomohla se obléct do ochranného obleku a vpustili mě dovnitř. "Máte 5 minut paní Kaulitzová."
"Dobře." zavře za mnou a já se pomalými kroky k němu dosoukám. Snažím se nevnímat bolest třísel, která o sobě dává hodně vědět. Chytnu Billa za dlaň a druhou ho jemně hladím. Jeho tvář je bledá bez známky růžového nádechu. Vypadá jako mrtvola. "Musíš bojovat." zašeptám. "Jsou tady lidi, kteří tě potřebují. Simone a hlavně Tom to bez tebe nezvládne." utřu si proud slz, který mi teče jako vodopád po lících dolů. "Pamatuješ na to, jak jsi mi dal ten náramek? Nic z toho není pravda, protože bys tady neležel. Kdybych mohla, udělám tolik věcí jinak, ale nejde to… musíš tady s námi zůstat, musíš bojovat! Nemůžeš dopustit, aby mi z mého života zmizel další člověk, na kterém mi záleží. Bojuj! Když né kvůli mně, tak kvůli Tomovi." Najednou cítím jeho jemný stisk ruky, který mu opětuji. "Děkuju." zašeptám a silně se rozpláču. "Je čas." jemně pronese sestřička ode dveří. Zvednu se a políbím ho na čelo. Nahnu se k jeho uchu a jemně mu zašeptám: "Pódium na tebe čeká."

Mě pustili po týdnu, ale Bill si tam odležel tři týdny, dokud si nebyli jisti, že je vše v pořádku. Dokonce mu to pomohlo překonat závislost. Byla to ta horší cesta odvykačky, ale moc na výběr neměl. Po propuštění z nemocnice, se o mě Tom staral. Kdyby mohl, nosil by mě na rukách. Konečně jsem mohla mít i Pumbu u sebe a užívat si ho. I přes mé protesty, že to zvládnu sama mi Tom chtěl pomáhat, protože si mě chtěl užít dokud to šlo. Když nadešel den, kdy Billa propouštěli, přijeli jsme pro něho jako uvítací četa. Já s Tomem a Simone jsme čekali před nemocnicí, než se objeví. Nesměl chybět Pumba, který se ho nemohl dočkat.

Dle zpráv byli Kyle s Nicol chyceni a vzati do vazby. Nebyli jediní koho chytli a bylo toho tam po víc. Odsedí nějaký ten rok a klub Diabolo byl nadobro zavřen. Když jsem se Toma ptala, jak nás našli, jeho odpověď byla jednoduchá. Jel se za Billem usmířit a všiml si mého kola, které tam bylo opřené. Jenže mě nikde nenašel a ani telefon jsem nebrala. Díky Billovému mobilu, který měl naštěstí v době přepadení u sebe, nás našel. Liam ho vystopoval a tím zalarmoval policii na zátah, protože signál byl v Diabolu. Doufali, že tam budu i já. Díky těmhle událostem mě mrzelo, že jsem nemohla být na pohřbu Luisy. Donesla jsem jí kytku na hrob, kde byla položena urna, ale nepřipadalo mi, že to stačí. Mé já mi našeptávalo, že bych se jí měla nějak odvděčit. Když se Bill vrátil z nemocnice, Tom se nastěhoval k němu s tím, že celou dobu bydlel u Simone na bytě. S Tomem to skončilo a mé srdce strádalo. Bill si se mnou chtěl promluvit a pozval mě na večeři. Po příjezdu ke klukům, jsem se potkala s Tomem u dveří. "Ahoj." mile se na něho usměji. "Ahoj." v jeho očích je znát smutek. "Stalo se něco?" chytnu ho za ruku. "Bill se s tebou chce usmířit." hodí nucený úsměv. "Nechám vás o samotě." vysmekne se z mého držení, nasedne na motorku, nahodí helmu a odjede. Chvilku jsem stála zaražená mezi dveřmi, protože jsem sama cítila, že něco není v pořádku. Nakonec jdu dovnitř. "Ahoj Billy." podívám se na něho. Zase to byl on. Ten fešák, který lámal tisíce srdcí mnoha žen. "Potřeboval jsi změnu, že?" ukážu na jeho hlavu. "Ahoj Mio," usměje se, "snad mi ta černá na hlavě sluší?"
"To víš, že jo. Tobě sluší vše." Černá ho dokázala udělat tajemným, ale i tak mé srdce plesalo radostí. Rozhlédnu se kolem sebe po místnosti. "Dal jsi nově vymalovat?"
"Vše je tady nové." ukáže na nábytek. "Ou." Vše vypadalo jinak. Hned jsem si toho nebyla schopná všimnout. "Proč?"
"Chci začít od začátku a to okolo mi připomínalo to zlé."
"To je dobrý způsob, chválím tě." Bill se ke mně přiblíží a chytne mě za ruce. "Děkuji."
" Za co?" překvapeně na něho hledím. "Za vše. Ještě jednou se ti chci omluvit za všechno, co jsem způsobil a že jsem byl schopen s Nicol… ."
"Pšššš." položím mu prst na ústa. "Nechme to za námi." zvážním. Bill se ke mně přiblíží a políbí mě na rty. Jenže už ty pocity, co mi dříve roztřepaly kolena a srdce tlouklo vzrušením, byly pryč - ucuknu. "Jasné, potřebuješ čas, promiň." omluvně se na mě uculí. Chvilku stojím a přemýšlím nad danou situací. "Můžeš si sednout, prosím? Potřebuji ti něco říct."
"Oh, určitě." sedne si na sedačku a já si sednu vedle něj. Chytnu ho za ruce a podívám se mu do očí. Mám ho ráda, je součást mého života, ale ač jsem mu vše odpustila, tak mé city si řekly dost. "Jsem ráda, že tady spolu sedíme a já tě můžu mít na blízku." pohladím ho. "To já taky." usměje se. "Mám tě ráda a jsi má součást. Máme společné vzpomínky dobré, tak i ty zlé… jenže mé city, ač jsem ti odpustila, mě opustily... Je mi to líto Billy. Už tě nemiluji… ." rozpláču se. Bill mě obejme a zašeptá: "A víš, že bych se divil, kdyby ano?" se slzami v očích se na mě podívá. "Moc jsem chtěl, aby to vše bylo jako dřív, ale vím, že to nejde." jeho jemná ruka mě pohladí po tváří a setře mokré líčka. "Miluju tě a vždy budu, ale nebudu tě tady držet. Chci abys byla šťastná." Opět se na něho pověsím a políbím ho na líčko. "Omlouvám se."
"Nemáš se za co omlouvat. V nemocnici jsem měl hodně času přemýšlet nad tím vším a beru to tak, jak to je. Přátelé?" usměje se na mě. I přes ty jeho slzy je to ten, koho jsem znala a znám. Konečně je zpět. "Ti nejlepší." zašeptám. "Měla bych jít." naposledy ho políbím a odejdu. Kolo tam nechám a pěšky se vydám domů.

Feel It All 2 - Kapitola 19.

15. února 2018 v 19:34 | By Best.ie |  Feel It All 2
Procitnu. Připadám si těžká… je mi jak po divoké noční párty, ale nemám tu hroznou žízeň, která po tom alkoholovém řádění volá jako plíce po vzduchu. Lehce pootevřu oči a zjistím, že vidím svá kolena. Něco je tady špatně. Zvednu hlavu a podívám se, kde to jsem. Všude jsou bílé kachličky a jsem natočená na staré, rezavé dveře s okýnkem, které mi připomínají dveře na klinice Hope. Cítím bolest v rukou a chci s nimi pohnout, ale nejde to. Pomalu zakloním hlavu ke stropu a zjistím, že mé ruce jsou přivázané k provazu do vzduchu a klečím. Najednou se provaz začne namotávat a já s ním jdu nahoru až skoro stojím na špičkách. Se zatnutými zuby a bolestí se podívám na zem. Na mém těle zůstaly jenom kalhotky, ale jinak je mé tělo nahé. V tom ucítím štiplavou bolest hrotu, který mi projíždí po zádech. "Menší nažhavení." zašeptá mi ženský hlas do ucha. Stále si připadám omámená a nedokážu poznat, o koho jde. Ta samá bolest mi projede na druhé straně zad a to už bolestí syknu. "Ach, ten zvuk projevované bolesti je jak extáze pro mé tělo." ozve se zezadu. "Tak jsem po tom toužila a ta chvíle je konečně tady." syčí jako had. "O co Vám jde?" zašeptám. "O co?" zasměje se tak pronikavě blízko mých uších, až to zabolí. "Čistě o tebe, děvko!" Jakmile to vyřkne, poznám ten hlas, který stojí za mnou. "To jsi ty?" Cítím, jak mám v hrudníku srdeční závod. "A koho jsi čekala? Zoubkovou vílu?" Hrot zabodne lehce do zad a jede s ním do předu na mé břicho. Se zatajeným dechem snáším tu štiplavou bolest a snažím se nevydat ani hlásku. "Jak bylo jednoduché vše naplánovat a podmanit si lidi kolem tebe… až na tu svini Luisu. Otec jí měl odrovnat rovnou a neměl na nic čekat… vše mohla zkomplikovat, kdyby mluvila." prohlídne se v odrazu čepele a poupraví si rtěnku. "Jak?" zašeptám. "Jak? Jednoduše… stačilo se vetřít na jednu párty, kde byl Bill. Vzdoroval mému nátlaku, tak jsem mu na další seanci, té jeho partičky, namíchala do pití menší elixír. A hned mi byl po vůli. Poznal to a bál se ti dojít na oči, jenže po telefonátu s tebou se opil a to už jsem věděla, že je můj. Nasadit mu brouka do hlavy bylo už to nejmenší." Cítím takový vztek a tak bych se na ni vrhla, ale nezmůžu nic. "A potom už to šlo ráz na ráz. Dal mi už sám a dobrovolně. Sex s ním byl úžasný… ."
"Dost!" vykřiknu. "Ty jeho doteky, polibky… dala jsem mu přesně to, po čem toužil."
"Mlč… ." zašeptám a rozpláču se. "Jak jsi slabá… a to z tebe měli všichni strach, pche." Opět zajde za mé záda a slyším nějaký zvuk, který byl slyšet při tahání provazu, ale tentokrát to nebyl můj provaz. Někdo bolestí zaskučí, ale nejde se mi podívat na bok, abych zjistila, kdo to je. Znovu se objevila před mýma očima a zadívala se na mě s pocitem uspokojení. "Nenechám tě přece trpět samotnou." uchechtne se. Přiblíží se a chytne mě jejíma ledovýma rukama za hrudník a jemně mě natočí. "Mio?" zašeptá. "Bille, promiň!" vzlykám. "Nicol? Co to sakra je?!"
"Mám užasnou hru, Billíku." jazykem přejede po jeho bradavce s piercingem a políbí ho na rty. Bill lehce zakloní hlavu a zjistí, že je na tom stejně jak já. Visí a špičky prstů se mu tak-tak dotýkají země. "Proč?" vykřikne jejím směrem. "Vy máte otázek, to je hrozné." zakroutí hlavou. "Odplata, drahoušci za to vše, co jste nám posrali!" máchne vztekle rukama. "Ale aspoň nějaké uspokojení budu mít, až se na vás vyřádím." její jazyk přejede po horním rtu a slastí se olízne. Přistoupí ke mně a přiloží k mé ruce celou čepel nože a přejede po jedné vnitřní straně paže. Bolestí zaječím. Tak nesnesitelná bolest, co mi tím projela… cítím teplý pramen teplé krve, který se line dolů. "Nech jí být! Nešahej na ni!" Bill se snaží vztekle vyprostit z lana, ale marně. Přistoupí k druhé straně mé ruky a udělá to samé. Přes zaťaté zuby vrčím bolestí. Bill se jí snaží všemožně odlákat, ale pokusy jsou marné. "No tak, Billíku, klídek. Na tebe taky dojde řada, neměj strach, drahouši!" zvýší hlas. Krokem ťukajících podpatků o kachličky přijde k Billovi. Nehty mu přejede po stehně a ruka jí zajede do jeho boxerek. "Mám chuť si zašpásovat, co ty na to?"
"To nemyslíš vážně?" Bill na ni hledí s překvapeným výrazem. "No tak, bude se ti to líbit a jí určitě taky." pohodí hlavou směrem ke mně, stále s rukou v jeho boxerkách, Když si chce kleknout a stáhnout mu boxerky dolů, Bill někde sebere sílu a kolenem ji udeří do obličeje. "Tos neměl dělat ty zasraný kreténe!" Utře si krev ze rtu a popadne nůž, který odložila na zem a otočí se ke mně. Během okamžiku mi vrazí nůž mezi třísla. Přes můj křik nebylo slyšet, že někdo vstoupil do místnosti. "Co sakra chceš Trevore! Nevidíš, že pracuji?!" vztekle dupne. "Sorry Nicol, ale máme problém."
"Vrátím se vy svině, to se nebojte a dodělám to, co jsem začala!" Než odejde, čepelí nože s mou krví přejede Billovi po paži jak mně. "To aby ti to nebylo líto." sykne a zavřou se za ní dveře. Cítím se omámená. Po nohou mi teče proud krve a pociťuji, že slábnu. "Mio, promiň! To jsem nechtěl!" rozbrečí se. "Kdybych dal na tvé slova, takhle by to nedopadlo… ." zašeptá. "Odpustíš mi, prosím?"
"Bille, ty se nemáš za co omlouvat. Vše se točilo stále kolem mě a nehleděla jsem na druhé. Jenom na sebe." snažím se zhluboka dýchat. "Má to tak být… konečně odejdu tam… nahoru."
"Ne, Mio, to ne! Na to nemysli! Musíš tady zůstat, potřebujeme tě!"
"Konečně půjdu tam, kam jsem chtěla."
"Ne, všechno bude v pořádku a dostaneme se z toho!" zoufale se mě snaží podpořit. "Slib mi, že se usmíříš s Tomem… a půjdeš na léčení." podívám se na něho. "Slibuju, ale potřebuji tvou oporu, Mio! Každý den jsem tě postrádal a litoval toho, co se stalo." V tom se rozrazí dveře. Nicol naštvaně vtrhne do dveří a vší silou s nimi praští. "Nic nemůže jít podle plánu… musíme to urychlit." s naštvaným výrazem popadne šaty, které si vyhrne nahoru. Na stehně má pouzdro, ve kterém je nožík a vytáhne ho. Otočí se na Billa a vrazí mu ho do břicha. Nevydal ani hlásku… jeho pohled však mluvil za vše. "Néééééé!" zakřičím, ale můžu všemu jenom nečinně přihlížet. "Doufám, že budeš trpět." uchechtne se a podívá se mým směrem. "Ty jsi taková… ." vzdychnu. "Neboj, na tebe jsem nezapomněla." Její prsty mi vrazí do rány na tříslech, aby se to víc rozkrvácelo. Se zatnutými zuby si prohlížím její spokojený výraz. Cítím, že omdlívám a stěží udržím oči. Omdlím. Cítím něčí dotek. "Žije!" slyším tlumeně někoho křiknout. "Sundejte ji. Záchranka je na cestě." V tom se po místnosti rozlehne křik. "Bille, nééééé." ten hlas je mi povědomý. "Nesmíš umřít! Nenechávej mě tu samotného!" Tak jsem chtěla vykřiknout, ať mě nechají být a postarají se o Billa, ale nešlo to. Musela se dostavit i záchranka, protože jsem dostala kyslíkovou masku. Tomův pláč mi trhal srdce a tak jsem ho chtěla obejmout a říct mu, že bude vše v pořádku a určitě přežije.

Feel It All 2 - Kapitola 18.

12. února 2018 v 13:01 | By Best.ie |  Feel It All 2
Když se ráno vzbudím, vedle mě je místo prázdné. Hodím na sebe něco a jdu si uvařit kávu, ale hned se mezi dveřmi zarazím. Na stole je snídaně, káva a dokonce malá kytka, kterou utrhl někde venku. On už sedí, snídá a Copper se mu vále pod nohama, ale jakmile mě zahlídne, přiběhne mě přivítat. "Dobré ráno ty mazle." poškrabkám ho za ušima. "Dobré ráno." přijdu k Tomovi a políbím ho na čelo. Usednu za stůl a vše si prohlížím. "My něco slavíme?"
"Chtěl jsem ti udělat radost." mile se usměje. "Děkuji."
"Kytku našel Copper při venčení. Neboj, je čistá, nepočůral ji." směje se. "Co máš dneska v plánu?" napiju se kávy. "Musím do studia a budu volat s kluky přes skype."
"Na něco jsi zapomněl." Nechápavě se na mě podívá. "Bill."
"Jo, za ním zajdu taky." přejde ho najednou úsměv. "Je to přece tvůj bratr a hlavně ho musíme dostat ze spárů Nicol co nejdřív."
"Já vím, ale…" vážně se na mě podívá. "Je to hrozné Mio, ale nechci o tebe přijít. Když se Bill vrátí do mého života, nebudu moct lhát. Nikdy jsme si nelhali."
"On ti ale lhal a mockrát." zamračím se. "Jenže já to nedokážu."
"Nemůžeš mu to říct, Tome. To k vašemu usmíření nepomůže." Tom složí dlaně na obličeji a zakloní se. "Tome, nenuť mě si vybírat, to nejde." zvednu se od stolu a jdu do ložnice si nachystat věci do práce. Pomalu přijde mezi dveře a sleduje mě. "Vím, že to skončí, ale užijme si to, dokud je to možné. Nech mě, abych si tě užil, prosím." Vše z rukou odložím a jdu ho obejmout. "Za Billem zajdu já."
"Co? Né, to je v pořádku, zajdu za ním sám."
"Je čas, abych si s ním ujasnila, jak to bude dál. Potom můžeš nastoupit ty." lehce se pousměji a pohladím ho po líčku. Obléknu se, vezmu kolo a vydám se do práce. Po cestě se podívám na hodinky a když zjistím, že mám čas a jedu brzo, na křižovatce odbočím na opačnou stranu. Po nějaké době dojedu k domu, který mi tolik dal i vzal. Opřu kolo o plot a projdu bránou, která byla otevřená. Pomalými kroky se došoupu doprostřed příjezdové cesty a podívám se na tu vilu, ve které jsem žila. Vybaví se mi vzpomínky, jak jsme spolu válčili polštáři a naháněli se po celém domě. Jak měl Pumba nemocnou nožku a my ho nosívali do schodů i ze schodů. Jak jsem udělala Billovi radost a sehnala mu šaty, které si tak chtěl vyzkoušet. Na ten jeho radostný a spokojený výraz nejde zapomenout. Lítal po celém domě a díval se do každého zrcadla… a ty jeho polibky… hřejivá náruč… jenže mi ublížil, i když možná ne vlastní chybou. Po příchodu ke dveřím tam stojím pět minut a průběžně zvoním. Už to chci vzdát, ale za dveřmi se ozve hlas: "Kdo je?"
"To jsem já Bille, Mia." Slyším, jak rychle odemyká. "Mio! Co tady… ."
"Potřebuji s tebou mluvit." podívám se na něho, že má jenom trenky. "Obleč se prosím a sedneme si dole v parku, počkám tě tam. Jenom, co to dořeknu, ozve se zezadu Nicol. "Kdo to je medvídku? Už je tady konečně Raul?" přijde v noční košilce, ze které málem vypadává ten její umělý hrudník. "Bille, prosím." zašeptám. "Co tady chceš, děvko." Bill jí při jejich slovech chytne pod krkem. "Tak s ní nebudeš mluvit, je ti to jasné?!" procedí mezi zuby a pustí ji. Úplně se zděsím jeho chováním. Takový nikdy nebyl a nemyslela bych si, že i takový může být. Zaražená s pootevřenou pusou na něho zůstanu bez dechu hledět. "Dej mi pět minut."
"Jo, jasné." otočím se a jdu do toho menšího parku čekat na lavičku. Ihned vytáhnu cigarety a snažím se vstřebat to, co jsem viděla. Během chvilky se dostaví a sedne si vedle mě. "Ty kouříš?" podívá se na mě překvapeně. "Jo, už nějaký ten pátek to bude."
"O čem jsi chtěla mluvit?" Při jeho slovech se mu dívám na ruce, které si nervózně ochytává. "Je tady jeden problém s tou tvou… ani to nemůžu vyslovit, jaký k ní mám odpor… je to prostě děvka." vzteknu se. "Mio, v klidu." Zhluboka se nadechnu. "Máš vůbec ponětí, kdo to je?"
"Dělá modelku… ."
"Jenom modelku?" skočím mu do řeči. "Jo."
"Ty si ani neuvědomuješ, v čem jsi namočený a dokonce můžu s klidem v duši říct, že jsi zpátky tam, kde jsi byl!"
"To není pravda!" vyjede po mně. "Ne? Dle tvého chování a to, jak jsi nervozní bych to tipla na pervitin." při vyslovení se mi oči zalijí slzami. "A ona je dcera Kyla Wilsona, který je jedním z vlastníků Diabola... včera zabili matku jednoho chlapečka, kterého jsme léčili na popáleniny. Byla jeho milenka a moc toho věděla a při její smůle byla v kontaktu se mnou. Dokonce jsem zjistila, že ten Kyle má spojitost s Bellinou smrtí."
"To nemůže být pravda." naštvaně, ale zároveň v rozpacích si stoupne a začne přecházet z místa na místo. "Co jsi dělal u kliniky Hope?"
"Jak víš, že jsem tam byl?"
"Mateo má všude kamery." prsty si setřu slzy z lící. "Prosím, sbal se a odejdi za Mateem, pomůže ti a hlavně budeš dál od Nicol. Stále mi na tobě záleží i po tom všem." sedne si zpět vedle mě. "Já chci, ale nejde to." rozpláče se. V tom mi někdo zezadu přiloží něco na ústa a zatmí se mi před očima.

Feel It All 2 - Kapitola 17.

9. února 2018 v 10:14 | By Best.ie |  Feel It All 2
Kdybych zasáhla dřív, tohle se stát nemuselo. Vše mi připadalo v pořádku, ale měla jsem tušit, že to byl klid před bouří. Jsem neschopná... "Mio! No tak Mio!" Slyším zvuky. Pootevřu oči a podívám se na obličeje, které se nade mnou sklání. "Je ti dobře?" podává mi vodu Ben. "Snad." sednu si. V tom si vzpomenu na Luisu a co mi Tom řekl. Zavěsím se za Bena a rozpláču se. "Co je Mio?" pohladí mě po zádech Eva. "Už je pozdě… Luisa… je mrtvá." vzlykám. "To ne." chytne se Eva vystrašeně hrudníku. "Co Oliver? Telefon, rychle!" Ben mi ho ihned podá. Vytočím číslo na Toma. "Mio, v pořádku?"
"Co je s Oliverem?"
"Je na živu. Nejspíš ho zachránilo to, že šel k nám pro Coppera."
"Kde teď je?"
"Odvezla ho policie. Liam říkal, že skončí v dětském domově."
"Přijeď za mnou, prosím." zašeptám. "Hned jsem tam." zavěsí. Cítím, jak se mi vše bolestí stahuje a utlačuje vše kolem. Eva odjela domů jenom co se objevil Tom. Hned jsem se do něho zavěsila a silně ho stiskla. Dlouho jsem ho nepustila a svírala co to šlo. "Je to moje chyba." zašeptám. "Mio, nemůžeš… ."
"Tome, kdybych jí poslala hned pryč a nečekala na to, až něco najdu, žila by. Tohle si neodpustím."
"No tak… nemůžeš za vše vinit sebe. Stalo se to a byl to osud."
"Chci, aby ses usmířil s Billem."
"Co?"
"Je do toho všeho zapletený a chci, aby ses sním usmířil. Volal mi Mateo, že krouží kolem léčebny. Chce se léčit, musíš mu pomoct." Pustí mě a jde k oknu. "Možná máš pravdu… stejně mi chybí." Přijdu k němu, chytnu ho za ruku a hlavu opřu o jeho paži. "Ale o tom, co je mezi námi, se nezmiňuj, prosím."
"Neboj." políbí mě na čelo. Tom odjel do studia a já zavolala Liamovi jak to vypadá. Domluvila jsem si s ním, aby došel ke mně domů, protože mám k případu záchytné body. Večer jsem nachystala víno a s Tomem čekala, až přijde. "Nemluvil jsi s ním ještě?"
"Zítra za ním zajdu domů." Ozve se zvonek u dveří. Podívám se kukátkem a otevřu. "Ahoj Liame. Kiro, jak se máš?"
"Skvěle a jak ty?" Pokrčím lehce rameny. "Je mi to líto." obejme mě. "Mě to mrzí dvakrát tolik." zašeptám. Sedneme si na sedačku a všichni se sjedeme pohledy. "Chtěla jsi mi něco říct?" vytáhne poznámkový blok. Dlouze jsem vykládala, co jsem zjistila, co mi řekla Luisa tu noc před smrtí, a že to má spojitost i se smrtí Belly. "Proč jsi o tom neřekla někomu dřív?" vzdychla Kira. "Nevím. Možná kvůli tomu, že jsem si nebyla jistá a teď už je pozdě." zahledím se na sklenku v rukou. "Ty už se do toho nepleť a já to zařídím, jasné?" podívá se na mě vážně Liam. Souhlasně to odkývnu. "Můžu si s tebou promluvit o samotě?" pohodí Kira hlavou, že ji mám následovat. Vezmu si cigarety a jdu s ní na balkon. "Nechceš mi něco říct?" vybalí hned na mě, jenom co se zavřou dveře. "Co bych měla ještě říct? Vše jsem řekla."
"Mě zajímá Tom." Zarazím se. "Co s ním je?"
"Jak je možné, že bydlí s tebou?"
"Rozešel se se Shermine a s Billem nemluví, tak jsem mu nabídla bydlet u mě. Rodinná výpomoc."
"Proč jsi mi o tom neřekla, když jsme si volaly, psaly a dokonce se viděly?"
"Nějak mi to nepřišlo důležité."
"Ty s ním něco máš?"
"Ne, blázníš? Je to můj švagr." potáhnu si z cigarety a podívám se na okolí. "Tak jaký je v posteli?"
"Nespím s ním!" podívám se na ni. Ona pozvedne koutky a lehce se usměje. "Mě neoblbneš. Mluv."
"Okey, spala jsem s ním. To to jde tak vidět, sakra?" vzdychnu a máchnu rukama. "Ne, ale nějaký ten pátek tě znám a poznám na tobě, že se snažíš něco skrývat."
"To určitě." směju se. "Jenže co budeš dělat, jsi vdaná stále za Billa?"
"To je ten problém Kiro, miluji oba dva. Nevím, jestli je to tím, že jsou dvojčata, ale… prostě jsem momentálně v pasti. Nemůžu si mezi nimi vybrat."
"Že ty musíš mít vždy něco extra." začne se smát. "Ty jsi blbá, opravdu." kroutím hlavou, ale nakonec se začnu smát taky. Jenom co se zavřou dveře za Liamem a Kirou, Tom mě opře o zeď vedle dveří. "Co děláš?" podívám se do jeho očí, které mě omámí. Jenom se usměje, chytne mě za ruce a zvedne mi je nahoru nad hlavu a přidrží je u zdi. Polibky jede po krku nahoru ke rtům. Cítím, jak se mé tělo chvěje. Jeho ruce něžně klouzají po mých, přes prsa k bokům, přes které si mě k sobě přitáhne.

Feel It All 2 - Kapitola 16.

5. února 2018 v 18:38 | By Best.ie |  Feel It All 2
Ležíme v posteli, zhluboka dýcháme a má hlava spočívá na jeho hrudi. Hlavou se mi honí myšlenky, co bude dál. Co k němu vlastně cítím a jak to bude vše pokračovat. "Nelituješ toho?" zašeptá. "Nevím." rukou přejedu po jeho břiše. "Nemám pocit, že by to bylo špatně… a ty?"
"Mně se to líbilo." Zvednu hlavu a podívám se na něho. Jeho rozpuštěné vlasy ho dělají bohem. "Co teď?" Jeho ruka mě přitáhne k jeho rtům. "Tome, vážně."
"Okey. Sedne si a podívá se na mě. "Asi to není to, co chceš slyšet, ale sám nevím. Jsi bráchova manželka, ale sám k Tobě něco cítím."
"Tak to jsme na tom stejně. Pořád mám Billa ráda, jenže Tebe taky." Tom se na mě svalí a políbí mě. "Je to asi šílené, ale chci Tě, Mio." jemně do mě vnikne a oddáme se spolu vášni, která zůstane ukrytá mezi těmito čtyřmi stěnami.

Ráno sedím za počítačem a hledám Luise nějaké ubytování, kam by se mohla ztratit. Tom dlouze vyspával. Za dobu, co si dali pauzu, Tom upravil nějaké jejich nahrávky a udělal remix vlastní tvorby, aby to nevypadalo, že nic nedělají. Vydám se do práce. Je příjemně teplo a sluníčko pěkně hřeje. Po příjezdu do práce vyřídím nějaké telefonáty, papíry, obstarám sklad a než se zorientuji, je odpoledne. Začne mi zvonit mobil. "Ano Mateo?"
"Ahoj Mio, potřebuji s Tebou mluvit, máš teď chvilku?" "Mám. Mluv, co potřebuješ?"
"Dneska jsem tu viděl kroužit Billa."
"Co?!"
"Potuloval se okolo zadní části areálu."
"Co tam dělal?"
"Myslím, že nabíral odvahu jít dovnitř."
"Myslíš?"
"Myslím. Proč by tady jinak byl. On v tom zase lítá?"
"Jo a jak to vypadá, tak se chce léčit, ale je mu to blbé se vracet."
"Nemůžeš s ním promluvit?"
"Nemluvíme spolu."
"A co ten jeho brácha?"
"V tom je ještě větší problém, taky se spolu nebaví."
"Co? Oni dva? To není možné."
"Jak vidíš, je."
"Jenže co s ním?"
"Uvidíš, jestli se tam bude ještě potloukat a přinejhorším bych dojela, jo?"
"Okey, tak zatím." zavěsí. V tom si vzpomenu na tu fotku, kterou udělal Liam při stěhovaní Luisy. Vytočím číslo na Evu. "Ahoj Mio, copak potřebuješ?"
"Ahoj Evo, mohla bys dneska přijít k nám na kliniku? Potřebuji s tebou mluvit."
"Děje se něco? Nezníš moc pozitivně."
"Prosím, je to důležité."
"Dobře, v kolik?"
"Čím dřív, tím líp."
"Dobře, jak se uvolním z práce, dojedu."
"Děkuji, budu čekat." zavěsím. Při zaklepání na dveře vstoupí Ben. "Můžu na chvilku?"
"Určitě." Ben dojde ke stolku a podá mi obálku. "Co to je?" "Pozvánka a byl bych rád, kdybys přišla." Překvapeně se na něho podívám a z obálky vytáhnu zdobený kus papíru. Prohlédnu si to a s šokem se podívám na Bena. "Ty se ženíš?"
"Jo, už to tak bude."
"A kdo je ta šťastná?" sklopím zrak zpět k pozvánce. "Ou, tak jsi konečně poznal vysněného prince? Proč jsi mi neřekl, že jsi… no… ."
"Na kluky? Já jsem nechtěl, aby se to nějak ventilovalo."
"Je zvláštní, že to na tobě nejde nijak poznat?"
"Poznat?" směje se. "No víš, vždy to jde trochu poznat."
"Přijdeš tedy?"
"To víš, že přijdu." obejdu stůl a obejmu ho. "Tak to tedy gratuluji opožděně k zasnubám." poplácám ho po zádech. "Děkuji." směje se. Ben spokojeně odejde a já se vydám na sezení. Po dobu, co jsem s Tomem, jsem vlastního psychiatra nemusela vůbec navštívit. Měl na mě léčivé účinky, které jsem potřebovala jako sůl. V půlce sezení mi dojdou oznámit, že na mě v kanceláři čeká žena. Hned jsem běžela k sobě a děti odvedly sestry zpět na pokoje. "Zdravím Evo."
"Zdravím." "Už ti Ben udělal kávu?"
"Ano děkuji. Co je tak důležitého?"
"Potřebuji, aby ses podívala na jednu fotku."
"Fotku?" Vytáhnu mobil z kabelky a v galerii najdu fotku Kyla. "Poznáváš ho?"
"To je on."
"Je to Kyle?"
"Kdes sebrala tu jeho fotku?"
"Víš, jak jsem ti jednou říkala, že tady byl chlapeček, který byl popálen chlápkem, který se jmenuje Kyle? Tak to je on. Při stěhovaní toho chlapečka i s jeho matkou, na lepší místo, se tam objevil."
"To není možné… ."
"Taky jsem tomu nechtěla věřit a jak jde vidět, jede v mnohem větším, než v týrání žen a dětí."
"O co jde?"
"Drogy a věřím, že i obchod s děvkama."
"To o nich policie neví?"
"Už tam udělali jednou razii a některé vzali do basy, ale nejde mi do hlavy, proč se Kyle dostal tak rychle ven z basy."
"Nemá nějaké známé na policii?"
"Všechno je to možné. Jenže teď je v ohrožení i ta maminka od toho chlapečka. Snažím se najít něco v Kanadě, aby byli co nejdál od něho."
"Můžu ti pomoct?"
"S čím? Sama nevím, co bych měla dělat."
"Postarám se o tu paní. Mám známého v Castlegaru v Kanadě a ten by jim mohl pomoct."
"Opravdu? To by bylo skvělé!" Podívám se na telefon, který mi začal zvonit. "Promiň." odmítnu hovor, protože mi volal Tom. Během chvilky však mobil začal zvonit znovu. "Promiň, musím to vzít."
"Co je Tome? Teď tu mám důležitý hovor."
"Je mi to líto, Mio… Luisa… ."
"Co Luisa?!" vyděšeně křiknu. "Našli její tělo… byla udušena." Při jeho slovech přijdu o dech. Sevření ruky povolí a telefon padá k zemi. Selhala jsem… obraz se mi rozostří a zatmí se mi před očima. Jako balvan padnu k zemi.

Feel It All 2 - Kapitola 15.

1. února 2018 v 17:01 | By Best.ie |  Feel It All 2
"Je jeden z vlastníku jednoho klubu, ve kterém jsem dělala uklizečku."
"Můžete mi o tom klubu něco říct?" Smutně se na mě podívá. "Dáme si kávu a vše Vám řeknu."
"Dobře." usadíme se na sedačce a během chvilky donese kávu na stůl. "Tak co je to za místo."
"Je to samotné doupě satana a to je mi bůh svědkem, že je to hrozná díra. Je to tmavé místo, kde se scházejí lidé, kteří jsou zákazníky vlastníků toho pekla. Uklízet každé dopoledne po tom nočním řádění byla hrůza. Všude ty nástroje zla a flašek alkoholu… ."
"Počkejte Luiso, nástroje zla?"
"Jehly, Mio. Všude jich je vždy dost a ty špinavé stoly… Kyle mi vždy říkal, že jestli chci žít, nemám se starat o to co kde je, ale aby to bylo vše pořádně uklizené."
"Víte, jak se ten klub jmenuje?" při jejich slovech mám neblahé tušení. "Nevím, nápis byl sundán po tom, co jsem tam nastoupila, ale Giuliana říkala, to je taky uklizečka, že než jsem nastoupila, se tam stala jedna zvláštní věc."
"Jaká?" napiji se kávy a zahleděná na ni čekám, co řekne. "Je to nějaký ten měsíc, co jedni z vlastníků byli dva chlápci. Dohromady je jich pět. Jednou jim dlužila nějaká holka a ta s nimi měla přímo v tom klubu konflikt. Byla postřelena a ti chlápci záhadně zmizeli. Od té doby je to tam jiné."
"Jak jiné?"
"Každý, kdo má do klubu přístup, je kontrolován. Jakoby měli obavy, že tam vtrhne někdo, kdo tam nepatří, protože po tom všem tam byla policejní razie a vše prohledali. Giuliana říkala, že hodně lidí šlo do vězení a teď to vypadá, že mají něco v plánu, protože klub je zavřený."
"Jak víte, že je zavřený?"
"Protože mi volala a říkala, že Kyle hrozně běsnil. Klub uzavřeli, ale jenom na oko."
"Nic z toho se mi nechce vůbec líbit… ." se sevřeným hrudníkem mám chuť si zapálit. "Něco se chystá. Myslím, že má obavy abych někomu něco nevyzradila."
"Luiso, myslím, že v tom mám prsty trochu já a měli bychom se na nějakou dobu přestat navštěvovat."
"Teď Vám nerozumím, Mio." vystrašeně složí ruce. "Tou ženskou jsem totiž já."
"Co? To ne… ."
"Ale ano." stoupnu si a vyhrnu tričko, abych ukázala svou jizvu. "To snad není možné." vzdychne. "Ti dva, co záhadně zmizeli byli dealeři. Viktor a Ivan, mi vyhrožovali zabitím mého… mého muže a chtěli nahradit ztrátu ušlého zisku, o který sem je připravila díky usvědčení jejich společnice. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se zapletla s jednou skupinkou lidí, kteří se o ně postarali, ale mě stihl jeden postřelit a vpíchnout drogu. Ten klub se jmenoval a myslím, že stále jmenuje Diabolo. Všechno to vniklo na mém bývalém pracovišti Hope mezi jednou sestrou Rose a vedoucí Wilsonovou, která… ."
"Wilsonová?!" se strachem ve tváři se zhluboka nadechla. "Vy jí znáte?" překvapeně se na ni podívám. "Myslím Mio, že jsme v pěkném průšvihu."
"Proč myslíte?"
"Protože Kyle je příjmením Wilson."
"To si teď děláte srandu?"
"Ne, nedělám. V klubu ho tak oslovují."
"Doprdele… promiňte, ale musím si jít ven zakouřit." zvednu se z křesla a jdu ven. Sednu si na lavičku, zapálím a zahledím se na nebe. Vstoupila jsem do začarovaného kruhu? Je možné, aby mě to vše neustále pronásledovalo? Luisa ke mně pomalu přistoupí a sedne si opatrně vedle mě. "Luiso, ta jeho dcera tam je taky?"
"Mám pocit, že je jedna z těch, co to tam vedou." Bolestí zavřu oči. "Mám pocit, že se mi chtějí pomstít a začali přes mého muže, kterého mi odlákala, ale nepočítali s Vámi, Luiso. Bude nejlepší, když seberete Olivera a odjedete hodně daleko. Tady už to není sranda. Za žádnou cenu mu nesmíte brát telefony a už né se s ním potkat, je Vám to jasné?!"
"Jenže nemám peníze na to, aby mohla odjet."
"Máte někde rodinu?"
"Ne."
"Tak odjeďte do Kanady. Ještě dnes sednu na net a najdu vám tam nějaké bydlení, ano? Je to opravdu nutné. Tady to začíná být nebezpečné a vy jste bohužel pojítkem mezi tím vším. Už kvůli Oliverovi je to důležité."
"Dobře Mio." obejmu ji. Když přijdu domů, Tom se smál nad svou prohrou. "Nejsem dobrý obchodník, to by sis měl zahrát s Georgem, ten by ti to natřel. Jak sem dojede, domluvím vám partičku."
Copak to hrajete?" jdu ke stolu. "Monopoly, je to skvělá hra." raduje se Oliver. "To brzdi, zas tak skvělá není, jo?" kroutí Tom hlavou a při tom se usmívá. "Olivere, mamka na tebe čeká."
"Tak jo, mějte se. Zítra přijdu pro Coppera, můžu?"
"Jasné." řekne Tom. Oba nás obejme a odejde. "Tome, musíme si vážně promluvit."
"Děje se něco?" Natočí se ke mně. "Jo, děje." mávnu na něho, ať mě následuje na balkon, protože u toho potřebuji kouřit. Vše jsem mu řekla, popsala a s pláčem se o něho opřela. "Nikdy se jich nezbavím, Tome."
"Musíme to říct Liamovi."
"Jenže co s tím on udělá, když nemáme důkazy?"
"Něco vymyslíme, neboj." políbí mě do vlasů. Zvednu k němu ubrečené oči a políbím ho na rty. Nějak mě ta touha to udělat přemohla a nešlo tomu odolat. Divnější bylo, že Tom mé polibky opětoval.