Březen 2018

Feel It All 3 - Kapitola 8.

29. března 2018 v 21:04 | By Best.ie |  Feel It All 3
Týden utekl velmi rychle. Toma jsme neviděla od události s prstýnkem. Doma se neukázal a Simone ho měla druhý den někde čekat, ale nechtěla se k tomu vyjadřovat. Sama na mě byla naštvaná. Nechtěla si o tom ani promluvit, jak to vidím já. Cítím se mizerně, ale snažím se nic nedat najevo před Oliverem. Nechci mu přidělávat starosti. Teď toho má ve škole víc než dost a ještě chodí doučovat spolužáky. Opravdu se snaží být nejlepší. Zasloužil by si na tu školu jít, ale první si o tom všem potřebuji promluvit s Billem. Ráno, když vypravím Olivera do školy, nachystám Mel, do kočárku, abychom se prošly a vyvětraly. Když se vracíme i s menším nákupem domů, vidím sedět Billa sklíčeného u dveří. Hlavou se opíral o dveře a kouřil. Vypadal nějak zdrcen a unaven. "Billy?" Jakoby vytrhnut z hlubokých myšlenek se na mě podíval. "Promiň, že jsem se neozval."
"To je v pořádku." zabrzdím kočárek a jdu ho obejmout. Vím, že to potřebuje, cítím to. Jakmile ho mé ruce ovinou, jeho hlava se do mého ramene zaboří. Rozpláče se. Pohladím ho rukou po těch jeho rozcuchaných vlasech a on si mě k sobě přivine těsněji k sobě. Ta jeho vůně, objetí… tolik vzpomínek, co mi to vyvolalo. Bylo to jako tehdy… "Co se stalo?" jemně zašeptám. "Nejsem takový, Mio." vydere ze sebe. Chytnu mu hlavu do rukou a podívám se mu do očí. "Nedokážu to… snažím se s tím stále vyrovnat, ale nejde to."
"S čím, Billy?" prsty mu setřu slzy. "S minulostí."
"Minulostí?" zaraženě se na něho podívám. To je přece moje parketa, minulost. On nebyl ten, co by se někdy díval zpět. "Víš co? Zavez kočárek na zahradu a já nám uvařím čaj."
"Dám si kávu...silnou."
"Okey, tak kávu." Sesbírá se jako hromádka neštěstí a odkráčí do zadní části i s Mel. Do deseti minut mám vše hotové a nesu to na zahradu. Bill sedí na židli s nohama pod bradou. Bolí mě ho tak vidět. Položím před něho hrnek, ale prázdným pohledem se dívá do dáli a nevnímá mou přítomnost. Vybavuji si tu místnost s postelí, kde seděl u okna přesně s tím výrazem, jaký má teď. Byl uvnitř zraněný a já mu chtěla pomoct. Říct mu, že to bude vše dobré, jenže sama si tím nejsem jistá. Mlčky se na něho chvíli dívám a vyčkávám. šechno jakoby se opakovalo. Vzpomínky, pocity… ty tváře, které se opakují. "Jsem špatný?" najednou přeruší to ticho. "Proč bys měl být špatný?"
"Za to co jsem udělal." po jeho slovech se ve drala obava, že v tom zase lítá. "Drogy?"
"Ne, možná, já nevím… přece jsem citlivý člověk, chci lásku… nejsem takový." prsty se zaboří ve vlasech. "Co se stalo, Billy?" vstanu se židle a kleknu si k němu. Pozvedne ke mně svůj pohled. "Utekl jsem před tebou. Žádné práce nebyla. Nějak mi nešlo strávit pohled na tebe a malou. Všechno bylo přece naše a najednou se dívám na to, jak si šťastná s jiným a je to Tom. V Berlíně jsem každou noc měl jinou a snažil se vše… ach… nechci žít tímto způsobem. Chci to vymazat, jenže vidím tebe a vše je zpátky. Nejsem takový. Nikdy jsem nebyl. To byl přece Tom. Proč on je teď ten zodpovědný a já lítám jako odpad po bordelech?" jeho ruka mě pohladí po líci. Zahledí se mi upřeně do očí a jeho prst mi lehce přejede po rtu. "Nemohu tě nechat jít… Jsi každou součástí mě … Prostor mezi námi je už jen sen… Věř, nikdy nebudeš sama… ." šeptá. Přišlo mi tak povědomé. Jako bych to už někde slyšela. V tom se mi to vybaví. Tom, který sedí na posteli a cituje slova z Billova deníku. To je ta píseň o mě… Najednou cítím, že mi teče slza po tváři. "Billy." vzdychnu. "Nechci po tobě nic, Mio. Vím, že je vše ztracené a už to nejde vrátit zpět. Ale můžeš mě obejmout?" Vstanu a silně ho k sobě přitisknu, jako bych ho už neměla nikdy pustit... Nechci ho pustit. Nechci tuhle chvíli ztratit, protože to je to, co teď potřebuji i já. Vědět, že mám oporu a někoho, na koho se můžu spolehnout a svěřit se.

Feel It All 3 - Kapitola 7.

26. března 2018 v 21:33 | By Best.ie |  Feel It All 3
Večer, při koupání Mel, přišel Tom do koupelny. "Můžu se dívat?" zeptal se opatrně. "Jo, proč bys nemohl." zvednu koutky rtů k úsměvu. "Můžu s něčím pomoct?"
"Svlékni malou a já nachystám vodu." souhlasně vše odkývnul a postavil se k podložce. Koutkem oka jsem poslouchala, jak na ni mluví, jak jí opatrně hladí, jak si užívá její přítomnost v jeho rukou. Když bylo vše nachystáno, podal mi ji do rukou, abych jí mohla umyt. Nabírám vodu do dlaně a lehce ji s tím polévám bříško a hlavičku. Tom si vytáhl mobil a udělal při tom pár fotek. Po delší době ticha, kdy jsem malou vyndala na podložku Tom promluvil. "Zítra ráno musím jet do Berlína za Billem. Nakonec to focení bude a musím se tam objevit."
"Jo, jeď. Simone tady ještě zůstane nebo pojede s tebou?"
"Pojede se mnou, protože má něco na práci, ale měla by se vrátit."
"Dobře." natírám krémem ten uzlíček v mých rukou. Tom se odebral z koupelny a já dodělala vše potřebné. Odejdu s Mel do ložnice, kde jí nakojím a uložím ke spánku. Zapnu chůvičku a opatrně zavírám dveře. Tichými kroky se ploužím chodbou a slyším, jak se ti tři smějí a baví se. Sedí za jídelním stolem a Tom učí Simone s Oliverem poker. Ten jeho úsměv, jeho vlasy, které mu pramínkem spadaly do tváře… tak dokáže okouzlit. Vybavila chvíle, kdy si v tom našem malém bytečku hrál Oliver s Tomem Monopoli. Ta noc, co nám třem změnila život. Mně se vloudil do života Tom a vklouzl do mého srdce a Oliverovi bohužel ze života důležitá osoba odešla. A zase tady byla ta chvíle, kdy jsem se vrátila do minulosti. Jak se můžu v Californii zbavit toho pocitu, když je vše tak blízko? Že to nebezpečí nebude číhat někde za rohem a nepočká si na mě? Vezmu si z křesla pončo, čaj, který mi uvařila Simone a jdu si sednout na zahradu. Chvilku tak sedím a přemýšlím, co s tím vším. Vezmu mobil do rukou a vytočím číslo na Billa. Po pár tónech mi to zvedne. "Ahoj Mio, stalo se něco?"
"Ne, nestalo… tedy trochu ano. Potřebovala bych s tebou mluvit a něco důležitého probrat. Bylo by to možné?"
"No já nevím… nevím jak to budu mít s časem." zdál se mi nervózní. "Billy, prosím. Jsi jediný člověk, kterému se můžu svěřit a který mě dokáže pochopit… s Tomem tohle probrat nemůžu."
"Je to pro tebe důležité?"
"Velmi."
"Dobře, budu se snažit přijet po focení."
"Děkuji Billy. Mám tě ráda." zavěsím. Jenom co zmáčknu tlačítko ukončit hovor, objeví se Tom ve dveřích. "Můžu?" drží v ruce dětské šampaňské a dvě skleničky. "Jo, určitě. Sedni si." schovám mobil do kapsy. Tom se usadil, nalil nám do sklenek bublinky a provinile se na mě podíval. "Nechci, abychom se hádali."
"To ani já." zadívám se mu do očí. "Ale tímhle si mě postavil do těžké situace."
"Já to jako problém nevidím. Mio, prosím, zvaž to."
"A co si myslíš, že celou dobu dělám? Každou minutu přemítám v hlavě, co a jak." vytáhnu si z kapsy plato s prášky a jeden si hodím do pusy. Cítím na sobě, že se dostávám do stavu úzkosti. "Co to bereš?" zamračí se. Zarazím se, protože mi v ten moment nedošlo, co dělám. "To jsou vitamíny. Podpora … při kojení." dle jeho výrazu s vysvětlením nebyl moc spokojený. "Okey. Myslíš si, že bys mi mohla dělat společnost na menší procházce?"
"Procházce?"
"Chtěl bych se s tebou projít."
"To jako teď?"
"Ano."
"A co malá?"
"Máti ji pohlídá. Už jsem s ní o tom mluvil."
"No… dobře. Dej mi deset minut, ať se převléknu."
"Počkám." Odeberu se potichu do ložnice si vzít věci. Obléknu se a jdu se obout. Tom už byl nachystaný a Simone ho políbila na cestu. Celé mi to přijde nějaké divné. Jenom co vyjdeme za dveře, chytne mě za ruku a pevně ji sevře. "Kam vůbec jdeme?"
"Uvidíš." popraví si rukou vlasy. Bylo vidět, že byl lehce nervózni. Po nějakých těch metrech dojdeme do místního parku. Najednou si všimnu, že tam něco lehunce svítí. Přiblížíme se a mě se zastaví dech. Na pár stromech byly rozvěšeny světýlka, které tvořily místo jako v pohádce. Stála jsem uprostřed a otáčela se dokola nad tou krásou kolem. Na zemi byly rozesety plátky růží. Vyzuji si boty a nechám se unášet bosýma nohama. Měsíc, nad tím vším, podtrhuje to kouzlo. Najednou se místem začne rozléhat hudba od Louise Armstronga - What a wonderful world. Moje oblíbená píseň, kterou jsem neslyšela velmi dlouho. Tom se ke mně přiblíží a obejme mě. Jednou rukou mi chytne mou a začne se lehce vlnit. Nenápadně mě rozvlní v rytmu hudby. Musím se tomu smát a připadám si jako školačka. "Od kdy tančíš?" zašeptám. "Ber to jako dárek, který si zasloužíš." políbí mě na rty. Udělá se mnou otočku a když se zastavíme, chytne mě za obě ruce. "Miluju tě." klekne si a vyndá z kapsy krabičku. Najednou mi spadne úsměv. "Vezmeš si mě?" otevře krabičku a já beze slova stojím a dívám se na ten krásný kamínek posazený v kovu. Pohlédnu do jeho očí plných naděje a lásky. "Co?" zašeptám překvapeně. "Vezmeš si mě?"
"Proč?" nechápu, proč tu krásnou chvíli zkazil. "Přece už stejné příjmení mám a nevidím důvod… ."
"Oh sakra Mio!" naštvaně vstane. "A co že máš stejné příjmení? Papírově to byl Bill, kdo ti ho dal a chci, abys papírově byla moje žena, né jeho!"
"Přece jsme rozvedení, s ním to… ."
"Ty si mě tedy vzít nechceš? Chápu to dobře? A to jenom kvůli příjmení? Ale to že tě miluji, chci abychom byli spolu i papírově, protože máme krásnou dceru, to už v potaz nebereš?" složí ruce na hrudi. "O co ti jde? Zahnat mě do kouta abych se vším souhlasila? Tak to ale nefunguje! Chápeš! Potřebuješ mít ten pitomí papír na to, aby každý věděl, že jsem tvůj majetek?! Protože tak to vyznělo! A na to aby sis mě omotal kolem prstu… o to ti nestojím. První ten podraz a teď toto? Jak si to mám vysvětlit? Co? Akorát to, že si mě chceš pojistit,abych na vše kývla!"
"Jestli to bereš takhle… ." se slzou v oku upustí prsten na zem a odejde. Stojím tam mezi tou vší krásou a cítím se mizerně.

Feel It All 3 - Kapitola 6.

22. března 2018 v 11:44 | By Best.ie |  Feel It All 3
Od jídelního stolu pozoruji Toma, který sedí na sedačce a malou má na rukách. Při tom si míchám čaj, který mi uvařil Oliver, než šel do školy. Snažila jsem se pochopit celou noc, proč mi to udělal za zády a jaký byl důvod toho všeho. Spal na sedačce v obýváku tak, jak jsem chtěla. Ani mě to nemrzelo, protože nebylo dobré, aby byl v mé blízkosti. To jsou si s Billem tak podobní, že mi musí něčím podrazit nohy? Dobře věděl, jaký mám na to vše názor. Vezmu telefon ze stolu a jdu na zahradu. Najdu v seznamu číslo, které bylo mým cílem a vytočím ho. "Prosím, Smith."
"Dobrý den pane doktore, Kaulitzová. Potřebovala bych nutně sezení, bylo by to možné?"
"Moment paní Kaulitzová… no, mohl bych si na Vás udělat chvilku teď dopoledne v deset. Pokud Vám to vyhovuje? Jinak odjíždím na školení a potom mám dovolenou."
"To bude super. Moc děkuji pane doktore. Na shledanou." zavěsím. Zkontroluji hodinky na ruce abych zjistila, kolik času mi zbývá. Vrátím se dovnitř a vejdu do obýváku. "Simone, můžeš na slovíčko?" lehce pozvednu koutky v úsměv. "Určitě." ihned se zvedala ze sedačky a utíkala za mnou do ložnice. Zavřu za ní dveře a prosebně se na ni podívám. "Mohla bych mít prosbu?"
"Sem s tím." mávne rukou a usadí se na postel. "Potřebuji si odskočit na hodinku pryč a nebudu mít čas navařit. Mohla bych poprosit… ."
"Oh, zajisté! Pokud potřebuješ, pohlídám i malou."
"Moc děkuji." zhluboka se nadechnu a začnu si chystat věci na převlečení. "Děje se něco, Mio?"
"Ne, proč myslíš?" odhodím šaty na postel a čekám na to, co mi řekne. "Má to spojitost s tím, co se událo včera?" starostlivě se nahne a chytne mě za ruce. "Trochu." snažím se lhát. Nemám potřebu jí něco vysvětlovat a hlavně né jak na tom jsem duševně… nepochopila by to. "Malou nakrmím, než vyrazím, aby neplakala. Kdyby něco, budu na mobilu." bez dalších pohledů vezmu věci z postele a vydám se do koupelny. Nakrmím malou a vydám se na cestu. Aniž bych promluvila s Tomem, kterého se snažím ignorovat a tím i vytrestat, se vypařím z domu. Dojdu na kliniku a doktor mě ihned vezme dovnitř. "Posaďte se paní Kaulitzová." ukáže rukou na prázdné křeslo, které už dobře znám. "Nejste poloviční?" jeho pohled si mě sjede od hlavy až k patě. "Ano, mám krásnou dcerku Melanii. Je jí týden." usměji se. "Tak to gratuluji! Co Vás ale přivádí ke mně?" lokty se opře a stůl a v rukou protáčí propisku, která má na sobě nápis: "Věř sám sobě."
"Naskytl se tady problém a já nevím, jak se zachovat. Jak tu situaci vyřešit. Cítím, že mě to uvnitř pohlcuje a užírá za živa. Snažím se s tím bojovat, ale nejde to." sklopím zrak na své dlaně. "Tak mi pomalu řekněte co Vás trápí a zkusíme spolu dojít na nějaké řešení." popraví si brýle, které mu lehce sjely po nose. "Jde o to, že Oliver, ten můj adoptovaný syn, dostal od mého přítele obálku, ve které bylo potvrzení o přijetí na školu v Californii. Oliver na ni hrozně chce, ale já to zamítla. Nechci se vrátit na místo, kde jsem nebyla šťastná. Už tak mě ta minulost L.A. pronásleduje jak může a já nechci to, co je uvnitř mě ještě živit. Zradil mě a podrazil mi tímto nohy. Jsem tak na něho naštvaná… tak bych na něho chtěla zakřičet a praštit ho. Ani neví, jak mi tím ublížil!" rozpláču se. "Možná to je ten problém, paní Kaulitzová, že nemá ponětí, co je uvnitř Vás. Nebylo by načase mu vše říct?" řekne pomalu a co nejmedověji, jak to jen jde. "Říct mu o… ." zarazím se zvednu k němu zrak. " Ano, o té Vaší bolesti uvnitř."
"Nejsem si tím jistá, zda je to dobrý nápad. Co když to nepochopí?"
"Já si naopak myslím, že je načase s tím začít něco dělat. A když vezmu to L.A.," zamyslí se, "je tady řešení."
"Je?"
"Ano. Přece se nemusíte vracet na stejné místo, kde to vše bylo a prožívala jste muka. Nastěhujte se jinam. Blíž ke škole… můžete se těm místům vyhnout."
"To je asi pravda." při jeho slovech si připadám, že to vše moc nafukuji. "Vy tam máte kliniku, že ano?"
"Ano, ale spravuje ji kamarád."
"No vidíte, kamarád se o ni stará, tak vy se k ní nemusíte přiblížit. Pokud vím, je to jedno z míst, na které nemáte dobré vzpomínky."
"To ano, ale… ."
"Paní Kaulitzová, radím Vám, zvažte to. Promluvte si s přítelem, zkuste najít jinou variantu místa. Myslím, že on Vás chce mít co nejblíž u sebe, protože jeho život je tam a vy jste tady." V tom jsem se cítila provinile. V jednom má pravdu. Jeho život je tam a on nás chce mít akorát u sebe a nablízku. Díky tomu, že věděl, jak budu reagovat, šel na to oklikou. "Možná máte pravdu… ." vzdychnu. "Pamatujete na mou radu psaní?"
"Myslíte tu, že se ze všeho mám vypsat?"
"Ano, přesně na tu. V první řadě se vypište, uvolněte a potom si sním promluvte. Pro obě strany to bude nejlepší."
"Budu to muset zkusit. Děkuji."

Feel It All 3 - Kapitola 5.

19. března 2018 v 9:33 | By Best.ie |  Feel It All 3
Den, kdy nás propouštěli jsem čekala na Toma, až si nás vyzvedne a odveze domů. Ještě se čekalo na potřebné papíry, které nám měla sestřička donést. Když bylo vše vyřízené a Tom dorazil, vložila jsem Melanii do sedačky a zapnula ji. "Tak, můžeme jet konečně domů." políbím Toma. Rozloučíme se se sestrami a vyrazíme na cestu. Doma už na nás čekala Simone s Oliverem. Timon, Pumba a Copper kolem malé pobíhali radostí. Pumba tedy stál u vajíčka a natahoval vůně. Nikdy nebyl z těch, který by aktivitou překypoval. Simone stála stále u malé a kdyby mohla, malou by tou něhou umačkala. Nakoupila jí tolik věcí, že to nemůže odnosit, i kdybych jí to střídala po hodině. Oliver bral jako dárek to, že se mu narodila sestřička, i když nevlastní. Stále u ní držel stráž a vykládal si s ní. Tak skvělí pocit to byl vidět, jak nám obohatila život. Já sama se jí nemohla nabažit a pořád se na ni chodila dívat s pocitem radosti, že i já jsem dokázala stvořit něco, co je tak krásné, ale i s pocitem strachu o ní. Simone vyzdobila pokoj, nachystala Oliverovi dort a já nachystala nějaké chlebíčky. Dětské šampaňské na přípitek se chladilo a už stačilo nachystat všechno na stůl a zapálit na dortu svíčky. Jediné, co tu chybělo, byl Bill. Zvedla jsem telefon a odešla na zahradu. Dlouho to na druhé straně vyzvánělo, ale nakonec ho vzal. "Ahoj Mio, potřebuješ něco?" jeho tón hlasu byl zvláštní.. "Ahoj… no, přijedeš dnes? Slavíme ty Oliverovi narozeniny."
"Ou, nemůžu, ale popřeju mu později. Máme tady něco rozdělaného… ." slyším, že ho za ním nějaká žena nabádá, aby šel za nimi "Tak čau." zavěsí. Proč neřekl, že nemůže přijet, protože má akci. Pochopila bych to. Vracím se zpátky trochu rozhozená. "Děje se něco?" chytne mě za rameno Simone. "Ne v pohodě, ale Bill nedojede. Má ještě práci." "Jak kdyby to nemohl odložit." vzteká se. "Mám pro vše pochopení, ale co je moc, to je moc." kroutí hlavou. "Simone, nebudeme si kazit oslavu." mrknu na ni. "Myslím si, že můžeme začít oslavovat, ne?" usměju se. "Máš pravdu. Skočím si do pokoje pro jeho dárek." Vydá se ke svému pokoji. Tom mezitím došel s obrovskou obálkou velikosti A4, na které byla obrovská mašle. Překvapeně na něho hledím, protože bylo domluvené, že mu dáme společně foťak. Velice rád fotí a musím uznat, že některé fotky by stály za to vystavit. A jako bonus mu Tom sehnal fotku s podpisem jeho oblíbence. Když si Tom všimne, že se na něho dívám a rukou naznačuji, co to má být, snaží se vyhnout mému očnímu kontaktu. Když přišla Simone, nachystal se foťák a na dortu zapálily svíčky. Tom vzal kytaru do rukou a začali jsme mu zpívat píseň, kterou pro něho vymyslel Bill a že se mu opravdu povedla. Oliver s přáním sfoukl svíčky a já mu s Tomem předala dárek. Byl velice rád a už ho nějak nezajímal dárek od Simone. Musela ho vytrhnout z opojení, které prožíval. Ta mu dala album s fotkami. Bylo to výjimečné album, protože to byly fotky s jeho matkou. Celou dobu byly schované v krabici na půdě a vím, že si je kolikrát šel procházet a zavzpomínat. Simone je seřadila a vdechla tomu kouzlo, které si zasloužily. Takto je může mít po ruce v pokoji. Dojalo ho to, protože když jí objímal, brečel. Mně taky ukápla slza, protože nejen
hormony, ale ten pocit, že je šťastný mě hřál. Čekala jsem, kdy předá Tom tu záhadnou obálku, ale nějak se k tomu neměl. Sedli jsme si ke stolu a dali si každý kousek dortu. "Neměla bys moc sladkého." podívala se na mě Simone káravě. "Proč?"
"Bude jí bolest bříško."
"Myslíš? O tom nám na kurzu nic neříkali." pokrčím rameny. "Na kurzu neřeknou věcí… věř mi."
"Jsem ráda, že tady jsi. Aspoň mám při ruce někoho, kdo mi pomůže." usměji se na ni. V tom Mel začala plakat. "Už bude mít hlad. Jdu jí přebalit a nakrmit." vzala jsem jí do náruče a šla do ložnice. Když jí položím na pult zjistím, že mi chybí ubrousky. Položím jí do postýlky a jdu si pro kabelu, ve které byly. Procházím chodbou a vidím, že Tom sedí s Oliverem na sedačce a drží tu záhadnou obálku v rukou. Zaraženě se zastavím a z dálky pozoruji, o co jde. "Něco jsi zapomněla?" vytrhne mě z transu Simone. "Ubrousky." zašeptám, ale nespouštím z nich oči. "Postarám se o ni, potom ti ji donesu."
"Okey." zmůžu se na tichou odpověď. Oliver mezi tím rozlepil žlutou obálku, ve kterém byly schovány papíry. Oliver si je chvilku prohlížel a jenom co to jeho oči prolétly, vzápětí na to odlétly papíry za něho a Tomovi se pověsil kolem krku. Moje hlava záhadně vypla zvuk okolí a vnímala jenom obraz, který se přede mnou odehrával. Měla jsem předtuchu, že tady není něco dobře. Přiblížím se blíž a vezmu papíry ze země. Mé oči sjedou na větší nápis: Byl jste přijat… po pár řádcích však nemůžu popadnout dech. Papíry mi lehce sklouznou z rukou a dopadnou zpět na zem. "Mio! Jsem tak šťastný! Mio! Co je?!" Mé tělo se neudrželo a já padla na kolena. "Mio! Zlato, co je?!" přiskočil Tom a chytl mě kolem ramen. Podívám se do jeho očí a nechápu, jak to mohl udělat za mými zády. "Proč?" zašeptala jsem. "Proč jsi to udělal, sakra!" rozkřiknu se a zároveň rozbrečím. Zradil mě. Zradil! "Mio, je šťastný a já chtěl aby na tu školu šel."
"Berete ohledy na mě? Nikdo se neohlíží na to, jak mi je! Jak se cítím! Jaký mám názor!"
"No tak, Mio! To není pravda!" vstane a promáchne rukama do vzduchu. "Ne?! Kdo se o něho postará? Vy plánujete turné a kdo tam s ním bude?"
"Přece může být na internátu… ." rukou naznačím, ať mlčí. "Bill o tom ví?"
"Ne. Nesouhlasil by s tím."
"Jste jako jeden a přesto tak jiní… bude lepší, když si pro dnešek usteleš jinde." zvednu se, a jdu za Simone a malou, která stála na chodbě a vše pozorovala z dálky.

Feel It All 3 - Kapitola 4.

15. března 2018 v 6:33 | By Best.ie |  Feel It All 3
Bill bral mobil do rukou a už jsem jenom slyšela, jak se zvýšeným hlasem řve, kde sakra jsou. Mezi tím došla sestra se zbytkem personálu a vše začali chystat. Sestřička si mě nastavila, jak bylo potřeba. Zvedla jsem ruku a ukázala na Billa, aby mě za ni chytil. Ten se neochotně přišoural blíž ke mně. "Opravdu nemůžeš počkat dvacet minut?" Byl bělejší než stěna za ním. "To si vyřiď s neteří, ano?" snažím se vydýchávat kontrakci. "Tak maminko, při kontrakci tlačit." Jenom co to sestřička řekla, Bill mi zmáčkne silně ruku. "Bille!" zavrčím. "Promiň!" vyděšeně se podívá. Když na mě přišla další vlna, tentokrát jsem zmáčkla Billovi ruku já a snažila se vší silou tlačit. Bylo slyšet jeho bolestné vzdychání. Už jsem ani nevnímala, zda ho stále držím. Asi na čtvrté zatlačení byla venku a položili mi malou na hrudník. Ukápla mi slza štěstí, protože byla živá, zdravá a já ji mohla konečně sevřít v náručí. "Tatínku, pojďte přestřihnout pupeční šňůru." při těch slovech by stálo zvěčnit Billův výraz. Ten jeho kamenný postoj s bílou barvou ve tváři stál za to. "Já nejsem tatínek." zašeptal. "Prosím?" snažila se sestřička o to, aby to zopakoval. Rukou jsem ho plácla po zadku a usmála se na něho. Nakonec se zhluboka nadechne a vezme nůžky do rukou. Na několikátý pokus se mu to povede. Malou mi ještě vezmou, aby ji zkontrolovali. Následně ji dostanu zabalenou a nechají nás o samotě. Bill sedí opodál na židli a celou dobu nás pozoruje. "Děje se něco, Billy?"
"Odpustíš mi to?" při jeho slovech zůstanu bez dechu. "Co ti mám odpustit? Dnešek jsi zvládl na jedničku."
"Že jsem ti nemohl být oporou, když jsi jí potřebovala. Zachoval jsem se jako… musela jsi být na to sama… promiň."
"V pořádku." podívám se na ten uzlíček, který svírám v rukou. "Je to i moje chyba. Kdybych nebyla tvrdohlavá a zavolala ti, že ležím v nemocnici… hoďme to za hlavu, je to minulost."
"Nejde to. Po tom, co jsem tu podstoupil si uvědomuji, o co jsem přišel."
"Teď to nechápu?" zadívám se na něho. "Mohla být mo… ." nestihne to doříct, a vtrhne dovnitř Tom.

Tom sedí v křesle a chová naši malou holčičku. "Podívej se na mě." držím v ruce mobil, abych jim udělala jejich první společnou fotku. "Sice to není fotka, kterou jsem si představovala, ale i s přelepeným fialovým nosem to ujde." usměju se. "Taky jsem si to představoval jinak." pohladí jí prstem po líčku. "Je krásná po mně." hledí na ni pyšně. "A Simone jsi nechal kde?"
"Jela za Oliverem domů. Taky bych měl jít, ať si odpočineš." uloží jí do postýlky vedle mojí postele. "Zítra dojdeme všichni. Miluju tě." něžně mě políbí na rty a pohladí po vlasech. Jemný polibek na čelo dá i malé a odchází pryč. Nechám si svítit malé světýlko na zdi, lehnu do postele a pozoruji ten malý uzlíček v postýlce. Cítím se ale jinak, divně. Jako bych na ramenou měla tíhu a vadily mi bílé zdi v pokoji. Zase mám dojem, že je v místnosti někdo další. Takový ten pocit, když tam nikdo není, ale uvnitř sebe cítíte opak. Uvědomím si, že večerní dávku prášků jsem si nevzala a ani je nemám se sebou. Odeberu se potichu na sesternu. "Promiňte, že tak pozdě ruším, ale já si zapomněla doma prášky bez kterých nemůžu být."
"A jaké prosím?"
"Měla bych to mít i v průkazce. Je to Argofan."
"Argofan?" zvláštně se na mě podívala. "Ano."
"Jak dlouho ho berete?"
"Celé těhotenství."
"Je to vhodné?"
"To snad ví můj psychiatr, zda je to vhodné, ne?" už jsem začínala být protivná, protože to začínalo být jak u výslechu. "To mi tady na oddělení nemáme."
"Prosím?" cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. "Já je potřebuji!"
"Zkusím zjistit, co se dá dělat."
"Děkuji." nervózní odcházím na pokoj. Co když ho nesežene? Co budu dělat? Naposledy jsem ho měla dopoledne a teď je pozdě v noci. Nějakou dobu sedím na posteli a hledím do zdi. Cítím tlak kolem krku, jako by mi za něj někdo držel. Ztěžka se mi dýchá. Šeptání hlasů v uších, kterým nerozumím… Paní Kaulitzová, mám pro Vás ten prášek." vytrhne mě z té podivné myšlenkové tíhy sestra. Překvapeně se na ni zahledím. "Prosím?"
"Tady máte ten prášek." podá mi ho do rukou. "Děkuji." prohlížím si malou pilulku v ruce. "Dobrou noc." zazní od dveří. Rychle ho hodím do úst a zapiji vodou ze stolku. Za nějakou chvilku na to usnu. Malá byla po celý pobyt v nemocnici zlatá, hodně toho naspala a já o ní skoro nevěděla. Tom se Simone i Oliverem mě chodili pravidelně navštěvovat. Jenom Bill se neukázal. Dle Toma má nějaké zařizování v Berlíně, ale to se mi moc nezdá. Hlavně Tom by o tom věděl a sám byl situací překvapen. Mám o něj obavy. Od porodu se neukázal a i když mi to Tom neřekl, vím, že se pohádali. Oliver mi něco nadhodil.

Feel It All 3 - Kapitola 3.

12. března 2018 v 13:53 | By Best.ie |  Feel It All 3
Po sednutí do auta se Bill rozkřikl na taxikáře, ať okamžitě jede do nemocnice. "No jenom aby mi panička neušpinila potahy." pohledem nás sjede přes zpětné zrcátko. "Držte hubu a jeďte!"
"Bille, klid." podívám se na něho pohledem překvapení, jak se chová. "Prostě mám strach." nervózně se poškrábe na lokti "To jsme dva." Při mých slovech si mě přitáhne k sobě a políbí mě do vlasů. "Je Tom v pořádku?"
"Ano, auto za nimi nedodrželo vzdálenost a když Tom, kvůli autu před ním musel dupnout na brzdy, auto za ním ho nabralo. Má zlomený nos, ale jinak je vše okey. Nebyl zrovna připoutaný, vůl jeden."
"Díky bohu. Měla jsem hrozný strach, že je to horší." Během chvilky bylo taxi na místě a já šla dovnitř. Bill zaplatil a vzal mi kabelu. Pomalu a jistě přicházely kontrakce. Když jsme došli na to správné patro, Bill zazvonil na porodní oddělení. Ihned mě vzali dovnitř. "Tatínek může jít s námi." ukazovali, že Bill může dovnitř taky. "Co? Já? Néééé, já nejsem… ." začal mávat rukama. "Z toho se nevykroutíš. Okamžitě naklusej dovnitř, hned!" nahnu se přes dveře k němu a řeknu přes zaťaté zuby. Poslušně nás následoval. Zavřeli nás do menší místnosti, kde jsem se měla převléknout do košile, kterou mi nachystali a do papučí, které jsem měla mít sebou. "Musíš mi pomoct."
"Né, to přece nejde! Má tady být Tom."
"Ten tady, jak vidíš, není! Bille, nesnaž se mě vytočit!" hodím na něho káravý pohled. "Dobře." zhluboka se nadechne a pomůže mi se z toho vysléct. "Tu podprsenku taky."
"Oh, okey, ale otoč se." Při rozepínání podprsenky slyším, jak sám sebe utěšuje. Když mi pomohl nasoukat do košile, sundám si kalhotky a vše dáme do skříňky, která na to byla určená. Bill si oblékl nemocniční hábit a doprovodil mě k místnosti, kde mě měli vyšetřit. Ač to nevypadalo, porod postupoval rychle. Rovnou mi dali klystýr a předali mě Billovi. Sestra nás doprovodila na jeden z volných sálů a odešla se slovy, ať nejdu na záchod dřív, jak za dvacet minut. Bill se na mě nechápavě podíval. "Záchod?"
"To neřeš." snažila jsem se dýchat. "Pořád si nemyslím, že to je vhodné, abych tu byl." chodil nervózně po místnosti a chytal bílou barvu. "To bys tak vyváděl, kdybych rodila tvé děti?"
"Jak to mám vědět?!" rozhodil rukama. Chvíli jsem ho sledovala, jak přešlapoval. "Ta zelená ti jde k tvé bílé pleti." snažím se odlehčit situaci s úsměvem. "Co?" zastavil se a nechápal mé slova. "Ty jsi hrozná." v tom se usměje taky. Opřu se o skříňku a snažím se vydýchat kontrakci. "Mám strach tady být sama. Vše mi to připomíná ten potrat našich dvojčat. I když tady není Tom jsem ráda, že jsi tady ty a mám tvou podporu. Pokud ti to ale opravdu vadí, můžeš jít." věnuji mu lehký úsměv. Bylo vidět, že si mě prohlíží a něco mu koluje hlavou. "Zůstanu." vzdychne. "Děkuji." zašeptám a snažím se vydýchat další vlnu, která na mě přišla. Podívám se na hodiny nad dveřmi a vidím, že je můj čas jít na záchod. "Skočím zavolat máti a Tomovi, jo?"
"Dobře." a zavřu za sebou dveře. Asi po deseti minutách, když vylezu ze záchodu, jdu za Billem. "Pomůžeš mi ve sprše?" Ten jeho výraz byl k nezaplacení. "To tě mám jako… ." "Bille, nahatou jsi mě už viděl a věř, že je mi to teď vážně úplně u prdele, kdo mě uvidí. Potřebuji nahřát záda." prohnu se ve dveřích bolestí. Pomohl se mi dostat z nemocniční košile a já se umyla. Mezi tím došla sestřička a dala mi do sprchy balon, na kterém mám při kontrakci skákat. Nedokážu si to představit, ale za pokus to stojí. Když sedím obkročmo na baloně, Bill mi sprchou s teplou vodou nahřívá záda. Bylo zvláštní ho pozorovat, protože v takové pozici si ho člověk velice těžko představí. Idol žen a model, který teď tady sprchuje těhotnou exmanželku. "Co Simone?" užívám si chvilku bez kontrakcí. "Jsou na cestě a budou se snažit přijet, aby mě Tom vystřídal." "Okey."
"Oliverovi jsem taky volal, aby neměl strach. Přece je jenom večer a je sám."
"Děkuji." vzdychnu. "Přece je to taky můj adoptovaný syn." sladce se usměje. Jsem tak ráda, že tu se mnou zůstal. On s Tomem jsou nedílnou součástí mého života. Sestřička přišla, že mě překontroluje, jak to vypadá. Bill mi pomohl se utřít a hodit na sebe nemocniční košilku. Vylezla jsem na lůžko a sestra mě hmatem zkontrolovala. "Ještě chvilku a myslím, že do půlnoci bude venku. Tatínku, jestli chcete kávu, je venku automat, hlavně pijte! Nesmíte nám tady sebou praštit." poplácala ho po rameni. Asi viděla, jak je bledý."Za chvilku zase dojdu, ano?" a opustí místnost. "Je ti něco Bille?" stojí nehnutě zahleděn do zdi. "Poprvé jsem viděl ženskou strkat jiné ženské prsty… ."
"Bože Bille!" začnu se smát. "Jak můžeš myslet na něco takového?"
"Já na to přece nemyslím! Já to viděl. Mio, nevím, jestli to zvládnu… mám obavy, že budu muset ven, to nedám."
"Nenutím tě, ale byla bych ráda, kdybys to překonal." už jenom mlčky přikývnul. Pár minut bylo slyšet jenom moje steny. Už sama na sobě cítím, že jde do tuhého. Jako by to sestra vycítila a došla. Znova do mě vrazila prsty aby zjistila, jak to pokročilo. "No super, maminko. Už to svolám a budete moct tlačit. S úsměvem se odebrala na chodbu. Snažím zhluboka dýchat. "Mio, musíš počkat na Toma!" Podívám se na něho, jestli ze mě dělá srandu? "Na nic čekat nebudu! Chci aby šla ven!"

Feel It All 3 - Kapitola 2.

8. března 2018 v 16:14 | By Best.ie |  Feel It All 3

Bylo sedm hodin, když jsem mávala odjíždějícímu autu a oba kluci ještě spali. Nachystám jim snídani a do termosky uvařím čaj. Na to jak Billa znám, bude vstávat skoro v deset. Není to ranní ptáče a nikdy nebyl. Jednou proležel celé dva v posteli a do teď nechápu, jak to dokázal prospat. Sobě si uvařím do velikého hrnku Caro, zapiji prášek a jdu si sednout na zahradu. Poslouchám zpěv ptáků a dívám se na obláčky na nebi. "Dobré ráno." ozve se za mými zády a Pumba proběhne kolem mě. Trhnu sebou a ohlédnu se za sebe. "Dobré ráno. Co ty tady? Nemáš ještě spat?"
"Pumba si mě vzbudil." opře se o dveře. Vždy se mi líbily ty jeho rozcuchané vlasy takto po ránu. Vypadal jako sexy rebel. Za to já si teď připadala jako kinder vajíčko s opuchlýma nohama. "V kuchyni máte snídani a v termosce čaj."
"Oh, děkuji. Tom ještě spí?"
"Ne, už jel."
"Už? Blázen. To nemohl počkat?"
"Na co? Má před sebou dlouhou cestu."
"Copper jel s ním?"
"Někdo na něho musí dohlédnout a kdo jiný, než jeho mazel." usměji se. "Nechceš něco donést když jdu do kuchyně?"
"Ne, děkuji, vše mám. Ty jdi hlavně posnídat."
"A můžu si to donést za tebou? Nebo mám poslušně sedět za stolem v kuchyni a nikde nedrobit?" lišácky přivře oči. "No podle toho, jestli budeš hodný."
"To jsem přece vždy." mrkne a odejde se sladkým úsměvem na tváři. Napiji se z hrnku a vzpomínám na naše ráno v L.A., kdy nám chtěl ráno udělat snídani a místo toho donesl na uhel spálené něco, co byl dřív toust. Nožem se to snažil z toho nejhoršího oškrábat, ale bez výsledku. "Nad čím se směješ?" posadí se naproti mně. "Nad těmi tvými tousty."
"Ale no tak, to se stalo výjimečně." kousne si do pečiva. "To víš, že výjimečně, protože od té doby, už jsi nic takového nedělal." pozvednu jeho směrem obočí. "Oh, no ták. To není pravda." kroutí hlavou. "Tobě to šlo akorát lépe a rychleji."
"S tím souhlasím, ale něco ti jde opravdu skvěle."
"Jo? Co?"
"Objednávat pizzu po telefonu. Ten tvůj zamilovaný výraz při tom, když hlásíš, co všechno na ni chceš… ." začnu se smát. V tom na mně skončí plátek sýru. "To není pravda, akorát to chci mít tak, jak to mám rád." se smíchem kroutí hlavou.Sundám ze sebe plátek sýra a podívám se na něho. "Tak ty takto?" hodím sýr do pusy a vezmu polštář, který mi podpírá záda a hodím ho po něm. Cíl byl trefen, ale i s jeho hrnkem čaje, který skončil v jeho klíně. "Ježiš, promiň. Nebyl snad ještě vřelý?!" rychle se zvedám a jdu k němu. "V pořádku. Já si začal." hodí na mě ten jeho milý pohled tak, jak to dělá Tom. "Běž se převléct a já ti skočím nalét další, který ti tentokrát nevyliji, neboj." mrknu na něho. "Okey." zvedne se a je dovnitř. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně. Rovnou vezmu při cestě zpátky utěrku, abych utřela ten kousek, který schytal i stůl. Když jsem procházela kolem, začal zvonit na stole v obýváku Billův mobil. Vše, co mám v rukou hodím na stůl, popadnu mobil a jdu za Billem do pokoje. Lehce klepnu a vtrhnu dovnitř. V tom se mi naskytne pohled, který jsem nepočítala, že ještě někdy uvidím. "Promiň, telefon." rychle se otočím a Bill si rychle natáhne boxerky. "V pořádku. Myslím, že to už jsi párkrát viděla." přiblíží se ke mně a vezme si mobil. Já se s pocitem trapnosti odklidím pro věci na stůl a jdu na zahradu. "Opravdu se nic nestalo." zašeptá a sedne si na své místo, když dojde na zahradu. "Nic nestalo… to neříkej. Vím, jak jsi stydlivý."
"To jo, ale s tebou je to přece jiné, nemyslíš?"
"To jako, že tě mám právo vidět, kdy se mi zachce?" překvapeně se na něho podívám. Moji reakci nečekal a zůstal na mě hledět s pečivem na cestě ke kousnutí. "Dělám si srandu." začnu se smát. "Teď jsi mě dostala." mrkne na mě
a pustí se do jídla. "Až teď jsem si všimla, že máš tetování, které jsem neviděla."
"Myslíš tohle?" zvedne tričko. "Ano, to."
"Nějak jsem nesnesl pohled na tu jizvu. Skoro tam nebyla, ale jí pořád viděl. Takto je to mnohem lepší." pustí tričko a rozhlédne se po okolí. "Nevíš, jestli je Oliver už vzhůru?" snažím se zavést téma na něco jiného. "Myslím si, že ještě spí. Přece je kolem osmé. Já bych ležel taky."
"A proč neležíš?"
"Nemohl jsem tě tu nechat samotnou." kousne si a s plnou pusou se na mě usměje.

Na večer u jídelního stolu, když sedíme všichni tři u společenské hry, začne Billovi zvonit telefon. Natažením ruky si ho podá si ho z komody. "To je mamka. Už jsou určitě na cestě… Ahoj mami, tak kde jste?… Co? Nabourali?…. Jste v pořádku?… Kam ho odvezli?" Bill se zvedá ze židle a jde na zahradu. Mně se při slovech bouračky a že ho někam vezou, udělalo hrozně zle. Hrudník se mi sevřel a já měla pocit, že omdlím. Nemohla jsem dýchat. Chci jít za Billem, ale když se postavím ze židle, praskla mi voda. "Mio, co je?" rychle se ke mně hrne Oliver. "Zavolej Billa, okamžitě!" V ten moment mi to připomnělo chvíli, kdy jsem stála bezmocně u postele a pro mé děti už bylo pozdě. Takový hrozný strach, co mě přepadl, mi způsobil ztuhlost celého těla. Bez hnutí čekám na Billa a doufám, že vše bude v pořádku. "Co se děje?" podívá se na mě a oči mu sjedou na mé tepláky. "Neříkej mi, že… ."
"Co je s Tomem?"
"To je teď vedlejší, nemyslíš? Okamžitě volám sanitku." roztřepaně se snaží vytočit číslo. "Nechci sanitku, chci taxi."
"Mio?!"
"Bille! Neděl mi to těžší!"
"Okey, okey. Taxi." Oliver mezi tím doběhl pro kabelu do ložnice a Bill mi pomohl k taxíku.

Feel It All 3 - Kapitola 1.

4. března 2018 v 20:51 | By Best.ie |  Feel It All 3
Sedím u okna a pozoruji, jak se vítr opírá o větvě stromů a déšť smáčí jejich listy. Tolik měsíců uběhlo od té události a já to mám stále v živé paměti. Každý den mi to vše připomínají jizvy, které mi zůstaly jako památka a varování, že se mám držet zpátky a do ničeho se víckrát už nemíchat. Nebe venku je černé jako moje myšlenky. Zvládnu nadcházející etapu mého života? Jsem dostatečně připravená na to, co mě čeká? Dokáži být po tom všem dobrá matka? Už teď beru prášky, abych uzamkla to zlé v mé hlavě a netrápila tím nejenom sebe, ale i okolí. Jenže co bude, až se naše holčička narodí? Co když po tom všem selžu? Mám strach…

"Kdy máte termín?" mile se na mě usměje. "Za čtrnáct dní, ale nějak se to táhne. Necítím nohy a nemůžu spát. Už aby to bylo za mnou."
"To tak bývá… a jak se cítíte? Prášky stačí?"
"Nevím… cítím se zvláštně. Poslední dobou mám obavy, abych to zvládla."
"Zvládnete to, uvidíte. Pokud byste nekojila, můžeme přejít na ty původní prášky, ale jinak Vám nemůžu předepsat jiné."
"Jo, to mi je jasné." hraji si se snubním prstýnkem na ruce, který jsem nesundala od svatby s Billem. "A jak to zvládá přítel? Těší se?"
"Je mi velkou oporou a na malou se hrozně těší, ale neví, že ty prášku beru. Nesouhlasil by s tím."
"Třeba se mýlíte a překvapil by Vás." nahne se na mě přes stůl. "Věřte, že nemá. Ve všem mě moc hlídá. Celou dobu měl strach, abych malou donosila a nějak mu to zůstalo. Po tom potratu před pár lety se mu nedivím, ale z jeho strany je to až přehnané."
"Paní Kaulitzová, zkuste se z toho vypsat. Vezměte do rukou propisku, papír a ze všeho, co Vás tíží, se vypište na papír. Ten to vše snese a udělá se Vám líp, uvidíte. Potom ho spalte. Teď musím znít jako nějaká čarodejnice, ale mým pacientům to pomáhá a cítí se být svobodnější."
"Vyzkouším to, děkuji."
"Tady máte ten recept." podá mi malý papír. "Na další sezení se objednáte po porodu podle toho, jak to budete zvládat a určitě i cítit, ano?" stoupne si a jde za mnou. "Děkuji Vám, doktore Smithe." podám mu ruku na rozloučenou. "Tak ať ten porod máte co nejrychlejší a moc se netrápíte. Všechno bude v pořádku, uvidíte."
"Budu doufat. Na shledanou." zavřu za sebou dveře, nehnutě za nimi stojím a prohlížím si recept v ruce. Mu se to řekne, jenže ho to zevnitř nepožírá a nepronásleduje jako přízrak. Vytáhnu mobil z kabelky, který byl hluboko v jejich útrobách. "Oli, nezapomeň na to doučování Daniela… já vím, že na to myslíš, ale chtěla jsem ti to připomenout… okey, nebudu tě už rušit, ahoj." zavěsím. Oliver je velice šikovný kluk a chce být právníkem. Po nocích se učí, aby na to měl známky a mohl jít na školy, po kterých touží. Jak říká: "Chci být právníkem pro lidi, kteří to potřebují. Chci být pomoct pro ty, kteří ji nemají. Chci zabránit neštěstí, které potkalo moji maminku." Jsem na něho hrdá, za jeho postoj k tomu, co se stalo i když mu nechci dovolit studovat v Californii. Nechci se vrátit na místo, kde to vše začalo. Tady je mé místo a nechci, aby tam byl sám. Kluci cestují a není nikdo, kdo by se o něho trvale postaral. Mám o něho přece jenom strach. Dojdu domů, uvařím si čaj, dám Timonovi čistou vodu a usadím se na sedačku s knížkou. Cítím se unavená a každým řádkem co přečtu, jsem unavenější čím dál víc a oči se mi tíhou zavírají. Nakonec je zavřu a vydám se do říše snů. Najednou mě probudí polibek na tvář. Ihned procitnu a snažím se zorientovat, kde jsem. Nějak mi nedošlo, že bych usnula. "Tome?" překvapeně se něho podívám. "Co tady děláš? Neměl jsi přijet příští týden?"
"To je tón, jako bych ti přerušil plány?!" směje se. "Ne, to víš, že ne." Jenom co mi pomůže vstát, vrhnu se mu kolem krku a políbím ho. "Ani nevíš jak jsem ráda, že jsi tady dřív, ale jak je to možné? Přece bylo v plánu to focení pro ten časopis?"
"Nakonec je to přesunuté na dobu neurčitou. Fotograf má rodinné problémy a musel to přeložit." pohladí mě po zádech. "Tím líp pro nás." pevně ho stisknu. "Zůstaneš tady už do porodu?"
"Pokud si malá nemíní prodloužit pobyt v termálech, tak jo." od srdce se zasměje. Ten jeho úsměv hladí po duši a hned se člověk cítí líp. "Dáš si čaj?"
"Dám si tentokrát kávu, děkuju." sedne si do křesla. Jdu do kuchyně zapnout konvici. "Kde je Bill?" nahlédnu na něho. "Měl by tady za chvíli být." křikne na mě přes hučící konvici. Během chvilky mu nesu kávu na stůl. "Děkuji. A kde je Oliver?"
"Doučuje toho kluka od Marie. Plave v angličtině."
"A ty jeho narozeniny se budou slavit kdy?"
"Tak byly naplánované až dojedete. Chce u toho být i Simone."
"Víš co, tak já ji zavolám, aby dojela zítra, co? A nebo bych pro ni mohl na otočku zajet,. Stejně tam potřebuji něco zařídit."
"No jestli se ti chce tolik kilometrů jet, já s tím problém nemám. Rovnou tady mohla zůstat do porodu, co? Nějak se tady všichni vlezeme."
"Ty jsi prostě nejlepší." zvedne se, políbí mě na čelo a vzápětí na to vytáhne mobil. Ráno se Tom vydal na cestu a Bill zůstal, aby na mě dohlédnul.