Duben 2018

Feel It All 3 - Kapitola 16.

27. dubna 2018 v 8:57 | By Best.ie |  Feel It All 3
Uběhlo čtrnáct dní od mého příjezdu domů. Celou dobu jsem měla možnost se věnovat mé zpovědi ve wordu. Trávila jsem tím volné chvíle a večery. Už jsem měla tolik stran, že by to mohla být předloha na menší film. Když jsem večer kontrolovala e-maily, byla tam pozvánka na třídní sraz ze základky, který se měl konat za dva dny. To si na mě vzpomněli brzo. Jenže i kdybych tam chtěla jít, nemá mi kdo hlídat a i tak by to bylo jenom na skok. Prohlídnu si, komu všemu to bylo rozeslané a zda si vůbec ty lidi ještě pamatuji. Mezi těmi všemi mejly najdu jeden, který mě zaujal. Natalie… moje nejlepší kamarádka na základce. Naše kontakty se přetrhaly, protože se odstěhovala a každá šla na jinou střední školu. Zkopíruji si e-mail a otevřu si nové okno zprávy. Všichni jsou mi ukradení, ale jí bych chtěla vidět a po těch letech zase spatřit. -Ahoj Natalie, už to bude tolik let, co jsme se naposledy viděly. Tolik bych tě ráda zase spatřila. Na ten třídní sraz se nemůžu dostavit, ale byla bych ráda, kdybys mě navštívila a viděli se aspoň my dvě. Bydlím stále v domečku, kde se pořádaly na zahradě naše debatní akce. MiaKliknu na odeslat a zavřu notebook. Moji pozornost upoutají mé ruce. Je zvláštní, jak se říká, že osud je v našich rukou, ale s mým mávají druhé osoby. Prohlížím si dlaně, každou vrásku, záhyb. Možná je čas na další změnu. Chytnu do rukou prstýnek, který jsem nesundala od svatby s Billem. Párkrát si sním protočím v protisměru hodinových ručiček a sundám ho. Přiblížím si ho blíže k očím. Je tak drobný. Bílé zlato protkané jemnou linkou zlata a tak pro mě znamená. Spíše znamenal. Je načase udělat něco jinak. Vstanu a jdu do ložnice. Vyhrabu v krabici krabičku s náramkem od Billa a k němu přihodím prstýnek a vše zavřu. Mám pocit, že mi něco chybí a mé ruce schází, ale je to tak, jak opravdu chci. Zvláštní na tom všem bylo, že jsem si připadala pronásledována někým či něčím, koho nebylo vidět. Druhý den ráno zapnu telefon. Opět tam bylo několik zpráv a hovorů od obou. Vše smažu a vytočím číslo na mého psychiatra. Potřebuji sezení a to nutně. Vím, že chci dělat radikální změny, ale pořád to uvnitř mě je. Slíbil mi sezení za tři dny. Souhlasím, protože i to je přijatelný datum. Pomalu a jistě jsem třídila věci v domácnosti. Vše, co mi přišlo zbytečné šlo vyhodit a co nebylo zrovna potřeba, skončilo v krabicích. Chci si vzít jen ty nejnutnější věci až se budeme stěhovat, jenže je tam i otázka kluků. Najednou mám pocit, že nechci aby s námi bydleli. Aby mám nějak zasahovali do života. Už nechci. V tom ode dveří slyším zvonek, když třídím věci v ložnici. Přiblížím se ke dveřím a chytnu za kliku. "Simone?!"
"Ahoj Mio!" vrhne se na mě a s polibkem na líc mě obejme. "Co tady děláš?"
"Nemůžu navštívit svou vnučku?" a vtáhne dovnitř veliký kufr. "No víš, že můžeš." sleduji ten náklad, který se sebou přivezla. "Na jak dlouho se zdržíš?"
"Ou, mám teď nějaký čas volno, tak jsem si myslela, že ho strávím s vámi." Nějak se mi to nechce líbit. Od doby, co odjela naštvaná kvůli odmítnutému prstýnku, se neozvala. A najednou ten její přátelský tón. "Ne, nemáš... Který z nich tě poslal?"
"Prosím?" překvapeně se na mě otočí. "Tak který?" ptám se podruhé a už tvrději. "Nevím, o čem mluvíš." bere kufr a snaží se utéct. "Kdepak je má princezna?"
"Já se tě ptám naposledy, který z nich?" chytnu jí ruku a zastavím. "Bill. Přece to nejde, abys s nimi nekomunikovala." zamračí se. "A to, že mi ublížili, je v pořádku?"
"Přece jsi ty ublížila Tomovi."
"Aha, to že mu odmítnu okov na ruku je zle, ale to, že mi zahne se svou bejvalkou je v pořádku? To mi chceš říct?" Na Simoniném výrazu bylo znát, že tuhle část nezná. "Pořád je to dokolečka, pořád jedna a ta samá písnička. Když jsem s Billem, zahne mi. Když jsem s Tomem, zahne mi. Asi je něco špatně ve mně a já už nemůžu a nechci s nimi mít nic společného. Bill ho sprostě kryl a věděl jak na tom jsem."
"To mi neřekli." sesune se podél zdi na zem. "Simone, nemám nic proti tomu, abys vídala malou, ale budu se stěhovat do L.A. Nový barák, nová práce a nový život. Je načase jít dál. Pro kluky nejsem dost dobrá a jenom je táhnu do sraček."
"Co? To přece nemůžeš. Patříš k nám!" vyděšeně se na mě dívá. "Můžu a chci. Tolik dní jsem na to měla přemýšlet co vlastně chci. Už jsem měla tolikrát myšlenky na smrt, že je dobré, aby to šlo dál." kleknu si k ní a chytnu jí za ruce. "Můžeš tady zůstat, budu ráda. A malá bude určitě taky." Simone mi pomohla protřídit věci a udělat ve všem pořádek. To, co jsem si chtěla vzít se sebou, bylo v jednom pokoji a zbytek buď letěl do koše a nebo to šlo na charitu. Rovnou byla domluvena ženská, která měla celý barák nafotit a dát do prodeje. Makléř z L.A mi odsouhlasil, že je dům náš a Bill vše zařídil. To bude má další část práce. Až prodám tento dům z těžkým srdcem, protože je to kus mého života, dám Billovi peníze za dům aby byl jenom můj. A i Natalie, se mi ozvala. Napsala mi své číslo na mobil, že se jí mám ozvat. Na srazu nakonec nebyla, ale kvůli mně by přijela. To mě potěšilo. Tak jí hned zavolám a domluvím se s ní na další den, kdy mám sezení s psychiatrem. Simone mi pohlídá malou a já budu mít i chvilku pro sebe.

Feel It All 3 - Kapitola 15.

23. dubna 2018 v 11:48 | By Best.ie |  Feel It All 3
Domů se přijelo až po deváté hodině večer. Ihned se odeberu s malou do ložnice přebalit jí. Obléknu ji do pyžámka a nakrmím. Bylo to dneska náročné a ona byla celou dobu na cestách. Ani mi nedošlo, že Tom není stále doma a usnu ihned, co se má hlava dotkla polštáře. Další den ráno mé tělo muselo podstoupit očistu, protože aniž bych se převlékla, upadla jsem do postele vyčerpáním. Při snídani zkouším volat Tomovi, ale telefon měl nedostupný. Přišlo mi to divné. To se snad ještě snad nestalo. Nemůžu se zbavit pocitu, že není opravdu něco v pořádku. Přece by byl jinak doma a hlavně, zvedl by mi telefon. Je to asi hrozné, ale je to teď pro mě vedlejší kolej. Kdyby o mě stál a hlavně především o malou, seděl by teď s námi u stolu. Při loku čaje mi dojde zpráva. Píše mi ten makléř, že papíry k prostorům jsou připraveny. Rychle se sbalím a zavolám mu. Billovi opět napíši vzkaz, že musím něco zařídit. Makléř pro mě dojel a odvezl mě na místo, které jsem měla změnit. Byla to budova, co připomínala menší školu a taky dle makléře to tak bylo. Byla to soukromá škola, která se tady moc neuživila a zkrachovala. V hlavě už mi kolovaly plány, jak by to tam mohlo vypadat, jaké barvy by byly nejlepší. Podepsala jsem papíry, které měl nachystané a já se stala majitelkou místa, u kterého jsem doufala, že mi změní pohled na to vše, co mě užíralo zevnitř. Nebylo to ani moc drahé na to, jaké prostory to byly. Papíry od domu říkal, že nachystá do konce týdne. To měl na starost Bill. Chtěl, aby to bylo psané na něho. Neodporuji, protože ta škola zamává lehce s naším účtem, ale vím, že je to pro dobrou věc. Zavolala jsem Mateovi, kde se nachází. Zdržuje se na klinice Bella a tak jsem požádala makléře, zda by mi neudělal ještě menší službu a neodvezl mě tam. Nedělalo mu to problémy a já se s ním po příjezdu ke klinice rozloučila. S papíry a malou si to zamířím přímo za Mateem. Byl rád, že mě vidí. Když mi ukázal, co všechno na klinice udělal a jaké změny provedl, žasla jsem, jak si na tom dává opravdu záležet. Když jsme si po prohlídce sedli ke stolu, dostal ode mě pochvalu. "Vrabci na střeše si špitají, že máš zálusk na tu starou školu?"
"Jo, kdes to slyšela?"
"No, já jenom, že to má už majitele."
"Počkej, ono to někdo koupil?" málem vyletěl ze židle. "Jo," kývu hlavou s vážným obličejem. "Kdo?" složí se jako hromádka na stůl. "Já." usměji se. "Co?! Neděláš si ze mě teď srandu, že ne?"
"Ne. Když jsem zjistila, co s tím máš v plánu a že vlastně na to nemáš čas i díky mě, chtěla jsem udělat dobrý skutek. Chci z toho vytvořit přesně to, co jsi chtěl ty. Jsi dobrý člověk Mateo." Najednou vyletěl ze židle a silně mě objal. "Bože, moc ti děkuji. Děti ti budou děkovat, protože konečně budou moc mít aktivity, které si nemohly dovolit. Počkej, ale co kluci? Nevadí jim to?"
"Neví o tom, ale i kdyby proti tomu cokoliv měli vím, že je to momentálně to, co potřebuji." usměji se. Po příjezdu domů slyším opět hádku. Tohle se mi nechce líbit. Tom je opilý a opět po sobě chrlí nadávky v němčině. Když mě Tom spatří přiblíží se ke mně. "Promiň, já nechtěl… ." V tom ho zarazí Bill a rukou do něho strčí. Opět mu něco říká v němčině a já už se naštvu. "O co sakra jde!"
"O nic!" uklidňuje mě Bill. "To není pravda! Musím… ." snaží se mi Tom něco říct, "Nemusíš! Už tak jsi to posral!" rozkřikl se Bill a máchne rukama. Malá začala hodně plakat. Vzala jsem jí na ruky a snažila se jí utišit. "Teď mi oba řeknete o o sakra jde! Vím, že se něco děje. Ty jsi stále pryč a ty se ho snažíš krýt. Ty vaše hádky v němčině, abych ničemu nerozuměla… už toho mám dost! Okamžitě mi to řekněte!" rozkřiknu se. Tak jsem naštvaná, ale mám i strach. "Mio, prosím… ." Billovi steče slza po tváři. "Nech to být." zašeptá. "Tome?!" podívám se na něho. "Já nechtěl, Mio. Nějak se to stalo. Opravdu to ...nebylo v plánu." motá se mu jazyk. "Je v tom Shermine, že ano?" skoro až nedýchám. "Prostě se to stalo… ." říká si sám pro sebe. Stojím tam, dívám se na něho, ale jakoby mě vše opustilo. Cítím se prázdná, bez života. Jakoby se vše opakovalo. Celé se to děje znovu a já nedokážu pochopit proč? To mě osud za něco trestá nebo mi dává možnost něco napravit? Najednou jsem měla stažené hrdlo. Nadechnout se bylo obtížnější a mé uši vypnuly zvuky kolem mě. Přišlo mi, že sleduji obraz, ale jejich projevy neslyším. Vidím postavy, ale nevnímám je. Bill na mě mluvil, pro mě byl však němý. V uších mi zněl šum. Chci utéct, vzdálit se. Jenže se nejde hnout z místa. Bill mi nakonec vezme malou z rukou a snaží se jí utišit dudlem. Mně se sesypal opět život, jako domeček z karet. Proč? Co jsem udělala špatně tentokrát? To udělal kvůli tomu, že jsem si ho nechtěla vzít? Už ničemu nerozumím. Tak jsem se těšila, že to bude vše jiné, ale není. Teď si nejsem jistá, že s tou školou to byl dobrý nápad. Možná jsem se unáhlila. Vezmu si malou, odejdu do ložnice, sednu na postel a pláču. Malá leží vedle mého boku a já ji hladím. Tolik mě to bolelo. Nějak jsem to s ním nerozebírala. Odebrala jsem se na horu bez jediného slova. Možná to tak mělo být. Ta škola bude teď mým bodem. Přes internet jsem si objednala letenku, sbalila si všechny věci a zavolala si taxi. Je to teď to nejlepší rozhodnutí, které můžu udělat. Odejít. Cesta byla dlouhá a Mel jí opět těžce nesla. Oliver se divil, co dělám tak brzy doma, ale neměla jsem to srdce mu něco vysvětlovat. Viděl, že se mnou něco je, ale věděl, že se nemá vyptávat. Bill se mi snažil cestu rozmluvit, ale já se nedala. Další večer u večeře jsem Oliverovi řekla, že se tam kupuje dům a budeme se tam stěhovat. Byl štěstím bez sebe. Už kvůli němu si musím říct, že to tak má být. Musí si plnit sny aspoň on. Telefon jsem si vypnula, protože mi neustále volal Bill a nebo Tom. Ani o jednoho jsem v tento moment nestála. Vždy byl zapnut akorát na to, abych zkontrolovala, kdo mi volal a vyřídila potřebné hovory a opět byl uspaný.

Feel It All 3 - Kapitola 14.

19. dubna 2018 v 19:30 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Ten je zbytečně veliký, nemyslíš?" dívám se ohromnou stavbu domu, který si jdeme prohlížet. "To se ti jenom zdá. Uvnitř ti to ani nepřijde, uvidíš." mávne na mě rukou Bill, ať ho následuji dovnitř. "Nechám Vás to tady projít. Najdete mě tady v obývací místnosti." mile se usměje makléř. "Děkujeme." zašeptám a dívám se na obrovské místnosti. "Bille, není to vůbec útulné."
"Neodsuzuj to hned. Pojď, projdeme si to." S malou na rukou ho následuji. Musím uznat, že baráček byl pěkný, ale na můj vkus opravdu veliký. V kuchyni by mohly vařit tři ženy a pořád by tam bylo místo. V obývacím pokoji by se mohli pořádat párty o padesáti lidech a stále by se dalo v klidu projít a to nemluvně o pokojích. Když se vše prošlo a prozkoumalo, zastavila jsem Billa chytnutím za ruku. "Nelíbí se mi to. Jestli se mám stěhovat, chci aby to bylo útulné." Bill si povzdech. "Máš pravdu, je to zbytečně veliké. Podíváme se tedy po něčem jiném?"
"Děkuji." naznačím rty. Bill se vydal za makléřem a chvilku se o něčem bavili. Já se držela v ústraní. Malá nespala a sledovala mě jako její modlu. Bill za mnou přišel s úsměvem na tváři. "Ten chlap má ještě jeden a nebudeš tomu věřit. Bude blízko té školy, kde by chodil Oliver."
"To opravdu?"
"Můžeme se tam zajet podívat hned a dokonce," spraví mi pramínek vlasů padající do očí, "je to daleko od toho všeho." usměje se. "Tak jedeme." popoháním Billa. Jelo se dlouho, ale aspoň jsem mohla říct, že je to opravdu vzdáleno od toho místa. Mel jsem nakojila v autě, protože už to bylo nutné. Bill se tvářil nervózně a raději stále hleděl do mobilu. "Jak myslíš, že je to daleko od mé kliniky?" podívám se na Billa. Makléř který nás vezl se ihned ozval. "Kterou myslíte?"
"Bella."
"To je Vaše klinika?"
"Ano, ale spravuje ji kamarád."
"Naše kancelář totiž přispívá na pomoc dětem přímo Vaší klinice." s úsměvem se na mě podívá do zpětného zrcátka. "Opravdu?"
"Ano, pomohla snížit kriminalitu, která se rozšiřovala díky drogám a hlavně pomáhá chudým s léčbou." Podívám se z okna na ubíhající okolí. Konečně cítím pocit štěstí, že to stálo za to. Dokázala jsem něco, co pomáhá k lepšímu životu lidem kolem. Bill mě pohladí po rameni. "Jsem na tebe pyšný." mrkne mým směrem. "Hlavně Mateo se snaží." dodám. "Mateo je super chlap, ale má tolik práce, že nestíhá pracovat na jiném plánu." podotkne makléř. "Sehnali jsme mu prostory, které chtěl použít pro chudé děti na kroužky jako je výtvarný kroužek, keramika, pohybové hry, hudební kroužek, ale díky klinikám mu na to nezbývá čas. Snad se do toho někdy pustí. Byla by to škoda." Při jeho slovech jsem se cítila provinile. Díky mé klinice má práci na víc a nestíhá své plány, ale možná… ? Po příjezdu na místo jsme si prohlédli dům a mně se velice líbil. Byl útulný a i prostorný. Se zahrádkou a venkovním krbem. Pokojů tam bylo tak akorát pro nás všechny. "Můžu s Vámi mluvit osamotě?" zeptám se makléře. Bill nechápal, co se děje. "Podržíš malou, prosím?"
"Oh, jasné." opatrně si ji přebral. Bylo až komické sledovat, jak jí opatrně drží. Šli jsme do druhé místnosti a já přivřela dveře. "Můžu se zeptat, jak daleko jsou ty prostory od kliniky?" "Myslíte ty, co má Mateo?" "Ano, přesně ty mám namysli." "Moc daleko to není. Je to nejspíš asi 20 minut chůze."
"A má je odkoupené?"
"Ne, má je v rezervaci, protože o ně zatím nikdo zájem neprojevil."
"Tak je možnost, že bych je mohla odkoupit?"
"Prosím?"
"Je to šílenost, ale taky je to možná má šance se zabývat něčím jiným, než mou hlavou a přesto budu mimo kliniky." Šlo vidět, že neví, o čem mluvím. "Chci ty prostory na to, na co chtěl Mateo. Je to příležitost začít znovu." usměji se. "Ale to máte hrozně daleko od tohoto místa." nadzvedne obočí. "To máte pravdu." sklopím zrak. "Dobře, že jste to vy, můžu Vám nabídnout ještě jeden baráček. Je to asi třicet minut pěšky od místa. Sice nebudete daleko od toho všeho, jak jste chtěla, ale je to krásný barák. Podobný tomuto, ale můžu sám za sebe říct, že hezčí. Mám na něho sice klienta, ale kvůli Vám ho zruším. Přece jenom vy ho využijete lépe." Mile se usměje. Tak jsem šťastná, že ho obejmu. "Moc děkuji. Nevím, jak Vám to oplatím." Udiven mojí reakcí se na mě podívá. "Hlavně si dejte záležet, aby to bylo brzo hotové." mrkne. Billovi jsem o mém plánu zatím nic neříkala. Nakonec se jelo ještě na jedno místo. Domeček, který mi makléř navrhnul, byl opravdu nádherný. Okamžitě jsem odsouhlasila, že ho chci. Bill nechápal, že nakonec chci domek v okolí, ale nechal mě při tom.

Feel It All 3 - Kapitola 13.

17. dubna 2018 v 20:29 | By Best.ie |  Feel It All 3
Bill spává dlouho a tak hodím sprchu, převléknu se a nakrmím Mel. Zavolám si taxi a než dojede, nachystám si kočárek. Výhoda je, že tu sedačku v rychlosti připnu ke konstrukci a můžu jet. Během chvilky bylo taxi na místě. Billovi jsem napsala vzkaz, že se vrátím s obědem, který přivezu, tak aby mi neutekl. Nechám se vyhodit u jednoho květinářství, kde koupím menší kytku a pěšky se vydám na hřbitov, který byl dvacet minut chůze. Už jsem i zapomněla, kde její hrob je a chvilku mi trvalo, než jsem ho našla. Dám jí kytku do vázičky a dívám se na datum úmrtí. Je to dávno a přesto v mých myšlenkách tak čerstvé. Už z ní mohla být krásná slečna. "Jednou se potkáme a do té doby mi doufám odpustíš." zašeptám a pohladím náhrobní kámen. "Kdybych mohla napravit vše, co jsem způsobila, snažila bych se tě zachránit." chvilku tam nehnutě stojím a vzpomínám na její oči, které byly krásně zelené a tělíčko, které žádalo o pomoc. Po nějaké době uchopím kočárek a vydám se pryč. Prohlížím si hroby okolo a přemýšlím nad tím, jaké to je tam, na druhé straně. Tolikrát jsem tam chtěla odejít a vždy mě někdo podržel. Zahledím se na schoulený uzlíček v sedačce. "Teď jsi ta moje opora ty." zašeptám a lehce se usměji. Opět si zavolám taxi a nechám se dopravit před kliniku Hope. Budu doufat, že tam potkám jak Matea, tak i Kiru. Konstrukci kočárku nechám dole, popadnu vajíčko do rukou a zazvoním na oddělení, aby mi došli otevřít. Hodně se tam toho změnilo. Vypadalo to jinak než si pamatuji. Moderněji. Mateo se klinice opravdu věnuje. Dojdu nahoru a na recepci se zeptám mladé dívky, zda je v kanceláři. "Zrovna je na pochůzce, ale během chvilky se vrátí." mile se usměje. "Počkám na něho v kanceláři, můžu?"
"Zajisté. A koho mám ohlásit?"
"Miu Kauli… a víte co, neříkejte mu nic, chci ho překvapit."
"Dobře. půjdu s Vámi a odemknu Vám."
"Děkuji." vydám se za ní. "Máte stejné jméno, jako legenda tady toho oddělení."
"Legenda?" udiveně pozvednu obočí. Slečna mi odemkne a podívá se na mě tajemně. "Jednou tady sloužila sestra, která to tady zachránila od dvou čarodějnic, které ubližovali pacientům." Musela jsem se tomu smát. Jak i po těch letech kolují a předávají drby. "Opravdu?"
"Jedna ze sester je její dobrá kamarádka, ale nechce nám o tom nic říct. Taky nevíme jistě, zda to je pravda. Přece kdyby to pravda byla, něco by nám k tomu řekla, že?"
"Vidíte, Kira… je tady? Kdy má službu?"
"Zítra má noční… počkat, vy jí znáte?"
"Ano, já tady pracovala." mrknu na ni. Zavřu za sebou dveře a ona tam ztuhle stojí a s otevřenou pusou hledí. Netrvalo dlouho a otevřeli se dveře. Seděla jsem tak, že si mě hned nevšiml a pozoruji ho, jak zkoumá zámek. Očividně mu došlo, že zamykal a dveře byly odemčené. "Zámečník z tebe nebude." řeknu s úsměvem. S šokem se na mě podíval. "Mio? Mio!" přiskočí a obejme mě. "Pšššš." ukážu na malou. "Počkej, ta je tvoje?" šeptá. "Ano. Jmenuje se Mel a šeptat nemusíš. Jak se máš? Přijdeš mi nějaký pobledlý, vyhublý. Jsi nemocný? Vypadáš … popravdě - hrozně."
"Já se mám skvěle, tedy i když to nevypadá. Akorát se nezastavím, znáš to. A jak vidím, tak ty se máš taky dobře." Snaží se to zakecat. "Jo, jde to. Skoro jsem to tady nepoznala. Dal sis s tím opravdu práci."
"Děkuji. Snažím se. Dáš si kávu?"
"Čaj, děkuji." Mateo zvedne telefon a čaj objedná u sestry i s kávou pro něho. "A co klinika Bella?"
"Zřídil jsem tam místnost, kde jednou týdně ošetřuje nemocné děti chudých rodin můj kamarád. Je to doktor v nemocnici a tohle dělá zadarmo jako výpomoc."
"To je skvělé. Moc ti děkuji, že jsi to převzal."
"Není za co. A co ty tady vůbec děláš?"
"Je to trochu na dlouho a spletitá situace, ale jsem tady na otočku, tak jsem tě musela vidět. I když jsem doufala, že se mi podaří vystihnout i Kiru na směně."
"Dneska je mimo město, ale ozvi se jí, aby s tebou počítala."
"Budu muset." prohlížím si místnost. Vybavím si jak Wilsonová držela proti mně zbraň. "Je ti něco?"
"Co?" vytrhne mě z myšlenek. "Najednou jsi zvláštně ztuhla. Děje se něco?"
"Ne, ne… a co to tady koluje za zvěsti?"
"Jaké zvěsti? Jo počkat, ty myslíš naši legendu?" směje se. "Jo, přesně to myslím. Sestra mi to ihned musela říct."
"Ale víš, že když se něco stane, roky se to šeptá, ale naše sestry z toho udělaly hotové drama a z tebe super hrdinu."
"Ale tak je to pěkné, nemyslíš?"
"Jo, je." souhlasně pokývne hlavou. "Ale vraťme se ke klinice. Musíš mi povědět co a jak." uculím se na něho.

Mateo mě vyhodí u domu. Nechtěl, abych si brala taxi. Bylo to pro mě lepší, protože jsem potřebovala skočit ještě na jídlo. Pomohl mi vyndat kočár a rozloučil se. Slíbila jsem mu, že než odletím, půjdu s ním navštívit kliniku, abych viděla, jaké změny provedl. Sice jsem na to kývala, ale ještě uvidím, zda k tomu dojde. Už tak jsem zápasila s tím, abych navštívila Hope. Když vcházím do dveří, slyším ostrou hádku v němčině. Něco se stalo. Někdy lituji, že ten jazyk neumím, ale kdo by počítal s tím, že budu žít s nimi? Potichu se připlížím do obýváku, jenže mé plány mi přerušila malá, která začala brečet. Tom se objevil na schodech a zůstal stát. Jeho pohled byl zmatený, jako by něco provedl. Vedle něho se objeví Bill, který se na něho zamračí a procedí přes zuby: "Sie kann es nicht wissen!"
"Stalo se něco?" bojím se skoro promluvit a beru malou na ruky. "Nic, menší problém s … nahráváním." jde Bill zamnou dolů a usmívá se. Tom zmizí v pokoji. "Je v tom něco víc Bille, poznám to."
"Prosím, nech to plavat." S lehce zamračený pohledem mu předávám tašku s jídlem. "Tady je oběd. Jdu malou přebalit a převléknout. Můžeš to nachystat?"
"Oh, určitě." odebere se do kuchyně a já jdu do pokoje. Když otevřu, sedí tam Tom na posteli. Ruce má složené v klíně a ustaraně hledí do země. "Jsi v pořádku?" zašeptám. "Nevím." tak bych ho chtěla obejmout, ale nejsem si jistá, zda můžu po tom všem. Odeberu se k věcem a najdu malé oblečení. "Můžu?" přistoupí ke mně a natahuje se po malé. "Určitě." podám mu ji. Položí si ji na postel a jde ji přebalit. Sice je trochu neohrabaný, ale jsem ráda, že se o to přihlásil a trochu se jí věnuje. Dokonce jí oblékl a vzal si jí do náruče. Sedl s ní a hladil jí. Polibky jí zasypával, co to šlo. Něco mi tady nehraje. Rozum říká, kašli na to, ale srdce ví, že se něco stalo. Hledám odvahu uvnitř sebe se ho na to zeptat. "Ty máš něco se Shermine?" nedalo mi to. Musela jsem to ze sebe dostat. Nemohla bych být v klidu. Při zmínce jejího jména se na mě vylekaně podíval. "Kde jsi na to přišla?" Vytáhnu mobil a najdu zprávu, ve které mi to došlo. Podám mu ho a on zůstane beze slova zírat. "Když mi řekneš, že spolu nic nemáte, budu ti věřit a smetu to ze stolu, ale chci slyšet pravdu."
"Kdo ti to poslal?"
"To je jedno Tome, chci slyšet odpověď." snažím se nevyvádět a mluvím v klidu. Tom naprázdno polkne a chvilku hledí na malou. "Ne, nic s ní nemám." zavře oči. "Dobře. Nechci se hádat, chci aby to bylo jako dřív. Promiň." přiblížím se k němu. "Ty mi odpusť." stoupne si a jednou rukou mě obejme. "Choval jsem se jako idiot. Bill měl pravdu, mám být rád za to, že vás mám." podívá se mi do očí a políbí mě. Tolik mi to chybělo. Cítím, jak se mi teplo rozlévá po těle. "Musím nakrmit malou. Dole je oběd. Bill ho už chystá."
"Teď jest nebudu, musím ještě do studia." Přijde mi nervózní. "Dobře, tak to budeš mít v ledničce."
"Okey." políbí malou na čelo a odejde. Něco se mi na tom nezdálo, ale snažím se to hodit za hlavu. Nakojím jí a jdu za Billem do kuchyně. Přijdu s úsměvem na tváři. Nechci udělat tu chybu jako u Billa a nevěřit mu. Jsem ráda, že jsme se usmířili. "Nějaká spokojená?" nadzvedne obočí i s koutky rtů k úsměvu. "Jo, vypadá, že jsem se s Tomem usmířila." V tom Billovi spadne úsměv z tváře. "Jo? To je dobře."
"Bille, děje se něco?"
"Ne, vše je v pořádku."
"Určitě?"
"Určitě." nabere si na vidličku poslední kousky z talířku. Já usednu za stůl a pustím se do jídla. "Kde je malá?" podívá se vedle stolu. "Leží v obýváku v postýlce. Má puštěný kolotoč. Kde jsou vůbec psi?"
"Pumba leží v pelechu u mě v pokoji a Copper… kde je vlastně Tom?"
"Musel něco do studia… Bille, prosím, řekni mi, o co jde? Vidím to na vás, že mi něco tajíte." Bill se na mě díval provinile, ale i tak mě ujišťoval, že je vše v pořádku. "Viděl tu fotku v mobilu."
"Co?!" vyjekne. "Proč?"
"Nedalo mi to. Nechci tápat a být si nejistá."
"Co ti řekl?"
"Že s ní nic nemá a já mu věřím. Chci mu věřit. Nechci to pokazit jako u tebe."
"U mě?" překvapeně se na mě podívá. "Tehdy jsem ti nevěřila. Stále tě hlídala a podezřívala z drog až jsi nakonec u nich opravdu skončil a to nechci dopustit. Nechci, aby kvůli mně udělal hloupost." Při mých slovech Bill zavře oči přesně jako Tom. Něco není v pořádku a oba to přede mnou tají. Po chvilce ticha, které panovalo a Bill byl zahleděný do okna, promluví. "Na prohlídku toho domu půjdeme ve tři."
"Zníš nejistě."
"Nejistě? Né, přemýšlím. Jsem na něho zvědavý. Ty ne?"
"Jo, jsem, ale i tak váhám, zda je to dobrý nápad."
"Tak tady nechceš být, že?"
"To nechci, ale nevím, zda se sem chci vrátit."
"Uvidíš. Prohlédneme si ho a sama se rozhodneš. Nebudu na tebe tlačit, neboj."
"Děkuji. Teď si půjdu na chvilku odpočinout." zvednu se od stolu a jdu za malou.

Feel It All 3 - Kapitola 12.

11. dubna 2018 v 12:57 | By Best.ie |  Feel It All 3
Sedím v zamčeném pokoji. Opřená o zeď a s malou v klíně přemýšlím nad tím, zda jsem nebyla na Toma hnusná. Jenže si o to koledoval a nedal mi možnost. Vše se ve mně nahromadilo, ale naštěstí ze mě nevyletělo něco víc, co nepotřebuji, aby věděl. Vzal by to jinak. V tom jsou tak oba rozdílní. Tom, který vidí vše stroze a myslí si, že je vše řešitelné a nechápe, že může být v něčem problém a za to Bill je člověk, který dokáže soucítit a vžít se do toho druhého. Jsem hrozná, protože jenom díky mně se hádají. Jenom díky mně jsou oni dva proti sobě. Znova. Přijdu si tak zbytečná. A do toho mám zase to šumění hlasů v uších, kterým vůbec nerozumím. Položím malou do postýlky a vezmu do rukou notebook. Načtu si dokument, ve kterém mám rozepsaný můj příběh, můj život. Doktor sice říkal na papír a potom spálit, ale tímto způsobem toho napíši víc a co je hlavní, jedním přetáhnutím myši to hodím do koše a můžu to smazat. Celý zbytek dne jsem proseděla v pokoji a nechtěla vyjít. I přes prosby Billa, který apeloval na to, že bych měla něco do sebe dostat, jsem nevyšla až do večera. Vše, co jsem potřebovala pro malou jsem měla u sebe. Pomalu vyjdu ze dveří a poslouchám, zda je někdo dole. Hraje tam televize, ale jinak je ticho. Přijdu ke schodům a přes zábradlí nahlédnu, kdo tam je. Bill ležel schoulený na sedačce a spal. Pumba ležel na zemi a spokojeně si chrochtal. Potichu sejdu schody a ve skříňce opodál vytáhnu deku, kterou ho opatrně přikryji. Vypadá tak nevině a mile. Tak bych ho pohladila, ale odeberu se do kuchyně pro pití. Na stole je krabička ve které je zeleninový salát se vzkazem: Mio, prosím, sněz to. Bill. Takovou má o mě starost a Tom? Ani nevím, kde je a to ani neměl odvahu za mnou přijít. Nevím, co si o tom všem mám myslet. Vezmu si vidličku, salát do ruky i s pitím a jdu do pokoje. Když vcházím na schody, ozve se mi za zády Bill. "Tom odešel hned po té hádce. Promiň, že jsem to způsobil. Myslel jsem to dobře." stojí tam jako hromádka neštěstí. "Billy, to je v pořádku. Ty za nic nemůžeš. Tys akorát uspíšil nevyhnutelné. Mrzí mě to akorát vůči Mel, že jenom co se narodila, my dva se vzdálili místo toho, aby nás to stmelilo." usměji se na něho. "Je zvláštní, jak se vše opakuje, ale teď je na tvém místě Tom. Mám strach, aby se to nezvrtlo. To bych neunesla."
"Neboj, bude to vše v pohodě."
"Přesně tak mluvil tehdy i Tom." pohladím ho volnou rukou po tváři. "Nechci, abyste se hádali, slib mi to."
" To ti slíbit nemůžu. Nesouhlasím s jeho jednáním… ." Umlčím ho prstem na rtech. "Dobrou noc." odeberu se nahoru. Přes noc, když nakojím malou, tak usilovně píši. Pomáhá to a to je to, co teď potřebuji. Pomůže mi to utřídit myšlenky v hlavě. Nakonec odpadnu únavou. Vzbudí mě až pláč Mel. Bylo půl šesté ráno a já spala dvě hodiny. Vyčerpaná si jí hodím do postele a při kojení znovu usnu. Vzbudí mě až pípání zprávy na mobilu. Bylo sedm hodin. Rozespale se na něho podívám. Nějaké cizí číslo mi poslalo mms. Při rozkliknutí nevěřím svým očím. Připadám si, že ještě sním. To je snad zlý sen? Osud mě za něco trestá? Vylezu z postele a utíkám za Billem. Bez klepání za ním skočím na postel a třepu s ním, aby se probudil. "Bille, no tak , Bille! Vstávej, prosím!"
"Stalo se něco?!" Zvedá těžce hlavu z polštáře. "Jo." pohodím k jeho hlavě mobil s fotkou. "Ou do prdele… ." sedne si a nevěří svým očím. "Mio, třeba to není tak, jak to vypadá. Potkal ji a hodili si spolu fotku."
"Hodili si fotku? A co ta hlava v jejím hrudníku, sakra?"
"To už je věc druhá. Počkej, napíšu pár lidem a vyzjistím, jak to je, souhlasíš?"
"Dobře." Znova se podívám na obrázek v mém mobilu. I po tolika letech byla stejná. Stejně umělá a nafintěná. Proč ona? Ta, která měla také prsty v tom, že se mi Bill oddálil . Vše je jako dřív. Nemůžu tady být, nejde to. Nemůžu se tady zpátky vrátit a dělat, že se nikdy nic nestalo. Srdce mi bije jako o závod. Jestli je zpátky ve hře Shermine, ve změnu už nedoufám. "Asi bych ti měl něco říct." promluví jemně. "Co?" vytrhne mě z myšlenek. "Vídáme se s ní už delší dobu, ale vše bylo jenom z hlediska akcí. Tom s ní byl párkrát sám na různých oslavách."
"To mi mělo být nějak jasné, když se tady pohybujete ve stejných kruzích… a vztah? Jak se k vám po tom všem chová?" snažím se nevypadat, že nijak vyzvídám. "Je jiná. Změnila se hodně co se týče chování." mluví opatrně. "Možná máš pravdu, dělám si akorát zbytečně starosti." slézám z postele a jdu ke dveřím. Roste ve mně vztek, obava, ale i strach. "Kdo ti to vůbec poslal?"
"To já nevím." pokrčím rameny. Odeberu se za dveře, aniž bych se více na Billa podívala. Snažím se v tom nehledat něco, co tam není, ale nejde to. Ten pocit, že je teď s ní v posteli, je silnější. U snídaně mám Mel ve vajíčku na židli a snídám. Třepu jí před očima hračkou, ale myšlenkami jsem však někde jinde. Má cenu se dívat na ten barák? Možná bych měla Oliverovi věřit, že to tady zvládne a nechat ho tady klukům. Přece je tady Kira, která by mohla vypomoct. Kira… na tu bych úplně zapomněla. Musím se jí ozvat a ač se to doktorovi nebude líbit, musím navštívit dvě místa.

Feel It All 3 - Kapitola 11.

9. dubna 2018 v 11:04 | By Best.ie |  Feel It All 3
Po příjezdu na letiště nám chlap pomohl s věcmi a Bill mu za to dal nějakou korunu na víc. "Připravená?"
"Nejsem si tím jistá, Billy. Co když bude vyvádět?"
"Jde vidět, že ho pořádně ještě neznáš. Jsou dvě varianty. Buď se s tebou bude normálně bavit a nebo tě bude ignorovat."
"No, pořád lepší, jak se sním hádat." lehce se usměji a s nádechem se vydáme dovnitř. Už v dálce jsem spatřila jejich bundu a vlasy v culíku. To je určitě on. "Čau Tome." prohodí Bill a Tom se otočí. V tom zůstane zaraženě stát a zahledí se na mě aniž by Billovi odpověděl. Cítila jsem jeho oči na každém kousku mého těla, který mě propaloval. "Ahoj." zašeptám. Když přestane hypnotizovat mou osobu vydá se k malé. "Můžu?" ukáže rukama, zda si ji může vzít do náručí. "Určitě." ihned mu ji rozepnu a on si ji vezme. Už mi chyběl ten jeho milý úsměv a pohled plný něžnosti. "Jak ses měla princezno? Chyběl ti taťka? Ty mě totiž hrozně moc." políbí jí na tvář. Podívám se na Billa a ten jenom pokrčí rameny s náznakem rtů: "Já ti to říkal." Trochu mě mrzelo, že mě ignoroval, ale pořád lepší varianta, než nenávistné pohledy. "No výborně, měli bychom se jít odbavit." ukáže na tabuli Bill, která hlásila, že je na čase jít. Aniž bychom dál mluvili, Tom položil malou zpět a vydali jsme se na cestu. V letadle Bill seděl s Tomem a já s malou přes uličku. Vím, že to vše rozebírali, protože mluvili mezi sebou německy, abych jim nerozuměla ani slovo a i to, že si Tom zažádal o skleničku s alkoholem. Ale snažila jsem se dělat, že nic nevnímám, kromě svého prostoru okolo mě. Malé se let moc nelíbil, protože hodně brečela. Snažila jsem se s ní procházet, utišit, ale nic moc nezabíralo. Už abychom byli na místě. Když na chvilku únavou usnula, snažila jsem se toho ihned využít a odpočinou si taky. Po příletu jsem si nedokázala představit, že s ní budu cestovat zpět. Tom, aniž by se mnou nějak mluvil, si vzal malou a šel k autu, které na nás čekalo. Zařídil to Michael, který tam stále byl a zařizoval věci okolo nich. Když se naše cesta blížila k domu, který jsem nějaký ten měsíc neviděla, svírala mě úzkost. Je zvláštní, že tady jezdíváme a nikdy mi to tak nepřišlo děsivé jak teď. Více jsem vnímala uličky, domy a i tu cestu, kterou mám prochozenou tolikrát, že bych mohla říct, kde co je hned z fleku. Přišlo mi, že ty prášky co mám, nestačí na to, abych se vyrovnala s tím, co spatřím. Naposledy jsem tady byla na silnějších prášcích a bylo to v pohodě. Teď? Můžu být ráda, že je se mnou Bill. "Je ti dobře? Vypadáš bledě." zeptá se Bill. "Jo, jo… je." dívám se z okna na ubíhající okolí. Mel zakňurkala a já jí ihned podávala dudel. S kojením si bude muset chvilku počkat, než budeme na místě. Všimnu si při tom, že Tom se na mě podíval ve zpětném zrcátku, ale i tak bez náznaku toho, že by se se mnou chtěl bavit, pokračoval v řízení. Když se dojelo na místo, Tom odnesl tašky dovnitř. Stojím venku a prohlížím si ten dům temnoty. Jako stín vidím ve dveřích tu mrchu, která mi převzala Billa a tím nám zničila to, co mezi námi bylo. Bill mě chytne za rameno a s náznakem podpory, že se nemusím bát. "Proč je to teď tak těžké? Přece jsem tady jezdívala a nebylo to tak deprimující jak teď. Všude to vidím… všechno to zlé… ty stíny, které mě pronásledují."
"Tak a dost." vztekl se Bill. Chytl mě za ruku a táhl mě dovnitř. "Tome, sem, ihned!" Než Tom přišel za námi, můj pohled se zaměřil na místo, kde dřív bývala sedačka, na které se mi vyznal z citů. Jako obrys stínů promítající se v oparu vzpomínek. "Jsi normální? Co řveš? Probudíš Mel, ty pitomče."
"Sednout, hned, oba!" ukázal na sedačku a my poslušně usedli. "Už mě to nebaví mezi vámi dělat prostředníka. Máte prostor si to vyříkat." mávne rukama, že můžeme mluvit. "Billy, prosím, to nemá cenu."
"Nemá cenu? To už jsi to vše hodila za hlavu? To tím chceš říct?" vyjede na mě Tom. "Nehodila, ale… ." snažím se bránit. "Celou dobu přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Miluju tě, starám se o tebe i o Olivera a snažím se mu dopřát, po čem touží. Položil bych za tebe život a tobě je to ukradené!"
"Tome, to není pravda! Ty nerozumíš… ."
"Ano, nerozumím tomu! Může za to on, že ano?" mávne rukou k Billovi. Ten se na něho zaraženě podívá a nadzvedne překvapeně obočí. "Co do toho taháš mě?" zasáhne Bill. "Proč? Ty si myslíš, že to nevidím jak se k sobě máte?"
"Nebuď paranoidní!" usměje se Bill. Já jenom sklopím zrak k zemi. Cítím tlak na hrudi a jak mě svírá strach. "Proto si mě nechceš vzít? Má v tom prsty stále on, co? Nikdy jsi ho nepřestala milovat!"
"A DOST!" vyletím na nohy rychlostí blesku. "Uvědomuješ si sakra, co vypouštíš z huby? Jak tím ubližuješ mně i jemu? On mi je teď oporou, protože ty jsi byl pryč! Nechápeš, čím si procházím, co zažívám a ani proč mám ten pocit, že vzít si tě by byla pro mě situace, ze které mám strach. Nic nechápeš! Ničemu nerozumíš a hledíš akorát na to, že jsi chudák, protože jsem ti odmítla prstýnek? Zklamal jsi mě! A to, že se mi neozveš několik dní, když jsem se to snažila vyřešit a promluvit si o tom, to ti bylo jedno! Chováš se jak puberťák. Jsi jiný… a to jak jsi řekl, že se o nás staráš," propaluji ho pohledem. "jestli to bereš jako přítěž a povinnost, tak o to ti vážně nestojím." se slzou, která mi steče po líci dolů, odejdu za Mel.

Feel It All 3 - Kapitola 10.

6. dubna 2018 v 20:34 | By Best.ie |  Feel It All 3
Sedím v posteli s notebookem na klíně. Bill s Oliverem ještě hrají hry a já se odebrala do ložnice. Mel je tak hodné dítě a krásně usíná. Otevřu si prázdnou stránku ve wordu a přemýšlím, čím začnu. Musím to zkusit a na rady jak doktora, tak i Billa se pokusit vypsat. Přece jenom papír pojme vše a takto budu moct napsat opravdu vše, co mě trápí. Když se podívám na hodiny zjistím, že je kolem jedenácté. Dám tomu tak půl hodiny a půjdu spát. Zhluboka se nadechnu, dám se do psaní a začnu mým prvním dnem na klinice. Tak se do toho zaberu, že když procitnu všimnu si, že je po třetí ráno. Překvapeně zůstanu zaražená. Přece jsem skoro nic nenapsala a čas tak letěl. Oba měli pravdu, že to pomáhá. Najednou mě to začalo i bavit. Cítím u toho, jak se vše uzamčené uvnitř dostává ven a cítím se o trochu lépe a ne tak svázaně. Vše uložím, notebook vypnu a odložím ho na noční stolek. Malá, jako by vycítila, že už jsem k mání a začala se budit na kojení. Mel vstávala v šest ráno a já tak chtěla ještě spát. Cítila jsem se hrozně vyčerpaná. Tři hodiny spánku bylo málo. Jdu jí přebalit, převléknout se a odeberu se do kuchyně. Tak bych potřebovala kávu. Hlavně silnou kávu, jenže to by potom Mel řádila víc než já. To nemůžu dopustit. Nachystám klukům snídani, mezi tím do sebe něco dostanu a jdu do obýváku. Ani nevím, kdy šli spat. Snad bude Oliver vyspaný. Položila jsem malou na deku na zemi a lehla si vedle ní. Hladím jí a tulím se k ní. "Dobré ráno." zívne Oliver. "Brý ráno, snídaní máš na stole."
"Děkuji. Bill ještě spí?"
"Jo. Do kolika jste byli vzhůru?"
"Asi do půlnoci, ale neboj, jsem vyspaný." jak kdyby věděl, na co se ho chci zeptat. "Dneska máš do kolika?"
"Končíme o půl třetí, ale chci jít ještě do knihovny. Proč?"
"Tak… zjišťuji, kde se budeš zašívat." usměji se na něho. "Kdybys něco potřebovala, stačí mi dát vědět a já dojdu."
"Jediné, co po tobě chci je, abys to nepřeháněl, jasné?"
"Jasné." úsměv mi vrátí a jde za stůl. "Dej prosím ještě vodu psům a žrádlo. Děkuji." Únava nad mnou vyhraje a já usnu. Když se probudím zjistím, že Mel je pryč. Se strachem vyletím na nohy a začnu se rozhlížet po místnosti. Vletím do ložnice a ta je taky prázdná. Stojím tam v šoku a strachu, když slyším Billa zpívat. Pomalu se odeberu k jeho pokoji. Jsou pootevřené dveře a já škvírou nahlédnu do vnitř. Bill má Mel na posteli, leží vedle ní a zpívá jí. Sednu si na zem a hřejivým pocitem na hrudi ho poslouchám. Tak se mi líbí jeho hlas a zpěv. Vždy se mi líbil a dokázala jsem ho poslouchat hodiny. Jenže za společného soužití jsem ho tolik neslyšela a tak mi to chybělo. Zpívá jí německé básničky a i když je neznám, broukám si tiše s ním. Některé texty znám a v duchu si zpívám s ním. Zazní poslední slova a je ticho. Chci se zvednout a jít za nimi, ale zarazím se. "Jsi naše, víš o tom? A tak krásná. Jenom jak budeš větší, naučím tě jak a co nosit." Musela jsem se smát, protože mi to přišlo roztomilé. Nahlédnu opět lehce dveřmi a vidím, jak jí hladí po hlavičce. "Budu tě mít rád, jako bys byla moje, to mi věř." jemně jí políbí. V tom raději vtrhnu do dveří, abych se nedozvěděla něco, co by mé uši slyšet neměly. "Už jsi vzhůru?" spokojeně se usměje. "To mi nemůžeš dělat. Hrozně jsem se lekla." ruku přiložím na hrudník. "Chtěl jsem, aby ses prospala."
"Jsi hodný a vážím si toho, ale opravdu mi ztuhla krev v žilách."
"Promiň, příště ti napíšu vzkaz." usměje se. "Děkuji." tvářím se důležitě, ale dlouho mi to nevydrží a začnu se smát taky. "Snídal jsi?"
"Jo a ty?"
"Ano."
"Díval jsem se v noci na nějaké ty baráky a myslím si, že jsem jeden našel, který by vyhovoval."
"Ty už ses díval?" znejistím. "Jo, nemohl jsem večer spát. Dobře víš, že ožívám se západem slunce." a při tom se natahuje pro notebook. "Sedni si." rukou poklepe na místo vedle něho. "Tohle," ukáže prstem na monitoru, "je jeden z mála, který je daleko od toho místa a je tam místností tak akorát pro nás. I zahrada pro psy a Mel je tam dostatečně veliká. Bude tam moct mít i hrad pro princezny a … ."
"Počkat, hrad?"
"Jo, hrad, tak obyčejný domeček pro princeznu Kaulitzovou nepřipadá v úvahu, nemyslíš?" protočí očima a začne se smát. "Pokračuj." šťouchnu do něho loktem. Ukázal mi zbytek rozvržení, kde co je a jak daleko to je. Vypadá, že je i v klidné části. "Už jsem to posílal jednomu známému, který to obvolá a zjistí co a jak. Ale bylo by dobré, kdybychom se na něho podívali."
"Jasné, to by bylo nejlepší." znejistím. "Nějakou chvíli bys u nás přežila, ne?"
"Jo, pár dní jo. Aspoň bych navštívila Kiru, Liama a Matea."
"Vidíš. Tak ti dám potom vědět, co na to ten známý a domluvili bychom se na odletu."
"Děkuji." Mel začala plakat, tak ji beru do rukou. "Tom se ti neozval?" s nadějí, že jo, se na něho podívám. "Psal jsem mu, že jsem s tebou a ani neodepsal."
"To je tak naštvaný?"
"Teď se uzavřel do sebe, ale bude to v pořádku, uvidíš. Znám ho a je v tom stejný jako já, i když si to nechce přiznat."
"To doufám. Neměla bych mu zkusit zavolat?"
"Zkusit to můžeš, ale nezvedne ti to."
"Myslíš?"
"Nemyslím Mio, vím." lehce se usměje. Uběhl týden. Tom se nakonec ozval sám, ale chtěl vědět co malá a Oliver. Já, jako bych byla jenom prostředník k získání potřebných informací. Na zeptání, jak se má, mi ani neodpověděl. Nevím, jak tohle dám dohromady. Je to složitá skládačka, kterou jsem hodně rozházela a nemůžu najít kousky, které by pasovaly k sobě. Měli jsme zařízené letenky, protože dům byl ještě k mání. Oliver nakonec zůstal u mé kamarádky, protože nechtěl vynechat týden ve škole. I když ho učitelka ujišťovala, že o nic nepřijde. Tom na nás měl čekat na letišti a já si nebyla jistá, zda ho zvládnu vidět, po tom všem. Vše nabalené, nachystané, pro malou pas narychlo vyřízený abychom mohli odletět a čekalo se na taxík. "Mio, akorát tě chci na něco upozornit." Bill stál opodál mě a kouřil. "Na co? Snad není nějaký zádrhel?" zrychlil se mi tep. "No, Tom neví, že letíš taky. Neví ani, že se jdeme spolu dívat na ten dům."
"Neví?" vyděšeně se na něho podívám. "Přece jsem ti říkal, že mu nic říkat nebudeme, aby poznal, jaké to je jednat za zády."
"Já vím, ale… ."
"Mio, klid." odhodí cigaretu do kanálu. "Aspoň bude možnost, aby jste se viděli a on konečně viděl malou. Už mě nebaví mu stále posílat fotky, když by měl by s ní." nadzvedne obočí. "A co mu řekneme? Letím si jenom tak?"
"Oh, to mi nějak nedošlo." začne se smát. "Ty jsi tele," kroutím s úsměvem na rtech hlavou. Pumba běhal kolem Billa, jakoby věděl, že ho čeká dlouhý let a snažil se to ještě nahnat pohybem. "Je zvláštní, že po těch letech si zase tak rozumíme, že?" upravím malé deku v auto sedačce. "Jo, taky jsem si říkal, že je to jako za starých časů. Teď mě tak napadlo, prášky sis nabalila?"
"Jo, měla bych je mít nabalené. To bylo první, co jsem si chystala."
"Okey, chci, abys byla v pohodě." "Jsi hodný. A já myslím, že taxik už jede." pohodím hlavou směrem za Billa. "Oh, super. Tom mi píše, že čeká na letišti."
"Okey." zhluboka vydechnu. Všechno naložíme a sedneme do auta. Bill si sedne dopředu a já s malou se usadíme do zadní části i s Pumbou.

Feel It All 3 - Kapitola 9.

3. dubna 2018 v 18:44 | By Best.ie |  Feel It All 3
Bill usnul na sedačce v obýváku. Malou jsem mezi tím přebalila a nakrmila. Položila jsem jí do košíku a sedla si na křeslo s papírkem schovaným v dlani. Je teď ta správná chvíle na něho vše vybalit a jít s pravdou ven? Cítím uvnitř, že to tak bude nejlepší. Chci, aby věděl, že v tom není sám. Vzpomenu si, že mám schovaný v ložnici papír, který mám zdob, kdy jsem ještě žila s ním. Je to zpráva od mého psychologa s mou diagnozou. Odběhnu do ložnice, kleknu ke skříňce, kde mám schovanou krabici s mými poklady a tajemstvími. Odložím papírek v dlani, sundám víko a začnu zkoumat, kde ten papír je. Pod ruku se mi dostane krabička, kterou jsem naposledy viděla při stěhování. Prsty přejedu po její hraně a srdce se mi rozbuší. Najednou sedím na sedačce v našem domě, Bill sedí naproti mně a podává mi ji do rukou se slovy: "Tohle ti chci dát za to všechno, co jsi pro mě udělala a co pro mě znamenáš." zní mi v hlavě. Pomalu krabičku otevřu a opět mě jako tehdy oslní jeho krása. "A srdce, Mio, je mé srdce." slyším, jako by to bylo včera. Prsty obkroužím srdíčko, které bylo součástí náramku. "Neruším?" vytrhne mě ze snění Bill. Rychle krabičku zacvaknu a odhodím zpět do krabice. "Ne, to vůbec ne." setřu si slzu, která mi ukápla. Bill si ke mně sedne a pohladí po vlasech. "Něco tě trápí, že?"
"To bych mohla říct i o tobě." podívám se na něho. Vezmu papír ze země do ruky, který jsem třímala v dlani a podám mu ho. "Co to je?"
"Menší pomoc."
"Pomoc?"
"Je to číslo na mého psychiatra. Ten ti pomůže, uvidíš. A když ne, aspoň se budeš cítit o něco líp, když mu řekneš vše, co tě trápí." Bill papírek rozbalí a prohlédne si ho. "Jak dlouho?" zašeptá. "Co jak dlouho?"
"Jak dlouho ho navštěvuješ?"
"Popravdě?"
"Ano, chci slyšet pravdu." Protočím si prstýnkem na ruce. "Po incidentu s Rose a Wilsonovou."
"Ty jsi chodila k psychiatrovi i ve vztahu se mnou?" nadzvedne obočí. "Ano. Nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl. Už tak jsem si připadala a připadám slabá. Kdybych nebrala prášky nevím, kde bych teď byla."
"Prášky?"
"Mám problémy, Billy. Když je neberu, mám úzkostné stavy, deprese… a okolí mě straší a hlavně ve snech za mnou přichází Bella, Viktor s Ivanem… ."
"Sny tě trápily přece, když jsi byla těhotná s dvojčaty?" opře se o skříňku a zadívá se mi přímo do očí. Tady je ta chvíle, které jsem se vždy snažila tolik vyhnout. "Ano, protože jsem vysadila prášky. Ten doktor mi nedal variantu slabších prášků jako tady tento, abych byla schopná to zvládnout. Proto ta náladovost a to kolem. Kvůli tomu jsem tě pronásledovala a možná zapříčinila náš rozpad manželství. Kdybych tehdy šla s pravdou ven, nedostal by ses zase do starých kolejí… ." Vytáhnu krabičku z krabice. "Tohle vše je lež. Kdybych opravdu byla taková, jak vypovídá náramek, neublížila bych tolika lidem kolem sebe. Díky mě se vše hroutí… ."
"To není pravda! Oh, Mio… máš přece krásnou dceru, Toma a nás." chytne mě za rameno. "Mám strach, že Toma už jsem ztratila."
"Co?" ruka mu pomalu sjede z mého ramene. "Požádal mě o ruku a já ho odmítla."
"Proč?" jemně se zamračí a nakrabatí lehce ten jeho nos. "Přece se milujete!"
"Jenomže já mám strach… už tak mám pocit, že se vše opakuje a nechci, aby to mezi námi něco změnilo. Mám strach, že když mu řeknu ano, nějak to pokazím. Nechci to vše procházet znovu. Takto mám pocit, že ho můžu dobývat a snažit se o jeho lásku, ale s papírem mám pocit, že to půjde do kopru jako u nás dvou." pohladím ho po tváři. "To není přece pravda, Mio. Tom by ti snesl modré z nebe."
"Já vím, Billy, ale já prostě nechci… možná v někde hluboko uvnitř mě nechci ztratit to kouzlo, co bylo mezi námi. Ty jsi a byl moje láska, i když se hodně věcí změnilo. Přece stejné příjmení mám a nechci kolem toho dělat divadýlko. Nemohla bych si ho vzít s pocitem, že mu hodně věcí tajím."
"Proč mu to tedy neřekneš?" chytne mě za ruce a něžně pohladí prsty. "Protože by to nepochopil. Hrozně mě hlídá. Už jednou dohlížel na to, jestli je beru a jak je beru. Teď když máme malou, o to hůř by to nesl."
"Je citlivější kvůli mně, to je pravda." sklopí zrak a zahledí se mi na ruku. "Proč nesundáš ten prsten?" přejede si rukou ve vlasech. "Nevím… ." protočím s ním. "Přece jenom je toho s ním hodně spojené. Možná to i Toma štve."
"Tak to určitě." pousměje se. Obejme mě a políbí do vlasů. "Jsem rád, že jsi mi to řekla. Vždy si byla můj anděl a věř, že Tom potřebuje čas to strávit a bude vše zase v pohodě."
"Myslím, že ten anděl jsi momentálně ty pro mě." lehce se usměji a zabořím se mu do ramene. "Olivere, budeš k tomu chtít i sýr?" volám na něho z kuchyně. "Jo, chci! Dík! A vezmu si to do pokoje!" Zase chce ležet v učebnicích? On si nedá pokoj. "A co kdybychom si zahráli hru jak Mel usne?!"
"Mio, mám toho moc!" Nesouhlasně zakroutím hlavou. Odložím vše, co držím v rukou a jdu za ním. Najdu ho, jak sedí u košíku a předčítá Mel pohádku. Utřu si ruce do zástěry a vytáhnu mobil z kapsy a vyfotím je. Tak mi to přišlo roztomilé, ale neměnilo to nic na tom, že jsem se na něho zlobila. "Měl bys na chvíli vypnout! Život není jenom učení proboha. Nepřeháníš to?" stoupnu si s rukama v bok. "Ale mě přijali na… ." "To neznamená, že když máš ten pitomí cár papíru, že se strhneš! Povinně, dnes bez učebnic, knížek a všelijakých jiných věcí, u kterých by ses učil, jasné?" Chvilku na mě zaraženě hleděl, ale nakonec podlehl mému nátlaku. "Okey." zakroutí hlavou rezignovaně. Když se otáčím k odchodu, vrazím do Billa. "Promiň, chtěl jsem tě obejít."
"To je v pohodě. Budeš chtít taky sýr?"
"Že se ptáš." usměje se. "Co se tady řešilo?" následuje mě do kuchyně. "Aby dnes vypnul mozek. Už to s tím učením přehání, nemyslíš?" opřu se o kuchyňskou linku. "Já vím, že bych měla být ráda, že nesedí jenom u počítače, mobilu a pilně se učí, ale to taky nemusí přehánět."
"Má cíl. Proto to vše dělá." opře se o zeď. "Cíl? Tom přece říkal, že o tom nevíš?"
"Oh, počkat, teď nevím, o čem mluvíš?"
"O čem mluvíš ty?" "Já přece, že chce být právníkem a ty?" "To je jedno." snažím se dělat, že nic. "To ne, už jsi to načala. Tak a ven s tím."
"Tom bez mého souhlasu podal přihlášku na tu školu, kam chce Oliver a přijali ho."
"Co?!" málem spadl, jak ho to vykolejilo. "Přece jsem mu říkal, že to nemá dělat! A ještě mi řekni, že tě potom požádal o tu ruku?" Souhlasně kýlvnu hlavou. "Jo, druhý den na to."
"Oh, to je… já nemám ani slov!" V koutku duše mě hřálo, že je na mé straně. "Co budeš dělat?" stoupne si ke mně, když se pustím zase do přípravy večeře. "Já nevím. Přemýšlím nad tím snad každou minutu. Už jsem kvůli tomu byla i na sezení u doktora."
"A ten ti poradil co?"
"Poradil? Doporučil mi, abych se z toho vypsala."
"Jo, to je dobrý nápad. Pomáhá to, věř mi. Já to akorát dělám v textech a písních. Měla bys to zkusit." mile se usměje. Tak se mi u obou líbí ten jejich úsměv, který mě dokáže oblbnout. "Jenomže psaní to nevyřeší."
"A proč se tomu tak bráníš?"
"Nechci se vrátit na to stejné místo, kde to všechno začalo… nechci být ve stejném domě, kde to bolelo."
"A na toto ti něco doktor řekl?"
"Jo."
"A co?" oddělá mi pramen vlasů z čela a dá mi ho za ucho. "Odstěhovat se do jiné části Californie… bude to tak podle něho lepší."
"No, když nad tím tak přemýšlím. Myslím si, že to není špatný nápad. Já taky potřebuji z toho baráku vypadnout a začít znova. Možná je na čase se posunout dál. Vše mě to tam nějak pohlcuje. Prodáme to tam a koupíme někde dál, od toho všeho, barák. Pomůže to jak tobě, taky i mně. Ty budeš moct být na blízku Oliverovi a my budeme moct mít na blízku Vás všechny."
"Myslíš si, že je to tak jednoduché?" odložím nůž a sklopím zrak na prkýnko se slzou v oku. "Možná není, ale spolu to zvládneme, uvidíš. Teď, když vím, co tě trápí, můžu ti být při tom všem oporou." pohladí mě po zádech. "Billy, máte naplánované vystoupení a turné s novým albem. Jak tohle chceš všechno skloubit dohromady?"
"Zkus věřit. Aspoň na chvilku si představ, že jde všechno lehce a ono to půjde. Turné je ještě daleko."
"Daleko? Měsíc ti přijde daleko?" usměji se. "Ano. Zkusíme to?"
"A co Tom?" "Tom si aspoň vyzkouší, jaké to je, když někdo něco dělá za jeho zády." mrkne na mě. "Jdu za nimi do obýváku a ty nad tím popřemýšlej." odebere se z kuchyně. Možná má pravdu. Teď na to nejsem sama. Když mi pomůže a bude mi na blízku, mohla bych to vše zvládnout.