Feel It All 3 - Kapitola 10.

6. dubna 2018 v 20:34 | By Best.ie |  Feel It All 3
Sedím v posteli s notebookem na klíně. Bill s Oliverem ještě hrají hry a já se odebrala do ložnice. Mel je tak hodné dítě a krásně usíná. Otevřu si prázdnou stránku ve wordu a přemýšlím, čím začnu. Musím to zkusit a na rady jak doktora, tak i Billa se pokusit vypsat. Přece jenom papír pojme vše a takto budu moct napsat opravdu vše, co mě trápí. Když se podívám na hodiny zjistím, že je kolem jedenácté. Dám tomu tak půl hodiny a půjdu spát. Zhluboka se nadechnu, dám se do psaní a začnu mým prvním dnem na klinice. Tak se do toho zaberu, že když procitnu všimnu si, že je po třetí ráno. Překvapeně zůstanu zaražená. Přece jsem skoro nic nenapsala a čas tak letěl. Oba měli pravdu, že to pomáhá. Najednou mě to začalo i bavit. Cítím u toho, jak se vše uzamčené uvnitř dostává ven a cítím se o trochu lépe a ne tak svázaně. Vše uložím, notebook vypnu a odložím ho na noční stolek. Malá, jako by vycítila, že už jsem k mání a začala se budit na kojení. Mel vstávala v šest ráno a já tak chtěla ještě spát. Cítila jsem se hrozně vyčerpaná. Tři hodiny spánku bylo málo. Jdu jí přebalit, převléknout se a odeberu se do kuchyně. Tak bych potřebovala kávu. Hlavně silnou kávu, jenže to by potom Mel řádila víc než já. To nemůžu dopustit. Nachystám klukům snídani, mezi tím do sebe něco dostanu a jdu do obýváku. Ani nevím, kdy šli spat. Snad bude Oliver vyspaný. Položila jsem malou na deku na zemi a lehla si vedle ní. Hladím jí a tulím se k ní. "Dobré ráno." zívne Oliver. "Brý ráno, snídaní máš na stole."
"Děkuji. Bill ještě spí?"
"Jo. Do kolika jste byli vzhůru?"
"Asi do půlnoci, ale neboj, jsem vyspaný." jak kdyby věděl, na co se ho chci zeptat. "Dneska máš do kolika?"
"Končíme o půl třetí, ale chci jít ještě do knihovny. Proč?"
"Tak… zjišťuji, kde se budeš zašívat." usměji se na něho. "Kdybys něco potřebovala, stačí mi dát vědět a já dojdu."
"Jediné, co po tobě chci je, abys to nepřeháněl, jasné?"
"Jasné." úsměv mi vrátí a jde za stůl. "Dej prosím ještě vodu psům a žrádlo. Děkuji." Únava nad mnou vyhraje a já usnu. Když se probudím zjistím, že Mel je pryč. Se strachem vyletím na nohy a začnu se rozhlížet po místnosti. Vletím do ložnice a ta je taky prázdná. Stojím tam v šoku a strachu, když slyším Billa zpívat. Pomalu se odeberu k jeho pokoji. Jsou pootevřené dveře a já škvírou nahlédnu do vnitř. Bill má Mel na posteli, leží vedle ní a zpívá jí. Sednu si na zem a hřejivým pocitem na hrudi ho poslouchám. Tak se mi líbí jeho hlas a zpěv. Vždy se mi líbil a dokázala jsem ho poslouchat hodiny. Jenže za společného soužití jsem ho tolik neslyšela a tak mi to chybělo. Zpívá jí německé básničky a i když je neznám, broukám si tiše s ním. Některé texty znám a v duchu si zpívám s ním. Zazní poslední slova a je ticho. Chci se zvednout a jít za nimi, ale zarazím se. "Jsi naše, víš o tom? A tak krásná. Jenom jak budeš větší, naučím tě jak a co nosit." Musela jsem se smát, protože mi to přišlo roztomilé. Nahlédnu opět lehce dveřmi a vidím, jak jí hladí po hlavičce. "Budu tě mít rád, jako bys byla moje, to mi věř." jemně jí políbí. V tom raději vtrhnu do dveří, abych se nedozvěděla něco, co by mé uši slyšet neměly. "Už jsi vzhůru?" spokojeně se usměje. "To mi nemůžeš dělat. Hrozně jsem se lekla." ruku přiložím na hrudník. "Chtěl jsem, aby ses prospala."
"Jsi hodný a vážím si toho, ale opravdu mi ztuhla krev v žilách."
"Promiň, příště ti napíšu vzkaz." usměje se. "Děkuji." tvářím se důležitě, ale dlouho mi to nevydrží a začnu se smát taky. "Snídal jsi?"
"Jo a ty?"
"Ano."
"Díval jsem se v noci na nějaké ty baráky a myslím si, že jsem jeden našel, který by vyhovoval."
"Ty už ses díval?" znejistím. "Jo, nemohl jsem večer spát. Dobře víš, že ožívám se západem slunce." a při tom se natahuje pro notebook. "Sedni si." rukou poklepe na místo vedle něho. "Tohle," ukáže prstem na monitoru, "je jeden z mála, který je daleko od toho místa a je tam místností tak akorát pro nás. I zahrada pro psy a Mel je tam dostatečně veliká. Bude tam moct mít i hrad pro princezny a … ."
"Počkat, hrad?"
"Jo, hrad, tak obyčejný domeček pro princeznu Kaulitzovou nepřipadá v úvahu, nemyslíš?" protočí očima a začne se smát. "Pokračuj." šťouchnu do něho loktem. Ukázal mi zbytek rozvržení, kde co je a jak daleko to je. Vypadá, že je i v klidné části. "Už jsem to posílal jednomu známému, který to obvolá a zjistí co a jak. Ale bylo by dobré, kdybychom se na něho podívali."
"Jasné, to by bylo nejlepší." znejistím. "Nějakou chvíli bys u nás přežila, ne?"
"Jo, pár dní jo. Aspoň bych navštívila Kiru, Liama a Matea."
"Vidíš. Tak ti dám potom vědět, co na to ten známý a domluvili bychom se na odletu."
"Děkuji." Mel začala plakat, tak ji beru do rukou. "Tom se ti neozval?" s nadějí, že jo, se na něho podívám. "Psal jsem mu, že jsem s tebou a ani neodepsal."
"To je tak naštvaný?"
"Teď se uzavřel do sebe, ale bude to v pořádku, uvidíš. Znám ho a je v tom stejný jako já, i když si to nechce přiznat."
"To doufám. Neměla bych mu zkusit zavolat?"
"Zkusit to můžeš, ale nezvedne ti to."
"Myslíš?"
"Nemyslím Mio, vím." lehce se usměje. Uběhl týden. Tom se nakonec ozval sám, ale chtěl vědět co malá a Oliver. Já, jako bych byla jenom prostředník k získání potřebných informací. Na zeptání, jak se má, mi ani neodpověděl. Nevím, jak tohle dám dohromady. Je to složitá skládačka, kterou jsem hodně rozházela a nemůžu najít kousky, které by pasovaly k sobě. Měli jsme zařízené letenky, protože dům byl ještě k mání. Oliver nakonec zůstal u mé kamarádky, protože nechtěl vynechat týden ve škole. I když ho učitelka ujišťovala, že o nic nepřijde. Tom na nás měl čekat na letišti a já si nebyla jistá, zda ho zvládnu vidět, po tom všem. Vše nabalené, nachystané, pro malou pas narychlo vyřízený abychom mohli odletět a čekalo se na taxík. "Mio, akorát tě chci na něco upozornit." Bill stál opodál mě a kouřil. "Na co? Snad není nějaký zádrhel?" zrychlil se mi tep. "No, Tom neví, že letíš taky. Neví ani, že se jdeme spolu dívat na ten dům."
"Neví?" vyděšeně se na něho podívám. "Přece jsem ti říkal, že mu nic říkat nebudeme, aby poznal, jaké to je jednat za zády."
"Já vím, ale… ."
"Mio, klid." odhodí cigaretu do kanálu. "Aspoň bude možnost, aby jste se viděli a on konečně viděl malou. Už mě nebaví mu stále posílat fotky, když by měl by s ní." nadzvedne obočí. "A co mu řekneme? Letím si jenom tak?"
"Oh, to mi nějak nedošlo." začne se smát. "Ty jsi tele," kroutím s úsměvem na rtech hlavou. Pumba běhal kolem Billa, jakoby věděl, že ho čeká dlouhý let a snažil se to ještě nahnat pohybem. "Je zvláštní, že po těch letech si zase tak rozumíme, že?" upravím malé deku v auto sedačce. "Jo, taky jsem si říkal, že je to jako za starých časů. Teď mě tak napadlo, prášky sis nabalila?"
"Jo, měla bych je mít nabalené. To bylo první, co jsem si chystala."
"Okey, chci, abys byla v pohodě." "Jsi hodný. A já myslím, že taxik už jede." pohodím hlavou směrem za Billa. "Oh, super. Tom mi píše, že čeká na letišti."
"Okey." zhluboka vydechnu. Všechno naložíme a sedneme do auta. Bill si sedne dopředu a já s malou se usadíme do zadní části i s Pumbou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Feel It All 3?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama