Feel It All 3 - Kapitola 13.

17. dubna 2018 v 20:29 | By Best.ie |  Feel It All 3
Bill spává dlouho a tak hodím sprchu, převléknu se a nakrmím Mel. Zavolám si taxi a než dojede, nachystám si kočárek. Výhoda je, že tu sedačku v rychlosti připnu ke konstrukci a můžu jet. Během chvilky bylo taxi na místě. Billovi jsem napsala vzkaz, že se vrátím s obědem, který přivezu, tak aby mi neutekl. Nechám se vyhodit u jednoho květinářství, kde koupím menší kytku a pěšky se vydám na hřbitov, který byl dvacet minut chůze. Už jsem i zapomněla, kde její hrob je a chvilku mi trvalo, než jsem ho našla. Dám jí kytku do vázičky a dívám se na datum úmrtí. Je to dávno a přesto v mých myšlenkách tak čerstvé. Už z ní mohla být krásná slečna. "Jednou se potkáme a do té doby mi doufám odpustíš." zašeptám a pohladím náhrobní kámen. "Kdybych mohla napravit vše, co jsem způsobila, snažila bych se tě zachránit." chvilku tam nehnutě stojím a vzpomínám na její oči, které byly krásně zelené a tělíčko, které žádalo o pomoc. Po nějaké době uchopím kočárek a vydám se pryč. Prohlížím si hroby okolo a přemýšlím nad tím, jaké to je tam, na druhé straně. Tolikrát jsem tam chtěla odejít a vždy mě někdo podržel. Zahledím se na schoulený uzlíček v sedačce. "Teď jsi ta moje opora ty." zašeptám a lehce se usměji. Opět si zavolám taxi a nechám se dopravit před kliniku Hope. Budu doufat, že tam potkám jak Matea, tak i Kiru. Konstrukci kočárku nechám dole, popadnu vajíčko do rukou a zazvoním na oddělení, aby mi došli otevřít. Hodně se tam toho změnilo. Vypadalo to jinak než si pamatuji. Moderněji. Mateo se klinice opravdu věnuje. Dojdu nahoru a na recepci se zeptám mladé dívky, zda je v kanceláři. "Zrovna je na pochůzce, ale během chvilky se vrátí." mile se usměje. "Počkám na něho v kanceláři, můžu?"
"Zajisté. A koho mám ohlásit?"
"Miu Kauli… a víte co, neříkejte mu nic, chci ho překvapit."
"Dobře. půjdu s Vámi a odemknu Vám."
"Děkuji." vydám se za ní. "Máte stejné jméno, jako legenda tady toho oddělení."
"Legenda?" udiveně pozvednu obočí. Slečna mi odemkne a podívá se na mě tajemně. "Jednou tady sloužila sestra, která to tady zachránila od dvou čarodějnic, které ubližovali pacientům." Musela jsem se tomu smát. Jak i po těch letech kolují a předávají drby. "Opravdu?"
"Jedna ze sester je její dobrá kamarádka, ale nechce nám o tom nic říct. Taky nevíme jistě, zda to je pravda. Přece kdyby to pravda byla, něco by nám k tomu řekla, že?"
"Vidíte, Kira… je tady? Kdy má službu?"
"Zítra má noční… počkat, vy jí znáte?"
"Ano, já tady pracovala." mrknu na ni. Zavřu za sebou dveře a ona tam ztuhle stojí a s otevřenou pusou hledí. Netrvalo dlouho a otevřeli se dveře. Seděla jsem tak, že si mě hned nevšiml a pozoruji ho, jak zkoumá zámek. Očividně mu došlo, že zamykal a dveře byly odemčené. "Zámečník z tebe nebude." řeknu s úsměvem. S šokem se na mě podíval. "Mio? Mio!" přiskočí a obejme mě. "Pšššš." ukážu na malou. "Počkej, ta je tvoje?" šeptá. "Ano. Jmenuje se Mel a šeptat nemusíš. Jak se máš? Přijdeš mi nějaký pobledlý, vyhublý. Jsi nemocný? Vypadáš … popravdě - hrozně."
"Já se mám skvěle, tedy i když to nevypadá. Akorát se nezastavím, znáš to. A jak vidím, tak ty se máš taky dobře." Snaží se to zakecat. "Jo, jde to. Skoro jsem to tady nepoznala. Dal sis s tím opravdu práci."
"Děkuji. Snažím se. Dáš si kávu?"
"Čaj, děkuji." Mateo zvedne telefon a čaj objedná u sestry i s kávou pro něho. "A co klinika Bella?"
"Zřídil jsem tam místnost, kde jednou týdně ošetřuje nemocné děti chudých rodin můj kamarád. Je to doktor v nemocnici a tohle dělá zadarmo jako výpomoc."
"To je skvělé. Moc ti děkuji, že jsi to převzal."
"Není za co. A co ty tady vůbec děláš?"
"Je to trochu na dlouho a spletitá situace, ale jsem tady na otočku, tak jsem tě musela vidět. I když jsem doufala, že se mi podaří vystihnout i Kiru na směně."
"Dneska je mimo město, ale ozvi se jí, aby s tebou počítala."
"Budu muset." prohlížím si místnost. Vybavím si jak Wilsonová držela proti mně zbraň. "Je ti něco?"
"Co?" vytrhne mě z myšlenek. "Najednou jsi zvláštně ztuhla. Děje se něco?"
"Ne, ne… a co to tady koluje za zvěsti?"
"Jaké zvěsti? Jo počkat, ty myslíš naši legendu?" směje se. "Jo, přesně to myslím. Sestra mi to ihned musela říct."
"Ale víš, že když se něco stane, roky se to šeptá, ale naše sestry z toho udělaly hotové drama a z tebe super hrdinu."
"Ale tak je to pěkné, nemyslíš?"
"Jo, je." souhlasně pokývne hlavou. "Ale vraťme se ke klinice. Musíš mi povědět co a jak." uculím se na něho.

Mateo mě vyhodí u domu. Nechtěl, abych si brala taxi. Bylo to pro mě lepší, protože jsem potřebovala skočit ještě na jídlo. Pomohl mi vyndat kočár a rozloučil se. Slíbila jsem mu, že než odletím, půjdu s ním navštívit kliniku, abych viděla, jaké změny provedl. Sice jsem na to kývala, ale ještě uvidím, zda k tomu dojde. Už tak jsem zápasila s tím, abych navštívila Hope. Když vcházím do dveří, slyším ostrou hádku v němčině. Něco se stalo. Někdy lituji, že ten jazyk neumím, ale kdo by počítal s tím, že budu žít s nimi? Potichu se připlížím do obýváku, jenže mé plány mi přerušila malá, která začala brečet. Tom se objevil na schodech a zůstal stát. Jeho pohled byl zmatený, jako by něco provedl. Vedle něho se objeví Bill, který se na něho zamračí a procedí přes zuby: "Sie kann es nicht wissen!"
"Stalo se něco?" bojím se skoro promluvit a beru malou na ruky. "Nic, menší problém s … nahráváním." jde Bill zamnou dolů a usmívá se. Tom zmizí v pokoji. "Je v tom něco víc Bille, poznám to."
"Prosím, nech to plavat." S lehce zamračený pohledem mu předávám tašku s jídlem. "Tady je oběd. Jdu malou přebalit a převléknout. Můžeš to nachystat?"
"Oh, určitě." odebere se do kuchyně a já jdu do pokoje. Když otevřu, sedí tam Tom na posteli. Ruce má složené v klíně a ustaraně hledí do země. "Jsi v pořádku?" zašeptám. "Nevím." tak bych ho chtěla obejmout, ale nejsem si jistá, zda můžu po tom všem. Odeberu se k věcem a najdu malé oblečení. "Můžu?" přistoupí ke mně a natahuje se po malé. "Určitě." podám mu ji. Položí si ji na postel a jde ji přebalit. Sice je trochu neohrabaný, ale jsem ráda, že se o to přihlásil a trochu se jí věnuje. Dokonce jí oblékl a vzal si jí do náruče. Sedl s ní a hladil jí. Polibky jí zasypával, co to šlo. Něco mi tady nehraje. Rozum říká, kašli na to, ale srdce ví, že se něco stalo. Hledám odvahu uvnitř sebe se ho na to zeptat. "Ty máš něco se Shermine?" nedalo mi to. Musela jsem to ze sebe dostat. Nemohla bych být v klidu. Při zmínce jejího jména se na mě vylekaně podíval. "Kde jsi na to přišla?" Vytáhnu mobil a najdu zprávu, ve které mi to došlo. Podám mu ho a on zůstane beze slova zírat. "Když mi řekneš, že spolu nic nemáte, budu ti věřit a smetu to ze stolu, ale chci slyšet pravdu."
"Kdo ti to poslal?"
"To je jedno Tome, chci slyšet odpověď." snažím se nevyvádět a mluvím v klidu. Tom naprázdno polkne a chvilku hledí na malou. "Ne, nic s ní nemám." zavře oči. "Dobře. Nechci se hádat, chci aby to bylo jako dřív. Promiň." přiblížím se k němu. "Ty mi odpusť." stoupne si a jednou rukou mě obejme. "Choval jsem se jako idiot. Bill měl pravdu, mám být rád za to, že vás mám." podívá se mi do očí a políbí mě. Tolik mi to chybělo. Cítím, jak se mi teplo rozlévá po těle. "Musím nakrmit malou. Dole je oběd. Bill ho už chystá."
"Teď jest nebudu, musím ještě do studia." Přijde mi nervózní. "Dobře, tak to budeš mít v ledničce."
"Okey." políbí malou na čelo a odejde. Něco se mi na tom nezdálo, ale snažím se to hodit za hlavu. Nakojím jí a jdu za Billem do kuchyně. Přijdu s úsměvem na tváři. Nechci udělat tu chybu jako u Billa a nevěřit mu. Jsem ráda, že jsme se usmířili. "Nějaká spokojená?" nadzvedne obočí i s koutky rtů k úsměvu. "Jo, vypadá, že jsem se s Tomem usmířila." V tom Billovi spadne úsměv z tváře. "Jo? To je dobře."
"Bille, děje se něco?"
"Ne, vše je v pořádku."
"Určitě?"
"Určitě." nabere si na vidličku poslední kousky z talířku. Já usednu za stůl a pustím se do jídla. "Kde je malá?" podívá se vedle stolu. "Leží v obýváku v postýlce. Má puštěný kolotoč. Kde jsou vůbec psi?"
"Pumba leží v pelechu u mě v pokoji a Copper… kde je vlastně Tom?"
"Musel něco do studia… Bille, prosím, řekni mi, o co jde? Vidím to na vás, že mi něco tajíte." Bill se na mě díval provinile, ale i tak mě ujišťoval, že je vše v pořádku. "Viděl tu fotku v mobilu."
"Co?!" vyjekne. "Proč?"
"Nedalo mi to. Nechci tápat a být si nejistá."
"Co ti řekl?"
"Že s ní nic nemá a já mu věřím. Chci mu věřit. Nechci to pokazit jako u tebe."
"U mě?" překvapeně se na mě podívá. "Tehdy jsem ti nevěřila. Stále tě hlídala a podezřívala z drog až jsi nakonec u nich opravdu skončil a to nechci dopustit. Nechci, aby kvůli mně udělal hloupost." Při mých slovech Bill zavře oči přesně jako Tom. Něco není v pořádku a oba to přede mnou tají. Po chvilce ticha, které panovalo a Bill byl zahleděný do okna, promluví. "Na prohlídku toho domu půjdeme ve tři."
"Zníš nejistě."
"Nejistě? Né, přemýšlím. Jsem na něho zvědavý. Ty ne?"
"Jo, jsem, ale i tak váhám, zda je to dobrý nápad."
"Tak tady nechceš být, že?"
"To nechci, ale nevím, zda se sem chci vrátit."
"Uvidíš. Prohlédneme si ho a sama se rozhodneš. Nebudu na tebe tlačit, neboj."
"Děkuji. Teď si půjdu na chvilku odpočinout." zvednu se od stolu a jdu za malou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Feel It All 3?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama