Květen 2018

Feel It All 3 - Kapitola 24.

31. května 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Sedím v místnosti osvětlenou lehkými slunečními paprsky dopadajícími z okna. Vedle mě sedí Bill a Mel mám na rukou. Hraje si s mými prsty a jemně mi je okusuje. Už jí začaly růst první zoubky a když se jí podaří něco dostat do úst, usilovně pracuje na kousání. Oba sedíme v černém a čekáme na advokáta až se objeví. Je to pár desítek minut, co měl Mateo obřad rozloučení, protože jeho rakev bude převezena do jeho rodné země a já pořád nemůžu uvěřit, že už tady není. Tolik tady bude chybět. A to nejenom mě, ale všem, kterým se snažil pomoct. Tolik lidí se s ním přišlo rozloučit. Byly tam děti z Belly, které v doprovodu sestry přišly položit kytku a obrázek, na kterém byl jako jejich hrdina. Lidi z ulice, kterým dával možnost začít znovu. Sponzoři, partneři… měla jsem to být já. Já bych byla kapka v louži, která se ztratila. Otevřou se dveře a vejde vyšší, postarší muž s obálkou v rukou. "Dobré odpoledne, Paní Kaulitzová, pane Kaulitzi." každému podá při pozdravu ruku. Obejde stůl a sedne si na mohutnou, červenou židli. Rozsvítí lampičku a položí na stůl obálku. "Dnes jsme se tady sešli, abych přečetl poslední vůli pana De Rossi." trochu si odkašlal a otevřel velikou obálku ze stolu. "Byli jste sem přizváni na jeho žádost. Zde mám pro každého obálku, která je soukromá." podá Billovi obálky a ten jednu z nich, s mým jménem, podá mně. "Dle jeho žádosti Vám sdělím to, co je tady," poklepe na papíry, "a následně si přečtete dopisy, které máte v rukou. Hlavně vy, paní Kaulitzová." prohlédne si mě. "Dobře." nervózně souhlasím. Lehce se mi třepou ruky i s nohama. Bill mě pohladí po zádech a podpoří mě úsměvem, který mě trochu uklidní. "Můžu začít?" skloní hlavu a podívá se na nás přes obroučky brýlí. Oba souhlasně přikývneme. "Dobrá… na základě nečekaného úmrtí pana De Rossi a tím i prosbou k paní Kaulitzové je, že jeho kocourek je již starý a Vás má v oblibě. Byl bych velice rád, kdybyste se ho ujala. Avšak odmítnout můžete a tím půjde do útulku." opět se na mě podívá přes obroučky brýlí a čeká na mou reakci. "Vezmu si ho." nemůžu odmítnout i kdybych chtěla. Dlužím mu to. V tom se advokát sehne pod stůl, něco vezme a zamíří si to ke mně. K mým nohám položí přepravku, ve které je zavřený. "Po dobu nepřítomnosti pana De Rossi pobýval kocour u mě. Všechny jeho věci dodám později." sedne si zpět za stůl. "Dále je tady jeho dům. Ten dle jeho přání půjde do prodeje a peníze získané z prodeje jdou na školu. Takové mám pokyny a o vše se postarám a zařídím. To nechte na mně. Peníze Vám budou po prodeji připsány na účet." Na školu? On se zbláznil? Jenže nebude dlouho trvat a ten parchant, co ho nechal zabít, si jí získá a já o ni přijdu. Ale celkově jeho přání je divné. Přece nemohl vědět, že umře? Co ty peníze z prodeje na školu? Přestává se mi to líbit. "Po Vašem telefonátu, paní Kaulitzová, jsem byl nucen zavolat panu De Rossi a říct mu o vašem záměru přepsat vše na něho."
"Prosím?" nemůžu uvěřit tomu, co mi říká. "Potřebuji, abyste tady podepsala tyhle papíry s převodem nemovitostí kliniky Hope, Bella a školy tady na pana Kaulitze." Otočím hlavu na Billa a snažím se pochopit situaci, která mi nedává absolutně smysl. "Je zde podpis jak pana Kaulitze, tak i pana De Rossi a tím se vším oba souhlasí." Zvednu se, ač nevím, o co jde a podepíšu se pod to. "Děkuji. Na naší odpolední schůzce jsem Vás se vším chtěl obeznámit, ale osud určil jinak a proto Vám to čtu až nyní. Další vysvětlení najdete v dopisu." Stojím u stolu a upřeně na něho hledím. "To je vše?" vydám ze sebe. "Ano, zbytek závěti nepatří Vám a jak jsem již zmínil, zbytek najdete v dopisu." Otočím se a na Billa se ani nepodívám. Očividně ví něco víc a to více mě štve, že mi o tom neřekl. Proto přijel dřív a byl s Mateem. Jenomže proč to všechno a proč zrovna na Billa? Dám malou do sedačky, vezmu obálku a podívám se na přepravku s Pearsem. "Vem ho prosím." věnuji Billovi letmý pohled. "Neshledanou." kývnu směrem k advokátovi a opustím místnost. Bez jediného slova dojdeme ven a já si sednu na lavičku, která byla kousek od budovy. Mel položím v sedačce vedle mě a prohlížím si obálku. "Zlobíš se?" sedne si vedle mě z druhé strany. "Co ti na to mám říct?… Ty víš, co je v té obálce, že?" sjedu na něho pohledem. "Tuším. Nemohl jsem ti nic říct, nesouhlasila bys."
"To máš pravdu, ale proč ty?"
"Protože chtěl, aby to měl k tobě někdo blízký. Měla by sis to přečíst. Tam najdeš odpověď, kterou asi teď hledáš." Pohladí mě a políbí do vlasů. "Musím jít, mám schůzku s Natalie."
"Dobře, večer budeš doma?"
"Nevím, nechci ti nic slibovat."
"Vlastně je to tvoje věc. Běž, ať dlouho nečeká." rukou ho popoženu. "Tak ahoj." zvedne se a než se mi ztratí z dohledu vidím, jak vyfukuje obláčky dýmu.
Po příjezdu domů nechám Pearse v přepravce, aby si zvykl jak Pumba, tak i Timon na nového člena rodiny. Nakrmím Mel a chvilku si s ní pohraji. "Že bychom pozvaly taťku na večeři, co?" hladím jí po tom jejím nemalém bříšku. Zvednu se a jdu mu zavolat. Není to tím, že bych ho potřebovala vidět, ale chci, aby jeho dcera nestrádala. Nechci, aby mi jednou vyčítala, že můžu za její vztah s otcem. Vezmu telefon do rukou a vytočím jeho číslo. Na zvednutí jsem nemusela čekat dlouho. "Kdo je?" ozve se vysmátý ženský hlas, ve kterém poznám Shermine. Chvilku jsem měla nutkání jí něco říct, ale nakonec zavěsím. Nemám potřebu se s ní hádat. "Tak nic Melanko, taťka je zaneprázdněný." Přisunu jí hrazdičku a sednu si na sedačku. Chvilku ji pozoruji, jak si hraje a snaží se uchopit visící hračky. Vzpomenu si na tu obálku, která čekala na otevření. Podám si ji z kabelky a zpátky se usadím na místo, které už bylo předehřáté. Pumba přiběhl a snažil se vyskočit na sedačku vedle mě. Mel to přišlo hrozně vtipné. Tak krásně se smála. Pomůžu mu nahoru a on se spokojeně uvelebí do rohu sedačky a vyvalí se tam. Vrátím se pohledem k obálce a roztrhnu ji v zalepeném proužku, který ukrýval to tajemství uvnitř. Vytáhnu papír, který byl psaný jeho rukou..

Milá Mio, má krásná principessa. Jak dlouho se známe? Nějaký rok to už bude a stále si vzpomínám na ten tvůj úsměv, který mě vítal na klinice. Natolik sis získala mé srdce, že i do dnešních dnů můžu říct, že jsi má diletto. Tolik mě potěšil tvůj nečekaný příjezd. Tolik jsem tě toužil znovu spatřit a mé prosby byly vyslyšeny. I když jsi mě nezastihla ve formě, ve které jsem dříve býval, stále byl dostatek sil na aktivity, které se plánovaly. Ačkoliv mě pomalu a jistě opouštěly. Po telefonátu advokáta a sdělení, že to chceš celé přepsat na mě… byl jsem v šoku. První mě napadlo, že chceš zase odjet, ale potom mi došlo, že je za tím nejspíš něco jiného. Jenomže s tím už jsem souhlasit nemohl. Omlouvám se, ale muselo se najít jiné řešení a tím je Bill. Teď tomu nejspíš nerozumíš, ale nech mě to vysvětlit, prosím. Před pár měsíci mi diagnostikovali rakovinu. Při mé smůle už v pokročilém stádiu. Dostal jsem pár měsíců. To zjištění bylo zdrcující, ale bral jsem to jako odplatu za to, jaký jsem vedl život jako mladý pazzo. Musel jsem jednat rychle a Bill byla možnost, při které by ti kliniky vlastně zůstaly. Naštěstí neváhal a ihned nasedl na první letadlo. Nemohl jsem ti to říct do očí, protože to, že bys pro mě plakala, by byla bolest, kterou jsem nechtěl prožit a už vůbec jsem nechtěl být litovaný. Odjel jsem do své rodné země, kde chci dožít těch posledních pár dní se svou rodinou. Bylo to náhlé a nečekané, ale dle doktorů už mi dohoříval knot života. Má drahá, krásná principessa. Posílám ti polibek a pohlazení. Až se budeš dívat na oblohu posetou hvězdami, vzpomeň si na mě, protože já tam budu jenom pro tebe. Mateo

Nevím, zda mě to má uklidnit, že jsem jeho konec pomohla uspíšit a netrpěl, ale zasloužil se rozloučit se svými nejbližšími. Tolik mě to mrzí. Tak bych ho chtěla obejmout a říct, jak jsem ho měla ráda. Pláču. Slzy tečou po lících dolů a lehce dopadají na papír, který svírám v rukou. Nakonec ho složím a chci ho uschovat zpět do obálky, když v tom si všimnu, že je tam ještě něco. Papír položím vedle sebe a vyndám to tajemství, které bylo uvnitř. "Bože… ." tiše pronesu do prostoru. Jemně to stisknu v pěst. Vždy se mi líbil přívěšek na jeho řetízku ve tvaru nekonečna. Po obvodu smyčky byl vyrytý nápis: nic nekončí pokud miluješ, věříš a bojuješ. Říkával, že je to dárek od jeho babičky, která mu dala smysl pokračovat žít a život si urovnat do správných kolejí. A teď ho dal mně. Jako by věděl, s jakými démony bojuji. Papír schovám do obálky a odeberu se do ložnice, kde si ho schovám do své krabice vzpomínek. Ubrečená si najdu mezi šperky řetízek, na který si pověsím přívěšek a dám si ho na krk. Naposledy ho stisknu v dlani a poděkuji mu s pohledem vzhůru.

Feel It All 3 - Kapitola 23.

29. května 2018 v 9:46 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ráno, když jsem posnídala, nakrmila Mel a obě nás převlékla z pyžama, vyšňořím jí na rande s tatínkem. Než přijede Tom, zavolám Oliverovi, jak se má. Sám se neozve a ani nenapíše. Dle jeho slov byl opravdu šťastný. Tolik mi toho měl co říct, ale tolik času jsem opravdu neměla. Slíbila jsem mu, že ho přijedu navštívit, jakmile budu mít čas. Nemůžu mu říct, že mi hrozí smrt a už nepřijedu. Sama pevně doufám ve slova, která pronesl Rodeo, že mě zabít nechtějí. Malou položím na lehátko a dám jí hrazdičku s hračkami. Chci se podívat na mobil, kolik je hodin, když v tom mi začne zvonit. Cizí, neznáme číslo. Je to tady. Kousnu se do spodního rtu a telefon přiložím k uchu. "Ano?"
"Tak doufám zní tvá odpověď na mou nabídku." Je to on. Jak říká Rodeo, šéfík té proklaté mafie. "Má odpověď zní ne. Nenechám Vás z toho udělat něco, před čím ty děti chci ochránit."
"Poslední slovo?"
"Poslední." odhodlaně a kurážně odporuji. "Jak myslíš." a zavěsí. Domem se najednou ozve zvuk zvonku, který mi dá najevo, že je čas se postavit další výzvě a to, opět se setkat s Tomem tváří v tvář. Položím mobil na stůl a snažím se zhluboka dýchat při cestě ke dveřím. Chytnu za kliku, lehce se usměji, aby na mě nebyla znát nervozita a otevřu. Stál tam, byl to on, ale přesto byl jiný. Něco bylo jinak a já nedokázala přijít na to co. "Ahoj."
"Ahoj." podá mi kytku růží. "To sis mohl odpustit." prohlížím si pugét v mých rukou. "Tak to třeba ber tak, že je to pro Mel. Můžu?"
"Jo, pojď dál." poodstoupím ode dveří a nechám ho projít. Celou dobu z něho nejsem schopná spustit pohled a prohlížím si ho od hlavy až k patě. Jeho styl oblékání je jiný. Jako by se nějak hrabal v Billově šatníku a snažil se mít něco z něho. "Oh, ona je veliká!"
"Tak je to dlouho, co jsi jí neviděl." zavřu dveře a jdu dát kytku do vázy. V kuchyni jí napouštím vodu, když mi začne zvonit zase telefon, který mám v obýváku. Odložím vázu a jdu si pro něho. Vejdu do místnosti a Tom ucukne, protože se nad ním nahýbal a díval se, kdo mi volá. Bez nějakých keců kolem vezmu mobil do rukou a jdu dál od něho. "Mateo?"
"Mio, můžeš prosím do školy? Teď?" Podívám se na Toma. "Jo, mohla bych, za dvacet minut jsem tam."
"Super. Čekáme tě." zavěsí. Čekáme? Pokrčím rameny a opět se podívám na Toma. "Mohl bys na chvíli pohlídal Mel? Potřebuji jít za Mateem."
"Ty s ním něco máš?" vybalí na mě. "Prosím?" s pohledem, který značí, jestli si ze mě dělá srandu ho propaluji na druhou stranu těla. "Rád bych věděl, zda s ním něco máš?"
"Jo mám… mám s ním kliniku a dokonce školu, kterou dáváme dohromady. To spolu máme. Nejsem ty."
"Promiň, já jen.. ."
"Pohlídáš ji? Nebo si mám zavolat chůvu?"
"Pohlídám… a mohli bychom si potom spolu promluvit? Potřeboval bych ti něco říct."
"Okey." rezignuji a beru si klíčky od domu. "Je po jídle, tak by měla vydržet. Ahoj, miláčku." políbím malou na líčko a jdu si pro kolo, které mám v garáži.
Cesta mi trvala s kolem pár minut. Před bránou odstavím kolo a vejdu dovnitř areálu. V tom ze dveří vyjde jak Mateo, tak i Bill. Bez dechu se zastavím a hledím na ně bez možnosti se pohnout. Co tady dělá Bill? Přece má být pryč… Vydají se za mnou. "Oh, Mio, ahoj." obejme mě a políbí na líčko. "Ty… jak to… přece… ."
"Taky tě rád vidím." začne se smát. "Sakra, zapomněl jsem si mobil. Hned budu zpátky." pronese Mateo. Když vchází po schodcích ke dveřím, vtrhne obrovské černé auto do areálu a je slyšet střelba několika ran z pistole. Přitom se Mateo hroutí jako domeček z karet k zemi. Začnu křičet a Bill mě chytne kolem pasu a drží mě, abych neběžela za ním. Auto se ve smyku otočí a z areálu odjede pryč. Při tom s sebou vezme kus brány, která překážela. Jeho tělo tam leželo bezvládně na zemi a já nedokázala pochopit, co se stalo. Teď tady stál, usmíval se a najednou tu není. Spadnu na kolena, slzy mi tečou proudem a srdce nestíhá tlouct. Bill ihned volal záchranku. Zvednu se ze země a utíkám za ním. Na schodech však zakopnu a vykoupu se v louži jeho krve. Nevnímám to a po čtyřech se k němu doplazím. Přiložím mu prsty na krk a zkouším mu tep… je pozdě. "Néééééé." vykřiknu a obejmu jeho tělo. Někde najdu zbytek sil a zvednu jeho trup a přitáhnu si ho k sobě. Hladím ho po vlasech a přeji si, abych mohla vrátit čas. Mojí vinou tady teď leží v louži své vlastní krve. Mojí vinou umřel další nevinný a zase mým neuváženým jednáním. Se záchrankou přijeli i policajti. Viděla jsem je, věděla, že kolem mě chodí, mluví na mě a záchranáři se snaží oživit Matea, ale byl to jenom obraz. Obraz, který postrádal zvuk. Opět to bylo tady. Když mi bylo nejhůř, svět se vypnul. Jeden muž mě odtahoval pryč, aby k Mateovi měli větší přístup, ale chvíli na to byla vidět bílá plachta, která zakrývá jeho tělo. Bylo po všem. Bill ke mně přiběhl a silně mě objal. Nezmohla jsem se ani na to, abych mé ruce omotala kolem něho. Můj svět se hroutí čím dál víc a problémy, které se kupí mi podřezávají lano, které mě drží na nohou.
Po nějaké době, když se mé já probudilo z toho světa beze zvuku, mě vyslechla jedna policajtka. Nemohla jsem jí říct, že za vše můžu já a je za tím mafie, protože bych tím odsoudila dalšího nevinného. Policie mě celou umazanou od krve odvezla domů i s Billem. Neúmyslně byl od krve i on, ale v mém případě to vypadalo, že jsem se v ní koupala. Úplně jsem zapomněla, že je tam Tom. Bill otevřel dveře a zůstal tam nehybně stát. "Co tady děláš?!" vyjel po něm Bill. "Billy, hlídal Mel." zašeptám. "Proboha, co se vám stalo?!" ihned šel za námi. Bill pozvedl ruku a podíval se na něho chladnýma očima. "Nic se nestalo. Měl bys jít."
"Nepůjdu! Bille, sakra! Patříte do mého života a já chci vědět, co se stalo!"
"Mateo je … ." znovu se rozpláču a jdu do koupelny. Nevím, co bylo dál, ale nějakou chvíli na to bouchly hlavní dveře. Asi patnáct minut na to zaklepal Bill na dveře od koupelny. "Můžu?"
"Pojď." klečela jsem na zemi a stále si přemítala v hlavě celou situaci. Opatrně vstoupí dovnitř. "Zavolal jsem Monicu a hlídá dole malou."
"Děkuji." dívám se na podlahu. Pomalými kroky se ke mně přiblíží. Oddělá mi pramen vlasů z obličeje a palcem mě pohladí po líci. Zahledí se mi do očí tak, jak to dělával dřív. Láskyplně a s nadějí. "Pomůžu ti." zašeptá. Jeho ruce jemně sjedou na spodek trička a přetáhne mi ho přes hlavu a následně ho hodí do umyvadla. Pomůže mi opatrně na nohy. Opřená o zeď a pohledem upírajícím na něho, mi rozepne knofílk a sundá mé kraťasy, které skončí v umyvadle s tričkem. Nahne se do sprchy a zapne vodu. Jeho ruce mi na to obejmou můj hrudník a rozepne mi pomalu podprsenku a s lehkostí jí sundá. Stále jeho oči sledují mé. "Jsi stále krásná." jemně se usměje. Ruce jemně jedou po bocích až narazí na kalhotky. Prsty pod ně zajede a aniž by očima uhnul, sundá je. Sobě sundá tričko a pomůže mi do sprchy. Postaví mě pod tekoucí vodu a sám si stoupne za mé záda. Mé ruce se opřou o zeď a voda mi pomalu smývá krev z mého těla. Bill vzal houbu, kterou jemně třel po zádech a ramenou. "Stále je máš?" zašeptá a přejede prstem na paži po jizvě, která mi zůstala po řezných ranách. "Zůstaly mi všechny." potichu pronesu mokrými rty a očima sleduji jizvu na mém břichu. "Stále při pohledu na ni mi v uších zní tvůj hlas… ." Bill mě jemně políbí na rameno. Podá si šampon a začne mi umývat vlasy. "Pamatuješ? Jak jsem ti jednou takto umýval vlasy a přehmátl se?" začne se smát. "Aspoň jsem měla jistotu, že nebudu mít blechy." Ta vzpomínka mi vykouzlila úsměv na tváři. Jenže jak úsměv rychle přišel, tak i odešel. "Je to má vina."
"Co?" Otočí si mě k sobě a ustaraně se na mě podívá. "Že je mrtvý. Něco jsem odmítla a … teď je kvůli mně mrtvý on." rozpláču se a Bill mě k sobě pevně stiskne.

Feel It All 3 - Kapitola 22.

18. května 2018 v 15:35 | By Best.ie |  Feel It All 3
Rodeo mě dovezl až k baráku. Bez slov rozloučení pronesl jenom: "Tak večer." a zmizel v dáli. Nastal čas, kdy budu muset začít úřadovat a to co nejrychleji. S Monicou si domluvím hlídání na celý den. Je to těžké, že musím nechat Mel celý zbytek dne na pospas jí, ale jinak to nejde. V rodném listě zkontroluji, zda je tam vedený jako otec Tom, kdyby se mi něco stalo, aby nebyla hozena do děcáku. Zavolám advokátovi, aby nám nachystal smlouvu o vlastnictví budov a to jak o škole, tak i o klinice. Nechci, aby to bylo momentálně v mém vlastnictví. Nechám to vše přepsat na Matea s tím, že se o to budu starat i tak. Musím mu vše vysvětlit a on určitě mou situaci pochopí. Vždy mi vyšel vstříc. Rovnou mu zavolám, abychom si dali schůzku. Jenže dle jeho slov bude mít čas až zítra dopoledne. To by snad mohlo stačit mu vše vysvětlit před tím, než půjdeme k advokátovi. Mezi tím vším si musím hodit do úst prášek. Nějak to na mě vše doléhá a mám zase šumění hlasů v uších. Dobré je, že dům je psaný na Billa. Bude praktické, když k mému učtu bude mít přístup aspoň Bill, pro případ nehody. Vše, co se týkalo mě, bylo zařízené a teď už jenom najít rodinu pro Rodeova syna. Zavolala jsem na jedno místo a domluvila si schůzku s paní, která by mi mohla pomoct můj problém vyřešit, protože já si ho u sebe nechat nemůžu. Vydám se tedy pomalu na místo setkání. Když si sednu do restaurace, zahlédnu místo, které mě spojovalo s Tomem. Zrovna jsem šla z pohřbu Belly, opilá se opírala o zábradlí a dívala se jak teče pode mnou voda. Jakou jsem cítila zlost sama na sebe a ten pocit touhy po Billovi. Bill… proč mě sakra napadl Bill? Přece Tom byl ten, který mě opilou sbíral… Bill… ty jeho nezkrotné vlasy a úsměv. Ty jeho rty… "Paní Kaulitzová?" promluví na mě menší, obtloustlá paní s brýlemi, která vypadala jako babička z filmu. Jenom ji obejmout a cítit tu její náruč, která by říkala, že bude líp. "Ano, to jsem… ." podávám ji ruku. "Neusserová." věnuje mi milý úsměv a sedne si na židli. U kávy jsme seděly asi dvě hodiny. Probíral se Rodeův syn, moje plány pro děti ulice… bylo s ní příjemné si vykládat. Dokonce říkala, že by nám vypomohla v naší škole a velice ráda, protože ona sama věnovala dětem celý svůj život a adoptovala ze pět dětí a nějak se na staré kolena nudí. Tolik jsem jí obdivovala a chtěla být tak spokojená jak je ona. Domluvili jsme se, že se u mě zastaví večer a rovnou si to dítě převezme. Bude ho vydávat za nalezence a tím to bude rychlejší ho dát k nějaké rodině. Když odešla a já se zvedala ze židle, naposledy mě upoutalo to místo ze vzpomínek. Nějak mé srdce zatoužilo mít na blízku Billa. Cítit tu jeho vůni a pohlazení. Procitnu ze snění a jdu konečně za svou dcerou. Po cestě domů má mysl zabloudí i k Tomovi. Možná bych mu měla dát přístup k Mel. To, že ublížil mně neznamená, že bych měla trápit malou. Bill se jí snaží vynahradit otce, který jí chybí, ale… zhluboka se nadechnu a vezmu telefon. Najdu číslo na Toma a vytočím ho. Jestli se mi má něco stát chci, aby byli spolu. "Mio? Stalo se něco?" zní vyděšeně. "Ahoj Tome… nic se nestalo, neboj. Volám ti kvůli… no, jestli bys chtěl zítra vidět Mel."
"Ani nevíš, jak po tom toužím. Pokud budu moct přijet, tak velice rád!" motá se mu lehce jazyk. "Dojedeš bez ní."
"Bez koho?"
"Ty moc dobře víš koho myslím."
"Mio… ."
"Ne, to je moje podmínka. Jestli jí chceš vidět, budeš u nás a bez ní."
"Okey, slibuji."
"Zítra v devět tě budu čekat."
"A Bill?"
"Co s Billem?"
"Bude tam taky?"
"Bill je pryč a měl by se vrátit za pár dní."
"Škoda… ." skoro až zašeptal. "Ujasníme si dopředu jednu věc. Neodpustila jsem ti a ani to nemám v plánu. Nic se mezi námi nemění. Tohle vše dělám kvůli naší dceři."
"Dobře."
"Tak zítra." a zavěsím. Pořád k němu cítím zlost, ale kvůli naší holčičce to vydržím. Teď ta chvíle, když to musím aspoň trochu přehodnotit. Nadejde večer. Slunce zapadne a lampy se rozsvítí. To bylo jako předzvěst k tomu, co přijde. Malá už spinkala a já vyhlížela nervózně z okna. V tom na příjezdovou cestu přijede auto, které jsem poznávala. Rodeův opatrovaný mazel, ve kterém jsem měla možnost se svézt. Možnost? Byla to spíš pocta dle jeho slov. Vyjdu ven před dveře a on ze přední sedačky vytáhne miminko. Zůstanu jako opařená. Nemluvil o miminku. Počítala jsem s tím, že to bude dítě tak věkově o dvou rocích. Kývnutím mě pozdraví a položí mi k nohám v sedačce ten uzlíček zabalený v dece. Z kufru vytáhne kabelu, kterou položí vedle mě. "Tady jsou věci, bez kterých ten prcek nemůže být… i s papíry." čapne si k tomu uzlíčku a prsty ho pohladí po líci. Bolel mě pohled na to, jak se loučí se svým dítětem. "Bude to tak lepší." zašeptá. "Kvůli tomu, co jsem udělal skončím na tom zasraném místě duší, ale víš co? Budu s mou Neomi." Pohledem sjede na nebe. "A budeme na něho dohlížet." V tom se rozpláču. Vrhnu se mu kolem pasu a obejmu ho. Cítila jsem to tak. Potřeba a touha byla silnější. "Budeš mi chybět." zašeptám s knedlíkem v krku. "Buchto, věř nebo ne, ale ty mě taky. Věřím, že to ustojíš… ." bez dalšího protahování nasedne do auta a nastartuje. Když vycouvá z příjezdové cesty, nakloní se z okna. "Jmenuje se Tobias a má měsíc." křikne a naposledy mi věnuje pohled, kterým se i rozloučí. Světla aut sleduji do doby, než se mi ztratí z dohledu. Do půl hodiny došla i paní Neusserová, která si Tobiase přebrala. Políbila jsem ten uzlíček na čelíčko se slovy, že bude líp, ale musí být hodný a taťka s mamkou na něho budou pyšní.

Feel It All 3 - Kapitola 21.

15. května 2018 v 15:58 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Buchto, pásku dole. Je konečná." zdál se mi podrážděný, ale i jako by byl vyčerpaný a rozhovor se mou ho unavoval. Dle pokynů si ji rozvážu a sundám. Rodeo otevřel dveře a mávnul hlavou, ať vystoupím. Když se otočím, všimnu si, že v kufru je dalších 5 těl naházených na sebe, ale ty už bez známek života. "Tak to tady chodí." podívá se na mě Rodeo. "Vylez, ať to mám z krku." Jenom, co se mé nohy dotknou země chytne mě bolestivě za ruku a táhne do známého domu. Nic se tady za ty roky nezměnilo. I praskliny, které obohacovaly omítku, zůstaly na svém místě. Bylo to jako procházet svou noční můrou. Dotáhl mě na stejnou sedačku, jako tehdy. Stejný obraz na stěně, stejná výzdoba a stále tak nevkusně přemrštěné. Jediná změna byla ta, že Rodeo byl sám bez té hory svalů a ženy, které stály u stolu se prostřídaly nejspíš za mladší. Rodeo si stoupne za mě a čeká na toho, kdo si mě vyžádal. "Kde je Black?" zašeptám. Vím, že byli nerozlučná dvojice. I ta chvíle, před tou akcí mi stačila, abych zjistila jak ti dva k sobě měli blízko. "Kurva buchto, drž pysk." podívá se do země. "Tak opět se shledáváme. Kolik je to let? Pět?" usedne za stůl. Jeho slečinky ho okamžitě začnou ovívat a nalévat skleničku whisky. "Zlobíš děvče, zlobíš." zapálí si doutník. Nemám odvahu se vůbec na nic ptát. Dřív to bylo jiné, to jsem tady byla dobrovolně, ale teď? "Nebyl to dobrý nápad nás prásknout." vydechne obláček dýmu. A v tom mi to dojde. Má kniha. "Přece Vás tam nezmiňuji."
"Ale ano, zmiňuješ a proto máme zanedlouho na krku fízly."
"To jsem netušila, já nevěděla, že… ."
"Ticho!" okřikne mě a zhluboka se nadechne. "Vím, jak to odčiníš a já se tak zbavím těch proradných sviní."
"Jak?" zašeptám. "Napíšeš mě jako spolumajitele."
"Čeho?" vyvalím na něho překvapeně oči. "Té budovy, co jsi teď koupila."
"Prosím?" Jeho rty se rozšiřovaly v úsměv. "Ty, co jsem slyšel, potřebuješ sponzora a já, kde bych mohl ukrýt své peníze a nebyly by na očích a ještě si zahrál na obětavého, citově založeného chlapíka. Zahraji si na hodného chlapce a ty mi k tomu dopomůžeš."
"Jako spolumajitel má být … ."
"Tak to zařídíš, aby nebyl. Namočila jsi mě do toho, tak mi pomůžeš z toho ven."
"Je to pro chudé děti. Nechci, aby z toho bylo doupě pro … ." pozastaví mě jeho ruka. "Vše zůstane dle toho, jak sis to naplánovala. Já přihodím nějakou korunu, ale budou tam mí hoši, kteří budou hlídat můj majetek."
"Jak k tomu přijdou ty děti? Já se je snažím dostat od násilí, drog a budou to tam hlídat gorily?" začnu se vztekat. "Nemáš na výběr, krasotinko." zaboří se do svého křesla. "A když to neudělám? Zabijete mě? To Vám moc nepomůže. Mateo bude jako spolumajitel aj tak či tak. Vy máte prsty v něčem větším a já nedovolím, aby to padlo do rukou někomu takovému!" najdu kuráž se mu postavit. Jestli se má stát něco mě je už vedlejší. Ty děti to potřebují. "Líbí se mi tvůj přístup." řekne medově a usměje se. "Máš čas do zítra. Zítra budeš mít telefonát a být tebou souhlasím s nabídkou." podívá se na mě vážně. Hlavou kývne na Rodea, ať mě odklidí. Rodeo mě odtáhne k autu a nakáže mi počkat. Vytáhne těla z kufru a naháže je ke stromu. Za každé tělo co vytáhl, mi projela bolest hrudí. Byly to mladé holky, které měly život ještě před sebou. "Co provedly?" zašeptám. Rodeo se zastaví, když jde pro poslední tělo do auta a věnuje mi pozornost. "Myslely si, že podvedou a okradou šéfíka." řekl až skoro zdrceně. "Rodeo, vím, že o to asi stát nebudeš, ale nechceš si promluvit? Asi nejsem zrovna ta, které by ses chtěl svěřit, ale přece jenom máme něco za sebou a vidím, že není něco v pořádku." snažím se na něho podívat pohledem, kterým s ním soucítím. "A víš, že bys mi mohla pomoct? Sedni do auta… ." sednu poslušně na zadní sedadlo, kde už nebyl můj spolucestující. Rodeo vyhodil poslední holku a zavolal chlápky, kteří se o ně měli postarat. "Místo duší… tam se opravdu potkají všichni." kroutí hlavou a nasedá za volant. Na cestu mi opět zavázal oči a mlčky sedíme. Zaveze mě na místo, ze kterého je rozhled na město. I za denního světla to byl krásný pohled. Vysedneme a jdeme si sednou na vyvýšené kameny, které nám poslouží jako provizorní židle. Rodeo si vytáhne cigaretu. Když si jí zapálí, zhluboka si potáhne a dlouze vydechne hustý dým. "Jak na tom teď jsi?" podívá se na mě. "Jak na tom jsem? Až na to, že mi zítra hrozí smrt, tak to jinak jde."
"On tě nezabije."
"Jak si tím můžeš být tak jistý?"
"Protože by to už udělal, Mio, to mi věř." V tom se zarazím. Poprvé, co mě oslovil jménem. Žádná buchto, ale mým jménem. Až mě z toho zamrazilo. "Když mě nemá v plánu zabít, tak co chce udělat?"
"To já nevím. Kolikrát se to vše dozvíme, než se jde na akci."
"Aha… ." v koutku duše jsem doufala, že by mi mohl aspoň trochu nahrát do karet. "Kde je Black?" Najednou vidím, že jsem uhodila na jeho slabinu. Podíval se do dáli a chvilku mlčel. "Někdy se to nevyvede jak je to v plánu… byl to děvkař a nějak se mu zalíbila jedna z těch cour z baráku. Ten pitomec se zamiloval… kretén… ona do něho taky. Chtěli uprchnout, jenže je jedna práskla… teď už jsou spolu na… ."
"Místě duší." zašeptám. "Potřebuju po tobě pomoc." vážně se na mě podívá. "Potřebuji pomoct se synem. Dlouho tady nebudu a jeho matku odpráskli při přestřelce v jednom baru. Chci… no, je to pro mě fakt kurevsky těžké ti o to říct, ale nechci aby skončil tak jak já nebo jeho matka." V jeho očích bylo zoufalství, strach, ale i naděje. Vůbec jsem ho nepoznávala. Nebyl to on, ale dlužila jsem mu to. "Chceš, aby šel do dobré rodiny?"
"Jasně, že jo." típne zbytek cigarety o podrážku boty a zahodí ji, co nejdál to jde. "Dovez mi ho. Zkusím pro něho něco udělat. Dlužím ti to."

Feel It All 3 - Kapitola 20.

10. května 2018 v 10:29 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Chtěla bych v této místnosti mít výtvarku."
"Tady? Přece učebna dole v přízemí je jedenkrát tak větší." podívá se na mě Mateo. "Tady to bude ideální. Stojany se tady vlezou a ke všemu je to útulné."
"Okey, pár tříd i s tělocvičnou bychom měli rozvržené. Spraví se hřiště venku, ale co se zbytkem? Je tady zbytečně moc místností." dívá se na plánek. Chvilku je ticho. "Je to asi šílený nápad, Mateo, ale co tady zřídit školku?"
"Školku? Zbláznila ses? To je nemožné. Víš kolik by to spolykalo peněz?" věnuji mu pohled a zakousnu se do spodního rtu. "Kdyby se celé dolní patro věnovalo školce, vrch by se nechal na kroužky."
"Za tím je nějaký úmysl, že?" poklepe prsty o stůl. "Mohly by sem odkládat matky děti, aby mohly v klidu chodit do práce. Já vím, je to šílené, ale to by řešilo další problémy s komunitou."
"Jenže školku nejde sponzorovat." kroutí hlavou Mateo. "To by si sice museli platit, ale šlo by to udělat tak, aby platili jenom to nejnutnější. Neříkej mi, že to nepůjde nějak udělat?" Mateo vzdychne. "Ty mi dáváš zabrat." lehce se usměje. Zkusím se poptat, zda by to šlo nějak udělat. "Děkuji." obejmu ho. Chytnu kočárek a vyjedu s ním ven. Rozhlížím se spokojeně po okolí. "Bill teď dělá vůbec co?" dojde za mnou. "Teď, co mají v kapele pauzu, propaguje sólo dráhu a jde mu to. Vydal konečně CD a stal se tváří pro jeden časopis."
"Tak to má super."
"To víš, že jo. Co se pohádal s Tomem, to potřeboval jako sůl."
"A zbytek kluků?"
"Myslíš tím Georga a Gustava?"
"Jo, ti se mají jak?"
"Gustav se věnuje rodině. Staví dům a má vlastní pořad o vaření."
"Opravdu?"
"Taky mě to překvapilo, ale i s váhou jde chlapec nahoru." zasměji se. "No a George se konečně oženil a cestují spolu po světě."
"To je super. Neměl jsem moc možnost si s ním minulý týden na té akci povykládat, tak se musím vyptávat tebe." mrkne na mě. "A jak Oliver?"
"Tomu se nechce ani na víkendy domů. Žije si tím životem tam. Jsem ráda, že ho to baví."
"Tak snad se to už vše vydalo tím správným směrem." pohladí mě po zádech. "To já doufám taky." usměji se na něho. "Musím jet, ještě mám nějaké schůzky. Pa." políbí mě na rozloučenou a já mu zamávám. Uzamknu brány pozemku a vydám se pomalým krokem domů. Mel by se měla za chvilku vzbudit a to bude zrovna čas na oběd. Po cestě zavolám Billovi. Delší dobu to zvoní, ale nakonec mi to vezme. "Ahoj Mio."
"Ahoj Billy, jak se máš v Mexiku?"
"Fantasticky! Jsem na jedné akci a už to bude vrcholit. Doufám, že půjdeme ještě pokračovat." směje se. "Klasicky až do rána, co? Tak si to užij a v pořádku se nám vrať."
"Neboj, vrátím. Dej Mel za mě pusu."
"Pozdravuj Natalie. Ahoj." zavěsím. S pocitem spokojenosti mobil schovám do kapsy. Najednou přede mnou zastaví černá dodávka, která je mi něčím povědomá. V tom vystoupí z auta malý černoch s šátkem kolem hlavy. "Rodeo?!" nemůžu popadnout dech. "Zdar buchto! Áááá, tady někdo špásoval." podívá se na kočárek . "Co chceš?" spíše zašeptám než abych to řekla naplno. "To je vychování. Ani nepozdravíš starého známého kamarádíčka?" Snažím se zhluboka dýchat a nedat najevo strach. "Šéfík by s tebou chtěl prohodit pár vět. Nasedej."
"Nemůžu, mám tady malou." snažím se z toho rychle vykroutit. "Tak pojedeš i s ní. Nasedat!" zvýší hlas a rukou otevře dveře od auta. "Rodeo, prosím, nech mě jí předat chůvě a potom s tebou pojedu, prosím." žadoním. "Okey, okey… řvoucí děcko za prdelí nepotřebuju. Máš půl hodiny a potom tady, na tom samém místě tě čekám, jasný?! A nesnaž se utéct, buchto." nadzdvihne nátělník, pod kterým má zbraň. Při pohledu na ni se zhluboka nadechnu a nejsem schopná pohybu. Nasedne do té černé plechovky a já sleduji, jak se auto vzdaluje. Nemůžu tomu uvěřit… proč? Co se sakra stalo? Přece to nemůže být pravda. Násilím se začnu nehty zarývat do ruky. Vzpamatuji se a ihned zavolám Monice. "Zdravím Monico, mohla byste mi pohlídat malou? Je to akutní a nutně to potřebuji. Ihned."
"Zdravím, paní Kaulitzová. Sice mám něco na práci, ale pokud je to akutní?"
"Věřte mi, že je a potřebuji Vás co nejrychleji u nás."
"Stalo se něco? Zníte vystrašeně."
"Prosím, budu Vás čekat, máte na to pár minut… prosím, pospěšte si." zavěsím. Bojím se, že když to nestihnu, mohlo by to dopadnou hůř, než bych chtěla. Skoro až během se přiřítím k domu, kde na mě už čekala Monica. V rychlosti jsem jí dala pokyny a běžela na místo zpátky. Stihla jsem to opravdu tak - tak. Rodeo už ani nevysedal a ukázal, že si mám sednout do zadní části auta. Poslušně jsem se řídila jeho pokyny a otevřela zadní dveře. Tam ležel svázaný, pohublý chlapík s lepící páskou přes ústa. Vystrašeně se na mě díval a prosil o pomoc. "Sorry buchto, ale máme plno. Někam se tam vecpi." snažil se mě popohnat. Nakonec jsem si sedla doprostřed sedadel, kde se na mě chlápkovo tělo lepilo ze všech stran. Mezi tím se Rodeo rozjel. "Znáš to z minula… ." hrábl pro šátek z přihrádky. "Ano." jemně zašeptám a už si ho váži kolem očí. Se strachem, který se mnou cloumá je těžké bojovat. Ty třesoucí se kolena a ruce, které by nejraději zaryly nehty do stehen je silnější jak slova v mé hlavě, že vše bude v pořádku. Jelo se opět dlouho. Nikdo nepromluvil a já se bála na cokoliv zeptat. I ten muž, který mě omotával svým tělem utichnul. Stále se snažím přijít na to proč? Proč se vracím na to stejné místo? Nerozumím tomu. Co když se za mou malou holčičkou už nevrátím? Nic není zařízené… ani Mateo není zapsaný jako spolumajitel školy. Vše mi narušilo plány…

Feel It All 3 - Kapitola 19.

8. května 2018 v 15:50 | By Best.ie |  Feel It All 3
Auto zastaví před budovou, která je celá prosklená a jde vidět dovnitř. Vystoupíme a já si to vše mám možnost prohlédnout, než se stanu součástí té akce, která je kvůli mně a mé knize. "Tolik lidí?" vzdychnu. "Sám jsem překvapený. Je opravdu šikovná, že? Jdeme?" Nabídne mi svou ruku na zaháknutí a mrkne na mě. Zhluboka se nadechnu: "Jdeme." a s výdechem se rozejdeme dovnitř. Tak příjemná hudba, která se rozléhala místností budila dojem klidu a pohody. Všude to krásně vonělo květinami. "Už jste konečně tady?" objeví se po mém boku Natalie jako duch. "Ahoj." obejmu ji. Přivítá se i s Billem a políbí se na tvář. "Jak jsi tohle dokázala? To je jak pro nějakého vzácného hosta a né pro mou knihu." rozhlédnu se kolem. "Umím trochu čarovat. Spokojená tedy?"
"Na výsost!"
"Jsou tady lidi, kterým se to hodně líbí a chtěli by sponzorovat tvoje kroužky." mile usměje. "Co?" překvapeně nadzvednu obočí. "To si teď děláš srandu?"
"Ne." otočí se do davu. "Třeba ten chlápek s tím modrým šátkem je ředitel místní výroby nábytku. Daruje ti kusy židlí, skříní i stolů, které jsou neprodejné kvůli nějaké vadě a pro jeho klientelu šmejd."
"Opravdu?" Na souhlas kývne hlavou. "A třeba ta obtloustlá žena v těch červených šatech bude pořádat dobročinnou sbírku na vaše potřeby při prezentaci nových modelů na přehlídce talentů." Tak se po mém těle rozlévalo štěstí. Jakoby se do mých žil rozléval nový život a vše bylo hned veselejší. S výrazem spokojenosti se podívám na Billa, ten však hledí za mně s kamenným výrazem. Najednou se otočí a ztratí se v davu. Podívám se na Natalie, zda ví, co mu je, ale ta nechápavě pokrčí rameny a následuje ho. Pohledem zkoumám, zda neuvidím Matea a otočím se za sebe. V tom mi dojde Billovo chování. Zůstanu jako přikovaná k zemi a nedokáži se pohnout. Stál tam a já nebyla schopná uvěřit tomu, že ho vidím. Tep se mi zrychlil a takovou jsem k němu cítila zlost. Byl jiný. Sešlí a jeho tvář vykazovala známky prohýřených nocí. Někde v sobě vezmu odvahu a vyrazím k němu. "Co tady chceš?" procedím přes zuby. "Mio?! Co tady děláš?"
"Já? To si ze mě děláš srandu? Okamžitě mi řekni, co tady chceš?!" proti mé vůli zvyšuji hlas. "Aaaa, naše malá šmudla se dala do gala." objeví se za ním Shermine. "Sher, mlč." okřikne jí Tom. "Pche." obejde ho a dá mu polibek na tvář. "Ani jeden s tebou nevydrží a on se prostě vrátil ke kvalitnímu zboží." zašeptá jejím slizkým hlasem, když prochází kolem mě. Při jejich slovech jí nastavím lehce nohu a ona zakopne a natáhne se na zem. "Oh Shermine, zlato, nemůžeš tolik pít přece, no tak." řeknu nahlas, aby to bylo slyšet co nejdál. Nějací chlápci jí ihned pomáhali na nohy. "To jsi nemusela." sjede mě pohledem Tom. Přiblížím se k němu tak, že se mu dívám z pár centimetru do obličeje. "Víš kolik věcí jsi nemusel ty? A jedno z toho je, že ses tady neměl objevit. Kdo tě zval?"
"Přece si můžu přijít kam chci."
"Možná, ale né na moji akci."
"Tvoji?" zarazí se. "Ano moji. Seber se a vypadni a tu fůrii, která se za chvilku bude rozpadat, vem se sebou. Ani já a ani Bill o tebe nestojíme, zmizni!"
"Počkej, Mio. Jenom mi dovol vidět malou, prosím."
"Ne. Na to jsi měl myslet dřív a hlavně na ni, než jsi to provedl. Už neodpouštím. U Billa za to mohly drogy, ale ty jsi šel v plném vědomí." Najednou se za mě postaví Bill a chytne mě za rameno. "Tome, odejdi. Není dobré abys tady byl."
"Bille, promluvme si. Pojď si někam sednout a promluvit si, prosím." snažil se ještě zabojovat. "Nejsem si jist, že my dva ještě máme o čemkoliv mluvit. Zradil jsi kapelu, kluky, nás dva, ale co je nejhorší… svou dceru." Takto jsem Billa dlouho neviděla. Byl chladný a tak odměřený. Tom to nakonec vzdal. Věnoval nám poslední pohled a odešel pryč. Beze slov obejmu Billa a silně ho k sobě přivinu. Akce pokračovala dál. Mateo dorazil a dozvěděl se o všem, co Natalie zvládla zařídit. Kolik sponzorů nám pomohla sehnat. Nakonec můžu být ráda, že je ta knížka na světě a pomůže to k dobré věci. Volala jsem mezi tím i Monice jak je na tom malá a vše bylo v pohodě. Po nějaké době akce končila a lidé pomalu odcházeli. Sednu si se sklenkou vína ven na patník a pozoruji měsíc a hvězdy. Ač je kolem ruch lidí a aut, nějak to zvládám ignorovat. "Můžu?" ozve se za mnou Mateo. "Určitě, sedni si." poplácám rukou na místo, kam si má sednout. "Proč tady sedíš?"
"Přemýšlím. Nad tím vším. Co bylo, co bude… ."
"Proč si neužíváš relax a pocit štěstí z toho, co se dnes vše povedlo?"
"Nevím… Mateo, mám na tebe velikou prosbu. Vím, že už toho máš tak dost s klinikami, ale mohla bych tě napsat jako spolumajitele školy?"
"Co? Proč? Děje se něco?"
"Nic se neděje, ale nikdy nevíš co se může během minuty stát. Kdyby se mi cokoliv stalo, chci, aby se to nedostalo do rukou někomu, kdo by s tím naložil špatně."
"Proč to nenapíšeš na kluky?"
"Protože oni pro to nemají cit. Nestarali by se o to. Jde mi akorát o papír, že jsi spolumajitelem. Spravovat to budu já a o vše se starat. Mám v plánu se vrátit po mateřské na kliniku a trochu ti odlehčit."
"Neříkala jsi, že to není dobrý nápad?"
"Říkala, ale změna je život, ne? Přece jenom ta práce mě bavila a musím se s tím konečně smířit." loktem ho pošťouchnu. "Tak to mi nezbývá nic jiného, než souhlasit." usměje se a společně si ťukneme sklenkami.

Feel It All 3 - Kapitola 18.

3. května 2018 v 20:27 | By Best.ie |  Feel It All 3
Uběhlo léto a nastal podzim. Tolik věcí, co se za tu dobu stihlo. Domeček po mých prarodičích se prodal, s Billem jsem zařídila náš nový domek s tím, že Tomovi se nakonec nechal původní. Oliver nastoupil do nové školy a byl z ní neskutečně ve svém živlu. Tolik bočních aktivit, co mu ta škola nabídla, byla obrovská. Zůstal tam na internátu, aby nemusel tak daleko dojíždět, protože by se nemohl věnovat všemu, čemu chtěl. Mel měla 4 měsíce a rostla do krásy a já se věnovala s Mateem plánům na renovaci staré školy pro chudé děti, i když se mi jeho zdravotní stav nelíbil. Byl více pohublý a unavený. Toma jsem neviděla takovou dobu a ani mi to nevadilo. Psal mi o fotky malé, ale jeho zprávy jsem ignorovala. Mrzelo mě to akorát vůči Billovi, protože ten tím trpěl nejvíc. Nesl jejich odloučení velice těžce. Chodil celou dobu, jako by mu chyběla druhá část duše. Shodou okolností jsem na nějakou dobu přijela Natalie, aby uvedla na trh knihu, kterou jsem dopsala. Bylo tam opravdu vše od počátku mého prvního dne na klinice Hope až po plány, které mám se školou a svým životem. Na její doporučení byly změněná jména a pár věcí, které silně zasahovaly do mého soukromý se musely poupravit. Měla se konat menší párty na její prezentaci. Zná hodně lidí kolem sebe a že mi udělá dobrou reklamu, protože si to, dle jejich slov, zasloužím za to vše, co jsem si vytrpěla. Že tím dám naději lidem, kteří vidí svůj život černě. Jenže já ho vidím taky a stále, tak jakou naději? Dobré na tom všem bylo, že se poznala s Billem a bylo na nich vidět, že si rozumí. To mě těšilo a pomohla mu aspoň na chvíly změnit myšlenky. Zval jí na večeře, procházky a přehlídky. Konečně možná našel štěstí, které tak dlouho hledal. Prášky mě uvedly do světa, který mě ochránil před tím zlým uvnitř mě a zakopal to hluboko do nitra a to bylo to, co jsem tak nutně potřebovala. doktora Reyese, kterého seznámil s mou diagnozou a poslal mu dokumenty, abych si tím vším nemusela procházet znovu. Každý týden k němu musím docházet na kontroly, jak to se mnou vypadá, i když jeho přístup se mi moc nezamlouvá. Že bych konečně mohla říct, že bude zase klid a pohoda?

"Bille, jsem z té holky nervózní." řvu z koupelny, když si maluji oči. "Přece byla ve výběrovém řízení a jediná, která ti vyhovovala." přijde za mnou a opře se o dveře. Nachystaný ve slušivém oblečení. "Já vím, ale kdyby tady byla Simone, bylo by to lepší." podívám se na sebe do zrcadla jak vypadám. Spatřím Billa v odrazu zrcadla a překvapeně se na něho podívám. "Tvé vlasy?"
"Co je s nimi?"
"Vždy je máš sčesané dozadu a teď?" rukama naznačím jejich nezkrotnost "Nelíbí se ti to?" začne se ihned prohlížet v zrcadle. Lehce se na něho usměji. "Právě, že líbí a moc. Jdeme?" ukážu, že jsem hotová. "Můžu tak jít?" Oděná do pouzdrových šatů s lodičkami a vlasy v jemných vlnách, které mi spadaly na ramena. "Můžeš, slu… ." nestihne doříct větu a přeruší ho zvonek. "Jdu otevřít." otočí se na podpatku a odchází dolů. Já se zhluboka nadechnu a následuji ho. "Dobrý večer, paní Kaulitzová." podává mi ruku. "Dobrý večer, Monico." snažím se mile usmívat a nedat najevo svou nervozitu. "Malá má vše nachystané, jak jsme se domluvily, ano? Rozpis máte na kuchyňské lince pro případ nouze."
"Můžeme jít?" snaží se mě od ní Bill odtáhnout. Chytne mě za ruku a nenásilně mě vede za práh našeho domu. "Kdyby něco, ihned volejte!" křiknu ještě z chodníku. "Nebojte se paní Kaulitzová." zamává mi a zavře za sebou dveře. "Ty jsi hrozná, víš o tom?" směje se mi, když nasedáme do auta, ve kterém na nás čeká řidič. "Proč? Že mám strach o svou dceru?" vyjedu po něm. "V klidu, Mio." chytne mě ruku. "Všechno bude v pořádku. Zhluboka dýchej. Vzala sis prášek?"
"Sakra!" vyděšeně se na něho podívám. "Tak jsem byla v rozpacích, že jsem zapomněla. Musíme to otočit!"
"Nemusíme." otevře své pouzdro, které na tyto příležitosti nosí a vytáhne z toho vystřihnuté 2 prášky z plata. "Chtěl jsem to mít taky v záloze, pro případ jako je tento." věnuje mi starostlivý úsměv. "Oh, Billy." Do očí se mi vhrnou slzy. "No tak, rozmaže se ti make-up." snaží se mi máváním rukou vše usušit. "Teď se máš těšit na to, že se propaguje tvá kniha." Hodím jeden do sebe a zapiji ho vodou, která byla v autě. "Nevadí ti, že jsem to napsala? Že tam je vlastně náš společný život v dobrém i zlém?" se zájmem si ho prohlížím, protože za celou dobu mě nenapadlo se ho na to zeptat. "Ne, to víš, že ne. Vím, že to pomohlo tomu, co máš uvnitř sebe a jsem za to rád. Když to tak vezmu, sám jsem ti to doporučil, tak proč se teď zlobit?" položí mi ruku na klín. "Nicol je šikovná holka a udělá tomu vizitku."
"Jsi zamilovaný?" zahledím se na něho. Takovou otázku nečekal a chvíli si mě prohlížel. "Jsem s ní rád. Těší mě její přítomnost, její společnost a rád si s ní povídám." sundá ruku z mé nohy a nervózně se poškrábe na lokti. "To však není odpověď na mou otázku. Jsi zamilovaný?"
"Nevím." zahledí se z okna. "Je to jiné než s tebou, ale nejspíš ano. Možná je to ta pravá po těch dlouhých letech."
" To jsem ráda." sama pro sebe se usměji. Neodolala jsem a musela se nezeptat. Uvnitř mě to toužilo vědět, jak na tom je. Společně jsem neměla možnost je moc vidět a nevím, jak se k ní chová. Když si vzpomenu na ty jeho oči, které nepotřebovaly ústa aby bylo vidět, že se smějí a září. "Na něco sis vzpomněla?"
"Co?" vytrhne mě z myšlenek. "Ten tvůj úsměv." ukáže na mé rty. "Ale… jenom menší hloupost. Snad se dostaví i Mateo… ." snažím se zavést konverzaci jinam. "A Kiru jsi nezvala?"
"Zvala, ale doktor jí to zakázal. Má rizikové těhotenství. Tak dlouho se o to snažili a ještě teď to bude mít chuděra s komplikacemi, ale má slíbenou knihu i s mým podpisem." zasměji se. "To je mi jí líto… Ha, už jsme na místě."

Feel It All 3 - Kapitola 17.

2. května 2018 v 17:24 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Tak jak to zvládáte?"
"No… píšu, jak jste mi doporučil a můžu říct, že to pomáhá."
"To je výborné. A už jste někomu otevřela svoji duši?"
"Jo, více méně, ano. Ale nakonec to nebyl dobrý nápad. Mé srdce na dlani bylo dáno člověku, v kterého byla vložena má důvěra, ale zradil mě."
"Popište mi to." složí ruce na stole. "Můj bývalý manžel… chránil mého přítele, svého bratra před jeho zradou. Zahnul mi."
"Moment, Váš přítel vás podvedl a ten jeho bratr ho chránil?"
"Ano. Ani nevíte, jak se mi život sesypal. Potřebuji silnější prášky."
"Jenže vy kojíte, to nemůžu."
"Jenže já už dál nemůžu. Hraju si na silnou, ale nezvládám to! Vidím minulost. Normálně se mi před očima promítá to, co bylo a cítím úzkost. Po příletu do L.A. jsem viděla všechno tak živě. A vše se opakuje. Jsem jako v nějaké smyčce... Koupil se tam barák, že se přestěhujeme a já chci opravdu začít nový život, jenže potřebuji oporu. Pomozte mi." rozpláču se. "Chci změnu. Odhodila jsem prstýnek, stěhuji se, našla jsem si novou aktivitu, kterou se tam zabavím, píši to, co mám uvnitř sebe, ale nestačí to." zaryji nehty do ruky a táhnu je k zápěstí. "Dobře paní Kaulitzová, dáme silnější prášky, ale vy musíte přestat kojit." Souhlasně to odkývu. "Je to s Vámi hodně těžké. Chci Vám opravdu pomoct, ale nějak se mi to nedaří." vzdychne. "Chtěl jsem Vás od těch prášků odtáhnout co nejdál to půjde."
"Mně bude stačit utlumit a budu spokojená, věřte mi."
"Byl bych rád, kdybyste na sezení chodila raději častěji."
"Jenže já budu odlétat."
"Kdy?"
"To ještě sama nevím."
"Rovnou si Vás tedy napíši na příští týden. Bude to jak pro Vás, tak i pro mě lepší. Budu Vás mít pod kontrolou."
"Dobře." Podá mi do rukou recept. Ještě jsem s ním seděla a vše dopodrobna rozebírala. Chtěl vědět mé přesné pocity, nálady a i chování v situacích, které mě přepadnou. Když od něho odcházím, zajdu si rovnou do lékárny vyzvednout recept. Malé nakoupím sunary a vydám se na schůzku s Natalie. Cítím se provinile, protože malá nebude mít mateřské mléko, ale pro naše dobro to tak bude lepší. Přijdu do restaurace, kde mě už čekala u stolu. Málem jsem jí nepoznala.
Vyšší, hubená postava. Hnědé vlasy po její plnější hrudník a zadek, který by jí mohla kterákoliv žena závidět. V tváři byla pořád stejně krásná. Její oči, které byly stále přátelské a rty neustále usměvavé. Byla to ona. Ta, která si se mou prošla peklem, ale i radostmi. Teď jsem si vedle ní připadala jako neupravená, ubrečená troska, které se opět hroutil svět. S ní jsem zapomněla vždy na čas a nebylo tomu jinak ani teď. Tolik toho bylo, co jsme si potřebovali říct. Tolik vzpomínek, na které bylo zapomenuto. Svobodná, bezdětná, pracující v jednom vydavatelství a má kocoura Oswalda. Jak jsem jí koutkem duše záviděla. Když jsem jí shrnula, co všechno mě potkalo, a že to všechno píši, chtěla to vidět. Dle jejího názoru potřebují zrovna něco takového a určitě by to bylo prodejné. Představa, že vydělávám na svém posraném životě mi nebyla milá, ale finanční prostředky jsem teď potřebovala. Čas mě nakonec tlačil domů. Ač měla Simone láhev v pohotovosti, bylo na čase jít. Slíbily jsme si, že se musíme ještě vidět, než odletím a mám jí co nejdříve poslat ten můj příběh. Se Simone mám víc času i na aktivity bokem, tak bude čas i na tohle. Po příchodu domů dám sunar na kuchyňskou linku a podívám se na dávkování a celkovou přípravu. "Je nějaký problém?" objeví se mi Simone za zády. "Proč?"
"No, že máš umělou výživu? Je snad nějaký problém s kojením?"
"Ehm… doktor mi doporučil nekojit. Mám jedny prášky a to by ublížilo malé."
"Proboha, snad nejsi nějak vážně nemocná?"
"Ne, neboj, jenom se mu něco nelíbilo, ale nemusíš si dělat starosti."
"Dobře. Myslíš si, že to bude chtít? Kojené děti mají problém s přechodem na tento… jak to říct slušně… ."
"Zkusíme a uvidíme. Je už po jídle?"
"Jo, je nakrmená a Oliver se učí."
"Zase v tom leží? Musíme ho něčím zabavit, protože mu praskne s takovou hlava." složím ruce v bok. "Buď ráda, aspoň nedělá problémy."
"Já vím, ale přehánět se to taky nemá." Položím krabici zpět na linku a otočím se k Simone. "Kluci volali?" snažím se to říct chladně a bez zájmu o ně. "Volal mi Bill. Chtěl dojet, ale to jsem mu zatrhla."
"Děkuji, vážím si toho."
"Mio, vím, že jsi naštvaná na oba, ale přece jenom Bill se tě snažil chránit. Tom to pokazil na plné čáře a obhajovat ho nebudu, ale Bill... Hrozně se tím trápí." pohladí mě po rameni. "Vím, že udělal to samé pár let zpátky a není to omluvitelné, ale zkus nad tím popřemýšlet. Od té doby se hodně snaží."
"Dobře." rezignuji. Lehce se na mě usměje. "Jestli ti to nebude vadit, jdu si posedět s kamarádkou."
"Né, klidně běž. To se mě nemusíš ptát. Já se jdu podívat na Olivera. Malá je v ložnici?"
"Jo, má puštěný kolotoč."
"Okey, děkuji." odeberu se do pokoje za mým pilně studujícím klukem. Lehce klepnu na dveře a vejdu. "Ahoj Oli, nechceš to odložit aspoň na chvilku? Co kdybychom si pustili spolu film nebo si něco zahráli, jak se postarám o malou?"
"To zní skvěle, Mio, ale na zítra mám referát a písemku."
"No dobře," vzdychnu, "ale kdyby sis to rozmyslel, dojdi."
"Určitě." Ani se na mě nepodíval a s tím jsem taky odešla. Když jsem malou dávala k večernímu spánku, chvilku se sunarem zápasila, ale nakonec si ho vypila. Uložím jí do postýlky a sednu si po tmě na postel. Pokoj osvětluje pouliční světlo a já přes okno sleduji měsíc. Pláču. Tak se cítím na dně a nejraději bych se zahrabala tři metry pod zem. Už mě zase přepadají pocity, že vše, co mám v plánu nezvládnu. Mé myšlenky se vloudí i k Billovi. Přece jenom má Simone v něčem pravdu. Snažil se mě chránit, protože věděl, že mi tím Tom ublíží. Vezmu telefon a zapnu si ho. Byla tam jedna jediná zpráva a to přímo od Billa. "Odpusť mi, prosím." přečtu jí šeptem. Po těch x-týdnech mu konečně odepíšu - odpouštím ti. Jenom co zmáčknu tlačítko odeslat, ozve se zvonek od hlavních dveří. Rychle si utřu slzy a jdu k nim. Zhluboka se nadechnu, otevřu a zastaví se mi dech. Stál tam, v ruce svíral mobil a v druhé kabelu. Jeho nezkrotně trčící vlasy byly všemi směry a jeho oči nechávaly stékat slzu za slzou. "Bille?" vzdychnu. Upustí kabelu a vrhneme se do objetí. Oba se rozpláčeme tak silně, že to nejde zastavit. Stojíme tam dlouhé minuty a já ho nedokážu pustit. Byla jsem tak naivní, že bych bez něho dokázala žít. Tak naivní. Je součástí mého života, mého trápení… "Potřeboval jsem, abys mi odpustila." přeruší tóny vzlykání. "Nesnesl jsem pomyšlení na to, že bych ti opět ublížil takovým způsobem, jako dřív." pohladil mě po tváři. "Promiň." zašeptám. "Je toho na mě moc… jak to, že jsi tady? Přece máte být na turné?"
"To je zrušené."
"Co? Proč?" Bill se zadívá do země. "Je to složité." vyhýbá se odpovědi. Rukou mu setřu mokré líce a zahledím se na něho. "Billy, přece víš, že už tím nemáš co pokazit. Jestli se to týká Toma, ublížil mi víc jak ty před lety. On dokázal zradit naši dceru chvíli po porodu. Dokázala ho tak zmanipulovat, že mu byla přednější ona než jeho dcera. Nezaslouží si odpuštění, tak proč nejste na turné?" Jeho oříškové oči se vpijí do mých. "Možná proto, že je mu přednější ona. Hrozně jsme se pohádali a … nesouhlasil jsem s ničím, co řekl, tak se sbalil a odjel. Byl naštvaný, že mu nebereš telefony a tak šel… ."
"Za ní." polknu na prázdno. "Jo… Mio, tolik mě to mrzí."
"Billy," pohladím ho po strništi na tváři, "tak mi to osud určil. Jsem ráda, že mám aspoň tebe stále po boku." obejmu ho. "O něho už opravdu nestojím a vidět ho nechci."