Červen 2018

Feel It All 3 - Kapitola 29.

Neděle v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ihned k němu přiběhnu. "Slíbila jsem někomu, že ho dostanu ze spár té fůrie, ale nedaří se mi to."
"Proto tady byla?"
"Nejspíš."
"Mio, kašli na něho. Nezaslouží si odpustit. Už kvůli tomu, čeho byl schopný."
"Je to ale má vina, do čeho se dostal… Billy, zlato… ." Aniž by se to snažil nějak pochopit, odešel do svého pokoje. Sednu si k Mel a chvilku ji sleduji. "Co dokáže ty dva zase dát dohromady? Nevíš?" poškrábu Pumbu na bříšku. Timon ležel v kuchyni u misky se žrádlem a odpočíval. Vezmu malou na ruky a sednu si s ní na sedačku. Opřu si ji o nohy a škádlím jí prsty na lících a bříšku. Upoutá mě však něco na pravé straně místnosti. Zvednu hlavu a leknutím vykřiknu. Stojím tam ona. Tak jako vždy bez náznaku pohybu. Přece jsem si prášky vzala… "Co tady chceš?" vydechnu. "Dej mi pokoj, prosím." Jenže to nejspíš neměla v plánu. Ruka se jí pomalu začne zvedat a ukáže jedním prstem směrem ke mně. Pohledem se dívám kam ukazuje. Byla to Mel. Vzhlédnu zpět k dívce, ale nebyla tam. Silně přitisknu Mel k sobě a rozpláču se. "Mio?!" stojí Bill na chodbě a vyděšeně mě sleduje. "Vzala sis prášky, že?"
"Vzala… nebo ne… já nevím." Přiblíží se a vezme mi Mel z rukou a položí jí do lehátka. Na jeho tváři jde vidět strach. Opatrně si sedne vedle mě a jeho ruce mě omotají a silně stisknout. "Co přesně vidíš?" Zvednu hlavu z jeho hrudi a zadívám se na roh, kde před chvílí stála. "Prostě se tam objeví. Nehnutě tam stojí." vzdychnu. "Kdo?" pohladí mě po zádech. "Dívka… viděla jsem jí i ve snu… křičela jsem na ni… přesto tu dívku myslím znám, ale i tak je cizí… ."
"To tam jenom tak stojí?"
"...jakoby mi chtěla něco říct a varovat mě." mluvím sama pro sebe. "První mi ukázala školu a teď na Mel. Ona mě chce varovat… ."
"Mio, neblázni. Vše bude v pořádku!"
"Co jsem se rozhodla začít život v L.A., nic není v pořádku." podívám se do jeho očí. Zvednu se a vezmu si cigarety na stolku. Vyjdu před dům si zapálit a při tom vytáhnu mobil z kapsy. Zkusím vytočit Toma, ale jako vždy to bylo bez úspěchu. Když projíždím seznam lidí, které mám v mobilu vzpomenu si na Rodea. Podívám se na modré nebe a lehce se pousměji. Věřím, že skončil tam nahoře jak si přál a dává na svého syna pozor. Vím, že toho měl na triku víc než dost, ale měl srdce, i když to nedával najevo. Připadám si tak sama, obklopená jenom problémy. Nedá mi to, a jdu si pro klíčky od garáže. "Pohlídáš malou, prosím? Musím jít něco zařídit a nemůžu si jí vzít se sebou." nahlédnu do obýváku. "Nemůžu, mám focení… kam jdeš?"
"Zavolám Monicu." mávnu rukou, vytáhnu z kapsy mobil a ihned jí zavolám. Přiložím telefon k uchu a čekám. "Já se tě ptám, do čeho se míníš zase namočit?"
"Namočit?… Zdravím Monico, mohla byste zaskočit na chvíli?… Děkuji." zavěsím a zahledím se na Billův výraz. "Jak to myslíš?"
"Je to pořád dokolečka! Někam zmizíš a pověsí se ti na krk nějaký průser!" máchne rukama. Skloním hlavu a nejsem schopná se na něho podívat. "To si myslíš?" jemně zašeptám. "Mio… já to tak nemyslel, promiň."
"Celou dobu to říkám a je to pravda. Tys to akorát teď řekl nahlas, co sis celou tu dobu myslel. Celou tu dobu jsi se mnou akorát ze soucitu. Máš strach… "
"Mio, ne… ." Vejde do dveří Monica. Zaraženě se zastavila ve dveřích a oči jí jezdily od jednoho ke druhému. "Jestli ruším, tak můžu počkat venku."
"Už jdu." bez rozloučení si poberu klíče, batůžek a mizím do garáže. Vezmu kolo a jedu směr Kaulitzova vila. Bill měl pravdu, vždy se akorát do něčeho namočím. Chci pomoct, ale skončím vždy v průseru. Projíždím uličkou a sleduji okolí, které míjím. "Mateo?" spatřím muže, který jde po chodníku s kabelou přes rameno. "Mateo!" křiknu a srdce mám až v krku. Strhnu řídítka směrem k němu a naberu lavičku, která se mi ihned postaví do cesty. Přeletím ji a tvrdě dopadnu na zem za ní. "Nestalo se Vám něco? Jste v pořádku?" stojí nade mnou ten muž. "Jo, snad." snažím se vstát. Pomůže mi na nohy a já se podívám na odřenou nohu s rukou. "To nic není."
"Máte poraněnou hlavu. Teče Vám krev." Sáhnu si na místo, které pobolívá a podívám se na ruku. "Měla byste si zajet do nemocnice. Tam mám auto, zavezu Vás tam." ukáže směrem k cestě. "Nechci Vás obtěžovat."
"Já tam zrovna pojedu. Nevadí mi to a rád bych se na Vás podíval."
"Podíval?"
"Ano." usměje se. "Dobře." rezignuji. Pomůže mi posbírat věci, které se mi rozsypaly a dá je zpátky do baťůžku. Vezme mi kolo a pomůže mi k autu. Musel ho vzít na rameno, protože přední kolo nevydrželo tvrdou srážku s lavičkou a celé šlo do háje. Já si sednu na přední sedadlo a on nějak poskládá kolo do auta. Sedne za volant a rozjede se. "To jste tu lavičku neviděla?" letmo se na mě podívá. "No, spíš jsem si Vás spletla s ka… to máte jedno." lehce mávnu rukou ať na to zapomene. "Můžu mít na Vás otázku?"
"Zajisté." pokrčím rameny. "Nechci abyste se hned naštvala, ale jsem doktor."
"Kam tím míříte?"
"Při sbírání Vašich věcí jsem viděl ty prášky, které berete." Ihned otočím hlavu na druhou stranu od něho. "To je moje soukromá věc. Po tom Vám nic není."
"Já vím, že ne, ale jsou opravdu silné."
"Asi né dostatečně… ." zašeptám sama pro sebe. "Prosím?"
"Nic." zakroutím hlavou. "Jde o to, že můj dobrý kamarád dělá výzkum přes užívání těchto a jim podobných oblbováků a byl by určitě rád, kdyby se s Vámi mohl setkat."
"To je skvělé, ani se neznáme, neznám Vaše jméno a vy už mě nabízíte jako pokusného králíka kamarádovi, to je hezké." naštvu se. "Promiňte, já jenom že si myslí… ."
"Co?"
"Že to má vedlejší účinky."
"Opravdu? Já si spíše myslím, že nejsou tak silné, jak by být měly. Můžete mi prosím zastavit? Ráda bych vystoupila. Myslím si, že jsem naprosto v pořádku a Vaši pomoc nepotřebuji."
"Omlouvám se."
"Zastavte!" zvýším hlas. Přijede ke krajnici a zastaví. "Vezmete si, prosím, aspoň mou vizitku?" Vyhrabe ji v přihrádce a s nataženou rukou mi ji podá. Vizitku mu vytrhnu z rukou a vysednu. "Kolo si nechce, mně už je k ničemu." prásknu dveřmi a vydám se pěšky na stranu, ze které jsme přijeli. Po cestě si prohlédnu kus papíru, který mám v rukou a při nejbližší cestě ho hodím do koše. Po pár krocích se zastavím a zamyslím se nad slovy toho chlapa. Otočím se a z koše ten papírek vylovím a hodím do batohu.

Feel It All 3 - Kapitola 28.

Pátek v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Po 14 dnech, kdy jsem strávila noc s Billem, odjel ještě ten den pryč. Byl na mě naštvaný a chtěl mít čas na přemýšlení, ale ještě mi před odjezdem zdůraznil, že se nevzdá a bude o mou lásku bojovat. Mezi tím jsem si vyzvedla své prášky a opět je poctivě brala, aby mě nedostaly sny a přeludy, jak to nazval Bill. Sešla jsem se s advokátem a Monicu požádala, aby se nastěhovala na pár dní k nám. Měla jsem strach o Mel, kdyby mě ty přeludy nakonec dostaly, aby se jí něco nestalo. Advokát zajistil papíry k prodeji jak Hope, tak i Belly. Sehnala jsem architekta, kterému jsem zadala práci rekonstrukce celého pozemku. Škola byla v plánu zbourat a do přízemí měli přijít kroužky a školka. Do dalších pater nad to měla přijít klinika Belly. Do oddělené budovy v zadním části pozemku měla být budova kliniky Hope. Dokonce jsem sehnala sponzory a ty mi pomohly odkoupit pozemek hned vedle a naplánovat pro Hope park. I nemocní potřebují na vzduch i když jsou nějakým způsobem závislí. Kontaktovala jsem i sponzory, kteří se mi nabídli na mé propagaci knihy a ujistila se, že jejich slib dodrží. Je nemožné, co jsem stihla za ubohých čtrnáct dní zařídit, ale nějak jsem cítila, že je dobré si s tím pospíšit. Snažila jsem se dovolat i Tomovi, abych si s ním promluvila, ale to se mi nepodařilo. S tím jsem tak nějak počítala. Sedím v kuchyni nad papírem a propiskou v ruce. Přemýšlím nad názvem nového centra, ale jde to ztěžka. Monica vzala po obědě malou na procházku, aby se prospala na čerstvém vzduchu. Při přemýšlení si čmárám kruhy na papír, když slyším v zámku zachrastit klíčky a otevřít hlavní dveře. "Jste tady nějak brzo?!" zvednu se ze židle, že půjdu Monice pomoct, ale po pár krocích se zastavím. Stál tam Bill s kabelou přeš rameno, kterou ihned upustil na zem. "Byl jsem na focení, interview… párty s Natalie, která mě doprovázela a víš co?"
"Co?" vzdychnu. "Po druhé tu chybu už neudělám. Nevzdám se tě. Celou dobu se držím v pozadí a akceptuji to, že mě nemiluješ. Díval jsem se na to, jak se na Toma směješ. Jak polibky, které měli být moje, věnuješ mu… ." jeho hlas klesne. "Teď když vím, že je naše láska vzájemná, nenechám jí proklouznout mezi prsty. Přišel jsem o kapelu, ale tebe Mio, se nevzdám."
"Nedělej to těžší." zhluboka se nadechnu. Přistoupí blíž ke mně a do dlaní uchopí mé líce. Jemně a něžně mě políbí na rty promočené mými slzami. Silně mě obejme a já se k němu přitisknu, jak to jen jde. "Nikdo o nás nemusí vědět, ale nenuť mě tě pustit."
"To není dobrý nápad, Billy, prosím… ."
"Mio, prosím. Klidně se budu dál scházet s Natalie, aby nikomu nebylo nic nápadné, ale já chci tebe."
"A to uděláš jak? To s ní nebudeš spát? Nebo budeš spát s oběma? Takový přece nejsi!"
"Nějak se to vyřeší, prosím, dej mi šanci." zahledí se mi do očí. Už nejde říct ne. "Nikomu ani slovo?"
"Nikomu."

Uběhly další dva měsíce. Oliver na svátky přijel na Vánoce domů a mi je oslavili jako rodina. I když bez Toma. Pro něho jsem se snažila sehnat pomoc, ale bez úspěchu. Bylo těžké něco vymyslet, aniž by z toho obvinil Auclairovou. S nikým nechtěl mluvit a to ani nikoho vidět. Shermine si dala opravdu záležet na tom, aby z něho vytvořila chodící monstrum. Dokonce přestal dělat to, co ho bavilo a to byla hudba. Věděla jsem, že to Billa bolí, ale nechtěl dát nic najevo. On pokračoval ve focení a vydal další kolekci svého oblečení. Má kniha se prodávala dobře a ač to bylo podezřelé, mafie se po útoku na Matea neozvala a nedožadovala se svého podílu na majetku, jak měli v plánu. To se mi nechtělo líbit. Nemohl se jenom tak vzdát, když jsi za tím vším tak urputně stál. S Billem to bylo jako s první láskou. Tolik se mi věnoval a přesto nikdo z okolí nic netušil. S Natalie byli v kontaktu a ač jí řekl, že potřebuje čas, nevzdala to a stále se snažila nenásilně být v jeho blízkosti, pokud bylo možné. Ač to bylo k neuvěření, stavba se dala do práce a šlo to rychle. Nejen firma, která byla najatá, ale pomáhali nám i lidé, které Hope pomohla dostat zpět do života. Muži, kterým Mateo pomohl dostat se z problémů. Otcové rodin, které chtěli pro své děti jen to nejlepší a to už kvůli zdravotní péči, kterou jim Bella poskytovala. Budova rostla před očima a pomohly tomu i peníze z prodeje Mateova domu, které mi přišly od advokáta na účet.
Pírko, které mi to ráno padlo do dlaně, jsem si nechala zpracovat jako přívěšek a nosila jsem ho na srdci s přívěškem od Matea. Po novém roce Oliver odjel zpět do školy. Žil si svým životem, po kterém toužil a já mu v tom nechtěla bránit. Chtěla jsem se naplno věnovat mojí malé princezně. Malé… tolik už vyrostla a už i dokonce seděla. Bill zastával roli otce opravdu zodpovědně, i když nemusel. Teď bych mohla říct, že jsem opět zase šťastná? Snad… I když jsem se nedokázala smířit s mým stínem, který se mi zjevoval… s mou malou Shadow.

Mel se snažila plazit po zemi v obýváku a Pears se vyhříval na parapetu okna. Pumba pečlivě hlídal malou a dělal jí osobní stráž. Sesbírala jsem všechno špinavé prádlo, že ho půjdu dát k pračce. Procházím chodbou ke koupelně a slyším Billův zpěv. Potichu se přiblížím ke dveřím a zaposlouchám se. Tu píseň neznám, ale něčím je mi blízká. Zaposlouchaná do ní jsem si ani neuvědomila, že vyšel z koupelny. "Ou, já … ." se studem klopím hlavu a zrak upřu na prádlo v rukou. "Chceš jít dovnitř?"
"Jo, jo… chci." Bill mi uhne a já vejdu. "Dlouho jsem tě neslyšela zpívat." Otočená zády k němu vysypávám koš s prádlem. "A chtěla bys?" usměje se. "Ráda." otočím se na něho. Přijde ke mně, pomůže mi vstát a chytne mě kolem pasu. Já mu své ruce omotám kolem krku. Lehce se mnou začne tančit a zpívat mi píseň… Vezme mě za ruku a protočí se se mnou dokolečka. "Ty jsi blázen." směji se. "Rád se dívám na tvůj úsměv." přeruší nás však bouchání na hlavní dveře, které bylo silné. Dotyčný si dával záležet, aby ty dveře povolily silou, kterou na ně používal. "Kdo to může sakra být?!" vydám se k nim. Naštvaná otevřu dveře a rovnou mi jedna nečekaně přistane tak, že se chytnu dveří. "Být tebou se na něho vyseru! Proč mu nedáš pokoj, ty svině? Je můj!!" rozkřikne se. Podívám se na ni nenávistným pohledem. "Nemám co ztratit, chceš válku?" přidržuji si místo zásahu. "Ta už je, děvko!"
"Zmizni z našeho pozemku!"
"Máš strach?" uchechtne se. "A z čeho? Z tebe nebo těch tvých kamarádíčků, co zabili Matea?" její úsměv ihned ustrnul. "Ano, vím o tom a víš co, Shermine? Já se tě nebojím a Toma získám zpátky. Nevzdám to tak lehce." zabouchnu jí dveřmi před tím jejím umělým obličejem. Když se otočím, vidím Billův výraz. "Získáš ho zpátky?"

Feel It All 3 - Kapitola 27.

Středa v 10:43 | By Best.ie |  Feel It All 3
Stojím na opuštěném místě pod noční oblohou. Bosá stojím na polní cestičce, která mizí mezi stromy. S jemnou mlhou vinoucí se kolem mě se otáčím dokola a hledám někoho, kdo by mi pomohl. Rozběhnu se k tomu temnému lesíku, když v tom spatřím dívku pozorující jenom mě. "Kdo si!" křiknu a v tom se zarazím.. "To jsi ty! Ta, co stála venku!" rozběhnu se za ní, ale nejde to. Stále stojím na místě. Podívám se pod nohy a když zvednu zrak, dívka stojí u mě…. "Bellooooooooo!" s křikem se probudím. Mel začala brečet. Ihned vstanu a jdu si ji vzít na ruky. "To bude v pořádku, beruško. Maminka nechtěla." Bill vtrhne do pokoje. "Stalo se něco?!"
"Ne, akorát malá se vzbudila."
"A co ten křik?" vyděšeně si mě prohlížel. "Tys to slyšel?"
"Probudilo mě to."
"Promiň, to jsem nechtěla." Bill se najednou odebral do mé postele. "Co to děláš?" nechápu o co mu jde. "Myslím, že bude lepší, když ti budu na blízku. Nechci tě nechat samotnou." přikryje se a nespouští ze mě zrak. Svým způsobem mě to zahřálo u srdce. Mel přestala plakat a já jí zpět uložila do postýlky a počkala, až zpátky usne. Bill rukou poklepal na mé místo na posteli a naznačil, že si mám jít za ním lehnout. Ulehnu a podívám se něho. "Děkuji." zašeptám. Otočím se na levý bok a rukou si podepřu hlavu, když v tom ucítím ruku, která mě obejme kolem pasu. Lehce se pousměji. "Chci napravit svou chybu," zašeptá mi do ucha. "Chci ti být oporou při tvých nočních můrách a už nechci zbaběle utíkat… tohle jsem měl udělat už tehdy." jemně se rty opře o mé ucho. Otočím se na něho a zahledím se mu do očí. Prstem ho lehce pohladím po spánku. "Víš, proč jsem s Natalie nemohl?" Zakroutím hlavou. "Celou dobu jsem čekal na pravou chvíli. Chtěl jsem si být jistý, že ji opravdu chci. Když už k tomu dnes mělo dojít, došlo mi, že nemůžu, protože ji nemiluji."
"Přece… ." položí mi prsty na rty na náznak toho, abych mlčela. "Po celou dobu našeho odloučení s tím bojuji a už jsem si myslel, že je to za mnou, ale i po těch letech tě nemůžu dostat z hlavy. Vím, že je nemožné to vrátit, ale … miluji tě. Miloval, miluji a milovat budu." Rukou ho chytnu za zátylek a přitáhnu k sobě. Naše rty se k sobě pomalu přiblíží až se dotknou. Najednou to bylo jiné. Cítila jsem to, co už dlouho ne. Bill mě povalil na záda a zhluboka se nadechl. "Už jsem nedoufal, že bych tě mohl pohladit, tak jako dřív." rukou sjede po rameni podél mé ruky. "Došlo mi to v té sprše, když se mé ruce dotýkaly tvého těla. To mi tak hrozně chybělo. I po těch letech tě tolik chci."
"Billy… ." zašeptám a rozpláču se. Bill se ke mně nahne a vášnivě mě políbí. Jeho rty sklouznou po mém krku a já si užívám každý jeho dotyk, polibek a chvění, které mi způsobuje. Vyslékne mi tričko a prsty mi jede přes hrudník až k mé jizvě po střelné ráně. "Každou chvíli si vybavuji tu chvíli, kdy jsem tě držel v náručí." obkrouží její tvar a políbí mě na hrudník. "Chci… abys byla aspoň pro dnešek jenom má… ." Propleteme svá těla v jedno. Po dlouhé době cítím to, co jsem cítila jenom s ním. Milování s ním bylo jako být v pohádce a snu zároveň. Každý sten, který ze mě vyšel byl procítěný a naplno prožitý. Sama jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, ale chtěla jsem to. Touha byla silnější i když mé srdce si nebylo jisté, co k němu cítím. Nakonec usnu v jeho objetí a sny, které mě pronásledovaly, se tu noc už neobjevily. Nad ránem se probudím, když je ještě tma. Potichu se posadím a podívám se na jeho tělo, které bylo odkryto do půl těla. Tolik se mi líbil... jeho tetování… tak klidně spal a já ho chtěla tolik pohladit po jeho hrudi. Odolám pokušení a vstanu. Přijdu k postýlce a opřu se vedle ní o zeď. Chvilku se dívám na oba dva. Je Tomova, ale jako by patřila Billovi. Tolik mu byla podobná. I ruku měli stejně položenou za hlavou. Byl to dobrý nápad se s ním vyspat? Bylo to tak nádherné a ještě se mi z té představy zachvělo tělo. Vezmu potichu mobil a vyklouznu z ložnice. Bylo kolem páté ráno a já už neměla v úmyslu spát. Obleču si věci, které jsem měla v koupelně a hodím je na sebe. Dám si sluchátka do uší a vydám se ven. Potřebuji ten alkohol ze sebe dostat a vyčistit si hlavu. Sice mě přepadla vzpomínka na to, jak jsem se vydala běhat a přepadli mě ti dva parchanti, ale i tak je to nutné. S během se střídá chůze, s chůzí běh. Nohy mě donesou ke škole, kde se zastavím. Brána byla páskou stále přetažená tak, jak Bill říkal. Podívám se na vchod školy a opět ucítím tu bolest, když mi ležel mrtvý v náručí. Prolezu žlutou pásku a pomalými kroky si to namířím na schody. Schod po schodku opatrně vyjdu a pohltí mě svíravá bolest na hrudi při pohledu na velkou skvrnu od krve. Sednu si na zídku a nespustím zrak z fleku přede mnou. "Vím, že tady jsi, protože to tak cítím." vlastníma rukama se obejmu. "Odpusť mi prosím… měla jsem to být já… Já už nevím, jak dál. Teď jsem využila Billa a ani nevím, co k němu cítím… byla to chyba." zašeptám. V tom kolem mě proletí pták a upadne mu pírko, které se lehce nadnášené vzduchem, dostane až do mé dlaně. Sevřu ho lehce v pěst. Bylo to znamení od něho, vím to. Zavřu oči a snažím se vybavit jeho úsměv, vtípky, kterými nás bavil… jeho obraz se však promění v Billa. Otevřu oči a jako bych procitla. Já ho miluji. Celou dobu jsem se tomu bránila. Po celou tu dobu byl v mém srdci on. Rozpláču se a nechám tomu volný průběh. Tolik let uběhlo, tolik bolesti bylo překonáno a po celou dobu to byl on, kdo byl v mém srdci. V den, kdy jsem ho odmítla… to byla zlost, která ho chtěla vytrestat. A jako náhradu jsem si našla Toma, protože jsou si tolik podobní. Tom měl pravdu a on sám to vycítil. Celou dobu byl v mém srdci Bill. Proto jsem si nikdy nesundala prsten, který mi sám navlékl. Cítila jsem se s ním spojená i po tolika letech. Co budu dělat? Škola… kliniky… To nemůžu zvládnout. Mám problém sama se sebou a do toho mi neplánovaně zkřížil cestu on. A co teprve Mel? Jsem matka na baterky. Jak to do budoucna bude? Budu schopná jí vychovávat? Pohledem zabloudím na oprýskané zdi školy. Tolik plánů a už nemám sílu do toho jít. Najednou vidím tu dívku ze snu. Sedí naproti mně. Zničeho nic se tam objevila. "Ty?" nechápu, co se děje. Dívka se nehne a bez pohybu či mrknutí na mé zírá. "Co po mně chceš?" zašeptám. "Přišla sis pro mě?" její hlava se otočí na školu. Podívám se jejím směrem. "Škola? To přece nezvládnu… ." otočím se na ni, ale místo je prázdné. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde není. "Mio?" trhnutím se podívám za sebe. "Bille?" zarazím se. "Jsi v pořádku?" dívá se na mě zvláštním pohledem. "Kde je?"
"Kdo je kde?"
"Ta holka! Kde je!"
"Mio, jsi tady sama."
"Ne, ne… tady seděla!" otčím se na místo, kde byla. "Mio, jak dlouho sis nevzala prášky?"
"Byla skutečná, vím to!" křiknu. "Vím to… ." s pláčem padnu na kolena. Bill si ihned klekne vedle mě. "Mio… mluvila jsi tady sama se sebou." snaží se na mě mluvit opatrně. "Co?"
"Stojím tady pár minut a… ."
"Co se to děje?" hlavu zabořím do dlaní. On mi je opatrně chytne a přitáhne k sobě tak, abych se mu podívala do očí. "Spolu to zvládneme."
"Jsem přítěž… ."
"To není pravda."
"Je… vím, co jsi řekl Tomovi a taky vím co udělal." Jeho pohled se ze soucitného pohledu změnil na prázdný. "Jak to víš?"
"Na tom nesejde… všechno je kvůli mně, Billy… vše." po tváři mu steče slza. "Ať to bylo jakkoliv, miluji tě, Mio." podívám se na vycházející slunce za baráky opodál. "Kde je Mel?"
"Zavolal jsem Monicu." V tom si uvědomím, že svírám stále to pírko. Podívám se na školu a najednou mi dojde, co mi tím bylo naznačeno. "Billy?" zvednu se ze země. "Mám dvě prosby." Bill se zvedne a stoupne si do mé těsné blízkosti. "Cokoliv."
"Na tuhle noc zapomeneme… ."
"To po mně nemůžeš chtít!"
"Ani nevíš, jak tě miluji. Vlastně po celou tu dobu jsi byl v mém srdci. Tom měl pravdu… Nikdy jsem tě opravdu neopustila."
"Tak proč to chceš zahodit?!"
"Protože ti nechci ublížit." zašeptám. "Nechci, abys musel trpět to, jak to jde se mnou z kopce."
"Dej mi šanci!"
"A druhá prosba… ."
"Ne, Mio, tohle nezakecáš!"
"Sloučíme všechno do jedné budovy."
"Já tě přece… co?!" překvapeně se na mě zahledí a nechápe o čem mluvím. "Jednou mi Mateo říkal, že za městem je opuštěný pozemek s výhledem na moře."
"Oh, Mio, to nemyslíš vážně."
"Proč ne?"
"Jak se tam budou dopravovat děti z chudých čtvrtí? Tohle je ideální místo."
"Vlastně máš pravdu."
"Co?" Rozhlédnu se po pozemku, jak je veliký. "Máš pravdu… tohle je ideální místo."

Feel It All 3 - Kapitola 26.

7. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Jdu pěšky a kolo vezu vedle sebe. Připadám si, že všechno kolem mě je cizí - stromy, nebe, slunce… Jako bych to známé okolí nepoznávala tak, jak jsem si nebyla jistá tím, že znám člověka, se kterým mám dítě. Co dokázala jeho touha po pomstě… Nejhorší je, že to odnesli lidi, se kterými to nemá nic společného. Mel z toho ještě nemá rozum, ale co Bill? Mateo? Ach Mateo. Rukou si zajedu na přívěšek visící na mém krku. Je zvláštní, že to, jak nám člověk nejvíce chybí poznáme, až tady není. Nevážíme si jeho přítomnosti když máme možnost. Tak bych ho chtěla obejmout za to vše, co pro mě kdy udělal. Byl jako můj starší bratr, i když já v jeho srdci měla vyšší post. Co teď ze všeho nejvíc potřebuji je Billovo objetí. Potřebuji tu jeho něžnou náruč a hruď, o kterou se opřu a budu poslouchat jeho srdce. On byl má opora a pomoc. Nějakým způsobem dojdu domů. Kolo opřu nedbale o zábradlí a vejdu potichu dovnitř. Nikoho jsem neviděla. Že by šel Bill už spát? To se mi nezdá. Mel bude nejspíš v ložnici. Jdu po schodech k pokojům, když mé uši upoutá ženský chichot. Zpozorním a tichými kroky vyjdu až nahoru. Od schodiště zahlédnu světlo lampičky z Billova pokoje přes přiotevřené dveře. Tichými kroky se přiblížím a schovaná ve stínu pozoruji dění uvnitř. Bill sedí na posteli opřený o její záhlaví a Natalie sedí obkročmo přes něho v kalhotkách a podprsence. Pomalu mu rozepíná knoflíčky na košili a on jí upřeně hledí do tváře. V tom se k němu nahne a s rukama jedoucíma po jeho hrudí ho políbí. Jeho ruka se omotá do jejích vlasů a přitáhne si jí k sobě, aby jí polibek vrátil. Uvnitř mě to vše vyvolalo zmatek. Otočím se a vydám se do ložnice. Zkontroluji malou a sejdu neslyšně po schodech dolů. Z baru, který máme v obýváku, vezmu potichu flašku nějakého alkoholu a jdu si sednou na schodky ven. Po cestě si vezmu z botníku Billovi cigarety i se zapalovačem. Sednu si, vytáhnu cigaretu, kterou ihned na první pokus zapálím. První tah mi vysušil hrdlo a začnu kašlat jak o život. Bylo znát, že mé hrdlo a plíce už zapomněli na to, jaké to je. Rychle se napiji z flašky, abych zahnala to sucho v hrdle, ale to mě donutí se zašklebit, protože to byla whisky. Ani nevím, kde se to tam nabralo, když to z nás nikdo nepije, ale na žal se dá pít vše. Hodím ještě jeden lok a láhev postavím vedle sebe. Zahledím se na nebe poseté hvězdami. "Proč se cítím tak mizerně! Proč?!" zašeptám k noční obloze. Nebylo to kvůli tomu co mi ona řekla, ale kvůli tomu, co jsem teď viděla. Přece jim to přeji, tak proč mě pohled na ně tak vadil? Proč se mé srdce cítilo ublížené? V ten moment jsem chtěla křičet na celý svět. "Sakra proč?!" zvýším hlas. "Z čeho mě doprdele ještě budeš zkoušet?!" tam nahoře si ze mě snad někdo dělá srandu. Můj zrak se upne na stromy v dáli. Přemýšlím nad životem… nad smrtí… Jaké je to umřít? Je to jako zavřít oči, ale beze snů? Nebo nás čeká cesta za bílým světlem? Má to cenu vůbec žít? Má to cenu bojovat, když kolem sebe šířím problémy? Nebýt mě, jak by se těm okolo žilo… Potáhnu si z cigarety a opět svůj zrak věnuji obloze. "Není na čase jít?" řeknu spíše pro sebe a hodím pár loků z láhve. Opřená o zábradlí pozoruji projíždějící auta, když si všimnu dívky, která stojí opodál a sleduje mě. Něco mi na ní přijde zvláštní. Stojí tam nehnutě a bez nějakého náznaku se ke mně upírá její pozornost. "Potřebuješ něco?" křiknu, ale odpovědi se nedočkám. "Slyšíš?" ozvu se znovu, ale opět žádná reakce. Rozhlédnu se po okolí a když se otočím na místo, kde stála, není tam. Zmizela. "Co to sakra bylo?" Zkontroluji láhev, abych se ujistila, kolik to má procent alkoholu, že už mám halucinace. Potáhnu si ze zbytku cigarety, kterou odhodím na zem a sleduji, jak dohořívá a doutná. Připadám si jako ten nedopalek. Už jenom doutnající a k ničemu. Znovu si vybavím Billa s Natalie. Moje vnitřní já křičelo, že patří mě, ale rozum velí přát mu to štěstí. V tom vyjde Natalie ze dveří rychlejším krokem. "Sakra." lekne se mě. "Proč jsi tady?" podívá se na mé ruce svírající láhev. "Náročný den." pozvednu obočí. "Ty někam jdeš? Nezůstáváš?" vidím její kabelku kolem ramene. "Jo, no… musím." lehce se usměje. Bill se opře o rám dveří oblečený jenom v teplácích. "Ozveš se?" podívá se na ni smutně. "Určitě." pohladí ho po líci a dá mu na něj letmý polibek. "Ahoj Mio."
"Ahoj." ledabyle na ni mávnu a sleduji jak přijíždí taxi, do kterého usedne a odjede. "Co ty tady na schodech? Zapíjíš žal?" přisedne si vedle mě a ukáže na láhev, ať mu jí podám. "Něco na ten způsob." lehce omámená alkoholem vytáhnu další cigaretu z krabičky. "Nevadí?" vidím Billův pohled překvapení. "Ne to ne, ale proč? Přece už tolikrát jsi přestala a znova začínat… ."
"Pocitově to bylo potřeba." sleduji, jak se jeho rty dotknou láhve. Opět pohledem zabloudím na stromy přede mnou. "Chybí mi podzim u nás doma."
"Myslíš to deštivé počasí a zimu?" uculí se. "Budeš se divit, ale ano. I to barevné listí padající ze stromů."
"Přece tady to taky není špatné, ne?"
"Nejsem si jistá."
"Snad se nechceš vrátit? Nechceš odletět, že ne?" Vezmu mu láhev z rukou a dám si pořádně velký lok. Se zamračeným výrazem to na sílu polknu. "Ou… fuj… nevím." Bill mě následuje, ale loků v jeho podání je víc. "Ou do prdele… to tam nebylo něco jiného?" zamračí se. Ten jeho úškleb byl roztomilý. "Nechtěla jsem kazit romantiku a vyrušit Vás." změním téma. "Tys nás… ."
"Nic, co bych neměla vidět jsem neviděla, neboj." Bill si vezme ze schodů krabičku cigaret a já mu jednu zapalovačem podpálím. Potáhne si: "Ono nebylo ani co vidět." vypustí obláček dýmu. "Nic nebylo." sklopí hlavu. "Jak … co? Já si myslela, že… ."
"Nešlo to."
"Nešlo… máš nějaký problém?" starostlivě ho pohladím po zádech. "To bych teď nerad rozebíral."
"Okey… malá usnula bez problémů?"
"Jo, usnula rychle."
"Děkuji."
"A kdo ti to volal?"
"To bych zase nerada rozebírala já. Slíbila jsem té osobě, že budu mlčet."
"Pan tajný?"
"Jo." nervózně se poškrábu na hlavě. "Je to divné, že?" otočí se na mě. "Co tím myslíš?"
"Podívej se na nás… vem si třeba mě. Nikdy bych nemyslel, že kapela bude na pokraji rozpadu a já, že budu bez bráchy."
"To přece nejsi. Chce to svůj čas. I kluci to chápou, ne? Gustav se může věnovat své dceři na plný úvazek aspoň teď, než se dáte zase dohromady."
"Vidíš to moc růžově." poupraví si náramky na ruce. "Protože… chci aby to tak bylo. Vy dva prostě patříte k sobě."
"Proč dokážeš druhému ulehčit situaci a sama jsi člověk, který by to potřeboval?"
"Prokletí?" uchechtnu se a vezmu si z Billových rukou láhev, ze které si dám lok. "Můžu mít prosbu?" podívám se na něho. "Jakou?" s očekávaným dotazem pozvedne obočí. "Můžeš mě obejmout jako tehdy, když jsi mě miloval?" zašeptám. "Potřebuji se cítit aspoň na chvíli v bezpečí a obklopená teplem lásky." Bez váhání mě k sobě přivinul, pohladil po tváři a s polibkem do vlasů se opřel o mou hlavu. "Budeme někdy opravdu šťastní?" se zavřenýma očima si užívám jeho stisk. "My přece jsme… ."
"Nejsme… Nikdy tě nenapadlo, jaké by to bylo, kdybys mě neznal?"
"Můj život by byl prázdný. Ty do mého života patříš."
"Nikdy tě nenapadla myšlenka, že bys ho měl jednodušší?"
"Ne… kdyby nebylo tebe, byl bych stále závislý."
"Billy, sám uvnitř sebe víš, že je to hloupost. Uzdravil by ses aj tak či tak. Nebyl by nikdo, kdo by se zapletl s Rose… a nikdo, kdo by působil potíže lidem kolem." zvednu hlavu z jeho hrudi a podívám se do těch jeho krásných očí. "Všem by beze mne bylo lépe." ukápne mi slza. "Dokonce mám strach, že se kvůli mně něco stane Mel. Přitahuji na sebe problémy jako magnet a lidé kolem mě umírají."
"To není pravda." pohladí mě po tváři. "Někdy mám pocit, že kdybych odešla, odešly by se mnou i problémy." dám si ze dva loky z láhve, kde už je skoro na dně. "Ty sis nevzala prášky, že?" zašeptá opatrně. "Na tom už nezáleží… kdyby nebylo mě, Tom by byl s tebou, Mateo by se mohl rozloučit v klidu s rodinou, Luisa by vychovávala Olivera… ."
"Dopřála jsi Oliverovi lepší život."
"Dlužila jsem mu to, když mou vinou přišel o matku."
"Ou Mio… ." zpátky mě k sobě přitáhne a já cítím, že se rozplakal. "Víš, co je nejhorší?" chytnu jeho hlavu do svých dlaní a palci přejedu po strništi na jeho tváři. "Připravila jsem se o tebe." lehce ho políbím na rty a opileckým krokem se zvednu ze schodků a jdu dovnitř. Nechám ho tam sedět ve strnulé poloze a jdu do postele.

Feel It All 3 - Kapitola 25.

4. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Bill byl během pár hodin zpátky. "Nejsi tady brzo?" podívám se na hodinky. "Oh, měla jsi snad něco v plánu? Nečekaná přepadovka, co?" usměje se a hned si sedne na zem k Mel. "Ahoj ty moje neteřinko. Nezlobila tě mamka, co?" a prsty jí polechtá na bříšku. Mel se okamžitě usmála. Vždy mu věnovala ten nejkrásnější úsměv a to stačilo, aby na ni promluvil. Bylo by to takové, kdyby žila dvojčata? Věřím, že ano. Jde na něm vidět, že už by potřeboval své dítě. Byl by ten taťka, který by udělal pro své dítě vše. Jenže nevím, zda je takový Tom. Od doby, kdy mě viděl od krve, se neozval. Tak bojoval za to, aby s ní mohl být a teď nebere telefony a to mi ho ještě ke všemu naposledy vzala ta megera. Třeba Mel vynahradí taťku právě Bill. Aspoň do doby, než bude mít své vlastní. Snad jim to s Natalie klapne a konečně bude šťastný. "Může Natalie večer dojít na sklenku?" vytrhne mě z myšlenek. "To se mě snad nemusíš ptát, ne?"
"Okey, tak dojde Natalie na sklenku." s lehce pozvednutými koutky rtů nakloní hlavu k rameni. "No, to už je lepší." mrknu na něho a odeberu se do kuchyně chystat večeři. Vše nachystám a donesu na podnose na jídelní stůl. "Myslíš si, že byste mohli pohlídat malou? Potřebuji si něco zařídit." zeptám se opatrně. "Děje se něco?" ihned je v pozoru a stojí. "Ne, jenom potřebuji skočit do lékárny. Nemám už prášky a při té příležitosti bych chtěla… ."
"Mio, nechoď tam." zamračí se. "Já to potřebuji."
"Není to dobrý nápad. Ještě je to pod žlutými pásky. Vím to. Jeli jsme kolem. Není dobré, aby ses zbytečně trápila."
"Chci se s ním rozloučit."
"Přece jsi to dnes udělala."
"Ty to nechápeš Bille, jeho duše zůstala tam a já… já... potřebuji to."
"Nechci, aby ses trápila. Zbytečně se mučíš." nesouhlasně kroutí hlavou a má utrápený výraz. Přiblížím se k němu, stoupnu si na špičky a políbím ho na líčko. "Někdy člověk dělá něco, co není správné, ale já vím, že toto je." mrknu na něj, pohladím ho a jdu za Mel, kterou chci ještě před večeří okoupat.
Po odchodu z koupelny a s pěkně voňavým dítětem v náručí slyším, že očekávaná návštěva se dostavila. Pomalu se proplížím chodbou abych si mohla zahrát na šmíráka. Mel strčím můj prst na okusování a jako stín za rohem pozoruji Billovo chování. Otvírá zrovna láhev s vínem a Natalie na něm nemůže nechat oči. Má přesně ten pohled, který říká: Miluji tě se vším všudy. Bill jí podává sklenku a Natalie si chce přiťuknout. Na Billovém chování mi však přijde něco divného. Znám ho už tolik let a poznám, že je k ní zdrženlivější. Má snad obavy si jí připustit k tělu? Potichu se vytratím z chodby do ložnice. Malou na chvíli položím do postýlky a převléknu se. Stále mi to vrtá hlavou. Přece se navštěvují už tak dlouho a měla jsem za to, že už spolu neoficiálně chodí. Mé myšlenkové pochody přeruší zaklepání na dveře. Hodím na sebe rychle tričko. "Ano?" Bill lehce pootevře dveře. "Vrní ti telefon." s nataženou rukou mi ho podává. "Děkuji." ihned si ho vezmu a podívám se na display. Neznámé číslo? Bill přišel k postýlce a vzal si malou k sobě. "Prosím?" čekám, kdo se ozve. "Dobrý večer, paní Kaulitzová. Jmenuji se Auclairová. Potřebovala bych s vámi mluvit. Je to nutné." Při tom, co na mě mluví do telefonu se dívám na Billa. "O co se jedná?" snažím se znít v klidu a rozvážně. "Vše Vám vysvětlím, ale osobně." v jejím hlasu byl znát strach. "Kde se chcete sejít a kdy?" Bill se na mě nepodíval, ale uši měl v pozoru. "Je to na rychlo, ale šlo to by teď? V parku naproti vašeho bývalého domu?"
"Prosím? Asi jsem špatně rozuměla." můj klid a tón hlasu se změnil. "Ne, paní Kaulitzová, slyšela jste dobře. Myslím přímo ten park u vily Kaulitzových."
"Mio, co se děje?" Bill se ke mně přiblíží a zamračí se. Na prázdno polknu. "Dobrá, budu tam co nejdřív to půjde. Nejdříve do půl hodiny jsem tam." sice mi to narušilo mé plány, ale její tón hlasu zněl opravdu vážně. Zavěsím. "Mio, nechce se mi to líbit."
"Billy, vezmi malou a běž za Natalie. Tohle nech na mě." bez dalších průtahů naháži na sebe zbytek oblečení, rozloučím se s nimi a vyrazím na cestu. Vezmu si své kolo, protože když mi zůstane trochu času, ráda bych se stavila ke škole. Šlapu a přepadá mě pocit nejistoty, který se mísí se strachem. Naposledy, když jsem v tom parku seděla, byla to má jízdenka do mučící místnosti prolité naší krví. Proč zrovna tam? Má to s tím nějakou spojitost? Po vyšlapaní menšího kopečku dojedu k cíli. Vidím na lavičce sedět mladou ženu, s delšími vlasy. Kolo opřu o kmen stromu a přijdu k ní. "Auclairová?" nejistě se zeptám. "Ó ano, vy musíte být paní Kaulitzová." ihned si stoupne a podá mi ruku. "Ano."
"Posadíme se?" ukáže na lavičku. Obě se usadíme a ona se mi zahledí do očí. "Tolik jsem Vás chtěla poznat."
"Proč?" udiveně zvednu obočí. "No, asi bych měla začít od začátku." nervózně si promne ruce. "Myslím, že to by bylo asi nejlepší." snažím se na ni být milá. "Už nějaký ten měsíc pracuji u pana Kaulitze… ."
"U Toma?" přeruším jí. "Ano. Dělám takovou tu práci všeho druhu. Uklízím, vařím a starám se o dítě."
"Promiňte, že Vás opět přerušuji, ale o dítě?" najednou mám sucho v ústech. "V pořádku. Ano o dítě tedy spíše slečnu. Je paní Shahrivarové."
"Myslíte Auru?"
"Ano, je z ní šikovná holka, ale potřebovala by lepší ruku, která ji povede. Je z ní rozmazlené děvče a její slovník… ."
"Auro… ." zašeptám spíše sama pro sebe. Tak to bylo hodné děvče, ale Sherminina vůle přetvořit jí k obrazu svému byla silnější. "Pokračujte." pobídnu jí rukou. "Dobře… tak… dělám tedy vše. Pan Kaulitz si mě najal a pár dní na to se k němu nastěhovala Shahrivar."
"Říkejte jim jmény, prosím. Bude to lepší pro obě."
"Můžu? Tak tedy než se Shermine nastěhovala, Tom byl pořád opilý. Hodně dnů prospal a když nespal, propil. Mlčky jsem kolem něho musela procházet, protože jakmile jsem zmínila, že by mohl alkoholu ubrat, hodil po mně zrovna to, co měl po ruce. Po nastěhování Shermine nepřestal, ale polevil. Neměl ty stavy bezvědomí. Shermine si ze mě udělala služku a naložila mi na bedra celou domácnost. Tak, jak mé návštěvy byly jenom na úklid, tak mi uvolnila pokoj a já se musela nastěhovat."
"Přece jste to mohla odmítnout."
"Nemohla… jednou pro mojí rodinu něco udělala a já jí slíbila, že jí to jednou vrátím. Nenapadlo by mě však, že jí potkám tady a zneužije toho."
"Proč jste ale volala mně?"
"Všude byly vaše fotky a to i Vaší dcery a jeho bratra. Tom si neustále prohlížel album, ve kterém jste byli spolu a pohromadě. Několikrát jsem ho spatřila, jak nad ním brečí. Ze spaní volal svého bratra a ani po jejím nastěhování to nepřestalo. Hrozně jí to štvalo, ale na něm bylo vidět, jak ho postrádá. Jak postrádá Vás všechny. Jenže ona umí s lidmi manipulovat. Dokáže s nimi zamávat jak potřebuje. A postupem dnů se z Toma začala stávat osoba, kterou jsem nepoznávala. Najednou byl chladný a odtažitý. Ani ke mně nenašel vlídného slova. Dřív se ke mně choval slušně, až na ty stavy opilosti. Arogantní zmetek, jestli ho mám popsat přesněji."
"To je hrozné, ale nechápu stále proč tady sedím?"
"Dostanu se k tomu, nebojte. Shermine zničila Vaše fotky a vše, co by mohlo připomínat Vás, dceru nebo jeho bratra. Došlo mi, že ho už nejde vrátit zpátky, ale najednou měl od Vás hovor a jako by to byl zase on. Jenže po návratu od Vás byl… divný. Jakoby to, co ho drželo ještě nad vodou kleslo ke dnu i s ním."
"Co tím myslíte?" cítím tíhu na hrudníku. "Shermine nebyla doma a on si vzal flašku do rukou a sedl si za stůl. Pil po velkých hltech a jeho pohled utrpení po každém loku byl znát čím dál víc. Nedalo mi to a sedla jsem si k němu. Podíval se na mě očima plných slz." Popraví si sukni a zahledí se na ptáčka, který poskakoval po zemi. Jakoby hledala správná slova na to, co chtěla říct. "Stále dokola opakoval… cituji: Vše je pryč, pryč… naděje, láska, kapela… . Když jsem se ho zeptala proč, zadíval se na mě dlouze a zašeptal: raději by zemřel než by mi odpustil." Její poslední slova byla pro mě jako rána. To byly ty slova, po kterých Tom musel odejít. A já si naivně myslela, že to bylo kvůli té krvi, kterou jsem měla na sobě. "Teď se chová ještě hůř, než předtím. Přilnul k ní, alkoholu a … marihuaně. A jí to tak vyhovuje."
"Jenom na marihuaně?" mám obavy, aby nejel v něčem jiném. "To já nevím, paní Kaulitzová."
"Vy asi nevíte, co je mezi nimi, že?"
"Chci, abyste mu pomohla." snažila se vyhnout mé otázce. "Nemůžu mu pomoct, když nevím, o co jde." snažím se jí přinutit mluvit. "Už bych měla jít." rychle vstala. Chytla jsem jí za dlaň, abych jí pozastavila. Se strachem se na mě podívala. "Proč jste mě tedy volala, když mi nechcete vše říct?"
"Nikdo se tom nesmí dovědět. Tom by věděl, že jsem to byla já, kdo Vám to řekl." se strachem v očích si mě prohlížela. "Nikomu to neřeknu, slibuji. A to ani jeho bratrovi. Potřebuji znát, proč je k němu Bill až tak chladný." Chvilku se mi vpíjela do očí, ale nakonec si sedla zpátky na lavičku a ruce složila do klína. "Tom mi řekl, v jeho stavu opilosti, že po Vaší zamítnuté žádosti o ruku si myslel, že je vše ztracené a vinil za to svého bratra."
"Proč? Přece on s tím neměl nic společného?"
"Dle něho ano. Myslel si, že ho stále milujete."
"To je přece hloupost!" podívám se na okolní stromy. "Můžu mít na Vás otázku?" otočí se na mě. "Zajisté."
"Jeho bratr se měl vrátit domů, že? Myslím tím po nějaké době, po té žádosti o ruku."
"Ano, vrátil se, proč se na to ptáte?"
"V jakém stavu byl, když se vrátil?"
"Opilej… a zdrcený. Jestli si dobře pamatuji, mluvil o minulosti, že jí nemůže zapomenout. Co to s tím má společného?" Už ani nevím, zda se mi to chce slyšet. "No… dle Toma ho jeden večer hodně opil a dal mu něco do pití, protože na něho byl naštvaný. Zaplatil ženské, které se na něm měli v průběhu pár dní vystřídat, ale i udržet ve stavu omámenosti. Nic s ním neměli, ale při jeho stavu to tak mělo vypadat a hlavně... on sám si to měl myslet. Potom mu nakecal, že do toho šel dobrovolně a chtěl to tak kvůli Vám. Chtěl, abyste se na jeho bratra zlobila, že se namočil do nějakých omamných látek a vystřídal tolik žen... a vy mu to budete mít vše za zlé."
"Nějak to nechápu. Přece ví, že toto se mu nepovedlo? Já se na něho nezlobila… dokonce jsem si myslela, že je na tom trochu jako já." zašeptám. "Po příjezdu a nastěhování sem se Tom snažil o kontakt s Vámi všemi, ale to se mu nepovedlo. Bill mu zazlíval Shermine a i to, že Vám ublížil." pokračovala. "Jednou se Bill nechal ukecat a došel za Tomen sem. Tom se mu přiznal, co udělal a prosil o odpuštění, ale to jeho bratra ještě více naštvalo."
"Proto na té akci, kdy se uváděla má kniha na trh, byl Bill tak chladný."
"Ano."
"Ale to přece ještě není důvod, aby Bill vyslovil něco tak… hrozného!"
"Pár dní zpátky, paní Kaulitzová, se Tom od Vás vrátil, hrozně se opil a dal si nějakou pilulku. Nevím co to bylo, ale viděla jsem, jak to bere… já nevím, zda bych vám to měla dál říkat. Budete se na něho zlobit, potom mu nepomůžete a bude na tom čím dál hůř." drmolila velice rychle. "Slibuji Vám, že ač mi řeknete cokoliv a jakkoliv se na něho budu zlobit, pokusím se něco udělat proto, abych mu pomohla."
"Slibujete?"
"Slibuji." chytnu jí za ruce. "Vám přirostl Tom k srdci, že?" Celá se při mých slovech začervenala. "Trochu. V jádru je to hodný kluk." měla obavy se mi podívat do očí. "To je v pořádku." usměji se na ni. "A teď mi prosím řekněte, co bylo." Zhluboka se nadechla. "Dobře. Co byl Tom omámený a seděl opřený o postel na zemi, se mi opět svěřil. Shermine byla s Aurou někde po nákupech, protože si z Tomové peněženky brala kartu. Nejsem šmírák, ale když chci projít a někde je, snažím se jí vyhnout a vždy čekám za rohem až odejde a kolikrát vidím to, co bych neměla."
"To je v pořádku, nic zlého si o Vás nemyslím, nebojte." pohladím jí po zádech. "Shermine se Vám chtěla pomstít za to, co jste jí udělala na té akci a ztrapnila jí před všemi. Koupila si Vaši knihu, aby v ní našla slabinu, do které by mohla udeřit a našla ji."
"Prosím?" nemůžu uvěřit tomu, co slyším. To snad nemůže být pravda. "Jakou?" Suše polkla a se slzou v oku se mi zahleděla do očí. "Co se Vám za posledních pár dní stalo hrozného?"
"Kamarád mi umřel."
"A příčina?"
"Zastřelen. Přece za to nemůže!"
"Ale může."
"Má kniha… ."
"Už víte, kam tím mířím?" zašeptá. "Ona mě jim… za to může ona? To kvůli ní věděli, že jsou v knize?" cítím tlak na hrudi. "Tom byl tak zmanipulovaný ní, že byl jejím komplicem. Pomohl jí najít dotyčné lidi a nakecala jim, že ví, co se na ně chystá. Že po nich půjde policie a chtěla je varovat. A jak už jsem říkala, dokáže lidi zmanipulovat tak, jak ona potřebuje a aniž by měla důkazy, zpracovala si i je a oni jí vše uvěřili. Chtěla Vás zatáhnout do průšvihu a to se jí povedlo. Když Tom zjistil, co se stalo, hned se omlouval jeho bratrovi, že netušil, jak daleko to dojde a jeho bratr ho vyhodil se slovy, že… ."
"Raději umřu, než abych ti odpustil." vzdychnu. Zavřu oči a pustím na svobodu pár slz. "Ano." zaboří se do rukou. Já bez dechu hledím do dáli přes park. Člověk, se kterým mám dceru byl schopný… tomu nevěřím. Tom? "Musíte vzít v potaz, paní Kaulitzová, že v tom má prsty ona. Ona je ta, která ho má omotaného kolem prstu. On je loutka, se kterou se manipuluje."
"Jste si tím opravdu jistá? Jste si jistá, že to vše, co jste mi tady řekla, je pravda?" s očima lesknoucíma se proudem slz se otočím na ni. "Přísahám. Vše mi řekl Tom. Nevím, kolik si z toho pamatuje, ale řekly mi to opravdu jeho rty."