Červen 2018

Feel It All 3 - Kapitola 32.

28. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ráno mě sestra probudí a já se musím nachystat na zákrok. Když se podívám na mobil, tak se leknu, kolik tam mám zmeškaných hovorů od Billa. Nějak na něho nemám náladu a tak vypnu mobil, který hodím zpět do šuplíku.
Po zákroku ležím ještě omámená narkózou a bolestí v podbřišku. Ten zvláštní pocit, který mám mě nutí přemýšlet nad prášky, které jsem si opět nevzala. Jaké mají kyvadlové účinky. Možná měl Josh pravdu a měla bych se nechat stát pokusným králíkem. Jestli je to ten důvod, proč mám halucinace a jsou dny, kdy na ně zapomenu a jsme schopná chvíli fungovat, tak chyba nebude možná ve mně. Rozrazí se dveře a vletí do místnosti Bill. "Proč mi nebereš telefony! Měl jsem takový strach!"
"Bille, klid."
"Nemůžu být v klidu! Dojdu domů a ty tam nejsi a Monica spí s malou. Neměl jsem nikam chodit. Jsem nezodpovědný!" sedne si ke mně na postel a obejme mě. "Bille, znova opakuji, klid. Nic se nestalo."
"Jak nic? Proč tady ležíš?"
"To je věc druhá… menší ženské problémy a když jsme u toho, přemýšlela jsem nad tím… nad námi dvěma... a myslím si, že je právě teď na to ta správná chvíle… chci to skončit."
"Co?" v jeho výrazu jde znát strach. "To, co mezi námi je. Nechci živit v tobě něco, co… cítíš ke mně akorát zodpovědnost, pocit soucitu a potřebu mi něco oplácet. O to já nestojím. Uvědomila jsem si to, když to tvé ústa vyslovily na hlas."
"Mio, prosím… ."
"Ne Bille. Točím se v kruhu. Vše je jako Déja vu. Stále se to opakuje a já to musím nějak zarazit. Když v tom nejsi ty, tak Tom. Stále je to ve fázi, kdy jste rozděleni. Ty pocity ve mně, které se snažím krotit se mění v noční můry a vrací se to. Potřebuji najít cestu k sobě samé a najít důvod toho všeho. Měl bys dát šanci Natalie."
"Jenže já miluji tebe." zašeptá a pohladí mě po tváři. "A jsi si tím jistý? Protože mám obavy, že si akorát myslíš, že to tak je."
"Proč to vše děláš horší! Proč ubližuješ lidem okolo, když se ti snaží pomoct!" po vyřknutí svých slov se zarazí. "Už to vidíš? Uvnitř mě se svádí boj a ty to víš. Miluju tě Bille, celým svým srdcem, ale nechci aby sis myslel, že ty musíš."
"Ne, nenechám se tebou zmanipulovat. Ty akorát chceš, abych si to vše myslel a já moc dobře vím, jaké city k tobě mám. Chceš abych ti to dokázal? Dokážu ti to!"
"Nechci!" unaveně se ho snažím zastavit. "Nemáš na výběr. Nenechám to jenom tak. Už jsem ti to řekl několikrát. Udělal jsem předtím chybu a tu nechci opakovat a vzdát se všeho znovu. Oh sakra, Mio! Snažil jsem se málo?! Bylo to málo?!" stoupne si a rozhodí rukama. "Ne Billy, to… ."
"Nenechám to tak!" vyjde naštvaně z místnosti a bouchne dveřmi. Zahleděná do zdi se snažím vše urovnat. Vím, že dělám dobře, protože chci pro něho to nejlepší. Chci, aby byl šťastný. Chci, aby byli všichni osvobozeni ode mě a mých problémů. Kde jinde začít, než u něho. Opět se na mě snese oblak zbytečnosti. Schoulím se do klubíčka a usnu. Když se proberu, stojí nade mnou sestra. "Paní Kaulitzová, můžete jít domů. Vše je v pořádku."
"Ou, děkuji." posadím se. "Kolik je hodin?"
"Po třetí, nechtěli jsme Vás budit."
"Dobře, dejte mi minutku." Sestra se otočí k odchodu. "Můžu mít na Vás ještě prosbu, prosím?"
"Zajisté."
"Mohla bych prosím mluvit s doktorem Joshem?"
"Myslíte doktora Morrise?"
"Morrise? Jo, toho."
"Ten dojde až zase na noční směnu."
"Aha. A myslíte, že bych tady mohla na něho počkat? Potřebuji s ním něco důležitého probrat a nebo víte co, kašlete na to. Zavolám mu."
"Dobře. Donesu Vám ještě propouštěcí papíry, ano? A za týden si zavolejte na výsledky z histologie." s úsměvem odejde. Vezmu telefon a v peněžence najdu jeho vizitku. Vyťukám číslo a čekám, zda mi to vezme. Když už to chci vzdát ozve se rozespale: "Prosím?"
"Zdravím, Kaulitzová… ehm… neruším Vás?"
"Zdravím, paní Kaulitzová, děje se něco?"
"Ne, neděje, ale tak jsem měla čas tady přemýšlet a ráda bych si s Vámi promluvila o tom vyšetření ohledně těch prášků."
"To je moc dobře, paní Kaulitzová." bylo slyšet z jeho hlasu, že si i oddechl. "A šlo by to ještě dnes? Počkala bych tady na Vás, než dojdete do práce a … ."
"Propustili Vás?"
"Ano, čekám na sestru a papíry, proč?"
"Víte co? Tak tam na mě počkejte, rovnou tam zajedeme, ano?"
"Okey, to by bylo super, ale nechci Vás otravovat."
"Kdybyste mě otravovala, tak Vám to nenabídnu, nemyslíte?"
"To je pravda." sama pro sebe se usměji. "Do hodiny budu v nemocnicí. Počkáte na mě před bránou?"
"Zajisté."
"Tak tedy za chvilku na viděnou." a zavěsí. Musím využít situace, když hlídá Monica malou. Obleču se, upravím a sestra mi donese papíry. Vyjdu před brány areálu a sednu si kousek od toho na lavičku a čekám. Dívám se na projíždějící auta, když vidím přijíždějící modré světlo z levé strany. Přiblíží se sanitka a když kolem mě projíždí sleduji jí pohledem a s otočením hlavy doprava se leknu. Sedí vedle mě a usmívá se. Ona se vážně usmívá. "Proč jsi zase tady?" zašeptám a nemůžu z ní spustit oči. "Dlouho jsme si nevykládaly." Při jejích slovech nemůžu popadnout dech. "Nevykládaly?" vyderu z hrdla a posledního vzduchu, který ve mně zbyl. "Dneska je krásně, že?" mile se usměje a rozhlídne se po okolí. To na mě stále působí narkóza nebo opravdu mluví? "Jak je možné, že se mnou mluvíš? Přece jsi po celou dobu mlčela?"
"Vždy jsem s tebou mluvila." řekne tak medově. "Vždy?"
"Tys mě nechtěla slyšet." rukou do vzduchu nakreslí kruh. "Chybí mi naše tajné místo." Stále sleduji její ruku, která kreslí něco, co nedokáži poznat. "Tajné místo?" vzpamatuji se a opět se můj pohled zaměří na ni. "Stále mám schovanou naši mapu."
"Mapu?" nerozumím ničemu, co mi říká. "Paní Kaulitzová!" ozve se z auta od naproti. Josh na mě mávne a pobídne, abych šla za ním. Když se podívám na místo, kde seděla, není tam. Vydám se k autu rozhozená situací, která právě proběhla. "Můžeme? Nejste unavená? Přece jenom jste po zákroku."
"Myslím, že mám za sebou horší věci, než je tohle, věřte mi. To přežiji."
"Dobře, tak nasedejte." Obejdu auto a rozhlédnu se, zda tu holku ještě někde neuvidím, ale opět zmizela tak, jak přišla - bez upozornění. Když si sednu, zapnu pás a podívám se na něho letmým pohledem. Na doktora vypadal přitažlivě a i ta jeho sportovní postava… po dlouhé době mě přitahoval i někdo jiný něž jeden z Kaulitzů. "Chvilku pojedeme, jestli Vám to nevadí. Snad na Vás doma nikdo nečeká?"
"To už jsem si zařídila, nebojte… opravdu si myslíte, že by ty prášky mohly mít nějaké vedlejší účinky?"
"Někdy s panem Petersonem spolupracuji a ano, pokud se berou dlouhodobě, můžou nastat zdravotní problémy."
"Myslíte v hlavě?"
"Ano a nejen to."
"Prostě teď ze mě bude pokusný králík?"
"Jestli to tak chcete nazvat?" usměje se na mě. "Pokusný králík nezní tak špatně, jako třeba narušená osoba na léčení." zamyslím se. Uchechtne se. "Máte ráda 30 Second To Mars? Nebude Vám vadit, když si zapnu jejich CD?"
"To se mě snad nemusíte ptát, ne?"
"Ze slušnosti musím." zmáčkne tlačítko play na palubní desce a autem se rozezní jedna z jejich písní. "Vždy mě doprovází na cestě autem a tak nějak jsem si na to zvykl." Ucítím vrnění mobilu v tašce. Když se podívám na mobil, který najdu pod věcmi a zvažuji, zda to vzít. "Můžu?" naznačím, zda to můžu ztlumit. "Zajisté." ihned zareaguje a ztlumí zvuk. "Billy?" ozvu se nejistě. "Kdy tě propustí?" vyjede po mně bez pozdravení. "Ještě musím podstoupit jedno vyšetření a dojedu domů."
"Jaké?"
"No… kvůli tomu úrazu hlavy, který jsem utrpěla."
"Nechám pro tebe poslat odvoz."
"Já si ho zařídím, děkuji."
"To už odmítáš i … ."
"Bille, nic neodmítám, ale nevím na jak dlouho to bude."
"Okey… tak tě budeme čekat."
"Dobře, ahoj." Vypnu telefon a s výdechem ho schovám zpět do kabelky. Bylo na něm znát, že se na mě zlobí a myslím, že i dlouho bude. "Manžel?" přeruší mou zahleděnost na kabelku. "Prosím?"
"Přijdete mi sešlá, manžel nahání?"
"No, něco takového… ."
"Něco takového?" s pozvednutým obočím čeká na odpověď. "Promiňte, ale je to na delší vykládání." nahodím lehký úsměv. "Už tam budeme." změní téma. "Neříkal jste, že chvíli pojedeme?"
"Ano a ta chvilka uběhla." najede na příjezdovou cestu k obrovskému baráku s mnoha kamennými soškami kolem, které vypadaly až strašidelně. "Tady to musí vypadat v noci zajímavě." dívám se přes okno auta. "Je pravda, že když se tady někdy zdržím do noci, převládá ve mně obava dojít k autu." zasměje se tomu. Oba vysedneme a jdeme ke dveřím, které jsou zdobené po jedné straně skleněnými pruhy. "Býváte tady často?"
"Ano, vyrůstal jsem tady." zaklepe na dveře. Překvapeně se na něho podívám. Když se ho chci zeptat na podrobnosti, otevře nám dveře postarší paní. "Ooo, Joshi, ráda tě vidím."
"Já Vás taky, Konstance." políbí jí na líčko. "Tohle je paní Kaulitzová." představí mě. "A tohle je můj patron, chůva a napůl matka." pohladí jí po zádech. "No tak, Joshi. Nepřeháněj to."
"Nepřeháním. James je v pracovně?"
"Ano, už na tebe čeká."
"Děkuji, Konstance. Paní Kaulitzová, pojďte za mnou." mávne rukou a já se za ním vydám po dlouhé chodbě. "Dáte si čaj, drahá?" křikne na mě. "Kávu, děkuji!"
"Líbíte se jí." zastaví u dveří a podívá se na mě. "Tak a jsme tady, připravená?"
"Můžu mít ještě prosbu?"
"Zajisté, po čem Vaše srdce touží?"
"Nemohli bychom si tykat? Ta paní … je to divné."
"Dobře, nejsem proti." podá mi ruku, kterou stisknu. "Mia." zahledím se mu do očí. "Josh." přitáhne si mě lehce k sobě a políbí mě na líčko. Cítím se jako školačka, kterou políbil kluk, který se jí líbí. Josh chytl za kliku a vešli jsme dovnitř. Za stolem seděl starší muž s knírkem a šátkem na hlavě. Trochu mi připomínal drsného motorkáře a při tom budil dojem Hercule Poirota, který řeší záhadu nad stohem papírů. "Jamesi, tak nás tady máš." Prohodí a já za námi zavřu dveře.

Feel It All 3 - Kapitola 31.

25. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Zrychlí se mi dech. Čekám přítomnost té dívky, ale nikde nikdo. To už mám i slyšiny? Klepnutí na dveře mě vytrhne z přemýšlení. "Nechcete pomoct obléct?" špitne Monika. "Budete hodná, děkuji." Přijde ke mně a pomůže mi sednout. "Vy krvácíte?" podívám se do postele. Pohled mi sjede na ni. "Vy máte mít… ." zakroutím hlavou a s pohledem překvapení se zadívám na ten krvavý flek na posteli. "Zavolám bratrovi, zaveze vás do nemocnice." Vytáhne telefon. Po telefonátu mi pomůže nachystat oblečení. Já se lehce osprchuji a obleču. Mel už neštěstí spinkala. Můžu být ráda, že mám Monicu po ruce, protože bez ní bych byla v háji. Bill s Nikol naštěstí odešli a nemuseli tomu všemu přihlížet. Hlavně Bill by byl schopný panikařit. Dojel mladý muž, který vypadal jako kopie Monici a to byly mezi nimi tři roky rozdíl. Slušně pozdravil a já si sedla na zadní sedadla. "Postarám se o Mel, jak dlouho to bude potřeba, nebojte." věnovala mi úsměv. "Děkuji." ponížená sklopím oči a auto se rozjede. Během chvilky jsme byli na místě a já se šla nahlásit. Dle událostí, které se mi staly, musím podstoupit celkové vyšetření. Dali mě do místnosti kde jsem musela počkat na doktora. Sedím na lehátku a rozhlížím se, co všechno v té místnosti je. Doktor najednou vejde do místnosti a já zůstanu s pusou lehce pootevřou. "Přál jsem si Vás ještě spatřit, ale že to bude tak brzy?" usměje se. "Promiňte mi to mé chování."
"Nic se nestalo. Já bych se měl omluvit, že jsem byl… jak to říct… drzý?" Pozvednu koutek k úsměvu. Musím uznat, že se mi líbí. Je to pohledný doktor, který má hnědé vlasy a zelenomodré oči. Jsme ráda, že tady není nějaká protivná doktorka, která snědla moudrost světa. "Dáme se do toho?" Kývnu hlavou na souhlas. "Mám obavy, že při tom pádu z kola jste utrpěla otřes mozku. Proto, když jsem viděl krev na Vaší hlavě, jsme Vás chtěl prohlédnout. No… nic nebolí?"
"Ne. Tedy kromě těch poranění."
"A stalo se něco, kvůli čemu jste tady?"
"Ano. Napustila jsem si vanu a omdlela v ní. Museli mě z ní vytahovat, protože jsem skončila v bezvědomí. No a… ."
"Mluvte, nebojte." položí mi svou ruku na mou. "Po uložení do postele jsem začala krvácet."
"To myslíte… ."
"Jo."
"Dobře. Pošlu Vás na nějaké vyšetření a i na gynekologii. Raději, ať je to vše ohlídané, ano? Potom se zase spolu potkáme a uvidíme, co se s tím dá dělat, ano?"
"Děkuji." Mrkne na mě a chce odejít. "Jak se jmenujete?" zastavím ho na odchodu mezi dveřmi. S úsměvem se otočí zpátky na mě. "Josh." a zmizí. Josh? Pěkné jméno. Přišla pro mě ihned sestřička a protáhla mě různými vyšetřeními. Poslední, co mě čekalo byla gynekologie. Přišla silnější doktorka a rukou mávla, že se mám položit. Ultrazvukem začala hned zjišťovat, proč nastalo to krvácení. Po pár desítkách sekund prolomila ticho, které panovalo. "Paní Kaulitzová, měsíčky to opravdu nejsou, ale budeme si Vás tady muset nechat a budete muset podstoupit vyčištění." zahleděná do obrazovky s ultrazvukem mezi nohama byla stále zabraná do práce. "Proč? Co se stalo?"
"Vypadá to, že tam je nějaké nález, ale to teď nemůžu specifikovat. Možná cysta… ." pokrčí rameny "Možná?" vyjedu po ní. "Napíši Vás zítra na sál a tam si s tím poradí." odloží ultrazvukovou tyč se kterou mě vyšetřila. "Na shledanou." odkráčí. Stále nemůžu uvěřit jejímu jednání. To mě tak odbude? To si dělá srandu! Vztekle bouchnu pěstmi do lehátka, zvednu se a jde se obléct. "Proč proboha! Proč já! Za co mě sakra trestáš! To nemůže u mě něco normálně proběhnout?!"
"Je Vám něco?" hledí na mě překvapeně sestra ode dveří. "Ne, nic. Omlouvám se."
"Pojďte se mnou. Ještě Vás chce vidět pan doktor Morris."
"Minutku." zapnu si rifle, vezmu kabelku a zamířím si to za sestrou. Opět mě doprovodí k místnosti, kde jsem byla prvně. Když do ní vejdu, už tam Josh sedí. "Tak jsem tady." pokrčím rameny. "Posaďte se, prosím," ukáže na židli vedle jeho stolu. Sednu si tam a čekám na výsledky. Zahleděn do počítače chvilku nereaguje. Během chvilky se na mě otočí. "Tak, dle výsledků máte lehký otřes mozku, proto to motání hlavy a závratě. Naštěstí se krvácení do mozku nijak nepotvrdilo."
"Ale já si nejsem vědoma, že bych se praštila do hlavy."
"Ono to kolikrát ten pád nemusí vypadat hrozivě, ale jak sama vidíte, následky nemusí být nic moc… Budete muset mít pár dní odpočinkových, nepřepínat se."
"Dobře." rezignovaně to odsouhlasím. "A další věc, jak jsem se tady dočetl, máte nález v levém vaječníku.."
"No to nejspíš ano… nemohla se doktorka splést? Přišla mi divná… ."
"To si nemyslím. Paní doktorka Coxová se málo kdy mýlí. Proč divná?"
"A to jak mě odbyla, to je v pořádku? Nedala mi žádné vysvětlení." zvýším hlas, aniž bych chtěla, ale tak mě vytočila. "Musíte ji omluvit, jede dva dny v kuse. Máme málo lidí… ehm.. tak si Vás tady necháme a ráno na to hned skočíme."
"Prosím?" musela jsem se tomu zasmát, protože byl nervozní. "Teda oni se na to podívají… pardon." snažil se otočit rychle k počítači a dělat, že se tam potřebuje ještě na něco podívat. "Ona mohla ta cysta tím pádem prasknout a proto bylo to krvácení, jenže tam stále něco je a musí to pryč." snažil se situaci rychle napravit. "Tak to by mohlo být snad vše. Nic víc Vám nenašli a rány Vám ošetřili, to je dobře. Tak snad zase někdy." usměje se a podá mi ruku. "Snad. Děkuji."
"Tamaro, můžete?" křikne na sestru. Ihned byla mezi dveřmi a odvedla mě na ženské oddělení. Zavolala jsem z pokoje Monice, že si mě tam nechají ať si nedělá starosti a že Mel posílám polibek. Na Billa jsem nějak zapomněla. Spíše doufám a přeji si, aby s Natalie zůstal a domů nedorazil dřív než já. Co se převléknu do košile, kterou mi dali, lehnu do postele a zadívám se z okna. Myslím si, že nejsem zrovna ta, se kterou to osud myslel dobře a nebo mi zapomněl přidělit anděla strážného, protože si jinak nedokážu vysvětlit, proč se to vše zlé na mě tak hojně lepí.

Feel It All 3 - Kapitola 30.

21. června 2018 v 11:18 | By Best.ie |  Feel It All 3
Nakonec tam, kam jsem měla namířeno, mi nebylo souzeno se dostat. Jako by mě osud varoval před tím, že za ním nemám jít, jenže já tomu musela udělat přítrž. Zavolala jsem si taxi a nechala se dovést přes bolest a krev na hlavě za Tomem. Taxik mi zatavil před jejich bránou. Řekla jsem mu, aby na mě počkal. Stoupnu si k bráně blíž a prohlížím si ten dům z dálky. Opřená o zábradlí sleduji okolí. Tolik vzpomínek, co na ten dům mám… Vidím skoro živě, jak z poza rohu na mě vyběhl Bill s pistolí na vodu a honil mě po zahradě. Jak měl Tom zaparkovanou motorku a Bill mu na ni nalepil obrázky Hello Kitty. Musela jsem se těm vzpomínkám usmát. To vše je však pryč. Teď ten dům vypadá tak smutně, prázdně a neobydleně. Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř. Zabouchám na dveře, ale žádná odezva. Zkusím to ještě několikrát, když mi konečně někdo otevře. "Co chcete?" znuděným hlasem se na mě podívá mladá dívka. "Auro?"
"Co chcete?! Nejsme charita!" s odporem si mě prohlídne. Mladé děvče a tak zkažená matkou. "To jsem já, Mia. Pamatuješ si na mě?"
"Mia?… Mia… počkat, to ty jsi ta Tomova děvka?"
"Jak to se mnou mluvíš? Uvědomuješ si, kolik ti sakra je?"
"A ty jsi snad moje matka? Táhni k čertu."
"Kde je Tom?"
"Co ti je po tom."
"Ptám se tě, kde je Tom!" zvýším hlas. "Něco ti snad řekla, nemyslíš?" objeví za dveřmi Shermine. "Došla ses mi omluvit za ty dveře, cos mi s nima práskla před xichtem? No ale podívejme, karma zapracovala?" prohlídne si mé zranění. "Chci mluvit s Tomem."
"Není tady." Otočím se za sebe a vidím jak jeho auto, tak motorku. "Nedělej ze mě debila, vím, že je tady!"
"Auro, běž." hlavou kývne směrem za sebe, ať jde pryč. "Tady nemáš co pohledávat. Už to tady dávno není tvoje a nebude." řekne slizkým hlasem. "To si nacpi i do prdele. Chci mluvit s Tomem." Její úsměv byl nechutně úlisný a udělala mi přesně to, co já jí. Zabouchla mi před nosem. Budu na to muset jít jinak. Nepočítala jsem s tím, že by měla být doma. Takto ho nemám šanci vidět a ani s ním mluvit. Nasednu do taxíku a nechám se zavézt domů. Otevřu hlavní dveře a Monica, jakmile mě spatří, ihned začne létat s desinfekcí a obvazy. Cítím se tak unavená a nejraději bych si lehla a dlouhé hodiny spala. Monica to na mě asi viděla, tak vzala malou ven. Já usnula na sedačce tak, jak na ni mé tělo padlo. "Proboha Mio!" vzbudí mě vyděšený hlas. "Co se ti stalo!" rozespale se posadím. "To nic není."
"Nic vypadá jinak." sedne si ihned vedle mě. "Co se ti to stalo?"
"Spadla jsem z kola. Monica mi to pomohla ošetřit. Kolik je vůbec hodin?" Bill se podíval na mobil. "Je po šesté."
"Kde jsou holky?" vyděšeně se rozhlédnu. "Monica mi volala, že dojde s malou o něco později. Je s ní u své matky. Nechtěla tě rušit."
"Ou, teď si připadám jak nezodpovědná kráva, co se neumí ani o dítě postarat."
"To tak brát nemůžeš. Jestli ti to nebude vadit, půjdu s Nikol na jednu párty." Zvednu se a otočím se na něho. "Běž, nemusíš se mi svěřovat kam jdeš a s kým jdeš. Užij si to." vzdychnu a odebírám se do koupelny. Bill mi chytne ruku a zastaví mě. "Já s ní nic nemám." zašeptá. "Možná bys měl." aniž bych se na něho podívala, vyprostím ruku z jeho a jdu si dát sprchu. Sundám obvazy, napustím si vanu a ač to není dobrý nápad, lehnu si do ní se zatnutými zuby, jak to poraněné nesnesitelně pálí. Ponořím se do vody až po uši a se zavřenýma očima přemýšlím nad mým životem zas a znovu. Je hrozné, jak se vše opakuje. Jakoby můj život byl v posrané smyčce a já z něho nemohla najít cestu ven. Proč nejde nic hladce? Když byly problémy s Billem, Tom byl ten, který mi byl nejblíž a teď? Je to naopak a nejhorší na tom všem je, že opět jsem příčinou já, proč se spolu nebaví. Už jsem vyčerpaná, unavená a chtěla bych spát věčným spánkem. S Billem bych ten náš románek měla ukončit, aby si mohl konečně najít někoho, koho bude opravdu milovat a necítit k němu jenom soucit. Všechny ty okolnosti co se stále na sebe lepí a vrství, začínají být nezvladatelné. Moje duše to ví. Má cenu ještě bojovat? Začne si mi točit hlava pod náporem teplé vody a bolesti, kterou mi způsobují pod vodou odřeniny. Cítím tlak v hlavě a špatně se mi dýchá. Co je? Přece je to jak kdybych byla v sauně. Stoupnu si, ale udělám rychlý pohyb nahoru. Zatočí se mi hlava a padám zpět do vody. Zajedu pod vodu, která mým pádem vyteče přes okraj vany. To ticho… ten klid.

Otevřu oči a dávivým kašlem se ze sebe snažím dostat zbytky vody, které mi tam zůstaly. Bill mě drží v náručí a Monica vystrašeně klečí vedle mě. "Dýchá… ." vzdychne Bill a přivine si mě k sobě. Monica přeze mě hodí ručník, abych tam neležela nahá "Co se stalo?" Bill mi dá vlasy z čela. "Udělalo… se mi… špatně." dychotám. "Zatmělo se mi… před očima."
"Oh Mio! Měl jsem takový strach!" Ozve se zvonek od hlavních dveří. "Monico, běžte prosím otevřít." Bez řečí vstane a jde z koupelny. "Už je ti líp?"
"Asi jo." Chci vstát, ale cítím se omámená. "Tohle mi nedělej." políbí mě do vlasů. "Nicol? Ty už jsi tady." slyším jeho překvapený hlas. Nemám sílu se na ni otočit. "Co se proboha stalo?"
"Nech to být." Bill se mě snaží vzít do náruče, ale nejde mu to. "Tak tam tak nestůj a pomoz mi ji dostat do postele." vyjede po ní. "Billy, klid." zašeptám. Monica přiběhla přiložit ruku k dílu a s oporou mě dostali do ložnice. Uložili mě do postele a přikryli. Monica se mě snažila co nejvíc usušit, ale vlasy byly hodně nasáklé. "Mohla byste tady zůstat kvůli Mel?"
"Určitě. Ráda. Za chvilku za Vámi dojdu." odejdou a nechají mě osamotě. Chci spát, ale v plicích cítím stále vodu, která se nedostala na povrch. Zavřu oči a snažím se usnout. Jenže po chvíli slyším jemný hlásek šeptající do mého ucha. Je to jako šumící vítr ve stromech. Otevřu oči, otočím se na záda a pozoruji bílý strop. Jenže to šumění v mých uších neustalo. Že by za to mohla voda? Očima tikám po místnosti. To nemůže být voda, protože někdo tady se mnou je… vím to. Cítím to.

Feel It All 3 - Kapitola 29.

17. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ihned k němu přiběhnu. "Slíbila jsem někomu, že ho dostanu ze spár té fůrie, ale nedaří se mi to."
"Proto tady byla?"
"Nejspíš."
"Mio, kašli na něho. Nezaslouží si odpustit. Už kvůli tomu, čeho byl schopný."
"Je to ale má vina, do čeho se dostal… Billy, zlato… ." Aniž by se to snažil nějak pochopit, odešel do svého pokoje. Sednu si k Mel a chvilku ji sleduji. "Co dokáže ty dva zase dát dohromady? Nevíš?" poškrábu Pumbu na bříšku. Timon ležel v kuchyni u misky se žrádlem a odpočíval. Vezmu malou na ruky a sednu si s ní na sedačku. Opřu si ji o nohy a škádlím jí prsty na lících a bříšku. Upoutá mě však něco na pravé straně místnosti. Zvednu hlavu a leknutím vykřiknu. Stojím tam ona. Tak jako vždy bez náznaku pohybu. Přece jsem si prášky vzala… "Co tady chceš?" vydechnu. "Dej mi pokoj, prosím." Jenže to nejspíš neměla v plánu. Ruka se jí pomalu začne zvedat a ukáže jedním prstem směrem ke mně. Pohledem se dívám kam ukazuje. Byla to Mel. Vzhlédnu zpět k dívce, ale nebyla tam. Silně přitisknu Mel k sobě a rozpláču se. "Mio?!" stojí Bill na chodbě a vyděšeně mě sleduje. "Vzala sis prášky, že?"
"Vzala… nebo ne… já nevím." Přiblíží se a vezme mi Mel z rukou a položí jí do lehátka. Na jeho tváři jde vidět strach. Opatrně si sedne vedle mě a jeho ruce mě omotají a silně stisknout. "Co přesně vidíš?" Zvednu hlavu z jeho hrudi a zadívám se na roh, kde před chvílí stála. "Prostě se tam objeví. Nehnutě tam stojí." vzdychnu. "Kdo?" pohladí mě po zádech. "Dívka… viděla jsem jí i ve snu… křičela jsem na ni… přesto tu dívku myslím znám, ale i tak je cizí… ."
"To tam jenom tak stojí?"
"...jakoby mi chtěla něco říct a varovat mě." mluvím sama pro sebe. "První mi ukázala školu a teď na Mel. Ona mě chce varovat… ."
"Mio, neblázni. Vše bude v pořádku!"
"Co jsem se rozhodla začít život v L.A., nic není v pořádku." podívám se do jeho očí. Zvednu se a vezmu si cigarety na stolku. Vyjdu před dům si zapálit a při tom vytáhnu mobil z kapsy. Zkusím vytočit Toma, ale jako vždy to bylo bez úspěchu. Když projíždím seznam lidí, které mám v mobilu vzpomenu si na Rodea. Podívám se na modré nebe a lehce se pousměji. Věřím, že skončil tam nahoře jak si přál a dává na svého syna pozor. Vím, že toho měl na triku víc než dost, ale měl srdce, i když to nedával najevo. Připadám si tak sama, obklopená jenom problémy. Nedá mi to, a jdu si pro klíčky od garáže. "Pohlídáš malou, prosím? Musím jít něco zařídit a nemůžu si jí vzít se sebou." nahlédnu do obýváku. "Nemůžu, mám focení… kam jdeš?"
"Zavolám Monicu." mávnu rukou, vytáhnu z kapsy mobil a ihned jí zavolám. Přiložím telefon k uchu a čekám. "Já se tě ptám, do čeho se míníš zase namočit?"
"Namočit?… Zdravím Monico, mohla byste zaskočit na chvíli?… Děkuji." zavěsím a zahledím se na Billův výraz. "Jak to myslíš?"
"Je to pořád dokolečka! Někam zmizíš a pověsí se ti na krk nějaký průser!" máchne rukama. Skloním hlavu a nejsem schopná se na něho podívat. "To si myslíš?" jemně zašeptám. "Mio… já to tak nemyslel, promiň."
"Celou dobu to říkám a je to pravda. Tys to akorát teď řekl nahlas, co sis celou tu dobu myslel. Celou tu dobu jsi se mnou akorát ze soucitu. Máš strach… "
"Mio, ne… ." Vejde do dveří Monica. Zaraženě se zastavila ve dveřích a oči jí jezdily od jednoho ke druhému. "Jestli ruším, tak můžu počkat venku."
"Už jdu." bez rozloučení si poberu klíče, batůžek a mizím do garáže. Vezmu kolo a jedu směr Kaulitzova vila. Bill měl pravdu, vždy se akorát do něčeho namočím. Chci pomoct, ale skončím vždy v průseru. Projíždím uličkou a sleduji okolí, které míjím. "Mateo?" spatřím muže, který jde po chodníku s kabelou přes rameno. "Mateo!" křiknu a srdce mám až v krku. Strhnu řídítka směrem k němu a naberu lavičku, která se mi ihned postaví do cesty. Přeletím ji a tvrdě dopadnu na zem za ní. "Nestalo se Vám něco? Jste v pořádku?" stojí nade mnou ten muž. "Jo, snad." snažím se vstát. Pomůže mi na nohy a já se podívám na odřenou nohu s rukou. "To nic není."
"Máte poraněnou hlavu. Teče Vám krev." Sáhnu si na místo, které pobolívá a podívám se na ruku. "Měla byste si zajet do nemocnice. Tam mám auto, zavezu Vás tam." ukáže směrem k cestě. "Nechci Vás obtěžovat."
"Já tam zrovna pojedu. Nevadí mi to a rád bych se na Vás podíval."
"Podíval?"
"Ano." usměje se. "Dobře." rezignuji. Pomůže mi posbírat věci, které se mi rozsypaly a dá je zpátky do baťůžku. Vezme mi kolo a pomůže mi k autu. Musel ho vzít na rameno, protože přední kolo nevydrželo tvrdou srážku s lavičkou a celé šlo do háje. Já si sednu na přední sedadlo a on nějak poskládá kolo do auta. Sedne za volant a rozjede se. "To jste tu lavičku neviděla?" letmo se na mě podívá. "No, spíš jsem si Vás spletla s ka… to máte jedno." lehce mávnu rukou ať na to zapomene. "Můžu mít na Vás otázku?"
"Zajisté." pokrčím rameny. "Nechci abyste se hned naštvala, ale jsem doktor."
"Kam tím míříte?"
"Při sbírání Vašich věcí jsem viděl ty prášky, které berete." Ihned otočím hlavu na druhou stranu od něho. "To je moje soukromá věc. Po tom Vám nic není."
"Já vím, že ne, ale jsou opravdu silné."
"Asi né dostatečně… ." zašeptám sama pro sebe. "Prosím?"
"Nic." zakroutím hlavou. "Jde o to, že můj dobrý kamarád dělá výzkum přes užívání těchto a jim podobných oblbováků a byl by určitě rád, kdyby se s Vámi mohl setkat."
"To je skvělé, ani se neznáme, neznám Vaše jméno a vy už mě nabízíte jako pokusného králíka kamarádovi, to je hezké." naštvu se. "Promiňte, já jenom že si myslí… ."
"Co?"
"Že to má vedlejší účinky."
"Opravdu? Já si spíše myslím, že nejsou tak silné, jak by být měly. Můžete mi prosím zastavit? Ráda bych vystoupila. Myslím si, že jsem naprosto v pořádku a Vaši pomoc nepotřebuji."
"Omlouvám se."
"Zastavte!" zvýším hlas. Přijede ke krajnici a zastaví. "Vezmete si, prosím, aspoň mou vizitku?" Vyhrabe ji v přihrádce a s nataženou rukou mi ji podá. Vizitku mu vytrhnu z rukou a vysednu. "Kolo si nechce, mně už je k ničemu." prásknu dveřmi a vydám se pěšky na stranu, ze které jsme přijeli. Po cestě si prohlédnu kus papíru, který mám v rukou a při nejbližší cestě ho hodím do koše. Po pár krocích se zastavím a zamyslím se nad slovy toho chlapa. Otočím se a z koše ten papírek vylovím a hodím do batohu.

Feel It All 3 - Kapitola 28.

15. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Po 14 dnech, kdy jsem strávila noc s Billem, odjel ještě ten den pryč. Byl na mě naštvaný a chtěl mít čas na přemýšlení, ale ještě mi před odjezdem zdůraznil, že se nevzdá a bude o mou lásku bojovat. Mezi tím jsem si vyzvedla své prášky a opět je poctivě brala, aby mě nedostaly sny a přeludy, jak to nazval Bill. Sešla jsem se s advokátem a Monicu požádala, aby se nastěhovala na pár dní k nám. Měla jsem strach o Mel, kdyby mě ty přeludy nakonec dostaly, aby se jí něco nestalo. Advokát zajistil papíry k prodeji jak Hope, tak i Belly. Sehnala jsem architekta, kterému jsem zadala práci rekonstrukce celého pozemku. Škola byla v plánu zbourat a do přízemí měli přijít kroužky a školka. Do dalších pater nad to měla přijít klinika Belly. Do oddělené budovy v zadním části pozemku měla být budova kliniky Hope. Dokonce jsem sehnala sponzory a ty mi pomohly odkoupit pozemek hned vedle a naplánovat pro Hope park. I nemocní potřebují na vzduch i když jsou nějakým způsobem závislí. Kontaktovala jsem i sponzory, kteří se mi nabídli na mé propagaci knihy a ujistila se, že jejich slib dodrží. Je nemožné, co jsem stihla za ubohých čtrnáct dní zařídit, ale nějak jsem cítila, že je dobré si s tím pospíšit. Snažila jsem se dovolat i Tomovi, abych si s ním promluvila, ale to se mi nepodařilo. S tím jsem tak nějak počítala. Sedím v kuchyni nad papírem a propiskou v ruce. Přemýšlím nad názvem nového centra, ale jde to ztěžka. Monica vzala po obědě malou na procházku, aby se prospala na čerstvém vzduchu. Při přemýšlení si čmárám kruhy na papír, když slyším v zámku zachrastit klíčky a otevřít hlavní dveře. "Jste tady nějak brzo?!" zvednu se ze židle, že půjdu Monice pomoct, ale po pár krocích se zastavím. Stál tam Bill s kabelou přeš rameno, kterou ihned upustil na zem. "Byl jsem na focení, interview… párty s Natalie, která mě doprovázela a víš co?"
"Co?" vzdychnu. "Po druhé tu chybu už neudělám. Nevzdám se tě. Celou dobu se držím v pozadí a akceptuji to, že mě nemiluješ. Díval jsem se na to, jak se na Toma směješ. Jak polibky, které měli být moje, věnuješ mu… ." jeho hlas klesne. "Teď když vím, že je naše láska vzájemná, nenechám jí proklouznout mezi prsty. Přišel jsem o kapelu, ale tebe Mio, se nevzdám."
"Nedělej to těžší." zhluboka se nadechnu. Přistoupí blíž ke mně a do dlaní uchopí mé líce. Jemně a něžně mě políbí na rty promočené mými slzami. Silně mě obejme a já se k němu přitisknu, jak to jen jde. "Nikdo o nás nemusí vědět, ale nenuť mě tě pustit."
"To není dobrý nápad, Billy, prosím… ."
"Mio, prosím. Klidně se budu dál scházet s Natalie, aby nikomu nebylo nic nápadné, ale já chci tebe."
"A to uděláš jak? To s ní nebudeš spát? Nebo budeš spát s oběma? Takový přece nejsi!"
"Nějak se to vyřeší, prosím, dej mi šanci." zahledí se mi do očí. Už nejde říct ne. "Nikomu ani slovo?"
"Nikomu."

Uběhly další dva měsíce. Oliver na svátky přijel na Vánoce domů a mi je oslavili jako rodina. I když bez Toma. Pro něho jsem se snažila sehnat pomoc, ale bez úspěchu. Bylo těžké něco vymyslet, aniž by z toho obvinil Auclairovou. S nikým nechtěl mluvit a to ani nikoho vidět. Shermine si dala opravdu záležet na tom, aby z něho vytvořila chodící monstrum. Dokonce přestal dělat to, co ho bavilo a to byla hudba. Věděla jsem, že to Billa bolí, ale nechtěl dát nic najevo. On pokračoval ve focení a vydal další kolekci svého oblečení. Má kniha se prodávala dobře a ač to bylo podezřelé, mafie se po útoku na Matea neozvala a nedožadovala se svého podílu na majetku, jak měli v plánu. To se mi nechtělo líbit. Nemohl se jenom tak vzdát, když jsi za tím vším tak urputně stál. S Billem to bylo jako s první láskou. Tolik se mi věnoval a přesto nikdo z okolí nic netušil. S Natalie byli v kontaktu a ač jí řekl, že potřebuje čas, nevzdala to a stále se snažila nenásilně být v jeho blízkosti, pokud bylo možné. Ač to bylo k neuvěření, stavba se dala do práce a šlo to rychle. Nejen firma, která byla najatá, ale pomáhali nám i lidé, které Hope pomohla dostat zpět do života. Muži, kterým Mateo pomohl dostat se z problémů. Otcové rodin, které chtěli pro své děti jen to nejlepší a to už kvůli zdravotní péči, kterou jim Bella poskytovala. Budova rostla před očima a pomohly tomu i peníze z prodeje Mateova domu, které mi přišly od advokáta na účet.
Pírko, které mi to ráno padlo do dlaně, jsem si nechala zpracovat jako přívěšek a nosila jsem ho na srdci s přívěškem od Matea. Po novém roce Oliver odjel zpět do školy. Žil si svým životem, po kterém toužil a já mu v tom nechtěla bránit. Chtěla jsem se naplno věnovat mojí malé princezně. Malé… tolik už vyrostla a už i dokonce seděla. Bill zastával roli otce opravdu zodpovědně, i když nemusel. Teď bych mohla říct, že jsem opět zase šťastná? Snad… I když jsem se nedokázala smířit s mým stínem, který se mi zjevoval… s mou malou Shadow.

Mel se snažila plazit po zemi v obýváku a Pears se vyhříval na parapetu okna. Pumba pečlivě hlídal malou a dělal jí osobní stráž. Sesbírala jsem všechno špinavé prádlo, že ho půjdu dát k pračce. Procházím chodbou ke koupelně a slyším Billův zpěv. Potichu se přiblížím ke dveřím a zaposlouchám se. Tu píseň neznám, ale něčím je mi blízká. Zaposlouchaná do ní jsem si ani neuvědomila, že vyšel z koupelny. "Ou, já … ." se studem klopím hlavu a zrak upřu na prádlo v rukou. "Chceš jít dovnitř?"
"Jo, jo… chci." Bill mi uhne a já vejdu. "Dlouho jsem tě neslyšela zpívat." Otočená zády k němu vysypávám koš s prádlem. "A chtěla bys?" usměje se. "Ráda." otočím se na něho. Přijde ke mně, pomůže mi vstát a chytne mě kolem pasu. Já mu své ruce omotám kolem krku. Lehce se mnou začne tančit a zpívat mi píseň… Vezme mě za ruku a protočí se se mnou dokolečka. "Ty jsi blázen." směji se. "Rád se dívám na tvůj úsměv." přeruší nás však bouchání na hlavní dveře, které bylo silné. Dotyčný si dával záležet, aby ty dveře povolily silou, kterou na ně používal. "Kdo to může sakra být?!" vydám se k nim. Naštvaná otevřu dveře a rovnou mi jedna nečekaně přistane tak, že se chytnu dveří. "Být tebou se na něho vyseru! Proč mu nedáš pokoj, ty svině? Je můj!!" rozkřikne se. Podívám se na ni nenávistným pohledem. "Nemám co ztratit, chceš válku?" přidržuji si místo zásahu. "Ta už je, děvko!"
"Zmizni z našeho pozemku!"
"Máš strach?" uchechtne se. "A z čeho? Z tebe nebo těch tvých kamarádíčků, co zabili Matea?" její úsměv ihned ustrnul. "Ano, vím o tom a víš co, Shermine? Já se tě nebojím a Toma získám zpátky. Nevzdám to tak lehce." zabouchnu jí dveřmi před tím jejím umělým obličejem. Když se otočím, vidím Billův výraz. "Získáš ho zpátky?"

Feel It All 3 - Kapitola 27.

13. června 2018 v 10:43 | By Best.ie |  Feel It All 3
Stojím na opuštěném místě pod noční oblohou. Bosá stojím na polní cestičce, která mizí mezi stromy. S jemnou mlhou vinoucí se kolem mě se otáčím dokola a hledám někoho, kdo by mi pomohl. Rozběhnu se k tomu temnému lesíku, když v tom spatřím dívku pozorující jenom mě. "Kdo si!" křiknu a v tom se zarazím.. "To jsi ty! Ta, co stála venku!" rozběhnu se za ní, ale nejde to. Stále stojím na místě. Podívám se pod nohy a když zvednu zrak, dívka stojí u mě…. "Bellooooooooo!" s křikem se probudím. Mel začala brečet. Ihned vstanu a jdu si ji vzít na ruky. "To bude v pořádku, beruško. Maminka nechtěla." Bill vtrhne do pokoje. "Stalo se něco?!"
"Ne, akorát malá se vzbudila."
"A co ten křik?" vyděšeně si mě prohlížel. "Tys to slyšel?"
"Probudilo mě to."
"Promiň, to jsem nechtěla." Bill se najednou odebral do mé postele. "Co to děláš?" nechápu o co mu jde. "Myslím, že bude lepší, když ti budu na blízku. Nechci tě nechat samotnou." přikryje se a nespouští ze mě zrak. Svým způsobem mě to zahřálo u srdce. Mel přestala plakat a já jí zpět uložila do postýlky a počkala, až zpátky usne. Bill rukou poklepal na mé místo na posteli a naznačil, že si mám jít za ním lehnout. Ulehnu a podívám se něho. "Děkuji." zašeptám. Otočím se na levý bok a rukou si podepřu hlavu, když v tom ucítím ruku, která mě obejme kolem pasu. Lehce se pousměji. "Chci napravit svou chybu," zašeptá mi do ucha. "Chci ti být oporou při tvých nočních můrách a už nechci zbaběle utíkat… tohle jsem měl udělat už tehdy." jemně se rty opře o mé ucho. Otočím se na něho a zahledím se mu do očí. Prstem ho lehce pohladím po spánku. "Víš, proč jsem s Natalie nemohl?" Zakroutím hlavou. "Celou dobu jsem čekal na pravou chvíli. Chtěl jsem si být jistý, že ji opravdu chci. Když už k tomu dnes mělo dojít, došlo mi, že nemůžu, protože ji nemiluji."
"Přece… ." položí mi prsty na rty na náznak toho, abych mlčela. "Po celou dobu našeho odloučení s tím bojuji a už jsem si myslel, že je to za mnou, ale i po těch letech tě nemůžu dostat z hlavy. Vím, že je nemožné to vrátit, ale … miluji tě. Miloval, miluji a milovat budu." Rukou ho chytnu za zátylek a přitáhnu k sobě. Naše rty se k sobě pomalu přiblíží až se dotknou. Najednou to bylo jiné. Cítila jsem to, co už dlouho ne. Bill mě povalil na záda a zhluboka se nadechl. "Už jsem nedoufal, že bych tě mohl pohladit, tak jako dřív." rukou sjede po rameni podél mé ruky. "Došlo mi to v té sprše, když se mé ruce dotýkaly tvého těla. To mi tak hrozně chybělo. I po těch letech tě tolik chci."
"Billy… ." zašeptám a rozpláču se. Bill se ke mně nahne a vášnivě mě políbí. Jeho rty sklouznou po mém krku a já si užívám každý jeho dotyk, polibek a chvění, které mi způsobuje. Vyslékne mi tričko a prsty mi jede přes hrudník až k mé jizvě po střelné ráně. "Každou chvíli si vybavuji tu chvíli, kdy jsem tě držel v náručí." obkrouží její tvar a políbí mě na hrudník. "Chci… abys byla aspoň pro dnešek jenom má… ." Propleteme svá těla v jedno. Po dlouhé době cítím to, co jsem cítila jenom s ním. Milování s ním bylo jako být v pohádce a snu zároveň. Každý sten, který ze mě vyšel byl procítěný a naplno prožitý. Sama jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, ale chtěla jsem to. Touha byla silnější i když mé srdce si nebylo jisté, co k němu cítím. Nakonec usnu v jeho objetí a sny, které mě pronásledovaly, se tu noc už neobjevily. Nad ránem se probudím, když je ještě tma. Potichu se posadím a podívám se na jeho tělo, které bylo odkryto do půl těla. Tolik se mi líbil... jeho tetování… tak klidně spal a já ho chtěla tolik pohladit po jeho hrudi. Odolám pokušení a vstanu. Přijdu k postýlce a opřu se vedle ní o zeď. Chvilku se dívám na oba dva. Je Tomova, ale jako by patřila Billovi. Tolik mu byla podobná. I ruku měli stejně položenou za hlavou. Byl to dobrý nápad se s ním vyspat? Bylo to tak nádherné a ještě se mi z té představy zachvělo tělo. Vezmu potichu mobil a vyklouznu z ložnice. Bylo kolem páté ráno a já už neměla v úmyslu spát. Obleču si věci, které jsem měla v koupelně a hodím je na sebe. Dám si sluchátka do uší a vydám se ven. Potřebuji ten alkohol ze sebe dostat a vyčistit si hlavu. Sice mě přepadla vzpomínka na to, jak jsem se vydala běhat a přepadli mě ti dva parchanti, ale i tak je to nutné. S během se střídá chůze, s chůzí běh. Nohy mě donesou ke škole, kde se zastavím. Brána byla páskou stále přetažená tak, jak Bill říkal. Podívám se na vchod školy a opět ucítím tu bolest, když mi ležel mrtvý v náručí. Prolezu žlutou pásku a pomalými kroky si to namířím na schody. Schod po schodku opatrně vyjdu a pohltí mě svíravá bolest na hrudi při pohledu na velkou skvrnu od krve. Sednu si na zídku a nespustím zrak z fleku přede mnou. "Vím, že tady jsi, protože to tak cítím." vlastníma rukama se obejmu. "Odpusť mi prosím… měla jsem to být já… Já už nevím, jak dál. Teď jsem využila Billa a ani nevím, co k němu cítím… byla to chyba." zašeptám. V tom kolem mě proletí pták a upadne mu pírko, které se lehce nadnášené vzduchem, dostane až do mé dlaně. Sevřu ho lehce v pěst. Bylo to znamení od něho, vím to. Zavřu oči a snažím se vybavit jeho úsměv, vtípky, kterými nás bavil… jeho obraz se však promění v Billa. Otevřu oči a jako bych procitla. Já ho miluji. Celou dobu jsem se tomu bránila. Po celou tu dobu byl v mém srdci on. Rozpláču se a nechám tomu volný průběh. Tolik let uběhlo, tolik bolesti bylo překonáno a po celou dobu to byl on, kdo byl v mém srdci. V den, kdy jsem ho odmítla… to byla zlost, která ho chtěla vytrestat. A jako náhradu jsem si našla Toma, protože jsou si tolik podobní. Tom měl pravdu a on sám to vycítil. Celou dobu byl v mém srdci Bill. Proto jsem si nikdy nesundala prsten, který mi sám navlékl. Cítila jsem se s ním spojená i po tolika letech. Co budu dělat? Škola… kliniky… To nemůžu zvládnout. Mám problém sama se sebou a do toho mi neplánovaně zkřížil cestu on. A co teprve Mel? Jsem matka na baterky. Jak to do budoucna bude? Budu schopná jí vychovávat? Pohledem zabloudím na oprýskané zdi školy. Tolik plánů a už nemám sílu do toho jít. Najednou vidím tu dívku ze snu. Sedí naproti mně. Zničeho nic se tam objevila. "Ty?" nechápu, co se děje. Dívka se nehne a bez pohybu či mrknutí na mé zírá. "Co po mně chceš?" zašeptám. "Přišla sis pro mě?" její hlava se otočí na školu. Podívám se jejím směrem. "Škola? To přece nezvládnu… ." otočím se na ni, ale místo je prázdné. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde není. "Mio?" trhnutím se podívám za sebe. "Bille?" zarazím se. "Jsi v pořádku?" dívá se na mě zvláštním pohledem. "Kde je?"
"Kdo je kde?"
"Ta holka! Kde je!"
"Mio, jsi tady sama."
"Ne, ne… tady seděla!" otčím se na místo, kde byla. "Mio, jak dlouho sis nevzala prášky?"
"Byla skutečná, vím to!" křiknu. "Vím to… ." s pláčem padnu na kolena. Bill si ihned klekne vedle mě. "Mio… mluvila jsi tady sama se sebou." snaží se na mě mluvit opatrně. "Co?"
"Stojím tady pár minut a… ."
"Co se to děje?" hlavu zabořím do dlaní. On mi je opatrně chytne a přitáhne k sobě tak, abych se mu podívala do očí. "Spolu to zvládneme."
"Jsem přítěž… ."
"To není pravda."
"Je… vím, co jsi řekl Tomovi a taky vím co udělal." Jeho pohled se ze soucitného pohledu změnil na prázdný. "Jak to víš?"
"Na tom nesejde… všechno je kvůli mně, Billy… vše." po tváři mu steče slza. "Ať to bylo jakkoliv, miluji tě, Mio." podívám se na vycházející slunce za baráky opodál. "Kde je Mel?"
"Zavolal jsem Monicu." V tom si uvědomím, že svírám stále to pírko. Podívám se na školu a najednou mi dojde, co mi tím bylo naznačeno. "Billy?" zvednu se ze země. "Mám dvě prosby." Bill se zvedne a stoupne si do mé těsné blízkosti. "Cokoliv."
"Na tuhle noc zapomeneme… ."
"To po mně nemůžeš chtít!"
"Ani nevíš, jak tě miluji. Vlastně po celou tu dobu jsi byl v mém srdci. Tom měl pravdu… Nikdy jsem tě opravdu neopustila."
"Tak proč to chceš zahodit?!"
"Protože ti nechci ublížit." zašeptám. "Nechci, abys musel trpět to, jak to jde se mnou z kopce."
"Dej mi šanci!"
"A druhá prosba… ."
"Ne, Mio, tohle nezakecáš!"
"Sloučíme všechno do jedné budovy."
"Já tě přece… co?!" překvapeně se na mě zahledí a nechápe o čem mluvím. "Jednou mi Mateo říkal, že za městem je opuštěný pozemek s výhledem na moře."
"Oh, Mio, to nemyslíš vážně."
"Proč ne?"
"Jak se tam budou dopravovat děti z chudých čtvrtí? Tohle je ideální místo."
"Vlastně máš pravdu."
"Co?" Rozhlédnu se po pozemku, jak je veliký. "Máš pravdu… tohle je ideální místo."

Feel It All 3 - Kapitola 26.

7. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Jdu pěšky a kolo vezu vedle sebe. Připadám si, že všechno kolem mě je cizí - stromy, nebe, slunce… Jako bych to známé okolí nepoznávala tak, jak jsem si nebyla jistá tím, že znám člověka, se kterým mám dítě. Co dokázala jeho touha po pomstě… Nejhorší je, že to odnesli lidi, se kterými to nemá nic společného. Mel z toho ještě nemá rozum, ale co Bill? Mateo? Ach Mateo. Rukou si zajedu na přívěšek visící na mém krku. Je zvláštní, že to, jak nám člověk nejvíce chybí poznáme, až tady není. Nevážíme si jeho přítomnosti když máme možnost. Tak bych ho chtěla obejmout za to vše, co pro mě kdy udělal. Byl jako můj starší bratr, i když já v jeho srdci měla vyšší post. Co teď ze všeho nejvíc potřebuji je Billovo objetí. Potřebuji tu jeho něžnou náruč a hruď, o kterou se opřu a budu poslouchat jeho srdce. On byl má opora a pomoc. Nějakým způsobem dojdu domů. Kolo opřu nedbale o zábradlí a vejdu potichu dovnitř. Nikoho jsem neviděla. Že by šel Bill už spát? To se mi nezdá. Mel bude nejspíš v ložnici. Jdu po schodech k pokojům, když mé uši upoutá ženský chichot. Zpozorním a tichými kroky vyjdu až nahoru. Od schodiště zahlédnu světlo lampičky z Billova pokoje přes přiotevřené dveře. Tichými kroky se přiblížím a schovaná ve stínu pozoruji dění uvnitř. Bill sedí na posteli opřený o její záhlaví a Natalie sedí obkročmo přes něho v kalhotkách a podprsence. Pomalu mu rozepíná knoflíčky na košili a on jí upřeně hledí do tváře. V tom se k němu nahne a s rukama jedoucíma po jeho hrudí ho políbí. Jeho ruka se omotá do jejích vlasů a přitáhne si jí k sobě, aby jí polibek vrátil. Uvnitř mě to vše vyvolalo zmatek. Otočím se a vydám se do ložnice. Zkontroluji malou a sejdu neslyšně po schodech dolů. Z baru, který máme v obýváku, vezmu potichu flašku nějakého alkoholu a jdu si sednou na schodky ven. Po cestě si vezmu z botníku Billovi cigarety i se zapalovačem. Sednu si, vytáhnu cigaretu, kterou ihned na první pokus zapálím. První tah mi vysušil hrdlo a začnu kašlat jak o život. Bylo znát, že mé hrdlo a plíce už zapomněli na to, jaké to je. Rychle se napiji z flašky, abych zahnala to sucho v hrdle, ale to mě donutí se zašklebit, protože to byla whisky. Ani nevím, kde se to tam nabralo, když to z nás nikdo nepije, ale na žal se dá pít vše. Hodím ještě jeden lok a láhev postavím vedle sebe. Zahledím se na nebe poseté hvězdami. "Proč se cítím tak mizerně! Proč?!" zašeptám k noční obloze. Nebylo to kvůli tomu co mi ona řekla, ale kvůli tomu, co jsem teď viděla. Přece jim to přeji, tak proč mě pohled na ně tak vadil? Proč se mé srdce cítilo ublížené? V ten moment jsem chtěla křičet na celý svět. "Sakra proč?!" zvýším hlas. "Z čeho mě doprdele ještě budeš zkoušet?!" tam nahoře si ze mě snad někdo dělá srandu. Můj zrak se upne na stromy v dáli. Přemýšlím nad životem… nad smrtí… Jaké je to umřít? Je to jako zavřít oči, ale beze snů? Nebo nás čeká cesta za bílým světlem? Má to cenu vůbec žít? Má to cenu bojovat, když kolem sebe šířím problémy? Nebýt mě, jak by se těm okolo žilo… Potáhnu si z cigarety a opět svůj zrak věnuji obloze. "Není na čase jít?" řeknu spíše pro sebe a hodím pár loků z láhve. Opřená o zábradlí pozoruji projíždějící auta, když si všimnu dívky, která stojí opodál a sleduje mě. Něco mi na ní přijde zvláštní. Stojí tam nehnutě a bez nějakého náznaku se ke mně upírá její pozornost. "Potřebuješ něco?" křiknu, ale odpovědi se nedočkám. "Slyšíš?" ozvu se znovu, ale opět žádná reakce. Rozhlédnu se po okolí a když se otočím na místo, kde stála, není tam. Zmizela. "Co to sakra bylo?" Zkontroluji láhev, abych se ujistila, kolik to má procent alkoholu, že už mám halucinace. Potáhnu si ze zbytku cigarety, kterou odhodím na zem a sleduji, jak dohořívá a doutná. Připadám si jako ten nedopalek. Už jenom doutnající a k ničemu. Znovu si vybavím Billa s Natalie. Moje vnitřní já křičelo, že patří mě, ale rozum velí přát mu to štěstí. V tom vyjde Natalie ze dveří rychlejším krokem. "Sakra." lekne se mě. "Proč jsi tady?" podívá se na mé ruce svírající láhev. "Náročný den." pozvednu obočí. "Ty někam jdeš? Nezůstáváš?" vidím její kabelku kolem ramene. "Jo, no… musím." lehce se usměje. Bill se opře o rám dveří oblečený jenom v teplácích. "Ozveš se?" podívá se na ni smutně. "Určitě." pohladí ho po líci a dá mu na něj letmý polibek. "Ahoj Mio."
"Ahoj." ledabyle na ni mávnu a sleduji jak přijíždí taxi, do kterého usedne a odjede. "Co ty tady na schodech? Zapíjíš žal?" přisedne si vedle mě a ukáže na láhev, ať mu jí podám. "Něco na ten způsob." lehce omámená alkoholem vytáhnu další cigaretu z krabičky. "Nevadí?" vidím Billův pohled překvapení. "Ne to ne, ale proč? Přece už tolikrát jsi přestala a znova začínat… ."
"Pocitově to bylo potřeba." sleduji, jak se jeho rty dotknou láhve. Opět pohledem zabloudím na stromy přede mnou. "Chybí mi podzim u nás doma."
"Myslíš to deštivé počasí a zimu?" uculí se. "Budeš se divit, ale ano. I to barevné listí padající ze stromů."
"Přece tady to taky není špatné, ne?"
"Nejsem si jistá."
"Snad se nechceš vrátit? Nechceš odletět, že ne?" Vezmu mu láhev z rukou a dám si pořádně velký lok. Se zamračeným výrazem to na sílu polknu. "Ou… fuj… nevím." Bill mě následuje, ale loků v jeho podání je víc. "Ou do prdele… to tam nebylo něco jiného?" zamračí se. Ten jeho úškleb byl roztomilý. "Nechtěla jsem kazit romantiku a vyrušit Vás." změním téma. "Tys nás… ."
"Nic, co bych neměla vidět jsem neviděla, neboj." Bill si vezme ze schodů krabičku cigaret a já mu jednu zapalovačem podpálím. Potáhne si: "Ono nebylo ani co vidět." vypustí obláček dýmu. "Nic nebylo." sklopí hlavu. "Jak … co? Já si myslela, že… ."
"Nešlo to."
"Nešlo… máš nějaký problém?" starostlivě ho pohladím po zádech. "To bych teď nerad rozebíral."
"Okey… malá usnula bez problémů?"
"Jo, usnula rychle."
"Děkuji."
"A kdo ti to volal?"
"To bych zase nerada rozebírala já. Slíbila jsem té osobě, že budu mlčet."
"Pan tajný?"
"Jo." nervózně se poškrábu na hlavě. "Je to divné, že?" otočí se na mě. "Co tím myslíš?"
"Podívej se na nás… vem si třeba mě. Nikdy bych nemyslel, že kapela bude na pokraji rozpadu a já, že budu bez bráchy."
"To přece nejsi. Chce to svůj čas. I kluci to chápou, ne? Gustav se může věnovat své dceři na plný úvazek aspoň teď, než se dáte zase dohromady."
"Vidíš to moc růžově." poupraví si náramky na ruce. "Protože… chci aby to tak bylo. Vy dva prostě patříte k sobě."
"Proč dokážeš druhému ulehčit situaci a sama jsi člověk, který by to potřeboval?"
"Prokletí?" uchechtnu se a vezmu si z Billových rukou láhev, ze které si dám lok. "Můžu mít prosbu?" podívám se na něho. "Jakou?" s očekávaným dotazem pozvedne obočí. "Můžeš mě obejmout jako tehdy, když jsi mě miloval?" zašeptám. "Potřebuji se cítit aspoň na chvíli v bezpečí a obklopená teplem lásky." Bez váhání mě k sobě přivinul, pohladil po tváři a s polibkem do vlasů se opřel o mou hlavu. "Budeme někdy opravdu šťastní?" se zavřenýma očima si užívám jeho stisk. "My přece jsme… ."
"Nejsme… Nikdy tě nenapadlo, jaké by to bylo, kdybys mě neznal?"
"Můj život by byl prázdný. Ty do mého života patříš."
"Nikdy tě nenapadla myšlenka, že bys ho měl jednodušší?"
"Ne… kdyby nebylo tebe, byl bych stále závislý."
"Billy, sám uvnitř sebe víš, že je to hloupost. Uzdravil by ses aj tak či tak. Nebyl by nikdo, kdo by se zapletl s Rose… a nikdo, kdo by působil potíže lidem kolem." zvednu hlavu z jeho hrudi a podívám se do těch jeho krásných očí. "Všem by beze mne bylo lépe." ukápne mi slza. "Dokonce mám strach, že se kvůli mně něco stane Mel. Přitahuji na sebe problémy jako magnet a lidé kolem mě umírají."
"To není pravda." pohladí mě po tváři. "Někdy mám pocit, že kdybych odešla, odešly by se mnou i problémy." dám si ze dva loky z láhve, kde už je skoro na dně. "Ty sis nevzala prášky, že?" zašeptá opatrně. "Na tom už nezáleží… kdyby nebylo mě, Tom by byl s tebou, Mateo by se mohl rozloučit v klidu s rodinou, Luisa by vychovávala Olivera… ."
"Dopřála jsi Oliverovi lepší život."
"Dlužila jsem mu to, když mou vinou přišel o matku."
"Ou Mio… ." zpátky mě k sobě přitáhne a já cítím, že se rozplakal. "Víš, co je nejhorší?" chytnu jeho hlavu do svých dlaní a palci přejedu po strništi na jeho tváři. "Připravila jsem se o tebe." lehce ho políbím na rty a opileckým krokem se zvednu ze schodků a jdu dovnitř. Nechám ho tam sedět ve strnulé poloze a jdu do postele.

Feel It All 3 - Kapitola 25.

4. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Bill byl během pár hodin zpátky. "Nejsi tady brzo?" podívám se na hodinky. "Oh, měla jsi snad něco v plánu? Nečekaná přepadovka, co?" usměje se a hned si sedne na zem k Mel. "Ahoj ty moje neteřinko. Nezlobila tě mamka, co?" a prsty jí polechtá na bříšku. Mel se okamžitě usmála. Vždy mu věnovala ten nejkrásnější úsměv a to stačilo, aby na ni promluvil. Bylo by to takové, kdyby žila dvojčata? Věřím, že ano. Jde na něm vidět, že už by potřeboval své dítě. Byl by ten taťka, který by udělal pro své dítě vše. Jenže nevím, zda je takový Tom. Od doby, kdy mě viděl od krve, se neozval. Tak bojoval za to, aby s ní mohl být a teď nebere telefony a to mi ho ještě ke všemu naposledy vzala ta megera. Třeba Mel vynahradí taťku právě Bill. Aspoň do doby, než bude mít své vlastní. Snad jim to s Natalie klapne a konečně bude šťastný. "Může Natalie večer dojít na sklenku?" vytrhne mě z myšlenek. "To se mě snad nemusíš ptát, ne?"
"Okey, tak dojde Natalie na sklenku." s lehce pozvednutými koutky rtů nakloní hlavu k rameni. "No, to už je lepší." mrknu na něho a odeberu se do kuchyně chystat večeři. Vše nachystám a donesu na podnose na jídelní stůl. "Myslíš si, že byste mohli pohlídat malou? Potřebuji si něco zařídit." zeptám se opatrně. "Děje se něco?" ihned je v pozoru a stojí. "Ne, jenom potřebuji skočit do lékárny. Nemám už prášky a při té příležitosti bych chtěla… ."
"Mio, nechoď tam." zamračí se. "Já to potřebuji."
"Není to dobrý nápad. Ještě je to pod žlutými pásky. Vím to. Jeli jsme kolem. Není dobré, aby ses zbytečně trápila."
"Chci se s ním rozloučit."
"Přece jsi to dnes udělala."
"Ty to nechápeš Bille, jeho duše zůstala tam a já… já... potřebuji to."
"Nechci, aby ses trápila. Zbytečně se mučíš." nesouhlasně kroutí hlavou a má utrápený výraz. Přiblížím se k němu, stoupnu si na špičky a políbím ho na líčko. "Někdy člověk dělá něco, co není správné, ale já vím, že toto je." mrknu na něj, pohladím ho a jdu za Mel, kterou chci ještě před večeří okoupat.
Po odchodu z koupelny a s pěkně voňavým dítětem v náručí slyším, že očekávaná návštěva se dostavila. Pomalu se proplížím chodbou abych si mohla zahrát na šmíráka. Mel strčím můj prst na okusování a jako stín za rohem pozoruji Billovo chování. Otvírá zrovna láhev s vínem a Natalie na něm nemůže nechat oči. Má přesně ten pohled, který říká: Miluji tě se vším všudy. Bill jí podává sklenku a Natalie si chce přiťuknout. Na Billovém chování mi však přijde něco divného. Znám ho už tolik let a poznám, že je k ní zdrženlivější. Má snad obavy si jí připustit k tělu? Potichu se vytratím z chodby do ložnice. Malou na chvíli položím do postýlky a převléknu se. Stále mi to vrtá hlavou. Přece se navštěvují už tak dlouho a měla jsem za to, že už spolu neoficiálně chodí. Mé myšlenkové pochody přeruší zaklepání na dveře. Hodím na sebe rychle tričko. "Ano?" Bill lehce pootevře dveře. "Vrní ti telefon." s nataženou rukou mi ho podává. "Děkuji." ihned si ho vezmu a podívám se na display. Neznámé číslo? Bill přišel k postýlce a vzal si malou k sobě. "Prosím?" čekám, kdo se ozve. "Dobrý večer, paní Kaulitzová. Jmenuji se Auclairová. Potřebovala bych s vámi mluvit. Je to nutné." Při tom, co na mě mluví do telefonu se dívám na Billa. "O co se jedná?" snažím se znít v klidu a rozvážně. "Vše Vám vysvětlím, ale osobně." v jejím hlasu byl znát strach. "Kde se chcete sejít a kdy?" Bill se na mě nepodíval, ale uši měl v pozoru. "Je to na rychlo, ale šlo to by teď? V parku naproti vašeho bývalého domu?"
"Prosím? Asi jsem špatně rozuměla." můj klid a tón hlasu se změnil. "Ne, paní Kaulitzová, slyšela jste dobře. Myslím přímo ten park u vily Kaulitzových."
"Mio, co se děje?" Bill se ke mně přiblíží a zamračí se. Na prázdno polknu. "Dobrá, budu tam co nejdřív to půjde. Nejdříve do půl hodiny jsem tam." sice mi to narušilo mé plány, ale její tón hlasu zněl opravdu vážně. Zavěsím. "Mio, nechce se mi to líbit."
"Billy, vezmi malou a běž za Natalie. Tohle nech na mě." bez dalších průtahů naháži na sebe zbytek oblečení, rozloučím se s nimi a vyrazím na cestu. Vezmu si své kolo, protože když mi zůstane trochu času, ráda bych se stavila ke škole. Šlapu a přepadá mě pocit nejistoty, který se mísí se strachem. Naposledy, když jsem v tom parku seděla, byla to má jízdenka do mučící místnosti prolité naší krví. Proč zrovna tam? Má to s tím nějakou spojitost? Po vyšlapaní menšího kopečku dojedu k cíli. Vidím na lavičce sedět mladou ženu, s delšími vlasy. Kolo opřu o kmen stromu a přijdu k ní. "Auclairová?" nejistě se zeptám. "Ó ano, vy musíte být paní Kaulitzová." ihned si stoupne a podá mi ruku. "Ano."
"Posadíme se?" ukáže na lavičku. Obě se usadíme a ona se mi zahledí do očí. "Tolik jsem Vás chtěla poznat."
"Proč?" udiveně zvednu obočí. "No, asi bych měla začít od začátku." nervózně si promne ruce. "Myslím, že to by bylo asi nejlepší." snažím se na ni být milá. "Už nějaký ten měsíc pracuji u pana Kaulitze… ."
"U Toma?" přeruším jí. "Ano. Dělám takovou tu práci všeho druhu. Uklízím, vařím a starám se o dítě."
"Promiňte, že Vás opět přerušuji, ale o dítě?" najednou mám sucho v ústech. "V pořádku. Ano o dítě tedy spíše slečnu. Je paní Shahrivarové."
"Myslíte Auru?"
"Ano, je z ní šikovná holka, ale potřebovala by lepší ruku, která ji povede. Je z ní rozmazlené děvče a její slovník… ."
"Auro… ." zašeptám spíše sama pro sebe. Tak to bylo hodné děvče, ale Sherminina vůle přetvořit jí k obrazu svému byla silnější. "Pokračujte." pobídnu jí rukou. "Dobře… tak… dělám tedy vše. Pan Kaulitz si mě najal a pár dní na to se k němu nastěhovala Shahrivar."
"Říkejte jim jmény, prosím. Bude to lepší pro obě."
"Můžu? Tak tedy než se Shermine nastěhovala, Tom byl pořád opilý. Hodně dnů prospal a když nespal, propil. Mlčky jsem kolem něho musela procházet, protože jakmile jsem zmínila, že by mohl alkoholu ubrat, hodil po mně zrovna to, co měl po ruce. Po nastěhování Shermine nepřestal, ale polevil. Neměl ty stavy bezvědomí. Shermine si ze mě udělala služku a naložila mi na bedra celou domácnost. Tak, jak mé návštěvy byly jenom na úklid, tak mi uvolnila pokoj a já se musela nastěhovat."
"Přece jste to mohla odmítnout."
"Nemohla… jednou pro mojí rodinu něco udělala a já jí slíbila, že jí to jednou vrátím. Nenapadlo by mě však, že jí potkám tady a zneužije toho."
"Proč jste ale volala mně?"
"Všude byly vaše fotky a to i Vaší dcery a jeho bratra. Tom si neustále prohlížel album, ve kterém jste byli spolu a pohromadě. Několikrát jsem ho spatřila, jak nad ním brečí. Ze spaní volal svého bratra a ani po jejím nastěhování to nepřestalo. Hrozně jí to štvalo, ale na něm bylo vidět, jak ho postrádá. Jak postrádá Vás všechny. Jenže ona umí s lidmi manipulovat. Dokáže s nimi zamávat jak potřebuje. A postupem dnů se z Toma začala stávat osoba, kterou jsem nepoznávala. Najednou byl chladný a odtažitý. Ani ke mně nenašel vlídného slova. Dřív se ke mně choval slušně, až na ty stavy opilosti. Arogantní zmetek, jestli ho mám popsat přesněji."
"To je hrozné, ale nechápu stále proč tady sedím?"
"Dostanu se k tomu, nebojte. Shermine zničila Vaše fotky a vše, co by mohlo připomínat Vás, dceru nebo jeho bratra. Došlo mi, že ho už nejde vrátit zpátky, ale najednou měl od Vás hovor a jako by to byl zase on. Jenže po návratu od Vás byl… divný. Jakoby to, co ho drželo ještě nad vodou kleslo ke dnu i s ním."
"Co tím myslíte?" cítím tíhu na hrudníku. "Shermine nebyla doma a on si vzal flašku do rukou a sedl si za stůl. Pil po velkých hltech a jeho pohled utrpení po každém loku byl znát čím dál víc. Nedalo mi to a sedla jsem si k němu. Podíval se na mě očima plných slz." Popraví si sukni a zahledí se na ptáčka, který poskakoval po zemi. Jakoby hledala správná slova na to, co chtěla říct. "Stále dokola opakoval… cituji: Vše je pryč, pryč… naděje, láska, kapela… . Když jsem se ho zeptala proč, zadíval se na mě dlouze a zašeptal: raději by zemřel než by mi odpustil." Její poslední slova byla pro mě jako rána. To byly ty slova, po kterých Tom musel odejít. A já si naivně myslela, že to bylo kvůli té krvi, kterou jsem měla na sobě. "Teď se chová ještě hůř, než předtím. Přilnul k ní, alkoholu a … marihuaně. A jí to tak vyhovuje."
"Jenom na marihuaně?" mám obavy, aby nejel v něčem jiném. "To já nevím, paní Kaulitzová."
"Vy asi nevíte, co je mezi nimi, že?"
"Chci, abyste mu pomohla." snažila se vyhnout mé otázce. "Nemůžu mu pomoct, když nevím, o co jde." snažím se jí přinutit mluvit. "Už bych měla jít." rychle vstala. Chytla jsem jí za dlaň, abych jí pozastavila. Se strachem se na mě podívala. "Proč jste mě tedy volala, když mi nechcete vše říct?"
"Nikdo se tom nesmí dovědět. Tom by věděl, že jsem to byla já, kdo Vám to řekl." se strachem v očích si mě prohlížela. "Nikomu to neřeknu, slibuji. A to ani jeho bratrovi. Potřebuji znát, proč je k němu Bill až tak chladný." Chvilku se mi vpíjela do očí, ale nakonec si sedla zpátky na lavičku a ruce složila do klína. "Tom mi řekl, v jeho stavu opilosti, že po Vaší zamítnuté žádosti o ruku si myslel, že je vše ztracené a vinil za to svého bratra."
"Proč? Přece on s tím neměl nic společného?"
"Dle něho ano. Myslel si, že ho stále milujete."
"To je přece hloupost!" podívám se na okolní stromy. "Můžu mít na Vás otázku?" otočí se na mě. "Zajisté."
"Jeho bratr se měl vrátit domů, že? Myslím tím po nějaké době, po té žádosti o ruku."
"Ano, vrátil se, proč se na to ptáte?"
"V jakém stavu byl, když se vrátil?"
"Opilej… a zdrcený. Jestli si dobře pamatuji, mluvil o minulosti, že jí nemůže zapomenout. Co to s tím má společného?" Už ani nevím, zda se mi to chce slyšet. "No… dle Toma ho jeden večer hodně opil a dal mu něco do pití, protože na něho byl naštvaný. Zaplatil ženské, které se na něm měli v průběhu pár dní vystřídat, ale i udržet ve stavu omámenosti. Nic s ním neměli, ale při jeho stavu to tak mělo vypadat a hlavně... on sám si to měl myslet. Potom mu nakecal, že do toho šel dobrovolně a chtěl to tak kvůli Vám. Chtěl, abyste se na jeho bratra zlobila, že se namočil do nějakých omamných látek a vystřídal tolik žen... a vy mu to budete mít vše za zlé."
"Nějak to nechápu. Přece ví, že toto se mu nepovedlo? Já se na něho nezlobila… dokonce jsem si myslela, že je na tom trochu jako já." zašeptám. "Po příjezdu a nastěhování sem se Tom snažil o kontakt s Vámi všemi, ale to se mu nepovedlo. Bill mu zazlíval Shermine a i to, že Vám ublížil." pokračovala. "Jednou se Bill nechal ukecat a došel za Tomen sem. Tom se mu přiznal, co udělal a prosil o odpuštění, ale to jeho bratra ještě více naštvalo."
"Proto na té akci, kdy se uváděla má kniha na trh, byl Bill tak chladný."
"Ano."
"Ale to přece ještě není důvod, aby Bill vyslovil něco tak… hrozného!"
"Pár dní zpátky, paní Kaulitzová, se Tom od Vás vrátil, hrozně se opil a dal si nějakou pilulku. Nevím co to bylo, ale viděla jsem, jak to bere… já nevím, zda bych vám to měla dál říkat. Budete se na něho zlobit, potom mu nepomůžete a bude na tom čím dál hůř." drmolila velice rychle. "Slibuji Vám, že ač mi řeknete cokoliv a jakkoliv se na něho budu zlobit, pokusím se něco udělat proto, abych mu pomohla."
"Slibujete?"
"Slibuji." chytnu jí za ruce. "Vám přirostl Tom k srdci, že?" Celá se při mých slovech začervenala. "Trochu. V jádru je to hodný kluk." měla obavy se mi podívat do očí. "To je v pořádku." usměji se na ni. "A teď mi prosím řekněte, co bylo." Zhluboka se nadechla. "Dobře. Co byl Tom omámený a seděl opřený o postel na zemi, se mi opět svěřil. Shermine byla s Aurou někde po nákupech, protože si z Tomové peněženky brala kartu. Nejsem šmírák, ale když chci projít a někde je, snažím se jí vyhnout a vždy čekám za rohem až odejde a kolikrát vidím to, co bych neměla."
"To je v pořádku, nic zlého si o Vás nemyslím, nebojte." pohladím jí po zádech. "Shermine se Vám chtěla pomstít za to, co jste jí udělala na té akci a ztrapnila jí před všemi. Koupila si Vaši knihu, aby v ní našla slabinu, do které by mohla udeřit a našla ji."
"Prosím?" nemůžu uvěřit tomu, co slyším. To snad nemůže být pravda. "Jakou?" Suše polkla a se slzou v oku se mi zahleděla do očí. "Co se Vám za posledních pár dní stalo hrozného?"
"Kamarád mi umřel."
"A příčina?"
"Zastřelen. Přece za to nemůže!"
"Ale může."
"Má kniha… ."
"Už víte, kam tím mířím?" zašeptá. "Ona mě jim… za to může ona? To kvůli ní věděli, že jsou v knize?" cítím tlak na hrudi. "Tom byl tak zmanipulovaný ní, že byl jejím komplicem. Pomohl jí najít dotyčné lidi a nakecala jim, že ví, co se na ně chystá. Že po nich půjde policie a chtěla je varovat. A jak už jsem říkala, dokáže lidi zmanipulovat tak, jak ona potřebuje a aniž by měla důkazy, zpracovala si i je a oni jí vše uvěřili. Chtěla Vás zatáhnout do průšvihu a to se jí povedlo. Když Tom zjistil, co se stalo, hned se omlouval jeho bratrovi, že netušil, jak daleko to dojde a jeho bratr ho vyhodil se slovy, že… ."
"Raději umřu, než abych ti odpustil." vzdychnu. Zavřu oči a pustím na svobodu pár slz. "Ano." zaboří se do rukou. Já bez dechu hledím do dáli přes park. Člověk, se kterým mám dceru byl schopný… tomu nevěřím. Tom? "Musíte vzít v potaz, paní Kaulitzová, že v tom má prsty ona. Ona je ta, která ho má omotaného kolem prstu. On je loutka, se kterou se manipuluje."
"Jste si tím opravdu jistá? Jste si jistá, že to vše, co jste mi tady řekla, je pravda?" s očima lesknoucíma se proudem slz se otočím na ni. "Přísahám. Vše mi řekl Tom. Nevím, kolik si z toho pamatuje, ale řekly mi to opravdu jeho rty."