Feel It All 3 - Kapitola 32.

28. června 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ráno mě sestra probudí a já se musím nachystat na zákrok. Když se podívám na mobil, tak se leknu, kolik tam mám zmeškaných hovorů od Billa. Nějak na něho nemám náladu a tak vypnu mobil, který hodím zpět do šuplíku.
Po zákroku ležím ještě omámená narkózou a bolestí v podbřišku. Ten zvláštní pocit, který mám mě nutí přemýšlet nad prášky, které jsem si opět nevzala. Jaké mají kyvadlové účinky. Možná měl Josh pravdu a měla bych se nechat stát pokusným králíkem. Jestli je to ten důvod, proč mám halucinace a jsou dny, kdy na ně zapomenu a jsme schopná chvíli fungovat, tak chyba nebude možná ve mně. Rozrazí se dveře a vletí do místnosti Bill. "Proč mi nebereš telefony! Měl jsem takový strach!"
"Bille, klid."
"Nemůžu být v klidu! Dojdu domů a ty tam nejsi a Monica spí s malou. Neměl jsem nikam chodit. Jsem nezodpovědný!" sedne si ke mně na postel a obejme mě. "Bille, znova opakuji, klid. Nic se nestalo."
"Jak nic? Proč tady ležíš?"
"To je věc druhá… menší ženské problémy a když jsme u toho, přemýšlela jsem nad tím… nad námi dvěma... a myslím si, že je právě teď na to ta správná chvíle… chci to skončit."
"Co?" v jeho výrazu jde znát strach. "To, co mezi námi je. Nechci živit v tobě něco, co… cítíš ke mně akorát zodpovědnost, pocit soucitu a potřebu mi něco oplácet. O to já nestojím. Uvědomila jsem si to, když to tvé ústa vyslovily na hlas."
"Mio, prosím… ."
"Ne Bille. Točím se v kruhu. Vše je jako Déja vu. Stále se to opakuje a já to musím nějak zarazit. Když v tom nejsi ty, tak Tom. Stále je to ve fázi, kdy jste rozděleni. Ty pocity ve mně, které se snažím krotit se mění v noční můry a vrací se to. Potřebuji najít cestu k sobě samé a najít důvod toho všeho. Měl bys dát šanci Natalie."
"Jenže já miluji tebe." zašeptá a pohladí mě po tváři. "A jsi si tím jistý? Protože mám obavy, že si akorát myslíš, že to tak je."
"Proč to vše děláš horší! Proč ubližuješ lidem okolo, když se ti snaží pomoct!" po vyřknutí svých slov se zarazí. "Už to vidíš? Uvnitř mě se svádí boj a ty to víš. Miluju tě Bille, celým svým srdcem, ale nechci aby sis myslel, že ty musíš."
"Ne, nenechám se tebou zmanipulovat. Ty akorát chceš, abych si to vše myslel a já moc dobře vím, jaké city k tobě mám. Chceš abych ti to dokázal? Dokážu ti to!"
"Nechci!" unaveně se ho snažím zastavit. "Nemáš na výběr. Nenechám to jenom tak. Už jsem ti to řekl několikrát. Udělal jsem předtím chybu a tu nechci opakovat a vzdát se všeho znovu. Oh sakra, Mio! Snažil jsem se málo?! Bylo to málo?!" stoupne si a rozhodí rukama. "Ne Billy, to… ."
"Nenechám to tak!" vyjde naštvaně z místnosti a bouchne dveřmi. Zahleděná do zdi se snažím vše urovnat. Vím, že dělám dobře, protože chci pro něho to nejlepší. Chci, aby byl šťastný. Chci, aby byli všichni osvobozeni ode mě a mých problémů. Kde jinde začít, než u něho. Opět se na mě snese oblak zbytečnosti. Schoulím se do klubíčka a usnu. Když se proberu, stojí nade mnou sestra. "Paní Kaulitzová, můžete jít domů. Vše je v pořádku."
"Ou, děkuji." posadím se. "Kolik je hodin?"
"Po třetí, nechtěli jsme Vás budit."
"Dobře, dejte mi minutku." Sestra se otočí k odchodu. "Můžu mít na Vás ještě prosbu, prosím?"
"Zajisté."
"Mohla bych prosím mluvit s doktorem Joshem?"
"Myslíte doktora Morrise?"
"Morrise? Jo, toho."
"Ten dojde až zase na noční směnu."
"Aha. A myslíte, že bych tady mohla na něho počkat? Potřebuji s ním něco důležitého probrat a nebo víte co, kašlete na to. Zavolám mu."
"Dobře. Donesu Vám ještě propouštěcí papíry, ano? A za týden si zavolejte na výsledky z histologie." s úsměvem odejde. Vezmu telefon a v peněžence najdu jeho vizitku. Vyťukám číslo a čekám, zda mi to vezme. Když už to chci vzdát ozve se rozespale: "Prosím?"
"Zdravím, Kaulitzová… ehm… neruším Vás?"
"Zdravím, paní Kaulitzová, děje se něco?"
"Ne, neděje, ale tak jsem měla čas tady přemýšlet a ráda bych si s Vámi promluvila o tom vyšetření ohledně těch prášků."
"To je moc dobře, paní Kaulitzová." bylo slyšet z jeho hlasu, že si i oddechl. "A šlo by to ještě dnes? Počkala bych tady na Vás, než dojdete do práce a … ."
"Propustili Vás?"
"Ano, čekám na sestru a papíry, proč?"
"Víte co? Tak tam na mě počkejte, rovnou tam zajedeme, ano?"
"Okey, to by bylo super, ale nechci Vás otravovat."
"Kdybyste mě otravovala, tak Vám to nenabídnu, nemyslíte?"
"To je pravda." sama pro sebe se usměji. "Do hodiny budu v nemocnicí. Počkáte na mě před bránou?"
"Zajisté."
"Tak tedy za chvilku na viděnou." a zavěsí. Musím využít situace, když hlídá Monica malou. Obleču se, upravím a sestra mi donese papíry. Vyjdu před brány areálu a sednu si kousek od toho na lavičku a čekám. Dívám se na projíždějící auta, když vidím přijíždějící modré světlo z levé strany. Přiblíží se sanitka a když kolem mě projíždí sleduji jí pohledem a s otočením hlavy doprava se leknu. Sedí vedle mě a usmívá se. Ona se vážně usmívá. "Proč jsi zase tady?" zašeptám a nemůžu z ní spustit oči. "Dlouho jsme si nevykládaly." Při jejích slovech nemůžu popadnout dech. "Nevykládaly?" vyderu z hrdla a posledního vzduchu, který ve mně zbyl. "Dneska je krásně, že?" mile se usměje a rozhlídne se po okolí. To na mě stále působí narkóza nebo opravdu mluví? "Jak je možné, že se mnou mluvíš? Přece jsi po celou dobu mlčela?"
"Vždy jsem s tebou mluvila." řekne tak medově. "Vždy?"
"Tys mě nechtěla slyšet." rukou do vzduchu nakreslí kruh. "Chybí mi naše tajné místo." Stále sleduji její ruku, která kreslí něco, co nedokáži poznat. "Tajné místo?" vzpamatuji se a opět se můj pohled zaměří na ni. "Stále mám schovanou naši mapu."
"Mapu?" nerozumím ničemu, co mi říká. "Paní Kaulitzová!" ozve se z auta od naproti. Josh na mě mávne a pobídne, abych šla za ním. Když se podívám na místo, kde seděla, není tam. Vydám se k autu rozhozená situací, která právě proběhla. "Můžeme? Nejste unavená? Přece jenom jste po zákroku."
"Myslím, že mám za sebou horší věci, než je tohle, věřte mi. To přežiji."
"Dobře, tak nasedejte." Obejdu auto a rozhlédnu se, zda tu holku ještě někde neuvidím, ale opět zmizela tak, jak přišla - bez upozornění. Když si sednu, zapnu pás a podívám se na něho letmým pohledem. Na doktora vypadal přitažlivě a i ta jeho sportovní postava… po dlouhé době mě přitahoval i někdo jiný něž jeden z Kaulitzů. "Chvilku pojedeme, jestli Vám to nevadí. Snad na Vás doma nikdo nečeká?"
"To už jsem si zařídila, nebojte… opravdu si myslíte, že by ty prášky mohly mít nějaké vedlejší účinky?"
"Někdy s panem Petersonem spolupracuji a ano, pokud se berou dlouhodobě, můžou nastat zdravotní problémy."
"Myslíte v hlavě?"
"Ano a nejen to."
"Prostě teď ze mě bude pokusný králík?"
"Jestli to tak chcete nazvat?" usměje se na mě. "Pokusný králík nezní tak špatně, jako třeba narušená osoba na léčení." zamyslím se. Uchechtne se. "Máte ráda 30 Second To Mars? Nebude Vám vadit, když si zapnu jejich CD?"
"To se mě snad nemusíte ptát, ne?"
"Ze slušnosti musím." zmáčkne tlačítko play na palubní desce a autem se rozezní jedna z jejich písní. "Vždy mě doprovází na cestě autem a tak nějak jsem si na to zvykl." Ucítím vrnění mobilu v tašce. Když se podívám na mobil, který najdu pod věcmi a zvažuji, zda to vzít. "Můžu?" naznačím, zda to můžu ztlumit. "Zajisté." ihned zareaguje a ztlumí zvuk. "Billy?" ozvu se nejistě. "Kdy tě propustí?" vyjede po mně bez pozdravení. "Ještě musím podstoupit jedno vyšetření a dojedu domů."
"Jaké?"
"No… kvůli tomu úrazu hlavy, který jsem utrpěla."
"Nechám pro tebe poslat odvoz."
"Já si ho zařídím, děkuji."
"To už odmítáš i … ."
"Bille, nic neodmítám, ale nevím na jak dlouho to bude."
"Okey… tak tě budeme čekat."
"Dobře, ahoj." Vypnu telefon a s výdechem ho schovám zpět do kabelky. Bylo na něm znát, že se na mě zlobí a myslím, že i dlouho bude. "Manžel?" přeruší mou zahleděnost na kabelku. "Prosím?"
"Přijdete mi sešlá, manžel nahání?"
"No, něco takového… ."
"Něco takového?" s pozvednutým obočím čeká na odpověď. "Promiňte, ale je to na delší vykládání." nahodím lehký úsměv. "Už tam budeme." změní téma. "Neříkal jste, že chvíli pojedeme?"
"Ano a ta chvilka uběhla." najede na příjezdovou cestu k obrovskému baráku s mnoha kamennými soškami kolem, které vypadaly až strašidelně. "Tady to musí vypadat v noci zajímavě." dívám se přes okno auta. "Je pravda, že když se tady někdy zdržím do noci, převládá ve mně obava dojít k autu." zasměje se tomu. Oba vysedneme a jdeme ke dveřím, které jsou zdobené po jedné straně skleněnými pruhy. "Býváte tady často?"
"Ano, vyrůstal jsem tady." zaklepe na dveře. Překvapeně se na něho podívám. Když se ho chci zeptat na podrobnosti, otevře nám dveře postarší paní. "Ooo, Joshi, ráda tě vidím."
"Já Vás taky, Konstance." políbí jí na líčko. "Tohle je paní Kaulitzová." představí mě. "A tohle je můj patron, chůva a napůl matka." pohladí jí po zádech. "No tak, Joshi. Nepřeháněj to."
"Nepřeháním. James je v pracovně?"
"Ano, už na tebe čeká."
"Děkuji, Konstance. Paní Kaulitzová, pojďte za mnou." mávne rukou a já se za ním vydám po dlouhé chodbě. "Dáte si čaj, drahá?" křikne na mě. "Kávu, děkuji!"
"Líbíte se jí." zastaví u dveří a podívá se na mě. "Tak a jsme tady, připravená?"
"Můžu mít ještě prosbu?"
"Zajisté, po čem Vaše srdce touží?"
"Nemohli bychom si tykat? Ta paní … je to divné."
"Dobře, nejsem proti." podá mi ruku, kterou stisknu. "Mia." zahledím se mu do očí. "Josh." přitáhne si mě lehce k sobě a políbí mě na líčko. Cítím se jako školačka, kterou políbil kluk, který se jí líbí. Josh chytl za kliku a vešli jsme dovnitř. Za stolem seděl starší muž s knírkem a šátkem na hlavě. Trochu mi připomínal drsného motorkáře a při tom budil dojem Hercule Poirota, který řeší záhadu nad stohem papírů. "Jamesi, tak nás tady máš." Prohodí a já za námi zavřu dveře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Feel It All 3?

Ano

Komentáře

1 Démonka Démonka | 28. června 2018 v 14:44 | Reagovat

Rozchod s Billem 😱??? Zase?!?!?! Fuuuj 👎🏻👎🏻👎🏻

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama