Červenec 2018

Feel It All 3 - Kapitola 36.

16. července 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
"Dle svědků jí pachatelé po činu odvezli sebou… netušíte, kdo by to mohl být?" Další jeho slova už jsem neslyšela. Můj svět se uzavřel do obrazu beze zvuku, jako tomu bylo vždy. Moje Melanie… moje malá, drahá Melanie… Bill si mě k sobě přitiskne a mně se zatmí před očima... "Mio… ." cítím něčí ruku na líci. Otevřu oči… nade mnou se sklání Bill a nějaký chlap. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to ten policajt. Vyskočím ze sedačky, na kterou mě položili a vyběhnu z domu. "Mio stůj!" slyším za sebou, ale bezhlavě běžím. Sama nevím kam, ale chci svou dceru zpátky. Nakonec vyčerpáním padnu na zem. K stávajícím zraněním se ještě nějaké přidají. Pláču… je to, jako by vzali kus mě, mého srdce. Kleknu si a zakřičím z plných plic na celou ulici. Lidé kolem se ohlíželi, zastavovali se, kroutili hlavami, ale pro mě jakoby neexistovali. Přistaví u patníku policejní auto a z něj vystoupí Bill. Klekne si ke mně, beze slov mě obejme a společně pláčem. "Kdo… kdo… ." zabořená do Billova ramene nemůžu popadnout dech. Policajt mi pomůže vstát a nasednout do auta, protože nás musí zavést na stanici k výslechu. Opřená o okno tupě hledím ven na ubíhající okolí. Z vysílačky se ozve hlas ženy: "Všechny hlídky na výjezdu… únosci… černá dodávka… ." slyšela jsem každé druhé slovo. Podívám se dopředu a pohledem zabrousím na policajta za volantem. "To byly informace o nich?" Šlo vidět, že chvíli přemýšlí. "Ano." podívá se na mě do zpětného zrcátka a věnuje se dál jízdě. Ubrečenýma očima se podívám na Billa a bylo vidět, že ho napadlo to samé, co mě. V tom jsem pocítila nevýslovnou zlost. Takovou zlost… Když dojedeme na stanici, umístí nás do místnosti jak nějaké zločince, kde nás usadí ke stolu a čekáme. Já věděla, že ten zmetek Lorenzo to nenechá jenom tak… Ten dopis! Někdo se mě o tom útoku snažil varovat… "Mio!" vrazí do dveří Liam a obejme mě. "Mrzí mě to! Pokusíme se udělat vše pro to, abychom jí získali zpátky."
"Děkuji." v jeho obětí se znovu rozpláču. Když se usadíme na své místa, Liam se podívá na Billa. "Myslíš si, že bys mohl počkat za dveřmi?"
"Chci být u toho!"
"Bille, potřebuji se na něco zeptat a to čistě jenom jí." Bill naštvaně praští do stolu a s odchodem bouchnou i dveře. Mlčky mě chvilku pozoroval, jakoby se snažil něco vyčíst z mého pohledu. "Mio, znám tě už dlouho. Prožili jsme spolu víc než dost. Vždy jsem byl u akcí na tvou záchranu… Neber to špatně a neměj mi to za zlé, ale v čem zase lítáš?" zněl ustaraně. Já se na něho upřeně dívala, bez náznaku pohybu tak, jak to dřív dělala Shadow. Neměla jsem mu v plánu nic říct. "No tak Mio, pomůžeme ti, ale musíš mluvit. Sama víš, že bez pomoci to nezvládneš." Jenže on si neuvědomoval, že já už nemám o co přijít. Je to můj boj. Jenom a jenom můj. Nezbylo jim, než nás pustit. Když nás Liam dovezl domů, zavřela jsem se ve mém pokoji. Tom by o tom měl vědět ať tam ta svině je nebo ne. Převléknu se, poberu si věci do batohu a vylezu nepozorovaně oknem. Na telefonu si vypnu zvuky a dám se do běhu. Běžím po dobu nutnosti, abych se vzdálila od domu a zavolám si taxi. Nechám se odvézt k vile Kaulitzových. Když přijedeme na místo, nezastavuji se, rozrazím bránu, přijdu odhodlaně ke dveřím a držím ruku na zvonku do doby, dokud někdo neotevře. "Kdo je?" její hlas mi přijde povědomý. "Mia Kaulitzová! Otevřte a to okamžitě!" Chvilku to trvalo, ale dveře se nakonec pootevřely. Z malé škvíry na mě nahlédla Auclairová. Její tvář byla plná podlitin. "Co se Vám to proboha stalo?" zůstanu nehnutě stát. "Vy tady být nesmíte, prosím, odejděte nebo… ." V tom jí někdo vtáhne za vlasy dovnitř. Dveře se otevřou a objeví se Shermine s jejím vítězným úsměvem. "Šmudla se nám vrátila… co chceš?" její výraz se změní. "Mluvit s Tomem a to hned!"
"A ty si teď myslíš, že ti ho jenom tak zavolám?" začne se smát. Tím si to jenom zhoršila. Přiblížím se k ní na pár centimetrů k jejímu tělu a zahledím se na ni. "Myslíš si… ." jemně jí začnu strkat směrem dovnitř. "… že se seberu… a půjdu?" s mírně předkloněnou hlavou, s naštvaným výrazem a lehkým úsměvem na rtech jí popadnu za vlasy a stáhnu dolů. Nepředvídala moji reakci, tak šla dolů poměrně rychle. Tolik zlosti se ve mně nashromáždilo, že jakmile se dostala do kleku, pustila jsem jí vlasy a kolenem jí udeřila přímo do obličeje. Svalila se na zem a já ztratila veškerou soudnost. Začala jsem do ní kopat, co to šlo. Zastavila mě až rána do hlavy.
Slyším dívčí hlas… brouká si melodii, která mi přijde povědomá. Jako bych jí už někde slyšela. Otevřu oči a ucítím tupou bolest hlavy. Když si mé oči zvyknou na tmu v místnosti a jsem schopná něco vidět, rozhlédnu se. Ležím v pokoji, který býval dřív Billa. Přivázaná k posteli s roubíkem přes ústa. Ten dívčí hlas - to byla Shadow. Seděla na komodě přede mnou a broukala si s pohupujícíma nohama. Snažím se vyprostit, ale ruce mám pevně přivázané. Po chvilce byl provaz zařezán do zápěstí tak, že jsem měla tlak v prstech. Tolik bych chtěla okřiknout Shadow, aby už držela hubu, ale nejde to. Otevřou se dveře a vejde dovnitř Shermine. Rozsvítí, zatáhne závěsy, opře se o komodu a ruce složí na prsou. S jejím vylepšeným obličejem mám hned lepší náladu a pocit uspokojení. Nenávistně si mě prohlížela a propalovala snad až na druhou stranu místnosti. "Tohle ti ty děvko neprojde." rukama projede po hraně komody a zhluboka se nadechne. "Řekla sis o to sama… nějak jsem to nedomyslela… měla jsi nakráčet za Lorenzem, ale ty si vlezeš sem. Mělo mě napadnout, že budeš chtít informovat Toma." prstem si projede po poraněném rtu. "Srala ses, do čeho jsi neměla, ale to bys přece nebyla ty, že? Mia… hrdinka… zachránkyně bezbranných." luskne prsty a do dveří vejde vysoký, svalnatý chlap s maskou přes tvář. Srdce se mi rozbuší tak, že jeho tlukot cítím až v hlavě. Přes nos se mi špatně dýchá a mám pocity na omdlení. "Tady Mala se o tebe s radostí postará a naučí poslušnosti." hlavou kývne, že má prostor. Blíží se ke mně. Snažím se vymanit z provazů, ale ještě si vše zhorším. Rukama chytne za tričko a roztrhne ho jako papír. Serve ze mně kraťasy a vytáhne nožík. Rozřízne mi podprsenku… snažím se křičet, volat o pomoc, ale nejde to. V tom se objeví Auclairová ve dveřích i s malou, ale jak vše uvidí, zděsí se a rychle zmizí. Za vše může ta svině… to ona má moji malou Mel. Za vše může ona… podívám se na Shermine a vidím, že jí dělá radost pozorovat to, jak budu trpět. Ani si nevšimla, že se objevili ve dveřích. Zavřu oči a uklidním se. Když k tomu má dojít, nedej jí ten pocit vítězství, jsi silnější jak ona. Zvládneš to… mluvím sama pro sebe. Letí dolů mé kalhotky a i když jsem po zákroku a krvácím, je mu to jedno. Uvolněná čekám na to, co má přijít. Otevřu oči a podívám se na násilníka klečícího nade mnou. Nehnutě ho sleduji a dívám se mu do očí. "Na co čekáš, sakra!" dupne nohou. "Slyšíš ty zmetku? Dělej!" Pohledem sjedu na Shermine. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. "Co si myslíš, že děláš, děvko!" Dělám, že jí neslyším a snažím se vnímat jenom broukání melodie, kterou vydává Shadow. V tom si začnu broukat s ní a vzpomenu si na moji skrýš, kterou jsem měla jako dítě v keřích za plotem našeho domu. Vždy jsem se tam schovávala před otcem. Bylo to moje útočiště před ranami a bolestí. Vidím tam i kytku, která tam rostla… Jak je možné, že o ní věděla Shadow? Dostanu ránu do obličeje. "Otevři oči! Dělej!" cítím a slyším Shermine, jak si na mě vybíjí zlost. Strhne mi pásku z úst a nehty mi zaryje do krku. Zrychleně a zhluboka dýchá. "Tobě se to snad líbí ty děvko, co? Ta představa, že by tě měl přefiknout ten zmrd se ti líbí, že?"
"O mě tady nejde… ty to stále nechápeš, že?" jemně promluvím. "Tobě Shermine nedochází jedna věc."
"O čem to kurva mluvíš?" znejistí. "Tím, že mi ublížíš, mi akorát posílí chuť pomsty proti tobě. Tím, že mi vezmeš dceru, podpoříš ďábla uvnitř mě." Začne se hlasitě smát. "To mám mít strach z těch tvých keců? Ti hráblo?"
"Tím, že mě připravíš o život Shermine, mi uděláš službu." V tom se přestala smát. "Kdybys pořádně četla tu mou knížku, tak by ti došlo, že je mé přání opustit tento posraný svět…. Do toho." povzbudím ji. Odstrčí Mala a vleze si na mě sama. Pěstmi do mě začne třískat, kam se jí to zrovna hodí. Ukrutně to bolí, ale nechci jí dopřát ten pocit slasti, o který se snaží. V tom uslyším elektrický výboj a něco těžkého padne na zem. "Tome?!"

Feel It All 3 - Kapitola 35.

14. července 2018 v 16:34 | By Best.ie |  Feel It All 3
Čekám… sedím v křesle a v ruce držím hrnek s čajem. "Drahá, nedáte si sušenku?" Konstance mi podává talířek? "Ne, děkuji."
"Nebojte, všechno dobře dopadne." pohladí mě po ramenu. "To taky doufám." vzdychnu. "Slyšela jsem, že máte dceru?" sedne si naproti mně. "Ano. Melanie."
"Krásné jméno. Kdo ho vybral?"
"Její otec." zašeptám a zahledím se na krb s fotkami. Vybaví se mi Tom, který ležel v posteli a něco dělal s mobilem. Podíval se na mě těma jeho lišáckýma očima… "Melanie… ." Jeho tělo osvěcovala jenom lampička na nočním stolku. "Melanie?"
"Vždy se mi to jméno líbilo." Chytne mě za ruku a usměje se na mě. "Hlídá?" vzpomínka se rozplyne. "Ne, je … je s jinou." lehce se usměji. "To je mi líto."
"Mně je líto ho. Dostal se do bodu, kdy nejedná sám za sebe. Je z něho chodící schránka bez duše a můžu za to já." podívám se na ni. Vysvětlila jsem jí, co se stalo. Nevím proč, ale cítila jsem, že dělám správnou věc. "Myslím, že bych Vám mohla pomoct drahá."
"Prosím?"
"Na své staré kolena jsem doufala, že žádné vzrušení už nezažiji, ale Vy jste mi k tomu dala příležitost." Nějak nedokážu pochopit o čem mluví. "Konstance, zase něco kuješ pod pletacími jehlicemi?" vejde do místnosti Josh. "Synu, to je mezi dámami." mrkne na něho. "Výsledky jsou hotové, Mio." soucitně se na mě podívá. "Pojď." Vstanu a následuji ho do kanceláře. "Konstance moc žije detektivkami, nemůžeš ji brát vážně." zašeptá mi do ucha. Usadím se do křesla a Josh si sedne vedle mě. Mlčky jsme seděli, než přišel James. Ten si sedl s papíry naproti mně a protočil si svým knírkem. Sundal si šátek z hlavy a rukou si popravil krátký, prošedivělý sestřih. Složil ruce na klíně a podíval se na mě. Byl jako otec, který si chce promluvit se svým dítětem. Nemusel nic říkat. Z jeho pohledu se dala vyčíst pravda…

Stojím před zrcadlem v ložnici a dívám se na svou tvář. Mám být ráda, že to vše, co je v mé hlavě se dá pojmenovat? Rozpláču se. Rukama se opřu a stisknu hrany komody. Popadnu vázu, která stojí na skříňce a s hlasitým, dlouhým výkřikem jí hodím proti zrcadlu, které se roztříští na desítky střepů. Podívám se na sebe do zbylých kousků na zdi a s hlubokým nádechem si kleknu mezi ty ostré hrany a začnu je sbírat. Když jich mám v dlani víc, jeden střep se pod tím nánosem sveze a pořeže mi dlaň. Se syknutím vše upustím a prohlížím si rudou tekutinu, která stéká proudem dolů. Popadnu jeden střep ze země a prohlížím si jeho hrany… možná by to tak bylo pro všechny lepší… možná by to bylo nejlepší řešení pro mě. "Ou Mio! Co se sakra stalo?!" vrhne se ke mně Bill. Podívám se na něho uslzenýma očima. Zvednu ruku a jemně ho pohladím po tváři. Lehce si ho přitáhnu k sobě a políbím na rty. "Začni nový život… dál od toho všeho… dál ode mě." zašeptám. "Co se stalo?" vzdychne a zahledí se mi na ruku. "Mně už nejde pomoct."
"Mio, prosím… ." vyslékne si tričko a poraněnou ruku jím omotá. Přitáhne si mě k sobě a silně stiskne. Dlouhou chvíli mu spočinu v náručí a pláču. Nakonec vstaneme a doprovodí mě do koupelny, kde mi ruku ošetří. Odvede mě do obýváku a posadí na sedačku. Sedne si vedle mě a jemně mě hladí po vlasech. "Jak dopadly výsledky?" zašeptá. Zvednu hlavu z jeho ramene a zadívám se do jeho nevinné tváře. "Mám schizofrenii… ." zašeptám. "To je přesně co?" vpije se do mě pohledem. Poposednu si kousek od něho a zahledím se z okna. "Schizofrenie je něco jako porucha mnoha duševních funkcí… myšlení, vnímání… osobnosti... schopnost jednání s lidmi, pozornost nebo paměť. Typickými schizofrenními příznaky jsou halucinace, bludy … a to je má Shadow… Dá se to řešit prášky… ."
"To je dobrá zpráva, ne?" pohladí mě soucitně po zádech. "Druhá varianta je ECT… do mozku se vpustí menší elektrický proud při kterém tělo dostane umělý epileptický záchvat." Bill se nedokázal pohnout a upřeně se na mě díval. Jeho oči byly skleněné a já se cítila na dně. "Je to bezbolestné a pod anestezií… jenže se to nemusí povést, vyléčit to nepůjde… a… ." Pohledem zabloudím k jídelnímu stolu, kde stojí Shadow. "...budu si muset zvyknout na to, že je mou součástí." Bill se podívá za sebe na místo, kam upírám svůj zrak. "Na kolik procent je to účinné?"
"Myslíš ty šoky?" Bill mlčky kývne hlavou. "Číslo je vysoké… ." přeruší mě zaklepání u dveří. Bill vstane a jde otevřít. Vejde dovnitř postarší policajt. Sundá si čepici a prohlídne si oba dva. "Jste paní Kaulitzová?"
"Co se stalo?" sevře se mi hruď. Vyletím ze sedačky a sevřu přívěšek od Matea na hrudi. "Došlo k přepadení… ."
"Prosím?!" Bill přijde ke mně a chytne mě za ruku. "V Lincolnově parku se našlo tělo slečny Monici Romerové a jejího přítele Colbyho Cruze." Zastavil se mi dech. "Kde je má dcera…. Kde je má DCERA!" rozkřiknu se.

Feel It All 3 - Kapitola 34.

5. července 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Ráno se probudím s pocitem, jako bych probděla noc. Nechce se mi vylézt z postele… Venku prší a má nálada je na bodu mrazu. Vše to na mě dolehlo. Možná jsem k Billovi opravdu hnusná a odtažitá. Třeba má Josh s Jamesem pravdu a je v tom něco víc. Možná mi konečně někdo opravdu pomůže a já budu moct říct, že to vše zlé je za mnou. Mel ještě spala a já si šla uvařit kávu. Procházím chodbou, když uslyším klíče v zámku. Přiběhne za mnou Pumba a s velkou radostí mě vítá. "Kde jsi byl ty malý uličníku, co?" poškrábu ho za ušima. "Ahoj." podívám se na Billa. "Ahoj… ty už nespíš?"
"Ne. Dáš si kávu?"
"Jo, dík. Skočím hodit sprchu a hned jsem tady."
"Dobře, klidně běž." Vydám se do kuchyně vše nachystat. Přitom nachystám snídani a zvěři, která obývá náš dům, dám vodu a žrádlo. Pearsovi jsem musela dát misku na kuchyňskou linku, protože Timonovi zachutnala jeho konzerva natolik, že než se chudák k misce dostal, byla prázdná. Vše jsem dávala na tác, když se objevil Bill. "Pomůžu ti." vezme podnos do rukou a jde k jídelnímu stolu. Sednu si naproti němu a vezmu si svůj hrnek. Lžičkou si pomalu míchám jeho obsah a pozoruji Billovu tvář. Opravdu se hodně snaží a od té noci, která proběhla, se mi svou lásku snaží projevit jak to jen jde. To já ji nedokázala do teď ocenit tak, jak bych měla. "Vypadáš hrozně." slyším dívčí hlas vedle sebe. "Víš o tom?" Ohlédnu se na levou stranu, kde stojí a prohlíží si mě. Začne se lehce pohupovat a tančit kolem stolu. Celou dobu ji pozoruji. Dotančí zpět ke mně a ukloní se. "Pamatuješ? To bývala sranda! Pojď, zatančíme si." Zvedne svou ruku a natáhne ji směrem ke mně. Snažím se mlčet a na nic se nevyptávat. Otočím se zpět na Billa. Možná je na čase udělat něco jinak. "Asi jsem nemocná… ." pohlédnu do jeho očí, které se na mě podívaly. "Nemocná?"
"Lhala jsem ti. Včera, po propuštění z nemocnice mě Josh zavezl na jedno vyšetření, kvůli tomu, co se mnou je." prstem poklepu na spánek. "Tomu nerozumím." v jeho tváři byl znát zmatek. Vše odložil a ruce položil na stůl. "Nechtěla jsem ti to říct dřív, než budu znát přesné výsledky, ale měl jsi pravdu. Měli bychom si důvěřovat… Josh mi nabídl pomoc, kvůli těm práškům, co beru a já souhlasila. Chci být zase volná, Billy. Hrozně to chci." rozpláču se. "Ale tolik se bojím." Bill ihned vstane od stolu a silně mě obejme. "Vím, že jsem hrozná, ale ten boj uvnitř mě… nechci ničit další životy."
"Mio," podívá se na mou tvář, "jak jsem slíbil. Budu stát při tobě ať je to cokoliv, slibuji." políbí mě do vlasů. "Musím podstoupit jedny testy… půjdeš tam se mnou?"
"Rád." pohladí mě po líčku a setře proud slz, který mě smáčel. "Stačí říct a budu tu pro tebe."
"Děkuji." zašeptám. Přeruší nás malá, která dává o sobě znát, že už je vzhůru. Zvednu se, usuším tvář do pyžama a vydám se za ní. Přinesu jí ke stolu a usadím do jejího trůnu, jak to nazval Bill. Nachystám jí snídani a mlčky si jí při krmení prohlížím. Přitom si vzpomenu na Toma. Je načase s tím něco udělat. Musím se nějak spojit s Auclairovou. Úplně jsem na ni zapomněla. Že by mi nechala ten vzkaz ona? Co když Tomovi něco hrozí? Jestli by se mu něco stalo, neodpustila bych si to. Stačilo mi, že jsem byla účastníkem toho, když trpěl Bill. "Dneska musím jít za Benem a zařídit pár záležitostí ohledně kliniky. Půjdeš se mnou?"
"Promiň," zvedne hlavu od mobilu, "jdu do studia nahrát jednu píseň."
"V pořádku. Zavolám Monice, jestli by nepohlídala." otočím se na Mel a pohladím jí po hlavičce. "Slibuji ti, že jak to vše pomine, budu tu jenom a jenom pro tebe." V tom mi začne zvonit telefon. "Josh?" podívám se na Billa a pokrčím rameny. "Ahoj."
"Ahoj Mio, nebudím?"
"Ne, to vůbec né. Potřebuješ něco?"
"Volal mi James, že testy jsou nachystané."
"Počkej, přece říkal tak týden."
"To říkal, ale pracoval na tom kvůli tobě celou noc. Chce ti opravdu pomoct, tak si pospíšil. Líbila ses mu, jinak to nevidím." Při jeho slovech se usměji. "A kdy se mám tedy dostavit?"
"No právě kvůli tomu volám. Mohla bys hned?"
"Teď? No, musím si zajistit hlídání a… dobře, plány, co jsem měla přeložím na zítra."
"Super. Můžu tě vyzvednout?"
"Nejsi náhodou po noční?"
"To sice ano, ale někdy mám za sebou i dva dny služby, tak neboj. Nějaká hodina navíc už mi nic neudělá."
"Dobře. Jdu se nachystat. Do půl hodiny bych měla být hotová."
"Dobře, zatím." zavěsí. "Volal mi kvůli těm testům. Jedu už dnes. Tedy spíše teď."
"Jenže já nemůžu… ."
"Billy, v pořádku. Bude tam Josh." Na Billovém pohledu bylo znát, že to zrovna slyšet nechtěl. "Odložím to. Chci být u toho."
"Bille, v pořádku." vezmu malou na ruky. "Jak budu hotová, zavolám ti, dobře?" Billovi nezbylo nic jiného, než kývnout. Z ložnice zavolám Monice, že musím na jedno vyšetření a potřebuji její přítomnost u malé. Už je mi kolikrát hodně blbé, že jí neustále volám, ale jinak to nejde. Nachystám se a malou převléknu. Mezitím zazvoní u dveří zvonek. "Bille, otevři prosím!" křiknu z koupelny. "Okey." Dodělám úpravy a vezmu malou, která si hrála na podložce v koupelně a zamířím si to do obýváku. "Ty už jsi tady?" překvapeně se podívám na Joshe. "Taky jsem nepočítal s tím, že to půjde až tak rychle." usměje se a dá si ruky do kapes. "Můžeme vyrazit?"
"Musím počkat na chůvu a hned můžeme jet, dobře?"
"Dobře." Podívám se na Billa, který propaloval Joshe pohledem podezření. "Prášek si vzít můžu?"
"Určitě. Budeš mít mozek pod drobnohledem." lehce se uculí. Nevím proč, ale jeho přítomnost mi byla hodně příjemná. "Nevíš, jak dlouho to bude trvat, že? Potřebovala bych se stavit za Benem a podívat se, jak postupují práce na klinice. "Půl dne to zabere, ale klidně tě tam potom zavezu."
"Na čem jedeš?" přivřu oči. "Prosím?" zarazí se. "Jsi po noční a ještě mě chceš někam vozit?"
"A já ti opakuji už po druhé, že jsem zvládl i dvě noční bez spánku. A navíc mi sestry dovolily si odpočinout. Nemusíš mít strach." mrkne na mě. Bill se naštvaně zvedne. "Na tohle se dívat nemusím." a odejde. "Co mu je?" kývne hlavou jeho směrem. "Žárlí." zašeptám. "Počkat… vy dva spolu… ?"
"Vysvětlím ti to v autě."
"To bych byl rád." zakroutí hlavou. "Začínám se v tom ztrácet." začne se smát. "Vidíš, a on o tom ví? Včera vypadalo, že o to nestojíš."
"Ví. Před tím, než jsi volal, jsem šla s pravdou nakonec ven."
"Na jednu stranu je to tak dobře." souhlasně se uculí.

Feel It All 3 - Kapitola 33.

2. července 2018 v 12:00 | By Best.ie |  Feel It All 3
Přistoupím ke stolu s menší nervozitou. "Zdravím Vás. Jmenuji James Peterson." stoupne od stolu a jde mi podat ruku. "Kaulitzová Mia, těší mě." lehce se usměji. "Mě dvakrát tolik." úsměv mi opětuje a rukou naznačí, kam si mám sednout. Hned vedle mě si na křeslo sedne Josh. Už teď vím, že se nemusím bát, protože se cítím být v klidu. "Můžu Vám říkat Mio? Nebude to vadit? Po formální stránce dotazování to bude pro mě praktičtější."
"Zajisté." V tom se podívá na Joshe. "Nemáš dneska noční?"
"Ano, mám. Přece jenom používáš můj rozpis?"
"No, nakonec ano... Tak co tady ještě chceš? Zvládneme to i bez tebe." lišácky na něho mrkne. "No tak, Jamesi, potom povezu Miu domů, tak… ."
"Okey, ale budeš mlčet." pozvedne výhružně prst. "Rozkaz, šéfe." ponoří se do křesla, zkříží ruce a dělá, jako by tam nebyl. Potichu se do místnosti připloužila i Konstance a položila přede mne tác s kávou, cukrem a vodou. "Děkuji Vám."
"Není zač, drahá." pohladila mě po rameni a pomalými kroky se ploužila ke dveřím. "A že by se zeptala svého chlebodárce, to ne." směje se James a kroutí hlavou. "No nic, tak Mio, jak dlouho ty prášky berete? Josh už mi tak zběžně řekl, co berete."
"Myslíte přímo tento typ nebo celkově?"
"Tak dejme celkově a potom si to rozpytváme."
"Dohromady asi pět let bych řekla. Jsou to mé myslím třetí prášky v řadě."
"Čím to začalo, že jste je musela začít brát?" Při jeho otázce se podívám na Joshe. Zhluboka se nadechnu. "Nevím jak to mám říct, aby to nevyznělo špatně."
"Začněte tam, jak určíte za vhodné. Rád si poslechnu i delší příběh."
"Dobře… tak pokusím se to shrnout… nastoupila jsem jako sestra na kliniku Hope. Na drogové. Byl tam zrovna kluk, který je frontmenem jedné kapely. Mé oblíbené kapely. Prošel si drogama a smrtí kamaráda. Kvůli tomu přestal komunikovat a uzavřel se do sebe. Díky němu jsem zjistila, že ho týrá a i všechny mladé kluky na oddělení jedna sestra z druhé směny a snažila jsem se proti ní postavit. Jenže jela v něčem větším a pašovala léky s ředitelkou oddělení. Zastavila jsem je, jenže následovalo další propojení s dealery, kteří si na mě chtěli vybrat zisk, o který díky mně přišli. Já se s tím klukem z kapely dala dohromady a vyhrožovali mi, že ho zabijí. A to nejenom ho, ale i lidi z Hope. To jsem nemohla dopustit a zapletla se s mafií. Tehdy jsem byla postřelena, ale díky mafii mi zmizli ti dealeři z očí. Dostala jsem peníze a za ně postavila kliniku, která nese jméno po holčičce, které jsem nedokázala pomoct. Vdala jsem se a otěhotněla. Bohužel jsem potratila a vztah s manželem se sesypal. Myslela jsem si, že hlavně díky mně, ale měl v tom prsty bratr té bývalé ředitelky z Hope a to dokonce ve smrti té holčičky. Vše se propojilo a já skončila v mučírně ženy, co mého manžela odvedla a to dcera toho muže. Doteď mám po všem na památku jizvy, které mi to vše každý den připomínají. Teď se mi snaží zpříjemnit život milenka od mého přítele ...tedy teď už ex přítele a poštvala proti mně mafii, která mi dříve pomohla a díky tomu umřel můj kamarád Mateo, který mou kliniku vedl po dobu mé nepřítomnosti. Prášky beru, protože mám sny, ve kterých mě to vše pronásleduje. Mám vidiny… slyšiny… deprese, úzkostné stavy… a to vše začalo po dopadení těch dvou na klinice." steče mi slza. Josh na mě s pootevřenou pusou hleděl, jako by viděl ducha. James držel propisku nad papírem a zaujatě mě sledoval. "To bylo tak nějak v kostce." nervózně se poškrábu za uchem. Chvilku, mě oba, beze slova pozorovali. "Mio, zmiňovala jste se o vidinách… to probíhá jak?"
"Poslední dobou vídám… nějak to začalo před smrtí Matea… děvče. Vždy někde stála nehnutě a pozorovala mě jako přízrak, ale dnes… ." zahledím se z okna, které bylo za Jamesem. "Promluvila… ."
"Promluvila? Jindy tedy s Vámi nekomunikovala?"
"Ne… dnes jsem s ní vedla rozhovor, ale moc jsem nedokázala pochopit vše, o čem mluvila." mluvím pomalu a s myšlenkami u ní. "A teď tady s námi je?" Rozhlédnu se po místnosti a zkontroluji každý kout. "Ne. Ona se najednou objeví a potom zmizí… jenom mi je jedna věc divná."
"Ano?"
"Jestli jsem závislá na prášcích, což jsem, jak je možné, že si je někdy nevezmu a i tak mi nechybí a z toho na sobě pocítím absenci účinků v těle? Jsem zdravotní sestra, ale tohle si nedokážu vysvětlit." James se podíval na Joshe a jejich zraky se otočily na mě. "Mio, dokážete popsat vše, co se Vám přes den stane?"
"Ano… to je co za otázku?"
"Hned se k tomu dostanu, ale ještě by mě zajímalo, zda máte sklony… přepadají Vás myšlenky na smrt? Ubližování sobě samé?"
"O co tady jde?"
"Potřebuji ještě pár testů. Byla byste ochotná se dostavit na nějaké testy?"
"V první řadě mi řekněte, o co tady jde a podle toho se domluvíme."
"Mio… ." Chytne mě Josh za ruku. "Je tady podezření na… schizofrenii v důsledku deprese a nastalých událostí."
"Ne, já nemám schizofrenii. Přece máte zjistit, jaký vliv na mě mají ty prášky!" zvýším hlas. "Ty prášky to vše akorát podporují, Mio." řekne s klidným hlasem James. "Dle toho, co popisujete, směřujete právě k tomu. Možná to kolem Vás není tak hrozné, jak to ve Vaší hlavě opravdu je."
"To mi chcete říct, že jsem si to vše vymyslela?"
"Ne to ne… ale situace, které nastanou hodnotíte určitě vztahovačně na Vaši osobu."
"Ano, ale protože to tak je! Kdyby nebylo mě, hrůzu věcí by se nestalo!" rozkřiknu se a i rozpláču. Představa, že mám v hlavě něco, co to vše způsobuje mě děsí. "Přijdete ještě prosím na testy? Abychom mohli určit Vaši diagnózu. Chci Vám pomoct."
"Jak je možné, že to můj psychiatr nepoznal?"
"Asi neměl ty správné indicie a hlavně Mio, léčil Vás na deprese, které máte a to bylo správně. Jenže se u Vás probudila druhá stránka, kterou on už ovlivnit nemohl." Hlavu složím do rukou a pláču. Josh mi donesl ubrousky na utření a pomohl mi setřít rozteklou řasenku. "Kdy se mám dostavit na ty testy?" zavzlykám. "Budete mít čas příští týden? Budu si to muset ještě vše nachystat a připravit tak, aby Vás to otestovalo na více vlnách."
"Okey… a prášky mám stále brát?"
"Ano, zatím ano. Josh se Vám ozve a dá vědět termín, ano?"
"Dobře. Děkuji pane Petersone."
"Říkejte mi Jamesi, pan je takový… ."
"Divný." dopovím s lehkým úsměvem za něho. Rozloučili jsme se a já nasedla zpátky k Joshovi do auta. Po navedení, kudy pojede, jsem mlčela. Nějak to má hlava potřebovala vstřebat, ale i tak to nešlo. Po příjezdu k domu zastavil u krajnice. "Nechceš jít na kávu?" Podíval se na hodinky. "Myslím, že káva ničemu neuškodí." věnuje mi menší úsměv. "Ještě mám nějakou minutu čas, než budu muset do práce."
"Tak auto zaparkuj na příjezdové cestě." Ukážu na místo u garáže. Během chvilky tam byl nacouvaný a šli jsme ke dveřím. Vejdeme dovnitř a ihned vidím malou, jak si hraje na zemi v obýváku. "Zlatíčko moje, už jsem doma." vezmu si jí na ruky. Josh zůstal stát a překvapeně se na mě díval. "To je Josh, náš nový kamarád." přijdu k němu. "To je moje dcera Mel."
"Ahoj." jemně ji chytne za prstíky na ruce. "Jéé, paní Kaulitzová, Vy už jste doma?"
"Vše bylo v pořádku, Monico?"
"Zajisté. Malá je zlatíčko."
"Ani nevím, jak se Vám za to vše odvděčím."
"To je v pořádku. Večeři máte na stole a já bych tedy šla, pokud Vám to nebude vadit."
"Zajisté a ještě jednou děkuji… akorát … nevíte kde je Bill?"
"Je ve svém pokoji. Jo a abych nezapomněla, naháněla Vás tady jedna paní. Myslím, že začínala na Au..Au… něco."
"Auclairová?"
"Ano, ta!"
"Nevíte co chtěla?"
"Chtěla s Vámi mluvit."
"Dobře. Děkuji." Monica si pobrala věci u dveří a odešla. "Jakou si tu kávu dáš?"
"Černou s jedním cukrem."
"Posaď se a já za chvilku dojdu. Malou položím na její místo a jdu do kuchyně. Když mám vše uvařené, vydám se za Joshem s hrnkem v každé ruce. V tom se vynoří z chodby Bill. "Ty už jsi doma?" podívá se na hodinky na ruce. "Ahoj, jak vidíš, tak jsem." pokračuji v chůzi. "Tady to máš." položím kávu před Joshe. Bill se mi držel v patách. "Děkuji." nahne se k hrnku a lžičkou si ho zamíchá. "Bille, tohle je doktor Morris." ihned si stoupne a podá Billovi ruku. "Říkejte mi Joshi."
"Kaulitz, ale říkej mi Bille" Bill stisk opětuje. "To je tvůj… ." Josh pozvedne obočí se zájmem. "To je můj ex manžel."
"A ta malá je?" lehce se kousnu do rtu. "Tu mám s jeho bráchou Tomem. Je to složitější." usměju se. Josh si sedl zpátky na sedačku a Bill si sedl naproti němu. Sednu si na zem a do takového úhlu, abych viděla oba dva, ale přitom se zadívám na Joshe. "Jak je to vůbec mezi tebou a Jamesem?" zajímám se a taky chci přerušit to ticho a napětí, které by se dalo krájet. "James je můj adoptivní otec. Moji rodiče byli zrovna v jedné z budov světového obchodního centra v New Yorku, při tom útoku. Po jejich smrti se mě ujal otcův nejbližší a nejlepší kamarád a tím je právě James. Nemůžu si stěžovat. Konstance se mi snažila nahradit matku a starala se o mě jako o vlastního. A díky Jamesovi jsem tam, kde jsem."
"To je hrozné."
"A můžu mít teď otázku já?" Napije se kávy. "Určitě."
"Ty jsi opravdu majitelkou kliniky Bella?"
"Byla jsem, teď je jím Bill, ale jsem iniciátor té změny, všechny kliniky sloučit v jednu."
"A jaký jsi měla vztah s Mateem?"
"Byl to velice dobrý kamarád. Chybí mi. Ty jsi ho znal?" udiveně se podívám. Přitom mi pohled zajede na Billa a ten si Joshe měří očima, jako by mu moc nevěřil. "Nejenom znal, ale on mě ukecal pracovat na Belle jako ošetřující lékař pro děti."
"Počkat, to jsi ty ten dobrovolný doktor?"
"Ano."
"To je úžasné, jaké náhody nás svedly." usměji se. Přijde mi to až zvláštní, že si ho spletu s Mateem a on je jedna ze součástí kliniky. "To ano. Celou dobu jsem tě chtěl poznat, protože mi o tobě Mateo hodně vyprávěl, ale vše do teď vyřizuje a vyřizoval s námi Ben."
"Ano, on byl dříve jako moje hlavní ruka a po mém odstěhování to měl vesměs na starost."
"Jak jste se vy dva potkali?" vloží se do toho Bill. "Při mém pádu z kola mě pomohl sesbírat ze země přímo on. A taky byl shodou okolností můj ošetřující lékař v nemocnici."
"To se znáte den?" řekne až naštvaně. "Dva." podívám se na Joshe a ten se usměje. "Můžu si uložit tedy tvé číslo, abych ti mohl zavolat kvůli těm testům?"
"Jaké testy?" ihned je Bill v pozoru. Josh se nadechne a mě ztuhne krev v žilách. "Kvůli testům z nemocnice." rychle odpovím a nedám tím Joshovi prostor. Nevím, jestli chci, aby o tom Bill věděl. Aspoň prozatím ne. Naštěstí to hned pochopil a dál se k tomu nevyjadřoval. Nadiktuji mu číslo a on se hned zvedne. "Musím už jít, směna mě čeká. Rád jsem tě poznal." Otočí se na Billa, ale ten jenom kývne hlavou. "Ozvu se ti, ano?"
"Budu čekat." Josh se ještě po cestě ke dveřím rozloučí i s Mel a odejde. Jakmile ho vyprovodím, vrátím se k Mel, vezmu si jí na ruky a usednu na sedačku. Bill se za celou dobu nepohnul a prohlížel si mě. "Je ti něco?"
"Ne." odsekne. "Vidím to na tobě. Co se děje."
"Chyběla jsi mi, ale nevím, zda se k tobě vůbec můžu přiblížit." tentokrát jeho hlas zní zoufale. "Billy, chci aby jenom skončil náš intimní vztah, ne to, co je mezi námi celkově."
"Jenže já tě chci se vším! Ty s ním něco máš?" pohodí hlavou ke dveřím. "S kým?" nechápu, kam tím míří. "S tím doktorem! Proto se mnou nechceš spát?"
"Bille, no ták. Znám ho dva dny."
"Tak tomu potom nerozumím."
"Ty se prostě chceš hádat, že?" S malou na rukách si jdu na botník pro poštu. Snažím se uklidnit, protože řešit to sním nemá smysl. Jsou jiné věci k řešení a on to musí pochopit. V tom si všimnu, že je tam obálka čistě s mým jménem. Otevřu ji: HROZÍ VÁM NEBEZPEČÍ! ODJEĎTE! Rozbuší se mi srdce. Jak mi může hrozit nebezpečí? To je vtip? "Pojď si se mnou hrát." slyším dívčí hlas. Otočím se za sebe kde stojí ona. Snažím se dělat, že ji nevidím a s bušícím srdcem si sednu na sedačku. Nevím jak, ale v momentě seděla vedle mě s Billem opodál, který si hrál naštvaně s mobilem. "Měla bys odpočívat." hraje si se svými vlasy. "Jak můžu, když jsi tady ty?"
"Vyrostla tam nová kytka. Moc se mi líbí." usmívá se. "Kde?"
"Na tom našem místě."
"Na jakém?" dívám se na ni. "Ale umrzla, nemohla jsem jí vzít se sebou. Nestihla jsem to."
"Je tam sníh?"
"Ano." řekne s nadšením. "Půjdeš si hrát?"
"Nevím kam?"
"Mio?"
"Co?" překvapeně se podívám na Billa a dojde mi, že slyšel náš rozhovor. "S kým to mluvíš?" v jeho hlase je znát obava. Když se podívám na místo, kde seděla, není tam. "Toho si nevšímej."
"To nejde. Byla to zase ona, že? Mio, prosím." odloží telefon na stůl a přiblíží se ke mně. "Proč jsi tak odtažitá? Vím, že jsem byl hnusný, ale stále chci, abychom si vše říkali. Byli si na blízku, tak jako dřív. Chci ti pomoct a být ti oporou, prosím. Nebraň mi v tom."
"Pomůžeš mi s Tomem?"
"S Tomem?"
"Potřebuje pomoct. Je z něj troska, protože přišel o nás a mám na tom svou zásluhu."
"Neodbíhej od tématu!"
"Neodbíhám."
"Nemáš Mio. Může si za to sám. Za vše si může sám a to že se nechal zmanipulovat tou sviní… já si dávám za vinu to, že jsem je seznámil."
"Chybí ti?"
"Chybí, ani nevíš jak ale nemění to nic na mém rozhodnutí."
"Ani kdyby mu šlo o život?"
"A jde?"
"Tím jak se utápí v alkoholu ano. A to nevím, na čem jiném si ujíždí." Bill vstal a chvilku se na mě díval. "Nevím, musím si to promyslet a hlavně… chci, abys byla ke mně upřímná a nic mi netajila… tak jak tomu bylo nedávno." Vezme si mobil, pískne na Pumbu a odejde hlavními dveřmi ven. Musím dodržet slib, který jsem dala Auclairové, protože jsem dlouhé týdny s tou záležitostí vůbec nehnula z místa. Než se dozvím mou diagnózu, mám pár dní na to s tím něco udělat. Znovu se podívám na dopis, který mi došel a s pocitem strachu ho zmačkám a sevřu v pěst.